„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Pokud bych měla začít od začátku, bylo by to nejspíš na tlustou knihu, což bych jako spisovatelka mohla zvládnout, ale popravdě si nemyslím, že je můj život tolik zajímavý. Přesto bych se i já ráda podělila o své zážitky z porodů.

První těhotenství bylo vymodlené. Snažení netrvalo sice mnoho let, ale pouze rok a čtvrt. Nicméně ženě, která tak moc chce, se to zdálo jako celá věčnost. Netrpělivě jsem měsíc, co měsíc stála u okna, které mi poskytovalo dostatek světla, ke zkoumání malého počůraného proužku, na kterém nebylo nic, než bílo. Znovu a znovu jsem plakala a každý další měsíc to bylo ještě mnohem těžší.

Po půlroce snažení jsem prodělala biochemické těhotenství a po roce potrat v 6 tt. Nemusím vykládat, že jsem tou dobou byla zlomená, zklamaná a připadala si neschopná. Pokaždé, když přišla menstruace, jsem se bála podívat manželovi do očí a říct mu, že zase nic.

Po roce a čtvrt jsme nastoupili do CAR. Šlo hlavně o mé obavy, týkající se prodělaného SP. Doktor, který nás měl na starost, byl úžasný. Než dorazí výsledky testů, doporučil to ještě zkusit normálně s tím, že načasuje ovulaci... a skutečně, než výsledky dorazily, byla jsem těhotná. Zcela přirozeně – jednoduše jsem se zklidnila.

Těhotenství bylo krásné. Žaludek mírně na vodě do 12 tt a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou. Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala.

Jak jsem psala ve článku o porodu, s porodním oddělením jsme byli spokojeni, ale to, co jsme zažili následně na novorozeneckém oddělení, o to se musím podělit, protože ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že v dnešní moderní společnosti je takové chování možné a chystám se napsat stížnost přímo do porodnice, protože ačkoliv to asi nic neovlivní, nemohu to nechat jen tak bez reakce.

Když jsem otěhotněla, rodit ambulantně pro mě bylo scifi. Neměla jsem na to odvahu a měla pocit, že to s sebou nese spoustu rizik. Na předporodním kurzu nás ale porodní asistentka Laďka v podstatě nabádala, abychom, pokud sebereme odvahu a budeme se na to cítit, šli domů a prožily první dny doma v klidu. Vyprávěla nám příběhy z novorozeneckého oddělení, které jsem v té době považovala za přehnané. Nyní vím, že nebyly daleko od pravdy. Začala jsem se tedy o možnost ambulantního porodu zajímat více.

Celé těhotenství jsem si zjišťovala informace, jaká rizika skutečně mohou nastat, konzultovala to několikrát se svým gynekologem, kterému plně důvěřuji a který mi sám řekl, že v zahraničí je to běžná praxe, že jde žena pár hodin po porodu domů a pokud porod proběhne bez komplikací a miminko je v pořádku, považuje to za bezpečné. Tady v ČR je člověk ale za exota.

Mezi hlavní rizika patří výskyt srdeční vady (což jsem věděla, že nám nehrozí, jelikož jsem byla v těhotenství s miminkem na kardiologii), dále SIDS, který však mohl nastat kdykoliv a riziko je velmi malé a rozvoj žloutenky, který je ale mnohem pravděpodobnější v porodnici, díky případným problémům s kojením či stresu. Veškeré další problémy se daly řešit s doktorem a nebyl by případně problém jet do nemocnice, kterou máme 5 minut od domu. Počítala jsem s tím, že budeme každý den pod dohledem PA a samozřejmě pediatra a byla rozhodnutá, že pokud domů půjdeme, tak pro jistotu první noc strávíme v porodnici. Ačkoliv manžel loboval spíše za odchod domů, já zůstávala stále nakloněna tomu, že společně zůstaneme v porodnici, ale každopádně abych měla možnost volby, našla jsem si dobrého pediatra ochotného nás po ambulantním porodu přijmout (což nebylo také vůbec jednoduché, ačkoliv vás oficiálně odmítnout nemohou).

