Jsem vysátá!

Ne, teď fakt nemluvím o nedostatku mlíka v prsou. Řeč je o minimální inspiraci a maximálním vyčerpání. Vánoce budou teprve za měsíc, ale dávaj mi zabrat už teď. Nevím, o čem dřív psát, tak radši nepíšu vůbec. Jaký upéct nejlepší cukroví, nebo jak uvít věnec se asi dozvíte z nějakého „vychytanějšího“ blogu než z toho mého.

Vilma tak děsně rychle roste! Je vtipná a úžasná a krásně už mluví...a tak se stejně vždycky večer divím, že je vůbec možné na tak roztomilé stvoření vůbec zvýšit hlas. Přestože jsem si pořídila knihu od Dalajlámy, doufajíc že si vyzenuju mozek, hlas pořád zvyšuju poměrně často. Asi dělám pořád něco špatně...což je, myslím, takový mateřský prokletí. Dělat neustále něco špatně, nebo si to alespoň myslet.

Tleská mi, když vytřu podlahu a říká „hezký“, míchá omáčku na špagety a říká „mami dobrý“, když luxuju vytrhává mi vysavač z ruky a křičí „já taky, mami já taky“...když spolu usínáme, položí si hlavu na moje břicho, jako kdyby si chtěla s tím naším očekávaným přírůstkem ještě chvilku povídat.

Pak jsou taky chvíle, kdybyste to dítě radši neznala. A není jich málo. Holt, když jste máma, tak musíte být za hodnýho i zlýho policajta zároveň a tahle schizofrenie se brzo začne projevovat i na vaší psychice. A pak přijde tatínek z práce a zeptá se, jak bylo. Ostatně práce z otců dělá Mimoně roku, protože na to abyste popsala celý den už stejně nemáte energii a on na vaše vyslechnutí už vůbec ne. Jde prakticky o řečnickou otázku. Takže byste ho nejradši praštila koštětem, ale místo toho mu nabídnete večeři. Jo, láska je úžasná. Tak hezký advent dámy!

Více článků naleznete na: http://www.pihatamama.cz/

Před pár dny jsem listovala FB a narazila jsem na fotku kamarádky, která se fotila vypravená, že jde na párty. Jo dobrý, slušelo jí to. Ale bylo to už asi čtvrtý týden za sebou, že se v pátek takto fotí, že jde pařit. Mimo jiné, má asi ročního chlapečka. 

Nedalo mi to a napsala jsem ji pod fotku, kdo hlídá malého. Pouze z lidské zvědavosti, jestli hlídá tatínek nebo babička. Na to mi odpověděla, že je asi malej doma sám ne?

Trochu mě to od ní mrzelo, byla jsem vážně zvědavá, jak to chodí i jinde. 

Já sama mám dvě děti. Kluky 4 roky a 9 měsíců. Od té doby se mi stále hlavou honí otázka, jestli nejsem divná, když od té doby co mám děti, nemám touhu ani potřebu vysedávat po hospodách nebo vymetat párty. Jistě neříkám, že to jednou za čas není příjemné si vyrazit bez dětí. Ale proč každý týden? Já jsem si děti pořídila, abych byla s nimi a ne lítat po světě a pak ještě na FB mít fotky, jak mě přítel drží, abych ožralá neupadla. 

Pravdou je, že v tuhle chvíli kojím a nemůžu si ani dovolit nikam jít. Malý je na mě hodně závislý. A já si to docela užívám. Prvorozený syn chodí jednou za 14 dní na víkend ke svému tátovi. A já si sedím s malým doma a jsem ráda, že druhý den se nebudu muset prát s kocovinou. Až dokojím, raději si dám doma skleničku. 

