Aktualizace: Recenze našich uživatelek z tohto testování si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Představte si farmu ukrytou v lůně přírody. V blízkosti lesy plné zdravých stromů, výživná půda, čistá voda i vzduch. Tak nějak vidíme ekologické zemědělství. Svým dětem chceme dávat jen to nejlepší, a pokud je to možné, i co nejšetrnější k přírodě. Víte, že firma HiPP se stará o přírodu, ale především o vaše děti a jejich zdraví? A proto vyhlašujeme výzvu na testování kojeneckých produktů. Těšíte se?

Co testujeme:

Testujeme výrobky, které prošly 260 kontrolami. Nová generace mléčné kojenecké výživy je speciálně vyvinuta podle vzoru složení mateřského mléka tak, aby efektivně kombinovala přírodní kultury mléčného kvašení a "galakto-oligosacharidy" GOS (jednoduše řečeno mléčný cukr z laktózy nebo potravinová vláknina). Mateřské mléko není sterilní tekutina, obsahuje přirozené bakterie (kultury mléčného kvašení) a obsahuje vlákninu - oligosacharidy. Tyto dvě složky tak působí v mateřském mléce symbioticky: probiotické bakterie v mateřském mléce osidlují střeva a odrážejí útoky škodlivých mikroorganismů. Oligosacharidy jsou potravou pro tyto bakterie.

Řada klinicky testovaných produktů na vyzkoušení pro vás se skládá z:

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.  Snadné uklízení s Viledou se maminkám moc líbí. 🙂 Otestovali jsme taky Vileda Easy Wring Ultramat a Vileta Ultramat TURBO a maminky nešetřily chválou. Jejich recenze jsou tady. Nebo vás zajímá Vileda Easy Wring and Clean TURBO? Výsledky testování najdete tu.

----

Báječný pomocník do každé domácnosti, hravě umyje okna, zrcadla a poradí si i s rozlitými tekutinami. Díky ohebnému krku se dostane i do těžko přístupných míst. O kom je řeč? O dalším produktu značky Vileda, který můžete vyzkoušet i vy! Windomatic.

Pojďme si ho představit blíž.

Co testujeme:

Universálního pomocníka do každé domácnosti. Windomatic je  účinný pomocník při mytí nejen oken, ale je vhodný i na zrcadla, sprchové dveře, prosklené dveře, skleněné stoly. Perfektně odvádí veškerou vodu, která se při mytí používá, povrch je potom dokonale suchý. Jeho sací síla je rozložena po celé šířce gumové lišty, což zajišťuje minimalizaci šmouh. Jeho baterie vydrží přibližně na umytí 120m2 plochy. Jeho flexibilní krk vždy zajišťuje správný úhel přístroje při mytí ploch, a tím i správný tlak pro dosažení těch nejlepších výsledků.

Prádlo?! Nikdy nekončící hromada špinavého nebo čistého prádla. Nevděčná práce, jejíž konec není vidět. Neexistuje.

Nás je doma hodně, dva dospělí a pět dětí, prádla je ale tolik, jakoby ho zašpinilo nejméně dvacet lidí.

Někdy mám pocit, že peru prádlo nejenom po nás, ale i po lidech, kteří u nás bydlí, schovávají se a já je nikdy nepotkala.

Občas přijde výjimečný okamžik a já vidím dno prádelního koše, to je něco úžasného. Ale o pár minut později, už je zase z půlky plný!

Často se uklidňuji, že prádlo je nutné zlo, které musí překonávat denně miliony matek po celém světě. U nás doma jsme navíc museli pořídit sušáky na prádlo dva, protože někdy je nutné prát více, než jednu pračku. Ale dostat vyprané prádlo do skříní mi přijde ještě větší boj, než dostat ho do pračky.