Porodila jsem ve tři odpoledne, v šest jsme byli na nadstandardním pokoji. Ujala se nás mladá dlouhovlasá sestřička, která mi jako jediná z dané směny přišla normální. Pořešila pupík, kápla K a kapky do očí a ubytovala nás. Pak jsem malého na pokoji nakojila a on usnul. Po půl hodině přišla jiná sestra, že prý musí ještě zkrátit pupík. Manžel že půjde s ní, protože jsme nechtěli jsme Mikyho nechat bez dozoru. Ta se teda sice zatvářila, jak jsme otravní, ale že teda dobře. Před dveřmi na ošetřovnu ale manželovi řekla, že má počkat, protože tam nemůže. On jí opět řekl, že chce být s ním, tak prý, že to teda můžou udělat na jiné ošetřovně, když " je manžel takovej to.. ". Mikulášek se však pokakal, a sestra manžela poslala pro plínku ať si ho přebalí. Než jsme došli zpět, bylo slyšet řev přes celou chodbu. Sestra vše udělala, ačkoliv věděla, že chceme být u toho a dítě pak bylo nějakou dobu k neutěšení. Opravdu velký problém provést zákrok za dohledu rodiče. Manžela se prostě očividně chtěla zbavit, když to najednou zvládla i s pokakaným miminkem. Takže manžel naštvanej, že se nechal.

Druhý den ráno jsem se cítila velmi dobře, nabitá energií a přesvědčená, že správné rozhodnutí jít domů. Po vizitě, kdy bylo zhodnoceno, že je vše v pořádku, jsme řekli primáři Mokrošovi, že chceme jít domu. Následně proběhl tento rozhovor:

Je pondělí 15.8.2016 a já jedu s manželem na poslední kontrolu k doktorce, pak bych měla jít už do porodnice. Na tento den jsem spala 2 hodiny, protože bylo dusno a já už prostě spát nemohla. Datum porodu je stanoveno na 21 nebo 24.8. Celé těhotenství jsem na porod nemyslela, protože jsem si opravdu myslela, že ho nedám. Ne ve smyslu, že bych skončila na epiduralu nebo císaři, ale ve smyslu, že umřu. (viz článek Kámošky jak hrom). V tuhle chvíli mě uklidňuje jen to, že mám solidní životní pojistku, která Vráťu zabezpečí a poskytne mu finance pro naši dcerku. Neberte mě zle, ale opravdu jsem se tak moc bála toho dne, kdy to přijde, že jsem i napsala dopisy, kdyby náhodou a hlavně, abych nedopadla jako Irena a moji nejbližší  měli ještě chvíli na to, aby si vyslechli to, co jsem považovala za důležité jim vzkázat.

Čekám chvíli v ordinaci, sestřička se usmívá a zve mě dál. Svlékám si v kabince kraťasy a nechávám si kalhotky. Sestřička s úsměvem od ucha k uchu mě zve dovnitř a jako vždy si sedám na lehátko, povídáme si, jak to šlo s aniballem a po chvíli mi  měří tlak. S tlakem bojuji od 26 tt, postupně se mi zvedá a tento den je už poměrně vysoký a to 142/ 110. Otýkají mi lehce kotníky a už nenandám snubní prsten, ale ještě to neni tak hrozný. Když přicházím k doktorce, chvíli si povídáme a pak jdeme na vyšetření. Otevřená jsem na půl prstu, tlak se ale doktorce nelíbí. Na začátku mi říká, že to vypadá, že do pátku porodim, po chvíli mi oznamuje, že udělá Hamiltonův chvat, protože tlak mám už opravdu vysoký. Jde na to a bolí to tak moc, že se nadzvedávám na křesle a utrousim jednu slzu. Po chvíli mi říká doktorka, že porodim do středy. Nevím, jestli to byla směsice hormonů a toho, jak to bolelo, ale propukám v pláč. Doktorka mě hned hladí po ramenou a říká: ,,Neboj Zuzko, to zvládneš. Bude to v pořádku." Jenže já myslím akorát na to, že mám už jen dva dny na to, užít si manžela, protože v mých představách ho už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy neprojedu jeho vlasy mojí rukou, nikdy si nepřidržím jeho čelist, když ho políbím. To nikdy ve mě vyvolalo ještě větší agónii a odebírám se za sestřičkou. Ta kouká vyplašeně a ptá se, jestli je něco špatně a já pořád s nezastavitelným vodopádem slz odpovídám jen, že do dvou dnů porodím. Ona se jen usměje a říká mi, že to bude dobrý, že to zvládnu. Opět roj myšlenek, že všichni jsou chytrý, jak rádia a jak to sakra můžou vědět, že všechno bude v pořádku a že to zvládnu. Trochu nakrknutá, ale stále s hysterákem nasadím sluneční brýle a odcházím do auta za Vráťou. Ten se opět zděsí, když sundavám brýle a v tu chvíli na něj nekouká jeho žena, ale velký fanoušek skupiny Kiss, který si rozmazal řasenku i po bradě. Ví, jak moc se bojím, ale neví o dopisech ani o pojistce. Pro něj jsem celé těhotenství hrdinka, jak mi s oblibou říká a já si tuhle reputaci samozřejmě nechci pokazit. Proto říkám jen to, že brečim, protože to bolelo a že porodim do středy. S hrůzou startuje auto a vydáváme se k mým rodičům na oběd. 

