Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

Přežila jste porod a doufala, že máte to nejhorší za sebou, jenže pak se z ničeho nic objeví u mrněte kolika, nebo reflux a to je teprve to pravé peklo. Sám Dante by to nenapsal líp, zvlášť pak, když se tyto neduhy objeví současně. Pravá Božská komedie může začít.

Naneštěstí, na rozdíl od ní, v mateřství nemáte žádného průvodce, který by Vám řekl, co kdy dělat. Tady Vergilia, aby jeden pohledal a tak Vám nezbude než dát na své vlastní pocity a intuici. Pokud trpíte nízkým sebevědomím jako já, může to dojít až tak daleko, že kvůli „malichernostem“ typu větry, nebo blinkání v podstatě přestanete kojit.

Děti trpící těmito neduhy jsou hodně plačtivé, neklidné, při kojení se odtrhávají od prsu a to, co je příčinou těchto jevů pravděpodobně odhalíte až po delší době. Jakmile ale přijdete na to, co vašeho drobka trápí, můžete si gratulovat. Postupujete do druhého levelu zvaného očistec. Přece jenom se lépe bojuje proti protivníkovi, jenž má jméno, než proti bezhlavému rytíři.

Když si uvědomím, kolik bolesti jsem musela vytrpět, abych se rozkojila a pak to doslova kvůli prdu za jeden týden úplně zahodila, je mi do pláče. Není divu, že brekot byl u nás víc než doma. Plačtivá už nebyla jen Matylda, teď už jsme řvaly obě..zkrátka cenu pro Uplakánky roku máme po právu v kapse.

Vyzkoušeli jsme všechno, ale přesto moje trička každý den zdobí originální batika, kterou moje Tylinka pomocí zvratků vyrobí. Mohla bych také pořádat módní přehlídky, protože tak často jsem se nepřevlíkala ani ve svém pubertálním období. Teď je to o to lepší, že neměním oblečení jenom sama sobě a Tyldě, ale i ostatním členům domácnosti, kteří nějakou tu šavli občas také zachytí. Co Vám budu povídat, my se doma nenudíme.

Pokud jste na tom podobně, než začnete vytáčet Chocholouška, můžete vyzkoušet následující tipy:

Léto pomalu, ale jistě klepe na dveře a s ním začíná i hlavní dovolenková sezóna. Období, kdy se snad každá rodina chystá někam mimo domov ať už v ČR nebo zahraničí.

Pro ty, kteří se rozhodli trávit dovolenou u moře, to znamená výběr destinace. V posledních letech vychází jako favorit v poměru “cena: výkon” Egypt.

Jenže okolo dovolené v Egyptě se objevuje spousta otazníků a rozhodování o tom, zda “jet či nejet” může být stejně náročné jako Hamletovo dilema o “bytí či nebytí”.

Tak se na to pojďme společně podívat. Při procházení internetových diskuzí, ať už tady na koníku nebo mimo něj, jsem zjistila, že v podstatě existují jen tři hlavní důvody proč do Egypta nejezdit. Ráda bych se s vámi o ně podělila.

Bezpečnost respektive nebezpečnost

Nejčastějším argumentem, proč se Egyptu vyhnout je strach.

„A tak jsem miminko hladila a houpala a při tom jsem uvažovala nad tím, že žádnému dítěti by se tohle přece nemělo dít! Být v nemocnici na vše tak strašně samo.“

Jedním z argumentů, které jsou velmi častou používány v diskusi o vhodnosti a nevhodnosti ústavní péče pro nejmenší děti, je špičková zdravotnická péče, která je zde dětem poskytována.

Nemocné miminko přece patří do nemocnice nebo do dětského centra, kde se o něj náležitě postará výborně proškolený personál.

Je tomu ale opravdu tak? Je pro děti s různými zdravotními komplikacemi opravdu nejlepším prostředním právě sterilní prostředí se špičkovým lékařským vybavením, ale bez té nejdůležitější osoby? Bez mámy? Nebo všeobecněji bez té nejdůležitější a jediné pečující osoby?

