Porod
marki
10. kvě 2006

Jaký byl porod

Ahoj kočky, to, co teď napíšu, se týká mého prožitku z porodu. Hned na začátku musím napsat, že se nemáte čeho bát, a že ym ženský vydržíme úplně všechno... 😉

Náš Kryštůfek se narodil 02.05.06, takže zážitky jsou ještě čerstvé. Ale od začátku.....

Už z neděle na pondělí (tj. 01.05.06) jsem skoro celou noc nespala, protože mě navštívili poslíčci....břicho mě bolelo v nepravidelných intervalech po dvou hodinách, pak hodina klid, a pak to zase na dvě hodiny přišlo...prostě celou noc jsem byla vzhůru, ale nějak jsem cítila, že to ještě nebude ono.... :-o Ale pro jistotu jsem tu noc vařila manžílkovi na druhej den oběd...polívku, maso a brambory.-....stejně jsem nemohla spát...

Celej den už to bylo takový nijaký...a odpoledne, když jsme šli s Jožíkem (mým manželem pro nezasvěcené) na procházku, tak jsem si odskočila do nemocnice, aby se mi podívali na mimčo....řekli mi, že buď můžu jít domů, že to klidně může přijít za 3 hodiny nebo za 3 dny----prohlásila jsem (a všem to doporučuju), že radši půjdu domů (i když, my to máme do nemocnice 5 minut autem, že 🙂 )...navečeřela jsem se, dala jsem si teplou lázeň, pak jsme s Jožíkem hráli hry,,,,,,a pak přišel večer, já seděla u PC a psala tady na beremese....a v tom na mě přišly první kontrakce.....takže jsem si je začala zapisovat....a byly pravidelný....a hlavně úplně jiný než ty všechny předtím....prostě mě bolelo v podbřišku, jako když to máte dostat, ale ta bolest neustává.....takže jsem se uchýlila do ložnice, kde jsem poklečmo k naší posteli začala vydýchávat...po 20 minutách za mnou přišel Jožík a pochopil situaci, na nic se neptal, chytil mě za ruku a hladil po zádech.....tohle všechno začalo ve 20:45 h a do 23.00 h jsem to vydržela....pak jsem si řekla Jožíkovi o vanu, ale na tu jsem už neměla náladu, takže jsem se osprchovala a naznačila Jožíkovi, že si jedeme pro mimčo, že už to nemůžu vydržet....kontrakce byly po 4 minutách,,....po cestě, která nám od baráku až do pátého patra porodnice trvala 21 min, tak jsem je měla celkem 5 x.....musela jsem se vždycky zastavit a vydýchat....

v porodnici nás přijali s úsměvem, byla tam stejná paní doktorka jako při odpolední kontrole.....takže jsem ležela kvůli křivce asi půl hodiny, což bylo hrozný, když se při kontrakcích nemůžete procházet.....pak přišel na řadu klystýr, což je naprosto pohodová věc, naopak vám pomůže se uvolnit.....(tam jsem teda manžílka nebrala)......potom jsem šla rovnou do sprchy, kde mě mnažílek osprchovával.....postupně jsem si přidávala teplou vodu....a tady, i když masírovaná vodou, tak si tenhle okamžik, kterej pro mě představoval věčnost, pamatuju jako nejhorší z celýho porodu.....ta bolest, tak se nedá popsat....ale celou dobu jsem si říkala- bude hůř, holka, bude hůř.....pak mi dovolily jít na gauč, kde si mě ale jen prohlídly a řekly, že už jsem hodně otevřená a že už to nebude dlouho trvat....což se nádherně poslouchá a dodá vám to spoustu energie...takže jsem šla rovnou na sál...detaily už popisovat nebudu, na stole jsem vystřídala polohy na boku i na zádech, a pak mi doporučily stoupnout si za stůl a tlačila jsem v podřepu....zezadu mě přidržoval Jožík a bylo to super, protože jsem se nádherně uvolnila.... 😉

