• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaký byl porod

26. září 2017 
Lucinko,napsala jsi to opravdu úžasně :slight_smile: Nejsem moc velká cíťa,ale slzy mi tekly taky :slight_smile:
2. čer 2007 ve 13:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Macanet, Vánečku, Neevinko, Macku, Margotko, Mejvizku, Vrtulko, Bobulko, Hroudicko - napsala jsem to tak, jak to opravdu bylo :wink: a moc všem ještě jednou děkuji za všechny gratulace!!! už se těším, až tady popíšete vy "jaké to bylo..."!! :dizzy_face:
2. čer 2007 ve 21:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
Vzhledem k tomu, že jsme si miminko vyloženě vymodlili....4roky čekání, laparoskopie, různá vyšetření, neúspěšná inseminace....a měsíc před plánovaným umělým oplodněním, ....přirozeně počaté miminko :slight_smile:
Těhotenství nebylo nejlehčí...bylo to mé nejtěžší období..ale utěšovala mě myšlenka miminka....bylo mi prvních 6 měsíců zle a nejedla jsem a když, tak blila...nevolnosti pořád...v kuse....takže jsem hubla a už i doktorovi se to nelíbilo...nakonec to přešlo...a pak mě čekali injekce na ředění krve do břicha...a pak už "jen" porod....
Vzhledem k mému rizikovému těhotenství mi ho lékaři chtěli už týden před termínem ukončit...ale já nějak tušila, že to není dobře...a tak jsem je vyloženě ukecala a nechali mě 5dní přenášet....termín vyvolání porodu byl určen na středu 23.5. a tak jsem to tak teda už brala...
Ráno v 3h mě vzbudili bolesti...po 8 minutách...v pět ráno jsem vzbudila manžela a v šest jsme byli v porodnici (s bolestma po 5ti minutách). Říkala jsem si, že když už jsme měli přijít v 7h na vyvolání, tak snad v 6h nevadí...
Ale nikdo si mě tam extra nevšímal...měla jsem totiž sice bolesti, ale neotvírala jsem se a byly to bolesti zádové!!!
Bylo to hrozné....bolesti mě vysilovali a čas plynul....celý den jsem takhle protrpěla, mezitím mě oholili a dali klistýr...a pořád vyšetřovali a pořád říkali, že se nic neděje...že se neotvírám atd. Ale já začínala být velmi vysílená...v 15h mi pichli vodu, ale pořád to nepomáhalo, v 19h mi dali čípek a kapačku a také epidurál, který jsem ani nijak nevyžadovala, ale ani jsem už neprotestovala...bohužel mi epidurál nepomohl...nikdy jsem neslyšela o tom, že epidurál nepomůže.....ale já měla bolesti pořád (po tom čípku a kapačkách) a neotvírala se a měla pořád ty zádové bolesti...myslela jsem že tam umřu...ale vydržela jsem to ještě další 4hodiny...protože v noci mi museli volat sloužícího doktora (se mnou zůstala už jen mladá doktorka) a ten když přijel a viděl situaci....já pořád zavřená...jen 6,5cm otevřená, děložní čípek nateklý a prý bych si ho mohla porodit....malý vysoký tlak! ...tak bylo rozhodnuto o císařském řezu....po 20 h bolestí....marného boje porodit miminko normálním způsobem...jsem musela být celkově uspaná (epidurál prostě nezabral), a malý se narodil 22:46 - ani jsem neviděla manžela, jak byl dojatý...ani jsem pořádně po probuzení nevnímala, že mi malého dávají k prsu a že máme chlapečka... :frowning2: Byla jsem z toho velmi špatná.... a zároveň vyčerpaná, první jsem ležela na JIPce, pak na pokoji bez miminka apak teprve mi dali malého na pokoj...já se sotva držela na nohou...do toho jsem dostala kašel (asi po tom celkovém uspání), no kašlat a mít přes celé břicho jizvu...není sranda....taky mi dávali klistýr....kvůli plynům co jsem měla v břiše...no prostě tři dny hladovění....ruce modré od kapaček, zadek modrý od injekcí...nevzpomínám na to zrovna ráda....ale jediný pohled na ten náš uzlíček našeho vymodleného štěstí mi to všechno vynahrazuje....jsme šťastní :slight_smile:
4. čer 2007 v 18:54  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Vitaka - naskočila mi z Tvého vyprávění husí kůže, ať Vám Jakoubek pěkně roste :wink:
4. čer 2007 v 18:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Petrusam...no, ono to tak prostě bylo... :unamused: a to jsme navštěvovali předporodní kurzy a kdesi cosi...a nakonec to bylo všechno uplně jinak a ty kurzy nám byli k ničemu...takže člověk míní, život mění, naštěstí to mělo dobrý konec....sestra mi říkala, že můžu být ráda, že není středověk...že bychom to nemuseli přežít ani jeden...a je to fakt. Navíc malý byl otočený nějak špatně...miminko se má narodit obličejem do podložky a můj byl natočený obličejem ke stropu...a prý pokud by nebyl ten císař, tak při nejlepším by byli kleště...a tak jsem ráda, jak to dopadlo....prcek je zatím velmi hodné miminko, spí 1-2 hodiny a pak je zase vzhůru 1-2hodiny....takže to jde... hlavně když nemá prdíky ...ale začíná být horko, tak to bude protivný kde kdo...natož malé miminka...