Dnešní příběh, za který vděčím jedné úžasné pěstounce na přechodnou dobu, Vám na tyto otázky myslím docela hezky odpoví…

Cesta k pěstounství

aneb, když si spisovatelka potřebuje vyčistit hlavu 🙂

O perníkové chaloupce

Na kraji lesíka borového

uvnitř domečku roubeného

žila tam přešťastná rodinka...

dcerka, syn, tatínek, maminka.

Ahoj holky,

chtěla bych se podělit i s Vámi o to naše malé štěstí 🙂 přítel mě požádal o ruku v lednu 2017 a v únoru jsme jeli na wellness pobyt, kde jsme si řekli, že bychom chtěli miminko a mohli bychom se o něj snažit, když budeme mít svatbu v červenci. Brala jsem 6 let antikoncepci, kterou jsem vysadila v listopadu 2016, tak i jsme si mysleli, že nám to asi jen tak lehce nepůjde.. přítel měl v březnu narozeniny a jako dárek si přál miminko (já mám narozeniny v dubnu, tak to je i můj dáreček) ☺ a já si řekla, že si tehotensky test udělám přesně až na pritelovo narozeniny - pár dní před MS. Už asi týden předtím mi bylo tak zvláštně-jinak. Měla jsem vlčí hlad a byla celkově taková precitlivela. Přítel mi říkal, že vi, ze jsem těhotná tak ať si udělám už test. Ale já si prostě řekla, že až na ty jeho narozeniny ☺ myslela jsem si a hlavně se i bala, že ty příznaky (i nalite prsa) mám vsugerovane a budu akorát smutná. Přišel den D a já ráno vstala a šla si udělat test, ještě předtím než měl přítel vstávat. Vycurala jsem se na test a chvilku na něj koukala, neukázal chvilku nic, tak jsem se šla připravovat do prace-vycistit si zuby, učesat se, namalovat se a mezitím jsem se teda šla kouknout na test, když jsem tam viděla dvě // tak jsem vyjekla radosti a začala se smát a brečet dohromady ☺ ale pritelovi jsem to chtěla říct až vecer-to byly muka ☺ zazvonil mu budík a já prilitla k němu do postele a pořád se smála a brecela a přítel mi jen rekl: ,,teda ty máš větší radost než já, že mám narozeniny " 😀 tak jsem mu poprala a sla do práce, v práci jsem byla jak v sedmém nebi, pořád se usmívala a stále koukala na vyfoceny tehotensky test až holky z práce si mysleli, ze mám nového chlapa-nevim jak je to mohlo napadnout 😀 odpoledne jsem šla na gyndu-byla jsem objednana na normální běžnou prohlídku. Paní doktorka tam ještě nic neviděla, pouze zvětšený vaječník (musela jsem krátkou dobu před kontrolou otěhotnět). Přítel mi hned po kontrole volal a byl smutný, když jsem mu řekla, že opravdu nic-musela jsem dělat Dášu 😀 a šla do města koupit dudlik a malé botičky. Měla jsem vymyšlené, jak mu to oznamim - až při večeři mu dám krabičku, ve které budou ty testy (dělala jsem si další i odpoledne, abych tomu uverila☺) s dudlikem a botickami a s listeckem: Vezmeš si nás oba? Přítel přišel z práce a pořád tak trošku čekal, že mu něco oznamim. Ale já mu normálně poprala, dala dárečky a pak šla teda vařit. Byl už smutný, že opravdu mimco nevyšlo. Když bylo jídlo na stole, tak jsem mu řekla, že mám pro něj ještě jedno překvapení a dala mu tu krabicku. Viděla jsem v pritelovo očích takovou nejistotu a když krabičku otevřel a viděl to tak všechno, tak ji vyhodil radosti do vzduchu a objal mě a začal brečet 😘 byl to tak strašně krásný pocit. Od té doby si mě opecovava daleko víc než kdy jindy. Až v půlce dubna jsem byla objednana na gyndu - 9tt a bylo vše v poradku, tak krásný pocit, vidět toho maličkého, jak je ve vás, prostě něco neuvěřitelného. Na druhý utz byl přítel se mnou a plakal znovu když viděl jak se miminko tam vrti a když slyšel jak mu tluče srdíčko, byla jsem hrozne rada, že tam přítel byl se mnou ☺ 15.5 jsme byli na genetice, která také dopadla skvěle. Je to tak krásný pocit nosit v sobě nový život . Už se na miminko moc těšíme ☺

Přírodní čaje Pfanner Pure Tea bez obsahu cukru, sladidel, konzervantů a dalších přidaných látek jsou ideálním nesladkým nápojem pro dokonalé osvěžení nejen během horkého léta. Představují vhodnou součást zdravého životního stylu. Šetrný proces spaření čaje a pečlivá příprava dodávají přírodnímu čaji Pfanner Pure Tea plnou chuť.