Nakonec ta finální fáze, kdy jsem tlačila s nohama na koze trvala 20 min a to halvně proto, že mám úzkou pánev....ale tohle už vůbec nebolelo, jen posloucháte, co se děje kolem...protože mně slábly kontrakce, a tak jsem se začala bát o mimčo....jak jsem tlačila, tak vždycky vykouklo kousek hlavičky a zase zalezla....tohle se opakovalo asi pětkrát, byly tam kolem mě už čtyři lidi....+ Jožík a ti všichni se nám snažili pomoc....nakonec mě musely nastřihnout a mimouš byl na světě....tak nám řekly, že je to kluk.....a Jožík běžel za ním, aby viděl, co všechno se děje.....a pak hrdě kráčel po sále, zatímco mě zašívaly....40 minut....a to mi bylo všechno jedno....věděla jsem, že je mimouš v bezpečí a tak jsem zápasila s paní doktorkou, která mě zašívala...sice jsem dostala injekci na umrtvení, ale asi to nepomáhá...mně teda určitě ne....ale nevadí...když mě zašily, tak jsem šla za těma svýma chlapama do tzv. obýváku, kde jsme v klidu pobyli první minuty našeho štěstí....a to bylo opravdu super....ten klid a očuchávání miminka....a pak jsem musela po hodině se osprchovat a šli jsme na pokoj.....a tím skončil náš nejkrásnější den a zážitek, který jsme s Jožíkem zažili....

mějte se hezky a ničeho se těhulky nebojte, každý porod je jiný, ale všechno stojí za ten okamžik, kdy vidíte svoje miminko na světě...a hrdýho tatínka u toho....bez něho by to nebylo ono....a jeden druhýho si vážíme ještě víc..... 😉 a na bolest rychle zapomenete----

dobrou MArkí a Kryštůfek
carlisse
11. čer 2007
mekaleko hezký popis! Měla jsi supr, žes byla rovnou na tom nadstandartu... Já jen doufám, že se nás nesejde na porodnici moc najednou, jinak by u mě manžel nemohl na I. DP být a tam je potřeba asi nejvíc...
roza
11. čer 2007
Jo, jo, opora v manželovi je k nezaplacení, bez něj bych to asi zvládala těžko.
Já u prvního porodu měla blbý, že porodnice byla plná, takže manžela poslali domů v době, kdy jsem ho potřebovala, přijel až na porod.
makelka
11. čer 2007
carlisse

tak u nás je nová porodnice, a tam to je spíš takové malé a intimní, když nejsi na nadstandartu, tak jsi vlastně taky na krásným pokojíčku, kterej je malinkej a kde je postel a křeslo s gaučem, takový malý porodní sál, ale nepříjde ti to, protože tam nejsou všude kachličky ani žádný hrůzně vyhlížející křeslo s nohama, jak jsem se bála, takže se rodí vlastně skoro jako doma, nadstandart měl výhodu akorát v tom, že tam byla televize a rádio. Může s tebou být manžel či přítel již od začátku a to je asi důležitý, na sále rodíš jen pokud jsou problémy, nebo se jede překotně na císaře
luciass
11. čer 2007
Natálka se narodila v pátek dne 20.04.2007 v 10.38 hodin císařským řezem v Podolské porodnici…. A jaké to bylo….?

Byl to den, ani ne tak jiný než ostatní dny ke konci těhotenství…, tvrdlo bříško, nálada jednou nahoře jednou dole, kopání miminka, chuť na sladké a tak….

Začalo to asi kolem půl jedenácté večer. Jelikož už jsem jednou z kraje dubna byla s bolestma v porodnici, věděla jsem, že to co se děje, je náznak toho co by mělo být zakončené držením uzlíčka v náručí.

Bolesti nebyly tak pravidelné, ale byly. Nechala jsem to být, říkala jsem si to přejde, ale hodiny jsem sledovala pořád.. (kdo by taky nesledoval, že 😃), kolem půlnoci už byly čim dál tim víc pravidelnější a zkracovaly se.

Dívala jsem se na manžela jak spí a přemejšlela, jestli ho vzbudim nebo ještě počkam. Vzbudila jsem ho. Nečekala jsem scénu jako z filmu, že skočíme hned do auta a jedem… nic takového se nekonalo a světe div se, manžel normálně usínal…., to mi asi moc nepřídalo a bolesti byly čim dál tim víc pravidelné a blížily se k 5 minutám.

Proběhla sprcha, změna nenastala a tak po x otázkách „tak jedem?“ jsme v půl třetí ráno vyjeli směr Podolí. Praha prázdná, jelo se krásně, bolesti byly…… a myšlenky na miminko, kterému se chce na svět…, to že ho už určitě budu držet velmi brzy v náručí, se honily hlavou jak nikdy před tím.

