„Syn je narozený v březnu, ale už teď vím, že odklad povinné školní docházky dáme. Má vývojovou dysfázii, problémy s pozorností a navíc je to taková křehká dobrá dušička. Ve škole mi řekli, že k odkladu potřebují doporučení od dětské lékařky a jedno další doporučení od nějakého odborníka - psychologa, z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně-pedagogického centra.”

Hurá, máte doma školkáčka nebo prvňáčka! V průběhu školní docházky se však můžete dostat do situace, kdy budete muset řešit nějaký problém ve výuce a právě pedagogicko-psychologická poradna vám může pomoci. Odborníci, kteří zde pracují se zaměřují na různé oblasti a je dobré vědět, s čím se na ně můžete obrátit.

Pedagogicko psychologická poradna je školské poradenské zařízení, které poskytuje svoje služby dětem od tří let, jejich rodičům, ale také pedagogům. Klientem se tedy může stát dítě ve školce, na základní, ale i střední škole. Těchto poraden je spousta po celé republice a je tedy snadné najít tu nejbližší pro vás i vaše dítě. Jejich seznam naleznete v podobě interaktivní mapy na webové stránce MŠMT ČR. V poradně se setkáte s psychologem, speciálním pedagogem a sociální pracovnicí. V případě potřeby se problémy řeší i s dalšími odborníky, zejména lékaři.

„Mám tří a půl letého syna a byla jsem v pedagogicko-psychologické poradně. Bylo to na moji žádost, protože se počůrával ve školce, vztekal se a celkově tam měl problémy s adaptací. Zavolala jsem tam a paní psycholožka navrhla, abych nejprve přišla já sama. Povídaly jsme si asi hodinu a ona řekla, že si myslí, že není nutné, aby přišel i syn. Navrhla, že je případně možné, aby se ona přišla podívat do školky, aby viděla jak se tam chová v kolektivu dětí atd. Nakonec jsme se shodly, že to není nutné, že je syn v pořádku. Měla jsem zbytečné obavy, ale jsem ráda, že jsem si tam zašla a můžu být v klidu.”

Jak probíhá vyšetření?

Samotného vyšetření se není třeba bát. Pokud proběhne v rámci jednoho dne, počítejte, že může trvat déle jak 2,5 hodiny. Pokud je dítě nezletilé, je nutný doprovod zákonného zástupce. Na začátku si psycholog nebo speciální pedagog zjistí podrobnou anamnézu dítěte, tedy třeba to, jak proběhlo těhotenství a porod dítěte, na zdravotní stav členů rodiny, vztahy v rodině a jiné. Poté následuje samotné vyšetření, zpravidla bez přítomnosti rodiče.

           O svém porodu jsem článek už psala. Několik dní a možná i týdnů mám neustále myšlenky a chuť napsat si to ještě jednou. Ani ne tak článek o porodu, ale "po porodu" . A proč teď ? Protože až teď, po třech letech, to dokážu všechno říct nahlas. A taky proto, že trauma z prožitého porodu je diagnoza.

          Po narození Bety a mém probuzení z narkózy jsem byla neskutečně euforická, že porod skončil a obě žijeme. Podle papírku s informacemi o miminku, který ležel na stolku. Když mi pak místo dítěte přinesli ty šílené informace, ta euforie se zřejmě změnila až v patologický strach. Nejen z prognózy hrozící demence dítěte, ale i strach o její další existenci. Když se pak přidal ještě koktejl hormonů, který je po porodu naprosto normální téměř u každé z nás, vytvořil se bludný kruh, ze kterého jsem se neuměla dostat.

            Poprvé jsem Bety viděla na obrázku v telefonu, který pořídila paní doktorka a snažila se mě rozveselit, jak díky těm hadičkám,  co jí trčí z hlavičky, vypadá jako ufonek. Ufonek ??? Jak prosím ? Tohle totálně vyčerpané, zmordované dítě, s křivě pootevřenou pusinkou a se vším zaťatým v křeči, že je legrační ufonek ? Pamatuju si, jak jsem si tu lékařku prohlížela a přemýšlela, která z nás je blázen mimo realitu. Pár hodin jsem to zpracovávala. Pak přišel manžel a moje mamka. Snažila jsem se zapudit žárlivost, že oni dva už ji viděli a já ještě ne. A máme tady dalších několik fotek. Bylo to strašné. To miminko se mi vůbec nelíbilo. Připadala mi strašně cizí, jiná než jsem čekala. Když muž a mamka s dojetím líčili, jak je nádherná, měla jsem pocit, jak kdyby se pode mnou točila postel a s ní celý okolní svět. Oba pak odešli. Přemýšlela jsem nad těmi obrázky dlouho. Tak dlouho, až jsem to ve svém psychickém problému rozklíčovala. Byla jsem přesvědčena o tom, že moje miminko ten porod nepřežilo a oni mi teď rychle strčili nějaké dítě, které jim tam zbylo. " Ahá, tak to se vám hodí. Zbavíte se odloženého dítěte a ještě si perfektně zakryjete záda." myslela jsem si. Celou noc jsem pak přemýšlela, co vlastně bude dál....Ráno pak přišel pan doktor Velemínský, který na přivolání vytáhl Bety z mého nešťastného břicha. Teď jsem ho však poprvé slyšela mluvit. Jeho hlas byl tak milý, vlídný a klidný. Hlas, který okamžitě léčí. Drželi jsme se za ruku a já z něj vysávala ten klid, tu pohodu a jistotu. To mě nakoplo k tomu, že jsem přelezla tu nekonečně dlouhou dobu, přemohla ten strach a šla se podívat na své dítě. Seznámit se tváří v tvář. Vešla jsem do místnosti s několika inkubátory zahalených dekami. Jeden z nich sestra odkryla a já ji poprvé uviděla. Konsternovaně jsem stála a nemohla uvěřit, na jak nádherné dítě se dívám. Tekly mi takové ty veliké slzy, co se rychle kutálí a pořád jsem si četla její jméno napsané fixou na skle. Najednou jsem viděla, že má moje oči a pusu po tátovi. Pak jsem se posadila do křesla a dali mi jí do náručí. Přitiskla jsem si to její teplé nahé tělo  na hrudník a cítila jsem, jak nám oběma tluče srdce. " Jsem tvoje máma a už se ti nic nemůže stát." pošeptala jsem ji do ucha.     

           Když jsem přišly domů z porodnice, dostala jsem i přes tu žalostně malou produkci mléka šílený zánět prsu. Horečky překročily 40°. Ležela jsem v posteli a dívala se na lustr, jak z něj kape pot. Nevím, co bylo se starším Jiříkem a nevím, co bylo s Alžbětou. Zřejmě celou dobu spala vedle mě, protože jsem nedovolila nikomu, aby na ni sáhl. Odmítala jsem jakýkoliv přesun do nemocnice, protože by mi ji určitě vzali. Takže manžel vytelefonoval a vyzvedl antibiotika, které byly tak silné, že sice rychle pomohly, ale kojení bylo u konce. Ani kapka. Za pár dní bylo po šestinedělí a já se začala pomalu ze všeho škrábat. Chtěla jsem na všechno zapomenout. Jenže bohužel. Při každém objetí toho mimina a pak už i roční a dvouleté Alžběty, se mi tohle všechno vybavilo. Přetransformované ve strach z osudu.. Bála jsem se, že se osud pro ní vrátí a už to dobře nedopadne. Da roky a kousek jsem každý večer v koupelně brečela. Pak už jsem si uvědomovala, že asi budu potřebovat pomoc. Až jsem se jeden večer rozbrečela v posteli a všechno řekla manželovi. Že se každý den bojím, že mi zemře. Říct to nahlas byla polovina terapie. Strašně se mi ulevilo. Strašně.... Pak jsem to zvládla říct ještě mamce a ségře, kamarádce... pokaždé jak kdyby ze mě kousek téhle nemocné mysli odešel.                        Dnes jsou Alžbětě tři, je pořád nádherná, macatá a veselá, já chodím do práce a život krásně plyne, svět se točí rychleji a já vím, že z tohoto bludného kruhu jsem konečně venku. Když jsem před pár dny sloužila sobotu na gynekologické jipce, zpoza plenty jsem najednou uslyšela ten hlas. Hlas, který jsem měla živě v hlavě. Ano. Doktor Velemínský, dnes již ve své nové funkci primáře. Můj, vlastně náš, zachránce.....Děkuji navždy! 

Je doba dovolených, tak sdílím pro inspiraci, kam rozhodně doporučujeme se vydat - ostrov Pašman. V článku najdete taky link na video z naší dovolené😉.

Doufám, že se třeba necháte inspirovat❤️. Krásné léto!

Kvasinková infekce nebo-li vaginální mykóza je častou nemocí, kterou za život onemocní až 75 % žen a méně častěji se může objevit také u mužů. Dochází k ní při přemnožení mikroorganismů v normálním vaginálním prostředí, které je pro každou ženu běžné.

V létě je její výskyt vlivem horka, ale i mokrých plavek, nejčastější. Naštěstí existuje několik možností, jak s ní rychle zatočit a dál si užívat léta, i několik pravidel, jak jí nedat šanci zaútočit. 

Jak poznáte, že trpíte kvasinkami?

Kvasinková infekce se k vám nejprve přihlásí náhlým svěděním v oblasti rodidel, a to uvnitř i zvenku. Svědění se hodinu od hodiny zvětšuje a bývá velmi nepříjemné. Pokud si však budete rozkrok drbat a třít anebo se ve sprše přímo snažit místo i rukou najít a podrbat, nákazu si jen rozšíříte a rozdráždíte. Svědění bude úpornější a následná léčba zdlouhavější.

Rodila navíc začínají být nateklá, prokrvená, můžete začít cítit i pálení při močení a bolest v podbřišku. Pokud se vůbec odhodláte k sexu, bude pak bolestivý. V poslední fázi se pak přidá pro kvasinkovou infekci zcela typický bílý výtok, který je v největší fázi infekce hrudkovitý a usazuje se v zadní části pochvy.

Jak jsem ke kvasinkám přišla?

Deset let jsem se svým mužem, z toho sedm let jsme manželé. Přibližně stejnou dobu od svatby jsme se pokoušeli zplodit miminko, marně. Už od jako malá holka jsem u nás ve vesnici chodila hlídat děti a nikdy by mě nenapadlo, že otěhotnět bude takový problém. Vyzkoušeli jsme všechno možné od babskych rad až po odbornou pomoc v centru asistované reprodukce. Nějaké příčiny, proč se nedaří jsou známé, ale žádná z nich není tak fatální aby se to nepovedlo. 

Po x pokusech jsme se rozhodli pro adopci, oba jsme toho názoru, že pomoc je to vzájemná a lásky máme na rozdávání. Od první návštěvy na sociálce, kam jsme si šli podat žádost uběhlo 11 měsíců a drželi jsme v ruce papír o zařazení do evidence možnosti stát se osvojiteli, ale rovnou nám řekli, že čekací doba může být i několik let. Takže když po pěti měsících zazvonil kouzelný telefon, byla jsem v šoku, a

e krásném. Vůbec jsme neváhali, po seznámeni se spisem jsem dostala kontakt na pěstounku a hned jsem domlouvala schůzku. Malého jsme viděli už asi po třech dnech a okamžitě jsme se zamilovali. Jenže byrokracie je mocná a trvalo dlouhé tři měsíce než jsme si ho konečně mohli odvézt domů. Teď je tady s námi necelé tři týdny, pomalu si na sebe zvykáme ale milovat ho nikdy nepřestaneme. Není to lehké a on to má ještě mnohem těžší než my, v novém prostředí. My si zvykáme pouze na jeho potřeby a zvyky, ale on má změnu úplně ve všem. 

Uz na mě ten náš osmi měsíční zázrak pokřikuje z postýlky tak se mu jdu věnovat, než to nebude jen přátelské volání 🙂 

Jistě to znáte - sedíte s dětmi u vody, v oblíbené hospůdce, děláte si piknik na louce a vlastně nestíháte nic moc jiného, než se okolo sebe stále ohánět rukou a odhánět nezvané hmyzáky od svých potomků, aby chudáci nevypadali jako jeden velký štípanec. Pojďte se společně s námi podívat, jaké máte možnosti prevence a když už vašeho drobečka něco štípne, jak docílit toho, aby se pupínek brzy zahojil. 

Komáři a ti ostatní

O tom, že by vás v létě obtěžoval jeden druh hmyzu si většinou můžete nechat jen zdát. Možností, co všechno může vaší drobotinu poštípat je opravdu hodně. Zaměříme se na ty nejčastější.

• Komáři

Komáří kousnutí patří v létě k těm vůbec nejčastějším. S komárem se totiž setkáte téměř všude. V místě vpichu vám komár většinou zanechá několik milimetrů velký pupínek, který svědí. To zapříčiňují bílkoviny a enzymy, které komáří sliny obsahují a které pro nás mají následný svědivý a dráždivý efekt. 

• Ovád

Až jednoho dne TO přišlo!

Já a PEPCO

Když jsem čekala svoje první miminko, zcela náhodou jsem zabloudila do jedné z brněnských prodejen PEPCO. Zrovna jsme zařizovali pokojíček pro naši princeznu a v záplavě bytových doplňků jsem byla klidně ochotná utonout. Když jsem pak po vstupu do prodejny zjistila, že dekorace jsou jen třešničkou na dortu s korpusem z hraček a polevou z dětského oblečení, můj manžel mě musel z prodejny dostávat násilím. A ty ceny!!! No, asi Vám nemusím dvakrát říkat, že to byla láska na první pohled! Od toho dne jsem tam byla vařená- pečená. A pak mi otevřeli prodejnu přímo naproti domu! No to byla rána pod pas, jelikož jsem tam MUSELA vklouznout pokaždé, když jsem šla okolo, a když už nic jiného, koupit aspoň pytlíky na bobky. Tak prostě, když musíš, tak musíš.

Já a ambasadorka

Nebude proto asi pro nikoho překvapením, že když se objevila na Koníku možnost dělat ambasadorku pro PEPCO, ani vteřinu jsem neváhala. Dokonce přišla v momentě, kdy jsem pociťovala šílenou potřebu se nějakým způsobem realizovat, jelikož s mlékem mi pomalu odplouvaly i mozkové buňky. :D Vždy jsem byla akční (někdo by řekl až přemotivovaná), měla jsem ráda kolem sebe lidi, ruch, a měla jsem šílenou potřebu “něco dělat”. S příchodem dětí se sice nic z toho nezměnilo, ale tak nějak k tomu nebyl prostor.

Nevím, kolik z vás věří v to, že si vše do života jsme schopni přitáhnout, ale já rozhodně. Jak jinak bych si měla vysvětlit fakt, že tato nabídka přišla v čase, kdy jsem denně sledovala novinky na Koníku, jestli se tam náhodou něco pro mě neobjeví? A najednou… tamtadadá!!! Dnešním dnem počínaje už nejsem jenom maminka, která brouzdá po Modrém koníku a hledá inspiraci a rady. Ode dneška jsem #ambasadorka. A že jsem to vzala vážně! Chci reprezentovat a nedělat ostudu, proto jsem se rozhodla dokonce i pro zvelebení svých vědomostí z českého jazyka a tak mám vždy u sebe moji, pro teď, dobrou kamarádku mluvnici českého jazyka. :D

Často se v ambulanci i na sociálních sítích setkávám s názorem, že těhotenské vitamíny způsobují vyšší hmotnost miminka i výraznější přibírání na váze u maminky. Tyto výroky nejsou nijak podložené žádnou studií a ani se nezakládají na žádných faktech a ani selském rozumu. Dítě vyživíme tuky, cukry, bílkovinami, ale ne kyselinou listovou a vitamíny. Je to podobné jako tvrdit, že budeme mít velké dítě, protože jíme hodně salátů.

Oproti tomu jsou studie, které jasně potvrzují přínos užívání kyseliny listové a dalších látek obsažených v těhotenských vitamínech.

V mém soukromém dotazníku, ve kterém odpovídalo 307 maminek nebyl žádný znatelný nárůst váhy novorozenců u maminek, které vitamíny užívaly. Ano. Není to žádný výsledek do studie, ale rozhodně nám říká víc než : ,,kamarádka mojí kamarádky říkala, že….´´

Podívejme se, jak maminky přibíraly na váze. Na tomto grafu jsou výsledky u maminek, které těhotenské vitamíny užívaly:

A tady maminky, které vitamíny neužívaly...výsledky opravdu téměř identické...

Co se týče porodní váhy miminek, tak zde můžeme vidět váhy miminek maminek užívajících těhotenské vitamíny:

Téma, pro spousty lidí neznámé, tabu nebo dokonce zavrhované. Řeč je o duševním zdraví, tedy o tom, jak se člověk cítí, jakou má náladu, jak si udržuje pozitivní mysl a celkově jak prožívá každičký den.

Duševní zdraví je velmi často odsuzované a to z toho důvodu, že je tabuizované přiznat si, že se necítíme dobře. Co je nutné si uvědomit, je v pořádku mít špatný den, je v pořádku, když se vám do ničeho nechce a máte špatnou náladu a je v pořádku se s tím někomu svěřit a mluvit o tom. Mluvit o tom je přesně to, co toto téma potřebuje. V poslední době se dokonce celkem rozmohlo a lidé si pomalu uvědomují jeho cenu. Také je odsuzování kvůli předsudkům a komentářům od okolí: ,,Přece nejsem žádný blázen!”

Definice duševního zdraví?

Není. Každý si na tom najděte to své, co to pro vás znamená. ,Pro mě je to schopnost adaptace těla a mysli na vnější podmínky a přitom si zachovat chladnou hlavu, pozitivní smýšlení a radost ze života.

• Nemám na sebe čas.
• Někdy mám den, kdy nevylezu z postele.
• Jím pozdě večer u televize a zapíjím to vínem.
• Místo svého odpočinku brouzdám po sociálních sítích a řeším pracovní e-maily.
• Nechodím do přírody.

Poznáváte se? Pojďme si tedy ujasnit v několika bodech, jak o to své duševní zdraví pečovat a udržovat ho v co nejlepší kondici. Tím pádem i zlepšit každý den a cítit se co nejlépe je to jen možné!