Lze si ho vychutnat ve čtyřech variantách - černý čaj, zelený čaj, ovocný čaj s příchutí lesních plodů nebo bylinný čaj. Svoji energetickou hodnotou potěší ty, kteří si udržují štíhlou linii - 100 ml čaje Pfanner Pure Tea obsahuje jen 1 kcal. Pfanner Pure Tea se také navíc pyšní přívlastkem BIO - zárukou ryze přírodního původu.

Černý čaj Pfanner Pure Tea je čerstvě uvařený čaj s vysokým standardem kvality. Po důkladném výběru jsou čerstvé čajové lístky dokonale vysušeny, zabaleny a fermentovány. Při tomto procesu se rozvíjí typické aroma černého čaje, které je v rovnováze s šípky a ibiškem. Jeho chuť navíc harmonicky doplňuje citronová šťáva.

Zelený čaj Pfanner Pure Tea je připraven z čerstvě spařených lístků vybraných odrůd zeleného čaje. Nápoj skvěle doplňuje nádech citronu, který zajišťuje to pravé osvěžení. Povzbuzující působení zeleného čaje má blahodárný účinek na tělo i mysl.

Ovocný čaj Pfanner Pure Tea je uvařený z dokonale vyvážené směsi nejkvalitnějších šípků, květů ibišku, borůvek, černého rybízu, jablek a černého bezu z ekologického zemědělství. Speciální proces vaření a pečlivá příprava dodají čaji plnou, ovocnou, lahodnou chuť. Neobsahuje kofein, a je tak ideálním osvěžením pro celou rodinu.

Bylinný čaj Pfanner Pure Tea je čerstvě uvařený odvar za použití těch nejlepších bylinných odrůd: zavinutka citronová, máta peprná, kontryhel, kopřiva a sporýš. Tato směs je ještě zjemněna citronovou šťávou. Bylinný čaj je také bez kofeinu. Vzhledem k pečlivé přípravě jsou zachovány všechny cenné složky bylin.

V mém článku nebudu rozebírat týden po týdnu, jelikož všechno probíhalo hladce až do 36. týdne. A tak tedy začínám s vyprávěním, právě od toho již zmiňovaného, 36 týdne.

Ve 36. týdnu, přesněji ve 35 + 2 tt, jsem byla na klasické kontrole. Nejdříve se natočilo KTG, které se muselo točit dvakrát, jelikož malá spinkala. KTG bylo však v pořádku. Poté jsem přišla k panu doktorovi, jako vždy s úsměvem, jelikož jsem se těšila na další informace o tom, jak se miminku daří a jak prospívá. Úsměv mě ale přešel v momentě, kdy mi můj obvodní gynekolog dělal ultrazvuk. Věděla jsem, že něco nebude v pořádku, jelikož ultrazvukové vyšetření trvalo déle než obvykle, vše přeměřoval víckrát a tvářil se zamyšleně. Po skončení vyšetření mi sdělil, že se mu to nelíbí. Netušila jsem, co se mu nelíbí, ale už jen ty slova: „Nelíbí se mi to“, mi stačila. Jen co to dopověděl, mi vyhrkly slzy z očí a nemohla jsem zastavit pláč. Sdělil mi, že se mu moc nezdají průtoky. Všechno prověřil poctivě v tabulkách a výsledky vyšly v normě, ale na hraně. Malá byla také o týden menší, než by měla být. Naměřená váha byla 2420 g. Uklidnil mě, že je to ještě v pořádku. Že menší být může, ale průtoky se musí kontrolovat.
Doporučil mi alespoň hodinové procházky, aby se placenta lépe prokrvovala. I když jsem se sotva valila a jakákoliv chůze byla namáhavá, poctivě jsem chodila i několik kilometrů, aby se vše dalo do pořádku.