Přijeli jsme do porodnice, šli do 4. patra, zazvonili na sestřičky, mluvil manžel, já ze sebe nevydala hlásku, nevim proč, měla jsem hrdlo stažené a slzy na krajíčku. Ty slzy, byly ale slzy štěstí, že už brzy budeme tři. Vyšla sestra, manžel mohl taky dovnitř, točil se monitor, děloha pracovala a bylo jasné, že domů se nepojede a když tak ve třech.

Jelikož jsme věděli, že jsme KP, ultrazvuk, který proběhl to potvrdil, bylo dáno, že se bude rodit. Ještě se neví v kolik, ale bude. Po zodpovězení všech možných otázek jsme šli na pokoj, tedy na porodní sál, protože bylo všude plno.

Manžel šel semnou. Byl tam a oba jsme přemejšleli nad tím, že už dnes budeme máma a táta, jaká bude ta naše holčička a že nám ode dneška začne další krásná etapa života, obohacená tvorečkem námi stvořeným.

Asi kolem osmé se rozhodlo, že se na sál půjde buď v 9 nebo v 10. Před devátou nám řekli, že je tedy ještě jeden porod před námi a že kolem té 10. půjdeme my.

Od té chvíle začly pracovat nervíky, dala se do mě klepavka, která nešla nijak ovlivnit. Pak přišla sestra, dala cévku, oblékla slušivé podkolenky, přišel anesteziolog, domluvili jsme se na spinální anestezii (jestli to píšu dobře, prostě císař za vědomí) a za chvíli se šlo.

Polibek na „rozloučení“ s manželem, pohledy očí, které mluvili za nás, miluju tě…..

Anesteziolog provedl anestezii lehla jsem si, měření tlaku, neustálý kontakt s anesteziologem, všude zelené plenty a za chvíli slova, že jdeme na to.

To vědomí, že s Vámi někdo něco dělá, vy to nevidíte, ani necítíte, jen tupější hýbání s tělem je fakt zvláštní…, pořád čekáte kdy UŽ…., pak Vám poví, že ucítíte tlak a to bude TO, že se miminko vytáhne na svět….. ten tlak jsem ani necítila,…. Slyšela jsem jen jakoby někdo praskl balonek s vodou a za chviličku se ozvalo to, co mi vehnalo slzy do očí, i teď, pláč naší malé holčičky, ten zážitek je prostě něco na co člověk nezapomene, když to nebyl porod „přirozený“, narodila se mi holčička a já byla v sedmym nebi a nejšťastnější na světě…., „maminko máte krásnou holčičku, gratuluju“ takhle mi ji představili, ihned odnesli, očistili a za chvíli byli zpět se zabalenym sněhuláčkem, který na mě koukal, tim krásně moudrym pohledem, mohla jsem ji lehce hladit přes zabalení byla u mě a já u ní. Vážila 2920 gramů a byla v pořádku.

Pak ji zas odnesli a to do náruče tatínkovi, který tam byl i nebyl přímo s náma. Operace skončila a mě převážejí na JIP. Na chodbě se vidím s manželem, tatínkem, člověkem kterého miluju a se kterým mám to nejkrásnější miminko na světě, stačíme si říct miluju tě, ta je tak krásná, lásko drž se, já příjdu, miluju Vás holky moje……
janinac
11. čer 2007
Teda Lucinko, to jsi napsala mooooc krásně. Mám slzy v očích a husinu po celém těle. Ještě jednou: Blahopřeju 🙂
slevik
11. čer 2007
Lucko i Rozo - nádhera, normálně jste mě obě rozbrečely 😎 . Asi hormony v šestinedělí 😃...
verculka
11. čer 2007
Tak já se přidám Lucinko k holkám. Pláču jako želva, napsala jsi to naprosto krásně. Ještě jednou moc moc moc gratuluji 🙂
makelka
12. čer 2007
Lucí i když už mím porod za sebou ty jsi z toho císaře udělala tak krásnou věc, krásně jsi se nad to povznesla, bulím jako želva, napsala jsi to nádherně, gratuluju k holčičce a ať jste šťastní, celá rodinka
berenika1
12. čer 2007
Lucí, to je nádhera, úplně mám slzy v očích, co slzy, pěkné potoky se mi valí po tvářích :-N
Fakt nádhera 😉
kristi
12. čer 2007
to nejsou hormony v sestinedeli, taky rvuuuuuuuuuuuuu....jejiz tohle je tema, ktery je naprosto spolehlivy...
bambulik
12. čer 2007
Ježíš, normálně řvu..
luciass
12. čer 2007
holky díky za gratulace 🙂 , taky řvu když to čtu 😃
morusa
12. čer 2007
Já snad do toho půjdu znovu či co 😃 Je fakt ,že tohle je zážitek emočně nesrovnatelnej s ničím..
lazenka
12. čer 2007
Zrovna jsem se nabízela kamarádce,že bych s ní šla ráda k porodu,kdyby manžel nechtěl,nebo nemohl...Bylo to tak úžasný,že bych to chtěla hrozně zažít ještě jednou a trochu víc si to už teď vychutnat.Druhý dítě už nejspíš mít nebudu,tak alespoň takhle.Teď s odstupem času,bylo to fakt nádherný.Hrozně mě mrzí,že to nemáme na videu....
terra
13. čer 2007
Teda Luci - nádherně napsáno :o)
Tak krásný popis porodu tady snad ještě nebyl. Ty jsi dokázala vystihnout i tu změť pocitů,touhy,lásky - prostě bomba :o)

Holky všechny to píšete krásně,člověka to vždy vezme za srdce,ale Lucka to vystihla zcela dokonale :o)
papaya
13. čer 2007
no jo, funguje to, taky bulim...
Lucko moc pěkně si to napsala x-)
Zajímavý je,že když si přečtu něčí porod okamžitě se mi vybaví ten pocit,jak ze mě Hugo vyklouz a já ho poprvé uslyšela x-) x-)
brendi
13. čer 2007
luci moc krásné jako bych si to prožila podruhé, sice to nebyl císař, ale ten krásný pocit se konal. Manžel byl u porodu a je to k nezaplacení, a to si to musel ještě zaplatit :-S
byl to nádherný pocit potom na pokoji a dívat se malému do těch ještě kalných očiček s vědomím že je to pro mě ten nejdůležitěší člověk na zemi a vždycky zůstane, jen doufám že k němu časem přibude sestřička 😉
6tinedělí tak optimistické nebylo protože jsem cítila o malého šílený strach a neustále brečela a bála se že o něj příjdu
bu_bu
16. čer 2007
Malý na chvíli usnul a já mám čas podělit se s Vámi o to „Jaké to bylo…“

Celé těhotenství probíhalo úplně v pohodě, žádné nevolnosti, žádné bolesti, prostě žádné problémy.
Po 30.tt mi lékař sdělil, že je malý pořád otočený hlavičkou nahoru, takže pokud se neotočí, čeká mě nejspíš císařský řez. Z ordinace jsem odcházela s pláčem, protože jsem chtěla zažít ten normální porod. Možná se mi bude někdo divit, ale člověku to přijde líto. Začala jsem se s tím trošku smiřovat, ale nevzdávala se naděje, že odrodíme normálně.

Začala jsem chodit na předporodní kurzy, učila se dýchat a do nekonečna rozebírala s budoucím tatínkem jaké to bude až budeme spolu rodit (jestli to zvládne, jak mě bude držet za ruku…).

Moje přání se ale bohužel nesplnilo. Malý byl i v 37. tt otočený pořád hlavičkou nahoru a tak jsme se s lékařem domluvili, kdy teda porodíme. Termín byl 13.6.2007 – ptal se jestli mi nevadí, že to bude zrovna 13., ale já mu řekla, že jsem se narodila 13. v pátek, tak to bude šťastný den, no a pan doktor prý zase dělal všechny zkoušky 13., takže bylo domluveno 

Další týden jsem byla na kontrole (5.6.2007), po vyšetření doktor konstatoval, že to už nevydrží ani týden, a že mám jet během dneška do nemocnice.

Byla jsem nadšená, konečně uvidím ten svůj poklad. Zašla jsem ještě k rodičům na oběd, sbalila se a nechala odvézt do porodnice. Na příjmu se mnou vypsali nějaké papíry a dali na monitor. Ukázaly se slabé kontrakce. Ptali se kdy jsem naposled jedla. A tady byl problém, ještě nebylo 6 hod po jídle, takže operovat nechtěli. Dali mi infúzi (nevím přesně jak se to jmenovalo) a přikázali ležet. Infúze nějak moc nepomohla, na dalším monitoru kontrakce po 4 minutách a já musela prodýchávat. Doktor vyplašen: „co mi to děláte, vy chcete teď rodit? “ a já: „ne to malý chce ven “, tak jsme si povtipkovali a napíchli mi další infúzi. Ta zabrala.
Přes noc bolesti přešly.

Je 6.6.2007 cca 7:15 bolesti začaly znovu. To už tam byl „můj“ doktor a hned říkal ať volám tatínkovi, jedeme na sál.

