Už dlouho přemýšlím, že sem napíšu naši cestu k miminku. Třeba to někomu pomůže. Někomu, kdo se snaží a snaží a nejde to. Nám to taky dlouho nešlo a teď jsme ti nejšťastnější rodiče na světě. Držím všem snažilkám palce. Mateřství je to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.

O dítě jsme se začali snažit v roce 2010 po desetiletém manželství. Předtím jsem si nebyla jistá, jestli dítě chci nebo ne, proto tak pozdní začátek. Myslela jsem si, že když nejsem taková ta zoufalka, která chce dítě za každou cenu, tak že to půjde samo a rychle. To jsem se teda pořádně spletla. Otěhotnět se mi podařilo až na jaře roku 2012. Na první kontrole v šesti týdnech bylo všechno v pořádku, a hlavně srdíčko tlouklo. Byla jsem tak šťastná, že jsem to hned všem hrdě oznámila. Zhruba za 2 týdny jsem večer začala slabě krvácet, a tak jsme jeli na pohotovost. Tam jsme se dozvěděli, že plod se přestal vyvíjet a že srdeční aktivita ustala, a rovnou mě objednali na druhý den na zákrok. Když jsem se probudila z narkózy, tak jsem jenom brečela a brečela. Hrozně moc mi pomohla milá paní Ukrajinka, která v nemocnici pracovala, a která mě chodila utěšovat a držet za ruku. Doma mi pak pomohla rodina, kamarádka s velkou tabulkou čokolády a druhý den i dámská jízda, kde jsem se ještě vybrečela a uzavřela to v sobě s tím, že to tak asi nemělo být. Na józe mě učili, že se všechno děje z nějakého důvodu, i když ho třeba nechápeme a v danou chvíli nevidíme. A asi je to pravda. Na podzim roku 2012 mi nečekaně zemřel tatínek a v době, kdy umíral, bych já byla těsně před porodem. Nevím, jak bych to tenkrát všechno zvládla.
Vzhledem k tomu, jak dlouho nám trvalo, než se mi podařilo otěhotnět, jsme se s manželem rozhodli zkusit umělé oplodnění. V letech 2012 - 2014 jsme ho podstoupili celkem 4 x, z toho 3 x mi zaváděli "čerstvá" embrya a jednou zmražené. Celé tohle období pro mě bylo velice náročné. Moje emoce byly jak na houpačce. Doktoři mi vždy oznámili, že máme krásné, životaschopné embryo (embrya), a že šance na otěhotnění je veliká. Když jsem tam tak ležela a viděla na monitoru ten shluk buněk, který by měl být moje dítě, brečela jsem. V duchu jsem s budoucím miminkem mluvila, domlouvala mu, ať se tam uhnízdí a slibovala, že budu dobrá maminka. A pak přišlo několik týdnů čekání, doufání a těšení se, než udeřila realita. I přesto, že všechno vypadalo ideálně, embrya se neuchytila. Při posledním pokusu, který proběhl v létě 2014, mi doktoři vložili dokonce tři krásná embrya. Všichni čekali, že se alespoň jedno uchytí, vtipálci mi předpovídali, že se uchytí všechna. I statisticky už jsme na to "měli nárok". Test, který jsem si po čtrnácti dnech udělala, byl pozitivní. Měla jsem ohromnou radost, zároveň jsem se ale trochu bála, jak bych zvládla případná trojčata. Na kontrole v centru pro asistovanou reprodukci se ale nic neukázalo. Možnosti byly dvě. Buď se jedná o biochemické nebo o mimoděložní těhotenství. Nakonec to naštěstí bylo jenom to biochemické. Nechápala jsem, co je se mnou v nepořádku, proč se to nedaří.
V dubnu 2014 jsem se seznámila s čínskou medicínou. Spíš ze zvědavosti, než že bych si myslela, že mám nějaký problém, jsem ji zkusila. Hned na prvním sezení mi paní oznámila, že mám mimo jiné i oslabené ledviny, které jsou podle čínské medicíny zodpovědné za plodnost. Tak jsem začala docházet pravidelně. Podstupovala jsem léčbu jehličkami a polykala bylinky. Na doporučení mé čínské doktorky jsem poslední hrazený cyklus IVF odložila na později, aby se mé tělo stačilo dát do pořádku. A tak nějak jsem to vypustila z hlavy s tím, že do ledna času dost.
Na podzim jsme s manželem, rodinou a přáteli odjeli do kouzelné roubenky na společný víkend. Všichni jsme si to skvěle užili. Dělali jsme oheň, s dětmi dlabali dýně, hráli hry a k tomu popíjeli vínko. Za tři týdny jsem zjistila, že jsem těhotná. Strašně jsem se bála to někomu říct, věděl to jen manžel. Jenže to bylo zrovna na výročí úmrtí táty, všichni byli smutní, tak jsem to nevydržela a tu dobrou zprávu jim na hřbitově oznámila. Dál jsme to ale nešířili, čekali jsme, až uplynou ty kritické první tři měsíce.
Na každou kontrolu ke svému gynekologovi jsem chodila úplně vystresovaná. Manžel mě musel pokaždé v čekárně uklidňovat. Když mi po 12 týdnech můj doktor řekl, že teď už to vypipláme, spadl mi kámen ze srdce. Věřila jsem mu. Celé moje těhotenství probíhalo skvěle. Sice mi bylo občas špatně od žaludku, ale nezvracela jsem. Večer jsem bývala víc unavená, a tak jsem chodila dřív spát. V práci mi ve všem vyšli vstříc. Věděli, jak dlouho jsem na miminko čekala. Bříško pěkně rostlo, ultrazvuky byly vždy v pořádku, a já jsem si to užívala jako nikdy v životě.
A pak, ve 26 týdnu těhotenství, mi doktor oznámil, že se mi zkracuje děložní čípek. Prý nic dramatického, jen se mám víc šetřit, polykat magnézium a za týden přijít na další kontrolu. Jenže za týden to bylo ještě horší a já jsem musela hned do nemocnice. Tam jsem si čtyři dny poležela, dostávala jsem kapačky a odpočívala. Zkracování čípku se zastavilo, a tak mi lékaři slíbili, že po víkendu můžu domů. Ten samý den odpoledne mi praskla voda. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Když mi to došlo, zavolala jsem sestřičku a zbytek už mám celý jako v mlze. Dostala jsem injekci s kortikoidy, které pomáhají plicím miminka dozrát. Pak mě sanitka převezla do Podolí, kde jsou na nedonošená miminka zařízení. V Podolí mi řekli, že se budeme snažit udržet miminko v bříšku co nejdéle. Minimálně alespoň 72 hodin, aby stihly dozrát plíce. I když plodová voda pořád vytékala, miminko ji zatím mělo dost, protože nová se průběžně vytvářela. Takhle jsem to vydržela 3 dny, ale pak už bylo mimčo na suchu, a tak jsem musela jít rodit. Manžel, který byl v neustálé pohotovosti, přijel za 15 minut. Věděla jsem, že miminko je natočené koncem pánevním, a že budu rodit císařem. Když mi píchali epidural, klepala jsem se jak ratlík. Ale aspoň jsem byla při vědomí. Když toho drobečka vyndali ven, plakal. Plakal úplně stejně, jako donošené děti! Ten tenoučký pláč byl pro nás zázrak. Pak jsme ho ještě na pár sekund zahlédli, když ho odnášeli do inkubátoru, a to už jsme s manželem oba brečeli. Ta strašně malinká "věc" zabalená do fólie, je naše dítě. A tak se nám 7. 4. 2015 narodil syn Daniel. Narodil se předčasně v týdnu 27 + 4 a vážil jenom 990 g, ale žil. Nejdřív byly vidět jen hadičky a jedno chodidlo zabalené do fólie. Ani další dny to nebylo o moc lepší. Bylo těžké uvěřit, že to fialové stvořeníčko kost a kůže, které se vejde do dlaní, je náš syn. Nevím, jak nejlépe popsat ty dny plné strachu, kdy jsem jako máma měla být se svým dítětem, kdy jsem měla pocit, že se o něj musím postarat a nemohla jsem. Jediné, co jsem pro něj mohla udělat, bylo zajistit mu mateřské mléko. Tak jsem poctivě po třech hodinách z prsou vymačkávala těch pár kapek mleziva a nosila je svému chlapečkovi. Hned, jak nám to lékaři umožnili, jsme začali klokánkovat. Ten úžasný pocit, kdy jsem poprvé držela svoje dítě a mohla ho přivinout na prsa, nikdy nezapomenu. Brečela jsem jako želva. Vůbec jsem v ty dny hodně brečela. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co s člověkem udělá kombinace neustálého strachu a rozbouřených hormonů.
O lékařských detailech se nebudu rozepisovat. Důležité je, že nás po 2 měsících pustili domů. Daník vážil 2,36 kg a měřil 44 cm. Většina lidí se bála si ho pochovat. Ale nám s manželem, kteří jsme ho klokánkovali jako kilové miminko, se zdál "obrovský".
Teď už je Daníkovi 22 měsíců (19 měsíců korigovaného věku) a zdá se, že je úplně zdravý. Pokud všechno půjde tak, jak má, mohli by nás v létě vyřadit z nedonošenecké poradny.

A tak nezbývá než poděkovat všem lékařům i sestřičkám na resuscitačním oddělení v Podolí a na JIP v Krči. A nejvíc děkujeme našemu synovi, že tak statečně bojoval o svůj život a že to pro nás pro všechny vybojoval. Daníku, jsme moc pyšní, že sis nás vybral za svoje rodiče. Milujeme tě.

V pátek jsem měla svoje první rande s chemoterapií. Jak už to bejvá někdy se rande vydaří a někdy zase ne. U mě to definitivně láska na první pohled nebyla, myslím, že ani ten druhej pohled to tak nějak nespraví, ale naše dočasný skoro přátelství půjde.

Musím se přiznat, že po tom prvním zavolání, kdy mi oznámili, že mám rakovinu, jsem odmítla jednat po telefonu s doktorama a tohle všechno přenesla na Amíka. Amík se teda stal mým styčným důstojníkem a tak to byl on, kdo zvednul v lednu telefon a dozvěděl se, že budu muset podstoupit chemoterapii. Chudák opravdu se snažil to podat dobrým způsobem. "Hele mám pro tebe dobrou a blbou zprávu, ale ta blbá je jenom dočasná. Prostě krátkodobě to bude na hovno, ale douhodobě skvělý vyhlídky!" Snaha o bezstarostnej tón zněla poněkud křečovitě, ale i tak se počítala.

V pátek 10. února přišlo na řadu to krátkodobý období na hovno. Koneckonců jde jenom o 12 tejdnů a 12 kol chemoterapie. Takže jsme předali mini chlapíka tchýni, máma, já (hvězda dne) a Amík jsme nasedli do auta a frčeli do nemocnice. Ano, svoje první rande jsem se rozhodla uskutečnit v nemocnici a ne jen v infúzním centru, kde bude naše randění pokračovat. Nemocnice to už je moje stará známá, mám pocit, že od prosince jsem tam snad jednou tejdně, jen pro mámu to bylo její poprvý v týhle budově. Jako starej mazák jsem jí provedla:"Tady v tom patře byla ta biopsie, tady zase sociální pracovnice," ukázala jsem jí butik s parukama a podprsenkama s vycpávkama a pak už se šlo na věc.

Čekárna, zase, tentokrát, ale naše rande bylo napevno a čas se dodržel. Jedenáct dopoledne, volají moje jméno. Jdeme dovnitř. Všechen personál je v modrým, prej aby to nevypadalo tak nemocničně, pokoj má super výhled v rohu stojí křeslo. Pane polohovací, jako zařízený to mají pěkně. První rande je oťukávací a tak bude trvat nejdýl, v plánu bez zádrhelů jsou čtyři hodiny plus nějaký drobný. Máma nevypadá zrovna nejlíp, nervózní je i Amík. Mně osobně se do toho celýho taky moc nechce, přeci jen tu reputaci nemá to moje rande nejlepší.

Sestra je skvělá, pořád se směje, definitivně pomáhá situaci a my, teda nejvíc já, se uvolňujeme. "Nejdřív vám dáme steroidy a slanej roztok." Povídá vesele sestřička. "A narostou mi po něm svaly?" Ptám se já. "Ne svaly nebudou, jen se moc nevyspíte." Škoda, jsem mohla trumfnout nařachanýho bráchu. "Po steroidech dáme benadryl proti alergii. Ten definitivně ucítíte, prostě budete mírně mimo, možná hodně." Pokračuje sestra. "No a jakmile přijde na tu chemoterapii nandám si bílej plášť, tak se nelekněte, je to pravidlo."

A už to jede, žíla napíchlá a steroidy kapou, já žertuju, Amík se schovává za foťák a máma sedí v koutě, nějak jí do mluvení není.  Ha, tak vymyšlený to mají dobře, jakmile začne působit benadryl je mi všechno jedno. Paráda nejdřív člověka oblbnou a pak ho začnou trávit. Na nehty u rukou a nohou mi dají zmrzlý gely, prej potom ty nehty neslezou. Sestra se oblíkne do bílýho pláště. Taxol neboli ta opravdický chemoška je tady v puse okamžitá pachuť chemie jako bych vylízala záchodou mísu těsně po umytí. Naštěstí to netrvá dlouho. Reakci na taxol a herceptin nemám, jen mě bolí ta žíla a je mi trochu zima. Tahle nemocnice je super, dokonce dostanu i nahřívanou deku, dvě, tři, na záchod se sunu s tyčí u ruky.

Než jsem porodila naší malou treperendu, měla jsem ve spoustě věcí týkajících se mateřství jasno..."tohle budu dělat tak, a tamto zase onak, a tohle rozhodně nikdy dělat nebudu..."No a jak to už tak bývá, představy vzaly rychle zasvé☺ i o tom budou moje budoucí příspěvky.

Dnes se vám svěřím, jak to dopadlo s mojí před-porodní představou o spaní.

Vždycky se mi líbilo, jak v amerických filmech má už malé novorozeně svůj pokojíček, kde samo krásně spinká zatímco rodiče si užívají klidného spánku ve společné ložnici. Nechat nově narozené miminko v jiném pokoji mi přišlo až příliš drastické, pro začátek jsem měla představu, že bude ve své postýlce vedle naší postele a kolem 6 měsíců se i se svojí postýlkou přestěhuje do svého pokojíčku. A samozřejmě bude od 4 měsíců dostávat na noc kaši a prospí celou noc, jako kdysi já.

Povedlo se?

Hahaha, ani omylem.

První dny po porodu jsem byla hrozně unavená a jelikož malá byla dost nenažraná, kojila jsem kvůli častému kojení a únavě vleže. Většinou jsme u toho obě usnuly a na přendávání do postýlky nedošlo. Potom taky často trpěla " na prdíky" a nejlepší spací poloha byla bříškem na bříško☺.

Na začátku celého procesu vzniku nového lidského jedince stojí spojení dvou pohlavních buněk. Mužské spermie a ženského vajíčka.  Zdá se to velmi jednoduché, ale opak je pravdou. Jedná se o velmi důmyslný a složitý proces. 

Vajíčko – oocyt v průběhu ženského měsíčního cyklu postupně zraje v tzv. folikulu.  Když folikul dosáhne velikosti přibližně 20 mm, tak praská a dochází k uvolnění vajíčka  - ovulaci.  Oocyt je nasáván rozšířeným ústím vejcovodu. Vajíčko čeká ve vejcovodu přibližně 6 – 24 hodin, kdy je schopné oplození. Tato doba je značně individuální a je odlišná u každé ženy. Pokud došlo k pohlavnímu styku, tak musí spermie, které přežívají v těle ženy až 48 hodin, doputovat obrovskou vzdálenost z pochvy až do vejcovodu.

Když si uvědomíme, jak je velká spermie a jakou vzdálenost musí překonat , tak je opravdu na místě mluvit o kouzle oplození. Vzdálenost, kterou spermie překonávají je přibližně 1500x delší než spermie sama.  Nutno podotknout, že spermie je pouhá jedna jediná buňka, která nemá nohy ani oči ani mapu, a přesto nezabloudí a je schopná včas dorazit do vejcovodu.

Jak jsem již zmínila, k oplodnění vajíčka dochází ve vejcovodu.  Celý proces průniku spermie do vajíčka je velmi důkladně kontrolovaný. Na povrchu vajíčka je specifický obal – zona pellucida. Tento obal je spermie schopná překonat díky drobnému váčku na vrcholku hlavičky a to akrozomu. Akrozom obsahuje enzymy, které naruší zonu pellucidu, a tím je umožněn vstup spermie do vajíčka. Jakmile pronikne do vajíčka jedna spermie, spustí se kaskáda dějů, která změní struktury obalu vajíčka a tím zamezí proniknutí dalších spermií dovnitř.

Každý lidský jedinec je nositelem dvou sad chromozomů, proto pohlavní buňky nesou jen jednu sadu. Po splynutí dvou pohlavních buněk může tedy vzniknout nový jedinec se správným počtem chromozomů. Jedna sada od otce a druhá od matky.

Po oplození dochází k dělení buněk a tzv. rýhování vajíčka. Přibližně čtvrtý den po oplození vzniká útvar morula, který je tvořen z 64 buněk. Morula následně vstupuje z vejcovodu do dělohy. Přibližně 6. den se vytváří blastocysta, která začíná nidovat – uhnízďovat se v děložní sliznici. V tuto chvíli se začíná do krve vylučovat hormon hCG. Následně je možné jej detekovat i v moči.  

„Den ode dne, týden od týdne to bylo pro obě strany těžší. My jsme odcházeli s těžkým srdcem a vědomím, že jí tam necháváme a vracíme se do prázdného domu. Ale jsme dospělí, my se s tím popereme. Maličká to nesla o dost hůř.“

Pro adoptivní rodiče je velmi důležitý termín „právně volné dítě“.

Co to přesně znamená? Pokud biologická matka opustí miminko v porodnici s tím, že ho chce dát k adopci, má ještě spoustu času si svůj čin dobře rozmyslet a případně vzít zpět.

Nejprve podepíše v šesti týdnech věku dítka souhlas s adopcí a následně lze tento souhlas vzít ještě celé tři měsíce zpět.

Takže dítě je právně volné nejdříve ve čtyřech a půl měsících věku. Co přesně to v praxi znamená pro nás adoptivní rodiče a jaké dopady to celé má na dítě, si přečtěte v následujícím příběhu:

Cesta k adopci

Moc zdravím všechny současné i budoucí maminky. Byla jsem vybrána jako nová ambasadorka Femibionu zde na MK.

Na začátek bych se ráda všem, kteří mě neznají, představila. Jsem lékařka v oboru gynekologie porodnictví. Na MK funguji přibližně rok a píšu blog o těhotném gynekologovi. Mým cílem zde na MK byla od začátku nenásilná edukce. Je totiž velmi smutné, když jsou nastávající maminky dezinformovány a stresovány někdy naprosto nesmyslnými informacemi kolujícími na internetu. Další problém je, že spousta článků vyžaduje k pochopení jistou úroveň medicínských znalostí. No a já když jsem přibližně před cca rokem seděla s rostoucím břichem u počítače a náhodou jsem narazila na pár diskuzí, kde byly nastávající maminky stresovány neúplnými a zcestnými informacemi a mě se z toho udělalo lehce nevolno při představě, že bych byla těhotný laik a toto si přečetla. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodila myšlenka na edukaci maminek. Na blog, na kterém bych zveřejňovala zábavné články s mými osobními postřehy doplněné o odborné informace. 

Svoji práci miluji a dělám ji primárně pro pacientky. Šťastné pacientky dělají šťastnou i mě. Občas dost náročná životní filozofie, ale stojí to za to. Projekt ambasadorky Femibionu mě hned od začátku moc zaujal. Nejen, že je substituce kyseliny listové v prvních týdnech těhotenství naprosto klíčová pro správný vývoj embrya, což je všeobecně známá věc, ale také je spousta dalších důležitých látek, které je v těhotenství důležité doplňovat a moc se o nich nemluví. Femibion mě přesvědčil hlavně díky obsahu aktivního folátu a relevantním studiím, které jednoznačně potvrzují jeho účinnost. No a když jsem si přečetla velmi zajímavý článek mého kolegy doktora Michala Kouckého o snížení rizika předčasného porodu při užívání kyseliny listové, tak jsem si byla jistá, že být ambasadorkou Femibionu je pro mě jasná volba 

Tak a teď něco k tomu, na co se můžete (a doufám, že i budete) těšit 

Projedeme si v následujících týdnech celé těhotenství z pohledu embryologie, tedy budeme řešit, jak se vlastně z oplodněného vajíčka stane miminko…a také si povíme něco o rozštěpech neurální trubice, o kterých se ve spojitosti s užíváním kyseliny listové mluví nejvíce. A nebudeme mluvit jen o kyselině listové, ale také o její aktivní formě a jejích výhodách. Také nezapomenu i na ty další důležité látky, o kterých se moc nemluví 🙂

Mám pro Vás připravenou spoustu zajímavých obrázků, takže se máte na co těšit…možná zajdu udělat i pár fotek do laboratoře k embryologům 🙂