Včera mi mailem přišel zvláštní článek, který je níže okopírován (beze změn a zásahů).

Možná se při čtení budete nevěřícně divit, i já jsem se po přečtení prvních řádků tvářila tak, jako kdybych četla názor přinejmenším E.T.-ho, ale když se člověk zamyslí hlouběji, dá některým věcem zapravdu.

Určitě i mně přijde něco postavené na hlavu, asi bych dítě neprolévala hektolitry C-C a P-C, ale ........

Udělejte si svůj obrázek samy, přidejte názor, jak je libo, ale zajímá mě, jestli má někdo podobnou, a třeba i ověřenou zkušenost, pokud se řídí jen některými uvedenými návody.....

Rozhovor redaktora s pediatrem MUDr. Petrem Lukešem z Boskovic:

B o s k o v i c e (Jim) -

Je neuvěřitlné, jak to letí a ty jsi starší a chytřejší...Je to úžasný pocit mít tě velde sebe. Jsi krásná, chytrá a hlavně všemi milována.Všechno kolem sebe dokážes rozveselit :o). Mám tě pořád u sebe a jsme, jako jedno tělíčko...

• Jsi smysl mého života...
• Jsi človíček, pro kterého žiju...
• Jsi andílek, co můj život dělá lepší...
• Jsi čertík s andělem v těle...
• Jsi dáreček, který mi spadl z nebe...
• Jsi ta nejúpřimější princezna...

Jsi naše vysněná holčička. Nikdo tě nikdy nebude milovat tak, jak maminka a tatínek....

Vše co spolu děláme, jak se směje a hrajeme, mě naplňuje a uklidňuje.... 

JSI TEN NEJVĚTŠÍ ZÁZRAK :O)

Miluji tě tvá maminka....

♥♥ Přesně před rokem o půl 4 ráno to začalo kontrakcemi po 5 minutách a ve 13:49 jsme Tě konečně po 9 měsících poprvé uviděli naživo. Nepopsatelný zážitek! Dnes je tomu krááásný 1 ROK co se Leošek narodil a mě se tím změnil celý život. Přejeme Ti s tatínkem moooře zdravíčka, lásky, pohody, úsměvu, štěstíčka. Neskutečně Tě MILUJEME!!!!!!!!♥♥♥ Neskutečně pro nás moc znamenáš!!!!!

Jedním z největších zdravotních problémů současnosti je obezita. Považuje se dokonce za onemocnění, jehož závažnost je porovnatelná s ischemickou chorobou srdce. Obezitu jako zdravotní či estetický problém dnes řeší asi čtrnáct procent populace, smutné však je, že nemluvíme jen o dospělých, ale i o dětech, kterých se to týká stále více. Nesprávné stravovací návyky, které si děti osvojují již od raného věku, způsobují, že stále větší počet dětí má problémy s nadváhou, a tím také s dalšími zdravotními problémy. A jak reagujeme my rodiče? Častokrát místo toho, abychom problém řešili, zavíráme před ním oči a necháme děti trpět. Protože při dlouhodobém nadměrném přísunu kalorií, či už v tuhé nebo tekuté podobě, se dítě v konečném důsledku trápí. A přitom stačí udělat pár malých změn a naše děti mohou být zdravé a šťastné. Stačí se jen zamyslet.

Chyba je v nás / Odborníci odhadují, že každé třetí dítě narozené v roce 2000 bude mít během svého života diagnostikovanou cukrovku. Diabetes bude nejčastější nemocí mladých lidí v 21. století. A souvisí právě s nárůstem dětské obezity, za kterou často mohou rodiče bez toho, aby si to vůbec uvědomili. Možná dětem zakazujeme tlustá a mastná jídla v domněnce, že je tak chráníme před obezitou, na druhé straně jim to ve velké míře vynahrazujeme kalorickými slazenými nápoji, které děti tak milují. Nebezpečí těchto nápojů potvrzuje svými slovy také Mgr. Katarína Stergar, psycholožka, která se ve své praxi často setkává s problémem dětské obezity. „Právě slazené nápoje mají významný podíl na přibírání, pokažených zubech či nežádoucím chování dítěte. Dnes se nikdo nepozastavuje nad tím, že školák za den vypije jeden až jeden a půl litru malinovky, džusu nebo koly. Takové množství nápoje má často větší kalorickou hodnotu než samotný oběd. Avšak jeho výživová hodnota je prakticky nulová.“

Začněte od sebe / Podle dětských lékařů jsou první tři roky života dítěte klíčové pro vytvoření správných stravovacích a pitných návyků. „Pro organizmus je nejpřirozenějším a nejvhodnějším nápojem neochucená voda. Kojeneckou vodu je možné koupit v každých potravinách. Dokonce ji nabízejí novinové stánky, abychom se nemohli vymlouvat, pokud ji zapomeneme vzít na procházku. Každá kojenecká voda má snížený obsah minerálů a dusičnanů, takže zbytečně nezatěžuje citlivý dětský organizmus, hlavně ledviny,“ potvrzuje Mgr. Stergar. Pro děti je však neochucená voda, či již kojenecká nebo voda z vodovodu, přirozeně neatraktivní volba. Většinou si myslí, že nemá chuť, je bezbarevná a „nudná“. Obtížně zlomíme tento dětský názor, pokud se budeme k vodě chovat stejně. Naopak, pokud naše ratolest uvidí, že si vodu vážíme a vychutnáváme si ji, bude snazší přenést pozitivní postoj k pití čisté pramenité vody na celou rodinu.

Základní výbava:
-4x kojenecké body vel.56,2x košilka 
-1x balení separačních plen,
-20x bavlněná plena 70x70
-10x bavlněná plena 80x80/vhodné na širší balení/,
-2x rychlozavinovačka
-5x dupačky vel 56
-1x deka + polštářek do kočárku
-5x kojenecký kabátek vel 56
-3x plenková osuška možnost 3 dezenů
-3 páry ponožek
-2x bavlněný overal na spaní
-1x spací pytel(doporučujeme používat od začátku,aby si miminko zvyklo)
-1x fusak dle typu kočárku
-1x zavinovačka do autosedačky(možno zimní nebo letní verze)
-1x bavlněné rukavičky
-2x bavlněná čepička.

Možnost dokoupení ve stejném dezenu k výbavičce:
-vaničku
-2x žiňka froté
-2x žiňka plenková
-1x lehátko (bavlněné,molitanové,plastové,froté)
-nůžky na nehty
-1x sadu hřebínek+kartáček na vlasy
-2x dudlík ve tvaru bradavky
-1x teploměr na koupání
-1x teploměr digitální nebo ušní na měření teploty dítěte
-1x přebalovací podložka dle vlastního uvážení
-1x froté potah na přebalovací podložku
-1x polohovací váleček
-1x klín do postýlky
-2x prostěradlo(bavlna nebo froté)
-1x chránič matrace do postýlky
-2x povlečeni do postýlky
-1x deka+polštář do postýlky (proti alergické-duté vlákno).

Kosmetika pro miminko:
-navlhčené ubrousky
-1x šampon
-1x dětský olej
-1x krem na opruzeniny
-1x anatomické tyčinky
-1x baleni podložky Fixies
-1x nosní odsávačku hlenů
-1x skleněná lahen 250ml
-1x skleněná lahev 150ml
-1x štětka na mytí lahviček a dudlíků
-1x termoobal
-1x schránka na dudlík

Na tyhle události už ¨můžu otevřeně vzpomínat.

Ve středu 3.11. jsem dorazila na obyčejnou těhotenskou poradnu v 32.tt. Sestřička mě zvážila, změřila tlak a poslala do kabinky. Doktor se zeptal jak se cítím a co pohyby, pak mě vyšetřil. Vyšetřování mu trvalo trochu déle a tak jsem trochu znejistěla. Jeho verdikt zněl okamžitý nástup do nemocnice. Čípek se zkracuje, začínám se otvírat a hlavička naléhá na děložní branku. Se slzami v očích jsem ještě aspoň ukecala výběr nemocnice, protože tyhle případy většinou bere Fakultní nemocnice v Porubě a tam by mě nikdo nedostal!!! Jela jsem si tedy domů sbalit nejnutnější a cestou napsala manželovi.

Na příjmu mě vyšetřil moc milý pan doktor a hned mi nasadil hromadu léků a nařídil ležet. Nezbylo mi nic jiného než poslechnout. Malé se zatím dařilo dobře. Byla jsem uložena na pokoj, v kterém jsem strávila 26 nekonečných dnů. Pacientky i návštěvy se střídaly jako na běžícím páse. Po každém jejich odchodě mi byo psychicky hůř, nemocnice totiž špatně snáším. Připadala jsem si jako zvíře v ZOO. Všichni mě chodili navštěvovat a krmit (kdo zná nemocniční stravu, tak ví, o čem mluvím). Malá se naštěstí rozmyslela, tak nebezpečí předčasného porodu kleslo. Vídala jsem ji na utz docela často, protože jsem souhlasila s tím, že se na mě můžou zaučovat medici. Dařilo se jí dobře a sílila. Primář se nakonec rozhodl mě v pondělí 29.11. propustit.

Domů jsem vyrazila celá nadšená, že snad ještě porodím v termínu - 3.1. Ve středu jsem vyrazila na další těhotenskou poradnu. Doktor mi sdělil, že malá má kolem sebe málo plodové vody. Tudíž opět zpět do Vítkovické nemocnicena příjem. Tam mě opět vyšetřili a zhodnotili, že je vše v pořádku, tak mě poslali domů a mám přijít se ukázat v pátek.

V pátek 3.12. mě vyšetřoval jiný doktor, ale opět bylo vše v pořádku a poslal mě domů s tím, že příští kontrola další pátek. Porod stále hrozit neměl!!!

V sobotu 4.12. jsem se ráno probrala s velkou kaluží pod sebou - praskla mi voda. Malá se rozhodla už na nic nečekat. V 10 hod ráno mě přijmuli ve Vítkovické nemocnici pro porod. Končila jsem zrovna 36.tt. Manžel i já jsme byli odvedeni na porodní box a po velmi krátkém čase v 13:48 se s velkým křikem narodila naše dcera!!!! Po přestřižení pupeční šňůry mi ji položili na břicho. Byla jedním slovem nádherná!!!!!!!!!!! Do inkubátoru nemusela, protože vážila 2700 g a měřila 46 cm.

