Stylově oblečená maminka stojí v dokonale čisté kuchyni a dělá palačinky nebo peče koláč. Je perfektně učesaná, nemá jedinou vrásku nebo kilo navíc. Na zavolání přiběhnou dvě rozkošné, načančané holčičky, způsobně se usadí ke stolu a s chutí sní maminčin výtvor z nablýskaných talířů. Nikdo nedrobí, nikdo nevylévá pití ani si nezapatlá před chvilkou oblečené tričko… přesně takhle jsem viděla samu sebe, když jsem si v těhotenství hladila břicho a přemýšlela,  jak se nám asi bude žít ve třech.

                        Chvíli to vypadalo dobře. Sofie byla / je ukázkové dítě. Hodně spala, tabulkově přibírala, vyvíjela se podle učebnic. Já měla čas poklidit, uvařit a večer odpočívat. Ale stejně mi náš krásný byt nepřipadal tak úplně nablýskaný. Možná díky ceduli na lednici : „Když spí dítě, jdi taky spát“ . Nicméně v reklamě bych ještě obstála.

 Jak Sofi rostla, zvyšovaly se i její nároky – na prostor, pozornost i množství hraček. Bylo třeba dbát zvýšené opatrnosti, pokud jsem nechtěla šlápnout na Lego Duplo, plyšáky nebo na dítě samotné.. Do toho jsem podruhé otěhotněla. Ale do reklamy dobrý… Možná už ne na pečení, ale na prací prášek určitě.

                Dneska ráno jsem si na tuhle svou reklamní představu vzpomněla ve chvíli, kdy jsem dělala palačinky svému muži, kterého čekal 1. zápas sezóny.. a to si zaslouží něco speciálního, že. Scéna přesně jako z reklamy – maminka stojí v kuchyni plné plastových misek, lahviček, piškotů a drobků ze snídaně a dělá palačinky v pyžamu. S vlasy do všech stran držím v jedné ruce pánev a druhou utírám nos mladší dceři, která je už týden nemocná, tudíž spí pouze na mém rameni a od tatínka nudli utřít prostě nechce!!! Starší dcera se samozřejmě hrne pomáhat, takže lovím marmeládu na podlaze a jedním okem sleduju, jestli se až moc nepřibližuje ke sporáku (Sofie, ne marmeláda).

                Přemýšlím, na jaký produkt bychom mohli točit reklamu dnes, 4 roky od chvíle, kdy jsem snila svůj sen o rodinném životě. Na čisticí prostředky? Nebo by nás ukazovali jako odstrašující příklad na přednášce o důležitosti antikoncepce? Anebo bychom nikomu za zvěčnění nestáli, protože takhle to vypadá běžně všude, kde mají malé děti?

                    Takhle -  já se někdy dost naštvu sama na sebe, ráno odvedu Sofii do školky, Emu posadím k absolutně nevýchovné, animované pohádce na DVD a během dopoledne vygruntuju byt, vycídím koupelnu, kuchyň, roztřídím prádlo, hračky, vymetu drobky ze všech koutů…… a po té statečně udržuji pořádek. Týden. Ano, přiznávám se, že víc jak týden nejsem schopná být maminkou z reklamy.

„Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Celá rodina jsme k miminku přilnuli. Bylo to tak jednoduché. Lidské mládě je celkem dlouho závislé na pomoci druhých, proto je to tak podle mě zařízeno, že člověk a obzvlášť žena tak snadno přilne i k cizímu dítěti. A dítě? Tomu je jedno, kdo se o něj stará, ale nutně potřebuje někoho blízkého – jednu známou tvář, aby si utvořilo vazbu a dokázalo si vytvářet vztahy i v budoucnosti.“

Práce přechodných pěstounů mě fascinuje. Jak člověk dokáže otevřít srdce opuštěnému dítěti, zamilovat si ho a pečovat o něj se stejnou láskou tak, jako by bylo jeho vlastní a pak, když přijde ten správný čas předat ho novým rodičům? Dnešní článek přináší životní příběh právě jedné takové hodné „tety“ pěstounky. Možná, že nám na tyto otázky odpoví ...

Od dětství jsem milovala děti. Nejraději jsem si hrála s panenkami. Pokud byla příležitost, vozila jsem sousedkám živá miminka. Dnes se divím, že nám je půjčovaly, ale tenkrát to bylo běžné.

Brzy jsem věděla, že vlastní děti rozhodně budu chtít, budu je chtít brzy a budu jich chtít hodně. Občas mě ovládl panický strach z toho, že děti nebudu moci mít. Nedovedla jsem si představit, že bych žila plnohodnotný život bez dětí.

Vdávala jsem se 4 dny po svých osmnáctých narozeninách. Postupně se nám narodili tři synové. Bylo to náročné, ale krásné období. S dětmi jsem byla doma a dohodli jsme se s manželem, že doma i zůstanu, dokud to jen trochu půjde. Uměli jsme se uskromnit a děti snad nepociťovaly žádnou nouzi. Šest let po třetím synovi ještě přibyl čtvrtý syn. Chtěli jsme ho trochu dřív, ale vyšlo to jinak. A bylo to dobře, protože jsem si ho opravdu naplno užila.

Nakonec jsem tedy s dětmi zůstala doma 19 let. A nelituji ani jednoho roku. I když byly období, kdy to bylo náročné, dnes na to moc ráda vzpomínám. Samozřejmě, že žít z jednoho platu není pro každého, ale my jsme se tak rozhodli a nelitujeme.

Naskytla se šance otestovat novinku na trhu zubních past. Jsem tomu ráda, jelikož mě trápí citlivé krčky a ráda zkusím nějakou novou pastu. Tak zazvonil pošťák 😀

Byli jsme trochu překvapeni, že v tak oooobrovské krabici plné mašliček, se může ukrývat malá zubní pasta. Možná by stačila třetinová velikost krabice 🙂

Na první pohled Vás zaujme design pasty . I tentokrát se vyplatilo tvrzení, že "v jednoduchosti je krása " . Bílo-modrý vzhled jí sluší a krátké popisky nejsou přeplácané a nijak se navzájem neruší. Velmi příjemné je profilované víčko, které neklouže v prstech jako hladká, a lehce se šroubuje. Osobně se mi tento design velmi líbí a tím se zvýšila zvědavost zda bude pasta vyhovovat i na kartáčku a dutině ústní 🙂

Po vytlačení zjistíte, že nemá žádné barevné proužky, které u nás stejně fungují max. pár dní, ale je čistě bílá, lehce se vytlačuje z tuby a potěší Vás její jakoby "gelová" konzistence, která se zároveň udrží na kartáčku 🙂 Nemá žádnou výraznou vůni ani chuť, která by pálila na jazyku či dásni, naopak je jemně mátová, lehce pěnivá a čištění zubů s ní bylo snadné a příjemné .

                                        Jedna ukázka tesáků s pastou v akci 😀 😀

Popisky o pastě nelhaly, vážně nemáte plnou pusu pěny, se kterou by si Vás doma mohli spléct se zuřivým pittbullem, či koněm Váňi  na Velké Pardubické. Další plus, které celý proces čištění zubů zpříjemní. Sice mi zdravotní stav nedovolil zkusit popíjet červené víno přímo během čištění, ale zelený i ovocný čaj chutnaly stále stejně. Další plus pro Zendium pastu 🙂

Čtvrtý týden od oplození, tedy šestý týden těhotenství tzn. 5+1 až 6+0.

V tomto období dochází v rámci procesu neurulace k postupnému uzavírání nervové trubice. Na obrázku můžeme vidět, jak se z neurální ploténky vytváří trubice. Vypadá to jednoduše, ale celý proces je velmi složitý a i drobné poruchy můžou způsobit velmi závažné vývojové vady – rozštěpy neurální trubice. Užívání kyseliny listové již před početím a v časném těhotenství velmi zásadně snižuje riziko vzniku těchto vad.

