• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Má postižené dítě právo žít?

28. května 2015 
Aký príbeh? ja o ňom neviem... :confused: :confused:
25. led 2008 v 11:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
no byl asi ve druhé třídě se školou na plavání a málem se utopil, když ho vytáhli byl v komatu. tím že byl mozek dlouho bez kyslíku odumřelo mnoho mozkových buněk, nyní je mu asi 13 a přežívá ve stavu bdělého bezvědomí, maprosto odkázaný na péči maminky, léčba se zatím nedělá mohlo by možná pomoct implantování kmenových buněk, ale nikdo to nedělá a čas běží a rodiče se o něj starají, nedali ho do ústavu. Je to hodně zestručnené, ale do školního úrazu byl naprosto zdravý
25. led 2008 v 11:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
hmmm, aj u nás stalo niečo podobné, chlapcovi operovali nosní přepážku a chlapec s z narkózy už neprebral... :confounded: :confounded:

takže vina učiteľov? :confused: :confused:
25. led 2008 v 11:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
jejke, o eutanázii bych raději nazačínala, já jsem např. pro.
elise: jak už tu několikrtá zaznělo, záleží na míře postižení. Já např. neslyšící za postižené z mého pohledu nepovažuju a když je někdo fyzicky postižený, tak sice je postižený, ale normálně existující člověk.
25. led 2008 v 11:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
ano soud jim stanovil odškodné a to chce rodina investovat do výzkumu a léčby kmenovými buňkami. Úředníci jim to ztěžují že to není vyzkoušené a podobné bláboly a nechápou že rodiče nemají co ztratit a dokud neprojde Filip pubertou má šanci že by se to mohlo podařit, ale čas běží a jednou by mohlo být pozdě. O tom případu s nosní přepážkou jsem něco slyšela, ale moc to nerozebírali. Filipa řeší proto že ještě žije
25. led 2008 v 11:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
ten případ znám...a můj názor je, že ty kmenové buňky jsou blbost prvního stupně..jen chtějí vydělávat prachy..ale holt maminka věří, protože už jí nic jiného nezbývá :unamused:
25. led 2008 v 11:28  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
právě že jí vůbec nic nezbývá než toto poslední stéblo, kterého se může tonoucí filip ještě chytit. Oni opravdu nemají co ztratit. Ale bojují jak se ještě dá. Naděje umírá poslední.
25. led 2008 v 11:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já k tomu taky nemám moc důvěry, ale zase vím, že člověk má vyzkoušet všechno, takže kdyby se to aspoň o trochu zlepšilo, tak bych jim to moc přála
25. led 2008 v 11:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
přidávám svůj názor,snad i postižené dítě má žít,ale upřímně co z toho života má??ne každý rodič se dokáže dívat na své postižené dítě a vědět že mu nemůže nijajk pomoci.v současné době pracuju v ustavu socialní péče a řeknu vám,že to kolikrát není moc příjemný pohled na človíčka který jen leží,má ušklibenou pusinku která by se chtěla smát ale nejde to,leýží jen na vozíku a chtělo by vstát a jít běhat s ostatními po zahradě,pomáhat,jenže to prostě není možné.Jsou tam případy kdy se někteří obejdou sami se sebou,ale když vidíte tříleté dítko které rodič zaveze do ustavu a vy jedno takové máte doma a ti rodiče za ním někdy ani nepřijedou,nevezmou ho domů ani na vánoce,je to moc smutný.Mě osobně hrozilo u dítka postižeí downovým syndromem,ale věděla jsem hned,že kdyby se tak stalo a můj brouček byl tímto postižený,nedokázala bych si jej nechat.
25. led 2008 ve 12:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
to co píšeš, je bohužel realita. je pravda že nevíme jestli rodiče věděli že budou mít postižené mimi, nebo to nevěděli. Jestli si mysleli že to zvládnou a neodhadli se, nebo věděli že odložit dítě do ústavu a tak to vzali. je to moc těžké, třeba měli strach že po potratu už děti nikdy mít nebudou, je to moc složité, proto nikoho neodsuzuji za jejich rozhodnutí
25. led 2008 ve 13:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
ani já nikoho neodsuzuji ,to určitě ne,jen je mi těch dětiček líto,jkdyž je denně vidím a nemůžu pomoct a brát si je všechny domů z litosti na střídačku je to nemožné,ale hodně krát mě to už napadlo
25. led 2008 ve 14:08  • Odpověz  •  To se mi líbí
je fakt že ty děti za to nemůžou,pak je smutné když je rodiče hodí přes palubu. Všechny děti potřebují pocit že jsou milované.
