Bylo 4.1.2017 a já jela na obyčejnou kontrolu, která byla 3 dny po TP. Monitory dopadly úplně skvěle, takže jsem cestou na UZ přemýšlela, co udělám manželovi k obědu.😁 Ale! Na UZ zjistili, že se nám ztratila plodová voda. Doktoři si pořád mysleli, že ze mě prostě odtekla, tak dělali testy na plodovou vodu a samozřejmě vyšly negativně. (Možná jsem byla prvorodička, ale plodovou vodu bych poznala). Tak si mě tam nechali, protože hrozilo něco malému Tadeáškovi a tak jsme dostali antibiotika. Snad každou půl hodinu jsem chodila na monitory, aby věděli, jak to s malým vypadá a kupodivu - monitory byly výborné. Poté mě přišel vyšetřit doktor a ptal se mě, jestli chci čekat nebo ne. Já mu samozřejmě řekla, že bych to ráda měla za sebou. Ihned zavolal sestru a řekl, ať mu přinese jednu tabletku na vyvolání. Zavedl jí, což bylo hodně nepříjemné a řekl mi: "Teď budeme čekat na nějaké kontrakce, do půlnoci ale budete mít odrozeno." Já jim nechtěla věřit, protože hodně lidí si stěžovalo, že při vyvolání měli akorát bolesti, nic se nedělo a tak jim museli dát třeba 4 tabletky, což jsem opravdu nechtěla, pochopitelně. 😂 Tabletka mi byla zavedena v 15:25, bolesti začaly už v 16:00, tak jsem dala info manželovi, že může přijet - bude se totiž rodit. Když byly bolesti tak nesnesitelné, poprosila jsem doktora, ať zavolá primáře a dají mi epidural. Primář přišel - byl neskutečně milej, vysvětlil mi co a jak, a napíchnul ho. Všechen personál mi slíbil, jak se mi do 10 minut uleví, že nebudu skoro nic cítit. Ejhle, 10 minut pryč a manžel byl úplně na nervy, že mi to vůbec nepomohlo - bylo to snad ještě horší, než předtím. 😣 Snažila jsem se kontrakce krásně prodýchávat a fakt mi to pomáhalo. Opět přišel doktor a řekl: "Ty brďo ženská, Vy jste nám teda pokročila, během 20ti minut jste se otevřela ze 2 prstů na 8 (ani nevíte, jak se mi v tý chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že chybí už jen kousek a malý bude venku). Mezitím jsem šla hopsat na míči, aby hlavička sestoupila níž do pánve - vydržela jsem tak 5 kontrakcí déle se to nedalo. Sestřička mi řekla, že na mě znova kouknou a ejhle - otevřená na 10cm, pojďte se přesunout na sál, jdeme rodit (v tu chvíli jsem pocítila obrovskou radost a úlevu).Vylezla jsem na křeslo a přišla první kontrakce .. zatlačila jsem jen, co to šlo a doktor mi sdělil, že budu muset tlačit víc, jelikož se chlapcovi moc ven nechce, takhle se to opakovalo ještě 3x a na pátou kontrakci byl malý Tadeáš na světě - šel špatně ven, jelikož tam měl šprajcnutou ručičku a měl pupečník okolo krku, tak proto se mu lezlo špatně. Malého mi ihned položili na bříško, kdyby jste viděli manžela, jak se na nás díval 💕 jeho výraz si budu pamatovat navždy. Řekl mi, že děkuje za krásnýho syna, dál mi pusu na čelo a začal brečet. ☺ Nevydržela jsem to a slzy štěstí se mi v okamžiku spustily taky. Náš syn Tadeáš se narodil ve 20:45, takže pouhých 5 hodin od podání tablety a vážil 3250gramů. Moc ho milujeme a jsme za něj neskutečně vděční. 💜

Život nezačíná porodem, ale těhotenstvím. Vlastně začíná ještě dřív, dávno před těhotenstvím. Budoucí maminka se narodí a už tehdy, jako malá holčička po narození, si s sebou na svět nese několik set tisíc až 2 miliony vajíček (okolo 20. týdne prý dokonce okolo 6 milionů). Její maminka, budoucí babička, tak v sobě nosí zárodky svých vlastních budoucích vnoučat. Příroda je opravdu neuvěřitelná a mnoho věcí je nad možnosti našeho racionálního chápání...

