Každý rodič jistě chce dát svému dítěti do vínku co nejvíce zdraví. Spoustu mých známých zastává názor, že dětský chrup je jen dočasný a proto nepotřebuje takovou péči jako chrup trvalý. Stále více dětí trpí kazivostí zubů a díky tomu se vytváří špatný základ pro chrup dospělý. Na dentální hygienu by se proto mělo dbát i u kojenců. To, že své dítě učíme si po toaletě umýt ruce je pro nás přirozené, ale stále spousta rodičů zanedbává čištění zoubků u těch nejmenších dětí. Mateřské mléko v sobě obsahuje cukr laktózu a proto by se měly začít čistit dětem již při prořezání prvního zoubku.
    Když bylo našemu synkovi sedm měsíců začaly se mu klubat první zoubky. A jelikož jsme s manželem chtěli předejít tomu, aby náš syn trávil v ordinacích zubního lékaře více času než je nezbytně nutné, tak jsme se rozhodli, že s jejich čištěním začneme co nejdříve. Nejprve jsme se snažili otírat zoubky vlhkou bavlněnou plenou, ale to se našemu dítěti moc nelíbilo. Jelikož našim hlavním cílem bylo, aby čištění zoubků bylo pro synka přirozené a nenucené, tak jsme začali uvažovat jak mu to co nejvíce zpříjemnit.
    Kojenci se snaží objevovat svět a věci poznávají poté, co je strčí do úst. Rodiče jim tedy pořizují nejrůznější kousátka a chrastítka. Rozhodli jsme se, že mezi tyto hračky zařadíme také dětský zubní kartáček. Ze začátku jsme sice museli dávat pozor, protože když náš synek seděl a vypadalo to, že spolu s kartáčkem chce sníst i vlastní ruku, ale naše úsilí přineslo ovoce. Kartáček začal  považovat za hračku a čištění zoubků se pro něj stalo hrou. Navíc nám pomáhal při prořezávání zoubků. Náš syn si dětským kartáčkem masíroval dásně a tak zubnímu kartáčku dle mého názoru vděčím za bezproblémové vyklubání všech dvaceti zoubků.
    O měsíc, dva později jsme udělali z čištění zoubků denní rituál. Ráno a večer se celá naše rodinka sejde v koupelně a společně si zuby čistíme. Nejprve necháme synka, aby si zoubky očistil sám a poté si vybere, kdo mu je dočistí. Jeden z rodičů mu pomáhá a druhý zpívá nebo říká říkanky. Našeho malého ze začátku více zajímal jeho obraz v zrcadle a jeho první pokusy byly docela nemotorné, ale když jsme nastupovali do školky byl jeden z mála dětí, které s čištěním zoubků nemělo problémy.

Zdroj: slune-cz.cz

 Že jste pedanti na pořádek a problém s neuklizeným nádobím se Vás netýká? To jsem si myslela také, dokud jsem se o tom, prostřednictvím svého, ve dvanácti letech poněkud laxněji přemýšlejícího potomka, sama nepřesvědčila. Počínaje snídaní, kdy při ranním kalupu vždy talířek s pečivem a hrnek s čajem sama ráda naservíruji na jídelní stůl. Jenomže mé dítko v domnění, že stejně tak, jak se nádobí na stole ocitlo, tak i zmizí, nechávalo vše i s případnými zbytky na stole a odcházelo. U oběda to bylo podobné, jen rekvizit se nahromadilo na stole poněkud více. Slánka, dóza s kečupem, košík na chléb plný drobků a sklenka s nedopitým džusem. A s tím vším, samozřejmě, i hluboký a mělký talíř s ledabyle odloženým příborem. U večeře pak ještě občas zůstaly na stole stopy po mléce nebo špinavé prostírání. Později večer se pak chaos sunul až do prostor obývacího pokoje, kdy na konferenčním stolku zůstával tácek s tyčkami nebo chipsy, a miska s oříšky. A jestli něco omylem upadlo vedle, se neřešilo.
    Přes nesčetná upozorňování, nadávání a podsouvání zmíněných zbytků až pod nos, vůbec nic nepomáhalo. Alespoň ne dlouhodobě. Mé láteření bylo většinou tiše okomentováno a se skřípěním zubů syn občas něco ze stolu odnesl.
    Dlouho očekávaný výsledek přišel ovšem až ve chvíli, kdy jsem sama musela zatnout zuby a dva dny na synovy zbytky ani nesáhla. Možná pokus pro silné nátury, ale já jsem to podstoupila, vydržela a změna se dostavila. Když již nebylo možné na jídelní stůl položit ani diář a na stolek v obývacím pokoji nešlo přes drobky a stopy po včerejším hodování  rozložit pexeso k odpolední společné hře, syn vznesl velmi kritickou námitku. Když byl důrazně upozorněn, že to vše jsou jen jeho zbytky, díky nimž porcelánové nádobí a sklo v kuchyni kvapem dochází a budeme zřejmě muset jíst z papírových tácků, hluboce se zamyslel. Krátce jsem se ho zeptala, jestli si umí představit podobnou situaci ve školní jídelně, kdyby po sobě děti neuklidily. Odpověď jsem nedostala, ale nádobí systematicky začalo mizet a myčka v kuchyni byla na několik hodin zaměstnána. Po vyleštění obou dotčených stolů přišel na řadu vysavač, který doladil drobné nedostatky na podlaze a koberci.
Možná, že jsem v tomto směru byla dříve nedůsledná a cosi jsem zanedbala, ale náprava se zdařila ke spokojenosti mé i synově a dočkala jsem se i omluvy s polibkem a pokorným obětím. Nyní nemám při stolování problém a syn bez reptání sklízí ze stolu i po ostatních.

Zdroj: slune-cz.cz

Včera jsme absolvovaly tříletou prohlídku u naší paní doktorky. A jak to probíhalo?

POZVÁNKA

U nás v Jablonci většinou dostanete pozvánku (písemně nebo telefonicky). Niki byla před vánocema churavá, tak jsme zašly raději k doktorce a rovnou si nás sestřička objednala na tříletou prohlídku.

Pokud se vám třetí rok blíží a ještě vám pozvánka nepřišla, tak si určitě můžete zavolat, za to nic nedáte.

CO S SEBOU?

Očkovací průkaz!!! A někteří doktoři chtějí moč. Ta naše chtěla.

PRŮBĚH

Malý nám večer poměrně dobře usínal již od narození. Stačilo zakotvit pár rituálů a pevně daných pravidel a večery jsme měli vždy klidné a mohli si je užívat s manželem sami pro sebe, místo abychom malého do noci uspávali a chodili s ním po bytě. Avšak denní spánek už byl něco jiného. Syn ne a ne zabrat, hodně plakal, vyžadoval pozornost, kroutil se, když už spal, tak jen třeba půl hodinky, pak byl zase vzhůru a znovu nás k sobě volal. Není divu, že jsme byli brzy unavení a zkoušeli, co by na něho mohlo zabrat.

Nakonec jsme zjistili, že nestačí mít jen postýlku na denní spaní (oddělenou od toho nočního ležení), umístěnou v dobře větrané místnosti, někde v koutku v soukromí, s tvrdou, ale příjemnou matrací. Také jsme zjistili, že nestačí synovi jen udělat v postýlce takové hnízdečko, jakoby pelíšek, aby se v něm cítil jako u maminky v bříšku. Dospěli jsme k bodu, kdy jsme kromě vizuálních a citových opatření zkusili také nějaké ty zvuky. Večer usínal malý pěkně, pouštěli jsme mu ty zvuky přírody z Uklidňující hvězdičky od Fisher Price. Zurčení potůčku, šumění lesů a zpěv ptáčků na něho parádně zabíraly. Hledali jsme tedy nějakou alternativu pro denní spaní.