Spinkání

-          Postýlka – 120 x 60 cm – po Jirkovi

-          Madrace  - kokos + molitan + kokos

-          Chránič madrace – prodyšný, na gumičky – 120 x 60 cm

-          Mantinel – jen částečný za hlavičku

-          Cestovní postýlka – kupovali jsme až dodatečně před prázdninami, na dovolenou

Tak jsem se dnes rozhodla, že už opravdu asi rezignuji na idyku společných rodinných výletů. s těma mužskýma to nemá cenu...

Manžel si asi zvykl, že JÁ to prostě všechno zvládnu bez něj... Těhotná, netěhotná zologická zahrada či výlet lanovkou sama s dvěma dětmi, když je tři týdny v Bavorsku či hraje uraženého...  Ja si vždy představovala, jak budeme s manželem a dětmi dělat výlety, bude to obrovská zábava...No, je sice pravda, většinou je to stres a děti, protože jsou ještě malé, tak jsou i kolikrát protivné, ale ve výsledku si myslim, že jsou spokojené, že se něco dělo, mají nové dojmy, tak mi to za tu námahu stojí a nedá mi to... Tak jsem dnes manželovi dopřála trochu klidu, když jsem se třemi dítky( Amálka v šátku, Filípek v kočárku a Sofinka, která má ve školce dva týdny prázdniny pěšky) a kamarádkou dopoledne vyklidila pole, šly jsme s dětmi na snídani pro maminky s dětmi a do hracího koutku...Po poledním spánku dětí a manžela, kterého jsem se ale neúčastnila jsem místo zamýšleného úklidu, během něhož měl být manžel s dětmi venku, jsem navrhla, že by bylo přeci leší, kdybychom zašli na nedaleké lesní hřiště a opekli si tam pár buřtů, udělali si piknik... Byla fajn nálada, zbalili jsme se, kamarádka taky chtěla jít (taky je doma sama s dvěma dětmi) a i její přítel se chtěl zůčastnit. Stáli jsme už ve dveřích, bylo skoro pět hodin a manžel oznamuje, že ale musí být v šest doma, že se hraje fotbal a musí ho sledovat. Hmm, cesta tam trva skoro půl hodiny, tudíž by nást tam vlastně jen doprovodil a šel zpátky.. a před sedmou vas vyzvednu, v sedm začíná další třetina...Aha, tak to můžeš zůstat rovnou doma, mu říkám mírně nasr...ě...No a tak jsme šly s kamarádkou a pěti dětma sami. její manžel dorazil a nadšený zrovna nebyl, že tam můj manžel nebyl...a ja nevěděla co dřív: kojit, chovat Amálku, opékat dětem buřta, tišit Filípka, ketrý měl strach z tamního psa...Jsem si to fakt užila...☹ a to mělo být rodinné odpoledne, když jsme celý víkend stěhovali obývák a já tvrdla sama s dětmi celý den na hřišti a muž si zařizoval v obýváku svou  "kancelář". No, dětem se to prý líbilo, naštěstí, Sofinka to i tátovi vyprávěla, tak snad alespoň ona má hezký zážitek! ale ja jsem tedy velmi zklamaná a už nemám chuť se vůbec snažit jej do nějakých aktivit zapojovat... A to má za dva týdny odjet na tři týdny pryč, Sofinka má prázdniny a měla by snad taky něco zažít s oběma rodiči, ne? Já tomu nerozumím, kde je to nadšení do rodinného života, který měl před 5ti lety, když chtěl se mnou mít děti, krásnou rodinu... To, že je to pro mne fyzicky naročné, je jedna věc, to já se kvuli dětem i obětuju, ale štve mě, že dá klidně přednost fotbalu před dětmi...Rozumíte tomu, někdo? Chlapům to asi dojde až tehdy, kdy mají děti jenom na víkend...☹ po rozvodovém jednání...

Tak jsem se rozhodla také popsat svůj první porod – ráda si čtu příběhy ostatních, tak tady je ten můj.

Ve středu 2. března měl můj manžel promoci. Já jsem byla ve 39. týdnu a na kontrolách v porodnici mi pořád jen (k mé nevoli – už jsem to tak chtěla mít za sebou) říkali, jak se porod ještě rozhodně neblíží, že Jiřík ještě ani nesestupuje, tak jsem se vůbec nebála promoci absolvovat. Byl to dlouhý a náročný den – promoce, pak společný oběd a pak jsme byli do večera u manželových rodičů. Večer, když jsem si chtěla sundat ponožky, koukám, že mám místo noh cosi, co manžel později nazýval jako „Šrečí“ nohy – nikdy jsem nic takového neviděla. Byl už večer a tak jsem si říkala, že je to asi dost podmíněné tím náročným dnem a šli jsme spát. Druhý den byly ale nohy snad ještě horší – byly tak oteklé, že mě bolela kůže, jak se natahovala, tak jsem si pro jistotu změřila tlak – měla jsem 150/100 a papírkem se mi i potvrdila bílkovina v moči. Nedalo se tedy nic dělat, dobalila jsem tašku do porodnice a po velkém naléhání kamarádky na co nejrychlejší přesun do porodnice jsem tak učinila.

V porodnici si mě už nechali, nejprve mi vysoký tlak nenaměřili, tak řekli, že tam budu jen na pozorování do druhého dne, ale pak se vysoký tlak ukázal i tam a tak už jsem se domů nepodívala. Do porodnice jsem tedy byla přijatá ve čtvrtek, v pátek se toho moc nedělo – jen mi udělali utz – na kterém měl Jiřík už 4,5kg! No a pak přišel víkend – o kterém se toho na oddělení rizikového těhotenství moc neděje – jen mě občas někdo zkontroloval, ale na každou otázku mi bylo odpovězeno – Pan doktor vám to v pondělí vysvětlí. Čekala jsem tedy napjatě na pondělí – to mi pak pan doktor Koucký (do kterého jsem se (i přes to že jsem vdaná) „zamilovala“🙂) řekl, že tlak leze nahoru, takže během jednoho dvou dnů půjde Jiřík určitě ven. Byla jsem tak ráda – těšila mě představa, že už to budeme mít za sebou. V pondělí mi ještě udělali zátěžový monitor, který prý nedopadl úplně nejlíp, tak bylo jasné, že úterý 8.3. bude náš den🙂.

Kvůli Jiříkově velké váze nám byl doporučen císařský řez, ale prý bychom mohli porodit i normálně, protože mám širokou pánev. Já jsem tedy řekla, že bychom to mohli zkusit normálně – a tak jsem v úterý v 9h ráno dostala gel k hrdlu, který to měl odstartovat🙂. Bylo mi řečeno, že to asi nezabere, že pak dostanu další a pak kapačky s oxitocinem apod., tak jsem se připravila na dlouhý den – a to zcela bez jídla a pití, protože pořád hrozil císařský řez. Manželovi jsem řekla, ať přijede v jednu, že to začínají návštěvní hodiny, že do té doby se stejně nic dít nebude a šla jsem si ještě lehnout a kupodivu jsem ještě usnula. V jedenáct za mnou přišla sestra, že mám jít na prohlídku – tak jsem šla – a už jsem byla otevřená na 5cm – do té doby jsem měla jen slaboučké bolesti podbřišku – jako při MS – kterým jsem nevěnovala pozornost. Takže se prý mám rychle sbalit a na sál – v tu chvíli to ale začalo – já myslela, že už se ani nesbalím, strašně mě začala každá kontrakce bolet, pokaždé jsem se svalila k zemi a snažila se to nějak rozdýchat, ale v podstatě nic moc nepomáhalo. V rychlosti jsem ještě volala manželovi a řvala do telefonu, ať maká, jinak to nestihne. Kolem dvanácté jsem se tedy dostala na přípravu, kde jsem dostala klystýr (který do mě lili v kontrakci – což bylo strašně příjemné:(). V té době jsem myslela, že s každou další kontrakcí umřu – objímala jsem tam známou porodní asistentku se slovy, že už jsem si to rozmyslela, že už rodit nechci (ku podivu mi porod nikdo nezastavil🙂). Tak mi řekla, ještě dvě kontrakce a půjdeme na sál – to jsem myslela, že si dělá srandu, že za dvě kontrakce už budu mrtvá – no, kdo by to byl řekl, přežila jsem, tak jsem se osprchovala, vzala košili a šla na sál.

Na sále jsem se zuřivě začala dožadovat epidurálu, který mi k mému zděšení nechtěli dát, protože už jsem byla na konci první doby porodní a prý by se mi porod mohl zastavit. Začala jsem tak žalostně škemrat (já se pak tak styděla), že se uvolili, že mi trochu dají. Měla jsem si lehnout – jenže to vůbec nešlo – i mezi kontrakcemi mi bylo tak zle, že jsem si lehnout nebyla schopná – tak mi ho píchali v sedě. Naštěstí se to povedlo a mé bolesti z části ustoupili – rozhodně však ne úplně, jak jsem si bláhově myslela. Po epi mi protrhli plodovou vodu a pustili na sál manžela, kterého jsem už v tu dobu stejně vůbec nevnímala – ten mi pak říkal, že se mě trochu lekl, že jsem byla úplně mimo.

Zhruba po 10min jsme tedy šli na věc. Ze samotného porodu si toho zase tolik nepamatuji – byla jsem vážně jak ve snu – mezi kontrakcemi jsem začala usínat, nebo padat do bezvědomí – ani nevím. Jen si pamatuji, jak se mnou občas zatřásli, že mám začít tlačit, tak jsem se ze všech sil snažila a pak zase nic nevím. Pamatuji si, jak mi jedna porodní asistentka ležela na břiše a pomáhala tlačit. Najednou manžel ze sálu odešel – vůbec jsem netušila proč, ale asi za 20s jsem pochopila – vrazili do mě kleště. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Nikdy jsem nic takového nezažila – jako by mě zaživa roztrhli – úplně jsem cítila, jak jsem se po celé délce pochvy roztrhla – jak kdyby mi prostě někdo řezal za živa nohu. Zařvala jsem jako snad nikdy – to mi pak říkal manžel, že jen slyšel ten výjek. Pak už bylo jen jedno zatlačení a Jiřík byl venku – to bylo ve 13,52. Vážil 4700g.