Na další kontrolu, která byla za týden, tedy ve 37. týdnu (36 +2 tt), jsem už tak s úsměvem nešla. Opět natočeno KTG (tentokrát jsem si dala sladkou snídani, aby byla malá po ránu čilá 🙂 ), které bylo v pořádku. Opět následoval vstup přes kabinku k panu doktorovi. V kabince jsem přešlapovala z místa na místo a modlila se, ať je všechno v pořádku. Po vyšetření mi bylo doktorem sděleno, že průtoky jsou horšínež minule. Váha naměřena 2700 g. Vypsal mi žádanku do nemocnice, kde mi udělají zátěžový test, aby se zjistilo, jak se bude miminku dařit při porodu.  
Okamžitě jsem teda jela do porodnice, kde mě hned přijal doktor, vedoucí porodnického úseku. Když jsem vešla do ordinace, zrovna projížděl spolu s dalším doktorem lékařskou zprávu a žádanku od mého gynekologa a kroutili nad ní hlavou. Nevím, co to mělo znamenat, každopádně z jejich výrazu a chování to vypadalo, jakoby si říkali: „Proč nám ji sem vůbec posílá?!“
Když mě doktor vyzval, ať si lehnu na kozu, druhý lékař zrovna odcházel. Zřejmě tam byl asi vážně jen kvůli té zprávě, na kterou tak nevěřícně zírali. Vaginálně bylo všechno v pořádku, porodní cesty nebyly připravené, čípek držel. Šlo se tedy na ultrazvukové vyšetření. Přeměřoval malou a váha mu vyšla cca stejná jako u mého obvodního gynekologa. Průtoky ale, mu nešly naměřit, takže jsem se musela přesunout k jinému ultrazvuku. Tam mu průtoky pupečníkem vyšly v pořádku a průtoky v hlavičce mu jednou vyšli pod průměr a dvakrát v normálu. Vložil taky výsledky do tabulek a sdělil mi, že je vše jak má být.
Proč mu to ale jednou vyšlo špatně???

Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec mě poslal na zátěžový test. Musela jsem teda být na jednu noc hospitalizována. Odnesla jsem si nějaké věci na pokoj, převlékla do košile a už mě volali na porodní sál. Napojili mě na KTG a začali mi do žíly pouštět slabou dávku oxytocinu, která by mohla, ale nemusí vyvolat porod. Trvalo to cca 45 min.

Cítila jsem se v pohodě, akorát ke konci se mi neudělalo moc dobře. Začalo mě bolet břicho, ale údajně to kontrakce nebyly. Po chvíli nevolnosti přešly, tak jsem odešla na pokoj a v průběhu dne mi ještě dělali dvě vyšetření KTG. Na druhý den ráno po konzultaci s lékaři jsem byla propuštěna domů, jelikož zátěžový test, KTG i vyšetření průtoků dopadlo v pořádku. Tak jsem si říkala: „Super, žádné z vyšetření neprokázalo nějaký problém.“ Otázkou ale bylo, to jedno měření průtoků v hlavičce, které vyšlo špatně, které mi leželo v hlavě. Každopádně jsem věřila lékařům, že ví, co dělají a že to asi jen špatně naměřili, jinak je vše, jak tvrdili, v pohodě.

Na další kontrolu už jsem nešla ke svému doktorovi, ale do nemocnice, na čemž jsme se domluvili při mém propuštění. Na kontrole ve 38.týdnu ( 37 + 1 tt), klasicky natočeno KTG , které bylo v pořádku a opět ultrazvuk. Ten ukázal opět průtoky v pořádku a váhu malé na 2930 g, takže mě poslali domů s tím, že další kontrola opět za týden.

A je to tady… 39. týden (38 + 2 tt), čas 9:00.
Na kontrolu jsem přišla v úplné pohodě, vysmátá s dobrou náladou. Dorazila jsem, sestřička mi natočila KTG – to jsem ještě vysmátá posílala partnerovi fotku.

Myslím, že to známe téměř všechny – svoje vytoužené miminko máme konečně doma, pomalinku se sžíváme a jsme vyplašené z každého jeho zaplakání. A v tom to přijde – nevysvětlitelný pláč, miminko nejde utišit, maminka je zoufalá a malý uzlíček pláče o to víc. Přitahuje si nožičky k bříšku a zatíná pěstičky. Právě takto vypadá kojenecká kolika. Když začala trápit našeho syna, byla jsem naprosto nepřipravená a z počátku jsem vůbec nevěděla, co se to děje.

Věřím, že existují i maminky, které svoji roli mámy zvládají perfektně a s lehkostí od samého začátku. Musím se přiznat, že já mezi ně ale rozhodně nepatřím. Po porodu si můj manžel vzal 14 dní dovolenou a byl s námi celý čas doma. Kolem toho malého uzlíčku jsme chodili po špičkách a pomalu si zvykali na to, že tu bude už pořád s námi.

Pár dní po návratu z porodnice jsme navíc začali mít potíže s kojením, ale díky úžasné laktační poradkyni jsme to zvládli a kojili dál. Byl to celkem boj, ale o tom až někdy příště J 14 dní uteklo jako voda a blížil se den, kdy musel manžel do práce. Jak já se děsila toho, že zůstanu s tím malinkým tvorečkem úplně sama. Ještě teď cítím ten pocit zoufalství, že nebudu vědět co dělat, že to prostě sama nezvládnu.

Dny utíkali a já si říkala, že přece jen dokážu být dobrá máma, že to zvládnu. A v tom to přišlo. Z ničeho nic hrozný pláč, který jsem nedokázala nijak utišit. Nepomáhalo nakojit, přebalit, ani pochovat. Když se to opakovalo třetí den, napůl šílená jsem volala naší pediatričce a ta řekla, ať se přijdeme raději ukázat. A verdikt? „Malý je v pořádku, ale vypadá to, že ho trápí prdíky, neboli kojenecká kolika“. Dostalo se mi rad, jak mu masírovat bříško a že to přejde kolem třetího měsíce věku.

Jako správně střelená matka zdravotnice jsem začala hledat všechny možné informace a pročítat odborné články. Co to tedy kojenecká kolika vlastně je a co se s ní dá dělat?

Kojenecká kolika trápí až 30% miminek během prvních šesti měsíců života. Nejčastěji však mezi druhým a devátým týdnem, proto se jí často také říká tříměsíční kolika.  Projevuje se neutišitelným pláčem a často ji doprovází tzv. pravidlo tří - jinak zdravý kojenec pláče více než tři hodiny denně, častěji než tři dny v týdnu a po dobu delší než tři týdny. Srozumitelněji řečeno – vaše miminko pláče daleko častěji, než vám přijde normální a to bez zjevné příčiny. Nožičky střídavě propíná a přitahuje k bříšku, zatíná pěstičky a evidentně ho něco bolí.

Spousta lidem přišlo toto testovaní směšné, proto se ani nehlásila. Mě osobně testování toaletního papíru Veltie nepřijde jako nic podřadného. Toaletní papír používáme několikrát za den a jeho kvalita je pro mě důležitá.

Testovala jsem dva druhy toaletního papíru Veltie a to "Pure & Soft White" a "Camomile & Aloe Vera".

Na obrázku je vidět, jak vypadají ruličky testovaných druhů. Rulička toaletního papíru, kde jsou kytičky je "Camomile & Aloe Vera".

Nejprve jsem si ověřovala, zda se má opravdu tři vrstvy. Na dalším obrázku je vidět, že to tak opravdu je. Jen bych řekla, že každá vrstva je jinak silná, ale mohlo to způsobit i to, jak jsem se jednotlivé vrstvy snažila oddělit. 

První druh  "Camomile & Aloe Vera" je parfémovaný, jeho vůně je příjemná.

Druhý druh "Pure & Soft White" mi opravdu přijde jemnější a používala jsem převážně na dětské zadečky. Děti byli nadšené i z obrázku medvídka. 

30. dubna 2017

5:50

Spím, najednou mě ze sna probouzí pocit, že ze mě něco vyteklo. Strašně se mi nechce vstávat, tak raději dumám nad tím, zda to mohlo být trochu plodovky nebo jen součást snu. Po chvíli mi to nakonec nedá a dospívám k rozhodnutí, že teda vstanu, dojdu si na záchod a uvidíme. Přitom strašně doufám, že se ještě budu moct vrátit do vyhřátého pelíšku a pokračovat ve spánku. Zvedám se a vím, že o tom si můžu nechat už jen zdát. Opět ze mě totiž vyteče slabý čůrek, takže se rychle přesunuju do kuchyně, kde praskne voda se vší parádou. Vzbudí to naší fenku, která dostane hysterák. Kvílí a řve, jak kdybych měla do 2 minut umřít. Pokračuju v cestě na záchod, kde se tělo ihned začne čistit a teď už tak nějak tuším, že z našeho plánovaného květňátka bude dubnové miminko. A taky v to zároveň už doufám.

Doploužím se zpátky do kuchyně, kde mě přepadne neskutečný svalový třes - celé tělo se mi nekontrolovatelně klepe, nicméně to po malé chvíli přestává. Naštěstí. Jdu vzbudit manžela, kterému se taky strašně nechce z postele. A chudák je ještě nervóznější než já a pes dohromady🙂 Já dobaluji tradičně tašku do porodnice, manžel balí věci Eliáškovi a psovi - a vyrážíme na cestu. Naše 2 pasažéry naštěstí vysazujeme u babičky (pes ještě stále nepřestal kvílet) a vyrážíme na cestu. Přece jen nás čeká cesta do porodnice vzdálené přes 100 km, takže není čas ztrácet čas🙂 Na to, že jsem ještě večer netušila, kam se pojede, mi konečné rozhodnutí netrvalo dlouho...

Směr Ústí nad Orlicí

Vyrážíme na cestu, pouštím na plné pecky písničky, zpíváme si a já si do toho připravuju homeopatika ve sklenici od okurek (ano, jsem neschopná nachystat se dopředu a nic jiného použitelného jsem doma v té rychlosti prostě nenašla). Cestou je popíjím (mimochodem se z té sklenice pije pěkně blbě) a taky se do sebe snažím nacpat sušenku s čokoládou, protože vím, že budu potřebovat spoustu energie na porod. Kontrakce jsou naprosto pravidelné po 4 - 5 minutách, a čím více se blížíme k cíli, tím jsou silnější. Musím už dost prodýchávat a aplikace v mobilu pořád vyděšeně signalizuje, že se mám urychleně přesunout do porodnice.

Mám za sebou krásné dva týdny. Dokonce ani ošklivá nemoc dětí mi nemůže zkazit pocit, že přesně takovou pauzu jsem potřebovala.

Pocity, které ve mně narůstají týden po týdnu, kdy jsem doma, jsou zvláštní. Takové stísněné. Myslím, že moji situaci pochopí asi každá maminka, která je se svými dětmi doma sama, nemá v blízkém okolí vůbec nikoho, kdo by pomohl a manžel jezdí domů pozdě večer.

Nikdy bych nebyla řekla, jak budu toužit po tom, aby rodina bydlela co nejblíže. Abychom neměli problém čas od času odevzdat děti a užít si chvilku pro sebe. Nebo i osamotě. 

Nechci, aby to vyznělo zvláštně, ale děti jsou hrozně vyčerpávající. Zvláště, když jsem s nimi 24/7. 

Dokud byla jenom Laura, tak jsem nepociťovala nikterak velkou tíhu. A pak se narodil Filip. A ač je to klišé jako hrom, skutečně platí: "Jedno dítě, žádné dítě."

I když má někdo jedno dítě, které vydá za 3, tak si buďte jisté, že v momentě, kdy Vás bude o jednoho více, i kdyby další dítě bylo sebevíc poslušné a hodné, stejně je toho čas od času prostě moc.

Jednoho krásného dne se na mě po dlouhé době usmálo štěstí a testuji s rodinkou toaletní papír

Paní doručovatelka mi ho doručila až na druhý pokus, ten první se jí naštěstí nezdařil. Proč naštěstí? Protože mi ho chtěla nechat u sousedů, kteří jaksi nejsou vábného vzhledu a naštěstí ho nechtěli nic převzít. 🙂 Páč kdyby ho převzali, tak já už ho asi neuvidím....

Překvapení bylo hned na začátku - jako 4 balíky? Pecka. 

Hěřmánkový voněl krásně i přes zabalení, takže bylo jasné, kdo půjde na řadu jako první. 

Provoněl v první chvíli celý náš byt, poté koupelnu se záchodem. Nevím, zda vůně vyprchala nebo jsem si na ní jen zvykla, ale po pár hodinách už jsem necítila nic. 🙂

Vzhled kytiček na toaleťáku mě moc neuchvátil, hezčí mi přijdou na tom obale, ale i přesto moje frnda nic nenamítala. 

Máte doma neposedu, jenž odmalička je živý, temperamentní, chvilku neposedí a nepřetržitě hopsá či mává ručičkami. S nadšením se vrhá do všeho nového, aby rozdělanou činnost vzápětí odložil a se stejnou vervou se pustil do něčeho jiného. Pak je velmi pravděpodobné, že máte doma hyperaktivní dítě. Sama to znám u nás doma, tak jsem produrfovala jsem  na internetu snad půl dne, s hledáním rád jak to zvládnout. Tak se s vámi o to podělím. 🙂 

Hyperaktivita nebo také syndrom ADHD patří mezi velmi populární diagnózy. Ne všechny děti neposedné, nadměrně živé, neklidné a nepozorné však mají skutečné funkční oslabení centrální nervové soustavy. To může posoudit jen psycholog, neurolog či psychiatr. Psycholog s neurologem se při diagnostikování syndromu ADHD obvykle doplňují.

Jak se tyto poruchy projevují?

Dítě s ADHD je výrazně pohybově neklidné, hyperaktivní. Stále si s něčím hraje, nevydrží chvíli v klidu, vrtí se, houpe na židli, poskakuje, pobíhá. Hezky česky se dá říci, že je jak z hadích ocásků. Nadměrná pohyblivost je navíc u tohoto dítěte komplikována motorickou neobratností.

Dítě je celkově nešikovné, neohrabané, má potíže s koordinací pohybů, která může potrápit u nejběžnějších denních činností, jakými jsou jedení příborem, oblékání, zavazování tkaniček.

Utrpením pak bývá tělocvik a v něm zvláště kolektivní hry, v nichž dítě svou neobratností kazí skóre celému družstvu. Nesmíme zapomenout na psaní a pracovní a výtvarnou výchovu, kde se projevuje výrazná neobratnost jemné motoriky. Není divu, že dítě pak tyto činnosti z celého srdce nenávidí.

... a přesto se velká většina maminek věnuje raději nakupování výbavičky a porod vlastně vůbec neřeší. " Zvládly to tisíce žen přede mnou, takže na tom nemůže nic být, zvládnu to taky". Ano, zvládne to každá, ale jde o to JAK!

Některým ženám je naprosto jedno, jak porodí své dítě, chtějí to mít hlavně rychle za sebou (samozřejmě tento přístup nekritizuji, je to na každém). Já jsem ale jiná - už od prvního těhotenství jsem věděla, že chci, aby i porod byl zážitek, na který budu ráda vzpomínat, a ve svých představách jsem přesně věděla, jak by to mělo vypadat🙂 Nenechala jsem tedy nic náhodě a rozhodla jsem se na všechno poctivě připravit.

Oba porody jsem měla skvělé - a to i když byl první syn v "obávané" KP poloze - musím říct, že to připisuji především tomu, že jsem se cítila pořádně připravená, zhruba jsem tušila, do čeho jdu a co si od toho slibuji. Hodně z vás mi psalo o rady, proto jsem se rozhodla sepsat, jak vlastně moje "předporodní příprava" vypadala. Podotýkám, že mým cílem byl od samého začátku přirozený (nejen vaginální) porod.

1) Výběr porodnice

Možná, že se to někomu bude zdát úsměvné, ale řekla bych, že se jedná asi o ten nejdůležitější, klíčový bod. Ne všechny porodnice jsou stejné a ne všude můžete přirozený porod zažít. Chce to hodně zjišťovat, číst recenze maminek a nejen slepě věřit tomu, co si daná porodnice napíše na www stránky. Samozřejmě pak taky hraje obrovskou roli to, kdo bude zrovna u vašeho porodu, protože v každé porodnici se vždy najde někdo, kdo porod vnímá úplně jinak, popř. má zrovna den blbec - jen to už člověk bohužel nemá šanci ovlivnit:(

2) Porodní plán

Rozhodla jsem se napsat svuj příběh s panickou poruchou..abych trochu popsala proč a čím to bylo způsobeno..

Před čtyřmi lety se nám narodil chlapeček Eriček těhotenství probíhalo naprosto v pořádku genetika v pořádku ..po porodu nám zďelili že má rostep měkkého patra ti SME nějak překousli protože to nebylo nic hrozného v porodnici sem začala mít trochu problém stím že sem si říkala bože co jsem to porodila a tak dále.. nechápu do dnes jak ze mě něco takového mohlo vylézt byl tak nádherný a byl náš no a co že měl rostep vždyť to se zpravi operaci a bude fajn ..operace nas čekala v šesti mesicich dřív se to nedělá bylo těžké s jídlem ale jinak byl moc šikovný vše uměl k věku po operaci se začal vývoj opožďovat a to dost výrazně nikdo nevěděl proč hnali nás na Vojtovou metodu na neurologii a nikde nic mě už se to nezdálo ani trochu řekla jsem naší lékařce ať nás prostě pošle na genetiku že mě náš syn případne jako děti s Downovým syndromem doktorka mě ujistovala že to určitě ne ona stěma dětmi pracuje ví jak snimi je přesto jsem si to vydupala na genetice samozřejmě zjistili Downov syndrom translokacni forma podotýkám že až v patnácti měsících mu to zjistili ...no co život jde dal stejně ho milujeme a za nic na světě nevyměnili i když je to někdy těžké....vše se dá zvládnout do toho nám lékaři říkali pokud chceme další dítě tak co nejdříve tak SME si pořídili Teodorku aby to Eriček zvládl že nebude jen on....mezitím co jsem čekala Tejinku jsme stavěli dům spoustu starostí zařizování...ale ustála jsem to Tejinka se narodila a zrovna jsme se stěhovali Eriček ji přijal úplně suprově ale co vám budu povídat měla jsem doma vpodctate dvě miminka vše jsem pořád nějak zvládala ,ale už hůř pak mě bylo tak nějak dobře byli jsme venku na zahradě super den dětí se okoupali pojedli a šly spát já sem si udělala večeři a pořádně se nadlabla šla jsem spát v půl jedné jsem se vzbudila bolest břicha. Špatně na zvracení vylezla jsem s postele a už to zacalo šílená zimnice uvnitř těla jsem hořela voda,vzduch nic nepomáhalo bylo mě tak hrozně že sem myslela že skočím do zdi a bude po mě vzbudila sem manžela ať mě zavola sanitku nebo se fakt zabiju..... nikomu to nepřejí v nemocnici mě stanovili diagnozu akutní panička stresová porucha dali mě Neurol a za dva jsem šla dom myslela sem že už to nezaziju že už bude dobře pletla jsem se doma jsem byla jak mrtvola děti sem nemohla ani slyšet nechtěla jsem je chtěla jsem jen spát spát a spát trvalo to moc dlouho dostala jsem antidepresiva měla jsem asi 4 druhý než nějaké sedli takže půl roku jsem se jen trápila než zaceli zabírat ty pravé jim je do dnes bojím se vysadit nejsem na nich zavysla někdy si zapomenu vzít ale nechci už nikdy prožít to co bylo vše bylo způsobeno nahromaděnyn stresem a co jsem svoje problémy držela v sobě a nikomu nic neříkala proto píší tento článek pokud se cítíte že už to nezvládáte nebojte se někomu svěřit a dát to ze sebe ven ať nedopadnete jak já je mě mnohem lépe děti miluju na devse doufám že po přečtení článku mě nebude někdo odsuzovat že jsem na lécích