Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.  

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

Celé tři týdny jsem strávila ve společnosti kosmetiky s minerály z Mrtvého moře a je na čase Vás seznámit se svými poznatky. Prvotně chci říct, že mě balíček příjemně překvapil svým obsahem, bylo toho hodně. Osobně jsem zkušenost s touto kosmetikou neměla, ale Mrtvé moře a Izrael jsem navštívila, a tudíž jsem již zaslechla různé ódy na cokoli, co kolem Mrtvého moře alespoň prošlo. Nutno dodat, že kosmetika prošla pravou zatěžkávací zkouškou, testovala jsem v mrazivém lednu, kdy pleť i vlasy trpí. 

Něco málo o mně: Jsem částečně pracující aktivní maminkou dvou ještě více aktivnějších holčiček, ke kosmetice mám vřelý vztah, ale nerada experimentuju, pokud najdu něco, co mi stoprocentně vyhovuje, denně používám od mladého věku (no už se přehupuju k půlce  čtvrté dekády 😲 ) tělové mléko či krém, nutně potřebuju noční pleťový krém, mám dlouhé, husté vlasy a v zimě dost problemtickou pleť. Jsem dost nedisciplinovaná v mazání rukou, přestože přes zimu nejvíc trpí.

Tak tohle stvoření Vám teď představí následující sestavu pěkně postupně:

• mýdlo
• tělové mléko
• denní pleťový krém
• pleťová bahenní maska
• krém na ruce
• koupelová sůl
• šampon pro normální vlasy

A začneme od neutrálních až nepříznivých výrobků k těm pro mě top.

MÝDLO

Dělala jsem si test a vyšel jakoby negativně, ale mě se to moc nezdálo. Věděla jsem, že když mám divný pocit, že se se něco stane. Navíc jsem si všimla, že ta druhá čárka byla nejspíš také vidět i když ne tolik, co ta druhá. Přítel si myslel, že to byla náhoda a nebo jsem koupila vadný kousek. Za nedlouho my to nedalo a koupila jsem nový. Neustále jsem tam čárku viděla a byla silnější po týdnu skoro, ale pořád to nebylo ono. Ke konci prázdnin a k tomu jsem jela s tátou pro auto, jel s námi i přítel. Poslední dobou jsem se cítila divně až pak jsem začla zvracet u benzínky. Bylo to strašné. Cestou spátky mi nebylo o nic líp. Nakonec jsem usla a spala celou cestu domů. Poté jsem začla znova a nepřestávalo to.Už jsem nevěděla, co dělat a tak jsem řekla příteli ať mě odveze do nemocnice. Nejprve jsem jela na infekční jestli taky nemam tu virovou nemoc. Vyptával se mě na různé věci a když jsem mu řekla nakonec i o tom divným testu, poslal mě na gynekologické oddělení. Tam jsem čekala asi 15 minut na doktora až přijde ze sálu. Prohlédl mě atakdále, nakonec mi oznámil, že jsem už  v 6 týdnu. Docela mě to vyděsilo. Zeptal se mě i na možnost potratu, ale i tak ze mě nevypadlo ani slovo.  Sedla jsem si v čekárně a začla brečet. Nevím jak na to bude reagovat přítel a natož naši. V té době jsem poprvé nevěděla, co říct, jak se zachovat. Člověku se hlavou prožene tolik myšlenek. Podle mého pohledu přítel usoudil, že moc dobře jsem nedopadla. Cestou domů jsme řešili, co dál, jak to budeme řešit. Nejprve byl proti tomu si to nechat. Ale copak to jde? To malý nechci nechat jít jak krávu na jatka. Jsem zásadně proti potratům. Nakonec jsem to doma řekla. Myslím, že u nás to vzali docela dobře. Táta sice nevypadal nadšeně, ale myslím, že to půjde. Horší to bude, až to bude oznamovat přítel doma. Jeho táta byl nadšený a jeho máma začla plašit. S ní to lepší už nebude, zrovna 2x ji nemusím. Neusále má nějaké kecy a je nejchytřejší světa. Chtěla jsem mít mimčo, až za pár let. Když budeme bydlet sami s přítelem a až budu mít klid na to se o to malinký postarat, aspoň by mi tam do toho nikdo nekecal pořád. Nakonec jsem se rozhodla, že si ho nechám. Ve 13 týdnu jsem byla na první prohlídce, kde mi řekli, co a jak. Pak jsem začla chodit na prohlídky v termínech. Cítila jsem se strašně, ten pocit, že jste na všechno sama. Chvilkama jsem si i vyčítala, že jsem si to nechala. Ono ani v 18 letech se neni čemu divit. Myslím, že jsem na tom hůř než přítel. Tomu už je 24, což si myslím, že tak akorát věk, kdy u by měl mít více rozumu. Pocit úzkosti mě zúžoval neustále, už jen když šel někdo kolem s dětma. Ani doma jsem si už nehrála tak s malým bráchou, jako vždycky. Nějak jsem ani nevycházela z pokoje. Po pár týdnech se to zlepšovalo. V polovině těhotenství jsme se s tím smířili, hlavně přítel docela bral to líp než na začátku. Dokonce  jeho máma i naši to taky vzali vpohodě. Chodím na kontroly a různé prohlídky. Všechno je vpořádku a už se můžu na ní jen těšit. Jsem ráda, že už i přítel se vzchopil a těší se na ní. Je krásné jak si s ní povídá, hladí bříško a dává ji pusinku. Teď už se na ní moc těšíme. Spoustu věcí jsem dostala od mamky, pár jsem jich koupila a mám snad všechno. Ještě tu není, ale brzy bude. Už teď ji moc miluju, protože vím, že ona jediná tu pro mě vždycky bude.