Brzy jsme zjistili, že pokud malého uložíme k dennímu spánku v době, kdy zrovna něco vaříme, usíná velice rychle a spánek je delší než jindy. A čím to bylo způsobené? Asi se budete divit, ale zapnutou digestoří. Hučení digestoře naše miminko velmi uklidňovalo a uspávalo. A jelikož jsme měli malého v obývací části místnosti, jejíž součástí byl i kuchyňský kout s digestoří, bylo pak velmi snadné tuto metodu dále praktikovat.

Pokud nebyla zrovna puštěná digestoř, miminko velmi uklidňovaly také zvuky myčky, pračky, vysavače a fénu. Stačilo daný přístroj zapnout na malou chvilinku, dítko hned usnulo a spalo krásně a poměrně dlouho. Nemusíte se tedy bát, že pak budete platit horentní nedoplatky za spotřebu elektřiny, většinou dětem opravdu stačí jen chvilkové puštění těchto zvuků, hned se uklidní a usnou. Pak to můžete zase hned vypnout.

Když jsme byli na dovolené a nebyla tam ani digestoř, ani myčka a pračka, natož pak vysavač nebo fén, našli jsme si jiný zlepšovák. Stačilo u sousedící koupelny na chvilku zapnout větrák – odsávání a naše miminko rázem chrnělo.

Děti mají tyto hučící a šumící přístroje opravdu rády, není to tak, že by se jich bály, spíše naopak, většinou je velmi uklidňují a uspávají. Připomínají jim totiž důvěrně známé prostředí z matčina lůna. A nemusíte se bát, že s přístroji budou usínat až do puberty. Našemu synovi ta závislost na chvilkovém puštění digestoře či jiného přístroje vydržela zhruba do půl roku, pak již usínal klasicky sám, a to i v průběhu dne.

Zdroj: slune-cz.cz

Je 23.2.2012. Den, kdy porodím svojí první dceru Nelinku.

Téměř jako každá maminka se rozpláču dojetím, když mé oči  jedním pohledem přejedou po celém jejím nádherném tělíčku, prozatím spícím a klidném v mé náruči. Toto spinkání jí vydrží téměř celé dvě hodiny na porodním sále.Nastává probuzení, já přikládám svou dcerku k prsu a sleduji její nádherné oči.Kojím a říkám si jak je to zlatá holčička, žádný pláč ani bolesti bříška? Samozřejmě asi jako každá těhotná žena, jsem si před porodem pročetla téměř vše možné o prdících a kolice, nicméně až později jsem zjistila, že nevím vůbec nic.

Uběhlo pár hodin a začalo to. Pláč, pláč a neustavičný pláč. A tak jsem již v porodnici, začala masírovat jemně bříško a pít fenyklový čaj, chovat v klubíčku, prostě jsem začala dělat téměř vše na co jsem si tak nějak v tu chvíli vzopmněla. Pravdou je, že u mojí Nelinky nezabíralo téměř nic z uvedeného. A tak naše dny v porodnici sice utekly, ale co Vám budu povídat přímo  s řevem, jak dceřiným tak i mým, protože mi jí bylo líto a nebudu nic nalhávat, i sebe a mých kruhů pod očima z vyčerpání. Ano všichni mi říkali jaké to bude, ale pravdou je -dokud nezažiješ, nepochopíš-.

Na cestu domů mi dcerka naštěstí usnula, takže jsem místo vypravování zážitků z porodnice svému muži v autě usnula. Kupodivu se mi zdálo o stolici mé dcery, nočních křečích a jejím pláči.V životě jsem si nemyslela, že se mi bude zdát o něčí stolici. Dorazili jsme domů, dcerku jsem převlékla a uložila do postýlky.  Vyčerpáním z předchozích dní stále spinkala. Má mysl i mé tělo následovalo mé zlatíčko a mé nohy mě odnesly do postele také. Začala jsem samovolně plakat, ani netuším proč. Manžel se posmutněle zeptal copak se mi děje, nešlo to však vysvětlit ani popsat.Takto probíhalo ještě pár dní, až jsem si řekla dost, přece musí existovat něco, co mojí berušce pomůže. Jí i mě. S kojením jsme měli bohužel problémy od začátku, po mém mléce 14 dní nepříbírala, 15x denně řidká stolice, aha proto ty sny. Takže na radu lékařky jsem začala dávat příkrm. Pláč však stále neustával.A neustávalo ani moje znepokojení z toho, že moje dítě se trápí.Sedla jsem si tedy opět k počítači a tentokrát s daleko větším zápalem než jako těhotná žena.Zvedla jsem telefon a zavolala jsem své tetě, která je odborníkem na dětskou koliku a prdíky, či klidný spánek dítěte.

Přečetla jsem několik desítek článků, diskuzí a rad od maminek, ale i lékařů o tom co jsou to vlastně prdíky a kolika, popřípadě jak se jí u dítěte zbavit a dozvěděla jsem se následující.

Rozídl mezi kolikou a prdíky. Také jste si mysleli, že se jedná o jednu a tu samou věc jako já? Obrovský omyl, nejedná.

Jde o důležitý zlom. Odplenkování a přechod na nočník může dát rodičům zabrat. Poradíme, jak si celý proces usnadnit. Co může pomoci?

Když víte, jak na to, kdy začít a máte po ruce ty správné pomůcky, ušetříte si hodně trápení. Ale začněme od začátku.

Jak poznáte, že nastal ten správný čas?

Dítě je připraveno učit se chodit na nočník, když umí chodit, dojde k němu samo a stáhne si kalhoty. Dále si musí uvědomit, že močí, a to, že je mokrá plena. Pokud mu vadí, že plenu má, že je pokakané nebo počůrané, snáz mu vysvětlíte, proč na nočník chodit. „Dítě má začít, když je ONO připraveno, nikoliv když jste VY připraveni,“ zdůrazňuje Kateřina Borunská z Mamaja group, která se zabývá prodejem a výrobou potřeb pro děti, mj. látkovými plenami.

Na učení potřebujete čas. Nečeká vás stěhování nebo další přírůstek do rodiny? Jednodušší je začít později než stresovat sebe i dítě.

První kroky

Na stránkách Modrykonik.cz vyhlašujeme pátrání po tajném kódu v bazaru. Je ukrytý v popisu pouze jednoho inzerátu.

Tři maminky, které kód objeví a budou nejblíž k počtu nově přidaných inzerátů za týden, obdrží odměnu v hodnotě 1.000 Kč.

Podmínky soutěže:

1. Zadej jeden inzerát do našeho bazaru, pokud ještě žádný nemáš. (Pokud máš, už nemusíš.)

2. Najdi tajný kód v textu jednoho z inzerátů v bazaru.
  Nápověda: duhové šatičky vel. LXVIII šíleně vícebarevné 😉

3. Tipni si kolik úplně nových (ne aktualizovaných) inzerátů za tento týden do našeho bazaru přibyde (od pondělí 00:00 do neděle 24:00, tedy za celých 7 dní). 

Jak si užít poslední týden na mateřské, bych věděla úplně přesně. A bylo by to jinak, než co se chystám napsat 🙂 

Sbalila bych rodinu a vyrazili bysme za bráchou do Řecka. Ale takhle se sbalil jen Luky a vyrazil na hory. Tak máme s Niki dámskou jízdu.