Pokaždé, když vejdu do koupelny a vidím přetékající koš na prádlo a uvědomím si, že mě čeká v patře ten samý a stejně plný, nemůžu si pomoct, ale propadám skoro zoufalství. Mám pocit, že prádlo je prostě v přesile. Opravdu jsem někdy s rozumem v koncích a přemýšlím, jak to všechno zvládnout. Jak být máma na plný úvazek se všemi těmi povinnostmi. Jak to dělají jiné mámy? Jak to, že zvládnou s dětmi všechny úkoly do školy, uvařit tři jídla denně, mají perfektně čisté domovy a zároveň nikde nemají hromady špinavého prádla? Na tohle se budu asi ptát do konce života, stejně tak dlouho budu bojovat s touhle prádelní hrozbou. Někdy se ta děsivá hromada přímo nade mnou tyčí a volá: " Zase je plný koš, dělej něco!"

Soužití dvou lidí není nikdy jednoduchý. To máte ty rozházený fusekle a bordel všude kolem, z jejího pohledu a schovaný kusy šatstva a zmizelý nabíječky k telefonu, z jeho pohledu. Žít s jedním člověkem den po dni je někdy opravdu na palici a pak si k tomu vemte, že je třeba každej partner odněkud jinud. Dva lidi vyrostlý v jiný zemi, s jiným jazykem, no a najednou je o dvojnásobnou zábavu postaráno. Jazyk se člověk časem doučí a pochopí, ale některé věci prostě zůstanou.

Kolikrát bych tak chtěla Amíkovi říct: "Jdi do prdele, Sašo" nebo pronýst něco vtipnýho ve stylu "proletěla kolem sojka práskačka." "Když to srovnám s výletem na Kokořín," si můžu po vyšplhání nějakýho toho kopce řikat tak akorát sama sobě. V tomhle je to prostě smůla, i kdyby tomu rozuměl, jako třeba s tou prdelí nemám pochyb, že rozumí, ale to zase nepochopí proč mu řikám Sašo. 

Třeba takový vtipy. Jak ráda bych Amíkovi řekla takovej krásnej vtip o Pražácích a Brňácích, jak si takhle Pražák jede šalinou a je to vlastně jako jízda v tramvaji, jenomže po vesnici. Ha, ha, ha směju se tomu já, holka z Prahy. Jenže jak to tak přeložit. Ne, nevzdávám se, už dvanáct let se takhle snažím k Amíkovu děsu překládat český vtipy. Je možný, že k tomu nahrává i můj problém zapamatovat si pointu v češtině natož s překladem, a tak pokaždý, když nadšená přijdu s větou: "Mám novej vtip. Tenhle je fakt dobrej. To se zasměješ!" odpovídá Amík se zděšeným výrazem: "Nechceš ho říct svý mámě? Co takhle zatelefonovat bráchovi?" Ale já to nevzdávám a překládám dál.

Takže u nás doma klasické hlášky typu "zavřete oči odcházím" nebo vtipy o brňácích moc neletí, co ale letí jsou kraviny. Je neuvěřitelný, jak rychle se Amík naučí kdejakou blbost.

Před pár lety jsem mu, já blbá, řekla o tý idiotský písničce o Ančí, jak jí tančí ty kozy. Nevím, co mě to tehdy napadlo, asi jsem se mu snažila přiblížit svoje dospívání. A tak se stalo, že nejen že jsem touhle tupostí trpěla ve svých předpubertálních letech, kdy se tomu řezal každej desetiletej kluk, ale on mi to teď zpívá i Amík. No jeho variace jsou vždycky parádní:"Ančo kozy ukaž, dadadá kozy veliký," řezá se sám sobě a svý vtipnosti. 

Nikdy nezapomenu ten moment, kdy Amík  uslyšel tu děsně vtipnou veršovačku na středu, ano mluvím o "Středa je ho tam třeba." No bude to už nějakejch 5, 6 let a pořád to ještě nezmáknul na 100 procent, což mu ale vůbec nebrání v tom se o tenhle vtip pokoušet pořád a pořád dokola. Vždycky, když mám pocit, že s novou variací už nemůže přijít a že už se to konečně naučí, tak mě něčím překvapí. Ležim si v posteli a čtu si. Najednou na mě hupsne Amík a s vilnym výrazem ve tváři: "Je čtvrtek." Já: "No, a co??" "Čtvrtek, přeci, chápeš ne?" Já: "Nechápu." "Jako ČTVRTEK," chláme se u toho Amík, děsně natěšenej na to, jak se mu to povedlo. "Jo, ty myslíš středa, no tak to si musíš ještě tejden počkat." Nebo se ke mně nečekaně přitulí a s vítězoslavným výrazem, teď jsem to fakt zmáknul: "Strejda třeba." "Co?? Jakej strejda?" Amík ale má vytrvalost, nenechá se zmást a furt se snaží. Po každym neúspěchu si mumlá pro sebe "středa je třeba, středa ho tam je třeba, středa ho chci, středa sexovat." 

O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.

My ženy svádíme denně složité boje. Každé z nás život chystá tvrdé zkoušky, těžké zápasy o to, jak být dobrou mámou, manželkou, dcerou...máme své příšerné, těžké i smutné dny, kdy nejde nic podle plánu. Tak rychle, jak se cítíme na dně, se musíme většinou i rychle zvednout.

Často jsme tak zaneprázdněné, že zapomínáme na nejdůležitější osobu v našem malém světě - NA NÁS SAMOTNÉ.

Může to znít sobecky a sebestředně, ale je to pravda. Jak se můžeš chtít ráda postarat o svou rodinu, děti, manžela, když nemáš ráda sama sebe?

Jak můžeš milovat naplno svého muže, když se necítíš dobře jako žena?

Jak vlastně vůbec můžeme dávat druhým ze sebe to nejlepší, pokud nejsme spokojené samy se sebou?

Mít rád sám sebe je pro spoustu lidí ten nejtěžší úkol, jaký si umí představit. Dokáží velmi vroucně milovat ostatní a lásku projevovat, ale když přijde na ně samotné, je to těžké.

Zkusím shrnout (snad stručně a výstižně) svoje poznatky k jednorázovým plenkám. Během prvních 4 měsíců jsme vyzkoušeli 12 různých jednorázovek (od výrobců Pampers, Dada, Tesco, Albert, Huggies, Bella Happy, Predo, MonPeri, Vibelle, Babysoft) a jedny látkovky (Haipa daipa), aby bylo s čím porovnávat. U většiny popisovaných se jedná o velikost 3 (váhová kategorie cca 5-9 kg), některé plenky jsou velikost 4 (váhová kategorie cca 8-14). Postupně vám plenky představím a na závěr zkusím sestavit žebříček. Pro sebe mám plenky ve výsledných skupinkách super, použitelné, nekupovat a nepoužívat 🙂.

Do mého průzkumu jsou zapojeny tři osoby:

• Moje 4 měsíční dcera s váhou přes 8 kg.
• Moje sestra, která se zaměřila na zápach a vizuální prvky.
• Moje maličkost jako komplexní pozorovatel bez předchozích zkušeností.

Dneska se podíváme na plenky Bella Happy (velikost 1 a 4)

Byla to naše první plenka a tak nebylo s čím porovnávat. Nemám ji nafocenou (odkaz na zapůjčené foto http://i4.otzovik.com/2012/10/05/279087/img/12511924.jpg). Nestala se žádná nehoda, žádné podráždění ani otlačení. V paměti mám jen samé pozitivní vzpomínky. Seděly lépe, jak Pampers Premium Care, které následovaly. Měly totiž  vykrojení pro pupík, ale i tak jsme museli plenku ohrnovat... ale nebylo to potřeba tolik jako u Pampersek.

K plenkám jsme se teď vrátili ve velikosti 4 a následovalo veliké zklamání.

Zní to prapodivně. Asi si říkáte v jaké kabince? V kabince letadla mířícího vstříc fantastickému dobrodružství? Nebo v kabince fotobuňky, kde se právě tvoří vzpomínky?

Je to vlastně jednoduché, v obyčejné kabince na veřejných záchodech. Třeba těch v obchodním domě.

Všechny mámy to známe. Nezáleží na tom, kde zrovna jsi, jestli se snažíš konečně dojíst oběd v restauraci, po dvacáté chytnout batole na skluzavce nebo si nakupuješ večeři pro svou rodinu. Jenom pár slov, těch tolik obávaných slov, které prostě v jednu chvíli zazní z úst Tvého  potomka: "Mami, potřebuju na záchod!"

Kolikrát se tomu snažíš předejít a tak jdeš s dítětem na záchod pro jistotu a pořád se ptáš. Ujišťuješ se ve výtahu,  dokonce ještě ve chvíli, kdy bereš nákupní vozík se ptáš: "Nepotřebuješ na záchod?"

NEPOTŘEBUJE. Samozřejmě, že nepotřebuje. Aspoň ne teď. Stačí, aby uběhlo dvacet vteřin a najednou těch pár malých slov zní z její pusy znovu a znovu a hlasitěji: "POTŘEBUJU NA ZÁCHOD, MAMI!"

A tak utíkáš...já taky, jsem ta, která vleče batole za ruku a uhání na první záchod, stejně jako Ty.

Každé dítě má svého rodiče, buď je to rodič, který se stará, anebo je to rodič, který se nestará. Je o tom těžké a smutné psát, ale já cítím potřebu napsat tenhle článek, hlavně pro ty, kteří lásku a péči rodičů nepoznali, nebo vůbec neměli možnost zažít.

Styl výchovy, nebo výmluva?

Na světě existuje nespočet stylů výchovy, ale jsou to opravdu styly? Není to jen omluva pro to, že nevím, co se svým životem a také svým dítětem, proto tomu říkám styl? Spousta z vás se možná urazí nebo se jim článek a jeho „styl“ nebude líbit, ale je velmi potřebné vám to říci.

Vím, že na své dítě občas křičíte, občas jej plácnete, občas jej uplatíte, občas jej prosíte, aby něco neříkalo, občas jej máte plné zuby a byli byste úplně nejraději, kdyby alespoň na týden odjelo někam na prázdniny, a vy jste si mohli odpočinout. Nabrat sílu.

Denně chodíme na a kolem dětských hřišť a já slyším, jak se s dětmi bavíte, vidím, jak reagujete, jak vnímáte. Vidím, co děti dělají a jak se chovají. Vidím, že jste situaci neviděli a přesto vydáváte soudy, soudíte své dítě, aniž byste ho předem vyslechli.

Vnímáte své děti jen „povrchově“ – co to znamená?    

Na začátku září @konik_testuje vyhlásil konkurz na testovače emulze ve spreji Belcura. Podle popisu se jedná o emulzi, která vyživuje, udržuji pokožku hydratovanou a chrání před okolními vlivy. Navíc by pokožku měla regenerovat, zmírňovat podráždění a kožní problémy. Přípravek obsahuje mikrostříbro, které působí antisepticky a protizánětlivě. Zároveň Belcura neobsahuje žádné konzervanty, alkohol, lanolín, parfermace a barviva. Výrobcem je farmaceutická společnost Belupo, která je jedna z top na trhu a pochází z horkého Chorvatska.

Musím říci, že jsem zajásala a přihlásila jsem se. Od svých 15 let se trápím s atopickými ekzémy a lupénkou, po porodech je navíc zbytek těla jako struhadlo. S ekzémy bojuji více méně neúspěšně, masti střídají masti, zkouším i bylinky a snad i čáry máry🙂 Ale buď to strašně smrdí, je to mastné až běda anebo to jednoduše nepomůže. Stále hledám něco, kde účinek bude alespoň trochu viditelný za pár dnů, nejlépe do měsíce🙂

Jednoho dne mi přišla IP, že mě vybrali a mám čekat balíček. Zanedlouho balíček došel a z obálky na mě vypadlo množství zelených polystyrénových kousků, které mi zabavily děti a hlavně "TO"... Belcura od Belupo. No není krásná🙂? 

V zásilce byla emulze v krabičce plus letáček, kde jsem se dozvěděla vše podstatné o tomto výrobku.  Samotné balení je nádherné, Belcura obsahuje také čisté mikrostříbro a ve stříbrném tónu je laděný i obal, který  je doplněný barevnými geometrickými tvary. Obal zaujal i mé syny natolik, že během pár hodin už milá emulze neměla své víčko a synové se neustále chodili mazat 🙂)

Aplikace je velmi jednoduchá - cca z 20 cm nastříkáte emulzi na pokožku a rozetřete.     S aplikací nebyly problémy, jen pokud jsem chtěla na jedno konkrétní místo, vzdálenost střiku se musela snížit, aby mi to neprskalo kolem dokola. V lahvičce chrastí kulička, to také velmi lákalo moje syny 🙂

Jakmile si emulzi nastříkáte na pokožku, stačí pár tahy rozetřít a zhruba do 30 sekund je kůže hydratovaná, bez mastného, ulepeného pocitu. Kůže se mi hezky leskla a voněla. Vůně, to je samotná kapitola. Když jsem v rodině dávala výrobek přivonět, někomu voněl, někomu ne. Je to jako s parfémy. Zde ale není vůně prioritní, mě osobně Belcura voní po rozemletých oříšcích🙂 Kolikrát jsem se mazala u TV a oňufávala se🙂  Prostě mi voní.

Hezký podzimní večer 🙂

Pokud zrovna běží reklama mezi Vaším pořadem, pojďte se mrknout jaké výrobky od firmy L´OCCITANE mě zaujaly a jaká novinka od Manufaktury se mi dostala doslova pod kůži 🙂

Už je to tak. Léto je dávno pryč a místo sukní hledáme inspirace na teplé zimní kabáty. I naše pokožka se musí vyrovnávat s nepříznivými podmínkami jako je chlad, vítr bičující tváře i přechody s přetopených místností do zimy.
To vše může vést k popraskání, citlivosti a vysušování.
Nejen na obličeji naše pokožka trpí, stejně náchylná je i na rukou a těle obecně. I když se to nezdá a myslíme si, že jsme oblečení a chráníme tak kůži, není to pravda.
Dnes se ale zaměřím na jemnou kůži na rukou.

Patřím k velmi náročným zákazníkům, když se nákup týká zrovna krémů na ruce. Velmi často mě trápí suchá a citlivá kůže se sklonem ke svědění, takže každý krém, který zkusím je pro mě taková ruská ruleta. Mnohdy mi nepomohou ani osvědčené výrobky z lékáren a tak se mi doma povalují nevyužité  krémy od Biodermy, Vichy i La Roche Posay.

Někdy ale narazím na krém u něhož bych zrovna kladné pocity nečekala a to mi pak zaplesá radostí srdce a dlouho u něj zůstanu. Nerada zkouším totiž cokoliv nového právě na rukách, takže se osvědčených výrobků držím a kupuji je dlouhodobě.

Podobným překvapením pro mě byla sada krémů od L´occitane. V krásné zimně laděné krabičce najdete dva krémy na ruce- jeden s máslem karité a druhý s třešňovým květem. Balení obsahuje také  jeden krém na nohy s bambuckým máslem a levandulovým olejem pro unavené nohy.
 Dlouho jsem se zdráhala krémy na ruce zkusit, přišly mi hodně voňavé a po těch všech neutrálních z lékáren jsem si odvykla. Ale vůně jsou to jemné, takové příjemné, že jsem se odhodlala je zkusit a nelituji!

V tomhle světě jsou rodiče kritizování za...no, vlastně za všechno.
Jak jsme porodili své děti. Jak krmíme své děti. Když je přespříliš hlídáme nebo naopak si jich nevšímáme a nedáváme jim dostatek podnětů. Když do nich cpeme léky nebo riskujeme jejich zdraví pomocí přírodní medicíny. Když je necháme spát ve své vlastní posteli. Když je necháme spát u sebe v posteli. Když je nehlídáme na každém kroku a necháme je si hrát na hřišti. Když je hlídáme až moc a nedáme jim vlastní prostor.
Se všemi těmi perfektními rodiči, kterými se to internetem jenom hemží, je čas být realisty. 

Mámy a tátové ve skutečnosti  dělají každý den nedokonalé věci, jen aby  přežili náročný den, který s dětmi prostě je. Asi budu první, kdo přizná nějakou tu neřest, ale někdo začít musí.

Naše děti ovládají Ipad líp  než já. Dokonce i ta pětiletá mě včera poučila, že když se rozsvítí "jablíčko", je tablet nabitý. Nepovažuji to za hřích, dnešní doba se posunuje kupředu a ne vždy stačí dětem pozorovat plazící se housenku na stromě.

Naše dvou a půl letá dcera má kečupové období. To znamená, že chce kečup na všechno. Úplně na všechno. Na rohlík, na chleba, k zelenině, ať má na talíři cokoliv sebezdravějšího, chce k tomu kečup. Kdyby existovala kečupová zmrzlina věřte, že bychom ji už doma měli.
Ano,  teď by se hodilo říct, že to není zdravé s tím kečupem právě, jenže vsadím se, že tyto řádky čtou i tací z Vás, kteří ví, jaké to je, mít doma nejedlíka. A každý den bojovat i o lžičku jogurtu nebo kousek ovoce.

Když pak přijde den, kdy dítě dobrovolně jí i takové neuvěřitelné věci jako chleba a chce na ně tři kapky kečupu, ještě neslazeného, dám jí to a ráda. Svět je plný zákazů, měření a vážení. Lidé jsou posedlí hledáním jedů v potravinách, že už skoro zapomněli, jak jídlo chutná.

Naše děti nejsou perfektní, ani já nejsem a to je na tom to krásné.

Náročný den. Těžké rozhodnutí. Zlozvyk. Nic z toho neznamená, že jsme špatní rodiče.

Nedávno jsem se bavila se skupinou maminek o tom, že všechny ty nedokonalosti v rodičovstvím nám to všechno vlastně usnadňují a dělají nás šťastnějšími. Je samozřejmě i druhá možnost. Vytrvat a být důsledný. Nedat dítěti kečup, nepustit mu televizi, držet se svých zásad. Ale jen do té doby, dokud jsou všichni spokojení, jinak nemá život přece smysl.

Pokud patříte do skupiny rodičů, kteří prostě občas udělají něco, co není v očích světa dobré, potěší Vás následující řádky. Na nich se totiž maminky svěřují, co někdy dělají:

1. Nechávám svou dceru hrát si s tabletem déle, než by měla. Někdy je to jediný způsob jak mít pro sebe pár minut.
2. Můj syn mě každé ráno budí v půl šesté. Tak mu pustím pohádky a jdu ještě na chvíli spát.
3. Někdy lžu dětem večer o tom, kolik je hodin, aby šly spát dříve  než obvykle.
4.Někdy slíbím dětem sladkost, když budou hodné v obchodě.
5. Někdy nevařím oběd a jen si s dcerou vezmeme větší svačinu nebo co najdeme v lednici.

Nejsme tedy všichni nedokonalí a neděláme všichni nějaké ty chyby? Nemáme všichni nějaké zlozvyky, které náš činí v očích ostatních nedokonalé, ale pro nás jsou perfektní?

Když máte chuť lenošit, tak klidně zůstaňte v pyžamu celý den. Když máte doma nepořádek, uklidíte ho prostě jindy.

Každé mámě, která se zrovna zavřela v koupelně a předstírá, že uklízí, jen aby měla chvíli klid. I TY JSI NEDONALE DOKONALÁ! Všem tátům, kteří celý den těžce pracují, unavení přijdou domů a počítají minuty, až půjdou děti spát, aby si konečně odpočinuli. I VY JSTE NEDOKONALE DKONALÍ!
Všem rodičům, kteří nechávají své děti dělat si, co chtějí, jen aby se mohli dodívat na nějaký seriál nebo prostě odpočívat. I VY JSTE NEDOKONALE DOKONALÍ.

Jako rodiče děláme, co můžeme. Snažíme se dělat to nejlepší pro naše děti. Snažíme se v nich vyvolat veselé vzpomínky a vychovat z nich dospělé, laskavé a ohleduplné bytosti.

Na internetu jsou možná dokonalí rodiče, možná i sousedi jsou ti dokonalí rodiče a když se podíváte, tak cítíte, že jenom Vy jste nedokonalí.

Ale co nás skutečně dělá nedokonalé, jsou naše nedokonalosti. Protože nakonec jsme všichni nedokonale dokonalí rodiče.

A co Vy? Jaké nedokonalosti máte Vy a jste na ně hrdí? 🙂 Napište mi do komentářů, ráda si je přečtu 🙂

NAJDETE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/?ref=aymt_homepage_panel

Na tenhle článek už myslím vlastně dlouho. Pořád bylo nějaké téma, které bylo pro mě osobnější, lépe se mi psalo.

A také jsem přemýšlela jakým způsobem vlastně psát. Ale budu ho psát upřímně, sama za sebe.

Ženy jsou brány automaticky jako skvělé mámy, protože údajně všechno ví a všude byly. Zatímco tátové tak vypadají jako nešikové, kteří nezvládnou běžnou péči o dítě. Někdy je mi chlapů vážně líto.

Přitom je to jen zkreslený pohled, který postupem času se nějak zformoval a pro svět je těžké připustit, že kdyby dítě po porodu dostal do péče jen otec, vedl by si stejně dobře jako matka. Možná jinak, ale stejně dobře.

Pomalu, už jako fakt, bere svět informaci, že máma je spojená s dítětem jakýmsi nezlomitelným poutem a proto mu rozumí víc, než je toho schopen muž jako otec. Zřejmě proto, že ho nosila a porodila. Ale kolik adoptivních párů je milujícími rodiči, i když se jich osobně nedotknul ani porod ani těhotenství? Proč by tedy muž být výjimka?

Pojďme se na otcovství  podívat jinak. Sebekriticky. A shrnout si několik faktů, které kolují a máme je všichni v paměti.

Už dlouho jsem přemýšlela, jak jsou mužské a ženské názory na různé věci odlišné. Třeba na to, co je naší prací po celý den a jak to vnímáme.

Co si budeme povídat, my ženy toho vydržíme hodně a když už si myslíme, že nemůžeme, vydržíme ještě dvojnásob. I když se ale snažíme být perfektními matkami a manželkami a nestresovat naše drahé polovičky, někdy to prostě nejde a my musíme prohlásit, že jsme totálně vyřízené. Emocionálně, fyzicky, psychicky, jakkoliv.

Zkusme se ale někdy na věc podívat z druhé strany, možná zjistíme, že samy klameme okolí a to se  v nás potom nevyzná. Zejména naši muži to s námi mají někdy složité 🙂

Já patřím mezi ty ženy "hrdinky". Jak se  taková žena vlastně projevuje? Třeba tak, že týden po císařském řezu shopsá s kočárem a batoletem z pátého patra, protože nejede výtah. A nebo se zlomeným palcem na noze už druhý den obráží nákupní centrum. Někdy je hrdinství fajn, někdy je to až přespříliš.

A tak tento dopis je pro Tvého muže, Tvoji skálu, která Tě  drží nad vodou, ale je často zmatená. Zkuste se nad dalšími řádky pozastavit společně.

Drahý muži,