Jsem asi staromódní, ale udivuje mě přístup některých maminek, které mají neustálou potřebu chodit chlastat. Ukamenujte mě, ale já si myslím, že máma by nemusela být pařmenka. Hospody si můžu užít a až kluci trochu odrostou. Teď tu chci být pro ně. Ráda bych byla jako moje maminka, která s námi byla velice často doma a s taťkou si zašli na večeři až když jsme byly se ségrou o něco starší. A za to jsem ji dodnes vděčná, že tu pro nás byla a stále je 🙂 

Dokonalé Vánoce, zní to tak fantasticky, že? Představíme si například perfektně uklizený byt či dům. Vidíme přepychovou dekoraci a výzdobu svého domova, cítíme vůni perfektně upečeného cukroví. Koledy hrajou, vše jde podle plánu, no jedním slovem přeci dokonalé Vánoce. Můj názor ale je, že takto to vidíme jen proto, že pod slovem DOKONALÉ vidíme jen přesnost a krásu. Jak to máte vy?

Jak náš mozek vnímá dokonalost?

Pojďme si rozebrat, proč se pod některými slovíčky skrývá naše určitá představa.  Média, reklamy, billboardy a jiné propagační techniky nám podstrkují to, jak by Vánoce měly vypadat. Stává se tedy, že děláme mnohdy o Vánocích i to, co nám až tak nevoní.

Vnímáme ty naklizené byty a domy ve filmech a seriálech. Posloucháme od okolí, jak už mají nazdobeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno a upadáme do stresu. Upadáme do něj proto, že my ještě nemáme ve špajzu ani snad mouku na pečení.

Uvažujeme, kam jsme asi schovali věci na vánoční výzdobu. Hledáme formičky a vykrajovátka na cukroví. Zjišťujeme, že vlastně ještě ani nemáme představu o tom, co chceme péct a jak chceme domov vyzdobit. Je nám opět ouzko, polije nás horko, jak to všechno stihneme.

Z představ o dokonalosti upadáme do stresu – jsme podráždění

Vypravit se v zimě ven už není tak jednoduché jako v letních měsících. A zvlášť s dětmi. Děti jsou velmi náchylné k prochladnutí nebo naopak k přehřátí. Dbejte proto na správné vrstvení oblečení, vhodnou obuv i doplňky. Nezapomínejte chránit ani dětskou pokožku proti mrazu! Těchto 6 zásad vám pomůže s vybavením dětí na zimu.

Tělíčka dětí do 5 let a zvlášť novorozenců ještě nejsou schopna udržet si stálou teplotu. Takzvaná termoregulace se u nich vyvíjí postupně. V praxi to znamená, že děti prostě rychleji prochladnou nebo se naopak zpotí.

Pokud vám teploměr ukáže venkovní teplotu pod -5°C, doporučuje se zůstat s miminkem doma. Počkejte si na teplejší den, který bude pro procházky vhodnější. 

Zásada číslo 1: Vrstvení!

Osvědčená rada pro všechny maminky, které chtějí správně obléknout své dítě v zimě, je "Oblečte dítěti o jednu vrstvu navíc, než byste oblékly sobě." Zásada vrstvení platí jak u miminek, tak i u dětí předškolního věku. Větší děti oblékněte klidně tak, jak oblékáte sebe. Pokud budou vyvíjet venku větší pohybovou aktivitu, není nutné je zbytečně balit do teplé vrstvy navíc.

První vrstva by měla splňovat úlohu odvádění potu a zároveň udržení teploty. K takovému účelu je nejvhodnější pořídit funkční termoprádlo. Miminku můžete obléci například body, dupačky či košilku a punčošky.

Má první doba porodní se krapátko protáhla. Melounek si dával pěkně na čas :D Pokud jsem byla schopná, vše jsem psala v reálném čase…jinak jsem dopisovala ihned, jak to šlo.

Kurzívou jsou odlišeny mé myšlenkové pochody….a pozor, pokud někoho pohoršují slova typu „nasrat…atd“ článek ani nečtěte 🙂

28.10. Noc: Budím se. Teda jinak, budí mě bolest v podbřišku, taková jako při menstruaci. Pro mě „nový“ pocit bolesti během těhotenství. Aha, tak tohle jsou slabí poslíčci. Sakra, zase se mi chce čůrat. Jdu na wc. Zkontroluju toaleťák, krev ani hlenová zátka na něm není, tak jdu zase spát.Kupodivu jsem zaspala rychle.

Vstala jsem kolem 8hodiny. Díky „bolestem“ a takovému divnému pocitu v žaludku si začínám uvědomovat můj stav. Stav pod pracovním názvem “ ono, už se to vážně blíží“. Devíti měsíční zrání finišuje. Meloun se šteluje v děloze, aby se mu pěkně lezlo ven. Pozoruju na sobě, že každý malinkatý tělesný výkyv mě vyvádí z míry a vede na záchod zkontrolovat „stav“.

Přemýšlím, jestli by bylo pro mě méně „stresující“ znát přesné datum porodu dopředu nebo jak je to teď. Jelikož mám ale ráda, když mám vše naplánované, tak věřím, že by pro mě byla lepší první varianta.

28.- 29.10. 22hod…hážu vočkem po M., že bychom mohli dát sex a trošku tím melouna popohnat. Jdeme na věc.

A je to tady, poslední svátek podzimu, Díkůvzdání. Amíkův zamilovanej svátek, já ještě pořád až takovej fanda nejsem, možná protože mi krocan moc nechutná.

O čem je Díkůvzdání? O jídle a o rodině. Svátek se slaví jako připomínka prvních bílých osadníků, kteří by bez pomoci místních indiánů nepřežili. Myslím, že kdyby se na to ten indiánskej kmen podíval zpětně, tak by asi určitě osadníky nechal pochcípat hlady. Legenda stranou, Díkůzvdání je smíchanina dvou faktickejch událostí. Uzavření míru s indiánským kmenem, což se stalo někdy v létě a pak klasická anglická oslava sklizně. Svátek se smíchal a od Abrahama Lincolna je to svátek státní asi aby spojil dohromady Sever a Jih po občanský válce. Je fakt, že Díkůvzdání je jen a pouze americký svátek, který tu slaví všichni lidé, jedno jaké víry a jedno odkud rodina pochází.

Jako svátek je to pěknej, nemusí se kupovat dárky, člověk se jenom přejí a je to. Je to tak oblíbenej svátek, že dokonce i NYC utichne a nepřeháním, ale opravdu je pečenej krocan cejtit po ulicích.

Amíkova rodina nebere Díkůvzdání až tak šíleně vážně, například takový to koukání se na americkej fotbal, tak to normálně nedělají.  Zato Amíkův švagr, tak ten je jak z americkýho filmu. Každej rok vybírá krocana a šílí. Sám ho peče, k troubě nikoho nepustí a do obřího ptáka neustále píchá teploměr, to, aby měl jistotu na šest set procent, že má teplotu pod kontrolou a maso nebude vysušený. Nevím proč, ale jeho krocan je většinou poměrně dost rozpíchanej, asi tím teploměrem nebo co.  Je možný, že švagr peče krocana taky kvůli tomu, že krocan je jediný maso, který moje vegetariánská tchýně odmítá píct. Nedivím se, taky se mi krocan v syrový podobě moc nelíbí. Švagr je taky jedinej, kterej se chce děsně dívat na tradiční zápas v americkým fotbale. Nuda největší.

Ano, Díkůvzdání je dobrej svátek, tradice držení rukou a říkání toho, za co jsme vděčni, dává plno prostoru lidskýmu erroru. Třeba nezapomenutelný je prohlášení švagrovy sestry, kdy velice hlasitě pronesla: "Jsem strašně vděčná, že moje máma ještě pořád žije. Třeba zvládne s náma bejt i napřesrok." Kupodivu její vedle sedící máma  z toho, že se probírá její možný odchod z tohoto světa u talíře s krocanem a že je možný, že to příští rok nezvládne, až tak nadšená nebyla. Irskej manžel švagrovy sestry se to tehdy pokusil zachránit upřímným : "Jsem rád, že u nás se nic takovýho neslaví." Mimochodem švagrova máma pořád ještě žije.

Co se vlastně na Díkůvzdání jí? Krocan, čím větší tím lepší, nádivka, která se peče mimo krocana. Tchýně dělá jednu výbornou s italskou klobásou a houbama. Bramborová kaše, kaše ze sladkejch brambor, do který některý rodiny dávají hnědej cukr a marshmellows, pečená růžičková kapusta, hnědá omáčka ne nepodobná mýmu oblíbenýmu školno jídelnímu uhu jen doma dělaná,  kompot z brusinek a pak plno koláčů a cokoliv co rodině chutná.