"Některé změny uděláme hned, na některé musí uzrát čas. Každá změna, ať malá, či velká otevírá novou cestu a nové příležitosti, nebo naopak přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud s ní nejsme vnitřně v souladu a pevně si za ní nestojíme...."

Už 24 let jsem neměla vlasy kratší než k lopatkám. Stříhání vždy jen o trochu míň nebo víc centimetrů.

Kdy jindy je čas na razantní změnu účesu, než na mateřské dovolené. V čase zkracování, kdy každá volná minuta je dobrá. Nejlepší je mít účes typu umýt a jít.

Po 24 letech jsem se rozhodla k výraznému zkrácení.

Když máte opravdu dobrého kadeřníka, musíte si na realizaci nějaký čas počkat. Čas do změny byl dlouhý a já tak měla možnost své počáteční vzplanutí kdykoliv odvolat.

Změna tak měla čas uzrát. A přesto jsem své rozhodnutí nezměnila. Proč tentokrát ne?

Vždycky jsem se velkých změn bála. Nejsem střelec, k zásadním otázkám přistupuji s opatrností a odstupem. Dlouho analyzuji a přehodnocuji, než se k něčemu finálně rozhoupu. O to víc, pokud mám dostatek času.

Na tuhle změnu jsem byla vnitřně připravená. Cítila jsem, že v aktuálním okamžiku to bude změna k lepšímu.

A je! A i kdyby to tak okolí nevnímalo, já ten pocit mám.

A o tom to je. Cítit, že tak jak se rozhodnu, je to pro mě správné. Ne pro manžela, tchýni, kamarádku, děti …, ale pro mě.

Rozhodla …. udělala …. a s lehkostí do slova a do písmene jdu dál. Nabitá zkušeností, že změna je opravdu život a není třeba se jít bát.

Někdo by mohl namítat, co řeším takovou prkotinu, jako je ustřihnout 30 centimetrů 🙂 a ještě o tom psát.

Skutečně tu nejde o vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu o poznání, že měnit má smysl pouze to, s čím jsme vnitřně v souladu, a to bez ohledu na to, jakého rozsahu a vážnosti změna je.

Změna otevírá novou cestu a nové příležitosti, a nebo přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud si za ní opravdu nestojíme.

Jakou životní změnu jste v poslední době udělali a jaký z ní máte pocit?

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz 

Najdete mě i na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂

„Jizvy a poškozený lymfatický systém tu budou už napořád, ale s tím se dá žít."

Tento příběh jsem chtěla zpracovat už velmi dlouho. Myslím si totiž, že by mohl pomoci (nejen) žadatelům, kteří na své dítě teprve čekají a propadají pocitům beznaděje, zda se z nich vůbec někdy ti rodiče stanou. Věřím totiž, že za každým adoptovaným dítětem je silný životní příběh a tento má sílu hned v několika směrech.

O svůj příběh se se mnou podělila maminka tří adoptovaných dětí.

Manželé se poznali ještě na vysoké škole, po jejím ukončení si oba našli dobrou práci a pomalu začali plánovat rodinu. Chtěli alespoň tři děti, ale nebránili se ani čtyřem. V době, kdy Růženka plánovala již vysadit antikoncepci a v práci se chystala na svůj první TeamBuilding v životě, přišla velmi závažná zpráva. Při biopsii bulky, kterou jí nalezli při vyšetření v prsu, byly objeveny zhoubné buňky - rakovina.

Rakovina

Růženka věděla velmi dobře co ji čeká, její maminka si vyslechla stejnou diagnózu jen tři roky před tím. Prošla si chemoterapií, ozařováním a z nemoci se naštěstí dostala. Ale to nebylo vše, v její rodině na stejnou nemoc zemřela prababička, babička a také teta. Takže o nemoci věděla téměř vše.

