Jaký byl porod

cherub...no jo to vís, ze dám vedet, jak dopadneme, zatím mám jedno mimi hlavou dolu a druhé hlavou nahoru, jééé ted koukám ze jsi z Prerova, máme tam známé, posledne jsme byli na procházce v Michalove, tam je to perfektní na prochajdy🙂

jojo pocházím z Přerova ale teď už dva roky bydlím v Lipníku. Michalov je krásnej, máme z tama svatební fotky a fakt se povedly 😅 Ta příroda totiž udělá hodně 🙂
A na přetočení miminka je ještě spousta času a je taky možné, že když porodíš jako první to hlavičkou dolů, tak to druhé se hned vzápětí obrátí, protože bude najednou v obrovským prostoru úplně samo 😉 🙂 Bude to v pohodě 😵

Terri,moc děkuji 😵

Vánečku,Sluníčko,Cherubku jste všechny šikulky 😵 Tradičně bulím jako želva 😀 Mě se vždycky po přečtení promítne můj porod.Ještě jednou vám moc gratuluju,máte krásný miminka,tak ať pěkně rostou a dělají vám jen samou radost 😵 😵 😵

johanko děkuju. Tvůj Davídek je taky moc krásný klučina, tak už shánějte brokovnici na odhánění děvčat 😉 😵

Ahojky, tak se taky přidám se svým porodem i když od něj už uběhlo osm měsíců.

S tím, že budu rodit mě doktorka strašila už 14 dní před termínem, vždycky říkala, že by se nedivila, že už příště nepřijdu. A já vždycky přišla. V pátek 20.10.2006 mi odešla hlenová zátka, volala jsem doktorce a prý už to bude brzy. V den termínu 25.10.2006 jsem šla opět na kontrolu, doktorka mě prohlédla a nějak se ve mě prohrábla, aby prý to už bylo. Teď už tvrdila, že na další kontrolu na 100% nepřijdu. A měla pravdu. 26.10.2006 mě vzbudili slabé bolesti, dost nepravidelné asi kolem šesté hodiny. Tak jsem ještě hodinu ležela v posteli, pozorovala budíka a přemýšlela jestli už to je ono. Kolem sedmé jsem si sedla s tužkou a papírem k televizi a psala si kdy byl stah a jak dlouhý. Bylo to asi po 10 minutách a bolest se dala bez problémů vydržet. Kolem desáté už se to zhoršovalo(ale pořád to šlo), tak jsem raději zavolal doktorce. Prý mám ještě chvíli počkat. Myslela jsem na ty řeči, jak všude píší, že až to přijde, že to každá poznáme, ale já to nepoznala a pořád jsem si nebyla jistá. Po desáté jsem šla za manželem do postele, aby se začal budit a počítal s tím, že možná pojedeme do porodnice. Bolesti se začali zvětšovat, tak jsme kolem jedenácté vyrazili. V autě už byly bolesti po pěti minutách a jak jsem seděla, tak se i hůř snášeli. Před dvanáctou jsme dorazili do porodnice, kde mě natočili. Za celou dobu natáčení jsem neměla ani jeden stah, připadala jsem si jako naprostý pitomec co nepozná poslíčky. Po natočení na mě sestřička tak divně koukala, jako že si snad vymýšlím nebo co. Naštěstí přišla doktorka, prohlédla mě a protože jsem už byla slušně otevřená, tak nás tam už nechali s tím, že to možná bude trochu trvat. Oblékli nás oba do nemocničních hadrů, oholili mě, dali yel gel a šoupli nás do přípravného pokoje, kde jsme strávili skoro celou dobu. Mě se zatím zase rozběhli kotrakce, které se dali rozchodit, mezi stahy jsme s manželem klábosili a protože mám docela komika, tak jsem se docela nasmála. Při jednou záchvatu smíchu kolem druhé hodiny mi praskla plodová voda. Koukala jsem co se to děje, do té doby mi pořád nedocházelo, že budu rodit. Bolesti byly najednou o dost horší, střídala jsem sprchu, houpání na míči, různé kleky sedy, prostě všechno co by mi mohlo pomoci. PA nás chodila kontolovat, radila jak si ulevit a manželovi vždy říkala co má dělat, aby mi pomohl. Nejhorší bylo natáčení monitoru, to jsem musela ležet. Nevím přesně v kolik hodin, ale už jsem to nemohla vydržet, chtělo si mi hrozně tlačit, tak jsme zavolali PA a já prosila, aby mi píchli epidurál. Tak mě prohlídla a povídala, že jsem se od poslední prohlídky pěkně otevřela a že by mi to epidurál zbytečně zbrzdil,že má službu do šesti a do té doby prý porodím. Zavolala doktora(byl to pěkný chlap a v jiné situaci, bych se dost styděla, ale tehdá už mi to bylo jedno), ten mi povolil tlačení, což byla ohromná úleva moct tlačit, protože ty bolesti už byly děsný. PA mě pořád chválila, opět manžela navedla co má dělat. Manžel se docela bál jít k porodu, pořád doma hlásil, že nebude koukat mezi nohy a najednou mi povídá,že už vidí tmavý vlásky a při každém stahu mi byl nesmírnou oporou. Já už pak jen koukala na hodiny kdy už bude těch šest hodin večer a budu mít mimi u sebe. Takže takhle jsme tam v různých polohách zkoušeli tlačit a pořád nic. Mimi bylo velké. Pak opět přišel doktor, prohlédl mě a prý jak chci rodit. Já už dopředu věděla, že bych nejraději rodila v porodnickém křesle, tak jsme se přemístili vedle do místnosti, kde mi něco píchli na podpoření, protože jsem už byla dost vyčerpaná, mezi jednotlivýma stahama jsem už usínala. Pořád byly vidět vlásky, ale hlavička ne a ne projít. Tak volali primáře, manžela poslali pro kameru nebo foťák, že když to nebude při dalším stahu, tak přijdou na řadu kleště, protože mimi je velké. Pak mě nutili jeden stah netlačit, což bylo hrozné. Přišel primář, řekli při dalším stahu tlačte co nejvíc můžete, primář mi hupsnul na břicho a pak už si pamatuji jen takové čtvachnutí a jak mi dali Ondru na bříško. Bylo 18.45. To byla nádhera, manželovi strčili do ruky nůžky a přestřihl pupeční šňůru i když doma tvrdil, že to dělat nebude. Pak malého odnesli na očištění a já ještě jednou trochu zatlačila a vyšla placenta. Až pak jsem přišla na to, že mě nastřihli. Manžel se později přiznal, že když viděl ty nůžky bylo mu dost úzko. Já byla šťastná, že nepoužili kleště. Při šití, pak manžel už choval Ondráška, seděl tam v křesle, povídal si s ním a oba jsme brečeli jak želvy štěstím. Po šití, jsme se vrátili zpět do pokoje, kde jsme spolu byli všichni tři ještě dvě hodiny. Psali jsem sms, volali rodičům a hlavně jsem se kochali naším zlatíčkem. Ondra vážil 3,94kg a měřil 52cm.
Když se mě někdo ptá jaké to bylo, tak jednou větou odpovím, strašně to bolelo, ale bylo to krásné. Doufám, že to aspoň jednou ještě zažiju a Ondráškovi dáme sourozence.

Kamhajku moc gratuluji k Ondráškovi ze kterého už je 8-i měsíční chlapák :o)
Porod jsi zvládla krásně,jsi moc šikovná :o)

Ahojky maminky a maminky čekatelky,
tak to naše sluníčko právě spokojeně oddychuje a mírumilovně spinká v kolíbce, nejradši bych si tam vlezla za ní, vzala bych její drobnou ručičku do své a sdílela s ní ten její klid a vyrovnanost.

Už jsou to dva měsíce...

Ráda bych přidala pár slůvek, protože i já jsem vás předpo čítávala a ráda nakouknu i teď popo a navíc- je tu málo zážitků z porodů CS, tak alespoň ty, kterým to hrozí, budou vědět, že se nemají čeho obávat. Já z toho totiž měla strach snad ještě větší než z klasickýho porodu.

Náš brouček(nevěděli jsme, jestli holka nebo kluk) se ne a ne otočit.Až v 37.tt mi mudr řekl, že je správně tak, jak má být a já zářila štěstím, že budu rodit normálně přirozenou cestou, moc jsem si to chtěla prožít, i když, jak tu čtu, je to teda síla. Bohužel ve 38.tt mudr zase zjistil, že je opět zpátky- tzn. koncem pánevním.Říkala jsem si, že k tomu má asi důvod, cvičila jsem doporučený cviky, domlouvala a tajně doufala.Ale bohužel.Přesně jak jsme si plánovali- dva dny po termínu mi ráno v posteli rupla plodová voda. Zkrátka jsem cítila takový "rup", otevřela jsem oči-nic a najednou mokro.Vzbudila jsem manžela, ještě jsem si dala sprchu, udělala snídani, protože jsem myslela, že tam budu možná tlačit několik hodin, tak ať mi nááhodou nekručí v břiše. V autě jsem měla slabý kontrakce. Po příjmu a UZV mi dr. řekl, že nejlepší bude císař, protože je to vysokostojící konec pánevní, problém byl ale ten chlebík, kterej mi ležel nestrávenej v žaludku.Nemohla jsem jít do úplné narkózy. Mohlo být tak půl sedmé. proto jsme čekali až do jedenácti hodin, kdy mě odvezli na operační sál s tím, že mi dají spinal- lokální umrtvení.Kontrakce jsem už měla asi po 6 minutách, ale stále pohoda- 22, jak říkám, zaražený prdíky, sestra mi říkala, že můžou být až 120- takže to musí ty maminky lozit bolestí až po stropě.Na sále se mi představil anesteziolog a vysvětlil mi, co bude provádět-já mu věřila, ale toho umrtvování jehlou jsem se bála nejvíc. Nebolelo to, ale bylo to děsně nepříjemný. Naštěstí jsem neviděla, jaký zbraně na mě tasí. Musela jsem si sednout na kraj lůžka, nahrbit se jako kočka, což přes to bříško a probíhající kontrakce šlo obtížně a čekat, až se správně strefí. Mýmu se to nedařilo, když se nestrefil, tak mi vystřelila taková bodavá bolest třeba do pravé nohy nebo do levé půlky zadku, vždycky jsem až povyskočila, ale snad na posedmý to vyšlo.Prý mu v tom bránil nějakej výrustek???No a pak už pohoda, vůbec nic necítíte, jenom takovej tlak- řekla bych mírnej tláček. 🙂 říkali mi, že mi to možná bude nepříjemný, ale naopak- mně to bylo příjemný.Tak jsme si popovídali a po několika minutách jsem slyšela slabý zajeknutí a hlas doktora, co mi říkal, že máme holčičku.Já měla radost, protože jsme tak nějak vnitřně cítili, že to je holka, jen jsme si ještě v tento okamžik nebyli jistí, jaký jí dáme jméno. Když mi ji sestřička přinesla ukázat a já ji viděla zabalenou, vypadala jako kuklička- malej brouček, tak jsem se rozhodla pro jméno Berunka (Berenika). Na pokoji pooperačním jsem až do druhýho dne snad z pocitu štěstí a té euforky nemohla spát.Jizva bolela, ale dalo se to vydržet, se zaťatýma zubama jsem se otáčela v posteli, nejhorší to bylo vždycky po ránu rozchodit. Chodila jsem shrbená jako stařena, holky po normálním porodu zase s nohama rozkročenýma- hned šlo poznat, která jak rodila. Myslím si ale, že pokud byly holky sešitý dole, tak to neměly o nic jednodušší, navíc- to hojení trvá mnohem dýl.A taky si užily při porodu, kdo nezažije, nemůže posoudit a já mezi tyhle lidičky patřím. Mně po týdnu sundali svorky a za 14 dní jsem normálně fungovala bez jakýhokoliv pocitu bolesti, jen kolem jizvy jsem to pořád měla takový necitlivý.No ale přesto: Myslím, že pocit štěstí a radosti z příchodu miminka je při normálním porodu v momentu narození mnohem silnější, je to taková odměna za tu velkou bolest, kdežto u císaře je tomu naopak.Mně to docházelo postupně a dochází mi to vlastně až do dneška. Užívám si s ní každou minutu, když spinká, usmívá se, pláče, její miminkovskou vůni a jsem překvapená z toho, jak silný pouto se dá během dvou měsíců mezi dítětem a mámou vytvořit. Je to úplně jiná láska než k partnerovi, i když obojí se dá nazvat slůvky někoho milovat.Ještě několik týdnu po porodu mi doma tekly slzy, když jsem si okamžiky jejího zrození promítla znovu v hlavě , nebo když jsem ji pozorovala, jak je dokonalá, krásná a že tuhle krásu a dokonalost jsem nosila pod srdcem, aniž bych si to vlastně uvědomovala.Dokonce mi to bříško překáželo a zuřila jsem, že mi tak roste a že vypadám jako hroch. Teď, kdybych čekala druhý a vypadala třeba jako mamut, tolik mi to vadit nebude. Je to fakticky zázrak. Ale ten nejkrásnější, nejcennější a nejsladší zázrak na světě!

Zlatuš krásně napsaný 😉

Jani, ty jsi taky všude!!! 😀

Zlatuško napsala jsi to naprosto nádherně :o)
Moc moc ti gratuluji,přeji ať Vám Beruška roste do krásy a ať s ní zažíváte stále takové pocity euforie,jako,když jste ji uviděli poprvé :o)

Určitě jsi svým příběhem dodala odvahu mnoha čekatelkám a spousta těhulek si bude po přečtení tohoto popisu své bříško více užívat :o)

Ahoj, rada bych se s vami take podelila o ten krasny zazitek, ktery jsme pred vice nez tydnem zazili.

Jachymek je nase prvni mimco a tak jsme tak nejak nevedeli do ceho jdeme, ale brali jsme to sportovne. Byla jsem presvedcena, ze to musim zvladnout, protoze to zvladlo uz miliony bab prede mnou 🙂

Uz dva tydny pred porodem mi vzdycky v poradne rekli, "jeje, hlavicka je uz uplne dole a jste uz otevrena na 1cm, to prijde brzy, budte pripravena". A ono nic. Druhy tyden mi ve stredu v poradne rekli, ze jsem otevrena uz na 3 cm a jestli tam nechci zustat. Nic mi nebylo, tak jsem rekla, ze ne. Mame to do porodnice asi tri minuty, tak jsem chtela byt doma.
V patek 29.6. po obede jsem zacala byt strasne unavena. Vyvencila jsem naseho pejska a zalezla jsem do postele a pustila si film na DVD. Behem toho me zacalo trosku pichat v brise (ale fakt nepatrne). Asi po hodine jsem to vicemen z legrace zacala merit. Temer jsem to necitila, ale bylo to po 5-7 minutlach. Napsala jsem manzelovi sms, at se v praci pomalu bali a prijde mi delat podporu, ze mi nejako neni dobre. Ze bych uz rodila, na to jsem ani nepomyslela.
Nez prijel manzel, stavil se jeste jeden kamarad na kafe. Tak jsme asi hodinu povidali a ja porad citila ty male "bolesti" a rikala jsem si, ze uz to asi fakt prichazi. Nic jsem na sobe ale nedala znat 🙂 Asi v půl pate kamarad odjel a my sli se psem na prochajdu. Rikala jsem si, ze to treba rozchodim 🙂 Nerozchodila 🙂 tak jsem vlezla do vany a zacali jsme to merit. Trosku me znepokojovalo, ze se to objevuje treba i po trech minutach max po peti, ale ze to skoro neboli. Tak jsem vylezla z vany a nakonec jsme se rozhodli, ze radsi zajedem do porodnice - max. nas vyhodej, ze si vymyslime.
Do porodnice jsme dorazili v 17:55. Dali me na monitor a tam bylo krasne videt kontrakce po max 3 minutach. Kdyz jsem se nemohla hybat, zdaly se mi ty bolesti trosku vetsi, ale porad jsem si nechtela uvedomit, ze tohle je uz ten "strasnej" porod. Po trictvrte hodine me z monitoru odpojili a rekli, ze uz fakt prichazi porod. Po vysetreni mi doktorka rekla, ze jsem na 5 cm. Tak jsem se nesmele zeptala, jestli "to" stihneme do pulnoci, ze by se mi libilo, kdyby se mimco narodilo 29. Vsechny dulezite udalosti mame s manzelem 29 - oba narozeniny, svatba, svatky ... je to proste nase stastne cislo. Doktorka rekla, ze si mysli, ze to stihneme 🙂
Sla jsem na pripravu, pak se vypisovali papiry. Manzel cekal na chodbe. Pak mi pichli vodu a doktorka rika "jsem tady uz od vcerejska, dojdu se nadychat cerstveho vzduchu pred budovu". A PA rika, "no pani doktorko asi uz to nestihnete, jdeme na sal, zavolejte tatinka 🙂))". Najednou to byl takovy fofr - vylezla jsem na to porodni lehatko a uz to prislo. Tlaky, tlaky - az ted jsem si uvedomila, ze rodim. Nic me nebolelo, ale ty tlaky byly sileny. Vsichni mi dodavali odvahu, ale ja byla tak trochu mimo sebe. Vnimala jsem jenom manzela, kterej statecne radil - v podstate tlumocil, co rikala PA a doktorka. Nicmene ja stejne vnimala jen jeho .... doktorka rekla, ze je mimco uz skoro venku a na dve zatlaceni bude uplne. Modlila jsem se, at uz je to za mnou. Po prvnim zatlaceni jsem citila, ze je uz hlavicka skoro venku, ale najednou odesly kontrakce - pichli mi oxytocin a jeste ani nevyndali jehlu a prisel tlak, jakoby do me narazil vlak. Tak jsem do toho dala vsechno a Jachymek byl na svete.
Musim rict, ze jsem po tech 15 minutach byla vyrizena - vubec si nedovedu predstavit, ze bych predtim byla vysilena jeste nekolikahodinovymi bolestmi.
Vsichni na me volali at se podivam, ze mame kluka (pohlavi jsme si nenechali rict). Jsem asi divna, ale v tu chvili jsem byla sice stastna, ale tak trochu mi to bylo i jedno. Manzel me furt drzel za ruku a kdyz jsme se na nej podivala, tekly mu po tvarich slzy. Dekoval a rikal, jak je na me pysnej, ze jsem hrozne statecna a ze je strasne stastnej, ze nas ma. Odesel s Jachymkem na prvni osetreni a pak ho zabaleneho prinesl ke me. Polozil ho vedle me a az v tu chvili mi to vsechno doslo. Jachymek se po nas rozhlizel, ani nemukl a koukal po mame a tatovi svyma velkyma modryma kukadlama. Tak jsme si tam uzivali jeste 1,5 hodiny a pak ho odnesli. Strasne rychle to vsechno uteklo.