Petrusam, neboj, já mám v životě všechno vydřené a vymodlené a taky musím mít všechno "extra"...většina porodů je normálních a určitě až budete mít vaše mimi (vidím že jsi snažilka), tak to půjde jako po másle. Hodně štěstí ve snažilkování :slight_smile:
5. čer 2007 v 08:24  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Vitaka gratuluju k Jakoubkovi :slight_smile:
Ale ten porod :frowning2: tak ještě, že jste oba v pořádku... Snad se k vám chovali slušně, když už sis musela tohle všechno prožít :confused:
5. čer 2007 v 08:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
Smoulindo dík za gratulaci....no, doktory teda moc nemusím, vystřídali se na mě směny a v noci když už tam krom mladé doktorky nikdo nezůstal mi museli volat doktora, myslím, že to mohli urychlit...ale to je jedno....sestřičky byli docela hodné...
Nejhorší bylo, když mi po třech dnech dali už na noc Kubíka do pokoje...a on celou noc proplakal...protože na mě nebyl zvyklý :frowning2: já plakala s ním...
a strašně jsem byla na sebe nazlobená, že jsem ten porod nezvládla... cítila jsem to jako nějaké selhání... no teď jsem už ráda, že ho máme a že jsme oba živý a zdravý... Manžel byl celou dobu u mě (až na tu operaci), no a to se bál že tam omdlí...ale byl moje podpora...
5. čer 2007 v 08:44  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Krásné popisy holky, jen Vitaka si ten porod moc neužila...
Moc gratuluju k nádherným miminkům. Už se moc těším na to svoje...
5. čer 2007 v 10:09  • Odpověz  •  To se mi líbí
Vitako krásné, ale opravdu záhul. Teď už to bude jenom o štěstí :slight_smile:Ať se Vám daří :slight_smile:
5. čer 2007 ve 20:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Vitako, moooc gratuluju, Kubíček je naprosto kouzelný. Už když jsem si dřív četla tvoje albíčko, brečela jsem dojetím, jaké jste to měli těžké, ale jaké štěstí vás nakonec potkalo. Když si čtu tvoje vyprávění, tak myslím, že jsi vůbec nemusela být naštvaná, žes porod nezvládla, ale naopak hrdá na to, jak těžký porod a celé těhotenství a vůbec tu cestu k němu jsi zvládla. Když ti pořád říkali, že ještě nejsi otevřená, já bych to asi už nezvládla a vzdala bych to už dřív. A to si nemyslím, že by ti v noci Kubík brečel, že by tě nepoznával, nám taky malá třetí noc docela dost brečela a to noci předtím nedělala a normálně nás poznávala :slight_smile: Maminku si určitě pamatovala z bříška a na někoho takového by za pár nocí určitě nezapomněl :slight_smile: Tak ještě jednou velikou gratulaci a ať už vás provází jen samé štěstíčko.
5. čer 2007 ve 21:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, tak i já přidám zážitky jaké to všechno bylo, ikdyž si myslím, že je to tak trochu úplně jiné než jak by to mělo být. Předem se omlouvám, že to bude dlouhé:o)

Všechno začalo 2.5. kdy jsem šla na KO do poradny a na pásy, měla jsem jako vždy plno elánu:o) Pásy dopadly dobře a v poradně se mělo rozhodnout co bude dál, ale náš hrášek si to z polohy KP přemístil opět do příčky a jelikož vypadal na cvalíka a ten můj TK….oan doktor se mě optal, zda vím co to znamená:o) řekla jsem že bohužel jo, je to akorát tak na hospitalizaci. Řekla jsem mu, že tašku mám sebou a můžu klidně nastoupit hned když su mohla až ve čtvrtek nebo v pátek, ale říkala jsem si, že bych to mohla mít rychleji za sebou:o))) HAHAHA.