Stojím s mamkou v kuchyni a opět pláču. Prostě maminka... co si budeme povídat, ale když s ní máte super vztah, tak vás ukonejší i ve 28 letech. 😀 Maminka mě objímá a tím mi předává trochu ze svého klidu. 

Jsme po obědě a jdu s ní ven, kde mě v 16:20 zastihne první kontrakce. Domnívám se ale, že mě zas Rosie spíš píchla do ledviny a tak to neřeším. Naposledy v mém životě si chci dát luxusní domácí burger, který mají kousek pod námi v restauraci, ale protože mám už zas nateklé ruce, objednáváme si ho hned po příjezdu domů. 

Je 22:30 a já se rozhodnu jít do sprchy a spát. Když o půl hodiny později ulehám do postele, Vráťa ještě s mým starším bráchou mluví přes team speak a popisuje mu, co se dnes dělo. Ano, jsem jeho mladší sestřička a trpěl by za mě klidně v pekle, jen aby mě ochránil 🙂 

Usínám ale po půlnoci, protože čekám na Vráťu, až si půjde lehnout. Jako vždy je mi totiž zima na nohy a on jediný mi je dokáže zahřát. 

Mám ráda jahody sladké po sluníčku, salát plný ranní rosy, vybarvené jarní ředkvičky, bylinky co voní … Prostě čerstvé ovoce a zeleninu bez zbytečné chemie.  Kam ale pro ni?  Kam pro čerstvá vajíčka a ostatní živočišné produkty? Jak jinak si zajistit kvalitní čerstvé potraviny, než nákupem v supermarketu? Blíží se sezóna, pojďte objevit nové způsoby, jak na to!

Také vám připadá, že kolem vás jsou jen samé supermarkety a postupně vymizely ty malé místní obchůdky, kde se na vás prodavačka usmívala, kde jste si koupily čerstvé potraviny z místních zdrojů a z nákupu jste měli opravdu dobrý pocit?

Sice se objevuje pár vlaštovek, a to především ve velkých městech, ale je jich stále žalostně málo.

Napadlo vás někdy, že každou platbou při nákupu v supermarketu volíte? Volíte podporu. 

Podporu ekonomiky v místě sídla nadnárodní korporace kdesi v tramtárii, znečišťování životního prostředí nadbytečnou přepravou kamiony, používání velkého množství obalových materiálů a chemikálií, které zajišťují konzervaci během cesty  od výrobce vzdáleného někdy i tisíce kilometrů až na váš stůl.

Naproti tomu nákupem místních potravin podporujete konkrétní osobu farmáře, sedláka, zemědělce, ale i místní ekonomiku, rozvoj krajiny a zdravého životního prostředí a k tomu získáváte zdravé a kvalitní potraviny s jasným původem.

Ke všemu, co chceme v životě dokázat a získat, je zapotřebí osobní záměr, síla vůle, odvaha a víra.

K něčemu tak úžasnému, jako je narození nového človíčka, je však potřeba ještě něco víc.

Početí a následnému narození člověka předchází spojení. Spojení muže a ženy v rovině fyzické. Neméně důležité je však spojení a fungování těch správných faktorů v rovině psychické a duchovní.