Bylo 6.dubna 2011 a já šla na UTZ ve 30.tt,odhad váhy Matyáška byl 1180g a byl stále koncem pánevním ☹

12.dubna 2011 ( 31.tt ) jsem šla na kontrolu ke svému Dr.,ten se podíval na výsledky z UTZ,nelíbila se mu váha Matýska a tak mě předal na starost do rizikové poradny :(

22.dubna 2011( 33.tt ) jsem šla opět na UTZ a do rizikové poradny,Matyášek měl 1290g,což bylo pořád málo :( a je stále koncem pánevním,už jsem ani nevěřila,že se otočí,už jsem měla i málo plodovky !

6.5.2011 ( 35.tt ) jsem šla na další kontrolu a UTZ,Matyášek měl 1750g a bohužel polohu nezměnil, takže už jsem věděla, že císař mě nemine :(

20.5.2011 ( 37.tt ) jsem šla na další kontrolu a UTZ, Matyášek má 2100g,doktorka ho měřila 4x,pak se měřili průtoky pupečníkem a bylo to špatný,doktorka si zavolala přimáře, aby si to změřil ještě on a rozhodnul,co se bude dít. Primářovo měření bylo ještě horší a tak mi sdělil,že pokud bude i monitor špatnej,tak si mě tam nechají. Monitor byl naštěstí v pořádku a tak mě pustili domů.

24.5.2011 ráno jsem šla opět na kontrolu,na UTZ na měření Dopplera,bohužel to bylo hodně špatný :( S výsledkem jsem šla do poradny a tam mi Dr. řekl,že ještě dneska mám přijít,že si mě v nemocnici už nechají a rozhodne se co dál ! Takže jsem došla domu,ubrečená a plná strachu,co se bude dít. Manža mě odvezl a ve 14h už jsem byla v nemocnici na pokoji s moc príma holkama, aspon,že tak 🙂 Večer byla vizita a byla tam zrovna jedna hodně nepříjemná doktorka,jen mi řekla : „ miminko je malý,je to špatný,zítra uvidíme co dál „ Nevědět,že je to doktorka bez citu a vše přehání,tak by mě její slova asi položila !

Klasická metoda mimotělního oplození původně vyvinutá pro léčbu tubárního faktoru - neprůchodnosti vejcovodů. Dnes je prakticky využitelná téměř u všech poruch plodnosti. Zahrnuje odběr vajíčka, inseminaci spermiemi mimo tělo ženy, kultivaci a pak přenos embrya zpět do dělohy.

Lidově se pro IVF vžil pojem oplození ve zkumavce, protože proces spojení vajíčka a spermie probíhá v laboratorních podmínkách.

Postup IVF

1. podávání léku na hyperstimulaci ovarií
2. ultrazvuková a laboratorní kontrola cyklu
3. odběr vajíček
4. smíšení spermií a vajíček
5. přenos embryí a nebo zmražení nadbytečných embryí

Před samotným počátkem IVF je pár pečlivě testován a obeznámen s možnostmi léčby.

Hyperovulace: Při prvním cyklu je důležité, aby v těle ženy dozrálo dostatek funkčních vajíček. Na dozrávání spolupracují hormony hypotalamu, hypofýzy a vaječníku. V hypotalamu se vytvoří hormony, které stimulují sekreci gonadotropinu (FSH, LH) v hypofýze. Těmto hormonům se říká gonadotropiny uvolňující hormon (GnRH). Gonadotropiny řídí zase zrání folikulů (váčky s vajíčky ve vaječníku). Rostoucí folikul produkuje estrogen, který zpětně tlumí uvolnění hormonu z hypotalamu. Tato regulace způsobuje, že při přirozeném cyklu dozraje pouze jedno vajíčko.

Intrauterinní inseminace je zavedení spermií do dutiny děložní. Tato technika asistované reprodukce patří mezi základní metody. Sperma partnera a nebo dárce je speciálně upraveno. Před inseminací obvykle podstoupí žena stimulaci vaječníků.

Jedná se o jednu z nejstarších technik léčby neplodnosti. K oplodnění se buď používají spermie manžela (AIH – artificial insemination by husband), jehož spermiogram (diagnostické vyšetření ejakulátu) dosahuje alespoň hraničních hodnot, nebo se využívají spermie dárce (AID – artificial insemination by donor). Ty se vpraví trubicovým nástrojem přímo do děložní dutiny ovulující ženy. Pro zvýšení procentuální úspěšnosti je dobré, aby pacientka podstoupila stimulaci ovulace.

Postup

Hormonální terapie

V prvé řadě se zahájí hormonální terapie. Její pomocí se docílí, že během jednoho cyklu v ženském těle dozraje více vajíček. Pokud žena přirozeně ovuluje, není tato stimulace nutná, ale zvyšuje naději na úspěšnost léčby.

Clomifen citrát CC

Tak 3.3 2011 ve 4:06 přišli první kontrakce čekala jsem další byla po 20 minutách a další už po 5 ti tak jsem šla do sprchy a pořád to bylo po 5 ti tak jsme se nachystali a jeli jsme ještě jsem to šla říct našim vedle že jedem ať nás nehledají.dojeli jsme tam a o pul sedmé nás vzali šla jsem na monitor a porad to bylo po 5 ti minutách čípek 3 cm tak doktor říkal že se to sice chystá, ale že si myslí že ještě to odezní a ještě to porod není. ale že jestli chceme můžeme zůstat a nebo jet domu a kdyby to do odpoledne nepřestalo tak zase dojet.tak jsme jeli k přítelovým rodičům ty jsou v brně pač my to máme 35 km takže sranda. Tak jsme byli tam dala sem si u nich vanu teplou co mi řekl pan doktor tam sem byla pul hodinky pak sem si lehla k tv a když sem neměla bolesti snažila sem se spát, ale byli pořád po 5 ti minutách pak po třech a pak zase po 5 ti a pak po 2-3 tak jsme se rozhodli jet zpátky. Dojeli jsme tam ve 12 šla sem opět na monitor a zrovna tam byli dvě maminy a já tam funěla jak prase jak to na mě přišlo takže sem je asi vystrašila chuděry no a pak už řekli že si mě tam nechají. Šli jsme teda na porodní sál. Úplně luxusní.je to jeden jak na 1 dobu porodní tak na 2 a na 3tí takže bomba byla tam postel velká manželská, to křeslo porodní pak přebalovák, žínka, žebřiny a balón a záchod tam taky byl na tom pokoji. Takže úplnej luxus.tak jsme si tam lehli za chvíli přišli že mám úplně úžasný porodní plán že kdyby jim ho dal každý tak jsou spokojeni. Tak mi dali klystýr a ani mě neholili což sem se i divila no tak mě přítel musel masírovat záda protože jsem měla jak křížové bolesti tak v podbříšku ale ty křížové byli daleko horší. Po klystýru a půl hodinovém sezení na wc sem začala mírně krvácet tak mi praskly plodovou vodu to bylo 14:30 a říkali že do hodinky nebo tak bude venku, ale že má ještě vysoko hlavičku ať jdu do sprchy tak jsme šli tam jsme byli asi 20 minut a pak jsme šli na pokoj pac už sem mela pocit tlačení. Tam sem se zavěsila na ty žebřiny, ale seděla sem na balóně, aby  hlavička  klesla a pak už to šlo rychle, hlavička padla dolů,  a já už jen chtěla tlačit tak sem šla na křeslo a na 4 tou kontrakci byla venku začala jsem 16:00 a 16:07 byla venku.proste paráda. Přesně 12 hodin od první kontrakce. Přítel byl velká podpora, sama bych to nezvládla protože mi masíroval  záda takovým masážním kolečkem co tam měli. Sestřičky chodili pořád za námi a říkali, že sem úžasná na to že sem prvorodička tak vše zvládám. Pak sem mela ale velké bolesti.tak mi nabízeli čípek nebo injekci na uklidnění , ale odolala sem a zvládla sem to úplně bez ničeho.tak sem na sebe pyšná, ze ani uklidňovačku sem si nevzala a epidural už vůbec ne ten sem ani nechtěla. Takže tak probíhal náš porod. Jediné co tak sem hodně krvácela a měla málo železa tak sem dva dny mela kapačky a malou měli u sebe sestry a mně ji nosili na kojeni abych si odpočinula. Ale ani to mě neodradilo od dalšího porodu 🙂

Nyní už manžel od začátku těhotenství říkal že se prcek narodí na jeho svátek 3.3 na Kamila a měl pravdu. počkala si na jeho svátek, takže budeme slavit narozeniny Elisky a manželův svátek. Paráda úplně.

