Knížky, které bych ráda přečetla 🙂

Svoboda a hranice,láska a respekt - Rebeca Wildova
Respektovat a být respektován - Pavel Kopřiva a kolektiv
Koncept kontinua - Jean Liedloffova - začínám číst, nedočetla jsem celou knihu, ale vzala jsem si z toho jen to nejdůležitější 🙂
Bez plenky - Ingrid Bauerová
Co,kdy a jak ve výchově dětí - Zdeněk Matějček
Co děti nejvíc potřebují - Zdeněk Matějček
Všechno o kojení - Vivian Weigert
Průvodce mateřstvím pro zlobivý holky - Jana Divišová- přečteno, doporučuji
Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu - Henci Goer
Partner u porodu - Penny Simkin
Zdravé těhotenství, přirozený porod - Ingeborg Stadelmann - doporučuji
Nová doba porodní -- Přirozený porod jako cesta ke společnosti bez násilí - Marek Vlastimil
Nejšťastnější miminko v okolí - Harvey Karp
Nejšťastnější batole v okolí - Harvey Karp

Většina z nás nemá to štěstí, že pár týdnů po porodu vypadají, jako by snad nikdy nerodily:o) Jak už jsem na Modrém koníku několikrát psala, zveřejňování fotek s názvem "Mé bříško 14 po porodu", na kterých je zachycená ženská postava s naprosto plochým bříškem, by snad mělo být trestné:oD

Ale i my se můžeme dopracovat k tomu, že ten vak, který nám visí pod pupíkem, zmizí a bříško přestane "trčet". Nebo se alespoň zmenší. Ovšem chce to čas, úsilí, trpělivost a alespoň určitou důslednost. Každá jsme jiná. Proto vás nesmí odradit, když to nepůjde hned. Naše tělo dostávalo zabrat zhruba 9 měsíců. Myslím, že by si zasloužilo, abychom mu daly zhruba stejnou dobu na "opravu", než začneme házet flintu do žita:o) Ale bohužel to může trvat i déle. Rozhodně ale potřebuje pomoci a samo to půjde asi jen těžko...

Co je to diastáza/rozestup?

Jedním z důvodů přetrvávajícího poporodního bříška může být diastáza břišní stěny (rozestup břišních svalů). V diskuzi "Brucho po porode" http://www.modrykonik.cz/diskuse/tema/brucho-po-porode/ jsem na toto téma už napsala pár příspěvků, a proto si některé části dovolím zkopírovat i sem.

S rozestupem se setkáváme u novorozenců (naprosto normální) a některé z nás si jej nesou jako šrám z bitvy zvané těhotenství. Někdy se objevuje i u starších lidí a lidí s oslabenými břišnímy svaly. Někdo ho má celý život a ani o tom neví:o/

V případě rozestupu získaného/zhoršeného v těhotenství jde o to, že jak bříško roste, nestačí se svaly tomuto růstu přizpůsobit a místo aby se natahovaly přes něj, vezmou to zkratkou do stran:o( Svaly také oslabují a povolují, aby se přizpůsobily vašemu rostoucímu miminku.

   Otěhotněla jsem v jednadvaceti letech neplánovaně, a zjistila to na začátku maturitního ročníku. Když se na testu objevily dvě čárky myslela jsem, že se mi to jenom zdá. Pak jsem dojela domů a mamka to na mě hned poznala (byla jsem zelená a ubrečená). Když jsem to volala svému příteli, tak mi řekl, že to prý není možný, že si dával pozor🙂)) - celých pět let co jsme spolu byli jsem nebrala antikoncepci a ještě k tomu darovala vajíčka asi půl roku před těhu, takže nabušená hormonama. Tak jsem zase bulila, ale do večera mě to už pomalu přešlo. Večer dojel Mirek a řekla jsem mu, že na potrat nejdu a on, že s tím ani nepočítal a že se teda vezmem. A já na to, že se teda nevezmem, protože se nechci vdávat těhotná s bříškem (v té době 67 kg - zlatý časy).

   První měsíce byly opravdu hrozný - všechno co jsem snědla jsem vyzvracela (i vodu) a zhodila skoro pět kilo. Pak se to ustálilo - ve čtvrtém měsíci. Normálně jsem chodila do školy, učila se na maturitu a z těhu byla poměrně natěšená, nato že jsem na děti nikdy moc nebyla. Jenže jeden den ve škole po zvonění, když jsem scházela ze schodů jsem cítila mokro a horko v kalhotkách. Rychle jsem šla na záchod a když jsem viděla tu spoustu krve, ani nevím jak jsem se dostala k sestřiné třídě jak jsem plakala. Volaly jsme Mirkovi ať hned z práce přijede, že musíme jet do porodnice, tak naštěstí za chvilku dojel. Na Obilňáku jsme před ambulancí čekaly asi hodinu a já pořád plakala. Když mě doktor konečeně přijal a dělal ultrazvuk nemohla jsem jeho rty zpustit z očí - byla to tak dlouhá doba, než řekl, že se miminko hýbe!!! Měla jsem moc nízko placentu a ráno styk. Takže klid na lůžku a kontrola u mého gynekologa - ten mi po dvou týdnech ani neudělal kontrolní ultrazvuk a poslal mě do školy.

   Potom už jsem celé těhu prožila celkem bez potíží (jen těhotenské skvrny od 7. měsíce a anémie na konci). Od 37. týdne jsem začala chodit k mému Dr. na monitor a když mi dělal vyšetření, tak mi sdělil, že jsem prý otevřená na 2 cm a může to být každým dnem! Už jsem se nemohla dočkat - postýlku nachystanou, všechno poprané, vyžehlené, taška do porodky zabalená (tu jsme vozily všude s sebou).  Jenže pak přišel týden 38. a 39. a pak den termínu, kdy jsem měla už jet na monitor a vyšetření na Obilňák do porodnice, aby mě hlídali. Od první návštěvy 40+0 jsme jezdily každý druhý den. Byla jsem na sebe naštvaná, že nedokážu ani porodit🙂 Večer usínala u lampičky a dívala se na prázdnou postýlku🙂)) Asi tři poslední návštěvy mi tlačily na plodový obaly (myslela jsem, že u toho vypustím duši a vždycky měla slzy na krajíčku).

   15. května mě začalo bolet mírně v podbřišku, po 20 minutách, ale po třech hodinách a horké sprše to odeznělo tak jsem šla spát. Přesně 00:59 v noci 16. května (42+0) mě vzbudila první bolest. Vzala jsem si budík a šla se natáhnout k televizi, že budu sledovat po kolika minutách. Každých pět minut další bolest, tak jsem šla po půlhodině, kdy už byly kontrakce silnější vzbudit Mirka. Ten teda moc nechápal, ale nakonec vylezl (má hrozný problémy se vstáváním). Já šla ještě pro jistotu do vany a sprchovala se horkou vodou. Bolesti už byly i po 4 a 3 minutách. Když za mnou došel oblečenej do koupelny, tak jsme se na sebe usmáli a věděli jsme, že už konečeně budeme mít toho našeho broučka na světě🙂.

   Cesta do porodnice trvala cca 20 minut (z toho asi 6 kontrakcí). Přijali nás v pohodě, že jsem na 3 cm a dali na monitor. Pak převlíknout, na porodní box a trpět. Klystýr byl hroznej, ale kdybych tušila, co mě ještě čeká ani by mi asi nevadil. Měla jsem hrozný bolesti, tak jsem poslala Mirka pro asistentku, jestli by mi něco nepíchla. Přišla a moc  se na mě netvářila a prý že porod není bezbolestnej. Ještě, že se za půl hodiny střídali a dostala jsem skvělou porodní asistentku i super sestřičku. Prý až budu mít potřebu jít na záchod nebo tlačit, že jí mám říct. Tak jsem jí řekla, že to mám už asi dvě hodiny (dali malýho na monitor, že může být něco špatně). Pak mě vyšetřila, píchla oxitocin, protože bolesti jsem měla pořád jen v podbřišku a začlo se to rozjíždět. A teprve po kapačce jsem poznala, že jsem ještě ty opravdový kontrakce neměla. Nebyla žádná přestávka, nebo jen na pár sekund. Bolesti byly hned po sobě. Pak přišla asistentka, že jsem na 10 cm a začneme rodit. Tak jsme počkaly na kontrakci a tlačily a tlačily a tlačily. Tlačily jsme asi dvacetkrát, a já už fakt nemohla. Pak najednou přišel doktor a doktorka, tři sestřičky z porodního, Dr. z novorozeneckýho a sestřičky a nějaký studenti. To už mi dávali dýchat kyslík, protože jsem neměla sílu. Najednou začal mít malej špatný ozvy, tak už vím jen jak dovezly kleště, nastřihly mě až kdoví kam, strčily kleště do mě a čekaly na kontrakci. Nevěřila jsem, že tahle hrůza se může stát zrovna mě. Přišla kontrakce a já tak strašně tlačila, asistentka mi skákala na břicho a doktor se činil. Za chvilku byla hlavička venku a rázem i tělíčko. Měl tak strašně obrovskou hlavičku (prý mů při první době porodní nějak natekla v cestách a proto jsem ho nemohla vytlačit) a byl tak fialovej a čímsi pokrytej. Vím jen, že jsem ho pohladila, pak ho šly odsát a očistit a já chtěla strašně spát. Mireček vážil 3 700g a měřil 51 cm. Ještě mi ho chvilku dali zabalenýho pochovat a pak ho odnesli na vyšetření. Myslela jsem si, že už je konec, ale ještě mě čekala placenta a hodinový šití.

   Převezli mě na pokoj a já nemohla ani dojít do sprchy a na záchod (pokaždě jsem omdlela). Lehla jsem si a čekala kdy mi ho donesou a pořád nic. Dopoledne chodili doktorky, tak jsem se jich ptala a že mi ho donesou na kojení, že mám prý odpočívat, že stejně nemůžu vstát. Nakonec mi ho donesli a já se snažila přikládat. Měl hrozně odřený čelíčko a byl  v té zavinovačce strašně zabalenej. Skoro ho nebylo vidět (o jeho stavu mě nikdo nic neřekl, ale myslela jsem si, že je vše v pořádku, když mi ho nosí). Pak už jsem si pro něj druhý den šla na novorozenecké a že mi ho po obědě přivezou. Opravdu jsem se dočkala a sestřička mi ho dovezla, ale co mě ještě čekalo - když mi ho jako "předávala" tak jsem se teprve dověděla, že má na hlavičce hematom asi 8 cm (přelívala se mu tam krev) a zlomenou kličku. Dali mi taky do postýlky monitor, což normálně nedělali, ale prý je jinak vše ok.

O miminko jsme se začali snažit už v loni na jaře, ale protože se kolegyně rozhodla odejít skoro ze dne na den, kvůli práci jsem to musela odložit. Vědět, že to bude takhle dlouho, tak jsem nepřestávala.

Nakonec po dohodě s přítelem AK vysazena na konci srpna. A já bláhová si myslela, že to půjde rychle...

MS stále chodila pravidelně +- 1-2 dny. Hle, v listopadu zkouška TT a co nevydím, byly tam //. Další den znova //. Pak zase //. Po týdnu už jen /. Přišla hodně bolestivá a docela dlouhá MS. Lékař mi k tomu řekl jen to, že nic nevidí, že to mimi vzdalo a opustilo nás- ale že tam bylo. Revize nutná nebyla, děloha byla čistá.

19.12. přišla MS

19.1. přišla MS..

22.2. přišla MS...

Objevila jsem kouzelnou věc 🙂

Mexická bola:

Bola je tradiční mexický náhrdelník, který odpradávna tamní ženy používají jako stylový doplněk v době těhotenství.

Uvnitř přívěšku zavěšeného na dlouhé kožené šňůrce je ukrytý malinkatý xylofon, na kterém „tancuje“ drobná kulička. Ta se rozpohybuje při chůzi nebo jakémkoli pohybu. Jak je známo, miminko začíná zvuky kolem sebe vnímat cca od 20. týdne vývoje. Jemné zvonění rolničky má na něj při pravidelném nošení uklidňující účinky. Svoji službu však může přívěšek vykonat i po porodu: je možné jej zašít do oblíbené hračky nebo zavěsit nad postýlku. Dítěti by zvuk měl asociovat příjemné chvíle strávené v teple a klidu.