Pan doktor mi vypsal žádanku na příjem a řekl: „Pravděpodobnost, že bych rodila vaginálně je asi taková, že mě dneska sežere anakonda.“ A dodal, že se za mnou odpoledne staví a že k němu na KO přijdu až po šestinedělí:o)
Tak jsme z poradny vyrazili do nemocnice, příjem, uložení na pokoj a pak to šlo, samé měření, pásy apod., ve čtvrtek mi udělali předoperační vyšetření atd., primář mě prohlédl a řekl, že sekce bude provedena v termínu, tj. 7.5., že operáky jsou přeplněné, ale kdyby nastala komplikace, vezmou mě dřív. A tak nastalo čekání, sem tam vyšetření, sepsání porodopisu apod. v neděli večer jsem se zeptala v kolik hodin půjdu na sál aby manžel dorazil za včasu, páč jsem si vybrala celkovou anestezii, abych se mohla co nejdříve věnovat mimču, to jsem ale nevěděla jaké nastanou komplikace. I kdybych měla jen částečnou malou bych neviděla hned ji prý museli odnést.
Pondělí 7.5.2007 je 8 hodin ráno a manžel už je u mě na pokoji a čekáme, kdy se půjde na věc, je vidět, že je nervozní víc než já, já byla v pohodě:o))) od 8 byla jedna paní a pak su šla na řadu já, po půl deváté vyrážíme na porodní sály, místo aby mě vezli na posteli, tak jsem si na poroní došla sama:o) Sestřička mi vzala tašku na šestinedělí a já s Jirkou šli na příjem, tam jsme ještě chvilku seděli v křesle, než se umyje operák a pak už to šlo, rozloučení strašně krásný s Jirkou, který zůstal v křesle až se hrášek narodí a oni ho zavolají a jí šla na operák, vylezla na operační lůžko a už to jelo, všechno mi připravili při vědomí a když už se mělo řezat, tak mě uspali….po probrání jsem cítila šílenou bolest, vezli mě na šestinedělí, Jirka šel podél lůžka a říkal mi, že máme holčičku, dál su nevnímala,zase su upadla do spánku a najednou jsme byli na pokoji, začala mi kapat kapačka s léky na bolest, chvilku to trvalo, než zabrala, ale jinak pohoda, paní na mě mluvila co byla předemnou, a to mi pomhlo, za chvilu jsem komunikovala s Jirkou, popisoval mi, jak malou viděl a ukazoval mi fotky a vše mi pověděl, že malá má málo cukru a bude muset být možná 4 dny na kapačkách:o( Já jelikož ztratila přes litr krve jsem byla KO, takže jsem si musela pěkně dlouho poležet, odpoledne jsem se sice už hemžila na lůžku ale vstát bohužel nešlo jak se motala hlava. Nejhorší bylo, že transfůzi jsem dostala až ve čtvrtek, páč su nevěděla, že i když předtím podepíšu papír, kde souhlasím v případě komplikací s transfúzí tak že jim to musím pak ještě jednou odsouhlasit:o/ Malou jsem viděla poprvé ve středu, bylo to nádherný, sice jsem se tam dobelhala z posledních sil, ale stálo to za to. Jirka za ní chodil furt, bohužel nám to nevyšlo abychom šli za ní spolu, nechtěli mě pustit abych sebou nešvihla:o( v pátek mi konečně bylo dobře a dali mi malou dolů ke mně. Těšila jsem se, že pujdu v pondělí domů, ale v sobotu při vizitě se nad jizvou na břiše udělal hematom, doktorům se to nelíbilo a tak jsem tam zůstávala dál, pak tam vznikl puchýř, který propíchli a pod ním nekroza tkáně jak hrom, díra v břiše a začalo to….domo jít bylo v nedohlednu, začala jsem každý den chodit na sálky na výškraby mrtvé tkáně, až dokud se nedošlo k živé, to už začalo bolet, díra byla festová, vytékal z toho stále sekret a bylo to ble….k tomu jsem se stále starala o Maju, což bylo velice náročné, páč to potřebovalo větrat, že su měla ležet ale to nejde, Maju potřebovala péči, ale to mi nevadilo, když už to vypadalo, že to bude ok a budu moct na operaci, aby mi to zašili, počítala jsem tak se 4 stehy, tak poprvé jsem se těšila zbytečně, od půlnoci nejedla nepila a ráno při vizitě verdikt primáře zněl, můžete se najíst:o((( to byl pátek, takže su věděla, víkend mě operovat nebudou a pak to bylo jak pondělí tak úterý nejíst nepít a vždy odklad a že to chce hlavně trpělivost, ta ale chyběla, vždy jsem se těšila a pak to ořvala, přišla středa, opět nejdedla nepila, vizita, primář tam nebyl, tak jsem ani nepočítala, že bych už šla na operaci, pak přišel od porodu, podíval se a řekl, nejíst, nepít, jak se uvolní operační sál, jste na řadě….HURA….zase jsem si pobrečela, že snad konečně domov se blíží…v 9 dorazila z ARA dala mi dva prášky, podepsala su anestezii a čekala až to přijde, kochala jsem se s Maju a všechno jí pověděla aby neměla o maminu strach. Odvezli mě a Maju šla na novorozenecké. Po probrání to ani moc nebolelo, ale kapačka mi kapala snad 15 hodin, měla jsem na každé straně vyveden dren a pytlíky, večer přišel Jirka a tak mě na chvíli odpojili z kapačky a já šla na wc, zvládla suprově, druhý den se mi ale dost motala hlava a tak Maju zůstala nahoře, další den, mi vyndali dreny a podívali se na bříško, pro mě pak ve sprše šok jak nevím co, páč místo toho abych měla zašitou jen tu díru, tak po té ani vidu ani slechu, zato jizva po celém podbřišku jak po císaři a pořádné šití, udělané úplně nově a vypadalo to opravdu pěkně. Pak už jsem čekala a ptala se kdy domů, prý musím ještě týden vydržet, ale v sobotu přišel primář, řekl, pěkný a pápá, tak jsem se zeptala zda můžu domů, řekl, ještě tu s námi chvilku vydržte, na pondělí jsem měla odběry a na středu nějaké vyšetření, v po ale vzali krev, primář přišel na vizitu a řekl, domů, tak jsem se ho 4x zeptala zda to myslí opravdu vážně :o)))) hnedka jsem volala Jirkovi a nevěděla zda řvát nebo se smát. Jirka si pro nás přijel s velkou kyticí pro mě, s jednou mini gerberkou pro Maju a samo, že aj s krtkem, který koupil Maju a je docela velký:o)))) Bylo to úžasný…..jeli jsme domů. V pátek jedu na první stehy a někdy příští týden na další….Ještě ale s čistým srdcem můžu říci, bylo to hodně těžký a kdo nezažije neumí si to představit, být tam víc jak měsíc zavřený, mimčo Vám roste a chce ven a je to pro něj už taky dlouhé….nikomu bych to nepřála, ale narovinu, podstoupila bych to klidně znova, pro dalšího drobečka:o)))), ale snad příště bude na nás osud hodnější……

DĚKUJU VŠEM HOLČINÁM Z MK A BRMS, KTERÝ MĚ PODPOŘILY A´T Uˇ6 PO URČITÉM ČLOVĚKU A NEBO SAMY SMS, MOC SI TOHO VÁŽÍM, HROZNĚ TO ČLOVĚKA POTĚŠILO A DĚKUJU ZA NÁVŠTĚVY!!!!!!!!

Zkusila jsem to co nejvíc zkrátit, ale nějak se mi to nepodařilo :sweat_smile:
6. čer 2007 ve 21:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, i já tedy přiložím svůj zážitek, je pravda, že jsem patřila k velkým strašpytlům co se týče porodu, když ten očekávaný den nadešel (24.3.2007)byla jsem naprosto klidná, vůbec jsem nepomyslela, co všechno by mohlo přijít, prostě praskla voda a jelo se.Nemyslela jsem na dýchání, porodní doby, šití, prostě na nic.Myslela jsem na to, že brzy tu bude naše miminko!Rodila jsem s manželem, což všem doporučuji, bylo to nádherné a pro každou maminku to je jistě velkým přínosem.Můj porod trval cca 5 hodin, šlo to velmi rychle, zpočátku se to dalo, poslední dvě hodiny už bylo hůř, na porodním stole jsem byla asi 15 min a Adámek byl venku. V životě jsem nezažila tak bohatou směs euforie, vyčerpání, bolesti, únavy, štěstí...nádherné, těžké, ale dokonalé, dnes děkuji panu primáři, který mě přemluvil, abychom zkusili spontánní porod, měla jsem totiž plánovaný císařský řez.Jsem ráda, že jsem to mohla zažít.
Není to lehké, to zdaleka ne, moc to bolí - ale je to nádhera!!!!!
6. čer 2007 ve 22:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Majka07 :frowning2: Teda ten průběh hrůza, ale konec si napsala moooc hezoučky :dizzy_face:
Jste teda měli s Maju trápeníčka :frowning2: Ale snad jste obě dvě zdravoučké :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile:

Přeju vám hodně štěstíčka a radosti do života :dizzy_face: :dizzy_face: :dizzy_face:
6. čer 2007 ve 22:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
Majko ty jsis to tedy chudino "vyžrala" ale jak říkáš stojí to za to. Moc na vás myslím a bude vše už určitě ok. Jste už konečně doma s taťkou a to je supéééér. Tak užívejte malinké :slight_smile:
6. čer 2007 ve 22:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maji, krása :wink: Brečím jak želva, já ty vaše zážitky z porodů nemůžu číst, na konci vždycky bulím :grinning: Jste holky statečný a já jednou taky budu :wink: :grinning:
6. čer 2007 ve 22:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
jj vyžrala jsem si to suprově, nejhorší bylo, když nás nepustili za malou, já tam mohla pak jít ale Jirkovi tekly slzy, že tam nemůže, celý den se těšil na malou a pak musí odjet domů bez toho aniž by jí viděl. Už měl nervy na pochodu.

Nikomu nic takového nepřeju :wink:
7. čer 2007 v 07:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maju - slzičky ve vočích - a dál nemám slov. Tohle všechno si nedovedu ani zdaleka představit - takže nebudu říkat že chápu, kecala bych. Můžu říct jen jediné - jsi statečná ženská, a přeju ti aby se to příště obešlo bez komplikací. Pozdravuj od nás Majušku. :slight_smile:
7. čer 2007 v 08:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
maju, jdou mi slzy do očí.. měla jsi to tak těžké :frowning2: :frowning2: měsíc je moc dlouho a operace a čekání.. Představit si to neumím, ale tobě moc gratuluju, jak jsi to všechno zvládla a tvé miminko je taky šikovné.
Tak už buďte spolu šťastni a v pohodě :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile:

vitaka: tys to měla také ohromě složité. Ale jak jsi vydržela a jak jsi byla trpělivá. Klobouk dolů. :slight_smile: :slight_smile: Ale miminko přišlo :slight_smile: Ten porod musel být opravdu těžký.. a nakonec stejně byl císař :unamused: . Ale všechno jsi zvládla a teď se můžeš radovat :slight_smile: :slight_smile: :slight_smile:
8. čer 2007 ve 13:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky moc děkuju za vaše psaní...blahopřání a tak....já nevím proč, ale stejně jsem z toho ještě pořád špatná....jako bych selhala...manžel mi vybrblal, že to člověk neovlivní a že je rád, že jsme všichni zdraví...že máme Jakoubka....je to pravda...asi je to ještě tou přecitlivělostí v šestinedělí....no prostě děkuju, že to vidíte, tak jak mi to tu píšete....moc mi to pomáhá.....a jinak KUBA je moc hodný a zdravý...takže si nemám na co stěžovat...a jsem opravdu šťastná...dívám se dopředu a je. :wink: ještě jednou dík.
9. čer 2007 v 11:14  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
vitako a majko, porod u vás nebyl zrovna růžový, ale vy jste šikovný ženský a zvádly jste to. Přeji vám hodně štěstíčka s vašima pokládkama :dizzy_face:
10. čer 2007 v 19:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak se taky přidám a odtajním něco ze svého porodu…
Manžel si moc přál kluka, ale na ultrazvucích se nikdy mimi neukázalo tak jak má, takže jsme mohli jen hádat…
Termín jsem měla 23. 5. a jak se tohle datum blížilo, tak jsem si pořád říkala, že asi budu přenášet. Žádné známky blížícího se porodu… Snad jen na odešlou (asi zčásti) hlenovou zátku, která mi odcházela už asi 3 týdny před porodem. Hlavně jsem nechtěla, aby mi odtekla voda, toho jsem se děsila dost. Minulý porod mi začal kontrakcemi a tak jsem si to přála i teď.
Už jsem se svým břichem jen tak funěla a přála si to mít za sebou. Doktor v poradně mi tak trochu „pomohl“, prohmátnul mě docela bolestivě, no, ale zase jsem se ho mohla dočkat na další návštěvě po týdnu… To už mě prohlédl „normálně“ a já si říkala, že je to pořád stejné, že se s ním setkám zase příště.
No, a nastal čtvrtek a já si řídila budíka, abych druhý den mohla zase jít do poradny. Už jsem byla otrávená, ale bylo to tak. No, a v jednu hodinu v noci, 18. 5., jsem ucítila nějaké zašimrání mezi nohama, tak jsem si říkala, že asi zase odchází část zátky. Tak jsem šla na záchod a vložku jsem měla vlhčí, ale nijak mě to neznepokojovalo. Tak jsem se vyčůrala, ale zdálo se mi, že teklo i něco víc. Říkala jsem si – snad to není plodová voda… - ale jistá jsem si nebyla. Tak jsem si šla lehnout a byla jsem docela nervózní a pořád přemýšlela, co když už to bylo ono… Tak jsem nevěděla co dělat, a přemýšlela a přemýšlela… A asi po 5 minutách jsem ucítila silnou kontrakci. Tak jsem si řekla, že už se možná něco děje, ale pořád jsem byla zmatená. Za dalších asi 5 minut zase kontrakce, to už jsem si musela sednout a rozdýchat jí. A jak jsem si sedla, začala ze mě téct voda. Tak jsem letěla do koupelny a čekala až to přejde. Pak jsem šla vzbudit manžela, ten na mě nechápavě koukal, co že si to v noci vymýšlím. Řekla jsem, že za hodinu vyjedeme. Tak jsme ještě zburcovali sousedy, aby nám pohlídali dceru. To už jsem měla bolesti po 4 minutách, ale pořád to šlo. Vyjeli jsme, a než jsme dorazili do porodnice (asi za 5 minut), tak se mi kontrakce prodloužily na 10 minut. Hodinu jsme čekali na doktorku, měli nějaký komplikovaný porod, tak se to zdrželo. Po vyšetření mi doktorka sdělila, že ještě nejsem moc otevřená, taky kontrakce byly nepravidelné, tak nás uložili na čekanky. Prý by se to do rána mělo rozběhnout. To bylo asi kolem 4. hodiny ráno. Tak přes občasné bolestivé kontrakce jsme si s manželem povídali a mně bylo OK. Občas mě napojili na monitor, ale mimi bylo v pořádku, kontrakce nic moc… Dali mi provokačku, ta taky nezabrala… Před půl šestou přišla nová porodní asistentka a řekla mi, že mi může zavést kapačku oxytocinu, a že se to pak rozběhne. Tak jsem souhlasila, při představě, že tam budu čekat ještě několik hodin, když to stejně jednou přijít musí, jsem si jí nechala dát. To bylo něco kolem 6. hodiny. Asistentka říkala, že po zavedení se kontrakce ihned rozjedou. Byla jsem skeptická, když ani při provokačce nic nebylo, tak jsem ani tomuhle moc nevěřila. Tak mi jí zavedla a hned odešla. Jakmile zavřela dveře, dostala jsem tak silnou kontrakci, že jsme myslela, že se pos… Drtila jsem manželovi ruku a čekala, až to přejde. Jenže ono to přešlo asi na 10 sekund a začala další. Během těch 5 minut jsem měla asi 4 kontrakce, šíleně dlouhý, snad půl minuty a hned za nimi další a další. Pak jsem ucítila mezi nohama nějaké píchnutí a sýpala na manžela, ať pro někoho dojde, že asi rodím. Tak přišla porodní asistentka, vyšetřila mě a řekla, že mám jít na porodní sál, že už to asi bude. Před tím mě ještě poslala na záchod. Pak jsem se tedy začala pomalu šourat, zavěšená na manželovi. Těch asi 20 metrů jsem šla snad 5 minut, každou kontrakci jsem proklínala a visela na manželovi. Na sále mi dalo dost zabrat vylézt na porodní křeslo, a jen jsem tam byla, tak jsem se stočila do klubíčka a myslela, že už to nevydržím. Křičela jsem na manžela, že už chci rodit, že už nechci kontrakce… A v duchu jsem přemýšlela o císaři a o epidurálu… Asi po 5 šílených kontrakcích se mi chtělo začít hrozně tlačit. Tak manžel začal volat na asistentku, ta přišla vlažným krokem a já jí proklínala… Pomalu zvedla křeslol nahoru a já jí tak proklínala, že se se vším tak s… Pak přivolala doktorku, ta si mě „naštelovala“ a mohla jsem – konečně – začít tlačit. Tak jsem se nadechla – a zatlačila jsem, jak nejvíc jsem mohla. Ale už jsem se potřebovala nadechnout, takže zatím napoprvé nic… Doktorka a manžel se shodli, že jsem měla ještě chvilku tlačit, ale jak, když už nemáte dech… Tak napodruhé už vylezla hlavička a zase při dalším nadechnutí jsem miminku „skřípla“ cestu ven… Manžel na mě křičel, ať nepolevuju a nenadechuju se a tlačím… Doktorka s porodní asistentkou se smály a nechali průběh porodu na něm.Povzbuzoval mě fakt vehementně a já to na třetí zatlačení zvládla. V 7,06 hodin. Mimi vyjelo ven a já přesně v úrovni svých očí uviděla –pindíka! Manžel uviděl to samé, a hrozně šťastným, roztřeseným a dojatým hlasem mi řekl – je to kluk! Měl slzy v očích a byl tak šťastný. Pak odstřihl pupeční šňůru a přiložili mi ho na břicho. Byl to tak krásný pocit, takový malý uzlíček, který byl ještě před chvilkou v bříšku, teď byl u mě v náručí a dýchal mi do obličeje. No, nepopsatelný pocit…
A pak už manžel šel svého vytouženého syna s dětskou sestrou ošetřovat. Hned za miminkem vyjela placenta, doktorka se smála, že jí vylekalo to manželovo povzbuzování, že pak vyjela hned. Taky říkala manželovi, že by ho tam hned zaměstnali, aby jim povzbuzoval rodičky, že byl perfektní. Já si pak ještě chvilku vytrpěla pár vnitřních stehů, ale to už bylo to nejmenší. Protože mi doktorka při porodu moc pomáhala, nemusela mě ani nastřihnout, což jsem velmi ocenila. Jen jsem se trošku natrhla uvnitř, ale to už byla maličkost.
No, a pak už nám dali synka do náruče a my si užívali společného štěstí. Zkoušeli jsme ho přiložit k prsu, ale jednou si potáhnul a dost… Tak jsme spolu strávili asi hodinu, syn jí sice celou probrečel, ale my byli šťastní. Pak už ho odvezli a mě poslali s manželem do sprchy. Trochu jsem se motala, ale byla jsem tak naplněná dojmy, že tento zážitek si už uchovám v mysli napořád…
No, a pak už jsem „nasedla“ na křeslo a sestřička mě odvážela na pokoj. Jen letmo jsme se s manželem rozloučili, se slzami v očích, ale hrozně šťastní…
11. čer 2007 v 06:58  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jé roza to je tak krásný, ti úplně závidím :wink: Manžel je teda šikulka, to se divím, že to neodrodil za doktorku :grinning:
11. čer 2007 v 07:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
roza - gratuluju k miminku, moc hezky jsi to popsala. Vždycky tu každý porod obrečím:slight_smile:
11. čer 2007 v 07:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Smouli, skoro to tak vypadalo, manžel to fakt skoro vedl sám... :grinning:
Carlisse, děkuji, taky jsem si tu kolikrát pobrečela.

Držím palečky, vy to taky zvládnete a budeme se těšit zase na vaše zážitky, už se vám to taky blíží...
11. čer 2007 v 07:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
Roza tak tak, už se těším až to sem budu taky psát :wink: ale rozhodně to nebudu mít tak veselý jako ty. Přítel když vidí krev, tak už pomalu omdlívá, to jsem na něj zvědavá u porodu :grinning: Rozhodně nebudu jak tvůj manža, to je fakt řízek :grinning:
11. čer 2007 v 07:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dobré ráno, i já jsem se rozhodla, že se přidám s popisem svého porodu. Vidím, že jste všechny moc statečné a všechny jste to zvládly, tak snad na tom nebudu úplně nejhůř. :unamused:

Miminko jsme počali zcela neplánovaně a hlavně tak nějak na doporučení mojí gynekoložky, jelikož se u mě předtím vyskytly nějaké problémy. Nedělalo nám to vůbec žádné potíže, otěhotněla jsem napoprvé, na miminko jsme se moc těšili, Tobiášek se měl narodit 9.ledna a my už se velice těšily, poslední moje kontrola proběhla v pátek 5.ledna s tím, že to ještě na porod nevypadá, v noci na sobotu mi ale praskla voda, to jsem si ale nebyla jistá, jestli je to ono, protože bolesti jsem neměla a vody odteklo jen trošku, tak jsem se s manžou domluvili, že uvidíme ráno. To jsem ale byla už trošku nervózní, protože ze mě pravidelně něco odtékalo, ale v malých dávkách. Naštěstí ten den měla službu moje gynekoložka, takže jsem ji přes veškeré obavy zavolala. Doporučila mi, abych se přijela ukázat, pokud to bude pokračovat dále a nebo pokud se něco změní, kolem oběda už ze mě vyloženě lilo, bylo to jasný, praskla mi voda. Sbalili jsme věci a s manžou odjeli do porodnice, po vyšetření mi paní doktorka oznámila, že začínám rodit, ale jelikož jsem ještě neměla žádné kontrakce, bude to prý ještě asi dlouho, otevřená jsem byla jen na 2 cm. Dali nám nadstandartní pokoj, protože na všech ostatních sálech se rodilo, byl krásný, vypadalo to tam trošku jako v obýváku :slight_smile:. Tak jsme si chvíli povídali, ale netrvalo to dlouho a začala jsem mít kontrakce, bohužel né, tak jak se píše v knížkách, nepravidelně, třeba i po 20 minutách, okamžitě mi začly kontrakce po 5 minutách, které nejprve trvaly třeba jen 10 sekund a postupně zesilovaly asi na 1 minutu a interval se snížil tak po 3 minutách. Zezačátku se to dalo v pohodě zvládnout, prokládala jsem to sprchou a skákáním na balónu a čas ubíhal, co hodinu mě přišla skontrolovat paní doktorka, což teda vůbec nebylo příjemné, při kontrakci mě vyšetřovala a to jsem myslela, že je ta nejhorší bolest. Pak to ale přišlo, po čtyřech hodinách kontrakcí zhruba po 3 minutách, kdy už jsem začínala být docela unavená (tím že to chodilo tak rychle za sebou jsem se hrozně unavovala) mi doktorka sdělila, že sjem pořád otevřená pouze na 3 cm, takže to ještě bude asi trvat dlouho, jenomže během pár minut bolesti zesílily a to už jsem teda začla být trošku zoufalá, co ještě příjde, střídavě jsem se při kontrakcích opírala o manžela a střídavě zkoušela kroutit boky, což mi docela pomáhalo, abych kontrakci ustála. Když porodní asistentka přišla, rozhodla se, že mi píchnou infuzi, prý na urychlení, Tobiášek se totiž už začal cpát na svět, bohužel já byla stále otevřená jen na 3 cm. Po kapačce jsem za hodinu byla otevřená už na 8cm a za další půlhodinku jsme šli na to. Naštěstí jsem se nemusela nikam přemisťovat, z postele mi sundali spodní část a nasadili držáky na nohy a mohla jsem jít na věc. První zatlačení mi moc nešlo, ještě jsem dost dobře nevěděla jak na to, ale potom už to šlo jako po másle. Na poslední chvíli mi sice PA musela lehnout na břicho, protože Tobiášek se pořád ne a ne ukázat, ale jakmile mi lehla na břicho, tak na první zatlačení vylezla hlavička a na druhé jsem už měla svoje miminko u sebe. Musím uznat, že to byl ten nejkrásnější pocit na světe, když mi manžel po přestřižení pupeční šňůry položil malého na bříško, byl sice trošk modrý, ale krásný, takový jakoby celý zmačkaný, ale prostě náš. Potom si ho sestřička z novorozeneckého odnesla s sebou na nezbytné vyšetření a manžel šel hrdě s ní. Za chvíli už mi hlásil míry a že má první fotky. Já si ještě musela vytrpět šití, protože mě doktorka musela nastřihnout, malej měl moc velkou hlavičku, což jsem ale vůbec necítila. Musím uznat že stehy byly takový druhý porod, šila mě jak vnitřně tak venku, ale u šití strávila dalších 45 minut, to už ale manžel seděl s malým v náručí vedle mě a to mi dodávalo hrozně moc energie, abych to zvládla. Taky nebudu zastírat, že je porod jednoduchý, je to velká dřina, bolí to a dost, ale když vám vaše miminko dají do náruče, vše je zapomenuto. Musím taky říct, že kdybych u porodu neměla manžela, jistě bych to takhle nezvládla, byl mi velice silnou oporou, i když mě třeba jenom držel za ruku a nebo mi dodával odvahu, abych vydržela.
11. čer 2007 v 07:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
Smouli, věřím, že to zvládnete i vy. Mně se to teda moc veselý nezdálo, ale teď už se tomu taky směju.
11. čer 2007 v 07:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Mak, tak jsem si opět pobrečela a zase tu vzpomínám na svůj porod...
11. čer 2007 v 07:47  • Odpověz  •  To se mi líbí
Roza já myslím, že se tomu po porodu zasmějeme skoro všechny :slight_smile:

Makelko taky hezký, ale ta bolest určitě stojí za to, že jo :wink:
11. čer 2007 v 08:00  • Odpověz  •  To se mi líbí
roza

ale měla jsi velkou oporu v manžílkovi, to je u porodu důležitý, teda pro mě to bylo hrozně moc. JO a u tvýho vyprávění jsem taky bulila jak želva :wink:
11. čer 2007 v 08:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek