Středa podvečer, manžel v celkem dobré náladě 🙂 připravena vařit, nechávám tedy Románka, který se dnes mimochodem naučil lézt, manželovi a odebírám se do kuchyně. Mám takovou rozvernou náladu, obaluji sýr, užívám si chvilku volna, za celodenní lítání za prckem. V chvilce čekání, na friťák, beru časopis..začítám se..ten klid..krásný tichý klid co se line bytem..říkám si..to ticho..ticho..TICHO??? Od té doby co jsem "MÁMA" bývají chvilky ticha hrozbou..jdu se tedy podívat..manžel sedí na gauči, tablet v ruce..zaneprázdněn, hrajíc nějakou další časžroucí hru. Pod ním na zemi, na bříšku leží, až moc klidný, mlaskající chlapeček 🙂 když jsem přišla blíž, vystřídalo se ve mně několik pocitů..známe je asi všechny..infarkt, mrtvice, klepnutí pepky, zástava..trochu popis, co se mi naskytlo za pohled. Románek schoulen, držíc pixličku od sudocremu, vzoreček z porodnice (naštěstí sáhl po menśím balení) otevřený, cucajíc obsah. Nos, tváře, pusinku, dásničky, tričko a celé ručičky pokryté silnou vrstvou bílého, dost špatně dolů se dostávajícího krému..no málem mě trefil šlak..co si budeme povídat..vybíraje ty nejlepší slova (samozřejmě né nahlas) jsem celého malého očistila, převlékla a začala projíždět web..buď diskuze, jestli byla taky nějaká maminka tak hloupá (nadsázka) a spoléhala se na chlapa, nebo aspoň číslo na toxikologii...našla jsem případů mraky..z toxikologie prý říkali, že nevadí, že se kdyžtak po**** :D takže aspoň, že tak..když už vím, že to není jedovatý, tak jsem ráda, že si vybral tu vzorovou pixlu a nepochutnal si na tom drahém 400gramovém balení ;) 

Testování produktu Windomatic od Viledy

Je 24. října a mě na koníka dorazí zpráva od uživatele konik_testuje. Zpráva začíná slovy: firma Vileda si Tě vybrala a dál ani číst nemusím!! No to je skvělé, poprvé v životě jsem něco vyhrála!!!! Balíčku už se nemohu společně se svou maminkou (u které jsem se synem byla na prázdninách) dočkat. 

U vybalování byl hlavním asistentem syn, který měl největší radost ze zelených ,,žížalek“ které si následně strkal do pusy 😀. Jako další mi zvědavě asistovala moje mamka. Která se slovy: ,,no já nevím, moc tomu nevěřím“ na produkt nevěřícně koukala. Z krabice vyndavám nabíječku a čtu návod: před prvním použitím 3,5hodiny nabíjejte.

Při nabití mě těší, že má produkt v místě držení světelnou kontrolku, která se při plném nabití zeleně rozsvítí. Ani ne tři hodiny a půl utekly a já už v ruce nedočkavě držím Windomatic a zapínám.

Ne moc hlučný zvuk mi naštěstí spícího pomocníčka nevzbudí. Čekala jsem tedy větší ,,rachot“ ….

Dřívější nezbytné pomůcky k mytí oken:

Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.

Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.

Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?

V idylickém mateřství podle učebnice  by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.

Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?

Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?

Řeklo by se, že půl roku v kojeneckém ústavu přece není tak hrozná doba. Miminko jen jí, spí a že následně, už šlo do rodiny, takže si přece nemůže nést žádné fatální psychické následky nebo ano?

Dnes bych ráda otevřela jedno velice zajímavé téma. Nejde tentokrát o mé životní zkušenosti, ale inspiraci jsem dostala od jedné úžasné pěstounské maminky. Tato maminka přijala svého syna jako půlroční miminko z kojeneckého ústavu. A protože její zkušenost je velice zajímavá, logická a bohužel ne ojedinělá, rozhodla jsem se tomuto tématu věnovat.

