Neplánované těhotenství ve 43 letech: Jak se rozhodnout?
Omlouvám se za anonym, jistě spousta z vás pochopí. Vždycky jsem doufala, že tohle řešit nebudu muset. Mám 2 středoškoláky, jednoho školáka a teď toto. Vlastně nevím, co chci slyšet, asi si potřebuju utřídit myšlenky, rozhodnout se, co dál. Muž je stejně v šoku jako já. Do bytu se těžko ve více lidech vlezeme (samotná ložnice je na šířku 2m, do postele chodíme přes nohy), ani jeden z nás další dítě nechtěl. Nejvíc mě děsí můj věk, děti jsem chtěla vždy spíš dřív, což se mi splnilo. Nevím, co dál, nevím, jak se s tím srovnat. Obě varianty jsou blbé, následky poneseme vlastně celý zbytek života.
Já bych zvážila adopci, občas se tady objeví příspěvek a ty lidi by dali cokoliv za dítě. Přijde mi lepší varianta než potrat, dítě dostane šanci na život, ale pro matku to musí být nesmírně těžké dát porozené dítě pryč.
Držím palce, ať se rozhodneš správně a svého rozhodnutí nelituješ a nebudeš si ho vyčítat.
Holky, všem moc děkuju. Moc pěkně se k tomu postavil muž. Ani jednou nezmínil potrat, řekl, že to bude hrozně těžké. Oba jsme si řekli plusy (krom toho, že už to je, jsme žádné nenašli), mínusy. Shodli jsme se na tom, že ani jeden z nás nepovažuje potrat za ideální řešení, ale v naší situaci hlavně vzhledem k věku a zdravotnímu stavu, to prostě řešení asi bude. Kdyby nám bylo do 40, uvažovali bychom jinak, tohle je dost přes naše možnosti, sám muž se mi svěřil, že blbě nese své stárnutí. Máme 3 zdravé děti, v rodině je člověk s postižením, nemáme odvahu tohle riskovat. Moc všem přeju, abyste tohle řešit nemuseli. Budu žít zbytek života s hodně blbým pocitem. Zamlklé těhotenství za sebou mám, tohle je jiné, přesto věřím, že to zvládnu. Naše děti do rozhodování tahat nebudeme. Budu k životu pokornější a asi i k těm, co pro těhotenství dělají možné i nemožné. Dřív jsem to tolik nechápala, myslím, že tohle mě učí, že v botách druhého jsem prostě nechodila, a tak, jako někdo možná nikdy nepochopí mě, tak já nebudu nikdy cítit to, co druhý.
Všechno jde vyřešit, i kdybychom si představili, že varianta potrat prostě neexistuje. Je mi 38 a jsem ve 28. týdnu. Čekáme třetí dítě. Zrovna jsem začala chodit do práce, trochu se starat o sebe, chodit mezi lidi...Ale je to tak velký dar, že si to užívám asi nejvíce. I když vlastně nic není ideální. Znamená to spoustu změn, ohledně bydlení, auta,... Nevidím to vůbec nějak růžově, připravuju se na to, že bude možná dalších pár let, které budu muset ,, přežít ", že se mi asi nesplní všechny představy o ,, klidném" životě. Ale nemůžu rozhodovat o lidské bytosti, jestli bude žít, když už žije. Jít na potrat, to je pro mne sebevražda duše...pak by všechno ostatní ztratilo smysl, barvu, chuť, radost.
@bonavoxa Máš pravdu. Jenže je mi téměř o 6 let víc... A 3 děti už mám. Se 4 už se do auta zrovna nevlezeš, na dovolenou ani v nějakém sedmimístném. Je mi to moc líto, budu se s tím muset srovnat a vím, že jednoduché to taky nebude. Roky jsem říkala, že na potrat bych nešla, je to pro mě živá bytost, ale nedokážu to bohužel přijmout. Je to sice sobecké, ale mít v 60 puberťáka taky moc nevypovídá o zodpovědnosti. Prozatím jsem si to v sobě ujasnila a je mi o fousek líp.
Hele, pokud to máš vyřešené, doporučím už smáznout diskuzi, abys nečetla nějaká ultramoudra, ostatním se to kecá...
