Netěším se na mimi. Poraďte, jak se začít těšit

@monicccca ahojky, nevěš hlavu! Určitě až budeš mít miminko u sebe bude to jiné... každá máma nemusí být nadšená jak se její miminko krásně pokajdilo napapalo a tak... budeš ho milat tak jako tak. Neboj se toho opravdu!

@monicccca Jsem si jista, ze se to po porodu zlomi. Az uvidis toho maleho tvorecka, postupne v Tobe vyroste obrovska laska. Je mozne, ze to nekolik dni potrva a budes potrebovat podporu od sveho okoli. Je skvele, ze mas dobrou rodinu a to malicke miminko je vysledkem lasky k Tvemu muzi! Co psychologicka nebo psychiatricka lecba? Myslim, ze by ses v rukou spravneho odbornika mohla zacit citit lepe.
Tvoje miminko je veliky bojovnik, ktery se ocividne hrozne moc chce narodit a byt tady na tom svete s Tebou!

@monicccca Třeba je to osud či znamení, aby ses dala do kupy a po porodu se všechno zlomí a budeš supermáma 😉 přeju to tobě, ale hlavně tvému dítěti!

@monicccca možná by bylo dobré vyhledat pomoc psychologa. Já se na obě své děti těšila a když se narodily, chytla mě poporodní depka, litovala jsem toho, že jsme si je pořídili, protože se dostaví stavy totálního vyčerpání, byla sem na tom fakt blbě. Chci tím říct, že můžeš začít děťátko dokonce i nenávidět. Moje známá se léčí na psychiatrii, protože se totálně položila z péče o dvojčata. Já jsem jenom hystericky brečela, ale milovala jsem je od prvního okamžiku, jen ta psychika se úplně zhroutila, takže po porodu to opravdu lepší být nemusí, Držím palce.

@monicccca Ahoj, moc držím palce, abys to všechno zvládla a radovala se z miminka. Ale možná se zkus zamyslet i nad radou @knobloska ohledně psychologa. Naše mimi taky bylo plánované a ano, první dny zejména ještě v porodnici byly ve znamení okouzlení tím nádherným tvorečkem, ale pak když začal brečet a brečet, nespat a nespat a já nevěděla, co dělat, tak jsem taky byla pomalu na sesypání. A to jsem miminko měla vysněné a těšila se na ně. Když máš takovéhle pochybnosti, mohlo by to pro tebe výt těžké. Určitě se svěř taky rodině a manželovi a požádej je, aby ti co nejvíc pomáhali a podpořili tě a třeba tě nechali chvíli odpočinout a postarali se o miminko, aby sis k němu snáz našla cestu. Hodně štěstí 🙂

@zdeniii Moc děkuji za odpověď, snad to zvládnu... Mám toho dost před sebou ve škole a spoustu jiných věcí, co jsme si naplánovala, no, uvidim, ale každopádně děkuji za odpověď. 🙂

@germaine Děkuji za podporu, jsem ráda, že nejsem pořád jenom odsuzovaná... 🙂 , díky, mějte se fajn..

@monicccca 🙂 ...ahoj 🙂 , já myslím tak jako ostatní maminky, že zlom přijde...on ten novorozený drobeček dokáže vzbudit neskutečné pocity 😵 a hormony samozřejmě také.třeba to nebude hned po porodu, ale přijde to.
s tím psychologem bych to určitě probrala.člověku někdy pomůže ''jen'' to, že může s někým otevřeně mluvit 😉.
držím vám moc palce ať porod proběhne rychlostí blesku a s miminkem se brzy krásně sžijete 😵

@monicccca urcite bych se obratila na odbornou pomoc jak pise @knobloska . Ja jsem po porodu citila podobne jako ona, vycitala si , ze necitim lasku a ze bych byla radsi kdyby mala nebyla. Mozna i tim byla tak narocne vecne plakajici a nespici miminko a to byl zacarovany kruh. Nemam ani podporu partnera (od ktereho asi na konec budu muset v ramci zachovanizdraveho rozumu🙂odejit...), takze pro mne bylo prvnich 8 mesicu des a hruza. Cele dny sama zavrena v byte(mala rvala v kocare i v aute...). Ted ji mam nejradsi na svete a udelala bych pro ni opravdu cokoli. Mela jsem take problemy s jidlem i kdyz jineho razu. Nikdy jsme nebyla tak silene hubena a nikdy nebrala zadna antideprsiva. Ale myslim, ze k tomu je sklon a ze ten hormonalni vykyv po porodu je pro tebe nebezpecny. Manzel tve problemy asi zna, ne? Muzes s nim o tom otevrene mluvit? Bylo by potreba, aby ti byl maximalni oporou, aby s tebou sel i ktomu psychologovi, aby vedel na co se pripravit. Aby ti nic nevycital(poporodni deprese je normalni vec i u jinak v tomhle smeru "zdravych" mamin...), abys mela i fyzicky pomoc nekoho...to vycerpani vse jeste zhorsuje. Muze se stat, ze naopak v tobe miminko vyvola lasku na prvni pohled a bude vse dobre. Ale myslim, ze bys mela byt pripravena. Resit i to jidlo (ver , ze moc dobre vim o cem mluvi).To malicke za nic nemuze,zaslouzi si vasi lasku a urcite driv nebo pozdeji nastane doba, kdy budes vedet co to znamena ho milovat a budes rada, ze zes snazila a vse prekonala. Nevim, jestli to pisu pochopitelne , ale citim to tak. Drzim hodne palce a klidne napis do IP.

@ined77 Děkuji moc za podporu 🙂

@romcovaklarka
@brisalek já jsem v pohodě, já jsem to myslela spíš na monicccu, aby nespoléhala na to, že to bude po porodu lepší. Já jsem neměla pravou depresi, jen takové rozčarování z únavy, kojení nám taky moc nešlo, no znáte to. Ale nedostala jsem se do stavu, kdy bych nevěděla kudy kam. U mě bych řekla normálka stav maminek, kterým děti vůbec nespí - a to ani jedna holka 🙂 - a taky je pořád sama doma. U první bych řekla to bylo horší, teď to trvalo tak první týden po propuštění z porodnice.
Ta naše známá, jak se léčí na psychiatrii udělala dobře, že tam šla, protože říkala, že by zabila buď sebe anebo je. To už je vážný a opravdu to vyžaduje léčbu.

@knobloska to ja vim, ze jsi v pohode , to ja v pdstate taky. Jen jsem citila poporodu to co ty a libilo se mi jaks to napsala i tu radu, proto jsem te uvedla🙂.

Ahoj, nečetla jsem, co píšou ostatní holky, ale já to měla podobně. Mě v podstatě nařídili doktoři otěhotnět, pokud vůbec někdy chci mít děti, že je nejvyšší čas, že třeba za půl roku to už ani nepůjde. Já sama jsem pořád měla pocit, že "mám čas" a nejsem připravená, do toho jsme s přítelem byli spolu "jen" rok, on taky nechtěl, prostě krize, hádka, málem se nám rozpadnul vztah. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak nakonec přítel se radoval, on si to v hlavě srovnal dřív než já, já jsem brečela a nevěděla, co vlastně cítit. Dlouho jsem dávala hlavně jemu okázale najevo, že to mám "na háku". Kdy se to zlomilo, ani nevím, prostě jsem si tak nějak zvykala na tu situaci, všechno bylo v pořádku, mimčo tak nějak vědělo, že to musí zvládnout a nesmí zlobit 😀 Nakonec jsem se do toho nějak dostala.. Ale na prvosemestrální screening jsem šla naprosto klidná s tím, že pokud něco nebude v pořádku, je to osud a půjdu na potrat. Na UZ v 20tt jsem si říkala, že teď už by mě to štvalo, kdyby se něco stalo, protože bych stejně musela porodit... Mezitím jsem se dověděla pohlaví, zachvátila mě nákupní horečka pro mimčo, prostě krůček po krůčku. Myslím, že ani teď pár dnů před porodem nejsem kdovíjaká "šílená" matka, se kterou hormony cloumají, beru to tak normálně, na mimi se těším, ale realisticky, rozumně...Kamarádka to měla podobně u obou dětí, prostě "antimatka" typu "co s tím miminem jako budu dělat?" (a to byly obě plánované) a teď je skvělá úžasná máma, svoje děti miluje a udělala by pro ně cokoli. Ale podle jejich slov se nedá čekat, že každá máma začne svoje dítě milovat hned na porodním sále, prý ji to trvalo nějakou dobu, než se sžili, než přišla ta pravá mateřská láska... Takže nestresovat, neboj, příroda je mocná čarodějka, ona ty správné hormony včas probudí! Hodně štěstí a pohodové těhotenství!