A dodatek. Porod mě vůbec neodradil a doufám že do 4 let budeme mít dalšího prcka a snad chlapečka ať máme páreček🙂

Začalo to tak....Bylo mi čtrnáct a našla jsem si svého přítele (Tatínek Naomi), ale bohužel (pro všechny kolem mě i mou rodinu) byl rom, tak to vše začalo... Prvních pár měsíců mi nic nepřišlo, chodila jsem sním veřejně, to vše trvalo rok... Jeden dne se to dozvěděla má mamka...ZAČALO 2 ROČNÍ PEKLO... Byla jsem hlídáná na každém kroku, poté i zavíraná doma... Jednou jsem chodila akorát do školy a po škole mě čekal taťka před šklou a šla jsem domů to trvalo asi 2 měsíce... Problečela jsem celé dny i noci... Byla jsem úplně vysílená...Nebavil mě život...Celá rodina proti mě...Každý mě nenáviděl, ale mě to bylo jedno milovala jsem ho tak silně, že vše co se dělo kolem mě mi bylo jedno...(Dokážete si představit, že někoho milujete, tak silně a nemůžete ho políbit, nebo být jen vedle něho??...)Byla jsem zavřená doma celé prázdniny (2 měsíce)... Jeden den už jsem to nemohla vydržet, napsala jsem doma dopis a utekla poprvé... Pak jsem přišla domů bylo kolem 8 večera, ale doma nic nebylo vše běželo jak má... Řekla jsem si dobrý, asi to tak bude pořád... Potom jsem utíkala na noc, celé dny...Bylo po mě i vyhlášeno celostátní pátrání...Mě bylo vše jedno, byla jsem zamilovaná, jako nikdy v životě... Pokaždé co jsem se pak vracela domů, sedla jsem si do kuchyně a dostávala jsem pásek...Já jen seděla a viděla se vedle svého miláčka...Neřešila jsem nic...Jednou mě napadla věc, která by mě vysvobodila ... MIMINKO... Přítel s tím nesouhlasil, že nemáme zázemí a nic, ale já trvala na svém...Nešlo to...Jednoho dne mamka potkala sousedku a tá jí řekla, už přestaňte vy tu holku zničíte (měla jsem 42kg)... Mamka jsi to vzala do hlavy a pozvala ho k nám zabarák...Jednou, dvakrát, třikrát...Pak ho pozvala domů, aniž by o tom taťka veděl...Poté přisel taťka a uviděl ho sedět v kuchyni...Horor...Za nějakou dobu to ustálo, uvědomyli si, že dnešní doba je vážně hrozná...Každé třetí ditě bere drogy fláká se po diskotékách atd... Ale já ne... Snažili jse ho poznat...Došlo to k tomu, že ho přijal otec a mamka ostatní stále ne...Po ročním snažení o miminko jsem v 17 otěhotněla, byla jsem miminkem posedlá... Den kdy jsem si udělala test, jsem myslela, že se štěstím rozpustím...Další horor začal oznámit to rodičům... Trvali na potratu, ale mě to bylo někde :o) měla jsem to, co jsem chtěla...uplynul měsíc dva a rodiče se s tím začali smiřovat...Rostlo my bříško a já byla štěstím bez sebe i přítel... Nastal ten den D 31.12.2010...Ráno 2:30 hod... A začalo to... V 5:00 jsem jela do porodnice... 7:28  VYSNĚNÁ DCERA NAOMI BYLA NA SVĚTĚ... Tatínek Naomi brečel štěstím...14:00 Stojím u okna v porodnici a brečím u ona a čekám, až za mnou přijedou... Otevřely se dveře a já uviděla Mamku Taťka Babičku jednu i druhou Přítele... Rozbrečela jsem se jak malé dítě... Všichni mě objali a těšili se na maličkou...Maličkou dovezli a každý se rozplíval... A já citěla, jak vše je v pořádku, že mám klid a vysněné miminko... Moje maličká krásná dcera mi změnila život od základu a pomohla mi ulehčit život... Byla jsem posedlá mít miminko a neměla jsem ani dodělanou školu... Vše jsem zvládla malá má 6 měsíců a školu má dodělanou.. Moji princezně nic nechybí...A ani tatínkovy.... Mám vlastně dvě miminka :o) a ráda se o ně starám, jsem šťastná, když jsou šťastní oni...Dělám si dálkově maturitu a mála mi roste před očima... Jsem šťastná mám tu nejmilovanější a nejkrásnější dcerku na světě... Ten maličký nevinný človíček mi dodal do života sílu...Jsem ráda, že jsem to vše špatné přežila...Mám krásnou rodinu...Je jedno jestli je člověk černý nebo bílí nebo zelený :o)...Každý člověk se má posuzovat individuálně...Lidé jsou zlí bez rozdílů barvy...

Dokud to mám ještě v paměti, chtěla bych popsat užasný porod s Amálkou. Při minulém porodu jsem tvrdila: nikdy více!, i když jsem také tvrdila, že porod syna byl jiný, víc jsem ho prožívala. Amálka potřebovala díky své velikosti mnohem méně času k příchodu na svět, byla to rychlovka a já Jí tímto děkuji 😀.

Termín porodu jsme měli 21.6. 2011. Doktorka si však dělala již od 30.tt starosti s jejím váhovým odhadem, rozměry a nakonec mne týden před porodem poslala do nemocnice na vyšetření. Doktoři neviděli důvod, proč by měly malou nutit dříve vykouknout na svět, ale pro jistotu mne poslali na zátěžový oxytocinový test, aby zjistili, jestli by malá normální porod zvládla...

Test byl v pátek dopoledne a dopadl dobře. Nicméně se mohlo stát,že by mohl začít porodt, ale mé tělo na to připravené nebylo a kromě nepříjemných nepravidelných kontrakcí se celý den nic dál nedělo... Čekali ještě do půlnoci a pak mi píchli něco na spaní a proti bolestem a já se vyspala krásně dorůžova 😀. Druhý den jsem se nechala pustit domů s tím, že se semnou loučili způsobem: však se zase brzy uvidíme!

Ja tomu docela věřila, byla jsem jak na jehlách, ale poslíčky po pár dnech ustaly. Znovu se ozvaly přesně za týden. To k nám dorazila návštěva, doma bylo opravdu živo: tříletá dvojčata, osmiletá holčina, naše čtyřletá a 20ti měsční Filípek, který nějak neunesl, že maminka lítá kolem návštěvy, vaří, uklízí...Bylo to hodně náročné. Ale kamarádi se právě vrátili po roce z Gruzie a tak jsme je chtěli vidět... Byla sobota, odpoledne a taťkove si sli na fotbal a my s pěti dětmi sami...Když jsme konečně večer nasytily tu dravou zvěř a podařilo se uložit ke spaní alespoň našeho Filípka, sedla jsem si k PC, že ukáži známé pár fotek, když najednou pode mnou loužička... Jejich děti se právě cachtaly ve vaně, tak jsem v zmatku utíkala do ložnice, abych zjistila, co to je. Pak následoval doslova vodopad 😀. Tak mi došlo, že to jsem se asi nepočurala, že mi asi praskla plodovka. Bylo asi 20: 30. Oznámila jsem to všem, že teda musím jet, v rozrušení zbalila pár věcí, co jsem neměla v tašce, zavolali jsme sanitku a do pár minut jsem už jela. Neměla jsem zatím žádné kontrakce, jen možná slaboučké...

Po příjezdu do nemocnice (ve 22 hod) mi natočili monitor a vyšetřili mne. Byla jsem stále otevřená jen na jeden prst a čípek měl 1cm, tak jsem zaúpěla, že to zase bude dlouhý porod a zklamaně jsem jen čekala, co bude dál.  Do půlnoci se nic moc nedělo, kontrakce sice trochu zesílily, ale s čípkem to nic nedělalo, tak mi v půl jedné dali zase tu uspávací injekci, abych nabrala sil na zítřejší porod...Spala jsem jak dudek, na porodním sále, prý se v noci narodily ještě tři děti, ale já o ničem nevěděla 😀.

Ráno byl budíček po šesté, hned mě dali zase na monitor a já kontrakce max 80... Jenže byly časté a i trochu nepravidelné. Poslali mne proto chodit do schodů, ale ani to nepomohlo... Čípek ne a ne zmizet. Bylo mi děsně, porodní asistentky pořád za mnou chodily a ptaly se, jak mi je, nebo jen koukat na monitor, jak se to vyvijí...Udělali mi také akupunkturu, ale nic moc to nepomohlo. No a v deset hodin se rozhodly, že mi dají oxytocín, aby se to hnulo, že je tu jinak nebezpečí infekce...

21. listopadu - 23. prosince

Zamýšleli jste se někdy nad tím, co musel umět střelec v dávnověku? Zkoušeli jste někdy vzít do ruky luk a šíp? Jestliže ano, pak asi víte, že k pevnému uchopení luku a na pnutí tětivy je třeba značné síly, zpevnění celého těla i ruky a rovněž hbitosti. Aby byl lukostřelec schopen zamířit šíp, musí umět soustředit svou pozornost na cíl a ztotožnit se s ním. Pak zpružní ruku a celé tělo, čímž jim dá určitou lehkost a hravost, která uvolňuje ruku mistra a zbavuje ji křečovitosti učně. Teprve tato úžasná souhra mu umožní zasáhnout cíl. Kolik je mezi námi v současné době takových, kteří ovládají střelbu lukem? Asi ne mnoho. Avšak v lidech narozených ve znamení Střelce jsou všechny tyto vlastnosti v nějaké míře zabudovány.

Něco z nich jistě má i váš malý Střelec, který je zatím zcela odkázán do vaší péče. Možná jste se zaradovali z tohoto zjištění, možná, že už jste to dávno poznali z jeho jasného a cílevědomého pohledu. Jako by někde za očima či hluboko v sobě měl napjatou tětivu luku a vyčkával na správný okamžik, kdy má zacílit a vystřelit - aby navázal kontakt s vámi, s kýmkoliv, s veškery"m světem, s celým vesmírem, který touží poznat, a toto poznání je jeho cílem. Všemu je otevřený, neboť jeho mysl je mnohostranná, lačná vědění. Obvykle nemíří na ledajaké cíle; je-li dobře vybaven, vybírá si ty nejvyšší. 

Může mířit až do nebes, kam stoupá jeho ohňový živel, k němuž znamení Střelce náleží. Jeho žhnoucí energie mu dává schopnost planout, zapálit se pro věc, zapalovat a podněcovat druhé, a také schopnost tvůrčím způsobem přetvářet věci, myšlenky, lidi i sebe. Prastarým symbolem Střelce je kentaur, kterého vidíte na obrázku: půl zvíře - kůň, půl člověk. Vyjadřuje skutečnost, že každý člověk má v sobě část zvířecí a část lidskou. Ta zvířecí by měla dávat sílu a vnímavost lidské polovině - vyšším citům, vůli a rozumu, které mají naopak zvířecí polovinu usměrňovat, přetvářet a zúrodňovat. Jeho čtyři nohy stojící pevně na zemi, symbolizují Střelcův vnitřní živel - zemi. Ta usměrňuje a dává řád jeho jednání, citům, vůli i myšlení, poskytuje tedy schopnost uvážlivě je řídit a koncentrovat. Tak se stávají ostře účinnými a jasnými, jako laserový paprsek. Zvířecí vybavení mu však zůstává, především vnímavost a intuice. Není divu, že může být tak dobrým střelcem.

