• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaký byl porod

26. září 2017 
Liduna - nestras nas tady :rolling_eyes:
15. srp 2007 ve 22:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojte dievcata,
mam pocit, ze sa to tu trosku zacina uberat inym smerom a tak som sa rozhodla hlavne pre nastavajuce mamicky pridat svoj zazitok z porodu aj ked to bolo uz pred rokom a pol ( dufam, ze to nevadi)
Tak kedze som prenasala na porod som uz cakala v nemocnici. Kedze to bol moj uz treti porod tusila som do coho idem ( fakt tusila, lebo clovek na to dost rychlo zabuda) - pevne som bola rozhodnuta odmietnut vyvolavacku - to som zazila predtym. Ale babo moje sa rozhodlo dva dni po hospitalizacii prist na svet aj bez pomoci. Okolo piatej po obede som sa zacala citit divne (ale ani na um mi neprislo, ze rodim) Ked podavali veceru tak som sa este pekne napapkala s tym, ze mi je asi zle z hladu. Ked sa mi moje divne pocity zacali vracat aj po tomto cine rozhodla som sa najst sestricku nech mi nieco da na bolenie brucha. No a tu som hladala asi hodinku. Potom ma dala este na monitor ( ze mi ho mali urobit cez den, ale asi zabudli) a na monitore nic - rovna ciara. Isla som teda nazad na izbu ale pomaly mi dochadzalo, ze asi rodim - tie bolesti zacalai byt pravidelne a uz aj dost silne ( cca raz za dve min.)Cestou som stretla znamu sestricku z novorodeneckeho a ze nech jej to ukazem, ale to nic nie je a aj brucho mam vysoko - isto dnes nerodim! To bolo tristvrte na osem vecer. Kym som sa dosuchtala na izbu zacitila som nieco mokre medzi nohami tak ma napadlo - asi voda! Reku pozriem sa co sa deje a zacnem robit cirkus. Ale v tom ma bola zavolat ta sestra z toho monitora, ze dr. povedal, ze sa na mna pozrie tak nech si hodim. No v ramci moznosti som sebou "hadzala" ale bolo to nedostatocne lebo este ma surila, ze ako dlho bude musiet na mna cakat. V ambulancii som sa vyterigala na kozu a p. dr. musel ist telefonovat ( nastastie nie dlho) No a ked ma pozrel tak len zahlasil - branka zasla rychlo na sal! To ste mali vydiet vyraz tej sestricky- aspon po mydlo nech si ide. Ale so slovami nestihame ma vysupovali na sal - tam rovno na stol. Hned volali aj novorodenecke - prisla ta moja znama a skoro odpadla, ked videla, ze to ja, ale potom mi este zavolala manzela - ze aspon male uvidi hned po narodeni ak nestihne porod. Tak som este zavolala otecka a zacala rovno tlacit, ale tentoraz som asi osprostela, lebo po dvoch porodoch do mna cely cas hucali ako tlacim na figu - lenze p. dr. sa nechcelo sit a tak nenastrihoval a ja som fakticky nevladala - nakoniec mi pomohli sestricky do toho dorazil aj moj drahy a tak stihol akurat finale - maly sa narodil o 20,50 hod s mierami 3850g a 56 cm ( bol najdlhsie mimino v porodnici)Ja som sita nebola, ale tu zlatu zilu co som vdaka porodu chytila som liecila este mesiac. Takze porod pohodovy - od cca piatej do deviatej - len som doteraz nepochopila co za stroj to na mna napojili, ked som podla neho nemala za pol hodiny jedinu kontrakciu. A este dva dni sa na mne bavili sestricky, ze tretorodicka a nepozna ze rodi! Ale ja som fakt dlho netusila co s aso mnou deje.
15. srp 2007 ve 22:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak jsem se rozhodla vám také napsat o mých porodech…abych trochu povzbudila maminky – čekatelky (přežít se to dá a užít taky :wink: )

Poprve jsem rodila před pěti a půl lety v Olomouci, v noci mi začaly kontrakce, když byly po pěti minutách, tak jsme jeli do porodnice. Máme to 30 km, takže raději zavčas :wink: . Přijeli jsme do porod. a kontrakce mě přešly …no ale když jsem tam, tak že už mě někdo prohlídne….pan dr.mě vyšetřil vaginálním ultrazvukem a prý mohu jet domů, jestli chci. No jasně, že chci :sunglasses: .Jenže jak jsem vstala, tak mi praskla plodová voda. Takže si mě tam už nechali. Celý den jsem měla nepravidelné kontrak.po 5, 10, 8, 6 ,20 minutách, no nic, celý den jsem akorát nespala, stejně jako celou noc. Takže jsem se těšila, jak večer usnu…ještě mi jedna PA říkala, že má druhý den ranní službu, že to spolu porodíme. Jenže o půl desáté večer mi začaly kontrakce pravidelně a o půl dvanácté jsem volala manželovi, ať za mnou přijede. Já seděla na baloně a prohopsávala a prodýchávala každou kontrakci, pak přišla PA, že mi dá něco od bolesti. Já jen s radostí přikyvovala, protože intenzita bolestí mě opravdu překvapila. Dala mi tedy Dolsin, po kterém jsem se nehezky pozvracela…větu „radši deset kocovin, než tohle“ si pamatuju dodnes :wink: navíc jsem po něm měla závratě, ale bolesti byly opravdu menší. Mezi kontrakcemi jsem usínala, měla jsem mikrospánky, zdály se mi i sny…a myslela jsem, že to bude trvat věčně, úplně jsem ztratila pojem o čase. Trvalo to tedy čtyři hodiny…celou tu dobu mě manžel masíroval záda a říkal ať hopsám, když se mi už nechtělo….to mu nikdy nezapomenu. Pak najednou přišla PA mě zase zkontrolovat a najednou prý honem honem na porodní postel….píchli mi glukózu do krve a dali kyslík do nosu…báli se, že jsem už moc unavená….a taky že jo :stuck_out_tongue_closed_eyes: . Říkala jsem si, že ta největší hrůza ještě přijde, ale ne…byla to obrovská úleva, že člověk může tlačit !... a na tři zatlačení byla malá na světě! Narodila se ve čtyři ráno. Měla 3250 g a 50 cm.Pak mi doktor řekl, že mě nastřihl(vůbec to nebolelo) a manžel šel se sestrou malou zvážit a když mě pan doktor šil (což teda nebylo úplně příjemné, ale přežít se to dalo), tak seděl v křesle a povídal si s ní…to byla nejkrásnější chvíle v mém životě! A o půl osmé ráno , na pokoji, kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych to udělala znovu pro svoje dítě…řekla bych, že jo!!!

Podruhé jsem rodila také v Olomouci, z neděle na pondělí jsem celou noc nespala, kontrakce opět nepravidelně…..to je všelijak …ale jako jednou poučená jsem se nikam nehnala a čekala tedy na ty kontrakce po třech minutách, jak všude píší, nebo na plodovou vodu….:slight_smile:. Ráno jsem jela na kontrolu, vždyť zítra mám termín, tak ať si mě prohlídnou . Pan dr i staniční mi řekli, že to byli poslíčci a že mám být klidná, nic se neděje, jen se to chystá…a že máme ještě deset dní po termínu čas…no připadala jsem si trochu hloupě, že jdu rodit druhé dítě a nepoznám poslíčky. Tedy takto uklidněná jsem jela domů, další noc byla klidná a já ji celou prospala. Přes den jsem ale měla křeče v zádech….no nic, vždyť to jsou poslíčci….celý den jsem si zakázala dívat se na hodiny, abych se nenervovala , když to nic není. K večeru už byly křeče trochu častější, tak jsem si říkala, že vytáhnu žehlení, abych se rozptýlila. Když mě chytla křeč, tak jsem ji rozchodila a žehlila dál. O půl desáté jsem s tím praštila a šla si napustit teplou vanu, kde mě všechny bolesti přestaly….tím jsem se ještě utvrdila v tom,že to jsou poslíčci a nic se neděje.(kdybych tušila že rodím, tak bych z té vany aspoň hodinu nevylezla, jak mi tam bylo dobře :slight_smile: . Pak honem spát. Jenže jak jsem lehla, začaly zase bolesti,tak jsem se s vidinou další probdělé noci přesunula do obýváku na balon, kde jsem hopsala, zatímco manžel šel spát. Pak mě sezení na baloně nějak začalo vadit, tak jsem chodila. Kontrakce začaly být po 8 minutách , pak po pěti a už trochu krušnější….ale říkala jsem si, nepojedu zase naplano 30 km v noci, manžela bych musela vzbudit, počkám na ty tři minuty nebo na plodovou vodu…ať je to tutovka! Najednou hup, kontrakce po dvou minutách!, tak jsem šla vzbudit manžela, že jedeme….s tímhle už mě nemůžou vrátit! V jednu hodinu v noci jsme sedali do auta….cesta byla zajímavá hlavně na hrbolech to bylo krušné…před porodnicí jsme byli v 1.35.Výtahem nahoru, teprve tam mi praskla plodová voda….po zkušenosti z minulého porodu jsem byla zařeklá, že nechci žádný oblbovák(vše jsem tehdy prožila skoro jako ve snu, jako v mlze, nebo za sklem…)….tentokrát jsem vyhrkla : sestři, dejte mi prosím něco od bolesti!...PA řekla, že už mi to asi nestihne zabrat a že jsem otevřená na sedm centimetrů….to se tak kráááááásně poslouchalo. Nevím proč, ale pořád jsem si po cestě říkala, že tam budu určitě ještě pár hodin hekat. Prý ještě stihneme vyplnit papíry…ha ha. (Stihly jsme i humor…ujistila jsem jednu sestru, co jí bolela hlava, že hlava mě dnes opravdu nebolí …zkrátka mi nějak nedocházelo, že rodím…tak to bylo odlišné od prvního porodu!) Když jsme se překousali přes rodné číslo manžela, tak sestra zavelela, že se jde na sál. Vtom přišel manžel, akorát se stihnul převléct, stejně jako já. Já se nemohla na porodní postel vyškrábat…no jak taky s hlavičkou mezi nohama :slight_smile: manžel mi pomohl nahoru a PA na mě kouká, druhá taky, ptám se , sestři, jak to bude asi dlouho trvat…no prý jak sama chci…ať si zatlačím jestli chci! Vůbec jsem tomu nemohla věřit...všechny tu píšete, jak jste nemohly tlačit a tak jsem se jí třikrát ! zeptala, jestli teda fakt můžu!!! :grinning: Prý ano, tak jsem zatlačila, pak ještě asi pětkrát a malá byla na světě!!!Měla 3660 g a 52 cm.Bylo 2.02 ráno a já byla v porodnici přesně dvacet minut! Všechno to bylo tak narychlo a tak „naživo“, všechny smysly jely na 200 %...vůbec jsem nemyslela, že porod může být tak úžasný zážitek…jsem moc ráda, že jsem to všechno mohla prožít…v porovnání s prvním porodem...nesrovnatelné!!!

Doktorka u porodu ani nebyla, PA mě ani nenastřihávala, říkala, že jsem se malinko natrhla…přišla mě šít paní doktorka, která mě tedy málo umrtvila...a poslední tři stehy byly naživo, ale říkala jsem jí, že to nemá cenu dopíchávat na tři stehy, ať šije! Dalo se to vydržet, jen to trochu píchalo.

Ale když jsem držela dcerku v náručí a mazlili se s ní s manželem…..úplně na mě padla hrůza, že jsem mohla doma ještě dvacet minut přemýšlet o poslýčcích a bůhví kde bych rodila!!! Byla jsem ráda, že to dobře dopadlo!
Když si pak pro mě přišla sestra ze šestinedělí a sháněla se po přezůvkách….já vykulená…tak jí PA říká…ona je nestihla ani vytáhnout :grinning: .A taky že jo.Teprve mi je vytahovala z tašky. A to jsem si schválně pořídila nový masážní balonek, aby mě manžel nemusel tolik hodin masírovat rukama a homeopatika pro snazší porod, hroznový cukr proti vyčerpání :sweat_smile: nic jsem nestihla využít. Naštěstí.

Prosím, omluvte délku……
...a ještě jednu větu na závěr...mám dvě zlatíčka, pro která bych dýchala…a ta bolest za to stojí…nic v životě není zadarmo!!!
15. srp 2007 ve 23:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
eena...ty jsi to měla super rychlé... :slight_smile: ...ještěže jsi ležela v porodnici :grinning: , možná bys nedojela!
15. srp 2007 ve 23:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
johanda děkuji :slight_smile:
Já se teda na těhotenství šííleně těším a na porod taky - jak to tady čtu, musí to být paráda!! už aby to bylo :sweat_smile:
pěknej článek:
http://www.novinky.cz/zena/deti/laska-k-diteti-je-u-zen-i-muzu-dana-hormony_120153_agq1b.html
16. srp 2007 v 08:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, holky, nechci tu nikoha strašit, jen jsem napsla svůj pocit. Miminko moc chci, ikdyž vím do čehu jdu. Zapoměla jsem napsat, že narození nového života je neuvěřitelný zázrak a zážitek, které tu popisuje každá maminka.Pro mě jako "pozorovatele" to byl vždycky neuvěřitelný zážitek, který mně vehnal slzičky dojjetí. Pokud jsem tu někoho (nechtěně) postaršila, bylo to neúmyslené. :wink:
16. srp 2007 v 18:37  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Je to příběh, který má dva konce: jeden je jak ze špatného filmu. Ani ve snu by mně nenapadlo, že by se mohl odehrát – po bezproblémovém těhotenství jsem rodila císařským řezem, i když jsem si moc přála spontánní porod. Ten druhý konec je šťastný, protože je to vlastně začátek: narodil se nám zdravý a krásný synek.
Termín porodu jsem měla 16. 7. Už na začátku července mi doktorka v porodnici říká: „Takže 12. 7. přijdete na vyšetření“ – do té doby jsem tam chodila jen na monitor –„a domluvíme se na vyvolání porodu“ – a to kvůli váhovému odhadu miminka – kolem 4 kg a mé menší postavě.. Zírala jsem na ni, mluvit teď o vyvolání, když je ještě daleko i do termínu, ale říkala jsem si, že si to Toníček do té doby rozmyslí sám. Jenže nerozmyslel. Nepomohl ani posunutí nástupu do nemocnice o tři dny, které jsem usmlouvala. Přemlouvala jsem děťátko, naslibovala toho, nepomohlo nic. Takže v den našeho termínu porodu jsem nastoupila do porodnice. Nebyla jsem vůbec otevřená, ani pro tabletku, takže mi roztahovali děložní čípek vkládáním jakýchsi tyčinek. Tyčinky zabraly, druhý den ráno bylo možné vložit do čípku tabletu na vyvolání. Dostala jsem po domluvě s doktorkou možnost počkat ještě jeden den, provedla mi Hamiltonův hmat a já jsem doufala, že se to rozeběhne samo. Nerozeběhlo se nic, a tak jsem další den ráno v sedm nastoupila na porodní sál. Porodní asistentka mi dala tabletku na vyvolání, až druhou, první se jí rozdrtila, protože ji tam musela doslova rvát. Taky jsem to pěkně cítila. :astonished: Začaly mi docela silné kontrakce, ve sprše se mi dělalo špatně, tak jsem čekání na muže trávila částečně schoulená na porodní posteli, chozením, dřepěním. Asi jsem vypadala dost bledě, protože sestřička, když přišla, to okomentovala: „Asi se už něco děje, že?“ :wink: Napojila mě na monitor a konstatovala, že to jsou už pořádné bolesti. A že si to ráno nemyslela, ale že se to asi rozjede, další tabletu už dávat nebudeme. Prý uvidíme tak za hodinu, hodinu a půl, protože jsem pořád málo otevřená. Tak jsme čekali. Mezitím dorazil manžel, mezi kontrakcemi jsme si spolu povídali a to mně pomohlo se trochu odreagovat. Bolesti byly pořád. Ovšem asi za hodinu začaly odeznívat a z porodu nebylo bohužel pro dnešek nic. Zítra bude druhý pokus, čípek se trochu povolil, mělo by to jít líp. Tak jsem kolem jedné odcestovala zpátky na oddělení, trochu si to ořvala a byla odhodlaná ten druhý pokus trpět a trpět a hlavně porodit Toníčka normální cestou. Protože už tehdy mi bylo naznačeno, že by mohlo dojít na císařský řez. A já jsem tolik toužila rodit normálně, prožít si ten okamžik, kdy vám děťátko položí na břicho a jste tam spolu, i s mužem..
Další den ráno jsem si vybrala porodní pokojík :dizzy_face: a napojili mě na monitor. Klidně jsem ležela, zavolala manželovi, že se ozvu tak do dvou hodin, kdy má přijet, a najednou začal monitor vydávat takové divné, pleskavé zvuky. :confused: Puls miminku klesal až na 50, 40, .. zazvonila jsem na sestru. Přišla, zkoušela mě různě pootočit, pořád nic, pořád ty pleskavé zvuky a špatný puls miminka. Teď už nešla, ale letěla pro doktorku, najednou bylo v místnosti několik lidí, mně nasadili kyslíkovou masku, různě mě natáčeli, puls naštěstí po nějaké době naskočil normální. Nicméně výsledek zněl: pro bezpečnost dítěte – pro hrozící hypoxii a váhový odhad - by měl být proveden císařský řez. A to co nejdřív. Zavolejte manželovi, ať co nejrychleji přijede, ale čekat na něj nemůžeme. Pak se odehrálo všechno hrozně rychle. Podepisovala jsem několik papírů – souhlasů k císařskému řezu, cévkovali mě, vyslíkali, přenášeli na operační sál.. Naštěstí jsem mohla mít lokální umrtvení. Celý porod mi anestezioložka za mou hlavou komentovala a říkala, co se právě děje. Myslela jsem na Toníka a říkala mu aspoň v duchu, že to všechno dopadne dobře a že jsem s ním. Když ho vytáhli, moc plakal a viděla jsem, že je oooopravdu veliký. Měl 4550g a 53 cm. Když mi ho přinesli a mohla jsem ho přivítat, dotknout se ho na tváři – okamžitě přestal plakat. Přišlo mi to jako zázrak, že mě poznal. Mezitím přijel manžel – stihnul to - a já jsem byla dojatá, když jsem přes sklo viděla, jak si Toníčka choval. Jak později říkal, i u něj Toník neplakal a on na něj jen hleděl v posvátném údivu. :slight_smile:
Při operaci jsem necítila téměř nic, jen v jednu chvíli – jak Toníka táhli ven – trošku nepříjemný tlak – ale oproti zážitkům ze dnů minulých naprostá pohoda. Celé to všechno netrvalo ani půl hodiny.
Pak jsem se chvilku viděli s manželem – během cesty na pooperační oddělení. Mohla jsem mít u sebe telefon, to bylo fajn, vlastně jediná možnost komunikace se světem. Ležela jsem tam, pořád si přehrávala, co se teď během hodiny odehrálo a nemohla uvěřit, že už mám odrozeno a že máme zdravého Toníčka. Přinesli mi ho asi 3 hodiny po porodu na kojení a pak celý den v podobných intervalech. Druhý den jsem už byla na poporodním oddělení, a zase mi Toníka nosili, ale to už jsem ho u sebe mívala mnohem delší dobu. Třetí den mi ho přinesli už napořád.:slight_smile:
Jizva bolela, ale ve chvílích, kdy jsem měla miminko u sebe, jsem si nějakou bolest vůbec neuvědomovala. Teď, tři týdny po porodu, necítím už skoro nic. Bolest po císaři není vůbec hrozná, i když je pravda, že to chce trochu sebezapření. Nejlepší je ale zatnout zuby, vydržet první den, dva – neuhýbat tomu - a pak už je to v pohodě. Ale je to tolik nových zážitků a pocitů, že na sebelítost není čas.
Přestože jsem si náš porod představovala ÚPLNĚ jinak, jsem ráda že Toníček i já jsme v pořádku, a že to nakonec stihnul i tatínek. Nakonec jsem ráda i za to, že jsem si prošla vyvoláváním porodu, protože i to, že si miminko projde aspoň částečně kontrakcemi v porodním kanálu, má smysl. Věřím tomu, že způsob porodu může ovlivnit celý život i vztah dítěte s rodiči. Taky věřím doktorům, že to jinak než císařským řezem nešlo.

Normálně do diskuzí nepřispívám, i když diskuze na těchto stránkách od jejich začátku čtu, ale aspoň jsem se z toho všeho vypsala. A snad to i někomu pomůže, tak jak pomohly porodní příběhy mně, když jsem si je v těhotenství četla.
16. srp 2007 ve 23:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hedviko, tak jsem to přečetla jedním dechem! Bezva, že jste oba v pořádku :slight_smile: ať se daří!
17. srp 2007 v 09:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
hedvika :teda, mňa tvoj pribeh dojal k slzám :slight_smile:. prajem všetko dobré :slight_smile:
17. srp 2007 v 10:08  •  snaží se  • Odpověz  •  To se mi líbí
pro změnu posílám něco pozitivního :wink:

http://www.rodina.cz/clanek5828.htm
17. srp 2007 v 10:28  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hedvi: moc pěkně jsi to popsala, přeji ať se vám daří a ať jste oba v pořádku :grinning:
17. srp 2007 v 11:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hedviko, ten problém se srdíčkem miminka a následný císař, to je přesně můj případ, už jsem tu svůj porod popisovala, ale já neměla to štěstí, že bych měla epidural a byla při vědomí. U mě nebyl čas a museli mě uspat... :pensive:

Tak moc jsem chtěla malého vidět ihned po porodu a nemohla jsem. :frowning2: Hledej na tom alespoň to dobré, že jsi ho mohla hned spatřit a máš zdravého klučinu.

hodně zdraví vám oběma :wink:
17. srp 2007 v 11:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky holčiny! Tak i já se přidám do Vašeho tématu a popíšu jak jsme porod prožívali my :wink:
V neděli v 1:30 jsem se probudila s bolestí břicha, říkala jsem si, že je to to co už jsem několikrát zažívala a otočila se na druhý bok a chtěla jsem usnout. Jaké bylo ale překvapení, když se stejná bolest ozvala za 10 minut znovu. Pojala jsem podezření, ale stále jsem vyčkávala jak se to bude vyvíjet dál. Po 6 kontrakcích po 10 minutách jsem se řídila radami porodních asistentek a vydala jsem se s časopisem do koupelny, kde jsem si napustila vanu a celý časopis přečetla a prožila jsem tam 12 kontakcích, tedy 2 hodiny. Pak jsem vylezla z vany a šla jsem říct manželovi, že se něco děje. Rozespalí se na mě podíval a zeptal se mě jestli mi může nějak pomoci. Veděla jsem, že a ni moc ne a tak jsem šla do obýváku a pustila jsem si Pata a Mata. To bylo přesně 5 hodin ráno. Každý díl Pata a Mata trvá 5 minut a tak jsem s každým dílem prožívala kontrakci :wink: Nebyla to strašná bolest dalo se to vydržet, jen jsem hodně prodýchávala. Manžel usnul a já jsem vydržela do 7 hodin a šla jsem ho vzbudit. Nechala jsem ho nasnídat, vyvenčit našeho pejska a připravila jsem si čaj a vzala jsem igelitku do porodnice. Původně jsem tam chtěla jít pěšky, máme to 10 minut, ale nakonec jsem taková hrdinka nebyla :grinning: Kontrakce mě chytla na cestě do auta, potom v autě u benzínky, kde si manžel kupoval svačinu- měli jsme před sebou dlouhý den, a pak ještě 2 na cestě do 3.patra, kde máme porodnici. Tam jsem byla přijmuta a bylo zjjištěno, že jsem otevřená na 6 cm. Ještě jsem se stihla zeptat, jestli jsem nepřišla zbytečně brzy, čímž jsem vzbudila smích a obdiv :grinning: Pak jsme byli přiřazeni PO a šli do boxu. Tam mě položili na lehátko a prodýchávala jsem kontrakce. Po chvilce mi propíchli plodovou vodu a mohla jsem jít do sprchy, hopskala jsem na balonu a manžel mi sprchoval břicho. Po 20 minutách jsme se vrátili do boxu a byla jsem položela na bok, aby malá mohla sestoupit. Nechtěla jsem, aby mi prováděli nástřih a tak to trvalo o chvilku déle. Posledních 10 minut už jsem nebyla schopná prodýchávat a chtěla jsem tlačit. Manžel vedlě mě dýchal o sto šest, ale už jsem ho nechtěla poslouchat :grinning: Pak přišel doktor a řekl, že je vše připraveno a měla jsem začít tlačit. Tak jsem tlačila a přitom se kousala do rtů. Po asi 6 kontrakcích byla malá venku- měla 3150g a 50cm :dizzy_face: :dizzy_face: Ještě teď cítím otisk zubů na horním rtu, ale stálo to za to!!! Byl to nádherný pocit a jsem šťastná, že jsem měla možnost být u porodu s manželem, protože mi tam hodně pomohl :wink:
Takže se holčiny ničeho nebojte. Vím, že každá má jiný práh bolesti, ale myslím si, že se to dá vydržet. Pár hodin po porodu jsem konstatovala, že bych šla klidně rodit znovu. :grinning: :grinning:
17. srp 2007 v 16:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lebedko,předem ti blahopřeji k narození miminka a přeji vám všem hodně zdraví.
Chtěla jsem se zeptat,rodila jsi asi v Ústí n.L. viď? Já plánuju rodit právě tam tak jsem se chtěla zeptat jak si tam byla spokojená,personál atd. Někde jsem slyšela,že je tam teď velký nátřesk maminek a že když porod není akutní tak tě pošlou někam jinam do Děčína nebo do Lovosic. Ještě jsem se chtěla zeptat jestli si nepamatuješ které dny tam jsou pro sepsání porodopisu. Moc děkuji a pěkný večer. :slight_smile:
17. srp 2007 v 17:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
lebedka: gratulace veliká..a ty kontrakce mezi dílama Pata a Mata mě pobavily :grinning: :grinning: :grinning:
17. srp 2007 v 17:33  •  2 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ditu a co masáž hráze? Šmikli tě nakonec?
17. srp 2007 v 17:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Hedviko, neuvěříš, ale teď jsem si zaplakala. Hlavně, že je všechno v pořádku a jste oba zdraví. Mějte se hezky a ať vám Toníček roste a je zdravý. :wink:
17. srp 2007 v 18:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
adamko, nátřesk tam fakt je. Musíš se tam nechat zapsat co nejdříve. Já se tam hlásila ve 29tt a kdybych neměla zdravotní problémy, tak mě nevezmou.
A v Lovosicích se nerodí, musíš až do Litoměřic. Tam jsou strašně hodný sestřičy a vlastně všichni (ležela jsem tam 2x během těhu ) Jenomže tam na mě nejsou tak vybaveni, tak musím rodit v Ústí.
18. srp 2007 ve 13:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Leela moc děkuji za info,zkusím tam příští týden zajet k sepsání porodopisu a uvidím.Chtěla jsem se naposledy odměnit epidurálem,u nás v Dc ho nedělají,ale nebudu to hrotit.
Vidím,že to máš za pár tak držím palce ať je vše v pořádku a dej vědět jaké to bylo :slight_smile: .
18. srp 2007 ve 14:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lebedko SUPER porod! Takový kdyby to bylo...seš šikulka. Mě to čeká za 40dní a mám pěknej strach :pensive:
19. srp 2007 v 09:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
lebedko gratulace k mimískovi a pěknému porodu jsi holka statečná :wink: úplně jsi mi připomněla můj prokousaný ret, ale já měla ten spodní :wink: :grinning:
19. srp 2007 v 19:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky,
někde tady zaznělo, že je Vrchlabí zavřené. To už není pravda. Od 8.8. je znavu otevřeno, znovu je tam primářem pan doktor Kavan. Více na stránkách Aperia.
Svůj porod tu popisovat nebudu, snad jen, že jsme rodili ve Vrchlabí s panem doktorem Kavanem a že to bylo krásný. Všem, který vás to ještě čeká, přeju, aby to bylo taky takový.
20. srp 2007 ve 21:21  •  3 děti  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dito, jsi statecna holka a zvladla jsi to skvele! :grinning: Gratuluju k Terezce i bajecnemu porodu. Terka je kouzelna. :wink:
20. srp 2007 ve 21:27  • Odpověz  •  To se mi líbí
beruberu, Dr. Kavan není primář (to je pořád Havlík), ale jeho zástupce.
20. srp 2007 ve 21:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lebedko, děkuji, že jsi přidala pro změnu pozitivní zkušenost, už jsem si říkala, že to tu raději přestanu číst, trošku jsem se začala bát.
21. srp 2007 v 16:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, i já se podělím o svůj zážitek :slight_smile:
Z porodu jsem strach neměla, nevěděla jsem do čeho jdu a nějak jsem to neřešila. Hrozné pro mě bylo to čekání a obavy, zda blížící se porod poznám, zda něco neprošvihnu a zda vůbec začnu sama spontánně rodit, nebo mi budou muset porod vyvolávat …
A dočkala jsem se … nic jsem neprošvihla, blížící se porod jsem poznala. Prostě ta příroda to má dobře zařízené :o)
Bylo pondělí 23.července, něco před třetí hodinou ráno, bylo to přesně týden po termínu. Šla jsem na záchod se zastávkou v kuchyni na pití a najednou cítím divné „teplo“ a „žblunknutí“ vyděsila jsem se, že už ani nezadržím moč, kouknu a ona to byla plodovka. Takže mi hned v hlavě sepnulo – rodím. Do nemocnice jsem nechtěla to jediné mi na porodu vadilo – nemocnice. Takže jsem si v klidu umyla hlavu, přelakovala nehty, manželovi udělala svačinu a sebrala prádlo ze šňůry. To bylo kolem čtvrté hodiny a já zjistila, že mám pravidelné kontrakce po pěti minutách, takže jsem vzbudila manžela a vyrazili jsme do porodnice. Cesta byla krušná (absolvovali jsme 35km) a ke konci už jsem se bála, že porodím v autě, podotýkám, že jsem neměla ani šajn jaké kontrakce ještě přijdou - naivka!
Krátce po půl páté jsme dorazili do porodnice, kde mě čekal jak maratón sepisování papírů, tak zklamání, že jsem úplně blbá a prasknutí plodovky jsem si patrně vymyslela – podle sestry, která dělala test mých vložek. To mě celkem vyděsilo a hned jsem si představila, že tady budu tvrdnout věčnost, o což jsem vůbec nestála. Uklidnilo mě až vyšetření doktorky, která mi dala za pravdu a řekla, že došlo k odtoku plodovky, která vytekla horní částí plodových obalů. Mezitím jsem začala dost krvácet, což vyděsilo i doktorku a nakázala PA, že mě musí bedlivě hlídat. Mezitím úplně odezněli kontrakce. Měla jsem jít okamžitě na přípravu – takže klizma a hned na porodní sál, kde již na mě čekal manžel. Bylo šest hodin ráno. Krvácení mi sebralo hodně sil a cítila jsem se malátná, byli jsme oba ve sprše a já hopsala na míči. Pořád jsem měla pocit, že tím sezením tlačím mimčo zpátky :o) V půl sedmé se dostavili kontrakce s mnohem větší intenzitou než ty předešlé a kolem sedmé jsem se dočkala křížových bolestí. To byla bolest, nevěděla jsem co dřív – prodýchávat kontrakce nebo ignorovat tu bolest v zádech. Udělalo se mi ve sprše mdlo a tak jsem musela na porodnické lůžko, na pusu kyslíkovou masku a to byl konec, nesnesla jsem jí a měla pocit, že se udusím. Takže hodná PA poprosila manžela a ten mi jí přidržoval u pusy, to už bylo příjemné. Byla jsem moc ráda, že tam se mnou manžel je, jen jsem nějak nemohla komunikovat, jen stisk ruky a pohledy našich očí byly symbolem toho, že to společně zvládneme. V hlavě mi strašila věta mojí babičky: „U porodu se neřve, my ženské jsme silné a porod je pro nás darování nového života, nač hysterčit, jsou větší bolesti v životě!“ PA si všimla, že mě trápí křížové bolesti a tak poprosila manžela, odpojila mě od monitoru a manžel mi masíroval záda. Bylo to příjemné, ale bolest to nijak neztišilo. Měla jsem žízeň a pít se nesmí, to pro mě bylo utrpení. Z toho prodýchávání jsem měla vyschlou pusu a nemohla ani mluvit, sála jsem ale z tamponu určeného na svlažení rtů a manžel mi ho nestačil chvilkami vyměňovat. Nevnímala jsem čas a vyšetření lékaře, jen jsem slyšela jak říká, že dneska jistě porodím, to mě teda uklidnilo, vždyť je dopoledne, to je snad jasný že dnes porodím! Bylo před devátou a já poznala ty nejsilnější kontrakce. Bolí to, ale já si říkala, že už to musí každou chvilku přijít a bude to za námi. Manžel se mě snažil uklidnit, oba jsme komunikovali s PA a dokonce se smáli (u mě to ale byl smích zakrývající strach z toho, že jsem vyčerpaná a nezvládnu to). PA mě točila do nepříjemných poloh na bok, protože naše Nikča při porodu klidně spala, to jsem do dneška nepochopila :o) Otevírala jsem se potom dost rychle, porod se zrychlil a najednou to bylo k nevydržení, křížové bolesti a kontrakce po minutě a to trvalo skoro dvě hodiny. Už jsem měla zavřené oči a neměla sílu ani koukat i to mě unavovalo. Jen jsem cítila stisk manžela a slyšela jeho hlas, to byl ten motor … Zpětně musím říct, že to pro mě hodně znamenalo a jeho přítomnost mi moc pomohla, měla jsem pocit, že jsme na to dva, tak jako na všechno v našem životě.
Chtěla jsem tlačit, měla jsem pocit, že musím, že mě to nutí, ale nesměla jsem, bylo krátce po čtvrt na jedenáct. Ukrutná bolest zad a silné bolestivé kontrakce mě v myšlenkách hnali k tomu, že mi snad musí něco píchnout, že jsem na pokraji sil … čekala jsem totiž, že po hodině takových bolestí porodím, bylo to dvě hodiny a stále nic ….
Najednou PA volala doktora a mě svitla naděje, že vše konečně skončí … Taky že jo, paní doktorka koukla a pronesla větu, kterou do konce života nezapomenu:“Maminko tlačíme, vidím krásnou vlasatou hlavičku, miminko chce ven, musíte mu pomoct ať ho nepřidusíte!“ A to bylo jak když mi někdo píchne nějakou drogu. Najednou jsem měla sil na rozdávání a věděla, že musím být statečná a neohrozit naší Nikču. Nikdy jsem netlačila, nechodila na kurz, ale tlačení jsem zvládla na výbornou, během třetí kontrakce byla Nikča venku.
Cítila jsem šílenou úlevu a hned na to mě zalila vlna neskonalého štěstí. Nevěděla jsem co dřív, koukat na ten náš nový život, nebo sdílet radost s manželem … Brečela jsem štěstím, i manželovi se leskli oči … Máme krásnou holčičku, začíná úplně nový život ve třech. Je až k nevíře jak je dokonalá. Je neuvěřitelné co vznikne ze dvou lidských buněk … Naše pohledy těkaly z Nikol na sebe a beze slov jsme oba věděli, že nás potkalo to ohromné štěstí a prožili jsme společně zázrak zrození nového života. Byla jsem nenasytná a měla pocit, že i hodiny koukání na naše miminko mě neuspokojí. Věděla jsem, že jsem nikdy v životě nebyla tak šťastná jako právě teď.
Šití trvalo dlouho a bolelo mě, šili mě ve čtyřech vrstvách a mě to připadalo nekonečné, ale byla to bolest nad kterou převažovalo to velké štěstí, takže se to dalo vydržet i když to bylo nepříjemné. Já jsem si v hlavě přemítala co mám vlastně za sebou. Byla jsem hrdá sama na sebe, že jsem nekřičela a naplnila tak slova své babičky a hned jsem věděla, že porod sice dost bolí, ale to velké štěstí musí být přece něčím vykoupeno. Ta bolest za to stojí a já vím, že chci mít i druhé dítě a rozhodně mě od toho porod neodradí. Porod mě posunul zase o kus dál v životě, vím co je to být máma a mateřství si užívám, porod mě naučil snášet bolest a nefňukat a taky jsem pochopila citát L.N.Tolstého „Rodina je jednou z nevyhnutelných podmínek štěstí.“
Holky, zvládne to každá z nás a věřte, že tu bolest skutečně rychle zapomenete, příroda je mocná čarodějka …
22. srp 2007 v 10:25  • Odpověz  •  To se mi líbí (1)
Dituš, Maky normálne ste ma rozbrečeli :cry: :slight_smile: :dizzy_face:
22. srp 2007 v 10:37  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maky: moc děkuji za tvůj příspěvek, krásně jsi popsala svůj porod a mě dodala odvahy, díky moc :slight_smile:
22. srp 2007 v 10:48  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dituš a Leuš holky normálně mi tečou slzy když čtu vaše porody, jste holky statečný :slight_smile: :wink:
22. srp 2007 v 11:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Michelle, nemáš za co děkovat. Uvidíš, že mi po 11.září dáš za pravdu :wink:
22. srp 2007 v 11:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek