Jak se smířit s nerealizovanou touhou po holčičce?
Milé maminky, dlouho jsem se odhodlávala zeptat, protože vím, že bych takové věci neměla vyslovovat a myslím, že se dočkám spousty odsuzujících komentářů - ale i za ně budu ráda, protože vím, že mě zavedou na nějakou cestu z toho současného chaosu. Omlouvám se také za hloupé dotazy, ale plácám se a potřebuji nějaká stanoviska. Celý život toužím po dcerce... Moje maminka mi umřela, když jsem byla malá, v první třídě. Chvilku se o mě starala babička, pak jsem ji ztratila, poté chvíli otec. Otec byl tyran, nemocný člověk. Od raného věku jsem se starala o svého bratra. Mám zvláštní vztahy s muži. Můj manžel je hodný člověk, žijeme spolu již 20 let. Po celou tuto dobu hovořím o tom, že budeme mít spolu holčičku, už měla i dlouhé roky jméno. Zařadili jsme ji do našeho života, aniž by tu ještě fyzicky byla. Před několika lety jsem otěhotněla - byl to chlapeček. Měla jsem deprese v těhotenství, po porodu psychózu, nemohla jsem si k němu najít cestu. Nyní je můj syn to nejkrásnější, co v životě mám - je to hodný kluk, parťák, mazel, pohladí, projevuje o mě starost, jsme na sebe velmi silně fixováni (je školkového věku). Už několik hovoříme o tom, že do našeho života přivítáme sestřičku. Syn kreslil obrázky kompletní rodiny - kde jsme byli my, rodiče, on a sestřička... Jsem plánovací typ, vše plánuji. Roky jsem se zajímala o ovulaci, jak to chodí, jak lze ovlivnit pohlaví dítěte. Věřila jsem, že to nyní vyjde. Během 10-ti let mi kartářky sdělovaly, že budu mít chlapce a poté dceru. Počítala jsem s tím, jako se samozřejmostí. Modlila jsem se za ni. Přála si ji. Prosila, vnitřně toužila. Věřila, že si ji do svého života svojí láskou a touho přitáhnu. Na samotné početí jsem se také připravovala. Spoléhala jsem na to, že když několik dní před ovulací, bude to na 100% holčička. Ovulaci sleduji několik let, každý měsíc ji ve svém těle cítím (vždy na střídačku píchání ve vaječníku, cervikální hlen). Mívám ovulaci později - 17 - 21 den. Syn je narozen zrovna z ovulace 20 den. Cykly mívám 30 - 31, někdy i 35 dní. Svému tělu věřím, vnímám ho. Tentokrát jsme měli v plánu počít o víkendu (10-12 DC), bohužel jsme se s manželem pohádali, a hupsli na to až 14 DC večer. Tak nějak jsem doufala, že mužské spermie pomřou a zůstanou jen ty ženské, které následně oplodní vajíčko. 17 DC odpoledne jsem cítila mravenčení v podbřišku a byla si jistá, že se to podařilo, což se také následně potvrdilo na těh. testu. Víte, před pár dny jsem se dozvěděla, že to je kluk. Syn začal plakat již v ordinaci, že chce sestřičku. Jsem emočně zdrcená - rozplynul se mi životní sen (třetí mít nebudeme), nevím, jak se s tím smířit. Rozumově vím, že bych měla být vděčná za zdravého chlapečka... Vím to. Nevím, ale jak se smířit s tou ztrátou životní představy a touhy. V noci se budím a nespím... Vyčítám si, že jsme na to nehupsli o pár dní dříve... Vyčítám manželovi, že jsme se pohádali, kvůli tomu jsme odsunuli sex a "tak" to dopadlo. Myslela jsem, že před ovulací jsou 3 dny dostačující a bude z toho holčička... Kdyby to bylo třeba 4-5 dní, jak jsem plánovala, dopadlo by to určitě jinak. Hrozně se v tom utápím. Nemůžu se smířit s tím, že nikdy nezažiji vztah matky a dcery a tím ve mně navždy v tomto směru zůstane neuspokojené prázdno. Omlouvám se za takový příspěvek, dotaz...
@dixi86 Moc Vám děkuji za reakci. Každé takové si nesmírně vážím. Takové jako Vy mi pomohly odrazit se z emočního dna a vidět "podstatné" věci. Je mi nyní dobře. Jsem smířená, že se to tak mělo stát a jsem vděčná za zdravé miminko, a těším se na něho. I syn. Místy cítím, že jsem i pyšná, že budu mít dva syny (což je pro mě velký posun). Někdy je těžké brát život takový jaký je, protože má člověk určité představy a očekávání... Ale učím se to a to žití je potom takové lehčí 🙂 Přeji Vám hodně životního času a pevné zdravíčko, ať vydrží co nejdéle ❤
@verkadd každý člověk potřebuje občas ťafku, aby si uvědomil, jak se vlastně má dobře. I já. Kolem je tolik neštěstí a člověk si neváží toho, co má, dokud o to nepřijde nebo není v ohrožení. Děkuji, já také si uvědomuji, že jsem na tom ještě stále dobře a pak je zase lépe. Držim pěsti, ať jsou myšlenky co nejvíce kladné a moc ráda slyším, že Vám něco pomohlo a vidíte to jinak. Zdravé dítě je dar a tak křehká věc, že pohlaví by mělo být opravdu jedno. Spousta žen se vlastního potomka ani nedočká :( Každé pohlaví má svoje a já prostě věřím, že se věci dějí z nějakého důvodu. Přeji klidné těhotenství a vše ať si sedne🍀
Moc mě mrzí , co prožíváš. Určitě bych o tom zkusila popovídat s klinickým psychologem. Pomáhá to, ničeho se neboj. Podle mě k vám přišlo právě to správné miminečko, to jediné, které je skutečně vaše❤ , Bude vonět, bude se smát stejně, ať kluk, nebo holčička. Bude dělat první krůčky, půjde to, neboj se. Ale zkus si o tom promluvit s tím psychologem, aby tobě bylo lépe. Máš mou podporu❤
@verkadd Jako bych četla skoro o sobě. S chlapama otcem počínaje, hodně špatný vztah. Hodně špatné příběhy. Rozjetá uzkostná porucha. Vždycky jsem si představovala dceru. Spolubojovnici, že už nikdy nebudu sama. Narodil se první syn. V těhu jsem to brečela, po porodu hledala vztah. Ale našla. Je to láska. Teď se toho nebojím. Bojím se budoucnosti. Nejsem klučičí typ, sportovat nemůžu atd... Kluk se mnou nebude sdílet, co by sdilela holka, nevrací se tolik.... Tak jsem byla přesvědčená, že druhý bude holka. Muž s tím počítal a syn taky říkal, že bude mít ségru. No, a ono prd. Čekáme 2.kluka. Za chvíli mám rodit. Nejradši bych rodila císařem, abych u toho porodu "nebyla", za celý těhu jsem se na mimino nenaladila a hrozně se děsím až vyleze. Nemůže za můj život, za moje strachy a vztahy s rodinou a jinými muži, ale vlastně se synů bojím, že mi ublíží. Nejhorší je, že muž začíná být naštvanej, že mu vyčítám, že nebudeme mít holku,protože pohlaví ovlivňuje chlap. Je mi ze mě na nic. Ale bohužel, racionalita jde někdy stranou, aniž by člověk o to stál
@daisy07 a terapii nebo psychologa jsi navštívila? To nastavení a obavy, předpoklady jsou při výchově a vůbec v dalším životě docela komplikace. Já jsem teď četla knížku Páni kluci. Sice mám tři syny,nejstaršímu bylo 11, ale i tak si ráda přečtu něco,co mi pomůže srovnat se s něčím, pochopit něco,co se týká kluků..A tohle bylo hodně dobrý.
Chlap sice pohlaví ovlivňuje,ale ne vědomě. Takže tvoje výčitky jsou opravdu hrozná podpasovka. Chudák chlap.
A ohledně tvých představ o holčičce..nic z toho by se ti nemuselo splnit. Jen si projektujes nějaké představy, a klades požadavky na druhou osobu. Přitom řešit by měl člověk sám sebe a neočekávat cokoli od dětí a chtít po dětech. Natož od těch,které nejsou ani na světě.
@andelka vis, ve chvíli, kdy mi je lip tohle vsechno vim. Ve chvili, kdy mi nekdo pripomene neco z meho dětství je to v haji. Resim to, neboj. Od chvile, co mame prvniho to resim, protoze vim, ze je to spatne a ze za to nemuze. Ale momentalne v tomhle tehu nezabira nic. Ja to chlapovi nevycitam nejak urcputne. Ale proste mi nekdy ujede nejaka rejpava narazka. Pomaha mi o tom mluvit. Ale osobne o tom clovek s nikym mluvit nemuze, protože to nikdo nechce pochopit, ze diky vlastnim zkusenostem a bolestem, se tohle muze stat. Jak rada bych, aby to ve srovnany zustalo. Ale vzdycky to po nejaky dobe vyleze na povrch.
@mamio víte, možná právě proto, že je člověk životem někdy ocesany tak, ze druhy by to neprezil, se obcas upne na neco... Iracionálního, nesplnitelneho, co ma pocit, ze by ho mohlo udelat šťastným a co je nekdy v budoucnu. Kdyz ta budoucnost ale prijde a nesplni se ta berlicka, ktera mela/mohla fungovat... Je to fakt tezke. A napsat takovy komentar... Empatie jste asi moc nepobrala
@verkadd to je jen takova moje myslenka, nemusis si to vubec brat k srdci, ale rikam si - co kdyz ti zivot dava chlapecky, protoze te potrebuje "donutit" k tomu, aby ses s tim vsim tezkym srovnala a obnovila svuj zdravy vztah k muzum, a az s tim zabojujes a zacnes byt ok, tak dostanes dceru? Mozna jen ten nahore nechce, abys dceru brala jako nejake reseni tvych problemu, protoze vi, ze bys tim te dceri ublizila, a potrebujes se prvne vyrovnat se sebou, nez budes pripravena na vychovu dcery 🤷🏻♀️ mozna je to uplna blbost, ale treba na tom neco bude.
Zkuste to vzít z druhé strany. Máte chlapečka, hodného a skvělého. Další přijde za chvilku. Určitě bude též skvělý, parťák pro prvního syna. Stejné pohlaví je mnohdy jednodušší, více si rozumí, mají dost věcí společných. Já chtěla dceru jen kvůli tomu, že jsem se bála rozdělení spravedlivé lásky, kterou mi moje matka nedala. Je to ale blbost. Opravdová matka miluje všechny svoje děti stejně, i když každého jinak. Nakonec to tak je, ale chtěla jsem třetí a to, bohužel, už nerisknu. Jsem nemocná, nevím, jaký je můj čas, každopádně chci co nejdéle být tady pro děti. A jedno, zda dceru, syna. Prostě tu být pro ně. Zkuste si dát minulost dohromady, ať si dokážete užívat přítomnost a berete život takový, jaký je. Protože život je fajn, ať osud připraví jakoukoliv překážku. A věřím, že pochopíte, proč druhé miminko bude nejspíš druhým synem. Vše má být, tak jak je. Já na to věřím a vím, že Vy to jednou sama pochopíte "proč".🍀