Drž se!
@knuffel Asi máš pravdu, nechám do zítra, dokud se nějak nedomluvím s doktorkou. Ale pomohlo mi to tady přece jen trochu.
My se právě bavili, že nejhorší je to z nuly na první. Největší šok. Dcera má skoro deset, v lecčem mi je ochotná pomoci, je to pěkné zažívat. Životní energie mne opouští už tak po třicítce. Propracovávala jsem se spíš ke krizi středního věku. A teď budu vozit kočárek. Ať chci nebo ne, budu muset omládnout duševně. Mám kolem sebe spoustu početných rodin...i sedm dětí. Tchýně měla poslední z pěti dětí po čtyřicítce. Mezi manželem a jeho sestrou je dvacet let rozdíl. Neříkám, že je vše ideální, ale nemám pocit, že by nějak strádali. Všechny logické argumenty chápu, ale je mi to líto.
Ja ti chci vyjadřit podporu. Vnímám to jako zodpovědné řešení s ohledem na věk, finanční situaci a děti, které pořád potřebují vaši podporu, čas a zdroje. Rozhodla bych se stejně a to jsem 30 + a mám děti "jen" dvě.
Já mám tři sourozence a vždycky jsem měla pocit, že máma nemá čas, že se musí venovať mladším, domácnosti, nechodili jsme na žádné kroužky, chyběla mi pomoc s učením, výlety atd. Teď, když mám děti, chápu, jaké to muselo být těžké
A ta adopce, jak tu zazněla, by byla opravdu nepřijatelná? Někdo by byl moc šťastný…
@elfka21 jeden z důvodů, proč dítě nechce je zdravotní stav. Těhotenství, porod a sestinedeli je zátěž i pro mladší ženy. Já měla kolem 30 a těhotenství bylo moje soukromé peklo. Další věc, ve věku 44 let je docela velike riziko postižení dítěte.
@mia_von_prag Zátěž to je, to je jasné, ale teda po narození mi to přišlo tisíckrát náročnější. A mohou se udělat brzo testy, jestli je dítě v pořádku. Já autorku neodsuzuji, jen medituji nad dalšími možnostmi, které by třeba mohly zmenšit ten doživotní “blbý pocit”.
Co si budeme říkat, po 40 nam telo začíná dávat najevo věk, ať chceme nebo ne. Když jsem čekala 3 dítě, bylo mi 38 a už to bylo hraniční, i díky testům na vrozené vady atd. A teď ma dcera 3 roky. Vidím rozdíl, když mi bylo 28 a nyní. A teď ve 42 bych si už miminko opravdu nedokázala představit. Za celé 3 roky jsem se ještě pořádně nevyspala. Starší děti také maji sve potřeby. Potřebují stále mámu a tátu...i když jsou samostatnější. A rozhodně nás ještě potřebovat budou, při startu do života. Věřím, že i když to neni jednoduché, rozhodneš se správně. Nic si nevyčítej. Víš proč to děláš a dle meho k tomu máš dost pádné důvody. Drž se....
@elfka21 rozumím. Teď jen čisto moje zamyšlení, bez útoku.
Některé nemoci nebo poruchy se diagnostikují až později v dětství. Záruka, že dítě je zdravé není.
Nosit dítě 9 měsíců, cítit pohyby, přežít bolesti u porodu, šestinedeli a dát ho k adopci se mi zdá větší trauma než potrat první trimestr, když embryo má jen pár mm a nevyvinutou nervovou soustavu.
Ale co jsem přemýšlela, jak vypadá ta realita, když se rozhodnu pro adopci? Chodim do práce a dělám že mi nic není? První trimestr dokáže tak ženu odrovnat, že leží, spí. Pod postelí vědro kdyby náhodou a s péčí o domácnosti a děti pomáhají manžel, babičky, tetičky, hlídačky atd. V horším případě je vše zanedbané. Sexuální život v těhotenství, to raději pomlčím.
Půjdu pak porodit, vrátím se za par týdnu do práce a co řeknu? Že dítě zmizelo?
Když jsem byla těhotná, okolí se mě pořád ptalo, co to bude, jméno, gratulace. V těhotenství jsou často kontroly (např ja jako diabeticka jsem mela 2x měsíčně rozbor krve, kazdy měsíc ultrazvuky a poradna. Platila jsem si péči, screeningy, kontrolovala každé sousto, pichala inzulín, brala železo, aby bylo dítě zdravé)
Není to jen tak ze vynosím dítě, nic mě to nestojí. Nevim o jaké typy žen se jedná, co dají děti k adopci ale tipla bych že to nebudou ženy, které už děti mají m
Úplně souhlasim s @mia_von_prag
Myslím že odnosit, porodit miminko a pak ho dát k adopci je možná horší doživotní psychická zátěž - ve smyslu,že člověk třeba furt přemýšlí, kde to jeho dítě je, jak se má, co už umí, co studuje,atd atd... Nehledě na ty další faktory, čím si žena v těhotenství třeba musí projít, a vrátí se po porodu bez dítěte? Pro mě šílená představa tedy. Ale je to jen úhel pohledu, uznávám. Tazatelce přeju hodně sil, ať už rozhodnuti bude nakonec jakékoli. ✊🍀
@elfka21 S dovolenim se vtirnu k otazce adopce. Vcera jsem o tom premyslela a dosla k zaveru, ze mi to pripada krutejsi nez potrat. K diteti i rodicum. Adopce mi pripada jako nouzove reseni pro zenu samozivitelku, ktera to dite vazne neuzivi, pro zenu tehotnou po znasilneni. Ale predstava, ze ma dite matku, otce a jeste 3 sourozence. Jak by to asi pobralo, az by se jednou jako dospele dobralo pravdy? To je tak brutalni zjisteni, ze si ani nechci predstavit, co by to s clovekem udelalo. A to se nebavim, jak by to vnímaly 3 deti, ktere uz autorka ma. A taky manzelsky par jako celek. Narodilo ses, ale my te nechceme...to mne osobne pripada uplne silene.
zadna varianta neni spatna.
Před lety bych řekla,že potrat v žádném případě. Teď mi táhne na 40, taky mám tři děti, finančně žádný zázrak, bydlení omezené, zdraví, psychika..a i z postižení bych měla asi strach. Rodiče už by s miminkem nepomohli..Já teda mám úplně osypky při představě teď ( nebo v pozdějším věku) řešit toto. Nejmladšímu jsou 3 a už tak jsme na hraně. Je to těžké rozhodování.
@martiniquest nevím tedy jak to funguje při adopci, zda se jen tak člověk bez problémů dostane k těmto informacím, kdo jsou jeho praví rodiče... Nicméně si nemyslím, že by musel člověk rodiče automaticky hledat.. To bývá spíš ve filmech. Myslím, že většina adoptovaných dětí ( myslím teď ty, které byly adoptovány už jako miminko) berou za své právoplatné rodiče ty, kteří je vychovali, milovali... A nemají potřebu hledat biologické rodiče.. A pokud někdo hledat bude a najde, samozřejmě se třeba bude zlobit, nebo bude na nějakém dobu zhrzený, ale stále má tu svou milující rodinu, který ho vychovávala, třeba má v adoptivní rodině i "sourozence" Pořád má svůj ŽIVOT. A pochybuji, že by to nějakého člověk položilo natolik, aby si řekl, měla mě máma raději nechat umřít už v děloze. Tolik pouze můj osobní názor.
@ronyx To je spekulace nezohlednujici potreby rodicu a jiz narozenych sourozencu. Ale dost toho. Tuto variantu autorka nezvazuje.
@martiniquest stejně tak jako byla spekulace to, že by hledalo dítě rodiče 😉 . Prostě jsem se vyjádřila. Toď vše. Nikomu nic nevnucuji, to jsem psala i autorce diskuze.
Mimochodem, pekne jsme se tady dostali k obrovske eticke otazce nenarozenych deti, ktere jsou zamrazeny jakozto nevyuzita embrya pri IVF. Jak je to s nimi? To je jen recnicka otazka.
@mandala nepatřím do sluníčkové skupiny dítě za každou cenu, ani nejsem zastáncem plození dětí po 40,takže mě nemá cenu upozorňovat, že někdo to má jinak. Tazatelce jsem pouze napsala svůj názor.