Čtyři týdny po oplození už má embryo jasně zřetelnou hlavovou část se žeberními oblouky, ze kterých se později vyvinou hlavové struktury a krk, a na druhé straně je protažené do tenkého ocásku. V tomto období vypadají embrya savců téměř identicky.

Na ultrazvuku již uvidíme gestační váček se žloutkovým váčkem a embryem se srdeční akcí uvnitř.

Neurulace a její poruchy

Jak jsem již zmínila, proces neurulace spočívá ve vytvoření neurální ploténky na hřbetní části embrya a následně ohýbání ploténky a uzavírání v neurální trubici. Pokud vše proběhne tak, jak má, bude centrální nervový systém – mozek a mícha – obklopen mozkomíšním mokem a chráněn meningy (obaly) a následně kostěným systémem. Mícha uložena v páteřním kanálu. Mozek ukryt v lebce.  

Původně jsem měla v plánu jiný článek, ovšem toto téma je tak nějak velmi aktuální. Mám potřebu o tomto tématu něco napsat, neboť mám pocit, že běžný člověk (který se v dané oblasti nepohybuje a problematice příliš nerozumí), má (nejen) díky médiím značně zkreslený obraz o soukromém školství.

Nejsem nějaký přeborník, to ne. Ale už vím docela dost a cítím se kompetentní oponovat minimálně většinu zkreslených názorů, které ve společnosti panují a ráda se pustím i do následné diskuze, jakkoli vím, že je to na dlouho a že kdo je přesvědčený o své a jediné pravdě, nepomůže ani 1000 pádných argumentů, aby jej změnil.

Ještě tedy o mně – proč chci psát o tomto tématu a proč se na to „cítím“. Před mateřskou jsem se pohybovala v jazykové škole, ale také v oblasti státního školství. Učila jsem na velké škole a na romské škole. Zážitky to byly k nezaplacení. Kdybych se měla rozhodovat znovu, nerozhodnu se jinak. Pak přišlo mateřství, první dítě, druhé dítě… Stala jsem se (mimo jiné) spoluzřizovatelkou soukromé školky (funguje 2 roky a nyní čerstvě se uchází o zápis do rejstříku MŠMT). Do státní by se totiž můj nejstarší nedostal a navíc neměla ani moc dobrou pověst, takže jsem tam své dítě vlastně od začátku ani dát nechtěla. Začala jsem se zajímat hlouběji o svobodné vzdělávání a alternativní přístupy ve výuce. Rozšířila jsem si aprobaci o učitelství na 1. Stupni ZŠ (a během toho se mi narodil třetí potomek). Během studia jsem přečetla další chytré knihy a poznala spoustu alternativně smýšlejících kolegů (včetně některých z těch, kteří nám na VŠ přednášeli a měli bohaté zkušenosti a měli to v hlavě pěkně srovnané). Navíc se ukázalo, že můj nejstarší syn je dítě se speciální vzdělávací potřebou.

Soukromým školám nejde o prachy

Jasně, jsou takové, které jsou založené za účelem zisku. Ale VALNÁ VĚTŠINA zakladatelů škol sleduje zcela jiné cíle. Nicméně proč by lidé dobrovolně platili velké peníze (jde-li o zisk, malé peníze to nebudou…), když by z toho neměli něco navíc? Pokud může soukromá škola nabídnout něco více (obvykle mnohem více) než státní, není divu, že někteří jsou ochotni za to zaplatit… Každopádně spousta škol (dovolila bych si říct většina, ale nemám konkrétní čísla, tak se tu pak nechci hádat o drobnostech) je zřizována např. spolky či obecně prospěšnými společnostmi.

Proč tedy potřebují soukromé školy ne zrovna malé školné, když nejde o prachy? (aneb jak je to s dotacemi)