Myslím, že rčení "Časem se všchno se zlepší, chce to jen čas a trpělivost" je docela pravdivé rčení. Podle mě si každý zaslouží svou šanci a to i malé nenarozené děťátko. Jsem zásadně, proti potratům, chápu když má někdo těžkou životní situaci. Ale jak se říká, všechno se dá vyřešit jen se musí chtít! Jsou lidi, kteří se snaží o miminko, ikdyž se jim nedaří nevzdávají naději. Proto, je lepší , když někdo mimčo nechce dát ho do kojeneckého ústavu, nebo k adopci. Kde si ho vezmou náhradní rodiče budou ho milovat jako by bylo jejich vlastní. Poslední dobou slyším spoustů případů, kdy někdo novorozeně hodí do popelnice, domácí týrání, děti bez rodičů atd.Chci poprosit abychom nebyly lhostejný, každý má právo na život. Není nic hezčího než dětský úsměv plný radosti.

Děkuji za přečtení celého článku. 

     Tenhle článek je pouze mou osobní úvahou. Nejsem lékařka a popravdě jsem toho názoru, že ani alopatičtí lékaři v tom nemají jasno. Proto prosím, berte vše, co je zde psané, pouze jako spekulace nezakládající se na vědecky podloženém základě ;). Informace jsem však čerpala z relevantních zdrojů (nebudu dokládat, neukládám si je).

     Kožní problémy má v současné době mnoho dětí. Začínají brzy po porodu a naštěstí mnoho z nich v dospívání vymizí. Už to začíná být bráno jako něco normálního, tak jako jsou za běžné považovány různé alergie. Když měl ale můj syn ve třech měsících "atopický ekzém", určitě mi to normální nepřipadalo. Před početím jsme se detoxikovali, nosil pouze biobavlnu, prala jsem velmi šetrně... Začala jsem tedy pátrat po tom, co vše může kožní problémy způsobovat. 