Negativní vědomé i podvědomé myšlenky, související s vaším sebevědomím, sebehodnotou a také s vaším partnerským vztahem, mohou být hlavní příčinou dočasného neúspěchu.

Někdy ani v nejmenším netušíme, jak moc jsou v rozporu naše myšlenky. Ty, které v nás způsobují obavy, strachy, nejistotu a nedůvěru, způsobí, že naše podvědomí nás „chrání“ a do našeho života nevpustí nic, co by to zapříčinilo.

Co říkám (dítě chci, čekám na něj, jsem na něj připravená, mám na něj ten správný věk, děláme pro to s partnerem maximum, chci jen to, co je normální a přirozené a mají to i ostatní, dítě je pro mne to nejdůležitější atd.),

Jen pro zájemce ( o kvalitní četbu 😀)

Jak se mi rodilo v Anglii

– bráno s rezervou, píšu to necelých 48 hodin po porodu

Londýn, North Middlesex University Hospital, neděle 27. listopadu 2016

Proces porodu bych rozdělila do 5 fází:

Fáze 1 : Přípravka

Na co se zaměřit při nákupech v Bazaru?

Zboží, které kupujeme přes internet nevidíme, nemůžeme si ho prohlédnout, osahat. Musíme se spolehnout výhradně na popis prodávajícího v inzerátu a na fotky, které přidá. Je tedy i naší zodpovědností ověřit si doplňujícími otázkami, v jakém stavu je zboží, abychom předešli případným nedorozuměním. Opravdu nestačí napsat "Mám zájem" a odeslat peníze. 

V bazaru se nepoužívá jednotná terminologie a to, co je pro jednoho jen párkrát nošené, druhý může vnímat zcela jinak.

Jak tedy zboží inzerovat?

Zboží popisujte objektivně. Pro zájemce je určitě přínosnější, když detailně vypíšete případné chyby, než když napíšete, že věc je nááádherná nebo frajerská. Vady je nejlepší vyfotit v detailu a hlavně informovat o nich zájemce. Nestačí jen snížit cenu a spoléhat se na to, že zájemce pochopí, že za nízkou cenu nemůže počítat se zbožím v top stavu.

Přidávejte jen vámi vyfocené fotky, které ukazují aktuální stav zboží. Reklamní fotky stažené z internetu jsou v tomto směru bezcenné.

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo.

Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí...

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo...

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.

Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je  přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou  noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne.

Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.

Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.

Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.

Minulý týden jsem toho měla dost.

Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.

Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.

Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.

Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.

A všechno je jinak.

Tak moc jsem v noci nespala pořád jsem přemýšlela nad tím naším Bártem byla jsem tam večer několikrát se kouknout copak tam dělá k mému zděšení tam okolo 11 hodiny ležel venku a nechtěl jít k ostatním do svého chlévku, nechala jsem ho tedy být stím že až bude chtít určitě si tam dojde sám, asi tak ve dvě v noci mě vzbudilo brečení kozlíka šla jsem se tam opět podívat byl v domečku ale naříkal, takže druhá noc opět beze spánku jsem už unavená.........

k ránu jsem usnula a v 6:40 budík "maminko vstávej musíme do školky.........no dobře ještě dnes to zvládnu............vstali jsme a odvezla jsem malého do školky a letěla domů, a hned s manželem ke kozlíkovi, takový pohled na něj mě píchl u srdce, sice už byl bez vrzání zubů, ale klepal se jak osika a vyhublej ..............no nic voláme k doktorovi..............

doktor řekl že máme přijet aby ho viděl.........................a tak opět řev jak kozlí nechtěl jít manžel ho vzal tedy do náruče a odnesl do auta.... u doktora ho poslechl, změřil teplotu a nakonec mu dal antibiotika  pro jistotu..........ted ho máme v garáži v bedně a už se domáhá  ven bobky už jsou taky tak ještě aby začal žrát a kozlík má vyhráno....................takže zítra zas napíšu jak to dopadlo.....................................držte nám všechny pěstě a palce........................bojujeme jak jen to jde  

a je odpoledne a kozlík už začal žrát i běhat s ostatnímí pustila jsem ho odpoledne aby šel na sluníčko v garáži to není pro kozlíka nic moc a jsem nadšená vypadal že hledá něco k snětku tak snad už máme po boji protože jsme vyhráli.....................................................................................................................................................................................................................................................................................

