Jak psychicky zvládat pro mě nepříjemný první trimestr?
Před pár týdny jsem zakládala diskuzi ohledně nevolnosti a zvládání práce. Hned poté jsem nakonec svoje trápení vzdala a šla pro neschopenku, protože jsem ráno doslova lezla po čtyřech. Prtě v bříšku hezky prosperuje, nyní jsem dle utz 9+2. Problémem jsou ale moje pocity zoufalství :( Nevolnosti a slabost se u mě střídají ve vlnách, největší problémy mi momentálně nevolnost dělává odpo/večer, před tím to bylo zase nějakou dobu v noci. Jsou dny lepší a jsou dny příšerné (jako třeba dnes). V těch horších kolikrát brečím, protože už toho mám prostě plný brejle. Už tři týdny skoro pořád jen ležím v posteli, neschopná většiny normálních činností a to mě hrozně deptá. Odpoledne se vždy aspoň na 15 minut donutím ven se psem (jinak bohužel péči musel převzít přítel, ale i tak se jí prostě nedostává bohužel adekvátního vybití, jenže nedá se nic dělat). Procházka ovšem často vypadá tak, že dojdu u nás za ulici k poli, tam si dřepnu na bobek, výjimečně když jsou lepší dny, tak zvládnu občas ujít asi 15 minutový okruh okolo pole. Po procházce se mi téměř vždy přitíží, ale beru to tak, že se musím aspoň ten malý kousek rozhýbat, abych pořád neležela. Od doktorky mám čípky Torecan, ale nechci je do sebe pořád cpát a nepřijde mi úplně ok její doporučení dát si třeba 3 denně několik dní za sebou, jsem v tomhle srab co se léčiv týká :/ Trochu mi pomáhá vitamin B6, pokud jej beru pravidelně. Některé dny jsou nevolnosti sice problém, ale horší je spíš celková slabost a únava. Psychicky už toho mám prostě plný brejle a do toho pak přijde někdo s tím, že musím myslet pozitivně, abych nepřenášela svoje depky na prcka. V takovou chvíli se mi fakt chce začít ječet. Říkám si, jestli si to teď tak nevyžírám proto, že před otěhotněním jsem byla jak fyzicky, tak psychicky velmi vyčerpaná, ale kdoví. Jídlo je samozřejmě kapitola sama pro sebe - skoro nic mi nechutná, už jen z pomyšlení na jakékoli jídlo se mi navaluje, často se musím nutit s vědomím, že hlad by vše jen zhoršil. Mojí jedinou nadějí je to, že tyhle stavy s koncem prvního trimestru odezní, ale vím, že ani na to není stopro spoleh. Vím, že rada na tohle moc není, spíš se potřebuji vypovídat. Je mi jasné, že spousta maminek se musela potýkat ještě s horšíma nevolnostma, mě nejvíc deptá ta slabost a neschopnost normálně fungovat. Vždycky jsem byla typ člověka "když nemůžeš, přidej víc" a "všechno jde, když se chce" a teď prostě nemůžu, nezvládám a drtí mě to. Kolem sebe mám momentálně na můj vkus až moc sluníčkových lidí a já si připadám jako troska a plačka a že mě nechápou (jo asi mi pěkně pracují i hormony :D ). Taky jste se některá potýkala s takovými pocity?
Update: bohužel jen jeden den relativně v klidu a teď už jedu zase dva dny za sebou plné zoufalství 🤐 Neustále se modlím, aby to s koncem prvního trimestru odeznělo! Aspoň trochu toho štěstíčka si zasloužím 😂
@svntvt Hmm sakriš, na tom něco bude! Já se chabě utěšuju tím, že určitě prtě krásně prosperuje, když už je mi tak zle 😀 Protože aby toho nebylo málo, tak jak furt ležím sama s chmurnýma myšlenkama, tak si řikám co když se něco pokazí a já tu trpím zbytečně, prostě už mi hrabe.
@blackfox ano a ještě jsem skoro sama sebe kvůli tomu nenáviděla. Byla jsem protivná sama sobě. Manžel mi to moc neulehčil, byl na mě celkem nepříjemný, to jsem nešla ještě tezceji. Musela jsem se obhajovat ještě před ním.. Byl zvyklý, že v prvním těhotenství jsem fungovala a teď mi bylo nejlíp na gauči. Ještě jsem musela vymyslet aktivity pro tříletou dceru a pes? Ten byl prostě na zahradě, pritom procházky se psem miluju..
každopádně moje rada zní.. Vydrž.. Vydrž holka. Po 4. (až!) měsíci jsem najednou zjistila, že můžu s tím psem jít a že to je příjemný a že začínám fungovat. Začínám se zase těšit na svět a na něco. Předtím mě nebavilo nic, na nic jsem se netešila. Jen jsem prezivala. Bohužel to bylo i přes dovolenou v Řecku, tudíž jsem to taky nesla o to hůř..