25. led 2008 ve 14:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky všem, já pracuju v ústavu pro mentálně postižené jako vychovatelka, máme tam ženy ve věku od 18 - na dožití. Řeknu vám, že obdivuju všechny rodiče co mají postižené děti doma a starají se o ně.Opravdu kloubouk dolu. Já sama kdyby mi řekli, že budu mít postižené dítě bych šla na potrat.
25. led 2008 v 16:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
andara:je hrozné vidět denně ty lidičky,my máme v ustavu samé chlapce,jen snad dvě holčičky ve věku
3let,jinak samí muži.nejen klobouk dolů před rodiči,ale i před pracovníky ustavu,protože kolikrát jsou svědky něčeho o čem se lidem mimo ustavy ai nezdá.nevím jak to tam máte vy,ale u nás jsou i lidičky,kteří by tam být neměli a měli by trávit život spíš na psychině
25. led 2008 v 17:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, nnepoznám prípad o ktorom píšete, ale na Slovensku je štvorročný chlapček z Bardejova ktorému implantovali kmeňové bunky v Rusku a z nehybného chúďatka sa stalo po štyroch-lezúce dieťa..a už sa aj postaví na nôžky s oporou, kým predtým ho len ťahali ako handrovú bábiku a neurobil ani máznak krôčiku.
Úspech implantovania kmeňových buniek potvrdil aj jeho doktor.
Takže toľko kmeňové bunky..Kiežby sa pomoc postihnutým nazakazovala aj u nás, tento zákrok je na slovensku nelegálny :frowning2:
25. led 2008 v 19:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
marselina: my máme spíše starší ženy,ale pro mě to jsou prostě holky :slight_smile: Já ten ústav mám skoro u baráku (asi 4 min pěšky) a ony mě znají když jsem ještě byla malá holka - moje mamča tam dělala.Taky tam bohužel máme takové případy a to to tam trochu narušuje - máme tam jednu co se pořád podřezává, jí střepy a pálí se!Ale jinak není právě mentálně postižená, takže dost vybočuje.Je to hrozný nikdo s tím nic nedělá, nebo máme jednu hrozně agresivní, nedá se zvládnout - někdy se bojím i jít do práce :frowning2: Jaké to je tam pracovat, si lidé co to nikdy nezažili, v životě nedokážou představit.
Jinak u postižených dětí bych asi pracovat nemohla, musí to být hrozné jak píšeš.
25. led 2008 v 19:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
ALe zase na druhej strane sú postihnutý ľudia strašne zlatí tom, ako sa vedia tešiť zo života... U nás sú sestričky, neviem ,či nie sú dvojičky a jedna je zdravá a druhá je mentálne postihnutá a včera so mboal v Bille a tá malinká sa mi prihovorila, že a prečo bábo spinká, a či bude plakať, keď sa zobudí a potom sa na mňa krásne úprimne pozrela, usmiala sa apovedala mi ahoooj.
A raz sa na mňa jedna takáto podobná tiež tak zahľadela, že za mnou chodila pocelej Bille, hladkala ma po vlasoch, usmievala sa na mňa, proste bol to krásny pocit, taká úprimnosť, toľko citov... :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
25. led 2008 v 19:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
andara:i já to mám kousíček do ustavu a i mě převážná část kluku zná,mamka je doručovatelka a od svých 15ti let jsem za ni roznášela poštu,tak že při nástupu jsem nešla mezi cizí lidi jen do prostředí které jsem tak uplně neznala a nevěděla co ta práce všechno obnáší.
my máme také případy kdy si kluci ubližují sami,dokonce tam máme jeden případ sexuálního obtěžování,bere nějaké zklidnující léky,ale od doby co jsem tam nastoupila mám s ním peklo,pořád obtěžuje a pro mě i kyž mám tvrdou povahu je nezvladatelný,kolikrát jde z něj strach,má někdy takový ten záchvat kdy je uplně mimo sebe.ach jo,ted řešíme jestli u nás zůstane nebo bude přeložen na z našeho ustavu do kroměříže.
25. led 2008 ve 21:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte!
Velmi ma zarazaju prispevky typu: "ak by bolo moje dieta velmi postihnute, neurobila by som mu to, ze ho necham trapit sa....."