Není to vtip opravdu myslím kozlíka jménem Bart bydlí s námi už skoro druhým rokem je to holanský kozlík a má tam dvě holanské kozičky, jsou mírumilovné akorád že dost vymýšlejí kraviny.... 

a proč vám to vyprávím, včera odpoledne byli tak chytří že si otevřeli branku u svého plotu a šly se i se slepičkama pást na naši zahradu kde mám skleník a zaplat pánbůh i záhony oplocené pletivem jenže nemám na zahradě jen toto ale i okrasné dřeviny a bohužel i ty jedovaté,,,, 

v noci mě vzbudilo řvaní jak kdyby vraždili psa jdu se podívat samozdřejmě všude tma no tak čekám co se bude dít a za chvíli zas tak se jdu podívat raději na zahradu ale jelikož sem se bála vzala jsem našeho psa na noční pout zahradou sebou. vyjdu ven s čelovkou a co nevidím uprostřed zahrady stojí kozlík celý uslintaný a skřípe zubama, no napadlo mě že se mu muselo něco přihodit šla jsem vzburcovat celou rodinu že kozlíkovi je asi špatně, nedá se nic dělat musíme vydržet do rána a pak asi k veterináři co jiného ale co mu mám říct tomu doktorovi když vlastně nevím co se mu stalo? no řeknu že včera utekl a asi podle všeho něco sežral na zahradě, ještě procházím zahradu a matně vzpomínám co to tam vlastně mám vysazeno,,,, vše řeknu doktorovi, dal mu injekci a nějaký prášek co mu musím dát, vytáhla jsem lahev pro kůzlata uděšlala větší díru a už to míchám prochu čaje a prášek a jdu na to mu to dát ač mu není dobře brání se jak blázen nakonec  to do něj dostanu, po druhé hodině poět k veterináři, blbý je že nechtěl jít ani do auta a tak jsem ho se svým pupkem musela tlačit do kopce to jsem si dala u veterináře opakovačka injekce, a zase prášek, no už pil vodu možná trošku sena ubylo ale musíme vydržet do zítra to nám řekl veterinář, je to bojovník a i veterinář říkal že to vypadá nadějně takže budu dnes v noci netrpělivě čekat jestli se mu do rána udělá líp a pak ráno ještě jednou k veterináři, myslete na nás a zítra povím jak to všechno dpoadlo jdu vařit čaj a jdu mu dát noční dávku léku.........................................................

Tamtadadá - aneb stala jsem se testerkou zubní pasty Zendium 🙂

Jako ostatní vybrané testerky, jsem se těšila až mi kurýr přiveze balíček s pastou. Nečekala jsem dlouho a před víkendem jsem balíček obdržela. Radost z krabice měla i dcerka. 🙂 Ihned jsme se spolu daly do rozbalování.  

Ihned jsme se spolu daly do rozbalování. 

A také jsem se hned pustila do testování:

Pasta má super obal, dobře padne do ruky - není velký ani malý. Už při otevření tuby je cítit příjemná svěží vůně. Konzistence pasty je dobrá - není tuhá a dobře se mačká z tuby. Pasta jako taková není moc pěnivá, jako od jiných značek. Chuť je zvláštní - mě osobně moc "nechutnala", ale po vypláchnutí mi v puse zůstal čistý příjemný pocit. Zuby jsou po použití pasty krásně čisté a jemné. Co jsem spozorovala jako velké plus je menší krvácivost dásní což velice oceňuji.

Pastu vyzkoušel i manžel a jemu pasta přijde super - nepění i chuť mu přišla fajn a nepálí. Při používání pasty Zendium si už nestěžuje, že ho i při čištění bolí zuby. Uvidíme jaké budou naše zoubky po delším testování než bylo toto. Pastu mohu vřele doporučit - stojí za vyzkoušení.

Co jsem během testování okukovala ceny v obchodech, tak cena se krám od krámu liší, ale určitě za ty korunky stojí.

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.