V kojeneckém ústavu

Začněme takto, děti umístěné po narození v kojeneckém ústavu, dnes dětském centru, čekají na své náhradní rodiče a čas běží. Děje se hned několik věcí zároveň.

Miminka podvědomě hledají svou blízkou osobu. Nenachází - nenaučí se vytvořit si vazbu na blízkou osobu - takzvané pevné pouto neboli attachment. Po tom, co se dostanou do rodin, je nutné na tomto terapeuticky pracovat, aby se tyto rány zacelily.

Co se děje dále, je to, že nejsou naplňovány adekvátně potřeby těchto dětí. Mluvím o základních fyziologických potřebách, ale i o potřebě doteku, útěchy a lásky. Je tu ale ještě jeden aspekt, který ústavní péče přináší – nedostatek podnětů k rozvíjení se. 

V těhotenství jsem přečetla několik porodních deníčků. Některé mě nabily pozitivní energií a některé mě naopak pěkně vyděsily. Já rozhodně žádnou budoucí maminku děsit nechci, ničeho se nebojte, porod bolí, dokonce hodně bolí, ale je to důležitý mezník v životě ženy a po bolesti přijde nepopsatelný nával lásky.

Ve středu jsem byla na první kontrole v porodnici, kde mi sympatická mladá slovenská doktorka řekla, že už má miminko v bříšku dost málo místa a placenta má nejlepší časy za sebou. K porodu to ale zatím nebylo. Ve čtvrtek ráno mi odešla hlenová zátka, má intuice mi napověděla, že se nejspíš něco chystá. V pátek byl státní svátek a tak jsem měla doma svého muže. Už od rána se mi ozýval podbřišek. Ze začátku to byly opravdu nepatrné bolesti, ale pořád se vracely. Odpoledne jsme se vydali ještě na podzimní procházku, na ní bolesti zesílily a začaly se vracet v pravidelných intervalech. Doma jsme se ještě podívali na Dařbujána a Pandrholu, co dávali v TV a já začala měřit bolesti v aplikaci v mobilu. Moc moudrá jsem z toho nebyla, tak mi kamarádka poradila sprchu. Po sprše bolesti opět trošku zesílily, něco mi říkalo, že už se tu noc nevyspím. 🙂 Bolesti jsme měřili s mužem celý večer, ale pořád to nebylo na výjezd do porodnice. Nebylo to ale ani na to, abych si šla lehnout a vyspala se. Řekla jsem manželovi, ať se jde vyspat, ať je odpočatý na případnou noční cestu do porodnice. Já chodila po bytě a už jsem začínala trošku hekat, bolesti byly intenzivnější. Nejpříjemněji mi bylo v křesle z IKEA, hlavou mi běželo, že už chápu, proč si ho Vladko z Vyvolených tak oblíbil. :D Mezi bolestmi jsem dokonce zvládla ještě umýt nádobí. Asi po čtvrté hodině ranní byly už bolesti zase o něco silnější a chodily pravidelně po sedmi minutách, tak jsem se rozhodla, že vzbudím muže. Manžel se osprchoval, já mezitím dobalila poslední věci do porodnice a vyrazili jsme. Venku byla mlha a bylo pěkně vlezlo, cítila jsem menší úzkost, že odjíždím z našeho teplého domova a nevím, co mě čeká. Začala jsem cítit trošku mokro, ale nebylo to nijak zvlášť dramatické, abych byla přesvědčená, že to je voda. Na příjem jsem si v klidu došla z parkoviště, takže mi bylo jasné, že porod ještě nijak zvlášť rozběhlý není. Verdikt - otevřená pro prst a prosakuje plodová voda. Vyfasovala jsem košili, byla dotázána na plno "nezbytností", po kterých jsem nevěděla ani jak se jmenuju. 🙂 Manžela mi poslali domů, porod teprve v začátku. Já byla odeslána na hekárnu. Loučení s mužem jsem pěkně ořvala, věděla jsem, že pro něj je to taky těžké, odjížděl s pěknou "knedlou v krku". Na hekárně mě najednou popadl strach, byla jsem tam sama bez muže, nevěděla jsem, co mě čeká a jak dlouho to bude trvat. Strach mi prakticky zastavil bolesti. Chodily jen sporadicky. Takto to pokračovalo asi do poledne, dokonce jsem se v mezičase i trošku prospala. Nechali mě naprosto v klidu, jen občas natočili monitor. Nikdo na mě nespěchal, nikdo mě nestresoval. V poledne jsem šla na prohlídku, jak na tom jsem. K mému překvapení tam byla zase ta mladá slovenská doktorka, kterou jsem měla na poradně. Ta mi řekla, že nález je pěkný, že to postupuje. Při vyšetření mi praskla voda, chuděrka doktorka byla od ní celá ohozená.. Po prasknutí vody vše nabralo rychlý spád. Začaly pravé porodní bolesti, které chodily často a pravidelně. Dostala jsem pokyn, že můžu volat manželovi! 🙂 Celou dobu jsem měla možnost jíst hroznový cukr, nebo čokoládu. Muž dojel bohužel v tu nejnevhodnější dobu. 🙂 Právě jsem totiž byla na klistýru, tak na mě musel venku čekat. Po něm ale vše nabralo ještě rychlejší spád, už jsem nemohla moc mluvit (pro mě utrpení 🙂. Muži jsem teda nic moc nepovykládala, už jsem spíš hekala. :D Nejpříjemnější pro mě bylo chodit po chodbě. Vyzkoušela jsem taky sprchu, křížové bolesti byly už hodně nepříjemné. Manželovi jsem pořád opakovala, že si další dítě adoptujeme z Afriky. Úžasná sestřička mi přinesla nahřáté třešnové pecky. Spása! Na křížové bolesti to bylo opravdu to nejlepší, co mě mohlo potkat. Pořád jsem opakovala, ať dají Nobelovku tomu, kdo je vymyslel. Při kontrakci jsem se opřela o manžela a on mi tiskl na kříže ty pecičky. Slast. :D Potom jsme vyzkoušeli ještě horkou vanu, ale to už byly bolesti opravdu silné a já už si jen přála, ať už to skončí. Po vaně už jsem začala mít nutkání na tlačení, ale tlačit jsem nemohla. ,,Máte teď kontrakci?" ,,Ku..a co já vím, mně už to bolí furt!!" :D Nejnepříjemnější bylo pro mě točení ozev v těch křížových bolestech. Při kontrakci jsem vždycky vyletěla z lehu, div jsem jim tam ty dráty nepotrhala. :D Hodná sestřička mě utěšovala, že už to brzy skončí. Když přišla mladá slovenská doktorka, oznámila jsem jí, že jdu na císaře. :D Ona mi s jejím ledovým klidem odvětila "Ále, to nie, to by sa vám hojilo ještě mesiac.." Stále mě nabádali, ať netlačím, ale při těch bolestech už to jinak nešlo. Po prohlídce mi oznámili, že ještě čekáme na nějaký lem, že potom už se půjde tlačit. To už jsem začala být v nějakém stavu, do kterého nechápu, jak jsem se bez drog a léků dostala. :D Moc si z toho nepamatuju, jen vím, že jsem tam chvíli lítala nahá, že mi je vedro a v zápětí hned zase zabalená v dece, že mi je zima. ,,Lásko, jsem nějak mimo.." ,,No mně taky přijde, že mluvíš nějak z cesty.." Chudák manžel musel být jak v Jiříkově vidění. 🙂 Po další prohlídce mi doktorka dovolila tlačit! Heuréka! Manžel šel čekat před sál, byli jsme tak domluvení. Jako svůj doprovod jsem teda zvolila tu hodnou sestřičku. Chtěla mi jít nahřát pecičky, ale já jsem jí řekla, že se z této místnosti nehne, tak zůstala do konce porodu u mě. :D Prý mám tlačit při kontrakci. To bych musela poznat, jestli kontrakci mám, nebo ne, mně to bolelo furt, takže jsem tlačila tak, jak jsem to cítila. Doktorka mě povzbuzovala a radila mi, dělala jsem přesně to, co mi řekla. Pak přišlo prořezávání hlavičky. ,,To bolííííí!" ,,Tlačte proti té bolesti!" Sebrala jsem všechny síly, co jsem měla, dala jsem do toho všechno. A to už jsem uslyšela pláč, ten nejkrásnější křik, co jsem kdy slyšela! 18.05, je to krásná holčička! Na bříšku jsem měla malé teplé tělíčko, naše dcera, natahovala ke mně ruce a křičela. Byla od mázku a na všech nehtíkách na noze měla krev, vypadalo to, jakoby měla nalakované nehty načerveno. 🙂 ,,Ježišmaria, ty jsi krásná! Ahoj, miluju tě!!" Potom už přišel dojatý manžel, prý bude vždy vzpomínat na ten moment, kdy za zavřenými dveřmi poprvé uslyšel pláč malé.

Porod placenty byl naprosto v pohodě, veškerá bolest skončila, když se malá narodila. Poranění jsem neměla díky cvičení s Aniballem a úžasnému personálu u porodu žádné. Od té doby, co mi ji dali na bříško mě už nic nebolelo. 2 hodinky jsme si poleželi společně všichni 3 na sále a začali novou společnou etapu života. 🙂

Děkuji úžasné porodnici v Břeclavi a zejména MUDr. Petře Kovarovičové za krásný spontánní porod bez urychlování a medikace!

Celá naše rodina miluje pobyt v lese. Vlastně to tady co chvíli připomínám, takže to pro vás není žádná novinka. Možná už některým připomínám zaseknutou gramofonovou desku, že? Jenže mně to prostě nedá.

Téměř celé dětství jsem, ač v bytě, žila opravdu jen pár metrů od lesa. Ve větších městech jsem potom vyhledávala alespoň parky, protože vycházka do lesa už obnášela určitý vypravovací proces a přiznávám, že v jistém věku jsem na to byla líná.

Teď mám ale vedle sebe malého člověka, který teprve poznává svět a lenost mu nic neříká. Je potřeba chodit do lesa pravidelně. Ono to vlastně platí pro všechny a v každém věku, jen s těmi dětmi všechno nějak nabírá na důležitosti.

Opakování je matka moudrosti. A pokud se ptáte, proč chodit do lesa, tak právě pro vás tady mám hned sedm důvodů.

1. Uděláte něco pro zdraví své i vašich dětí.

Pobyt a pohyb v přírodě a v lese především prospívá tělu i duši. Dítěti i dospělému. Mně se během procházky v lese vždycky neskutečně uleví. Jako bych tam utekla sama před sebou. 

Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Moje druhé ( tak trochu neplánované ) těhotenství bylo opět doprovázené těhotenskou cukrovkou. Nic hrozného, jako v prvním těhu, takže nějaká dietka a jede se dál. Ovšem po první zkušenosti jsem raději počítala s tím, že ke konci těhu cukr zase vyskočí, pošlou mě do porodnice a vyvolání mě nemine. Taky že jo. Ale tentokrát jsem za to byla ráda, věděla jsem už do čeho jdu. Takže jsem v úterý ve 38+3 tt nastoupila do porodnice, dostala dietku a čekala. Dva dny se nic nedělo, až ve čtvrtek jsem od primáře dostala na výběr, protože cukr je celkem v pohodě, tak můžu jet na pár dní domů a vrátit se na tu vyvolávačku anebo můžem začít vyvolávat hned. Po poradě s manželem jsem usoudila, že bych akorát odkládala nevyhnutelný a když už tam jsem, tak na co čekat. Takže ve čtvrtek v jedenáct večer ( musela jsem se o tabletku přihlásit ) jsem dostala první půlku, v pátek ráno druhou. Po zkušenosti s prvním vyvoláváním který trvalo skoro čtyři dny radši počítám s tím, že to bude opět na dlouho. Všichni mě uklidňují, že tentokrát to bude rychlejší. Před obědem mě začíná pobolívat břicho, nic hrozného, ale já z toho mám radost. Otevřená ale pořád jen na prst. Po obědě dostávám od mladého doktora čtvrtku tabletky a na monitoru sleduju, jak děloha cosi vytváří. Po sedmé si mám dojít na kontrolní monitor. Kolem čtvrté si dávám kafe a tuším, že v noci se už asi nevyspím. V šest stojím v horké sprše a modlím se, ať to zase netrvá celou věčnost. Zvládám sníst večeři, která vzápětí letí ven. Jdu zase do sprchy, tentokrát už na všechny čtyři. V sedm přichází sestra, ať si jdu na ten monitor a když mě vidí, říká ať si vezmu telefon, kdybych tam už zůstala ( nevěřím, že bych mohla mít takový štěstí ). Na sále mě vyšetří, paráda, otevřená na čtyři prsty. Při monitoru volám manželovi, že může vyrazit. Se sestrou se domlouváme na přípravu, do sprchy hned nejdu a ani klystýr nepotřebuju, zato na nabídku epidurálu vehementně kývám že ano. Kolem osmé už se mi dostává neskutečný úlevy, je mi tak krásně. Po půl deváté dorazí manžel, chvilku povídáme, pak jdu do sprchy a zkusit se vyčůrat. Epidurál pomalu přestává působit, bolesti nabývají na intenzitě. Asi ve čtvrt na deset jsem otevřená na osm prstů, sestra se ptá, jestli chci píchnout vodu. No jasně, že chci. Super, voda odtekla a najednou přichází neskutečný tlak a tělo už samo tlačí. Šlo to krásně a v půl desáté je venku naše princezna. Dávají mi ten poklad na břicho a my se s manželem neskutečně zamilováváme. Na porod placenty se čeká o něco déle, ale nakonec i to proběhne v pořádku a já se dozvídám, že nemám ani jedno škrábnutí. Takže nakonec se tu noc opravdu moc nevyspím, ale ne kvůli bolesti...🙂 

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Takový krásný klidný den jsme měli. Děti si hrály, já vařila, pak obídek. No prostě pohoďka, jak má být. Po obídku jsem nahnala holky do postýlek, že je čas na spinkání. I přes mírné protesty se nakonec zavrtaly, že teda jako budou spát. Uvařila jsem si kafíčko, že si budu užívat svojí chvilku. A říkám si - co to tady furt vrčí. To asi někdo něco řeže. A jen tak abych se přesvědčila jsem hodila okem po okně - střešním. Jako bych tím oknem někdy viděla něco jinýho, než mraky a sluníčko. A zahlídla jsem pravý zdroj oněch tajemných zvuků. Byl to sršeň, v celé své kráse si poletoval v téměř 5ti metrové výšce, přímo nad dětskou ohrádkou, kde se spokojeně převaloval Prcek. To byl jasný signál k zahájení akce. Čapla jsem Prcka a šla do pokojíčku. Holkám jsem oznámila, že dneska spinkat nemusej, že budou hlídat Prcka a já že jdu na lov onoho darebáka. Myslím, že tu část s lovem přeslechly a začaly se radovat, že nemusej spát. 
Hon započal. Začalo to hledáním plácačky. Určitě se mi bude hodit, když je ten zmetek v 5ti metrový vejšce a já mám něco přes 160 cm. Plácačka nalezena, stála jsem s ní pod oknem a připadala si jako dítě, který vidí hromadu balonků na pouti a představuje si, jak na nich odletí. Vyměnila jsem plácačku za biolit. Smrdí celej barák, ale na toho lumpa jsem prostě nedostříkla. Našla jsem spojence. U okna se zabydlel pavouk a má tam pořádnou pavučinu. Sršeň se začal zamotávat, pavouk útočil, sršeň bodal. Teda, to bylo drámo. Samo sebou, že jsem fandila pavoučkovi, ale vyhrál sršeň. Pak že dobro vždy zvítězí. Sršeň se vytrhl z pavučiny a namířil si to k druhým oknu. Proč jsme jen nechali opravu dálkovýho ovládání na otvírání až na jaro???????? Po chvíli úvah se tato poloha zdála být pro mě výhodnou. Vylezu na schody a vysaju ho. Hadice u vysavače je dlouhá dost. Ale ten potvorák ví, kudy si to štrádovat, aby byl v bezpečí. Slezla jsem ze schodů (už je nikdy nebudu používat jako odkladiště), abych podala zprávu našemu tatínkovi. Stále jsem po očku sledovala pohyby protivníka. A pak to přišlo.

Myslel si, že ho nesleduju, když píšu a letěl na průzkum. Usadil se na zdi v mém dosahu, tak jsem se vplížila zpátky na schody, hadici od vysavače jsem pomaloučku přiblížila co nejvíc to jde (chvíli jsem si připadala jako kočka, která číhá na myš), vysavač zapla a dostala ho. Pak jsem se stále zapnutým vysavačem šla až ven, že kdyby jako ještě žil, tak radši ať z toho pytle vyletí až venku, aby nechtěl odvetu. Rychlostí blesku jsem vypla vysavač, otevřela poklop, zavřela pytlík a zavolala holky, že už je to dobrý, sršeň je v pytli. 
Hrdinně jsem jim pytel ukazovala, že už se nemusej bát, že už nás nedostane, že je v pytli. Ten zmetek to přežil a začal v tom pytli bzučet. 
Kdyby se pořádala olympiáda v rychlosti otevření a zavření popelnice s vhozením odpadu, byla bych jednoznačnej vítěz. Já se tak lekla, že jsem tam ten pytel hodila snad dřív, než mě to napadlo 😀

Vždy mě tu dokáže nadzvednout, když čtu, že si tu nějaká vychcaná vyžírka hrála na chudinku, aby vzbudila soucit a maminky jí poslaly věci, které sice nejspíš potřebuje, ale nechce se jí to financovat z vlastního, přestože by bez problémů mohla.

Upřímně, nepřekvapuje mě to. Komunita MK (i když v naprosté většině virtuální) je báječný demografický vzorek, takže by byl zázrak, kdyby se tu taková vyžírka nevyskytla. Nebo možná spíš nevyskytly. Stejně jako plno jiných postaviček s pokřivenou duší či charakterem, včetně psychopatů.

Stejně tak mě překvapuje, kolik lidí na to skočí. Možná jsem příliš podezřívavá a když něco takového čtu, tak zpozorním, pročítám blogy a musím říct, že dost často mi to skřípe a později se potvrdí diagnóza vychcánek.

Na druhou stranu mě to nepřekvapuje, protože za ta léta se mi potvrdilo, že tady je plno maminek se srdcem na dlani, které jsou ochotné nabídnout a poskytnout pomoc tam, kde to je třeba. O to víc mě točí, když toho někdo zneužívá.

Nechtěla bych nikoho nabádat k tomu, aby se zatvrdil a podporu tam, kde to je opravdu třeba, neposkytoval. Jen se zamýšlet nad tím, kam ji směřovat.

Teď máme možnost pomoci tam, kde to opravdu je potřeba a kde víme, že to není neupřímné hraní na city. A není to poprvé. Díky odhodlání helulela a vera_vila a jimi aktivovaných ochotných tvořilek tu vznikla skupina Charitativní dražba, ve které právě probíhá již 7. kolo dražby rukodělných výrobků. Výtěžek půjde na pomoc malé Vanesce, jejíž maminku Anitu můžete na MK najít pod nickem vam123. Příběh Vanesky a její maminky si můžete přečíst tady.