Jako většina zvířat i Střelec patří do stáda. Potřebuje se setkávat s ostatními lidskými zvířaty, aby se stal člověkem. Proto je tak družný. Ještě je miminkem uzavřeným v kočárku, a už přitahuje kolemjdoucí svým zářivým projevem. Jakmile se nad něj skloní, hned se s každým kamarádí, směje se na ně z radosti, že je vidí a může si s nimi povídat. Zpočátku pouze svým "gr" a "erú" či jinými zajímavými výrazy dětské řeči. Později si bude povídat o čemkoliv, aby byl s nimi. Hlavně jej budou zajímat různé jazyky, aby se domluvil i s cizinci a mohl poznávat celý svět, i jeho nejvyšší hodnoty, filosofii, vědu a náboženství.

Necháte-li jej o samotě, pak strašně naříká. Je stejný jako jiná mláďata, koťata či štěňata, která potřebují cítit dotek a teplo mámina těla, její laskající mazlivě něžné olizování i hravé a výchovné ťápnutí tlapkou či lehké stisknutí zuby. Malý Střelec, více než jakékoliv jiné dítě, potřebuje poznat, že je v bezpečí vaší ochrany, péče a lásky tím, že vnímá vaše projevy - váš pach, pohledy, zvuky, slova a jejich melodii, doteky, přitulení a pochování podobně, jako se malé štěně potřebuje pohodlně zatulit do starého svetru svého pána, nebo se uvelebit v jeho klíně. Takové štěně vám dá patřičně najevo svou spokojenost z jistoty a vašeho laskajícího vyzařování tím, že vás olízne, nebo si s vámi začne hrát s odkrytým bříškem, což udělá pouze tehdy, má-li pocit bezpečí. Nemá-li dostatek takového blízkého lidského kontaktu, zatulí se do měkkého polštářku nebo se přitiskne k plyšovému medvídkovi, jejichž teplo a měkkost mu vytvářejí náhradní pocit bezpečí, za chybějící laskavou mateřskou náruč. Tu má ovšem nejraději.

Chuchelský háj je trochu odlehlejším pražským lesem a dostupnost městskou dopravou není taková jako u některých jiných přírodních lokalit. Obyvatelům slouží jako oddychová zóna. Územím prochází naučná stezka Barrandovské skály - Chuchelský háj, která začíná u tramvajové zastávky v Hlubočepích a končí ve Velké Chuchli. Příroda této části Prahy je nesmírně pestrá - nalezneme zde rozlehlé lesy, romantické skály i unikátní stepní lokality. Vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů. Nachází se tu tři zvláště chráněná území (národní přírodní památka Barrandovské skály, přírodní rezervace Chuchelský háj a přírodní rezervace Homolka)
PR Chuchelský háj se rozkládá na levém břehu Vltavy na většinou příkrém svahu. Samotná rezervace je proto turisticky i rekreačně využívána v malé míře. Celé území je jedním z posledních listnatých hájů v Praze, ve kterém složení lesních porostů je blízké původním lesním společenstvům. 
Na PR Chuchelský háj navazuje západním směrem areál zdraví, který byl vybudován na bývalých polích v okrajových partiích zalesněných v padesátých letech. V lese je také ZOO koutek a několik dětských hřišť. Oblastí vede síť upravených, většinou asfaltových cest, podél nichž jsou rozmístěny cvičební a herní prvky, odpočívadla, altány a lavičky. Velkým lákadlem je ZOO koutek.  

ZOO koutek se nachází přímo u hájovny a je v něm k vidění na 30 druhů zvířat, vyskytujících se převážně v naší přírodě (např. mufloni, daňci, pávi, lišky či kozy). Slouží také jako dočasný útulek pro handicapované dravce. Je přístupný kdykoliv a zdarma.V zoo koutku je rovněž dětské hřiště. Děti si tak mohou pohrát na pískovišti, různých dřevěných houpačkách a autíčkách. V letní sezóně zde v sobotu a v neděli funguje od 12.00 do 18.00 hod. občerstvení s krytým posezením. Celý ZOO koutek působí velmi příjemným dojmem.

V lese jsou vybudována celkem čtyři hřiště. Jedno hřiště je v zoo koutku. Další malé hřiště se nachází u cesty z Velké Chuchle směrem nahoru ke kostelíku sv. Jana Nepomuckého a můžete si na něm odpočinout. Při cestě ze zoo koutku směrem na Slivenec narazíme nejprve na cvičební hrazdy vedle altánku a poté na menší lesní hřiště s kolotočem. Půjdeme-li dál rovně, dojdeme na velkou louku s dřevěnými vláčky a autíčky, skluzavkou, prolézačkami, houpačkami, lanovkou, hrazdami a dalšími cvičebními prvky. 

Nedávno byla většina herních a cvičebních prvků obnovena a přibyla i řada úplně nových. U všech hřišť jsou krytá posezení, kde se můžete nasvačit nebo se schovat před deštěm.Vzhledem k tomu, že Chuchelský háj není tak hojně navštěvovaný jako např. Kunratický les, kterým projde přobližně ¾ mil. lidí ročně, jsou všechna hřiště pěkná a čistá, altánky a lavičky se stoly jsou rovněž v dobrém stavu. 
Většina starých asfaltových cest byla opravena, takže jízda s kočárkem je pohodlná. Nejsou ovšem rovné. Mírně se svažují, pak opět stoupají. Z Malé a Velké Chuchle je třeba jít opravdu do kopce. Z toho vyplývá, že provoz na cestách je klidný, jen občas projede kolo a na kolečkových bruslích se zde nepotkáte nikoho.

V Chuchelském háji můžete vidět již zmíněný kostel sv. Jana Nepomuckého, který byl postaven roku 1729 a je od něj krásný výhled do údolí Vltavy. Pro milovníky geocachingu je v Chuchelském háji schováno několik keší 🙂 Naleznete zde také jedno z pražských piknikových míst, kde můžete příjemně posedět u ohně. Ke standardnímu vybavení patří ohniště, dřevěný piknikový stůl s lavicemi a odpadkový koš. K dispozici je také dřevo a písek.

Přístup do lesa je možný ze čtyř směrů - z Malé či Velké Chuchle, z Barrandova a ze  Slivence.

Nejnáročnější je výstup z Malé Chuchle, kdy je třeba (po žluté turistické značce) vyjít strmý kopec. Pokud však půjdete pomalu, vůbec se nezadýcháte. Vstup do lesa je za budovou, ve které sídlí Institut vzdělávání a poradenství ČZU. Cesta je zpočátku hlinitá a kamenitá, takže není vhodná pro golfáčky, nicméně za sucha se jimi projet dá a lidé tak běžně činí. Po pár metrech začíná asfaltka. Na cestě je jeden altánek. Další přístřešek už stojí na začátku zoo koutku. MHD se do Malé Chuchle dostanete ze Smíchovského nádraží autobusy č. 172, 204, 244, 241, 243, 129 (na znamení) do zastávky Malá Chuchle, poté projdete pod železničním mostem a za ním se vydáte směrem doleva nahoru k lesu. Autem přijedete po Strakonické, ze které odbočíte za první benzínovou pumpou za Barrandovským mostem doprava, poté podjedete železniční most a zaparkujete. 

Druhá trasa vede ze stanice autobusu 172 Kazínská ve Velké Chuchli podél železniční trati k dominantě městské části - kostelu sv. Jana Nepomuckého. Cesta je strmá a hlinito-kamenitá, tudíž pro kočárky nevhodná. 

Zajít si na piknik s grilováním nebo opékáním špekáčků do pražských lesů už není problém. V rámci Projektu čisté a zelené Prahy, Pro zdravé město vzniklo v lesích hlavního města Prahy několik piknikových míst.

Ke standardnímu vybavení patří ohniště, dřevěný piknikový stůl s lavicemi a odpadkový koš, případně koš s pískem. U každého piknikového místa pracovníci Lesů HMP průběžně doplňují i dřevo. Nicméně doporučujeme si donést dřevo vlastní, protože se může stát, že ho již spálil jiný návštěvník.

K rozdělávání ohně v ohništích na piknikových místech udělil Odbor ochrany prostředí magistrátu hlavního města Prahy výjimku. Podmínkou ovšem je, aby se návštěvníci lesa chovali podle stanovených pravidel. Návštěvníci piknikových míst se musí řídit návštěvním řádem, který mimo jiné obsahuje informace, za jakých podmínek je možné v ohništi rozdělávat oheň.

Mezi základní pravidla patří:

• oheň smí rozdělávat osoba starší 18 let
• je povoleno grilovat v doneseném vlastním grilu
• zákaz sypání i zdánlivě chladného popelu do lesa a okolí piknikového místa
• zákaz zakládání nových ohnišť
• zákaz rozdělávání ohně v silném větru a suchu
• zákaz lámání a řezání dřeva v lese (povolen je sběr spadlých suchých větví
• zákaz znečišťování, odhazování odpadků
• zákaz užívání piknikového místa v nočních hodinách
• zákaz nadměrného hluku
• povinnost uhasit oheň před odchodem

Případný nepořádek na piknikovém místě je možné zdarma nahlásit na Zelenou linku hl. m. Prahy - tel. 800 100 000

10 dní po porodu............ zážitky jsou ještě čerstvé a přitom odleželé abych se o ně mohla dělit

30.5. v 16 hodin mi paní doktorka nabídla pomoc s popohnáním porodu a to Hamiltonem a já tedy, že jo.

ve 20 hodin jsem si říkala, že by se mohlo začít něco dít, že manža už pomalu končí v práci a zítra je poslední termín na májové dítě a já májové moc chtěla................ ve 20:30 se něco pohnulo a přišla jakási bolest která připomínala nastupujující menses...........za hodinku jsem si při venčení psa dělal s manželem legraci, že už asi budeme rodit a je tedy potřeba psa pořádně vyvenčit............. ve 23 hodin jsem si začínala být jistá že to opravdu přijde ale pořád to byla pohodička takže jsem manžu poslal spát, aby byl na porod pln síly. Pro moji překvapivost usnul a docela rychle................ ve 2 ráno jsem jej budila, aby zavolal do porodnice jestli mají volno, pobalili jsme co bylo potřeba vzali psa a jeli ke tchýni, aby jej pohlídala, to jako když by to náhodou trvalo dlouho 🙂 pak jsme se ještě zastavili u kamarádky v trafice pro pití a zavtipkovat, že jedeme rodit a vyrazili směr FN Bohunice. Manža na můj popud zaparkoval na Jihlavské............ děsně blbej nápad............ a procházkou jsme hledali porodní................. z té strany jsme šli prvně a po tmě se to opravdu blbě hledá. Na příjem jsme přišli něco kolem půl 4 a pak začal kolotoč. Napojili mě na monitor který nebyl vůbec dobrý, malý měl ozvy jen kolem 10-20 a tak rychle na box, kde mi přes můj velký protest dali kanylu, hnus velebnosti nesnáším jehly a napojili na monitor, který skrz mě dali malému na hlavičku, takže moje představa o tom jak budu na standartu chodit na WC byla ta tam. Žádný WC ani sprcha nepřicházela v úvahu a já stejně neměla sílu ani na jedno. Během hodinky jsem se ze 2 prstů otevřela na 10............ bolesti byly muka, ale jak řekne každá matka na to se rychle zapomíná a není to to jediné co bolí.................na 4 zatlačení byl malý venku, nezvládla jsem to sice bez nástřihu, ale jak řekl pan doktor je to jen malé šití a šil 2 metrovou nití 😀 No musel zašívat i čípek tak asi proto tolik materiálu 😀 .................. po porodu jsem byla moc unavená a šťastná, že to máme za sebou a jsme zdraví a krásní, ale láska k miminku?......................... holky to se nerodí s miminkem to se učí s každou minutou kterou s ním strávíte takže žádný stres jestli jste normální když vyleze a jediné co cítíte je úleva od bolesti a radost, že jste oba přežili. Asi po 2 hodinkách maminko odvezli a manžel odešel domů a mě tekly slzy skrz to že odchází............... ten koho miluju jde pryč, domů a nechá mě tu samotnou s tím mrnětem které skoro neznám. Pak přišla PA a nahnala mě do sprchy a na WC a ještě chvíli ležet na JIP ............. měla jsem větší ztrátu krve. Asi v 10 jsem se dostala na pokoj kde jsem odpočívala do 13 hodin bez Richarda a od té doby děláme jen pokroky. A láska?............ ta už je tu dávno s náma a milujeme se všichni 3

Časový harmonogram průběhu Vašeho těhotenství s přehledem vývoje dítěte

Již v okamžiku splynutí vajíčka a spermie je rozhodnuto o pohlaví dítěte, barvě očí, barvě vlasů, tělesné výšce a dalších geneticky podmíněných znacích, které budou právě počatého člověka provázet životem.

Předpokládané datum porodu: 11.8.2011

• 1. den (18.11.2010) – početí – splynutí dvou pohlavních buněk vajíčka a spermie.
  
  
• 1. týden (18.11.2010) – následuje rýhování vajíčka – dělení buněk a tím vytvoření embrya dvou, čtyř – buněčného, více buněčný zárodek (embryo) se pak nazývá morula a prochází stádiem blastuly a nakonec gastruly.
  
  
• 7. - 11. den (24.11.2010) - Pohybem řasinek ve vejcovodu je zárodek unášen do dělohy, kde se zanoří, dochází k tzv. nidaci.
  
  
• 11. - 13. den (28.11.2010) - od početí lze rozlišit základ placenty a zárodku. Začínají se objevovat předchůdci budoucích orgánů a tkání.
  
  
• 14. - 15. den (1.12.2010) - od početí většinou dochází ke ztrátě menstruace, což bývá pro maminku signálem k provedení si těhotenského testu.  
  
  
• 21. den (8.12.2010) -spojí se velké cévy v oblasti hrudníky a vytvoří se primitivní srdce, které začíná bít. Zárodek měří asi 3 mm.
  
  
• 25. den (12.12.2010) - zárodek měří 3,5 mm, má všechny orgány: srdce, kůži, centrální nervový systém, játra, plíce, střeva a pohlavní orgány.
  
  
• 5. týden (15.12.2010) - zárodek je 7-8 mm dlouhý. Vytvářejí se obratle. Srdíčko již pumpuje krev k játrům a k hlavní tepně. Na končetinách jsou zřetelné základy pro prsty.
  
  
• 6. týden (29.12.2010) - srdce tepe 140-150krát za minutu. Vyvíjejí se čichové a chuťové smysly. Vznikající mozek zpracovává první impulsy. Zárodek měří asi 15 mm.
  
  
• 7. - 8. týden (5.1.2011) - všechny orgány jsou založeny, vnitřní orgány, pohlavní orgány, oční víčka, prsní bradavky. Plod hýbe rukama i nohama, na kterých jsou již vytvořeny prsty. Vytváří se první nervové dráhy. Vyvíjí se smysl pro rovnováhu. Zárodek přijímá ze svého malého okolí informace o poloze v děloze, o tlaku na své tělo nebo o rozdílech teploty. Jsou tedy vytvořeny předpoklady pro první zaznamenávání impulsů a zkušeností. Při ultrazvukovém vyšetření lze pozorovat jak se plod pohybuje, ohýbá kolena, otáčí hlavou, dělá kotrmelce. Měří 3-4 cm. Na konci 8. týdne se ze zárodku (embrya) stává plod (fetus).
  
  
• 9. týden (19.1.2011) - podstatně se zdokonaluje schopnost dítěte zaznamenávat vlivy svého okolí v matčině břiše a také schopnost pohybovat se.
  
  
• 10. týden (26.1.2011) - dítě si dokáže docela šikovně počínat s paží i s rukou. Samostatně pohybuje loktem a zápěstím směrem k sobě nebo od sebe a dovede hýbat palcem. Objevují se i malé nehtíky.
  
  
• 10.-11. týden (26.1.2011) - je již možno rozeznat pohlaví dítěte.
  
  
• 12. týden (9.2.2011) - plod je dlouhý 9 cm.

Končí 1. trimestr

• 4. měsíc (9.3.2011) - Ve skrčené poloze přibližně 14 cm velké tělíčko začíná fungovat jako samostatný, i když na matčině organismu závislý systém. Také krevní oběh je už uzavřený. Dítě si vyvinulo vlastní regulaci. Jeho tělo již dokáže zvládnout a vyrovnat se s problémy látkové výměny, kterým je vystaveno např. s tím, že je matka nemocná nebo příliš unavená.
  
  
• 16. - 17. týden (9.3.2011) měří 16 cm. Tělíčko a končetiny, kostra a orgány jsou už do detailů vytvořeny. Dítě slyší tlukot matčina srdce, její hlas a vnímá již i zvuky z blízkého okolí matčina těla. Zvuky, které dítě v matčině bříšku slyší, mohou tak, již od této chvíle, pozitivně či negativně může ovlivnit jeho psychický vývoj. Negativně ho může ovlivnit např. příliš hlasitá hudba nebo hlasitá hádka. Naopak pozitivně púsobí melodická nepříliš hlasitá hudba. Bylo zjištěno, že děti, které již v matčině bříšku poslouchaly určitou skladbu, reagovaly pak na ni pozitivně i po narození.
  TIP: Pouštějte svému budoucímu miminku nějakou skladbu, nebo zpívejte písničku již v období před narozením. Takováto skladba nebo písnička, pak na miminko po narození, působí jako ukolébavka.
  
  
• 5. měsíc (7.4.2011) - srdce silně a hlasitě tluče, je stetoskopem dobře slyšet. Stejně tak výrazné jsou i pohyby, které teď maminka může znatelně cítit. Začínají růst vlasy i řasy a tělo je pokryto mastnou vrstvou, která chrání jemnou kůži. Už měří asi 27 cm.
  
  
• 24. týden (5.5.2011) - Plíce se vyvinuly natolik, že už může dýchat. Prozatím se jeho dýchací ústrojí plní plodovou vodou. Plod je 30 cm dlouhý a váží asi 600g.

Váhala jsem, zda popsat svůj druhý porod, když jsem lenoch ten první loni nepopsala, ale napravuji vše co jsem minule nestihla..kojením počínaje, psaním článků konče-)

Rodit jsem měla patnáctého a tak jako u Vojtíška..i druhé miminko se nechystalo na svět včas a vidina toho, že budu do Neratovic jezdit obden a neustálé dotazy okolí "tak co" mě nesmírně vytáčely a pokaždé, když jsem si přečetla, že někdo z květnových maminek porodil, málem se mi vhnaly slzy do očí. Poslední týdny už jsem stejně skoro nespala, převalit se z jednoho boku na druzhý vyžadovalo pomalu jeřáb, hormony se mnou mlátily, no hrůza. Nicméně přítel slíbil, že se pokusí dokončit zakázky a projekty do práce ještě než porodím, protože po zkušenosti s Vojtíkem, kdy jsme šest neděl nespali, si byl jist, že už nic neudělá. I já jsem se snažila už 14 dní dopsat asi 6ti stránkovou observaci do školy..ale byla jsem tak unavená a vzteklá, že jsem psala každý den tak odstavec, někdy ani to ne. Nicméně na jednom serveru, kde popisovali, že vnitřně člověk musí mít věci "hotové" a srovnané v hlavě, aby porodil, mi bylo zřejmé že to dopsat musím (a taky jako  příteli, mi bylo jasné, že jestli mimino nebude spát, poslední na co budu mít náladu, bude psát nějaké nesmysly do školy). Takže jsem ten nesmysl dopsala v noci na středu, neb jsem od čtyř stejně nemohla spát.

Ve středu večer jsme si šlo lehnout už asi v deset a přítel z legrace říká "dneska v noci prosímtě neroď, jsem unavenej". Miminko bylo samozřejmě vtipálek a v 1.45 slyším lehké "LUP", tak jsem si říkala, že už asi blbnu, neb to vrzání jsem slyšela posledních pár dní..s očekáváním jsem každou noc čekala, kdy že mi prasken ta voda. Chvíli na to mi po noze začal téct teplý potůček...nadšením jsem vyskočila a vylila si další vodu do postele. K nemilé radosti jsem vzbudila přítele, ať dojede pro maminku a zaplula jsem do sprchy, dát se trochu do pucu, když nás čeká příchod miminka. Kontrakce zatím nic, tak jsem si říkala, že nebudeme spěchat. Jen co jsem vylezla ze sprchy, nastoupily bolesti po šesti minutách. Zavolala jsem do Neratovic a k mému potěšení měla službu PA která byla u mého porodu minule, sdělila jsem jí tu milou skutečnost a že se na ně těším! (bůhví co si o mě asi tak mohli myslet). Babička mezitím dorazila, věci jsem již měla dávno zabalené, jen rodný list partnera jsem přibalila a šla jsem si ještě udělat snídani, přeci jen, bůhví kdy porodím a do té doby umřu prvně hlady-)) Přítel i tchýně na mě koukali jak z jara. No a jeli jsme. Přítel si pochvaloval, že zase rodím krásbě v noci, že máme silnice prázdné, ale jinak se tvářil dost mrzutě (byl unavený, chtěl spát..a já si rodím, že) Prosila jsem, ať dává pozor na výmoly, neb tentokrát mě ty boelsti šly hrozně do kříže, sedělo se strašně nepohodlně. Už předem jsem hlásila, ať laskavě kouká u té odbočky na Neartovice brzdit už nahoře na kopečku, neb jakékoliv brždění či zatáčení v tom břiše bylo cítit. Také jsem hlásila, že až dorazíme, potřebuji mězi kontrakcemi, které už byly po 3-4 minutách stihnout dolézt k výtahu.

Dojeli jsme k nemocnici a kupodivu nebylo skoro kde zaparkovat, nakonec jsme našli místo přímo na parkovišťátku před vchodem. NIcméně, to by nebyl můj přítel, aby nenacouval, zastavil, vypl motor, otevřel dveře od auta, zjistil, že není rovnoběžně s těmi parkovacími čárami, a tak zase nastartoval, dorovnal a zacouval až k lampě, motor opět vypl. Nicméně tašku do porodnice jsem měla v kufru, který díky těsnému nacouvání nešel otevřít. Já jsem zrovna přestala mít kontrakci..a přítel tedy zase nastartoval, popojel dopředu, vylezl, vyndal tašku, ne že by ji nechal na chodníku, ale dal jí na zadní sedadlo, nalezl zpět! do auta a zase zacouval aby byl souměrně s ostatními auty. Jak toto nesnáším když mi nic není, tak teď jsem měla chuť ho roztrhnout..tak jsem suše oznámila, že až si dohraje s autem, ať za mnou dorazí, ovšem popár metrech ani ne na vrátnici jsem dostala další kontrakci, takže jsem to tam odfuněla a došli jsme do výtahu (ta noční nemocnice má svoje kouzlo) a vyjeli jsme nahoru.

Tam mě přivítala moc milá porodní asistenkta Helenka Fridrichová, napojili mne na monitor, kde teda ty kopečky zase moc neskákaly, ale bolelo mě to fest. Byli jsme třetí porod a než mne vyšetřili, tak přijímali další rodičku. Pan doktor Budka mě vyšetřil, oznámi, že jsem na 4 cm a že se mám jít ubytovat a pak že bude koupelna a příprava, že to nebudeme zdržovat. PA Květa s kterou jsem mluvila po telefonu nakoukla, pozdravila mne a s Helenkou utrousily, že teda jsou zvědavé, čí paní porodí dřív. Na pozadí jsem slyšela naříkat rodičku, která dorazila přede mnou a chudák teda trpěla. Chytla mě další kontrakce na chodbě a jak jsem si potichu vydýchavala musela jsem se zasmát, jak jsem se sesynchronizovala s hekáním té paní na porodním sále. Měla jsem štěstí, byl volný opět ten stejný dovujlůžák i ta stejná postel, jako loni u Vojtíška, tak jsem měla radost. Převlékla jsem se do košile a šla do koupelny. Minule jsem nic z toho nestihla. Na klysma jsem se těšila, neb jsem den předem trpěla zácpou, takže jsem uvítala, že mne nebude tlačit ještě něco navíc. Přítel čekal někde na chodbě. Proběhla jsem pak zpět do pokoje a na wc a pamatuji, jak mi PA říkala, hlavně mi neporoďte do záchodu. Po minulé zkušensoti, kdy mi nejlíp bylov  bolestech na wc, jsem si to pamatovala a po návštěvě toalety na mne přišly ty opravdové velké kontrakce. Nevěděla jsem, jak na tom jsem, ale říkala jsem si, že pokud to bude jako minule, tak už je to asi ono..že to je nějaký fofr..tak jsem po čtyřech přelezla napůl do sprcháče..přeci jen druhý porod je statisticky malé číslo na to, být v rození profík a že lepší se je pos..ve sprše, než plácnout mimi do mísy, že. Nicméně PA mi ještě v koupelně dala instrukce, že pokud na mě přijde velké tlačení, že mám pro ni poslat přítele..Přítel ovšem..byl..někde..rozhodně ne na pokoji a se mnou v koupelně. (později jsem se ho ptala, kde že to proboha trčel, prý se převlíkal a bylo mu blbé budit tu druhou maminku co už na pokoji s miminkem spala). Paní se mi budit nechtělo, na vypínač, kterým se volá sesterna jsem nedosáhla, kontrakce byly festovní a já je snažila vydýchávat.

Jelikož mám ráda soukromí a bolela mě ta mizerná kostrč, tak jsem na porodním lůžku nechtěla moc dlouho být, a tak jsem kontrakcím nechala volný průchod, až jsem najednou ucítila hlavičku. Mým snem bylo vždy porodit si hezky na čtyřech..což se mi teď krásně dařilo, nikdo mě nerušil, byla jsem tam jen já a miminko, pohoda. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku, tak jsem se v duchu zasmála, že tedy nevím, nevím, ale asi brzo bude mimi venku..a tak tedy zkusím jednu kontrakci rozdýchat a pokud nikdo do další kontrakce nedorazí, tak se do toho opřu. Dorazila však PA, která se mnou nebyla jen z toho důvodu, neb šla zjistit, jeslti už je volný porodní sál, a říkala, že jí tu porodit nemůžu. Jelikož byla naprosto úžasná, tak jsem si řekla, že to teda zkusím, vstát a netlačit..že by z toho holka měla asi chudák problém, kdybych to mimčo pleskla o dlaždičky (ba ne, já bych si jej chytila, ale ta představa plesknoucího mimina o dlaždice mne v tu chvíli opravdu napadla a pobavila). PA mi dala ruku mezi nohy aby mi podržela tu deroucí se hlavičku a došly jsme na sál, přítel se někde vynořil. Vylezla jsem si na lůžko, dvakrát zatlačila a miminko bylo ve 4.55 venku. Bylo to krásné. Měla jsem tolik energie, že jsem komunikovala s přítelem i porodní asistentkou, a jelikož vedle se také rodilo, personál měl fofr, užili jsme si to krásně ve třech (čtyřech). I na příteli bylo vidět, že známé prostředí i situace ho osmělily, i na něm jsem viděla, že si to víc užívá. Miminko mi dali na břicho, ustřihli pupeční šňůru a PA jelikož věděla, že nevíme co čekáme říká: " A jaká že máte ta jména? Já jí odpověděla, že Kryštofa a Karolínku. A ona na to, já už vím co to je, je to...a pak koukla na přítele a ať se prý podívá tatínek. Já jsem nějak už slyšela Kryštofa..už proto, že tu holčičku jsem tak moc chtěla..a bylo mi jasné, že to ani napodruhé nevyjde. A přítel povídá - Je to Karolínka. To jsem byla úplně paf. Malou pak ošetřili, zvážili a já jsem se tentokrát nestyděla říct si, že bych chtěla vidět placentu, byla mi ukázána, prima věc-). Pan doktor pak přišel, zkontroloval a zkonstatoval, že to mám na jeden steh, zda chci umrtvení. To mne potěšil, neb minule mi nikdo nic nenabídl a šili mi víc stehů a to tedy bolelo. Nicméně jeden steh jsem řekla, že to vydržím a dalo se to. Všichni mne děsně chválili jaký to byl fofr a i na příteli bylo znát, jak je na mne horzně pyšnej, že jsem to tak krásně zvládla. Tentokrát jsem Káju chtěla mít stále u sebe, koukala na mne svýma velkýma očima a byl to opravu krásný pocit.

Minulý týden odvysílaný pořad ČT Máte slovo http://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo/ s tématikou povinného očkování , ve kterém jsem opět slyšela přední odborníky tvrdit stále dokola ty samé věci, způsobil, že jsem se vrátila k přemýšlení o tom, co a jak se s malou dělo a co to způsobilo. A opět se vynořila otázka, jak jsem to jako matka mohla dopustit, jak jsem mohla přehlížet všechna varování, která ke mně organismus mého dítěte vysílal, jak to, že jsem jí takhle nechala ubližovat. Milenka totiž od počátku jevila jasné příznaky, že očkování snáší špatně. Od nevysvětlitelných několikadenních bojkotů kojení a vůbec přijímání stravy v období aplikace prvních dvou dávek hexavakcíny, přes těžkou reakci na 3. dávku, vysoká horečka provázená hypotonií ( naprostá hadrová panenka), po které nejen následovala zvýšená nemocnost, ale také zastavení ve vývoji,( v 6 měsících se malá plazila po bříšku, svižně se takto pohybovala po celé místnosti, po té reakci na očkování zůstala v tomto stádiu další 4 měsíce, do desátého měsíce nezačala lézt ani sedět, teprve po zahájení rehabilitace pomocí Vojtovy metody se stav začal zlepšovat), až po aplikaci mmr vakcíny, po které už přišla ta encefalitida, která skončila smrtí. Otázka, jak jsem tahle varování, tyto následky očkování mohla přehlížet, jak jsem mohla v očkování pokračovat, je nasnadě. V první řadě, abych ze sebe nedělala jen oběť, jsem byla fakt hloupá a zaslepená, neochotná více nad těmito věcmi přemýšlet a stát se třeba "tou hysterickou odmítačkou očkování", jen abych ochránila své dítě. Ovšem druhým důvodem, proč jsem to svojí holčičce udělala, ačkoliv jsem ji moc milovala a chtěla pro ni to nejlepší, byla přesně ta slova a vyhlášení odborníků, která stále dokola zaznívají a zazněla i v tom pořadu. Všechny ty zavádějící polopravdy kolem očkování, všechny ta A bez B a C a D, všechna ta bagatelizace vedlejších účinků a všechno to popírání, že vakcína může mít některé následky, přičemž kdyby se tyto příznaky sledovaly a lékaři si je vůbec dokázali s očkováním spojit, pak by mohly být varováním před dalším očkováním. Ovšem je možné, že není pro odborníky žádoucí nechat se až na výjimky čímkoliv varovat před dalším očkováním, protože kdyby měly být všechny varující příznaky brány vážně, těžko bychom dosahovali tak vysoké proočkovanosti, takže v tzv. zájmu většiny je zřejmě potřeba některé děti obětovat. Kdybych si tenkrát postavila hlavu už po těch prvních varujících příznacích a další očkování odmítla, byla bych za nezodpovědnou matku odmítačku, ale také se nemuselo stát nic z té hrůzy, co přišla po tom posledním očkování. Všechna ta naznačovaní, že ti, kteří varují před možnými nežádoucímu účinky očkování, jsou jen hysterické osobnosti libující si v šíření poplašných zpráv. Přesně tohle mi řekl lékař, když jsem projevila podezření, zda by očkování nemohlo Milence nějak ubližovat, nikdy za celou svou praxi nezažil, že by očkování mělo nějaké trvalé následky bla, bla, bla.
Dnes když slyším, jak podobným vyhlášením většina běžných lidí věří, jde mi mráz po zádech a mám vztek na ty, co je s takovým klidem a sebejistotou prohlašují.
Celým tímto dlouhým příspěvkem jsem chtěla říct, jak záslužná je práce každého, kdo se snaží tuhle demagogii aspoň narušit, kdo jde na trh s vlastní kůží, aby se tohle změnilo a sama vím, jak nepříjemné to může být, byť např. proti vystoupení v pořadu paní Jílkové je moje sdílení našeho příběhu na netu a v diskusích jen slabý odvar. Milenčin případ ukazuje, jak je to celé špatně (nemyslím nyní jednotlivá očkování jako taková spíš celý ten systém plošného povinného očkování vnucovaného prakticky všem) a všichni, kdo se snaží to změnit, zasluhují díky.

1. Kočárek

2. Pláštěnka na kočárek

3. Moskytiéra na kočárek

4. Plymo do kočárku

5. Deka do kočárku

6. Zimní fusak do kočárku

CO SI VZÍT S SEBOU DO PORODNICE:

Doklady -          těhotenská průkazka (doklad o krevní skupině)

                -         kartičku zdravotní pojišťovny

                -         občanský průkaz nebo pas, oddací list (u svobodných – rodné listy, doklad z matriky – prohlášení o příjmení dítěte)

                -         u základního inertního onemocnění těhotné – vyjádření lékaře specialisty o způsobu vedení porodu, své léky

                -         pokud máte připravený, tak porodní plán + vypsanou osobní rodinnou zdravotní anamnézu ( vypsané závažné choroby

Tak jsme se ani nenadáli a máme tři princezničky 🙂 Verunka se narodila na Velký pátek, 22.dubna ve 12:45, ve 35tt. Měla 2620 g a 46 cm.
 Její příchod a svět byl trochu nečekaný. I když možná to všechno začalo už skoro týden předem. To nám přijely na návštěvu babičky. Moje mamka s mojí babičkou. Přijely v neděli a my s manžou jsme se snažili využít hlídání a pondělí a úterý jsme po práci strávili po nákupech. Naše oblíbené výjezdy do IKEA...pak další obchodˇák s nábytkem, OBI, potraviny no měla jsem toho dost.A měla jsem při pochůzkách po krámech pocit, že nemůžu chodit a že vnímám tlak na konečník...říkala jsem si že to je ale hloupost.  Každopádně ve středu dopoledne jsem byla objednaná na kontrolu k doktorce. Už tam jsem se vlekla, zpátky jsem jindy čtvrthodinovou cestu absolvolala skoro třičtvrtě hodiny. Na kontrole sice všechno v pořádku, ale mimčo otočené hlavou nahoru (dvě předešlé KO byla už hlavička dole)a DR se teké zrovna ptala, jestli už máme vybranou porodnici, a poučila mě co dělat když nejdříve praskne plodová voda. TAky mě našla nejaký bakterie tak na to dala léky. Jako na potvoru jsem jí na dnešní kontrole moc nerozuměla (pro nezasvědcené před 2 měsíci jsme se přestěhovali do Německa) tak jsem šla z kontroly mírně v rozpacích. Třešinkou na dortu bylo, že plánovanou prohlídku porodnice právě na tuto středu jsme zrušili, jelikož zrovna přijeli do Německa manželovo kolegové z Čech a naplánovala se grilovačka. Mě nebylo večer moc dobře, ale přikládala jsem to únavě. Taky jsem jedla jak bezedná, i mamka hlásila, že mě nepoznává. No bylo mi to trochu podezřelé, cítila jsem podbřišek, tak jsem si slíbila, že ve čtvrtek budu konečně jen ležet, když máme to hlídání. SIce jsme chtěli především dovybalit a zařídit věci co se dělají s holkama těžko, ale co naplat. Ovšem ve středu večer když jsem šla spát, jsem měla něco co podezřele připomínalo kontrakce a nakonec jsem začala krvácet. DOst mě to vyděsilo, že nejsem na porod připravená, miminko není otočené a tak vůbec. Manža zůstal obdivuhodně v klidu, moc mi pomohl, takže i přes mojí touhu okamžitě vyrazit do porodnice jsme šli spát. V noci jsem měla nepravidelné bolesti, krvácení se zdálo, že k ránu ustalo. Tak mě manža ráno dovezl jen k mé doktorce. Byla tam sice jiná, ale to není podstatné.Ta nemohla najít důvod krvácení, chtěla nás hned poslat do nemocnice, nakonec po důkladném utz a kontrole čípku, řekla že je vše v pořádku, tedy až na to krvácení 🙂.

Večer se ale situace opakovala,bolesti jsem už musela prodýchávat a během noci se z nich staly pěkné celkem pravidelné kontrakce. Už jsem moc nespala. BYla jsem z toho unavená, hlavně tím, že jsem nevěděla, jestli mám chtít rodit nebo ne, když bylo mimčo neotočené. Nevěděla jsem jestli mám kontrakce se snažit podpořit nebo jim tak nějak bránit. No každopádně ráno mě manža naložil a jelo se do porodnice. Moje Dr měla volno. Jeli jsme do té vzdálenější, kde je ale dětská klinika, tak nějak pro všechny případy a také jsem měla takový nějaký pocit, že bych raději neměla snídat. I když jsem měla pořádný hlad, to mi bylo pak už jasné, že prostě rodím. V porodnici udělali monitor a utz, miminku bylo dobře,
vše ale záviselo na tom, co na to všechno čípek. Ten byl zkrácený a otevřený, kontrakce neustávaly, miminko se nijak na posledni chvili neotočilo, no tak bylo rozhodnuto,že jdeme rodit císařem. Zhruba v tenhle moment jsem začala břečet a přestala asi tak druhý den :-/. Bylo to tak desně na rychlo (i když jak jsem psala ani jsem raději ráno nejedla, dokonce i něco jako tašku do porodnice jsem honem ráno balila) jenže stejně jsem tomu do poslední chvíle nevěřila. Uspat jsem se nechala jen částečně, abych mohla miminko vidět, ale moc příjemný zážitek to nebyl. Jak mě tak napojovali na všechno možný, dali přede mě plentu a přestala jsem ovládat tělo zhruba od pasu dolů, chytla mě děsná panika. Nemohla jsem vůbec dýchat,měla jsem potřebu všechny ty hadičky vytrhat a utíkat pryč.No nešlo to 🙂 nakonec jsem se uklidnila tím, že jsem si začala zpívat ukolébavky, co zpívávám holkám. Třeba i Verunce to maličko usnadnilo příchod na svět.

 Viděla jsem ji asi 2 vteřinky, pak ji odnesli a manža šel s ní. Nejdřív ho vyhodili, potíže s dýcháním, ale pak začala plakat konečně, tak udělal i pár foteček a Verunku odvezli na JIPku. Já si přála být z toho stolu co nejdřív pryč. A tak děsně moc mi chyběl ten úžasný pocit úlevy, když je mimčo konečně venku, ta spousta úžasných pocitů,které se prostě dají zažít jen při narození miminka. V tomhle směru jsem cítila takové velké nic. Tak moc mi chyběly ty dvě hodinky s miminkem na sále, tak moc mi chybí na miminko civět a přiblbe se při tom usmívat.  Veřte nebo ne, na porod jsem se moc těšila, chtěla jsem ho zodpovědně zvládnout a užít si ten fascinující pocit potom. Zatím mě fascinuje jak dovede jizva děsně bolet a jak příšerně se člověk může nudit když jen leží na zádech a kouká do zdi a nikomu pořádně nerozumí. 
Verunka je na JIPce, dýchá s přístrojem, správně by tu měla být do termínu porodu, takže 5 týdnů, ale tolik to snad prý nebude.