Síla rodiny a její energie je velká, mnoho věcí se tak přenáší nejen geneticky, ale také energeticky – sklony k určitému chování se začínají formovat částečně už v době těhotenství. Dítě od zhruba 15. týdne slyší a naučí se tak rozeznat hlas svých rodičů (od zhruba 28. týdne). Okolo 25. týdne si dítě vědomě hraje s pupeční šňůrou, okolo 30. týdne otevírá oči. Jeho život opravdu začíná měsíce před tím než ho my pochováme. Ještě dříve před tím ale dítě vnímá energii – to základní „cosi“ co vnímáme všichni, více nebo méně.  To co v nás plyne, co nás oživuje. Čím se řídíme, když říkáme „nějak jsem to věděl/a“.

I když tedy s děťátkem budoucí maminka nekomunikuje nějak vědomě (mluvení, zpívání, hlazení bříška, čtení nahlas apod.), neustále probíhá výměna energie mezi ní a miminkem. Dítě na nálady maminky reaguje a bere je za své, prožívá je jako své vlastní.

Dítě vnímá emoce maminky přes hormonální nastavení jejího těla (zjednodušeně adrenalin = stres, endorfin = klid a radost). Dítě ale vnímá víc: je energie maminky klidná a vyrovnaná, plyne volně? Má jí dostatek? Nebo je maminka vyčerpaná? Má starosti, je přetížená, protože řeší rodinné konflikty, nedostatek financí, potíže v partnerském soužití? Bylo těhotenství neplánované a žena zažila šok? Objevují se u ní úzkosti nebo deprese? Nemůže se rozhodnout jestli si má dítě ponechat nebo ne? Má strach z porodu, z toho jestli zvládne péči o své první dítě / jak zvládne péči o další dítě? Cítí se připravená? Má podporu nebo prožívá osamělost? Dítě a maminka jsou spojené, to jak se daří jednomu určuje jak se daří druhému. Napojení na maminku je velmi silné i po porodu - zhruba do konce 1. roku dítě vnímá sebe a maminku jako JEDNO. Představte si tedy jak velké je napojení na maminku dokud je miminko přímo v ní...

Těhotenství je zvláštní, opravdu „jiné“ období v životě ženy. Může být krásné a pohodové kdy žena cítí svoji ženskou sílu, uvědomuje si to, že má jedinečnou schopnost dát život a být někomu tak moc blízko... Může to být ale také hodně náročné období. Jak se s mnohdy rozporuplnými pocity v těhotenství vyrovnat?

1. Postarejte se o svoji fyzickou pohodu – to hodně souvisí s tím jak nám funguje hormonální systém a také s tím jak na tom žena byla zdravotně už před těhotenstvím, jestli užívá léky apod. V průběhu těhotenství je možné zdraví podpořit :

Tak začínám úplně nový život, přestěhovala jsem se do konce roku k našim, kterým jsem strašně vděčná za to,jak mi pomohli,jak psychicky,tak hlavně finančně. Našli jsme pronájem, pomohli mi s kaucí,vybavením i menšími úpravami v bytě, a od ledna bydlím. Zatím s dcerou,ale doufám, že časem budu mít v péči i syna.A pak budu už úplně spokojená, a snad se někdy objeví někdo, kdo za to bude opravdu stát, a bude mít rád mě,i mé děti.Zase tomu začínám pomalu věřit 🙂

V sobotu 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mini chlapík si hraje a chechtá se.

Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla, jak ji zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. Nevím, kde to je, co to je, kolik je typů.

Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. "Co když je to všude?" "Co když se toho nikdy nezbavím?" Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. "No, vidíš takhle je mi pořád." Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.