Cize ak by sa predpokladalo, ze bude postihnute, radsej ho dam zabit, lebo ved, take nieco, aby sa potom trapilo, to by som mu neurobila....hm...zvlastne............
Dalsia vec je, kto Vam na 100% zaruci, ze to dietatko sa narodi naozaj postihnute? Co ak by bolo uplne zdrave? A niektore z Vas, len aby sa potom chudatko nemuselo trapit, radsej ho daju zabit...alebo zabiju....nech to vola, kto chce, ako chce..........
7. únor 2008 ve 20:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
elenito: myslím, že přeháníš. většina z těch, kdo by šly na potrat by chtěly určitě s jistotou vědět, že mimčo bude postižené
7. únor 2008 ve 21:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja myslim ze bych na potrat sla pokud bych mela nekolikanasobne potvrzeni tezkych genetickych vad a verim ze prokazat to jde ,asi bych to neustala se koukat na miminko jak se treba trapi a hlavne na ty ksichty kolem nas,neverim ze bych to psychicky zvladla spis se vidim jak nekde porad brecim a celej svet nas a manzeluv se toci kolem toho a i hadky mozna.asi bych se utapela
8. únor 2008 v 11:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Souhlasím s aponchie. Já bych na to taky neměla, vůbec se mi nechce přemýšlet o tom, že by se nám to mělo přihodit, ale vím, že bych to nezvládla a raději zvolila cestu - potrat.
8. únor 2008 v 11:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
Nojo, ono se řekne, několikanásobné potvrzení těžkých vad, jenže to je právě úskalí prenatální diagnostiky, že se víceméně stále dělá tak nějak nepřímo...

Není to jako opakovaně nabrat krev nebo moč, když se mi výsledek nelíbí...

Neřeknu, když je uz nález, tak se dá plod vyšetřit superkonziliárně (a dobrá centra to taky tak dělají, když objeví např. srdeční vadu, odešlou maminku k prenatálnímu kardiologovi, který diagnozu upřesní a stanovení operabilitu apod.).

Ale pokud se "něco" objeví na chromozomech z plodové vody, tak není určitě lege artis postup odebírat vodu znovu, zpravidla se čeká do 20.tt na možnost odběru pupečníkové krve, což je dnes v postatě jediná rutině používaná "přímá" diagnostika plodu, tady se vyloučí nebo potvrdí případné falešné mozaiky z plodovky apod., ale zas už je to spojeno s vyšším rizikem potratu.

Snad se nikdo neurazí, ale já mám z této (a podobných diskuzí, které se hemží větami typu: "řekli jí, že bude mít Downa a narodilo se zdravý dítě") pocit, že genetici jsou krvelačná banda, která se těší, až si budou moct za každý indukovaný potrat udělat čárku, ale ono je to přesně naopak. Cílem prenatálky je umožnit všem rodičům (u nichž to jen trochu jde), aby měli zdravé děti, i když někdy za cenu toho, že se v případě špatné prognózy rozhodnou pro ukončení těhotenství s postiženým plodem. Protože, ať si kdo chce co chce říká o obohacení rodiny, přijde-li do ní postižený, já si nemůžu pomoct, ale za mnohem větší radost a požehnání považuju zdravé dítě.
8. únor 2008 v 18:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
uplne suhlasim s expertkou.
za prve - testy ani ziadne vyroky nie su spolahlive - tiez sa to v rodine potvrdilo
za druhe - ako ste na to prisli ze ci uz matka alebo otec maju pravo "odstanit" cloviecika kt. sa este nenarodil - zena dostala dar dieta nosit a porodit - ale zial niektore si mylne domysleli ze maju aj pravo rozhodovat nad jeho zivotom
NO A ZA TRETIE - kde mate napisane ze ked mate zdrave dieta - ze ho niekde ako 4rocneho napr. nezrazi auto alebo nepadne tak ze do konca zivota z neho bude postihnuty clovek - aj o takom uz viem - No co aj 4 rocne by ste potom odstanili zo svojho zivota ??????? hm ???? .... ano jasne len to 4rocne by sa mozno branilo ale to male v bruchu sa este nevie.......AKY JE POTOM ROZDIEL - ZE BY LEN VO VEKU DIETATA ??? NIE - V RODICOCH....
17. lis 2008 ve 23:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj, naodne som nasla tuto temu....je zajimave citat nazory ludi, a reakcie....ja neodsudzujem ani jednych ani tych druhych, vsetko je to na povahe cloveka...a aku silny dokaze byt v zivote sa s tym popasovat....my sme tri sestry....prosredna z nas sa narodila s velmi silnym postihom...diagnoza je ta najhorsia aka moze byt...Idiotio....ja stale obdivujem mojich rodicov ako to zvladli...a ake to musi byt ked ich dieta zije s tou najtazsou mentalnou diagnozov....mamka prezila v 3 mesiaci silnu ruzienku, kedze je tomu uz vyse 30 rokov a genetika este nabola na takej urovni jednoducho sa na to prislo az po jej narodeni....mli sme ju doma do jej 6 rokov....ja som najmladsia, a nikdy som ju nebrala ako niekoho kto je INY...jasne ze si pamatam ako sa od nas ludia odvracali, ked sme sli von, ale ako dieta som si to az tak nebrala....nasi sa snazili, ale bohuzial, rodicia to fyzicky, psychicky a financne nezvladali a taktiez koly mne(zacala som opakovat ako dieta po nej) bola odporucana ustavna star., kazde sviatky a pradniny sme ju mali doma, a to bol pre nas vsetkych velmi uzasny cas....ci maju pravo zit??....myslim ze kazdy ma to pravo na zivot....je to uz tazsie,ak clovek, ktory je postihnuty a dokaze vnimat ze existuje svet okolo neho, ktory sa radi medzi tych zdravych....myslim, eje to jednoduchsie pre ludi, ktor to nevnimaju a ziju ten svoj jednoduchy zivot v tme a kdesi v inej ealite.....oni maju tiez svoje stastne dni a veci, ktorym sa tesia....len obycajny kupel pre moju sestru, becer pred spanim je asi nieco ako pre nas dovoenka pri mori....postihnuty si vedia vazit veci, ktore my berieme samozrejme....a vedia prejavit otvorene svoje city a nevedia byt falosny....myslim, ze kazdy ma pravo zit....zalezi len na rodine ci ta je silna zit s postihnutym....to je si myslim ten najvacsi problem, kde sa nazory ludi rozchadzaju....
18. lis 2008 v 00:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mala.cinka, nesuhlasim s tebou, nakolko pravdepodobne nevies, co je to mat vazne postihnute dieta :cry: ja tiez robim v domove socialnych sluzieb s mentalne postihnutymi dievcatami a ked som cakala Lukaska, tiez som bola presvedcena o tom, ze ak by testy ukazali postihnutie, pojdem na potrat....ono je nieco ine, vidiet na uici zlate postihnute dieta a nieco ine s nim zit a starat sa o neho..
Ja si myslim, ze my, pracujuce v ustavoch, v tom mame jasno :slight_smile:
A to hovorim o tazsich postihoch, v prvom rade je to trapenie toho dietata
18. lis 2008 v 07:20  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
děvčata.....každý má svůj názor...tohle já nedokážu vůbec zodpovědět :unamused: mám bratrance postiženého mentálně a fyzicky a byl přidušen pupeční šnůrou při porodu........teta si ho nechala, protože to na něm znát do jednoho roku nebylo. A má ho dodnes...sama ho naučila jíst vydličkou a nožem a starala se o nej. Já ji obdivuju...postupem času jezdil do školy pro postižené děti....později na týden a každý víkend a prázdniny je doma. Dnes je mu 38let a mě už to nepřijde....zvykla jsem si. Já nevím je to těžká otazka ano či ne. A nechci nad tím ted ani přemýšlet....tak papa :pensive:
25. lis 2008 v 17:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
ale mě nepřijde že to je trápení dětí ....oni mají svůj svět a jsou v nem štastné, pokud to není hodně obtížné postižení....to je něco jiného...je toho moc. ahojda
25. lis 2008 v 17:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ja souhlasim s Avankou,naprosto,protoze taky v ustavu delam a klanim se pred lidmi,co se staraji o postizene dite :slight_smile: Ja priznavam,ze bych to nedokazala.
25. lis 2008 v 18:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Wsmoulinka, ja by som ani nepovedala, ze su vo svojom svete stastne...tie tazko postihnute deti nic ine nepoznaju, tak tie mozno ano, ale tie s tym lahsim postihom si ho az privelmi dobre uvedomuju....takze sa neda povedat, ze su stastne, ked vedia, ze stastie vyzera trochu inak
25. lis 2008 v 19:54  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek