Příspěvky

3. zář 2015

Jak jsem Lentilku vyplivla na svět

Oba moje porody byly krásné, nádherné, nezapomenutelné. Lišily se od sebe ale tolik, jako se od sebe liší (a nejspíš ještě budou lišit) naše děti. Porod naší dcery byl hluboký, intenzivní, řekla bych až spirituální zážitek. Porod našeho syna byl, jak to nejlíp vyjádřit, vtipný. A jeho popis je skoro delší než celý porod 😀

Už v prvním těhotenství jsem měla představu bezbolestného porodu. Myslela jsem na všechny ty domorodé ženy, které během práce na poli pocítí blížící se porod, přidřepnou na kraji pole a klidně porodí. Věřila jsem, že můj porod proběhne přesně tak. Upřímně, úplně tak pohodově neproběhl. Vzpomínám na něj pouze v dobrém, ale ty bolesti v poslední hodině před porodem mám spojené s křikem, ze kterého jsem ještě druhý den trochu chraptěla. Brala jsem to trochu jako své selhání, že se dcera mohla narodit poněkud klidněji. Během druhého těhotenství jsem objevila metodu hypnoporod a některé momenty mého prvního porodu mi najednou připadaly mnohem jasnější. Nebyla jsem na kurzu, jen přečetla knížku, ale byla jsem rozhodnutá některé věci zkusit podle ní. Jak píšu, zkusit. Nebyla jsem si úplně jistá, že kombinace dýchání a uvolnění může dokázat, že tentokrát nebudu klečet zavěšená v šátku nad sebou a řvát jako zuřivá lvice. Ale byla jsem odhodlaná tomu dát šanci. A světe div se, ono to fungovalo! Během celého porodu jsem nepocítila bolest horší než silnější menstruační. Takže ani jednou nenastalo nic, co by mě donutilo křičet, jen jsem v zásadě klidně prodýchávala. A vlastní porod? K tomu se dostanu za chvíli – i k tomu, proč jsem ještě hodinu po porodu mezi slzami dojetí ze synka v náručí slzela i smíchy.

První těhotenství jsem si užívala do posledního dne. Vlastně jsem doufala, že budu přenášet, abych si své milované bříško užila co nejdéle. Dokonce jsem říkala, že bych Bublinku nejraději nosila až do jejích osmnácti – v břiše jsem měla jistotu, že jí nic neschází, milovala jsem cítit, jak se ve mně hýbe. Porod patnáct dnů před termínem jsem brala jako zradu a měla jsem pocit, že mi byl zbytek těhotenství ukraden. Zaplaťpámbů za šátek na nošení, čtvrtý trimestr jsem potřebovala i já a díky nošení si jej opravdu užila. To druhé těhotenství bylo mnohem náročnější. Po prvním mi zůstalo pár kilo navíc, takže ke konci jsem už horko těžko zvládala všechna ta kila nosit, dcera je hodně živá a běhání s ní mě hodně zmáhalo, do toho letošní šílená vedra a vůbec. Vážně jsem doufala, že ani Lentilka si nebude dávat moc na čas. K tomu se přidaly obavy, jak budeme řešit hlídání první. Protože přijela na prázdniny patnáctiletá neteř, říkala jsem si, že by bylo prima porodit, dokud tu bude. Odjet měla pět dnů před termínem, to znělo zvládnutelně. A do toho předpověď ohlásila ochlazení 11 dnů před termínem a potom o víkendu týden předem. A protože těch 11 dnů před to vycházelo přesně na můj svátek, našeptávala jsem Lentilce, jak by to bylo hezké, kdyby se mi nadělila k svátku. Termín porodu ji sice sliboval jako narozeninový dárek mému tátovi, ale člověk někdy musí být kapku sobec, ne?

Bylo pondělí. To je taková naše neděle, jediný den, kdy má Ondra volno. Byl krásný letní den, ne moc horko, slibované ochlazení nastalo, ale svítilo sluníčko a bylo opravdu hezky. A měli jsme na návštěvě naši neteř Elišku. Patnáctiletou Elišku, která si na brigádě v Ondrově restauraci vydělala hezkých pár franků. Sice říkala, že je jí jedno, co podnikneme, že s námi pojede kamkoliv, ale co byste na našem místě dělali vy? Ano, vzali jsme ji na nákupy. Do Německa, protože je tam levněji. Do obrovského nákupního domu. Ráj na zemi! Eliška byla v rauši, pobíhaly jsme z obchodu do obchodu, vybíraly, Eliška zkoušela a nakupovala. A já samozřejmě s ní, protože samotnou by ji to nebavilo. Bylo to náročné, ale ta její radost mi za to stála. A já zase měla radost, že si koupila i pár kousků, které jsem jí vybrala já. Hurá, nejsem až takový dinosaurus! Ale když jsme pak hledali restauraci, kterou nám doporučili kamarádi, nesmlouvavě jsem si sedla na lavičku a poslala Ondru zjistit, kde to přesně je – na další procházení se po městě už jsem se opravdu necítila. A cestou do restaurace jsem ještě vtipkovala, že pokud neporodím po takovéhle „procházce“, budu těhotná až do Vánoc.

Ta restaurace byl vlastně tapas bar, místo, kde si můžete dát spoustu malých porcí, velkých sotva několik soust, a ochutnat tak spoustu věcí. My si objednali skoro celý jídelní lístek odshora dolů. A někdy v polovině večeře se ozvala první kontrakce. A za deset minut další. A pak za dalších deset. A zase… Po hodině dorazili do stejné restaurace náhodou naši kamarádi a já se už šla zeptat Tinky, která měla mít další den volný, jestli by si mohla nic neplánovat a počítat případně s hlídáním. Všichni mi přáli hodně štěstí, já se tvářila, že se vlastně nic neděje a možná jsou to poslíčci, ale vlastně jsem už věděla, že rodím...

Cestou domů se kontrakce trochu zpomalily, ale pořád přicházely docela pravidelně. Dcerka usnula v tu chvíli, kdy ji Ondra uložil do postýlky, ani svlékáním šatů jsme ji netrápili. Ondru jsem poslala spát a sobě napustila vanu. Během prvního porodu jsem se snažila dělat vše, co by mohlo kontrakce povzbudit a zrychlit. Když jsem si sedla a kontrakce se zpomalily, zase jsem vstala a snažila se je opět rozjet. To tentokrát jsem usoudila, že cílem není porodit co nejrychleji, ale co nejvíce v klidu, takže jsem dělala to, co jsem v dané chvíli cítila jako nejpříjemnější. Takže jsem si dala dlouhou, klidnou vanu, pak si šla lehnout a dokonce se mi podařilo i na pár hodin usnout. Uprostřed noci jsem vstala, zapálila si svíčky v koupelně (světlo už mi vadilo) a dala si další koupel, potom jsem si vlezla do hnízdečka připraveného v obýváku. Peřiny, polštáře, gymnastický míč a nízké sofa, střídavě jsem polehávala, posedávala, skákala a opírala se. Kontrakce zrychlovaly a zesilovaly, já pořád prodýchávala podle techniky hypnoporodu – pomalé dlouhé nádechy do břicha směrem nahoru a vzhůru a pak zase pomalé výdechy.