Pohřbení dítěte po potratu?

@hani1234 Děkuji. U nás to bohužel samovolně nejde...už je to dlouho a lékař na mě tlačí ohledně ukončení neschopenky a nerada bych potom, aby se mi to stalo v práci. Navíc mám stále bolesti a čekat ještě bůhvíjak dlouho se mi proto nechce, vím o případech, kde potom šlo i o zdraví ženy samotné. I když samozřejmě pokud by šlo jen o mě a mé rozhodnutí, nejraději bych počkala, až odejde samo...ale to prostě nemůžu, když budu muset jít už do práce.
Jinak se můj lékař choval docela citlivě, nevím jak to bude v nemocnici, ale doufám, že to taky bude v pohodě, ale co se týče jiných lidí, tak máš pravdu - ten, kdo si tím neprošel, to často bagatelizuje a často slyším věty Nebreč, co už naděláš, Buď ráda že to bylo tak brzy a ne později, Však jste mladí, povede se zas, Asi to tak mělo být...Tohle člověk chápe, ale vůbec nic to nezmírní na té bolesti ze ztráty. Když někomu umře blízký, který už měl třeba i kus života za sebou, je to přeci stejné - někdo, koho jsme milovali, na kom nám záleželo...a ještě jsem nezažila pozůstalého, kterému by pomohly věty typu Nebreč, Aspoň se netrápí, Asi to tak mělo být, Všechno má svůj důvod... To není žádná podpora, to jenom lidi nevědí jak z toho vybruslit a v takovém případě je asi lepší neříkat nic.

Já teda asi budu za hnusnýho cynika, ale mě to přijde hodně přehnaná úvaha.... V prvním trimestru se tyhle věci stávají bohužel naprosto běžně, příroda dobře ví co dělá a proto by se správně o tom ani nemělo mluvit a u nás na gyn dokonce ani nevydávají před 12. tt těhotenskou průkazku.... Určitě to je pro každou ženu těžké, ale neumím si představit, že bych po pár týdnech těhotenství měla k plodu takový vztah, že bych ho chtěla pohřbít a přijmout jako úmrtí dítěte..... Tohle Vás bohužel může v životě klidně potkat i několikrát a pokud budete u toho pokaždé provádět tohle sebemrskačské divadlo tak se z toho taky můžete zbláznit.....

@marki00 ja jsem o dite prisla ve 24tt, 32 cm a 495 gr, ani jsme se nepokouseli o zachranu ( praskla mi voda pri lecbe praseci chripky) primar rikal, ze chripka je svine a ze by stejne nebyl v poradku. Dala jsem ho k pitve a dalsimu zkoumani, ani na vterinu jsem nepremyslela o tom, ze bych se snad mela zachovat jinak....stalo se, zivot jde dal. V tu chvili prezil ten silnejsi, tedy ja.....

@elenka89 Ano .Rozumim . Já teď podruhé začala kolabovat , a skončila nakonec taky v nemocnici . A stále jsem si za svým .. ze počkám , až odejde samo . Takový konzervativní přístup je samozřejmě pro lék personál úplně mimo a tak jsem byla za exota .. a to prosím nejsem žádný alternativní typ , ale cítila jsem to tak a chtěla si to prožít. Nakonec mi ještě dali i misoregnol , ale stále mám zbytkovou tkáň a revize možná neujdu , pokud to s menstruaci neodejde .
Budu vám držet palce a pak dejte vědět , jak to dopadlo !

@rajecka Tak sice se mi pohřeb taky nezdá jako dobré řešení ( a adekvátní stáří plodu), ale zas bych si asi netroufla hodnotit sílu vztahu k plodu, zejména pokud sis tím sama neprošla. Jasně, pokud žena už nějaké děti má, je asi jednodušší to jen tak přejít než když je to třeba vymodlené početí. Moje zamlklá embrya taky mají jména, zapaluji v příslušné dny svíčky...A to si moc dobře uvědomuju, že příroda ví, co dělá a jsem za ZT vděčná, než abych třeba musela později na vyvolávaný porod. Stejně tak bych způsob rozloučení neoznačovala jako sebemrskačské divadlo. Napoprvé to člověka prostě hodně sebere bez ohledu na to, kolika dalším ženám se to stalo.

@jezz1e já přece nezpochybňuji smutek, který může žena cítit, ale jak jsem psala, prostě v tomhle citlivém období se s tím tak nějak musí počítat a brát to tak, jakože mi umřelo dítě mi prostě připadá trochu silná káva.....

Myslím, že je to rozhodnutí každého z nás. Já si prošla ZT v 11tt a tato možnost mě v tu chvíly nenapadla, byla jsem v hrozném šoku.
Pak jsem se s tím měla problém vyrovnat a vyřešila jsem to koupí řetízku, který měl přívěsek srdíčko s křídly - pro mě je to symbol našeho miminka, které nám uletělo nahoru. Nošení toho symbolu mi vnitřně pomáhalo...
Pro někoho jiného to může být zase pohřeb nebo urnička...

@rajecka Jenže dokud to dítě nemáš tak jaksi nemáš s čím ten vztah porovnat, abys mohla říct "tohle je jen malá ztráta". Myslím, že v tu chvíli je pro většinu bezdětných žen cit k plodu to nejsilnější, co zatím dotyčná poznala (pokud jde tedy o těhotenství plánované).

@jezz1e To si nemyslím, naopak až když jsem měla děti tak byla víc citlivá a netolerantní k interupcím, protože vidíš že i z toho malého nic vyroste hotový člověk.... Ale nevidím důvod proč se tady dohadovat, kdo má pravdu. Tazatelka se ptala na názor, někdo ji řekl, ano udělal bych to protože a já zase říkám, ne neudělala bych to protože....

@rajecka Já zase myslím, že jezz v tomhle má pravdu a já jako bezdětná to můžu potvrdit...

@jezz1e Vidíš, my už jedno dítě máme, 3leté. Takže to není tak, že bych to neměla s čím porovnat. Já jen lásku neměřím na centimetry a naštěstí ani manžel ne. Věděla jsem, že se najde někdo s názorem jako @rajecka, ale beru to tak, že každý má právo na svůj názor. Osobně si myslím, že v dnešní době spousta lidí bere jakýkoli rituál rozloučení za ,,sebemrskačské divadlo", proto je tolik lidí, kteří se ani po letech nedokázali jakkoli vyrovnat se ztrátou blízkého - znám jich několik, kteří hrdě tvrdili, že pohřeb tatínka nebo manžela je zbytečný, že to moc stojí nebo že si to nepřál atd. a tak ho zahrabali jako psa, bez toho aby se aspoň kdo chtěl mohl jakkoliv rozloučit a teď, po letech, zjišťují, že to rozloučení by moc potřebovali. O těhle věcech vím docela dost, pracuji v oboru zdravotnictví a prošla jsem i kurzem pro psychology pro pozůstalé a proto se o to teď zajímám a zajímají mě i názory druhých...proto, abych taky jednou nelitovala...

Možná bych spíš řekla, že je to o tom, pro koho je to jen ,,shluk buněk" a dítětem, ke kterému mají nějaký vztah se stává až okamžikem porodu, nebo pro koho je to milované dítě už od okamžiku, kdy má srdce, pro někoho i dřív... To je každého osobní věc jak tohle bere. Já jsem člověk, který by nikdy nešel ani na potrat, prostě dítě beru jako dar od okamžiku početí. My jsme ho dlouho plánovali, těšili se, cesta k němu nebyla jednoduchá, potom nastaly trošku komplikace, takže jsem na kontroly musela chodit dost často a toho tvorečka jsem pořád viděla - jak roste, jak mu bije srdíčko...manžel byl i jednou se mnou. Syn i když nevěděl, že čekáme miminko, tak pořád o miminku mluvil, těšil se že nějaké budeme mít a my dva s manželem jsme to brali tak, že čekáme miminko, ne shluk buněk. Že se tohle stává a stává se to často o tom nepochybuji, ale i dospělí umírají často, taky se někdy stane, že jich v rodině zemře víc najednou nebo brzy po sobě a já to prostě vždycky brala tak, že mi pomůže jít na pohřeb, nějak se s tím člověkem rozloučit a uzavřít v sobě nějak tu kapitolu, na hřbitov chodíme poměrně často, prostě jsme na své blízké nezapomněli ani po jejich odchodu a rozhodně mě to nijak nedrásá a neubližuje mi to jak tu někteří píší. Spíš si myslím, že je dobré si smutek prožít, patří to k životu stejně jako radost (naše nedávná svatba, narození syna...), a ne dělat jako že se nic nestalo. Taky jsme se s manželem bavili o tom, že dnes je fakt divná doba, protože dokonce existují zvířecí hřbitovy a i pohřební služby, které vám zařídí dokonce smuteční obřad jako rozloučení třeba se psem, kočkou, ale i papouškem nebo křečkem...ta zvířátka mají svoje hrobečky, nákladné náhrobky...no proč ne, když to tak majitelé cítí, jistě měli k těm zvířátkům hezký vztah a nechtějí ho jen tak hodit do popelnice...Ale jako paradox rozloučení s našimi blízkými, lidmi, ubývá... Pro nás bylo prostě naše děťátko víc než kdybychom měli třeba toho psa a když lidi pohřbívají psy, proč bychom nemohli pohřbít naše dítě, ať už jakkoli maličké, bylo naše. A nikdo tady nemluví o aktu pohřbu, jen o tom, že dostaneme urničku, kterou si někam jen my dva společně uložíme, nikdo z našich nejbližších o tom ani nebude vědět.
Ještě mě tak napadlo...je to morbidní, ale co s tím dělají ženy, které potratí samovolně? Někdo ho obřadně zakope někdo na zahradě (vím o několika takových případech) a pak tam chodí vzpomínat - jaký je v tom potom rozdíl? Podle mě vůbec žádný.

prodělala jsem už 2 potraty do toho 3. měsíce a rozloučili jsme se tak, že jsem koupila heliový balonek, na něj jsme napsali "pracovní" jméno, s manželem jsme si pak stoupli na zahradu, něco málo k tomu řekli, co jsme chtěli a balonek pustili...prostě šlo do nebe a toto rozloučení nám stačilo, protože jsme mimčo jako takové neviděli ani nedrželi v rukou...
Pokud to chcete udělat s tou urničkou, někam uložit, tak to prostě udělejte, každý se se ztrátou (ať je jakákoli) vyrovnává jinak, po svém...

My jsme třeba společně s manželem nechaly shořel jediný ultrazvuk který jsme dostaly to byl nás pohřeb našeho miminka kterému přestalo tloušť srdíčko.. a já mám za drobecka vytěžování andělské křídlo já se proste rozloučit potrebovala.. bylo to moje dítě a je jedno kdy odešlo bylo moje

Taky nosím na krku řetízek s andělským křídlem, jako symbol anděla a pomáhá to.🙂

My jsme prisli o miminko v dubnu 2015, ve 22tt. Muselo jit na pitvu, zjistili jsme v nemocnici kam ho poslali a vyzadali si ostatky, mohou vydat jen pohrebni sluzbe a ulozili do hrobu. Stalo to asi 5 tis. Treba by tato informace nekomu pomohla. Nikdo vam to nemuze zakazat pokud chcete. Jen to proste nelze tak, ze si ho z nemocnice po zakroku odnesete domu...

Urcite si to nechat a pohrbit..me prijde zase jako sebemrskacske divadlo si cely zivot predstavovat jak to hodi do kyblu !

Jste statecni a chapu vas..sama mam dve deti a mit je , byl velky boj.....nevim,co bych delala,kdyby to nedopadlo..ale vim,ze pro me by bylo rozlouceni dulezite....a to i na zacatku,natoz pozdeji......kazdy se s takovou situaci vyrovnava jinak....uz pred zmenou zakona jsme o tom co by ,kdyby, s manzelem mluvili. A ja si neumela predstavit,ze by me dite skoncilo v kosi...s apendixama apod....a trvala bych na vydani....holt,kazdy tohle vidi a citi jinak....ja snad od prvniho dne vedela,ze jsem tehotna, ze je neco jinak.a od prvniho testu v sobe nosila sve dite. Nejsem moc velka citlivka,mnoho lidi si mysli,ze jsem tvrda. Ale jakmile se cokoli tyka mych deti,jde vse stranou, a taju jako led...drive jsem nemela z niceho strach...pak se ale syn narodil o dva mesice driv..a to byl pro me masakr...deti se staly mym svetem...a strach uz mam stale....
Pokud to takto citite,rozlucte se dle vaseho uvazeni. Je dobre,ze tuhle moznost mame.

@elenka89 Predem chci rict, ze je potreba se hlavne rozhodnout podle svych pocitu. Jinak za me. Mam za sebou dva potraty v podobnem tydnu. Prvni byl hrozny, pak se hned zadarilo a narodila se dcera. Druhy potrat probehl po dvou letem snazeni (chteli jsme druhe ditko ihned po narozeni dcerky), prezto sice me to mrzelo, ale probehlo to bez jedine slzy, hlavne jsem chtela mit rychle za sebou revizi, abych mohla domu za dcerkou. Kdyz ma clovek uz doma porozene dite, tak to uz tak neboli. Muzu rict, ze ten druhy potrat pro me proste skoro nic neznamenal. Jakmile jednou potrat zazijes, tak se procitnes v realite - dite mas teprve az kdyz si ho domu odneses z porodnice a i pak musis bdit nad kazdym jeho krokem, protoze zivot je sakra krehka vec a vznika a mizi v jedne vterine. Jinak rikam si, jak by to vypadalo, kdyby se vsechny potracene plody v prvnim trimestru pohrbivaly. Nemam kolem sebe jedinou zenu, ktera by neprodelala ani jeden a znama rekormanka ma na triku 20 potratu na dve narozene deti. Take si myslim, ze pokud zena chce plod pohrbit, tak by bylo asi asi na miste vyvolat porod a plod porodit a nechodit na revizi.

A ja bych si ho klidne pohrbila na zahrade, lepsi nez jim ho nechat na nejaky zkoumani nebo do leku nebo to jen nekam vyhodit nebo spalit a brat to jako biologicky odpad. Nekdo k tomu ma vztah, nekdo ne. A me to prijde opravdu necitelny a hnusny, treba co tady psala nejaka pani. Rikam si, jestli vubec takovy necitelny lidi maji mit deti.

A myslim tu pani jak psala o sebemrskarstvi; abych se nekoho nedotkla, napsala to tak hnusne az mi z toho nebylo uplne dobre.

Potratila jsem samovolně první dítě v 15 tt. Nevím, jestli je to tím, že jsem ho "porodila" doma ve velkých bolestech, než přijela sanita, ale za sebe můžu říct, že by mi podobný rituál pomohl. Představa, že skončilo v nemocničním odpadu, mi opravdu nepřidává.

Myslím, že tohle má a cítí každý jinak. Někdo potřebuje pohřeb na to,aby se rozloučil, někdo ne. Já třeba pohřby všeobecné špatně snáším, v nasi rodině se naštěstí dělají jen rozptyly v nejužším kruhu rodiny, což je pro mě mnohem přijatelnější varianta. Na hřbitov nechodím, mám kousek od domu jedno místo, které měl táta rád, takže si chodím zapálit svíčku a "popovídat" tam. Je to pro mě mnohem víc osobní. Já jsem potrat nezazila, ale své miminko jsem vnímala od první chvíle jako moje dítě a asi by mi trhalo srdce, že skončilo někde, bůh ví kde. Takže pohřeb bych asi nedelala, tělo bych si vyžádala a rozptýlila někde, kde to mám ráda nebo na zahradě... Jen s partnerem... myslím, že alespoň symbolické rozloučení může někomu opravdu pomoct se s tím vyrovnat, někdo to naopak potřebuje vytěsnit, že se to nestalo... Nic z toho není špatně...

@codal Chapu te, ale vis ze rozptyl lidskeho tela nemuzes udelat kdekoliv? Pouze na mistech k tomu urcenych.

@mysek nejsem si jista na 100%, ale bralo by se to jako pohreb a musela bys vyletat povoleni, ze ostatky muzes zakopat na zahrade a musel by to byt klasicky hrob. Jsou na to bohuzel predpisy, co obcas veci komplikuji az znemoznuji :/

@ilonne tatínka máme na rozptylové loučce,ale na druhou stranu, kdo to zjistí? Ty si domů vezmeš urnicku a pak už nikdo nikdy nezkoumá, jestli v ní ten popel máš. Bratranci si rozptýlili maminku na její oblíbené zahrádce a už je to opravdu řadu let a nikdo to nezkoumal...

@rubika Lze určitě spálit a jako popel do urny (a s tím pak lze naložit dle svého uvážení). Nemusí jít jen do hrobu. Info mám od kamarádky - má to i na svých stránkách (http://caia.cz/muj-pribeh/).

@ilonne Není povinné rozptýlit popel jen na rozptylové loučce.

Naopak v případě zpopelněných lidských pozůstatků zákon neukládá povinnost uložit tyto zpopelněné pozůstatky výlučně na pohřebišti.

Při zachování pietního zacházení lze proto zpopelněné lidské pozůstatky uložit i mimo veřejné či neveřejné pohřebiště (viz Případy a stanoviska týkající se pohřebnictví,http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripa...).

Zachování piety Jedním ze základních principů pohřebního práva je princip ochrany piety pohřebišť a lidských ostatků zde uložených. Proto se v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o pohřebnictví uvádí, že s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky musí být zacházeno důstojně a tak, aby nedošlo k ohrožení veřejného zdraví nebo veřejného pořádku. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. h) zákona o pohřebnictví zakazuje zacházet s lidskými pozůstatky nebo lidskými ostatky způsobem dotýkajícím se důstojnosti zemřelého nebo mravního cítění pozůstalých a veřejnosti.

@frndafrrr Aha, dik.