     Věděla jsem, že kůže miminka je velmi zranitelná. Do tří let jsou buňky pokožky velmi propustné a tak netvoří takovou ochranu, jakou by asi miminka v našem chemickém světě potřebovala. Proto není vhodné používat jakékoli kosmetické přípravky do koupele, na mazání apod. Přečtěte si složení a trochu "gůglujte". S hrůzou zjistíte, že své dítě v nejlepší víře mažete chemickým koktejlem. A s přívlastkem "dětský", popř. "přírodní". Dítěti stačí ke koupeli voda a pokud bychom být úplně důslední, tak ani ta pro něj není "dost dobrá". Obsahuje mj. chlór, který je taktéž pro děťátko škodlivý. Ano, je pouze v malém množství, ale dítě jej nepotřebuje vůbec! Proto dáváme do vaničky na 24 hodin šungit, u kterého bylo prokázáno (vědecky 🙂), že má schopnost odstraňovat chlór, těžké kovy aj. Není to jako koupat dítě ve studánce, ale aspoň něco 🙂. Když už tedy dítě okoupeme a tím mu smyjeme ochrannou bariéru kůže, je třeba ji zase vytvořit. Velmi doporučuji meruňkové máslo, popř. olej. Je pro děti naprosto nejvhodnější.

     Chemie není pouze v kosmetice, je i v oblečení. Ano, i v dětském. Čichli jste si někdy k novému oblečení? Málo které je bez toho hnusného pachu "novoty". To z něj čpí chemie... Jistě jsou normy na dětské oblečení, ale víte, jak je to s normami... Stát nikdy nešlápne prodejcům tak na krk, aby museli chemii vyloučit úplně (a jde to!). Někde jsem četla výzvu Greenpeace (tuším) směřovanou velkým firmám, ve které je vyzývali k tomu, aby odstranily chemii ze svého oblečení. Většina firem se k tomu do určitého roku zavázala. Nejvhodnější je tedy pro děti nebarvená biobavlna, konopí, bambus, merino apod. Věřte tomu, že jim nebude vadit, že nemají pestré barvy a krtečka na tričku ;).
     Dále jsem přišla na to, že kůže je odrazem toho, co je ve střevech. To Vám potvrdí kdejaký lékař. Pokud je miminko kojené, je tedy na vině, bohužel, maminka. Jsem přesvědčena o tom, že za velkou část kožních obtíží dítěte může Candida albicans, popř. jiná kvasinka. Candidu má přemnoženou naprostá většina lidí naší konzumní společnosti, aniž by o tom věděli. Mají nespecifické obtíže  - svědí je nos, bolí hlava, jsou unavení a malátní, ženy mívají vaginální obtíže... Lékař Vám neřekne, co Vám je. Ale pokud si uděláte velmi jednoduchý slinný test, pravděpodobně zjistíte, že se Vám kvasinka přemnožila. Žije z cukru, bílé mouky a všeho, co tyto složky obsahuje. A pokud má žena tento problém, byť o něm neví, předává Candidu svému miminku už v bříšku. To pak může mít různé střevní obtíže (třeba i koliky??) a hlavně ekzém. Moučnivka v ústech miminka se objevuje až v nejtěžších případech. A maminka v dobré míře dítko maže kortikoidy a u toho jí rohlík s nutelou...

     Problémem mohou být i těžké kovy. Ženy, které mají hodně plomb, bohužel předaly v těhotenství a dále i při kojení svému dítěti také určité množství rtuti. Byly provedeny výzkumy, které u novorozenců čerstvě po porodu zjistily množství rtuti v krvi odpovídající počtu plomb... O amalgámových plombách se už mezi zákonodárci živě diskutuje a pokud vím, tak poslední zprávy byly takové, že budou postupně zakázány. Mohou tedy i těžké kovy ovlivnit kůži našich dětí? A proč by nemohly...

     Příčin může být mnoho, ale to zase příště, budí se mi dítě ;)

Den první (12.1.2017):

Ráno jsem vypravila partnera do práce, vyvenčila hafana, uvařila si čaj a jen tak vegetila. To jsem ještě nevěděla, že je to poslední dopoledne doma bez Tebe :-*

Dala jsem péct králíka a šla poklidit psa. Po obědě jsem si dala kávu a rozhodla jsem se, že bych mohla začít skládat druhou čtvrtinu z 6000 puzzle. Postavila jsem jen rámeček a jeden pruh, který rozděluje vodní hladinu a domečky.