Drž se, přejde to.. Držím palce. Kdybys potřebovala pokecat, klidně piš i do iz 😊
Holky a jak tohle vaše období zvládají partneři? Ten můj se sice snaží, když je zrovna doma tak dojde se psem, neváhá mi shánět po všech čertech jedinou potravinu, co si zrovna vymyslím (no prostě teď akutně potřebuju višňovou kapsičku! 😂 )... ale na druhou stranu je všední dny od rána do večera v práci, o víkendech svoje akce s přáteli zatím nijak neomezuje... je mi jasný, že potřebuje taky vypadnout a že kolem mě nebude furt skákat, ale někdy je mi to prostě líto. Jeho to samozřejmě už děsně nebaví, už to trvá dlouho. No ale mě to asi baví že. Vidím na něm, že toho má plný zuby, i když to nedává třeba najevo, i proto se snažím respektovat jeho chvíle, kdy vypadne z domu. Ale to moje plačtivý ublížený těhotenský já je hrozně naštvaný😈
@nazka Moc děkuji, je hrozně utěšující číst, že to někdo měl stejně... Mně přijde, že můj přítel někdy úplně nechápe, že fakt to ležení mě nebaví... že sakra chci jít na tu blbou procházku, ale prostě nemůžu, protože hned co vylezu před barák mám pocit že se pozvracím a zkolabuju. My bohužel zahradu nemáme, jsme ve třetím patře, takže i když musím psici vzít rychle jen vyčůrat, tak to je výživný - hlavně vyplazit pak ty schody nahoru. No nedá se nic dělat, držím držím a čekám na lepší časy! 😉
@blackfox jo s tim tretim patrem a psem jakobych psala ja 😂 jinak mnohem hur jsem ohledně partnera reagovala v prvnim tehotenstvi. Nejsem žádná hysterka a zarlivka co ho nikam samotneho nepusti, ale tehdy jsem nedokázala zkousnout to, ze on muze s nasima kamosama na pivo a ja musim lezet doma sama. Přitom dite je nas obou 😂 jenze to je to szivani se s roli matky, je to prostě tak, nikdy ty podminky nebudeme mit s chlapama stejne a nema smysl se o to snazit a delat peklo. Ted u druheho uz jsem spis rada ze jde ven a ja se muzu v klidu zavrtat do postele a cucet na telku nez se mimino vzbudí 😂 v tomto to mam ted jednodussi. Ale jinak to stoji za pendrek. Manzel se snazi moc, stara se o malou, nakupuje, vari, i uklidi...ale jak rikam, ma toho taky dost a se mnou vydrzet je momentalne na nobelovku takze probihaji i hadky apod. z cehoz jsem dost smutna a ty depky to prohlubuje. Ale jak říkám, podruhe je to prostě jednodušší pro me, pac vim, ze poprvé to bylo stejne a prekonali jsme to. On mi sam rikal ze nez jsem otehotnela tak jsem po dlouhe dobe byla konecne sama sebou ten rok (rozumej nerozhozena tehotenskyma nebo poporodnima hormonama), takze chapu ze taky neni nadseny ze ma doma zase to monstrum 😂😂😂😂😂
@blackfox v prvním těhotenství také proto neměl pochopení a nehodlal se mnou trávit nějak čas. Musíš to brát tak, že i muži se nějak vyrovnávají s tím, že se stanou otci, navíc teď aktuálně jediná změna je, že je partnerce zle. My se teda i pak srovnanali po narození o péči o miminko, ale dobře to dopadlo a musím, říct, že při druhém těhotenství, byl fakt zlatý a co to šlo o mě pečoval (je pravda, že před planovanim druhého dítěte jsme si o tom prvním trimestru promluvili). U nás pomohlo, že jsem byla trpělivá, ale samozřejmě o mojich pocitech jsem mu řekla.divej se, teď se staras jen sama o sebe, tak to nějak ustojis, on i ten chlap potrebuje čas.
Ja jsem 15tt a da se rict ze jsem do ted skoro porad lezela, kdyz mi je lepe jdu na prochazku, doma kazdy den se snazim aspon poklizet a proste nejaky pohyb, nebo na zahradu se psem, jinak do 13tt celodenni nevolnosti-sileny, pak to ustalo a ted mi zaclo zvraceni. Ne kazdy den ale obcas mi nejaky jidlo nejspis nesedne tak jde ven, nesnesu zadne limonady, fruka, a diky bohu se mi vraci chut na sladke. Cekala jsem, ze si tehotenstvi uziju, ale zatim da se rict trpim 😀 hrozne se na mimi tesim, tak si rikam ze co mi jineho zbyva nez to prezit. V tehotenstvi jsou ruzne bolesti, nevolnosti a podobne, take mam strach jestli neni neco spatne, ale rikam si pokud nekrvacim, neco v sobe udrzim a neni neco vyrazne jinaci nejak to nehrotim, patri to k tomu.
Tak hodne sily tehulky🤰
@blackfox diky, Tobe taky. Ja mam za sebou vyzivny víkend 😂 ale dnes je mi nastesti mnohem lip...