Jsem moc rada, ze jsem tam Michala (manzela) mela s sebou a vsem to rozhodne doporucuju. Je to nepopsatelne velka podpora a dvojnasobne stesti, kdyz dojdete ke konci a miminko se narodi.
Vsem, ktere na svuj porod teprve cekate chci poprat co nejmene bolesti a co nejvice podpory od svych blizkych a samozrejme zdrava a krasna miminka!!!

No Bran, gratuluji a závidím 😵 😵 😵 Krásný, rychlý porod. Přeji vše nej nej nej, rodinko 😵

Bran tady brečím 😵 Jsi to napsala moc hezky. A úplně ti ten porod závidím. Brnkačka viď 😀 😀 😀
Tobě i Jáchymkovi přeju moc a moc zdravíčka 😵 😵

Hmmm, tak takhle nějak bych si to taky představovala... 😉

Holky ja si stejne myslim, ze mi pomohl ten malinik a pozitivni mysleni 😀

bran: jestli jsi užívala maliník, tak prosím, přispěj do diskuze Maliníkový čaj, napiš tam svoje zkušenosti, jak ti pomohl, jak a od kdy jsi ho užívala atd. díky 😉 je to v sekci Těhotenství, jen nevim, jestli ti jde vyhledávač, mě ne. ☹

Fajnovka a rychlovecka, tak to ma byt...gratuluju 🙂

Nádherný a ukázkový porod, nsad ho taky takový budu mít 😝

Teda Bran to je nádhera :o) takhle nějak jsem si to také představovala,ale já zůstala bohužel jen u těch představ :o(

Tvůj porod byla opravdu procházka růžovým sadem a tak by to měla mít každá mamča.
Přeji ať Vám Jáchymek dělá jen samou radost a jeho život je celý tak bezproblémový stejně jako jeho příchod na svět :o)

Zase jste mne holky rozbrečely 😢 😉
Už Vás asi nebudu moct číst 😉
Zvlášť děkuji za příspěvek CS při lokálním umrtvení, poněvadž mne to čeká 😒
Mám založené i tady na koníku toto téma, docela se to tam rozjelo...tak pro ty, které to čeká, to bude určo užitečné jako pro ne...díky a užívejte si štěstíčka 😉 🙂

misuge:Vede se mi úplně stejně,taky řvu..A to vím o čem je řeč-už dvakrát jsem to zažila..
Poprvé /před 12 lety/ mi praskla voda o půl třetí v noci.Jeli jsem do porodnice hned..Můj ted už bývalý manžel odmítl být u porodu se mnou..Dali mě na monitor-prý jsem měla stahy, ale já je necítila..Pořád jsem chodila-celou dobu..Jen na vyšetření jsem si lehla-PA mě vyšetřila a já zase chodila.Stahy - ty opravdu bolestivé jsem měla až ráno-až kolem osmé hodiny..V deset už jsem byla natolik otevřená, že jsem musela lehnout a tlačit..Bylo 10:20, když jsem konečně uslyšela velice hlasitý projev svého syna /ted už se hlasitě projevuje v partě pubertáků/..Měl 4,10 a 51cm..
Ten druhej porod,ten byl dost rychlej..Tenkrát jsem v poradně panu doktorovi řekla, že dnes prostě rodím!/přenášela jsem deset dní/..Byla jsem přesvědčivá, takže mě poslal do porodnice-tentokrát jsem se odvezla sama..V jednu hodinu mi dali vyvolávací tabletu-ta se hodinu rozpouští..Potom mi při prvních kontrakcích píchli vodu a přesně, když v rádiu hlásili 15:00, tak se rozeřvala moje dcera..Opět veliký dítě 4 kg a 52 cm..
Se synem jsem šla domů čtvrtý den po porodu..S malou až za deset dní - měla novorozeneckou žloutenku a to dost silnou..
Já měla porody naprosto bez problémů a přeju to každé mamce..Takže hodně štěstí!! 🙂

Holky díky za popis těchto zážitků!!Zlatko tobě za popis při císaři.Také mně to čeká,takže jsem dychtivě hltala každé slovo.
Bran-tvůj porod byl jak malovanej!.-)Mimochodem já se narodila 29.08..-)

A já dám nahlédnout trochu do historie.-)
Je opravdu velký rozdíl mezi porody ,,dříve"a dnes.
Své první dítě-Barunku jsem rodila před 10-ti lety v porodnici Jaroměř.Ve 2 30 jsem pocítila RUP a ŠPLOUCH a plodová voda byla venku.-)Do porodnice jsem to měla hodinu autem.Probudila jsem manžela,zda by nedošel ke známé vypujčit auto,že se zatím vysprchuji a připravím na cestu.Nestihla jsem ani ze sprchy vylézt.-)a manžel už byl s očima na vrch hlavy zpět a před domem čekala už probuzená kamarádka v autě,že nás veme.Stále jsem necítila žádné bolesti,takže to šlo.Kolem 5-té hodiny už však bolesti začínaly a rychle nabíraly na intenzitě.Absolvovala jsem nepříjemné předporodní přípravy ale protože to k porodu nebylo,na sál se nešlo.A protože jiná místnost nám k dispozici dána nebyla,seděla jsem s manželem na staré nemocniční chodbě,na ošklivých nepohodl.židlích a pozorovala probouzivší se maminky,jak mátožně v často krvavých nemocničních košilkách jdou pro své děti na kojení.Tenkrát ještě nebylo zcela zvykem,mít miminka u sebe.Bolesti už byly opravdu k nesnesení a já byla přijata na porodní sál.Přišla skupina lékařů a sester a všichni se dívali a konzultovali,jak jsem otevřená.Hrozně mi to teda bylo nepříjemné a taky mi byla dost zima.Občas jsem stáhla košilku přes sebe ale za chvilku šel zase někdo okolo a šup,ať na mne vidí.Pak jsem dostala kolem bříška monitor a injekci na zrychlení porodu.Bolesti opravdu silné ale miminko ne a ne jít na svět.Najednou přišla další skupina sester a lékařů a opět se konzultovalo co se mnou.,,Co se zase děje?"Ptala jsem se jedné sestry.,,Toho si nevšímejte,přišla nová směna".Takže jsem byla ,,uspěšně"předána.Byla jsem už velice vyčerpaná a chvilkama,mezi bolestmi jsem upadala do takového stavu transu-mám vzpomínky částečně mlhavé.Jen si pamatuji ty hrozné bolesti a hodiny na stěně.Pak už se konečně něco začalo dít.Ale ouha-zjistila jsem,že mám nohy na stojáncích přivázané páskama.Měli to nějak špatně nastavené,protože mi to pánev pomalu až zvedalo.Hrozná pozice.A myslím,že jsem skutečně rodila částečně jakoby do kopce.Kolem bříška monitor,v ruce kapačku.No..Žádný med.A potom jen tlačte,netlačte,tlačte..Stejne si kontrakce přicházela podle sebe.Ale chtěla jsem to už mít vážně za sebou,tak jsem se ke konci snažila.Manžel mne držel za ruku a sliboval,že to už brzo budu mít za sebou.Pak jsem byla nastřižena-neboleloto.A pak jsem pořádně zatlačila-z ust se mi vydal výkřik a Baru byla na světě.Lékař mne zašíval-ani to mně narozdíl od jiných mamin nebolelo a za chvilku mi přinesli ukázat Barunku.Byla to krásná velká holčička s užasným kohoutem na hlavičce.,,Je fak moc krásná!"Řekla mi sestřička.A já řekla jen:..HMM!" Bylo mi v té chvíli uplně vše jedno.Hlavně,že jsem tu hrůzu měla za sebou.Láska k dcerce na sebe ale nenechala dlouho čekat a teď už na svůj první porod vzpomínám s usměvem.Ale po druhé bych tohle teda zažít přeci jen nechtěla.A druhý porod-o 3 roky později-byl skutečně lehký a nádherný.

A šup do toho po druhé.-)
Druhé miminko jsem rodila v roce 99 v porodnici Vrchlabí.Už bylo takové to,,přelomové období"kdy se začalo více s různýma metodama příjemnějšího porodu.A i když jsem to do porodnice měla opět asi tak hodinku autem-rozhodla jsem se rodit v nemocnici s moderním postojem k rodičce-a to rovnou do vody.Mírné bolesti začaly už odpoledne.Ale protože jsem nechtěla být sama doma,šla jsem s manželem a Barunkou do kina na pohádku..-)Večer jsem byla taková neklidná a pořád běhala na wc.Bříško klesalo a tlačilo na střeva.Protože jsem ale rodila po druhé,tak jsem chtěla do porodnice přijít opravdu na poslení chvilku a působit tak říkajíc už zkušeně.-)Večer jsem se umyla a šla spát.Bolesti stále slabé,takže jsem si říkala,že to ještě třeba zaspím.To bylo asi tak v 21h.Ve 21 30 jsem zase vstala,protože mi došlo,že bolesti sílí a jsou už častější.Manžel odvezl malou pro jistotu k babičce(už jsme konečně měli auto).-)a já dobalila to nejnutnější,hezky se upravila a vydala se na další cestu za miminkem.Cestou bolesti už silné a já rozdýchavala každý nepříjemný hrbolek na silnici.Občas musel manžel i zastavit a mezi kontrakcemi to trochu popohnat.Kolem 23h už jsem byla v nemocnici na parkovišti a čekala až přejde kontrakce abych docupitala do nemocniční haly.Jenže mne to chytlo těsně před vchodem a tak jsem se opřela o zeď a rozdýchávala bolesti.Jenže okolo šli nějací pánové-asi záchranáři-hned ke mne přiskočili a hned,,paní co je vám??A skoč rychle pro nosítka"Já ale hned nemophla mluvit.Po chvilce kontrakce přešla,takže jsem se začala smát a vysvětlovala,že neumírám ale rodím..-)To už přišel manžel,který do té doby ještě něco řešil s autem.Pánové mně chtěli nějak odnést do patra,kde je porodnice ale trvala jsem na tom,že tam vážně (i když s přestávkama)dojdu sama.Příjem proběhl v klidné atmosféře s jedinou lékařkou,bez holení a vyprazdňování.A pak jsem s manželem dostala krásný soukr.pokojík,kde bylo přítmí,příjemná hudba a já s manželem zcela sama.Občas se přišla na mne mrknout moc příjemná sestřička.Poradila mi určité cviky,aby porod byl rychlejší a snadnější.Manžel mi při tom pomáhal a dělal takové obličeje a legrácky,že jsem se ustavičně smála ale do toho občas při silné kontrakci zakvílela.Pak přišla sestřička,mrkla na mne a řekla,,Tak jdeme napouštět vanu!",,Už?" podivila jsem se.A za chvilku-,,tak už si raději pojďte do vany!"A já zase:,,Už?" Oč velký rozdíl tohle bylo oproti prvnímu porodu,kdy mi připadalo,že se snad čas zastavil a já neporodím NIKDY.Ve vodě bylo příjemně ale stále mi ještě nepraskla má vlasní voda.Přišla lékařka,tak jsem ji poprosila,zda by mi vodu nepíchla,ať se to urychlí.Ale nechtěla.Říkala,že u nich se vše děje přirozeně-ať tomu nechám čas.Pak odešla.Po chvilce na mne mrkla sestřička,šáhla do mně a rup-voda praskla.Možná,že byla tak hodná,že tomu napomohla.No a pak to už šlo jak po másle.Akorát když část hlavičky se prodrala ven,tak mně najednou přešly veškeré kontrakce a nic se nedělo.A já měla pocit,že rupnu.Sestřička mne povzbudila,ať si šáhnu na tu hlavičku,že mne to povzbudí.,,Jejda!".-)vykřikla jsem,když jsem to udělala.Byl to strašně zvláštní pocit.No a pak už po chvilce vylezla hlavička a po chvilce šplouchl do vody i Michálek.Trošku jsem spanikařila a chtěla ho hned lovit ven.Ale sestra řekla,,klid,jde z vody do vody,to je v pořádku".Ale stejně jsem si oddechla,když malého vytáhla.A pak už to šlo ráz na ráz a asi po půl hodince jsem ležela na porodním sále kvůli dočištění a malej byl spokojeně přisátý a pil první mlíčko-mlezivo.Po pravdě,nebylo to po porodu zrovna hezké dítě.-)))oproti Barunce.-).Ale snad díky tomu krásnému porodu-narodil se ve 2 30 jsem ho milovala hned od prvních chvilek.A teď je z něho moc hezký a šikovný kluk.

🙂 🙂 🙂 🙂

Lio nebylo to kdysi jednoduché :o( a bývalo i hůře,kdy nemohl k porodu ani partner.Mě osobně to strašně psychicky pomohlo,že byl se mnou.Nevím nevím jak bych ten svůj hrozný porod sama ukočírovala :o(

Dnes máme v porodnicích neskutečný komfort,leckde už nejsou ani tzv. hekárny a člověk má soukromí od první chvíle :o)
I přístup personálu se změnil a to je moc dobře - jsou tzo nezapomenutelné okamžiky v životě každé ženy a měla by na ně vzpomínat s láskou a ráda :o)

Tvůj první porod byl dost hroznej,druhej už mnohem lepší a ten třetí? To už bude úplná brnkačka :o)

Takže spokojené rodince přeji krásný a hlavně zdravý přírůstek do rodiny a ať to jde jako po másle :o)

Tak jaké to bylo? Ani pořádně nevím,rodila jsem císařem, ale probrání s miminkem u sebe bylo krásný 🙂 Od čtvrtka v noci jsem byla v porodnici, trápily mě bolesti, který se tvářily jako porodní, ale nebyly, vždycky k večeru a do rána ustaly ☹ Tak , že víc připomínaly posly 😠 Snažili se mi pomoct Hamiltonama a injekcema na noc, který měli porod buď rozjet, nebo zastavit.Bohužel se nic nedělo, až do soboty kolem 4 hodiny ráno, kdy jsem šla za sestrou, že mi není dobře a mám tlaky, tak už jsme se radovali, že to bude ono, já vlezla zpátky do postele a snažila se usnout.Kolem šestý mě sestra napojila na monitor a já zjistila , že mám zimnici a je mi dost divně.Takže srážení teploty zábalama a dostala jsem infuzi.Bohužel se porod nerozjížděl a tak v sedm hodin ráno, kdy jsem byla pořád zavřená, jak nedobytnej hrad, doktoři rozhodli, že se udělá císař, jaká úleva pro mě, ani jsem neměla šanci se bát.Jen jsem volala manželovi do práce, kterej měl 24h a v sedm končil, že jdu na císaře a ať rychle přijede.Manžel přijel, ale já byla už na sále, ještě jsem vtipkovala, že chci hezký stehy, že jsem krejčová, že se v tom vyznám 😀 Pak už nic nevím, probrala jsem se na pokoji manžel mě držel za ruku a brečel.Bylo mu líto, že to nestihnul, ale malou má natočenou jak se koupůe a vyfocenou.Tak jsem jí nešjdřív viděla na fotkách.Když jsem se zeptala, jak vypadá, tak říkal"krásná, ale velká 😀 😀 " Říkám"jak velká?" "NO má 3795g a 51 cm.To už jsem myslela, že blbě slyším 😀 , takovej klacek ve mě byl 🙂 Pak nám Adélku při vezli a položili ji vedle mě, manžel nemohl ani mluvit a já myslela, že po narkoze budu muset psát a volat já 😀 Naštěstí to zvládnul .Teď jsme doma a užíváme si malý, užíváme, protože to je zlatíčko a pořád by spala, na kojení budíme a kojím asi 1-1.5h ale nevadí 😉 😉Manžel mi moc pomáhá a tím bych mu chtěla moc poděkovat, stejně jako on děkuje mě pořád za Adélku 🙂

Macíku, tak jakože u moc popisů nebrečím, tak u tvého jo 😢 🙂 😢 🙂 Ještě jednou moc gratuluji a přeji spokojené a krásné rodince jen to nej nej nej 😵 😵 😵