16:30 - Najednou jsem měla pocit, že jsem si 2x cvrkla. Šla jsem na záchod a tam se to spustilo. Pořád jsem nevěděla, jestli čůrám, nebo to teče samo. Verdikt jsem vyslovila, když jsem cítila, že to přestalo téct, ale když jsem se postavila z WC, znovu se to spustilo. Bylo to jasné - je to voda. Když jsem vyšla ze záchodu, partner na mě volal z garáže: "Lásko, už jsem doma z práce." Uvařila jsem mu kávu a šla za ním.

Řekla jsem mu, že se asi něco začíná dít, protože mi teče voda a že si má vypít v klidu kávu, okoupat se a já že se dobalím a pomalu pojedeme do porodnice.

ON: "To jako vážně??"

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

Všechno začalo tím, když jsem po roce marnýho snažení našla na TT dvě čárky. Bylo to 15.září 2015 přesně na můj svátek. Ten den jsme se s tehdy ještě přítelem hádali kvůli práci. Pracovali jsme spolu a on chtěl změnit práci. Já jsem už delší dobu měla zvláštní pocit a nikam jsem odcházet nechtěla. Viděla jsem dvě čárky na testu a začala jsem brečet. Hned jsem to oznámila příteli a na jeho reakci : ,,To určitě" (on už taky ani nedoufal, že by se to povedlo), nikdy nezapomenu 😀 A začalo období štěstí a neuvěřitelnýho strachu o miminko a přitom jsem měla od začátku bezproblémový těhotenství. 6 týdnů před porodem jsem skončila v práci a už jsem jen chodila na kontroly, kde mi doktor neustále řikal, že se příště už nejspíš neuvidíme, že určitě porodím. V den termínu už mi všichni psali, jestli jsem ještě celá a 9 dní po termínu jsem nastoupila na vyvolání. Nějak jsem neměla strach z porodu. Ráno v 7 nástup a čekání, jestli se to nerozjede samo. Samozřejmě nic, jen slabý nepravidelný kontrakce. Druhý den ráno mi dali čtvrtku tablety. Za 10 minut už jsem se kroutila bolestí na posteli a říkala si, že tohle nemůžu zvládnout, když to může trvat ještě X dalších hodin. Po cca hodině od zavedení tablety mi praskla voda. Upřímně na to vzpomínám, jako kdybych se cachtala v rybníku. To bylo moře vody. Po tomhle jsem automaticky sama odešla do sprchy, volala jsem příteli ať už jede a cca po půl hodině jsem vylezla ze sprchy, oznámila jsem PA, že rodím a šla zpět na pokoj. Za chvilku dorazil přítel a odešli jsme na monitor. Ten jsem už absolvovala v leže na boku a těžko jsem rozdýchávala kontrakce a drtila stojan s monitorem. Přítel mě hladil po vlasech a v tu chvíli jsem mu chtěla i vynadat. Bylo to taak nepříjemný. 😀 V tu chvilku bych radši vyskočila oknem než abych nechala PA, aby zjistila jestli se otevírám. Na těch bolestech bylo tohle to nejnepříjemnější. A bylo to tady. Přesun na sál. Přítel přemýšlel, jestli má jít taky. On fakt trpěl, když mě viděl, jak se kroutím 🙂 Ale šel. Já už neměla sílu. V 8:00 zavedena čtvrtka tablety, v 9 mi praskla voda, v 10 dorazil přítel a 21.5.2016 v 11:01 se pomocí VEXu narodil náš syn Petr. Porod byl moc rychlý, malý nestačil dorotovat, proto ten VEX. Měřil 52 cm a vážil 4010g. Čekali jsme na něj tak dlouho. A 20.8.2016 jsem si vzala toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Teď je našemu Peťulovi 8 měsíců a trochu nám vyrostl. 78 cm a 9800g. A teď už vím, že čekání se vyplatilo. On je naše největší štěstí 🙂

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