Rozrušeně volám manželovi, snad to stihne. Dávám si sprchu, pak holení (příšerný zážitek, hrozně „citlivᓠsestra, až jsem se bála, že mě oholí úplně ), cévkování (nebylo to zase tak strašné, jen to štíplo) a jedeme na sál. Je něco málo před 8:00hod. Ptám se sestry, jestli už manžel přijel (zklamání, ani jsem ho předtím neviděla). Prý se obléká, bude čekat před sálem. Na sále příšerná zima, Celá se třepu, nejen zimou, ale i strachem. Plno lidí, každý na mě mluví a pořád se na něco vyptávají. Na jedné ruce měří tlak, na druhé dávají kanylku, anestezioložka mi říká co mě čeká. Na epi není čas, uspí mě celkově, takže příjdu i o ten první pocit, je mi z toho smutno. Dávají mi kyslík, vidím doktora, jak mi maže břicho desinfekcí, plenta je už přede mnou. Pořád mi je hrozná zima. Usínám.

Malý se narodil v 8:05 hod.

Probouzím se jak mě převážejí, v mlze vidím manžela jak se nade mnou sklání a něco říká, už si nepamatuji co. Svíjím se v bolestech, cítím jak jsem pořezaná, celá se třepu. Odváží mě na JIP, další tři hodiny se probírám z narkózy, celá omámená, pláču bolestí. Nikdo mi proti tomu nic nedá. Dostala jsem 2 ampule, na moji postavu mi více dát nemohou. Ve 12 hod přichází doktor, záchrana, schvaluje ať mi píchnou něco silnějšího. Bolest ustupuje.

Čekám na manžela. Přichází po 14 hod. Konečně mi vezou ukázat i malého. Je nádherný, čisťounký, voňavoučký, blonďáček, prostě můj poklad, můj Radimek. Dávají ho do postýlky nemám sílu si ho vzít do náruče. Manžel mi děkuje, zase se mi chce plakat. Vidím jak je šťastný…. Užíváme se chvilky, kdy jsme sami jen s naším synem…
macanet
16. čer 2007
Teda bu bu , to je mazec.Ale hlavně že už to je za tebou a užíváš si svého sluníčka. Tak hodně štěstí tobě i Radimkovi 😉
makelka
16. čer 2007
bu_bu moc krásný fakt, ikdyž trošku smutný, ale Radimek ti to určitě vynahradí 😉
neeve
16. čer 2007
Bu-bu, tak tady brečím, to je mazec...no někdy to prostě nejde podle našich představ... ale buď si jistá, že Radímek Ti to všechno vynahradí a Tvoje představy ve všem předčí. Hodně zdravíčka a štěstíčka x-) x-) x-)
hroudicka
16. čer 2007
bu-bu,taky mě to dojalo.Moc krásně jsi to napsala i s emocema a pocitama.Radimek ti to všechno určitě vynahradí 😉 Držím pěstičky a hodně štěstí do života 🙂
peige
16. čer 2007
Bu_bu, gratuluji Ti k Tvému sluníčku Radimkovi, strašně mě to dojalo, zatlačuji slzu. To, že si šla na císaře asi mělo svůj smysl,...Držte se, hodně zdravíčka a pohody.
krista
16. čer 2007
Bu_bu to je nádhera, já jsem taky tak sentimentální 😢 Ale fakt krásné x-)
kalerat
16. čer 2007
bu bu nádherné 😢 slzička mi ukápla 😉
carlisse
16. čer 2007
luciass kukám, že i císař se dá dobře prožít... Gratuluju k holčičce!
bu_bu koukám, že CŘ tuhle stránku vede🙂 Hlavně, že jsi ty i malý ok, gratuluju!
petrusam
16. čer 2007
Bu_bu - hodně štěstí, věřím, že Ti tu bolest Radimek vynahradí, je to krásný chlapeček 🙂
smoulinda
16. čer 2007
bu_bu ty jsi se musela trápit viď 😞 Ale Radimek vám to všeeeechno vynahradí x-) x-) x-) x-) x-)
bu_bu
16. čer 2007
Holky děkuji, bolest je už pryč. Zapoměla jsem na ni hrozně rychle. Stálo to za ni. Radimek je báječnej, díky němu jsem ta nejšťastnější máma na světě.
smoulinda
16. čer 2007
bu_bu koukla jsem ti do alba. Radimek je krásńoučkej, takovej k zulíbání x-) x-) x-)