A co všechno jsme si naplánovaly?

Niki dopoledne školku, po třetí hodině jí vyzvednu a budeme si užívat:

 
- 2x plavání 

- valentýnské tvořivé odpoledne - když se v pátek vrátí tatínek, tak pro něho na Valentýna budeme mít dáreček

- v pátek přijede táta, tak si snad užijeme odpoledne společně

Našim dětem už budou (nebo byly) tři roky, takže těch, které se vracíme do zaměstnání, je více. Tentokrát se podíváme na to, jak nástup do školky probíhal u Verči a Ondráška. Dozvíte se také více podrobností o tom, jak se na zápis předem připravit a jakou školku vybrat. Tak ať se vám výběr podaří !!!

PŘÍPRAVY NA ZÁPIS DO MŠ

Vzhledem k tomu, že je Ondra narozený na konci prosince, zjišťovala jsem si dopředu veškeré možnosti o přijetí či nepřijetí do státní školky zde u nás v Jablonci nad Nisou. 

V místním MC Jablíčku se vždy (tak týden či 14 dní) před zápisem do školek koná setkání s paní z oboru školství z magistrátu, která Vám předem sdělí, kam máte šanci dostat své dítě a kam ne. Případně Vám odpoví na další otázky. 

V každém městě to je jiné, zde v Jablonci to funguje tak, že zápis do školky je v jeden den a chodí se jen do 1 školky. Návštěvami ve více školkách si místo určitě nezajistíte, neboť asi tak týden po zápisu se všechny ředitelky (ředitelé) školek sejdou u "kulatého" stolu a řeknou si, kolik dětí přijímají, kolik mají volných míst a kolik dětí je pod čarou. Takže znám případy, kdy únorovou holčičku přijali do školky v pohodě, neboť jim k zápisu přišlo málo dětí, ale naopak jsou i školky, kde nevezmou už ani zářijové dítě. Proto je potřeba si tuto možnost vyzjistit předem!!! Sami máme školku cca 50m od bydliště, ale dozvěděla jsem, že bych neměla šanci.

Na již zmíněné schůzce s paní z magistrátu mi bylo sděleno, že bych Ondru mohla zkusit umístit do školky u nemocnice (do Červené školky). Je to školka zřízená hlavně pro zaměstnance nemocnice, takže tyto děti mají přednost před ostatními. 

Dalším kladným bodem pro přijetí bylo potvrzení od zaměstnavatele, že se matka vrací do práce a třetí požadavek byl (a pro nás nejdůležitější) - děti narozené od 1. 12. 2010 a dále. Tato školka je přizpůsobena i na děti 2 leté, takže zde podmínka - bez plínky nebyla důležitá jako v ostatních státních školkách. 

ZÁPIS DO MŠ

Samotný zápis byl velmi jednoduchý a rychlý. Paní ředitelka si od nás vzala akorát veškeré dokumenty (potvrzení o povinném očkování od lékaře a potvrzení o nástupu do práce od zaměstnavatele), napsala si Ondrovy iniciály a tím to skončilo. Na nic dalšího se nás neptala.

ONDRÁŠKŮV PRVNÍ DEN

Spousta maminek si dělá starosti, kdy a jak zbavit svou ratolest plen a naučit ji na nočník. Co jedno batole zvládne v roce a půl, s tím má jiné problémy i o rok později.  Pro naše dvě děti, narozené s odstupem tří let, čas na pravé učení přišel shodně až po dosažení půldruhého roku, kdy byly schopny si uvědomit svou potřebu o chvilku dříve, než ji zrealizovaly.  Do té doby sice nočník vyzkoušely, ale nijak zvlášť je nezaujal. Utíkaly z něj a raději při daleko zábavnějších činnostech vesele plnily plenky, přestože moc dobře věděly, co se od nich žádá.
Od narození často začaly vykonávat potřebu právě ve chvíli rozbalení. Vždy jsem akci s úsměvem komentovala a děti se časem, zhruba od 9. nebo 10. měsíce věku, vysloveně snažily mamince udělat radost a čůraly „na povel“. Jen sedět na nočníku se jim nechtělo ani o mnoho měsíců později.  Přemýšlela jsem, jak je motivovat. Zavrhla jsem nočníky ve tvaru autíček i luxusní nočníky hrající melodie.  Něco mi ale říkalo, že spojit výkon s bezprostřední odměnou není špatný nápad. Při svém pátrání jsem narazila na samolepky My Wee Friend, které se vlepí na dno nočníku, po jehož použití se z původně černého kruhu samolepky stane veselý barevný obrázek. Samolepka v nočníku zůstává, je omyvatelná a dle výrobce ji stačí vyměnit jednou za zhruba 6 až 12 týdnů.  Rozhodla jsem se ji vyzkoušet, což se vzápětí ukázalo jako výborný tah.  Ukázala jsem dětem „inovovaný“ nočník a dávala najevo, že jde o něco zvláštního, že se chystá překvapení. Posadila jsem batole, tvářila se natěšeně, záhadně i povzbudivě zároveň a požádala o „Číííí“.  Obě děti v té chvíli zareagovaly naprosto shodně – netušily sice, proč by to tentokrát mělo být jiné než jindy, ale maminka měla zcela jistě něco za lubem, pročež se obě ratolesti svorně rozhodly, že mamince vyhoví.  Samolepka vykonala svou práci, ukázala obrázek, maminka „žasla“ a děti byly nadšené proměnou, k níž jejich nočníkovým výkonem došlo, i maminčinou patřičně jásavou odezvou.  
Nočník se brzy stal kamarádem, k dozrání celého procesu přispělo i teplé jaro a nadcházející léto, kdy mohly děti pobíhat doma i venku polonahé a tedy reagovat na svou potřebu rychleji než s vrstvami oblečení na sobě. Přesně týden po oslavě druhých narozenin byli oba bez plen nejen přes den, ale i v noci. Beze spěchu a bez jakéhokoli stresu na obou stranách, tempem, které si děti samy určily.

Zdroj. slune-cz.cz

Přeji krásný podvečer všem nastávajícím i stávajícím maminkám,

ráda bych Vás pozvala na skandální výprodej věciček pro Vaše nejmenší. 

Výprodej bude probíhat  17. - 18. 2. 2014 v příjemné kavárničce v centru Brna vždy od 9:00 do 19:00h

Připraveno pro Vás bude: 

- Hračky značky Lamaze a Chicco s 50% slevou 

- Hračky značky Sassy a Playgro s 50% slevou

Nejsem věřící ani nevěřící. V něco věřím, neumím to pojmenovat, asi je to Bůh, ale nevěřím v církev. Hodně častu okolo sebe slýchám: "Kdyby byl Bůh, toto by se nestalo...".

Jednu jsem četla něco, co mi pomohlo pochopit, proč se někdy věci dějí tak, jak se dějí.

Kdysi žili dva bratři. Hodný a Zlý. Ten Hodný byl celý život slušný, milý a poctivý. Zlý byl opakem Hodného, kradl, záviděl a lhal. Jednoho dne oba bratři spadli do velké jámy. Zatímco Hodný si po pádu zlomil ruku, ten Zlý našel na dně zlaťák. Jeden starý muž, který je oba dva znal od dětství, se obrátil k nebesům a říká: "Jaká to nespravedlnost, člověk, který žije poctivě, si zlomí ruku a neřád, který si to nezaslouží, najde zlaťák. Kdyby byl Bůh, toto by přece nedovolil!". A v tom k němu Bůh promluvil: "Každý má ve svém životě nějaký osud. Já sleduji, jak kdo žije a i když osud neovlivním, mohu každému podle jeho chování osud zmírnit, nebo naopak zhoršit. Podívej se na tyto dva bratry. Ten Hodný měl tady v jámě zemřít. Ale protože žil celý život poctivě, zlomil si pouze ruku. Ten Zlý měl na dně jámy najít veliký poklad, ale že žil špatně, našel pouze zlaťák...

Neříkám, že to platí na všechny události, že je to pravda, nebo že tomu musí každý věřit, ale za zamyšlení to určitě stojí....

Výborný hlod pro dnešní den: ".. Já nejsem tak tlustá, já jsem tak krásná až to přetéká".

Dcera je odjakživa nejedlík, ale na druhou stranu se odmalička ráda motá v kuchyni, což mi dává určitou naději, že k lásce k jídlu a jeho přípravě časem doroste.
Pokud příprava oběda či večeře příliš nespěchá, ráda jsem nechávala a nechávám dcerku pomáhat. Už tří nebo čtyřleté dítě je schopno opravdové pomoci při přípravě jednoduchého pokrmu, například zeleninového salátu. A velmi brzy může takový pokrm připravit i samo. Natrhat listy různých druhů salátu na malé kousky, vybrat drobná rajčátka nebo ředkvičky, vše vložit do cedníku a opláchnout pod proudem vody, osušit a naaranžovat do mísy. Šikovné děti zvládnou i otevřít kelímek s bílým jogurtem, vzít stěrku a obsah kelímku přesunout do misky, kam posléze přidají lžíci majonézy, špetičku soli, nadrobno natrhané (nebo maminkou nadrobno nasekané) bylinky a vše pečlivě zamíchají. Mohou samozřejmě připravit i jiné druhy zálivek nebo dipů pro namáčení kousků zeleniny. Různé druhy zeleniny nakrájené na hranolky a proužky jsou spolu s různými dipy (tvarohovým, avokádovým, jogurtovým, rajčatovým...) zdravým a zároveň i zábavným pokrmem - děti si samy vybírají druhy zeleniny, které jim chutnají, a samy volí, zda a do čeho kousek zeleniny namočí.
Jak dcerka roste, zapojuje se do přípravy jídla ve stále větší míře. V pěti letech otevře plechovku s kukuřicí nebo olivami, slije přebytečnou tekutinu a přidá k salátu, doběhne na balkón pro bylinky, natrhá je, opere, osuší a připraví na prkénko, abych je mohla nadrobno nasekat. Sama ostrý nůž používat ještě nesmí, ale co se dá, zkouší za pomoci nože příborového. Dokáže za pomoci bezpečnostního krytu na struhadle nastrouhat sýr, protlačit strunovým kráječem natvrdo uvařené vejce a naskládat jeho dílky na talířek. Připraví příbory a ubrousky, připraví skleničky, přinese džus a minerální vodu, v ošatce pečivo, nanosí vše na stůl a sezve rodinu na oběd.
Smysluplné trávení času má mnoho podob a často nic nestojí. Být s vlastním dítětem, učit jej a zároveň si báječně hrát je jedním z nich.

Zdroj. Slune-cz.cz

   Jako malá holčička předškolního věku jsem trpívala na noční můry a děsy. Některé ze snů se mi tak hluboko vryly do paměti, že si je pamatuji i s detaily dodnes. Moje dcera je na tom podobně. Zážitky a představy se jí často namíchají do nepříjemného koktejlu a budí ji.
  Jednoho dne, coby zhruba čtyřapůlletá, se v noci probudila a vyděšeně přiběhla. Vyprávěla, že se jí zdál hrozný sen o kostlivci, který vstával z rakve, honil lidi a chtěl je pokousat nebo sežrat. Bála se vrátit do postele a znova zavřít oči, aby se sen nevrátil. Co teď?
   Napadlo mě, že řešením by mohlo být znovu si sen projít, kousek po kousku. Snažit se vybavit si vše, co ve snu bylo, a donutit mozek to racionálně zpracovat. Pak by se sen vracet nemusel, měl by jej už vyřešený, odžitý, odškrtnutý. To by platilo možná na mě. Ale co s malou holčičkou? Chtělo by to ještě něco. Něco, co by ji ujistilo, že se to, co ji děsí, vrátit nemůže. Je potřeba kostlivce zničit. Dostala jsem nápad a hned jej dcerce vysvětlila.
   Požádala jsem ji, aby si vzala papír a pastelky a zlý sen nakreslila. A hned jsem dodala, proč to po ní chci. Narovinu jsem jí řekla, že si myslím, že když si vzpomene na co nejvíc věcí z toho snu, už se tím její hlavička nebude ve snu znovu zabývat. A že až to nakreslí, tak spolu kresbu roztrháme na malé kousky a kostru pošleme navždycky pryč. Ihned souhlasila a pustila se do práce. Namalovala rakev, v ní kostlivce a pár věcí okolo. Podívaly jsme se na kresbu, označily slovy všechny předměty, a když se cítila dcerka připravená, začala papír trhat na malé kousky a ničit tak kostlivce, který ji děsil. Poté jsme spolu papírky vyhodily do koše, objaly se, popřály si dobrou noc a šly spát.
   Tu noc už spala klidně. Sen o kostře v rakvi se už poté neopakoval. A pokud čas od času nějaký zlý sen má, už ví, jak na to.

Zdroj: Slune-cz.cz

Většina dětí miluje sáňkování a zimní radovánky. Většina - ale to naše ne, alespoň do dvou let tomu tak bylo.

Když byla úplně malinká (10 měsíců), tak v ní ten strach nebyl. Nechala se povozit.
 

Ale rok na to se něco zlomilo a Nikča začala brečet, jen jsme jí na sáňky posadili. Prostě tuto zimní aktivitu zavrhla a tvrdošijně odmítala jakýkoliv výlet s podobnou tematikou.

A letos? Cvak, něco přeskočilo a sáňkování (i bobování) si zase užívá...

Tvářičky červené, ale poctivě namazané Bepanthenem 🙂

Takže pokud máte někdo z vás podobný problém, tak nevěšte hlavu, ono se to určitě spraví 🙂

Tady bobuje i s pradědečkem

Je 4. 2. 2013, noc. Nějaký zvláštní pocit mě probouzí kolem 2 hodiny, další "poslíčková" noc? No interval 20ti minut trvá až do 5 hodiny. Stejně mi to nedá spát a tak jsem vstala a šla se uvelebit do teplé vany 🙂 Vypadá to, že poslíčci to tentokrát nejsou. Tvrdnutí břicha nepřestává. Hurááá, že by si to konečně naše princezna rozmyslela a téměř týden po termínu se rozhoupala? Válím se dál ve vaně a užívám si klidu. Kolem půl 7 přichází manžel a říká "už zase plavete holky"? Říkám "jo jo plaveme a vypadá to, že možná naposledy takhle 2 in 1" 🙂 Radostí mě málem utopí ve vaně 😀 No nic. Vylézám z vany a říkám si, pokud to bude takovéhle, co na tom ty ženský mají. Jen tvrdne břicho, nic mě nebolí. Necítím se unavená, ale naopak nabitá energií.

Čirou náhodou mě čeká ten den v pořádí již 4. poradna v Podolí. Manžel vyráží se mnou a bere rovnou i naše kufry, kdyby náhodou si nás tam už chtěli nechat. Poradna narvaná k prasknutí, ale vůbec mi to nevadí. Tuším, že je poslední a tak si to spíš užívám. Závěr celé poradny - hmatatelný vlak blan, otevřená na 2 prsty - dnes nebo zítra se vrátíte sem vrátíte a budete odcházet ve třech 🙂 Měl pravdu.

S manželem jsme si zašli na společný oběd, on si zaskočil si do práce pro počítač, já mezitím courala v Arkádách na Pankráci a vychutnávala si horkou čokoládu. Pak už jsem se těšila, až budeme doma a budu mít svůj klid. Odpoledne bylo celkem pohodové, odpočívala jsem a zjišťovala postupně, jak se kontrakce mění. K večeru se změnily a byly o něco silnější a častější. Ještě jsme stihli návštěvu truhláře, který nám donesl vzorníky na kuchyň, různě jsme probírali, co a jak a já mezitím zapisovala časy kontrakcí… no cca každých 8 – 10 minut 🙂 Snažila jsem se ještě trochu odpočívat, ale moc to nešlo, pomáhalo mi se něčím zaměstnat. Koukali jsme na telku, povídali si a celkem to šlo. Kolem 22 hod. už začaly být kontrakce zase o něco silnější a už byly takového rázu, že mě nenechaly v klidu. Pomáhalo mi chození, jelikož mi kontrakce šly do zad, takže ležení ani sezení moc nešlo. Něco po 23 hod. si šel manžel lehnout. To ještě nevěděl, že jen na pár hodin). Já všude pozhasínala, jen malou lampičku jsem nechala svítit a pochodovala po bytě, snažila jsem se každou kontrakci rychle zahnat. Zapisovala jsem si časy, zjistila jsem, že už nějaký čas přicházejí co pět minut, ale ještě to nebyla tak dlouhá doba na to, abychom vyrazili do porodnice. Přehoupla se půlnoc. Je 5. 2. 2013 a kontrakce pokračují. Musím chodit a věnovat jim pozornost. Stále je interval mezi nimi do 5 minut. Po 1 hodině v noci se však začne interval prodlužovat, intenzita kontrakcí zase stoupla o nějaký ten stupínek. Probudila jsem manžela a vše mu pověděla. Ten nemešká a volá do porodnice, jak se v takovém okamžiku chovat. Poradí, že ať raději přijedeme a uvidí se. Dobalíme tašku a i s kufrem pro Aničku, se vydáváme do porodnice. Cesta trvá kolem 15 minut a já si hezky prodýchnu během cesty tři kontrakce. Manžel jel, jako by mě ukradl, naštěstí žádná pokuta mu nedorazila 😀

Zajedeme do areálu porodnice, všude ticho, jen světla v oknech porodních sálů svítí. Zaparkujeme a vydáváme se výtahem do 4. patra na příjem. Zazvoníme a za chvilku už si mě bere asistentka. Manžel zatím čeká… není tam sám, další nervózní tatínek též stepuje a čeká. Sestřička je moc příjemná a milá, na to, že tu mají frmol a je něco kolem půl 3 v noci. Na vše se zeptá, sepíšeme papíry, natočí se monitor… výsledek = kontrakce viditelné. Hodinku čekáme na doktora, aby se podíval, jak se věci mají tam dole, ale mají toho hodně, tak to nějaký čas trvá. Manžel přešlapuje a čeká, co se bude dít. Naštěstí mám u sebe telefon a tak ho uklidňuji, že se nemusí bát, že čekám na dr.

Hurá dorazil doktor… velmi příjemný, vysoký a prošedivělý pán a přitom vypadal tak mladě. No nic, zpět k prohlídce 😀 Prohlídka ukázala, že se již začíná opravdu něco dít, otevřená na 3 prsty, odhad váhy malé 3300 g. Jsme přijatí. Stěhujeme se na poslední volný porodní sál č. 7. Je zhruba kolem 4 hod. ranní. Manžel se uvelebuje v křesle. Porodní asistentka nás seznamuje, jak to tam chodí a ukazuje co a jak.

Zpět k tomu, co se děje... musím chodit,  mojí mysl nezajímá nic jiného než, kdy kontrakce skončí a kdy asi dorazí další a stihnu si odpočinout mezi nimi. Kolem páté hodiny ranní se natáčí monitor, kontrakce jsou pravidelné a jdou hezky za sebou. Ležení při natáčení monitoru je mor. Bolí mě v zádech a jde mi to do nohou. Těšila jsem se, až mě od monitoru vysvobodí, což bylo až kolem 5:45 hod. Po odpojení vyskočím z křesla a zase si courám po sále, jupí 🙂

Zatracená rýma!“, láteřila jsem, když jsem toho dne postopadesátéosmé vytahovala papírové kapesníčky, abych nastydlé dvouleté dcerce utřela nos. Byly jsme venku, daleko z dosahu naší oblíbené odsávačky připojitelné na vysavač. Dcerka se vzpouzela, že ne a ne a nebude smrkat, ačkoli nemohla dýchat nosem ani trochu a mluvila jako ze sudu. Hodlala to prostě vydržet domů na vysavačovou proceduru. Tak dost. Přece jí nebudu odsávat nos ještě na základce.  Kolikrát jsem jí ukazovala, jak se smrká, popisovala, povzbuzovala, hrála si na slona – nezabralo nic. Musím na to jít nějak jinak. Ale jak? Dcerka je soutěživá, ale jak se dá soutěžit ve smrkání? Přece nebudeme soutěžit, komu se udělá u nosu větší bublina… A pak to přišlo jako blesk z čistého nebe. Doma jsem vzala papír, natrhala na malé kousky a užmoulala z nich kuličky. Kdysi jsme si jako děti takto hráli s brčky a kuličky papíru. Seřadili jsme se na startovní čáru namalovanou na stole, vzali brčka a foukáním se snažili každý přemístit svou kuličku co nejrychleji do cíle. Trochu to upravíme a mohlo by to vyjít. Nadechla jsem se, zacpala jsem si jednu nosní dírku a druhou co nejprudčeji vydechla. Kuličku papíru to odfouklo  dobrých dvacet centimetrů dál. To bude ono… Jakmile tato rýmová epizoda u dcerky pominula, začala jsem s nenápadným nácvikem smrkání. Představila jsem jí novou hru. „Hlavu ke stolu, nadechnout, zacpat jednu dírku a zafunět!“ Kulička se sune, dcerka se řehní a hned se hrne ke stolu, že to taky zkusí. První pokus se nedaří, fouká i pusou, obě se smějeme.  Další pokusy jsou už zdařilejší. Povzbuzuji ji: „Tééééda, ty jsi šikovná jako slůně! A teď to bylo jako od velkého slona! Tobě to ale jde!!“ A dcerka se dme pýchou a funí ostošest. Příští rýmovou epizodu jsme zvládly  daleko lépe. Odsávačka je sice pořád po ruce a často ji využíváme i teď, kdy je dcera o pár let starší, ale od dob papírových kuliček není venku problém vyřešit akutní nepohodlí spojené s plným nosem.  Bez křiku, bez slz a odmítavého vrtění hlavou, zato v soutěživém rozpoložení. Zlaté papírové kuličky! 

Zdroj: slune-cz.cz

Krásný den, milé dámy,

rádi bychom Vám představili naše centrum péče o těhotné ženy DEA MADRE ( matka bohyně).

Specializujeme se na individuální přípravu žen k porodu ( víme, že každá žena, každé těhotenství a porod jsou jedinečnou, výjimečnou a individuální záležitostí). Dále nabízíme skupinové lekce cvičení pro těhotné s předporodní přípravou, poradenství pro těhotné ženy a péči o matku a dítě po porodu. Školíme tatínky k porodu.

Více informací o kurzech najdete na našich stránkách www.deamadre.cz. Kontaktovat nás také můžete na tel. čísle 775 342 884, nebo emailem na lenka@deamadre.cz.

Těšíme se na Vás

S láskou a úctou

10.11.2013 v neděli odpoledne kolem 16:00 hod mi začalo tvrdnout břicho, stále dokola, a vydrželo to 12 hodin, do toho jsem trošičku špinila jasnou červenou krev, neustále jsem se rozhodovala jestli si zavolat záchranku nebo vydržet, nakonec jsem vydržela, a vyspala jsem se až v pondělí po šesté ráno, kdy manžel odjel do práce, dopoledne mi bylo dobře, ale nakonec jsem jela ke své gynekoložce aby mě omrkla, a řekla, že si mám na druhý den zajet do Brna na Obilní trh -bylo mi jasné, už v neděli, že tam směřuji. A výsledek kontroly, zkracený čípek na 2,9 a B je napříč.
Už cestou ve vlaku (nemáme auto) mě hodně bolelo břocho a bylo mi divně, po hodině čekání na doktora výsledek kontroly -Akutně hrozící porod, byla jsem otevřená, bolesti a krvácení a B bylo hlavou dolu. Doktor si neodpustil mi ještě 2x říct, že jsem měla přijet už v neděli.


Na příjmu mega papírování, dokonce chtěli i jména dětí - což jsem obrečela s tím, že je nevím, protože jsme to nechávali na prosinec. Uložili mě na JIP, dali kapačku antibiotika a magnesia a ještě jednoho léku a já knučela a modlila se, aby to přestalo, aby ve mě ještě zůstali. Po dokapání antibiotik mi chtěli dát další láhev na kapaní, což jsem odmítla -protože jsem zapla mozek. Argument, že si nemyslím, že mám infekci a že jsem antibiotika dobrala včera, po týdnu zobání a tak si chci raději počkat až se infekce potvrdí než to do sebe hnát preventivně u doktorů nic neznamenal, musela jsem podepsat negativní revez, tak jako i následující dny po informaci jak mi deti umřou protože porodím a oni tu infekci dostanou...Bolesti a krvácení se zmírnovalo, ve čtvrtek konečně výsledky stěru, že infekci nemám, přesto jsem ještě odpoledne a večer musela antibiotika odmítat - mozek mi to nebral, ale tak o jeden podpis víc nebo mín, to mě přece nezabije. V neděli jsem byla "zdravá" natolik že mě z JIP přesunuli na předporodní oddělení, odkud jsem musela docházet na monitory (tzv.pásy).


V pondělí konečně vyšetření, myslela jsem že po skoro týdnu ležení a zlepšení stavu mě čekají dobré zprávy, spletla jsem se - čípek na 0,9!!! za týdne ležení se mi zkrátil o dva cm. Na čež jsem oznámila doktorovi, že odmítam monitor, které byli každý den 1x, a poslech mimin, který byl 4x denně, a domluvila jsem se na monitor, 1x za 3 dny, a poslech mimin 1x denně... Opět mě čekalo každodenní podepisování neativních reversů, s dennodenním vysvětlování od jednoho až třech doktorů, že mi děti můžou umřít,protože odmítám monitor, ale to že mi monittor způsobuje tvrdnutí břicha a už jen ta cesta na monitor o patro níž na jiné oddělení je pro mě velmi náročná a můj fyzický stav zhoršuje, nebyl pro ně argument.

V úterý jsem se od doktora dozvěděla, že když odmítám monitor, tak pro mě nemají co udělat, a že můžu jít domů, že s těmito problémy tu nejsem ani první ani poslední.
Ve středu 20.11. mi byl zaveden pesar, brala jsem to podle informací lékaře, že je to má jediná šance jak se co nejdél, možná i do roku 2014 udržet 3v1


Po zavedení mi začali bolesti a za noc jsem vydržela spat cca 1/2 hodiny a přes den vůbec, brečela jsem bolestí a byla jsem hodně vyčerpaná, ale vůbec mě nenapadlo, že to souvisí s pesarem, každý den jsem u vizity a večerní službukonajícímu lékaři/lékařce popsala bolesti a můj stav a nic mi k tomu nikdo neřekl, v  pátek mi docvklo, že je to asi pesarem ale zařekla jsem se že to vydržím, jen abych nerodila letos. V pátek večer mi byly dány léky proti bolesti ale v sobotu už nic, v sobotu večer 23.11. kolem šesté mi sestřička kontrolovala vložku s tím, že se jí zdá nějaká mokrá a že at si nechám na ni udelat test na plodovou vodu, ten vyšel pozitivně a tak jsem během 15ti minut putovala na JIP že se mi rozbíhá porod, sestřička z jip mého stavu usoudila že rodim, ale já jí vysvětli že ty nesnesitelné opakující se bolesti v intervalu mám od doby, kdy mi zavedli pesar, po větě že toto pesar dělat nemá, zavolala lékaře doprovodila mě do vyšetřovny, kde mi pesar vyndali a já byla otevřená na 3cm.


A i B byli hlavičkama dolů  a já noc strávila na porodním boxu, byla to super noc, mohla jsem si hekat jak chtěla a nemusela jsem se na nikoho ohlížet, dokonce jsem se ráno i hodinu vyspala po snídani, což bylo od středy nejdelší interval v jednom dni a v jednom kuse. To mě nabudilo ohromnou energií. Kontrakce jsem měla nepravidelné, nekdy po dvou minutách celou půlhodinu a pak třeba 3/4hodiny nic.


O půl 4 odpoledne mě porodní asistentka řekla, že jsem jak časovaná bomba a pokud chci někoho u porodu tak at volám hned, protože pak to bude ráz na ráz. Zpětně vím, že to spíš měla říct těm doktorům, než mně.


Manžel přijel o půl 5, ale nejdůležitejší ze všeho bylo aby zaplatil poplatek a vypisoval jakési papíry,takže se ke mně dostal až v 17:15. Za pět šest došla službukonající lékařka a jsem přesvědčena, že mi udělala Hamiltona a při odchodu mi řekla, že až mi praskne voda, musim hned říct. V 18:00 mě PRÁSKLA voda a ta pipka co si říká doktorka nestíhala nandávat ani rukavice, Ačko už jsem cítila uplně dole a teprve mě štelovali na kozu a asi 5x volala "holky kde jste, pojdte mi pomoc" protože byla v místnosti sama jen se studentkou na porodní asistentku. Do toho během porodu Ačka ještě několikrát volala jestli už tam jsou z novorozeneckého. V 18:15 se narodil Matouš (1490g) a ani mi ho neukázali nic k nemu neřekli a jen odstřihli, zabalili a odnesli.


Bečko nesestupoval, tak se čakalo až z jiné místnosti přivezou pojízdný ultazvuk, aby se hlavní lékař podíval kde B je a zjistili že je KP. Jeden pár rukou mi držel dělohu, další pár rukou mi jezdil po břiše ultrazvukem, další pár rukou mi přes břicho točil a měřoval dítě k "východu" a ta pipka co si hraje na doktorku ho chytala, ještě stihli do mě strčit tu ohrovnou dlouhou věc, aby B protrhli vak a v 18:20 se narodil Mikuláš(1360g), kterého rychle odstříhli, zabalili odnesli a neukázali mi ho. Bylo to nejhorších 5 minut mého života, bylo to jak ze špatného filmu, jako by rodili poprvé, jako by nevěděli co dělat.


Placenty vyšli do cca 10-15 min. (naštěstí bez tahání a podobnobných chuťovek) a pak přišlo na řadu dlouhé velmi bolestivé a nepříjemné šití (po nástřihu, na který chtěli souhlas, takže to nebyl rutinně provedený zákrok).
Asi půl hodiny po šití jsem měla jít do sprchy a už si nesměla lehnout - musela jsem si sednout na tvrdé invalidní křeslo a na něm půl hodiny sedět a čekat na zřízence, který mě měl odvést na poporodní oddělení a po odložení věcí k miminkům na JIP. Tam to byla rychlovečka, mamina si zabula a valila na pokoj. Byla jsem jak naspeedovaná a do tří do rána jsem nezvládla usnout, a pak jen na dvě hodinky, už už jsem se jim nemohla dočkat, večer nám řekli, že je můžeme vidět až další den v jednu odpoledne, ale já si vydindala že je můžu vidět už v jedenáct...


Ty necelé dva týdny v nemocnici jsem vydržela hlavně díky dětem, manželovi, kurzu Hypnoporodu a paní, která ten kurz vedla. Protože jsem nadechovala sílu a odvahu a vydechovala jsem veškerou bolest a strach, protože jsem měla oporu v manželovi že antibiotika jen tak bez důvodu, či monitor jen protože to mají v nejakém manualu opravdu podstupovat nemusím. Protože jsem měla v paní Michaele podporu a byla moje vrba.


Moje porody jsou to proto, že jsem během pobytu v nemocnici "rodila" 4x, ale to čtvrté bylo na hotovo.
Doktoři by zasloužili po tlamě, a to všichni co jsem s nimi přišla do styku, za ty řeči o tom jak mi děti umřou (naposled mi to řekla ta pipka co mě rodila, asi 3 dny před porodem), za to jak byli napřipravení na porod i když trval 20 hodin, za to že mi děti ani neukázali, ani neřekli tu filmovou větu "maminko máte chlepečka", za to že tabulky jsou nejdůležitejší a kdo se vymyká, tak ten si to vyžere...


Po porodu jsem si přišla jako vydlabaná dýně a za ten pocit je nenávidím.

Mléko(mlezivo) jsem odstříkala poprvé na druhý den v 15:00, děti jsem začala kojit ještě když byli v inkubátoru, aby zjistili, co nejdřív, co po nich chci. V nemocnici jsem s nimi strávila 35 dní. První jen nosila mléko, pak už i chovala, koupala, přebalovala, krmila a pak už uplně všechno, protože jsem je měla i s inkubatory na pokoji (Rooming in pro nedonošené děti). Z nemocnice nás pustili v pátek - dva dny před jejich 6ti týdny života - plně kojené chlapečky s váhou přes dvě kila.
Jediné za co můžu doktorům(se kterými jsem byla ve styku před porodem) poděkovat je za stres, strach a slzy.
Doufám, že příští dvojčata budou donošené, abych si mohla vybrat porodnice kde budu rodit a aby průběh byl i podle toho jak chci rodit

Dnes jsme vyrazily poprvé do školky. Tedy do té opravdové. Protože před tím Niki chodila každý pátek do Miniškoličky (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2013/06/miniskolicka-broucci.html), která jí nástup do této velké dost usnadnila 🙂

VSTÁVÁNÍ

Bála jsem se ranního vstávání, protože já si za celou mateřskou nemohla vůbec stěžovat. Nikolka krásně spala (s usínáním to bylo horší), ale za to dříve jak v 8 hod. vstávala jen zřídkakdy. Jednou (1. ledna 2014) se nám všem třem (i s tatínkem) podařilo vstát až v 11 hodin. Hodně lidí říkalo, ať ji na to začnu připravovat už dříve. Ať chodíme dřív spát atd. Ale bylo i pár maminek, které tvrdily, že se to srovná s nástupem do školky. Tak já riskla těch pár. Zatím je brzy na zhodnocení, zda mi ta druhá varianta vyšla - to uvidíme časem. Nicméně Niki začala minulý týden sama od sebe vstávat okolo sedmé hodiny ranní. Takže si trénink nasadila bez mého dočinění. Dnes jsme nařídili budíka na 6:30 a vstali jsme všichni v 6:50 🙂

SNÍDANĚ

Naštěstí babička včera upekla výtečnou bábovku, takže Niki během oblékání zakousla pár soust a zapila mlékem. Jinak jsme zvyklé snídat trochu později, ne hned po probuzení. Tak uvidíme, jak to budeme praktikovat dále.

OBLÉKÁNÍ

Nejen za Koníka, ale i za "Beremko" a Střechu. Za moc prima server, kde jsem našla nespočet rad, tipů, inspirace, kde jsem našla přátele, z nichž některé jsem poznala i osobně .. Člověk je od pradávna rád, když v něčem není sám - ať už jde o sdílení radostí nebo strastí. Lidské srdce (je-li daný člověk aspoň trošku normální) rádo plesá blahem a usmívá se, když vidí radost a štěstí u ostatních .. stejně tak si srdíčko rádo uleví, když má starosti a dostane se mu dobrého slova a podpory od jiných. V neposlední řadě je člověk tvor zvídavý, zkoumavý, neustále vymýšlející, inovující a tudíž i hledající inspiraci. A tohle jsou všechno důvody, proč tenhle server miluju a proč na něj stále chodím, ač by bylo i dost důvodů tu zabouchnout dveře a mít svatej 😉

proč to všechno píšu ..

Jsem spíš pozorovatel. Brouzdám, když mě něco zaujme, prohlédnu, přečtu. Příliš nekomentuji, ač bych občas možná i mohla. Ale aspoň neškodím.. Troufám si říci, že má alba a vůbec má existence zde nijak nepohoršují, nevadí, naopak snad dost lidí potěší, pohladí a snad občas i pomůžou a třeba i inspirují - stejně jako mě alba jiných - a že jich není málo ..

V naprosté většině sjíždím pouze alba a statusy přátel, k ostatním fotoblogům se dostanu opravdu spíše náhodou, když se jó nudím - může se vůbec částečně pracující matka dvou dětí s vytíženým manželem nudit? 🙂 co vám budu povídat, jsem kapka v moři, víte samy 😉 ale prostě už jen ta změna před nějakým časem, kdy se Koník začal podobat facebooku v tom smyslu, že vidím, co moji přátelé kde "olajkují", způsobila, že se dostanu k článkům a fotoblogům, kterých bych si jinak nevšimla a - ano přiznávám, jsem zvědavá - občas titulek nebo status "rozbalím" a číhnu .. jejda, už to fakt dělat nebudu, zůstanu u přátel a u jejich blogů - mám totiž v přátelích normální lidi, znám jich dost (ač většinu pouze virtuálně) už z dob "Beremka" a jsem ráda, že je tu mám.

Na druhou stranu je tu i dost maminek, žen (možná i nějaký muž by se našel, nevím), které v okruhu mých přátel nejsou, přesto jejich nicky, parádní inteligentní humor a dokonalý sloh si vždy ráda rozkliknu a pustím trochu blíže k tělu .. za všechny mě teď napadá mamča s nickem @pilgrim 😉

no, ale znovu k otázce, proč tady v deset večer místo zaslouženého denního odpočinku cvakám do klávesnice - a vlastně tím i odpočívám 🙂

Jeden z důvodů, proč maminky používají látkové plenky, je ten, že jejich děti špatně snáší ty jednorázové. Bývají opruzené, mají vyrážky. Navíc není jisté, zda jednorázové plenky neovlivní plodnost chlapečků.

Pokožka dítěte je velice citlivá a ne vždy dobře snáší látky používané při výrobě jednorázových plen. Na druhou stranu nebudeme zapírat, že jsou i miminka, která špatně snáší látkové plenky. Každé miminko je jiné. „Proto existují testovací sady látkových plen, aby si to maminky mohly vyzkoušet, aniž by investovaly tisíce korun,“ informuje Kateřina Borunská z Mamaja group.

Existují výzkumy, které měřily teplotu v jednorázových plenkách. Zjistily, že je vyšší než u látkových. Varlata chlapečků jsou tedy dlouhodobě v teplejším prostředí, než je přirozené. Zatím nedorostla žádná generace mužů, které matky přebalovaly jednorázovými plenkami. Není tedy zjištěno, jak to může ovlivnit jejich plodnost. Jde jen o dohady, ale současná zjištění nevěští nic dobrého.

Maminky se někdy obávají, zda se děti budou moct v látkových plenkách bez problémů hýbat, zda se jim nebudou zařezávat gumičky kolem stehýnek, zarývat patentky nebo zda pleny negativně neovlivní vývoj kyčlí. „Ne všechny látkové plenky jsou štíhlé, ale nová kolekce Pop-in NEW GEN v pohybu nebrání ani v nejmenším. Gumičky kolem nožiček brání protýkání, takže těsnější být musí, ale rozhodně by se neměly batolatům do nožiček zarývat. Pop-in jsou jednovelikostní, takže mají patentky na zmenšení pro mladší děti,“ vysvětluje Borunská.

A co na to maminky, které testují látkové plenky Pop-in NEW GEN?

„Začala jsem látkové pleny u dcery používat, protože jsem nechtěla zatěžovat životní prostředí, a později syn v jednorázovkách nemohl vydržet vůbec. Používala jsem je u něj prvních pár týdnů po porodu, přebalovala jsem ho opravdu často, ale měl vyrážku,“ popisuje Lucie, maminka půlročního chlapečka. „Můj Kubík má občas z jednorázových plen vyrážku, ale z látkových nikdy,“ potvrzuje i Anička, která má osmiměsíčního chlapečka. I Zuzana vzpomíná na své začátky s látkovkami obdobně. „Přišlo mi divné dát malému na zadeček igelit s chemikáliemi. Četla jsem o přehřátí varlat a nechci riskovat kvůli svému pohodlí, že jednou nebudu babička.“

Sedmý týden soutěže (10.3. - 16.3.2014) v Bazaru je ukončen.

Během týdne stačilo zadat inzerát a doufat, že se trefíme do výherního pořadového čísla. To bylo 5.231, 10.231 a 15.231. 

Pořadové číslo 5.231 byl inzerát šátek na nošení (http://www.modrykonik.cz/market/jine-detske/c4di/satek-na-noseni/) od uživatlky lucie_kol.  Číslo 10.231 pod sebou ukrývá inzerát pletená vestička (http://www.modrykonik.cz/market/detske-tricka-tilka/pv48/pletena-vesticka/) uživatelky dani_fe a pořadové číslo 15.231 není obsazené. Tento týden byl celkový počet 12.860 a tedy 3. výhra bude využita v dalším vyhlášeném týdnu.

Obě dvě výherkyně obdrží kredit v hodnotě 1.000,- Kč na nákup v bazaru Modrého koníka. 

Oficiální výherkyně 6. týdne soutěže (3.3. - 9.3.2014): didinky, x142071, luciebx

Oficiální výherkyně 5. týdne soutěže (24.2. - 2.3.2014): renyb, katysek1, martina2901

Zařizování dětského pokoje se může zpočátku zdát jako neřešitelný problém. Obavy však nejsou na místě. Dnes nám obchodní domy nabízejí široký výběr dětského nábytku. V prvé řadě musíme myslet na to, že tato část bytu se bude několikrát měnit. Dítě roste, a tomu bude nutné přizpůsobit také interiérové vybavení pokojíčku.

Abychom dokázali dětský pokoj dokonale zařídit, budeme muset znát jeho rozměry. Pro jedno dítě bychom měli vyčlenit prostor o výměře 8 m2. Při dvou dětech se doporučuje 12 m2. Na podlahu je nutné umístit měkký povrch, nejlépe v podobě koberce. Při dnešním trendu plovoucích parket doporučujeme hrací koberec, který je nelépe umístit nedaleko okna, aby si dítě hrálo na přímém denním světle.

Postel je pro dítě stejně důležitá jako pro dospělého. Specifikem dětských postelí je velikost. Děti samozřejmě rostou, čemuž musíme přizpůsobit i velikost lůžka. Batolatům stačí postýlka s rozměry 140 x 70 cm. V době vývinu dítěte je vhodné věnovat zvýšenou pozornost jeho páteři, aby v pokročilém věku netrpělo zdravotními problémy. V raném věku tedy ukládejte své dítě do stabilní postýlky, kterou je vhodné doplnit molitanovými zábranami a pohodlnou matrací. V předškolním věku je nutné zajistit budoucímu studentovi klasickou jednolůžkovou postel s kvalitní matrací a roštem. Aby páteř netrpěla, je nutné vybrat matrace opravdu důkladně. Pokud si nejste jistí, jaký typ je opravdu nejvhodnější, stačí je vyzkoušet v obchodních domech Kika nábytek, kde naleznete jejich široký výběr.

Kromě samostatné postele nesmí školákům v jejich království chybět psací stůl s odkládací plochou, ergonomickými a polohovatelnými židlemi, či police na odkládání učebnic. Denní světlo je stejně jako při v případě malých dětí důležité i pro školáky. Proto je ideálním místem pro psací stůl prostor pod oknem. Ulehčí jim to psaní úloh a učení, při kterém si nabudou tak namáhat zrak. Mnohé děti však tvrdí, že se jim lépe učí večer. V tom případě je dobré mít v pokoji kvalitní umělé světlo, které osvětluje celou plochu stolu, nikoli pouze tu část, kde se nacházejí např. učebnice nebo sešit. Ostatně, důkladně osvětlena by měla být celá místnost, a světlo by přitom mělo být regulovatelné.

K psacímu stolu patří zákonitě také židle. Dbejte zejména na to, aby po dobu jejich užívání měly děti nohy vždy položené na zemi. Přispívá to k správnému sezení, kterým si děti nekřiví páteř. Ale jak známe naše děti, často sedí zkroucené jako paragraf. Zkuste se tedy zaměřit na ergonomicky tvarovaná a polohovatelná křesla. Na nich budou vaše dětičky vysedávat komfortně, a dokonce se budou moci bezpečně houpat, což každé z nich jistě uvítá.

Stylová kombinace moderních polic v různých barvách oživí dětský pokoj k nepoznání. Kromě estetické funkce bude mít i praktickou úlohu. Existuje mnoho druhů, jak ve čtvercovém tvaru, tak v klasickém policovém zhotovení. Učebnice a sešity tak budou mít konečně své místo a nenajdete je pohozené někde pod stolem či židlí. Výzdobu dětského pokoje můžete doplnit i různými druhy tapet a dekorací. Je samozřejmé, že školákovi nezdobíme pokoj třeba růžovými slony, to by ho příliš nepotěšilo…