Poprvé to začalo 2.února 2016, kdy jsem ráno vstala s nevolnosti ale nějak sem si řekla že to prejde tak sem vypravila a v klidu odešla do prace, tam jsem se převlékla a šla pracovat jelikož sem pracovala ve stoje tak to tomu moc nepřidalo zhoršovalo se to zacla se mi motta hlava , špatně od žaludku a najednou pocit ze budu zvracet tak sem běžela na záchod, umyla a sla zpet a za 10 minut znovu uz sem ani nedosla zhroutila sem se k zemi cela bílá přišla mistrova ze ať jdu radši k lékaři, tak sem se oblékla a šla sem ta nic nezjistila tak v klidu a večer sem znovu zvracela tak si říkám ze uz je to divné, tak sem šla spat a hned rano skočila do lékárny pro test. Tak a přišla chvile pravdy drzela sem v ruce tyčinky a čekala , bylo to nekonečné a po ubehlych minutach a ejhle, ty dvě čárky tam byly v tu chvíli sem se rozbrecela smíšené pocity nevěděla sem co delat tak volam me nejlepší kamaradce tak hned přišla a že zajde semnou k doktorce🙂 tak sme dorazili , sla sem do ordinace a rikam ji to, tak ze mi udela utz a vysetreni tak tam tak lezim, ona se diva na tu obrazovku a dlouho nic nerika az nejednou, tak ano jste těhotná gratuluji ste v 7 tt :-O , dívala sem se na ni s otevrenou pusou, tak mi vypsala papiry a dala tehotenskou prukazku. Tak sem to sdelila manželovi ten byl štěstím bez sebe ! A tak to začalo, prvni dva měsíce bylo vse v pořádku, pote se zacli objevovat potíže s dýcháním, otoky, šíleně bolestive křeče do nohou na ktere ani magnesium nepomahalo a. do toho se mi pprad vracel zanet tam dole, takze co tyden to sem byla u doktorky bala sem se aby se to nedostalo k miminku ale bylo mi receno ze by nemelo. Jelikož se lecim se štitnou žlázou tak sem musela jit ve 13 tt na screening kvůli vrozenym vadam, naštěstí vse  vyslo v pořádku, poté sem musela jeste na genetiku tam vyšlo take vse v pořádku, uf spadl mi kamen ze srdce, asi po pulce zacaly silene bolesti do zad, břicha a tvrdnuti tak me doktorka pripojila na monitor a tam se ukazaly slabe kontrakce byla sem 36+3tt, tak me pro jistotu poslala do nemocnice do těhotenske poradny, tak za tyden sem tam jela udelala mi vysetreni,utz a rekli ze tam budu muset zustat, tak sem lezela tyden v nemocnici nic se nezmenilo porad bolesti zad, akorat do me cpali prasky a nic nezabiralo tak po domluve s primarem me propustily, dva tydny na to sem musela na kontrolu tam chtela rani moč ale ja zapomela tak me poslala s kaliskem na zachod tak sem se svlekla sedla si a ted se chci zvednou najednou bolest a uz sem se nezvedla takze shrbena sem se slzama v ocich vysla a sestricka coco stalo rikam ze nevim ze najednou tohle a strasne to boli tak ze me vysetri to bolelo jeste vic , tak ze me domu uz pustit nemuzou takze sem tam skoncila znova na kapacce, ubehl tyden bolesti ustaly a jaco stale v nemocnici uz uplne hotova z toho nic mi neni, nic nevim , hrůza... druhy tyden to byla streda tak doktor prisel a rika ze po poslednim utz mela mala vahovy odhad 2,500g a po druhym taky ze za tyden ma stejne ze nepribira ze se musi domluvit s primarkou o vyvolani, ouu asi je neco špatně :( vydesena volam.manželovi ten me uklidnoval, ze vse bude v pořádku ze se nemam bat, ze hned jak pude z práce prijede 🙂 tak odpoledne prijel a zrovna přišel doktor a rika, tak zitra v 9:00 nastup na vysetrovnu nanebo vyvolani, uff uleva a zaroven strach. Večer tedy s obavami sem si slařekla lehnout... Ráno v 7:00 budicek, snidane to sem snedla jen loupak, a prisla 9 hodina prisla sestra a slo jsme tak semsem vylezla na lehatko a. doktor ze ted to bude nepříjemné a zavedl mi tabletu, silena bolest hruza, a rika tak a ted cekat az zabere nekomu zabere za hodinu , za dve nekomu za den tak kdyztak prijdte. Dobře, taktak jdu zpatky na pokoj, v klidu si zabalim veci a leham si na pokoj ubehla pul hodina a citim bolesti a tvrdnuti bricha , coto!? :-O tak se zvedam a. zhorsuje se to , ubehlo 10 minut a větší bolesti a nucenico prodychavat, v tu chvili prichazi sestra ,kouka na meinternetu a usmiva se arika tak uz? tak udelame monitor., tak me napojilapro, slabe kontrakce a, postupne se zvysuji, tak vola na sal jestli me muze přivést, ANO! tak beru tašku a v klidu si jdu o patro níže na sal, co krok to sem se musela zastavit a dychat, šílené bolesti, sešli sme dolu , tam už ceka sestricka ze sálu, tak me zavedli na predporodni pokoj, dalsi monitor, pote vysetreni na kolik sem otevrena byla sem na 3cm , tak du do sprchy, sedim, stojim, nic nepomaha, tak sse ptam sestry jestli muzu zavolat manžela, ano zavolejte, tak mu volam a ze hned prijede! uff byla sem radana nebudu tu sama :( po pul hodine prijel, chudák nevedel co ma delat, jak mi pomoct tak me hladil a drzelco za ruku a rikal ze sem statecna a ze to zvládnu! Přišel primář ze mi pichnou plodovou vodu, uleva pocitt jako kdyz curam, pote mi udelala sestra klisstyr, takze stridacka zachod,sprcha,postel, a bolesti horsi a horsi bylo pul 12, tak dalsi vysetreni a otevrena na 6cm doktor uz nestihl pichnoutani epidural, taktak sestra me napojila zase na monitor a ze abych si lehla na postel na bok cože???! jako fakt?! tak mi tedy pomahaji sotva sem tam vylezla, silena bolest a pocituz ze me nutil tlačit tak pribehla sestra a vola na doktora, uz je to tadydivné, deme na to ! Tak manzel a sestra me vzaly kazdej z jedne strany a tahly na sal, ja nemela vubec sílu podlamovali se mi nohy, takze me tahnou zamnou kapičky krve, na sale me vysazujou na lehátko, a doktor rika co mam delat a az rekne tak zatlacit, jedno, druhy treti a hlavička venku tak jeste raminka, tak naposledy hodne zatlačim a uz slyším plac, jdou ho umejtna, ted jen placenta a siti to uz sem necitila vnimala sem uzjen meho pysneho a. uzasneho manzelaa s nelinkou v náručí, byl to ten nejkrásnější pocit na světě, narodila se 1.září 2016, čtvrtek ve 12:53hodin , 2,470g a 47cm docela malinkatá ale nadherna, dnes už ji sou3 měsíce a i presna tu bolest je to to nejlepší a nejkrásnější na svete!! 💕

