Jako malá jsem byla do 11 let samé žebro samá ruka, cca ve 12 letech jsem se začala zakulacovat a byla malá baculatá holka. V 15 letech když se mi začali líbít kluci jsem nějak horko těžko kila shodila a stala se ze mě zase štíhlá slečna, po několika vztazích jsem si našla svého nynejšího partnera a otěhotněla. Po prvním těhotenství mi ale zůstalo spousto nehezkých kil, váha přes 80 kg. A i když jsem válčila,možným i skoro nemožným shodila jsem za 4 roky jen pár kil, v ten okamžit jsem otěhotněla znova, s mým nyní už skoro 2 a půl letým synem a svou váhu dohnala až na 92 kg. Které mi zůstaly až do května roku 2017. Tyhle roky byly pro mě šílené, nemohla jsem se na sebe podívat,vyhýbala jsem se zrcadlům a cítila se naprosto hrozně,což se podepisovalo taky na mé psychické stránce. Znám spoustu žen kyprých tvarů,které jsou krásné,sebevědomé a své kila nosí tak nějak s hrdostí,umí se oblékat a vypadají skvěle tak jak jsou,já k těmto sebevědomým boubelkám ovšem nepatřila. Zkoušela jsem různé diety, jedla suché rohlíky, kila zeleniny, suchou rýži.... hladověla a i přes to kila dolů nešla. Vzdala jsem to a vsugerovala si,že prostě takto to je,takto to mám, je to prostě geneticky dané, jelikož u nás v rodině máme všechny ženské co dělat,abychom si váhu udržely a stačí nám jen přičichnout k tabulce čokolády a máme 2 kg nahoře. Smířila jsem se s tím. Hold nejsem holka štěstěny co může jíst od rána do večera a nepřibere a po těhu za pár dní vypadá jako by nikdy ani děti neměla. 

Šel čas, doma nastala krize, do hlavy jsem si vsugerovala, že už nejsem pro svého partnera ani za mák atraktivní, začala sem se vyhýbat i nočním hrátkám,jelikož jsem se za své tělo šíleně styděla a když už něco jednou za čas bylo,tak po tmě,pod peřinou a to ještě plná nervozity,aby někde něco neviděl. Náš vztah se horšil. V tuto chvíli už vím,že to byla jen má vina. Že se ze mě tenkrát stala zapšklá,žárlivá baba,která o sobě věděla,že není vůbec atraktivní a vadilo mi,jen když kolem prošla nějaká krásná, štíhlá ženská a můj drahý na ni jen nevinně kouknul. Zní vám to šíleně?? Mě teď taky, spousta z vás teď určitě kroutí hlavou a říká si,pro Boha,ta je ale blbá,jsou na světě mnohem horší věci,než nějaká kila a máte pravdu,plně souhlasím, ale na druhou stranu, psychická stránka člověka má obrovskou moc a umí člověka úplně změtin. A já tenkrát byla zlomená. 

Nastalo jaro,květe,bylo teplo a my šli koupit nový zahradní bazén,aby bylo v horkých nastávajících měsících kde schladit těla. Tenrkát ve mě nastal zlom. Představa mě skoro 100 kg v bazénu, to fakt ne ☹ . Pořádně jsem se na sebe naštvala a rozhodla se,že to ještě jednou zkusím a od základu jinak. Začala jsem hledat co jsem ještě nezkusila, v TV tenkrát šla reklama na nějaou instatní dietu, při které se hubne pomocí ketózy, velmi snadno a rychle... do toho jsem jít nechtěla,ale zaujalo mě to a tak jsem začala googlit a hledat,co to vlastně ta ketoza je? Jak funguje? Není to zase jen nějaký marketingový tah jak z nešťastných a nespokojených ženských tahat peníze? Načetla jsem spoustu článků a zjistila,že je to opravdu reálný stav těla a že se jí dá docílít docela snadno i bez instantích předražených strav. Na sociální síti jsem si našla skupinu, ve které je sousta lidí,kteří se stravují nízkosacharidově a přidala se,tenkrát ještě s velkou nedůvěrou. Zjistila jsem,že nízkosacharidová strava,nebo li LCHF není dieta,ale životní styl. Lidé se takto stravují spíš za účelem vyléčit různé druhy nemocí, od astmatu, epilepsie až třeba po ekzémy a cukrovku. Má však velmi blahodárné účinky na redukci váhy. Tak jsem do toho šla. Ze dne na den jsem se zebejčila a i když v tom ze začátku bylo šíleně moc práce zvládla jsem to. Ze začátku jsem počítala makra, sacharidy,bílkoviny,tuky . Vše počítala,jídlo vážila.... abych měla přehled. Po cca měsíci jsem počítat přestala,jelikož jsem měla už tak nějak přehled a jela podle svého pocitu. Jednou týdne jsem se vážila a nevěřila vlastním očím, někdy to bylo kilo týdně,jindy i kilo a půl a víc. Občas se váha zastavila a pak se zase pohla směrem dolů. Žádný hlad, žádné chutě,když už jednou za čas ano, šlo to bez trpění řešit, dopřát si třeba vyšlehanou smetanu se skořicí.. nebo jiné povolené dobroty, hubla jsem a přitom byla krásně najedená... Ale to už trošku uhýbám od podstaty článku. Jelikož toto není reklama na LCHF stravu, toto je spíš motivační článek, pro vás,které se třeba dostaly do stejné,zdánlivě bezvýchodné situace,jako já. Každému sedí jiná strava a každý se bude cítit dobře u jiného stravovacího stylu. 🙂 

Takže květen 2017 ,start na změně stravování 92 Kg , leden 2018 57 kg a ještě alespoň 3 kg dolů a budu spokojená. Je ze mě zase šťastná, vyrovnaná a zdravě sebevědomá ženská 🙂 A to je to nejdůležitější. Cítím se fajn, rozdávám úsměvy a i má rodina je šťastnější, protože moje pozitivní energie je blahodárná :D 

Co tím chci tedy říct? Nevzdávejte se 🙂 hledejte, zkoušejte, když se chce,všechno jde a řeči stylu, nejde to, prostě to máme v genech, je blbost !!! 🙂 Vždy se dá najít cesta, jen to stojí dost úsilí,ale ovoce z výsledků jsou pak tak sladké 🙂 

Proč jsem tento článek napsala? Protože vím,že je tady spousta maminek,kterým po porodu svých malých,krásných uzlíčků lásky zůstaly kila navíc, spoustu kil,jako mě a trápí je to stejně jako to trápilo mě. 🙂 

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Od chvíle co jsem zjistila, že čekám druhé miminko jsem se začala těšit na porod. První porod byl fajn ale já si vysnila, že druhý bude ještě o fous lepší 🙂 Někdy v polovině těhotenství jsem si pořídila knižku Hypnoporod, kde jsem načerpala pár informací a inspirace. V poslední třetině těhotenství byla pro mě strašákem poloha KP kdy se mládě dlouho nechtělo otočit. Naštěstí na ko v 36 tt byl Dominik už hezky hlavičkou dolů a já mohla dál v hlavě plánovat porod. Termín porodu jsem měla 11.ledna / na poslední ko u své lékařky jsem byla 20.prosince s verdiktem, že se nic nechystá a protože jsou svátky mám se na kontrolní monitor za týden objednat do porodnice. (Ehm už jsme to nějak nestihli) 23.prosince jsme ještě se synem dopoledne absolvovali výlet na fotbal, odpoledne mi syn usnul v náruči (asi vycítil, že má poslední možnost užít si maminku sám pro sebe) pak jsem usla i já. Ve spánku jsem cítila pověstné "lupnutí" ale nepřipouštěla jsem si, že by mohlo o něco jít. V 16:00 jsem se vzbudila,vstala a najednou cítila jak ze mě teče voda.... spousta vody. Došla jsem na wc a bylo mi jasné, že to je plodová voda. Tak jsem volala na manžela ať se připraví, že jedem do porodnice 🙂 Protože jsem neměla bolesti v klidu jsem si dala sprchu, sbalila sebe a syna k babičce dala si malou večeri (mezitím se asi 10x převlekla)  cca po hodině jsme vyrazili.  Zavezli jsme syna k babičce a zamiřili do porodnice. Tam jsme dorazili cca v 18:00 nikde nikdo takže mě hned sestra vzala a natačela monitor a vypisovla papiry. Pak mě prohlidl doktor, nejdřív moc nevěřil že mi nějaka voda odtíka,otevřena na prst a bez kontrakci jsem byla nakonec ubytovana na hekarnu a čekalo se co se bude dít dál. Manžela jsem poslala domů. Největší strach jsem měla, že se porod nebude chtít sám rozjet a já budu nucena podstoupit vyvolání. Snažila jsem se hodně chodit, nahřívat bříško ve sprše a přemlouvat Domču ať jde ven ;) Kolem 21h začaly slabé bolesti, postupně se stupňovaly...nejlépe mi bylo ve sprše. Ve 23 mi natočili kontrolní monitor prohlídli s tím, že se něco děje ale žádný zázrak. Pak mě doktor i další dvě sestřičky chodily přemlouvat ať si necham dát injekci na uklidnění a od bolestí abych se vyspala. S díky jsem odmítla, že jsem nepřišla spát ale rodit a nemám v plánu se teď nechat utlumit aby mi za pár hodin chemii porod vyvolávali. Mezi půlnoci a třetí ranní jsem párkrát mezi kontrakcí usla ale už se pomalu nedaly vydržet v leže. Nad ránem už jsem trávila většinu času ve sprše nebo ohnuta a rozkročená u postele 🙂 V 5 ráno přišli natočit monitor, vydržet ležet na boku už skoro nešlo, ale na monitoru téměř bez známky kontrakcí :-O (až pak jsem se někde dočetla, že při bolestech a kontrakcich jen do podbřišku to monitor nezachytí) říkala jsem si že pokud mi po prohlídce řeknou že se nic nepohnulo... balím se a jdu domů na cukroví 😀 Vizita, která měla být v 8 byla až těsně před 9 a doktor přišel zrovna při kontrakci, s usměvem jak to je nejlepší pro vyšetření do mě šmatral se slovy že kdyžtak zavedou tabletku a na to že to fakt už bolí se moc netvařil. No po vyšetření změnil názor a se slovy že jsem na 6 cm a mam se urychleně přesunout na porodní box se mi "ulevilo" Na boxu jsem volala manželovi a u klystýru vtipkovala se sestřičkou, že snad to manžel stihne, že na něj počkame 🙂 Pak mě poslala na wc a do sprchy. Přišly asi 2 kotrakce, které ve sprše šly ještě ustát, ta poslední při oblíkání už byla horší, naštěstí v tu chvílu klepal na dveře manžel, že je tam. Zvonim na PA že teda hotovo a můžem natočit monitor, lehám si na bok a cítím, že to není uplně ta nejlepší poloha. Přichazí kontrakce a já se svíjím bolestí a začinám si přitlačovat a křičet. Manžel se pta jestli má volat PA tak mu říkam že snad mě slyší a dojde. Za chvili je tam a já už řvu a tlačím, tak na mě volá, že tlačit ještě nemůžu (ha ha) tělo si dělalo co chtělo...stěží jsem se zvladla otočit, PA už jenom hlasí že je to tady a vidí hlavičku, s další kontrakcí jsem vytlačila hlavičku a pak zbytek tělíčka. Doktor přiběhl na poslední chvili, dětská až když jsem měla malého na břiše... PA nestihla podemě dát ani podložky ani si nic nachystat. Což bylo možná štěstí, protože mě neměla čím nastřihnout a hraz tak bránila ručně a musím říct, že s úspěchem protože jsem skončila jen s jednim kosmetickým stehem. Následovaly dvě hodinky kdy jsme nerušeně leželi se synem a manželem na porodnim boxu a užívali si první chvile.

Takže shrnutí, porod takový jaký jsem si vysnila, jen teda kontrakce jsem si chtěla užívat vklidu domova. Což tak uplně nevyšlo ale celý porod jsem si i tak více méně odbyla sama se sebou, posledí fáze která opravdu bolela trvala asi 15 minut, žádná chemie oblbováky ani zásahy z venčí. Jsem pyšna na sebe, své tělo a mého syna za to jak jsme to zvládli a na porod budu opět s úsměvem vzpomínat !!!

Ahoj holky, všechno to začalo obyčejnou kontrolou u paní gynekoložky, kde mi zkontrolovala moč, zmeřila tlak, zvážila..Šla jsem se převléknout do kabibky a čekala až me paní doktorka zavolá.

Ptala se mè jestli je všechno v pořádku. Odpověděla jsem ji, že mi občas tvrdne břicho a někdy to bolí.

Skočila jsem si na kozu a paní doktorka me vyšetřila. Začla vědět s hlavou jako by bylo něco špatně. Než jsem se ji zeptala co se děje řekla mi, že to není dobré. Měla jsem zkrácený čípek, a paní doktorka cítila hlavičku. Malá byla strašně moc dole. V tu chvíli na mě šel strach. Strach o malou.

Po vyšetření na koze jsem si lehla, aby mi udělala ultrazvuk. V tu chvíli mi ztvrdlo břicho. Paní doktorka opět vrtěla s hlavou. Pak dodala, že musím být hospitalizována, páč na ultrazvuku byl vidět zkrácený čípek a ze měla malá hlavičku dole.

Druhý den jsem měla nástup. Přišla jsem na příjem k porodu do nemocnice. Tam jsem si lehla a dali mi pásy na břicho. Přiznávám, nevěděla jsem, ze tvrdnuti břicha jsou kontrakce, jelikož jsem byla prvorodicka. 

Na papíře se mi objevovaly kontrakce a to sice nepravidelné, méně bolestivé. 

Protože já jsem lempl, musím s kamarádkou společně. 30 denní výzva. Začíná se zlehka, každý den se trochu přidá. Po skončení buď přidáme cviky a nebo pojedem podle Jillian.

Podobných výzev je po internetu mraky. Je to takový dobrý odrazový můsteke pro začátek. Jsem zvědavá na rozdíl...

společně s pohybem si chci vyřešit i jídelníček. Budu do řešit s odborníkem.  Potřebuji dostatečný příjem když je neustálý výdej kolem malého, kojení a teď i toho nějakého cvičení. 

Určitě ty kila přesvědčim aby přišla 🙂

Chtěla jsem začít rozvíjet jemnou motoriku. V životě je velmi důležitá. S ní úzce souvisí hmat. Celé dny se dotýkáme různých předmětů, povrchů. Proto jsem přemýšlela jak na to. Hraček je spousta, ale většinou jsou drahé nebo nesplňovaly mé očekávání. Projela jsem internet a našla zajímavé tipy na hmatové desky. Hned jsem začala nadšeně vyrábět 🙂

Není na tom vůbec nic složitého. Nic nemusíte kupovat. Využijete všechny zbytky z domácnosti.

Potřebujete karton nebo dřevěnou desku, lepidlo (já použila Herkulese, takže pozor na olizování!) nebo oboustrannou lepící pásku, různé zbytky jakýkoliv povrchů a textur. Hladké, hrubé, kluzké,...

Použila jsem stuhy (atlasové, jutové, organzové, apod), pískovaný obrázek, krajka, lékařská špachtle, plyš, dřevěné motýlky, celofán, kus látky, keramické korále, plyšové kuličky, vatu, podložku do zásuvky (IKEA), jemný šmirgl papír, krepový papír, trojcípý šátek, kreativní papír

Dále můžete použít: Pírka, kamínky, bublinkovou fólii, různé šmirgl papíry, alobal, sirky,....

Nastříhala jsem si kousky jak jsem potřebovala a jednu po druhé lepila na kus kartonu. Protože jsem lepila Herkulesem, bylo důležité nechat vše pořádně zaschnout. Takže jsem desku opět vytáhla až druhý den, kdy jsem si byla jistá, že všechno perfektně drží. Což se samozřejmě nestalo - stačilo jedno škubnutí a nařasený celofán byl fuč. Proto jej příště přilepím po celé ploše.