Naše největší štěstí!!! 

Hladím si bříško a říkám: „Co je, Ty naše malé štěstí? Broučku, pojď už k nám! Chceme Tě s tátou vidět. Chceme vědět, jestli jsi krásný syn Theodor nebo krásná dcera Emily. Tolik se těšíme, až tu budeš s námi.“ 

Těhotenství bylo nekonečné. Od první chvíle, kdy jsem na testu uviděla dušíky a později ty 2 čárky, jsem věděla, že Tě miluji. Možná jsi měl pár milimetrů, ale už v tu chvíli jsem se cítila, že dokážu nemožné a že tu vždy budu pro Tebe. Nechyběly slzy radosti z početí mého prvorozeného děťátka. Neuvěřitelné! Já jsem těhotná! 

V těhotenství jsem se cítila jako na houpačce. Někdy mi bylo skvěle, jindy zase o něco hůř. Změny nálad, chutí, nervozita, do toho radost. Doprovázely mě snad všechny příznaky, které můžou při těhotenství nastat. Pálení žáhy, mdloby, tvrdnutí břicha, oteklé nohy. Ke konci mě dokonce trápil vysoký krevní tlak. Byla jsem jako chodící koule, která je ráda, když si ještě dovede ostříhat nehty na nohou, nebo dofunět na WC - kvůli neustálým kopancům do močového měchýře jsem tam byla pečená vařená. Ke konci těhotenství už nepřicházely v úvahu ani procházky, ani výlety. Teď se tomu trochu směju, ale věřte, že v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. I přesto všechno jsem se na všechno těšila! Dokonce i na porod. Nevěděla jsem přece, do čeho jdu, ale věděla jsem, že do toho každopádně nejdu sama, ale spolu s mým úžasným manželem. Proto jsem neměla žádný strach. Podpora z jeho strany byla až neskutečná na to, jak mladý tatínek to byl. Na svých 22 let se do nové role vžil naprosto úžasně. Hladil mi bříško, doprovázel mě na všechny kontroly a ultrazvuky. Spolu jsme se těšili a radovali. Když jsem se ho zeptala, jestli chce být se mnou u porodu, na odpověď jsem nemusela dlouho čekat. Okamžitě odpověděl, že ano, ačkoliv vůbec nevěděl, do čeho půjde. Stejně jako já. 

Tak a je to konečně tady! Po 9 měsících se konečně dočkáme našeho děťátka. Tomu se ale stále ještě nechce na svět i přesto, že tu s námi měl být už krásných 6 dní. A tak jsme se dozvěděli, že se porod bude vyvolávat. Byli jsme zaskočení, ale zároveň nedočkaví. Já jsem si i oddechla. Těšila jsem se na to, že 21 kilogramů mé nové váhy půjde postupně zase dolů, ale hlavně na to, že už tu konečně bude naše miminko! A taky mě už unavovaly neustálé dotazy zvědavých rodinných příslušníků. Otázky typu: Tak co, už? A kdy to bude? mě popravdě trochu unavovaly. Já sama jsem už přece chtěla, aby bylo po všem. Tím nechci nikoho urazit. Je jasné, že se všichni těšili, ale popravdě - kdo po termínu porodu stále ještě s miminkem v bříšku rád slyší takové otázky? Taky bych ráda věděla, proč si tam tak dlouho vegetil a napínal nás. 

Taška sbalená, sedíme v autě a jedeme směr Valašské Meziříčí – porodnice. Ubytovali mě na poporodním oddělení, takže všude na chodbě slyším plakat čerstvě narozená miminka a mluvit sestřičky i maminky. Já ležím a koukám na prázdnou postýlku vedle mě a přemýšlím, co dělám na tomhle pokoji. Tady jsem přece měla ležet až po porodu. Majo odchází domů, dává mi poslední pusu před tím vším a ujišťuje mě, že kdyby se něco dělo, přijede tak rychle, jak jen to půjde!

Tak a jsem tu sama a čekám. Občas přijde sestřička a zeptá se, jestli něco nepotřebuji. Ujišťuji ji, že ne. Jen bych už potřebovala prcka v náručí a ne v bříšku. Ale to je věc, kvůli které tu jsme a která se snad brzy napraví. Večer asi tak v 19 hodin mi zavedli nějaký čípek na vyvolání porodu. Ten by měl pomoct porodním cestám, aby dozrály. No budiž. Čekám sama na pokoji, všude je tma. Posílám poslední zprávu tátovi a usínám. Ve 2 hodiny ráno mě vzbudí bolest - pohyby miminka. Bolí to hodně a není to moc obvyklé. Říkám si, že asi reaguje na tu tabletku, co mi zavedli, tak snad zase spolu se mnou usne. Jenže pohyby jsou horší a horší. K tomu se mi na břiše udělá boule z toho, jak se převaluje. Vypadalo to, jako by se chtěl dostat ven skrz bříško. AU! Tak tohle už vážně bolí. Že by se něco dělo? Nedusí se? Zvoním na sestřičku a říkám jí, že se asi něco děje, že miminko se kroutí jako šílené a že to teda bolí. Sestřička se usmívá a uklidňuje mě, že to nic není, ale že se na miminko přece jen podíváme a natočíme ozvy. Tam je viditelné, že miminko sebou opravdu hází, a mě to čím dál víc bolí. Přestěhují mě tedy na čekací pokoj - předporodní místnost. Prostředí je to příjemné – jsou tam fialové zdi, televize, pohodlná postel, sprcha, wc, prostě vše, co potřebuji. Sestřička říká, ať se prospím, odpočinu si. Jenže jak, když mě to bolí? Ležím, občas se převracím, nevím, jak si lehnout, a čekám. Zhruba v 5 hodin ráno začínám lehce prodýchávat a ptám se sama sebe – „To už jako rodím? Jak to poznám?“ Ještě jsme netušila, že to, co cítím, není opravdová bolest. Majo tady není. Začínám tlačit na sestřičku, že mu potřebuji zavolat, že chci, aby za mnou přijel, protože je to z Hranic asi 20 minut a že než přijede, tak to potrvá. Sestřička ze mě musela mít srandu, protože mě ujišťuje, že to stihne, ale nakonec říká, že teda přijet může, ale že se tady bude nudit. Tak jsem si pomyslela, co to je za úsudek, že já se tady kroutím, potřebuji, aby byl se mnou, a on by se tu náhodou mohl nudit? Ne on mi má přece pomoct! Asi v 7 hodin ráno Majo přijel. Snažím se tvářit, že jsem úplně v pohodě, že to sice bolí, ale já jsem přece statečná. Říkám mu, ať si sedne a pustí si televizi. Mě ještě napíchli na kapačky kvůli riziku streptokoka před porodem. Okolo 8 hodin mi přinesli snídani. Měla jsem se prý najíst, ale copak to šlo, když jsem měla takové bolesti, snažila jsem se je prodýchavat a do toho se přece nedá jíst. Jsem víc a víc unavená, tak strašně unavená. Přichází sestřička a oznamuje, že mi udělá klystýr. Z toho má hodně lidí strach a přiznám se, že ani pro mě to nebyla příjemná zpráva. Nicméně po zákroku jsem byla ráda. Za prvé jsem věděla, že se mi tak nemůže stát žádná nehoda na porodním sále, a za druhé mi to na chvíli ulevilo od bolesti. Byla jsem šťastná, že to, čeho jsem se bála skoro víc než porodu, mám za sebou. V tom už ale přichází doktor a v ruce drží velikánskou jehlu, která má zahnutý konec. Vypadá to jako háček. Oznamují mi, že mi píchnou plodovou vodu. No nechtějte vědět, co jsem si v té chvíli pomyslela. K mému překvapení to bylo rychlé a vůbec to nebolelo. Cítila jsem příjemné teplo, připadalo mi to, jako bych se počůrala. Ale že té vody bylo. Dva litry určitě, protože miska byla úplně plná. A vlastně tekla až do samotného porodu. Pan doktor i porodní asistentka se smáli, že není možné, že té vody je tam tolik. 

Když jsem byla vybrána, tedy hlavně můj syn, na testování A-derma Exomega Zvláčňujícího mycího gelu 2v1 TĚLO A VLASY, byla jsem opravdu moc ráda, protože syn je rok atopik a na promazávání používám emolienční krém od stejné značky a jsem spokojená. Proto jsem byla fakt nadšená z testování a strašně jsem se těšila.

Ovšem téměř o týden se testování zpozdilo kvůli nedorozumění, ale balíček nakonec dorazil a mohlo se začít 🙂 

Byl to asi týden, co téměř po roce, Alexíkovi zmizel ekzém, měla jsem z toho smíšené pocity a doufala jsem, že na novinku nebude reagovat. Na druhou stranu by mě ale i zajímalo, jak by reagovala kůže při zhoršení ekzému. 

Malého koupu ob den a testování probíhalo v pořádku, žádné začervenání, vysušená kůže. Prostě měl kůžičku jako miminko 🙂 a to je ten největší úspěch, pokud bojujete s ekzémem. Moc nepění, což mi vyhovuje. S prvním použitím jsem byla příjemně překvapená, jak krásně voní. Vlásky synovi vydrží vonět do dalšího umytí, je se mi po umytí hůře rozčesávaly. Ovšem hned první den zkoušení, když jsem šla uspávat syna (spí s námi v posteli), jsem tu vůni nemohla dostat z hlavy a najednou mi to nebylo příjemné a celou noc to cítím, protože malej spí věčně nalepený na mně. Musím podotknout, že jsem citlivá na silnější vůně, takže to je spíš můj osobní problém. Přítel si aroma pochvaloval a nijak mu nevadilo. Ikamarádka, která u nás byla na návštěve,chválila vůni. Takže bych to jako negativum neuváděla. Snad si časem zvyknu 🙂

Gel jsem vyzkoušela i na sobě, taktéž jsem atopička (momentálně bez ekzému), spoustu mycích přípravků mi nesedí. Příjemné roztírání, pokožku jsem posléze neměla vysušenou, jen to aroma je u mě problém, takže jsem jen jednou vyzkoušela a z hlediska kůže mohu doporučit. 

Se složením gelu jsem byla ceeelkem spokojená (jen ten palmový olej!! ale ten je bohužel téměř všude).

Mám za sebou celkem náročný týden. Někdy se mi trochu zasteskne po té stejnakosti, s jakou ubíhají dny na mateřské v jednom velkém nekončícím poklidném infarktu... Nebylo to nakonec docela fajn? Nebylo. Všichni víme, jak to je: vzpomínky nás mají na háku a paměť nám je dost přibarvuje. Aspoň se tím uklidňuju.

Moje studium má bohužel i svá úskalí. Nejezdím si pokaždé jen tak posedět u kytary a kafe, ale občas se musím nechat i z něčeho vyzkoušet, když jsem to individuum. Totiž individuál.

A ten den nastal právě ve čtvrtek. Měla jsem si napsat test. Inu, žádné překvápko. To lze předpokládat, když se člověk jednou dá na studium.

Je ovšem zákonité, že se takový test většinou sejde s dalšími dvěma až třemi akcemi v ten samý den, ideálně v kombinaci s nemocemi všeho druhu a neočekávanou a neodkladnou akcí manžela a pak z toho vznikne hotový maratón. Tak třeba že po návratu z toho slavného testu máte na krku koncert s dětičkami v zušce. A tak trochu vám to časově nevychází, takže mezi testem a koncertem máte hodinu a půl na stokilometrovou cestu autem, během níž se musíte stihnout psychicky naladit na vlnu úča a natrénovat si proslov pro rodiče.

Ale jo, fajn. Odbydu si kytáru jako vždycky, napíšu test a pak poletím do zušky uspořádat ten koncert, odučit zbytek dětí a pak domů vystřídat babičku u dětí. Pohoda den.

Nakonec na samotném psaní testu není nic až tak náročného. Tedy pokud se na něj připravíte. A právě to jsem měla v plánu udělat předchozího dne. Jenže předchozí den, tedy středa, pro mě nezačal zrovna šťastně. Vzbudila jsem se se smrtelnou virózkou.  Po celodenním umírání na škrábání v krku jsem vyzvedla ze školy dítě, které bylo taky nemocné. Doopravdy nemocné.  

Vaříte s dětmi? Ne? Ale to je chyba! Chytré vědecké hlavy dokázaly, že to báječně utužuje vztahy!

Cokoli, co člověk dělá s dítětem, dostává nový rozměr. Včetně vaření. A protože Kryštof pomáhá v kuchyni děsně rád, upravila jsem si pár receptů pro vaření s dítětem. Tady je malá ukázka. Snad se vám budou někdy hodit.

Dýňová polévka

Suroviny: 1 menší máslová dýně, 1 mrkev, 1 celer, 1 cibule, máslo, muškátový oříšek a bílý pepř dle chuti, kýbl s vodou, větší hadr na podlahu, menší hadřík na linku, věci na převlečení (pro vás i dítě), papírové utěrky

Postup: Máslovou dýni si ideálně předpečte v troubě do měkka. Postavte dítě k lince (např. na židli nebo pro tyto účely speciálně zakoupené schůdky z Ikea). Na drobno nakrájejte cibuli. Vezměte papírovou utěrku a řvoucímu dítěti proplachujte pod tekoucí vodou oči, do kterých si strčilo ruce od zmíněné cibule, následně otřete papírovou utěrkou a vraťte dítě k lince.

Vytáhněte dítěti máslo z pusy a dejte ho rozehřát do hrnce, následně na něm nechte zesklovatět cibulku. Celer a mrkev nahrubo nastrouhejte a přidejte k cibuli. Mírně orestujte. Vezměte menší hadřík na linku a utřete s ním to, co dítě nakreslilo mrkví (pokud to tam necháte déle, musíte to vzít savem, ta oranžová se do linky krásně zažere).