• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Jaký byl porod

26. září 2017 
Místy teda docela drsné .... jsi šikulka, přeju moc zdravíčka a mlíčka :slight_smile:
30. říj 2007 ve 22:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Valsíčku to je krásný..moc moc :dizzy_face: :dizzy_face:
31. říj 2007 v 09:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
holky, dík. Přístup jsem taky nepochopila, asi si kočka myslela, že simuluju, nevím.
31. říj 2007 v 11:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Po nekonečném čekání, několikahodinových kontrolách v porodnici, týdenním přenášení a mnoha probdělých nocích konečně nastal předvečer toho tolik očekávaného dne. Dne, kdy mi měli vyvolat porod našeho prvního miminka.
Můj muž si šel lehnout dost brzy, protože věděl, že nás oba čeká náročný den. Ale ke mně spánek nepřicházel. Tisíckrát jsem prošla seznam věcí do porodnice, brouzdala na internetu a hlavně nemohla dostat z hlavy myšlenku na to, že zítra už z nás budou rodiče.
Kolem půlnoci se konečně dostavila únava a já si šla po horké koupeli zalézt k miláčkovi do pelíšku a zkusit usnout. Spánek ale pořád nepřicházel a navíc mně začalo pobolívat v podbřišku. Nejdřív jsem tomu moc nevěnovala pozornost, ale bolesti se začaly stupňovat a přicházet pravidelně. To už jsem nemohla v posteli vydržet, tak jsem se opět přestěhovala i s míčem k počítači. Čas utíkal, bolesti sílily a přicházely už po pěti minutách. Kolem čtvrté hodiny jsem zatelefonovala do nemocnice s prosbou o radu. Milá sestřička mi řekla, ať počkám ještě hodinu, zkusím horkou koupel a když bude všechno pokračovat beze změn, ať přijedeme. Po doporučené koupeli jsem se oblékla, proběhly menší kosmetické úpravy a šla jsem vzbudit manžela. Jemně jsem ho hladila po hlavě a když otevřel oči, tak jsem se snažila co nejklidněji říct, že už to asi začalo samo a že pojedeme do porodnice, ale že máme dost času.
Chudák, začal lítat jako šílený po domě, nevěděl co dřív. Za chviličku byl připravený k odjezdu a vyrazili jsme.
Cestou jsme si povídali, jaké to asi bude, co nás vůbec čeká… Musím říct, že do té doby jsme nebyli dohodnutí, jestli k porodu půjde, ale nějak přirozeně se rozhodl, že mě v tento důležitý okamžik neopustí. Byla jsem ráda, ale zároveň jsem pociťovala obavy ,jak se vyrovná se všemi těmi medicínskými postupy, které se daly očekávat. Jako většina chlapů zrovna nemiluje pohled na krev.
Příjem proběhl poměrně rychle a po monitoru a vyšetření mi paní doktorka k mému velkému zklamání sdělila, že porodní cesty nejsou skoro vůbec otevřené a že mě přijmou k tomu plánovanému vyvolání.
Převlékla jsem se do apartní erární noční košile, manžel si nasadil návleky a šlo se na porodní box.
Porodní asistentka, která nás měla na starosti, působila sice trochu odměřeně, ale poté, co se nám představila a zhruba nastínila, jak asi bude vše probíhat, jsem se uklidnila.
Kolem osmé hodiny mi zavedli první tabletu Prostinu a čekalo se. Prohlíželi jsme si náš nadstandardní box, který na nás bohužel zbyl. Píšu bohužel, protože kromě vany, byl nejhůř vybaven kompenzačními pomůckami a místo porodnického lůžka v něm byla „nadstandardně“ nízká válenda…
Po půl hodině začaly být kontrakce velice nepříjemné a bolestivé. Začala jsem pochodovat po pokoji manžel přinesl balon, abych si na něm mohla skákat. Zdál se mi o něco menší než ten, co jsme měli doma, ale když jsem dosedla, propadla sem se skoro až na zem. To už mi bylo jasné, že si na něj víckrát nesednu, už bych asi nevstala.
Následovala prohlídka, monitor a s naší PA jsme se domluvili, že mi udělá nálev, aby se vše urychlilo. Nálev jsem dostala v posteli na boku. Nebylo to nic strašného, ale vzhledem k tomu, že bolesti byly stále silnější a silnější, doporučení, abych jej v sobě podržela co nejdéle, bylo úplně k ničemu a jen za sestřičkou zapadly dveře, už jsem letěla na toaletu.
Potom se všechno nějak zrychlilo. Po opravdu důkladném vyprázdnění začaly být bolesti ještě silnější a při další prohlídce a nepostupujícím nálezu mi PA zavedla další tabletku. To už jsem měla pocit, že za chvíli polezu po zdi. Sprcha mi velkou úlevu nepřinášela, spíš se mi začalo dělat mdlo, při kontrakcích jsem se opírala o manžela a nebo tiše skučela opřená o parapet. Po dalším vyšetření, kdy byl nález opět beze změn, jsem PA poprosila o epidurální anestézii. Odebrala mi krev kvůli srážlivosti, napojila na monitor a čekali jsme na výsledky.
Při každé další kontrakci jsem manželovi křečovitě tiskla ruku a naříkala. Během těch dvou minut mezi bolestmi jsem usínala a nic kolem sebe nevnímala. Konečně tu byla sestra s výsledky a odváděla si mně na sál, kde mi mladinká paní doktorka pod dohledem primářky konečně napíchla vytouženou anestézii. Musím říct, že udržet se při kontrakcích nehybně na boku, schoulená do klubíčka (ano, to po mně s tím obrovským baťohem na břiše chtěli) na uzoučkém operačním stole byl opravdu výkon hodný uznání. Ovšem odměna byla sladká. PA mě odvezla zpátky k manželovi a já s blaženým úsměvem a slovy, že miluji epidurál, ulehla do postele.
Místo bolestí jsem pociťovala jen mírný tlak a bylo mi strašně krásně. Hold opiáty mají něco do sebe.
Sestřička mě opět napojila na monitor a odešla. Drželi jsme se s manželem na ruce, poslouchali srdíčko našeho děťátka a bylo nám dobře. Najednou se mi zdálo, že se frekvence jeho srdíčka začíná zpomalovat. Na monitoru se objevovala hodnota 60 za minutu, což je velice málo, tak manžel zavolal sestru. Potom dostaly události rychlý spád. Sestřička mi nasadila kyslíkovou masku a zavedla sondu, která přímo z hlavičky miminka snímala jeho okysličení. Přišel velice milý pan doktor, který mi vysvětlil, že hlavička plodu pravděpodobně špatně naléhá a abychom předešli možným komplikacím, bude porod ukončen císařským řezem. Hlavou mi běhalo tisíc myšlenek, sestra mě holila a nad tím vším stál vyděšený manžel a snažil se rychle sbalit moje věci, protože po zákroku jsem měla být převezena na JIP
Personál na operačním sále byl velice milý, ale přesto na mě dolehly nervy a strach z toho, že nebudu moci po CS hned kojit. Taky jsem se bála, že něco ucítím a budu slyšet, co se za tou rouškou, kterou mi dali před obličej, děje. Rozklepala jsem se a rozbrečela jak malá holka. Mladá paní doktorka, která mi předtím zavedla epidurál a odpovídala za to, že mě během zákroku nebude nic bolet, mě po celo dobu držela za ruku a snažila se rozptýlit.
Zákrok začal. Celé jsem to vnímala, jakoby mi na břicho položili hodně silnou peřinu a na ní něco kutili. Občas něco zatáhalo, ale bolest jsem žádnou necítila. Pojem o čase jsem ztratila už dávno, ale asi po 10 minutách mě lékař upozornil, že ucítím veliký tlak, který může být dost nepříjemný. Tlak to byl veliký, ale nic co by se nedalo vydržet. To už jsem věděla, že za pár okamžiků budu maminkou…
22.června ve 13.25 se narodil náš krásný chlapeček Lubošek.
Poté co ho ošetřili, popsali umyli a zvážili, přinesla mi sestřička ukázat naše malé štěstíčko. Byl nádherný, voněl a já jsem byla šťastná, že už je s námi. Ty pocity se nedají popsat, to mi dá za pravdu každý, kdo to prožil.
Na závěr bych chtěla poděkovat úžasnému personálu porodnice Obilní trh v Brně. Jsem zdravotní sestra, proto jsem velice ocenila jak jejich lidský tak profesionální přístup.

Největší dík ale patří mému muži, který byl po celou tu dobu po mém boku, utěšoval mě a dodával mi sílu jít dál. Nikdy v životě na ten pocit absolutního souznění nezapomenu a nepřestanu si ho vážit. Děkuji…
31. říj 2007 ve 14:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Sylviiku to je krásně napisané.... :dizzy_face: :dizzy_face: zvládla jsi to na jedničku :wink:
31. říj 2007 ve 14:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
sylvíku,krásně napsaný,jsi mě rozbrečela.
31. říj 2007 ve 14:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
sylvii taky si mě rozbulela-nádhera :dizzy_face: :slight_smile:
31. říj 2007 ve 14:56  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj babulenky...tak jste mě inspirovaly,abych se i já podělila o svůj zážitek :grinning:
Celé těhu jsem si užívala a neměla jsem žádné komplikace,vše probíhalo tak,jak má.Měla jsem jen slabou cukrovku a sníženou funci štítné žlázy.Bylo to mé druhé těhotenství,chtěné :grinning: To první bylo neplánované,ale samo,že pak chtěné :sweat_smile:

Úderem 36.týdnu se to kapku pokazilo,začalo mi tvrdnout bříško a měla jsem nepravidelné kontrakce.To bylo 17.5.Radši jsme se sebrali a jeli do Chrudimské porodnice na příjem.Bylo pozdní odpoledne.Vyšetřili mě a řekli,že si mě tam nechají,že to vypadá na porod.Ležela jsem tedy na porodním pokoji,manžu poslali dom s tim,že ho když tak zavolají.Mě píchli nějakou injekci a sestra mi řekla,že počkáme do rána,jak se to vyvine.Přece jen jsem byla ve 36tt a tak doktor by byl radši,kdyby se ještě porod nerozběhl.No já jsem usnula,kontrakce ustaly a ráno mě přeložili na gynekol.odd.Nechali si mě tam ,protože jsem měla v moči bílkovinu a vysoký tlak.Bylo mi tam moc smutno,doma na mě čekal Daneček a manža.Fakt jsem tam jen bulela a to tam byl naprosto skvělý personál,jenže těhu hormony dělají své a já chtěla už porodit a být doma

Po 10 dnech mě doktor pustil dom,ale řekl mi,že každým dnem porodím,protože jasem otevřená.Tak jsem byla 4 dny doma a na den Dětí 1.6.2007 jsem ráno odvedla Dandu do školky a slíbila jsem mu,že odppol.půjdem na zmrzku :grinning:

Jenže kolem 11hod.mi praskla voda,odteklo jen malinko,ale začaly mi kontrakce.Manža sedíc u počítače byl naprosto v klidu a říkal mi,že mám dýchat,že si jen stáhne jednu aplikaci a jedem :astonished: :sweat_smile: ...no bolesti se daly zvládnout,ale po hodině jsem teda řekla,že jestli nejede,tak jdu na stopa :grinning:

Tak jsme po poledni vyjeli a kolem jedné nás přijali,vyšetřila mě mladá doktorka a nechala nás s manžou na porodním sále,kde jsme si četli a povídali a těšili se na matyáška....kontrakce již byly pravidelné,ale pořád to moc nebolelo.Asi v půl čtvrté mi doktor prohmátl a vytekl zbytek plodové vody a kontrakce začaly sílit.To už jsem pochodovala po pokoji,manža mě masíroval a hladil,pak jsem ležela na monitoru a to už jsem se teda zmítala v bolestech a manža se mnou prodýchával,jak pejsek :grinning:

Pak najednou monitor ukázal,že srdíčko přestáva tlukat,tak jsem se přemístila na porodní kozu a doktor mi řekl,že musím porodit,že mimčo přestává zvládat.Třikrát jsem zatlačila a uslyšela jsem ten náááádherný pláč a dojatý manža mě držel za ruku a pusinkoval :grinning:

Miminko ošetřili přímo na porodním sále,mě nešili,jen jsem porodila placentu a mohla si užívat se svyými miláčky ty dvě hodky na sále,Maty se mi přicucnul k prsu a pak spokojeně usnul.Ještě dodám,že jsem porodila v 19:50 a malý měl 3.30 a 49cm :grinning:

Po čtyřech dnech nás pustili a já mám na porodnici super vzpomínky :grinning:
31. říj 2007 v 15:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
jé, holky, sylvi, magi, krásný
to je fajn, že to s náma prožívali i naši chlapi,co?Petr je z malé unešenej pořád, určitě velkou mírou kvůli tomu, že byl první, kdo ji vlastně viděl.
31. říj 2007 v 15:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Magi...........koukám,že máš doma taky takovýho "pohodáře" jako já. :sweat_smile:
Hlavní je,že máš na porod hezké vzpomínky(člověk většinou to blbé zapomene........vidím to u sebe :grinning: ).Tak si Matyáška užívej.........rachle to utíká! :sweat_smile:
31. říj 2007 v 15:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Sylviku, Magiko, utírám slzičky a jsem dojatá. Moc krásné.

Jen teď přemýšlím, jestli to naše psaní má, pro holčiny, které ještě nerodily, nějaký význam.....každý porod je totiž úplně jiný a nedá se na něj připravit, protože nikdo neví, co se bude dít. Každopádně si vzpomínám, že i já jako těhule chtěla vědět všechno a chtěla znát průběh porodu všech mých kamarádek :wink:

Hodně štěstí přeju všem, které ještě nerodily a brzy budou :slight_smile:
31. říj 2007 v 18:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Holky,přečetla jsem si vaše příběhy a jsem z toho na měkko.Jsem ve 32 týdnu a z porodu mám docela i strach.Těším se až to bude taky za mnou a Klárika bude na světě.
31. říj 2007 v 19:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
valsik, jelikož ještě nejsme těhotná natož abych rodila, tak jen chci říct, že číst si tady vaše příběhy je opravdu zážitek a jsme za to strašně ráda! Jistě, že každý porod je jiný, ale pro mě je fakt každý příběh moc poučný a přínosný a doslova hltám vaše řádky. Takže díky za to! :wink: :dizzy_face:
31. říj 2007 ve 21:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Krásně napsané, až mám slzičky :pensive:
31. říj 2007 ve 21:53  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj,holky.
Takže jestli chcete číst něco o porodu,který snad ani porod nebyl a ještě se pobavit,máte možnost. :grinning:

Začnu klasicky:poslední kontrola byla v pátek 19.,výsledek jako tři týdny předtím-všechno krásně měkké,nachystané,na 1 prst otevřené,ale na porod to stále nevypadá.(Asi trochu zapracoval maliník.. :wink: )

V sobotu jsem měla první termín,celý den mě bolely záda v kříži a v noci na neděli jsem nemohla spát a trůnila u koně.K ránu asi kolem třetí přestaly záda bolet v kuse,ale rozdrolilo se to na úseky po sedmi minutách.Tak jsem začala hlídat čas,dala si vanu a čekala,co jako bude dál..No,asi v pět jsem vzbudila manžela,zavolala hlídání k dětem(sehnala jsem ho až v sobotu odpoledne :slight_smile: )a vyrazili jsme.Přece jen,do Vrchlabí je to hodinu a půl,tak abysme nerodili někde po cestě po příkopech :wink: :sweat_smile: )

Do města jsme dorazili v sedm ráno,zavolala jsem PA a zatím si šli odbýt příjem.I když neměla službu,PA dorazila do pěti minut.Výsledek:voda dle doktora čistá "jak slovo Bóží" :slight_smile:,otevřená na dva prsty,branka ještě kousek hmatná,hlavička sestouplá a ... konrakce přešly! :angry: PA se smála,uklidňovala mě,že zafungoval dokonale syndrom bílého pláště. :grinning: Ale ať se nebojím,že domů mě už určitě nepošlou,když mám termín a uvidíme,co jako bude dál.

Přešli jsme si na ten relaxační pokoj,co ho mají i na netu nafocenej.Fakt takhle vypadá,vlastně-zevnitř ještě mnohem líp :wink: :dizzy_face: Takže jsme se s manžou usalašili v postelích a relaxovali. :grinning: Teď to trochu zkrátím:bolesti od 11 do 14,pak od 19 do 2 do rána,nález pořád stejnej.(Manžel už během odpoledne odjel domů k dětem a já se prozatím přestěhovala na jinej pokoj.)Pan doktor mi řekl,že pokud se to samo nerozjede,domluvíme se s panem primářem na vyvolání.Domů mě skoro jistě nepošlou-že prý maminky s cukrovkou neradi nechávaj přenášet.Já jsem mu to děsně ráda :stuck_out_tongue_closed_eyes: odkejvala...Přece jen,nejela jsem tu dálku proto,abych měla zase jen pokaženej umělej a chemickej porod..

V pondělí ráno v půl osmé na vyšetřovnu na tabletku prolaktinu.Nález pořád stejnej-branka hmatná,otevřená na dva prsty,jen malá se vysoukala výš,takže nebyla cítit hlavička. :angry: Dostala jsem půl tabletky.Asi jsem vypadala překvapeně(a taky jsem byla!),že tak málo,ale PA mi říkala,že pan primář nemá rád moc chemie do těla,že to raděj zkouší po troškách.Sice jsem nebyla zrovna nadšená z představy,že budem cosi zkoušet,ale na druhou stranu jsem byla ráda-taky se nerada láduju lékama,když to není nutný.Tabletka zabrala:bolesti kříže od půl 9 do 13,pak zase přešly. :angry: Pak začaly zase asi v 19 a KONEČNĚ!začaly spadávat z kříže do břicha!Ono totiž křížový dokážou bolet až nechutně,ale protože nemají takový vliv na dělohu,trvá hrozně dlouho sebemenší postup porodu,je to pak dlouhý a tak dvojnásobně bolestivější.Poslechla jsem PA a zkusila to zaspat.Povedlo se! :grinning: Bolesti mě vzbudily až ve 22 hodin s časem po třech minutách a najednou přepadávaly do břicha.Byla jsem víc než ráda,to můžu říct! :wink:

Úžasný na těch dvou dnech bylo,že mě nechali celou dobu víceméně v klidu,vnitřně mě všetřovali jen asi 3/denně-a to jsem ještě musela o prohlídku prosit!(Přece jen,chtěla jsem vědět,jestli je nějakej pokrok nebo nic,když mám ty křížový,mám ráda přehled o tom,co se se mnou děje..)Bolesti sice křížový,ale snesitelný,v pohodě.Jen ty noční z neděle na pondělí byly dost děsný a ničící,po dvou minutách.Ale jedna PA měla zlatý ručičky,dovedla tak nádherně masírovat,že mi ty bolesti rozmasírovala tak,že spadaly do břicha a ještě navíc jsem úplně cítila,jak se mi v pochvě pod každým jejím dotykem uvolňujou svaly... Byl to úplně neskutečně nádhernej pocit. :dizzy_face:

No,zpátky k noci z pondělí na úterý.Kontrakce teda po třech minutách,ale pořád v pohodě snesitelný.Mezi stahama jsem se normálně bavila s PA.Byla to samozřejmě už jiná,mladá holčina.Asi mi moc nevěřila,že už je mám po třech minutách,když jsem tak v pohodě,tak tam se mnou zůstala a chvíli to stopovala.Byla docela překvapená,že nekecám! :grinning:
Došla pro pana primáře,ten mě vyšetřil-výsledek:otevřená na dva prsty a kousek :stuck_out_tongue_closed_eyes: :frowning2: ,branka kousíček hmatná,jen hlavička klesla.A prej:může to trvat hodinu,nebo i pět-jestli chcete,zavolejte manžela..Bylo 10 minut po jedné.Takže zpátky na relaxák...
Než jsem se přestěhovala,bylo třičtvrtě na dvě.Podle rady PA jsem si zase zkusila lehnout,ale už to nešlo,bolesti zase spadly do zad. :angry: Prodejchala jsem asi dvě kontrakce v leže na boku a pak mě něco uvnitř dloublo a mě poprvé v životě praskla voda sama. :slight_smile: PA si došla pro rukavice,že mě vyšetří,jestli se tam neskřípla pupeční šňůra.Prohlídla mě,vykulila oči,že branka je ještě hmatná,ale já jsem už otevřená na šest prstů! :astonished: Bylo 20 minut po druhé hodině.Bolesti dost přituhly a nedalo se vleže vydržet.Zkusila jsem si kleknout,ale protože jsem měla na žíněnce položenej igelit,podjížděly mi nohy(doporučuju vlastní jednorázovou podložku),tak jsem zkusila chodit.Profuněla jsem další tři kontrakce.Přišla druhá PA a že už tam s náma zůstane..

Říkala jsem,že ty bolesti do kříže už se nedaj zvládnout a že chci do vany-že mi voda na záda vždycky zabere.Nechtěly-že prej je moc brzo :sweat_smile: ,že bych ve vodě nemohla zůstat celou dobu do porodu,že je to ještě na dlouho a že voda bere sílu.Řekla jsem,že mi to nevadí,že chci stejně rodit na porodní stoličce,že jen potřebuju tu masáž. :sweat_smile: Začaly mi teda napouštět tu vodu.
Vlezla jsem si dovnitř a rozplácla se tam jako žába.Ta vana na relaxačním pokoji má tu nevýhodu,že je děsně dlouhá a široká,aby se tam vešly všechny velikosti maminek,ale nemá,narozdíl od té na porodním sále,madla na držení a děsně se smeká.Jedna PA se mě ptala,jestli mám pocit na tlačení.Já,že ne.Ale při další kontrakci,že už jó. :slight_smile: Ale jen vteřinu dvě na vrcholu,že je to v poho,že vím,že musím prodejchávat,že je to ještě na dlouho.Prošly mi další 3 stahy a já musela změnit pozici.Sedla jsem si na bobek s roztaženýma kolenama natočila se na stranu,abych mohla podat PA sprchu,aby mi ty záda masírovala.Když jsem byla asi v půli obratu,přišlo mi,jako by mě v pochvě něco škráblo.Podívala jsem se dolů a pode mnou něco modrého plavalo.
Říkám si:to je divný,modrá krev..Podívala jsem se na PA před sebou.Měla vykulený oči a pusu dokořán. :grinning: Podívala jsem se znovu do tý vody.Jakto,že se ta krev nerozpouští?.. Sáhla jsem pro to modré a hele! Ono je to miminko! :astonished: Vykulená jsem se nechápavě podívala na tu PA před sebou!Nějak jsme zůstaly všechny paf!!
Jako první zareagovala ta PA za mnou a letěla pro dětskou sestru.(Ta mi pak ráno vyprávěla,že k ní přiběhla,celá vykulená,rozhodila rukama a jen vypískla:My máme miminko!! :astonished: :sweat_smile: Bylo 3 minuty po třetí hodině.
Ta druhá PA utíkala pro nůžky,aby zasvorkovala a přestříhla pupeční šňůru.Já jsem jen nechápavě seděla na bobku a držela malou Betynku.PA se mě ptala,jestli chci pupeční šňůru přestříhnout já.Odmávla jsem jí.Copak je nějaká šňůra důležitá,když já jsem byla první,kdo měl toho našeho drobečka v náručí jako první? :grinning:
Pak jsem si přešla na porodní sál,porodit placentu.Přišel pan primář s širokým úsměvem,že to byl teda fofr,že mě šel zrovna prohlídnout. :grinning: Neměla jsem ani jeden steh.Malou jsem odmítla pustit z dohledu,tak ji ošetřily u mě,já jsem si ji hned přiložila a asi po patnácti minutách jsem si sama přešla na pokoj a malou mi nesly hned za mnou.Vůbec nic mi nebylo,ani únava žádná,nic.Bylo to až neskutečný..
Manžel přijel asi půl hodiny potom.Vstala jsem a bez jakýchkoliv problémů jsem za ním přešla s malou v náručí do jídelny,abysme nerušili ostatní maminky a tam jsme zůstali až skoro do snídaně,povídali si a hráli si s malou... :dizzy_face:
Betynka měla 3495g,byla teda o téměř 3/4 kg míň,než ostatní naše děti.

Jinak pro ty,který se rozmejšlej,jestli jet do Vrchlabí,nebo ne:neholej vůbec.Klistýr nebo YAL jen na výslovné přání,jinak ne.Pak jsem jim ho tam nechala...)Pití automaticky dle potřeby maminek.Jídlo jako všichni ostatní(mimochodem,vařej tam skvěle!).Dostala jsem snídani,oběd i večeři.Všichni jsou moc milí,PA hladěj,chválej,uklidňujou.Všichni se usmívaj,jsou ochotní a trpěliví.Nikam nespěchaj,nestresujou.Miminka měřej až při odchodu domů.(Z bíška jsou zvyklí bejt stočený a rovnání je bolí-stejně za tři dny o dva cenťáky nenarostou..)Připadala jsem si tam jako uprostřed miující rodiny a ne ve špitále.Když jsem se na odchodu loučila,měla jsem v očích slzy já i PA.Takže pokud ještě někdy-tak jedině tam!!(I kdybych tam měla jet pro jistotu 14 dnů před termínem. :wink: )

Takže,co myslíte,byl to ten nejrychlejší,nebo nejpomalejší porod,co znáte? :grinning:
1. lis 2007 v 00:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jinak bylo to bez provokaček,bez oxytocinu,bez stresu,v klidu a s úsměvem..
Můžu srovnávat tři různé porodnice,a tady jsou prostě bezkonkurenční!
Navíc ještě jedna poznámka k dobru:zapomněla jsem si říct o paragraf pro manžela(hlídal ostatní ratolesti doma) a PA mi ho je ochotná poslat poštou...
A abych nezapomněla:Betynka se narodila 23.10.2007,takže zážitek je opravdu čerstvý.
1. lis 2007 v 00:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Male bude pomalu 8 mesicu a ja ted koukam ze jsem jeste nenapsala zazitky z porodu,tak to napravim.

Tyden pred terminem 6.3. jsem sla prvne na monitor a prohlidku do porodnice,cekala jsem 3 hodiny.kdyz natocili monitor tak mi jeste vysetrovali,zalekli se moji male postavy ze je velka pravdepodobnost cisare.Vysetreni dost bolelo,pak jsem sla na wc a zjistila jsem ze krvacim mela jsem strasnej strach tak jsem se vratila k doktoru.Oni na mne koukli a ze to pry byla zatka a at jeste pockam v cekarne.To uz jsem premyslela ze si mi tam nechaji.Nakonec mi poslali domu ze je mozne ze se brzy vratim.Tak jsem sla na mhd a uz mi trochu pobolivalo bricho,myslela jsem ze poslecci.
Domu jsem prisla ve dve hodiny a porad jsem citila stahy ale nebylo to nejak moc strasne tak jsem zatim neplasila.S manzelem jsme se sli projit a bylo mi porad stejne.Doma jsem byla nervozni protoze jsem porad krvacela tak jsem volala do nemocnice a rekli ze by to elo postumne ustupovat a ze uvidim rano.
Byla jsem nervozni tak jsem sla jeste vytrit a vyprat zakrvacene kalhoty.
pri veceri jsem uz cetla rady jak prodychavat :slight_smile: ale jeste mi nedochazelo ze to uz je ono.Jeste jsem se vecer koukla na serial a bolesti byli porad vetsi,tak jsem sle do sprchy abych se pro jistotu oholila a umyla si hlavu :grinning: Bolesi neustupovali ale byli to porad snesitelne.Pak jsem dostala prujem a jem jsem lezla ze zachodu do sprchy :grinning: Manzel to zacal merit a zjistili jsme ze uz je to po trech minutach,ja jsem jeste nechtela jet protoze jsem si rikala ze je to planej poplach.Tak manzel sel sam zavolat do porodnice a oni rekli at pomalu jedeme zadnej spech.No tak jsem si vyfenovala vlasy poadli jsme tasku a jelo se.
V aute to trochu ustoupilo tak jsme jeste chvili stali pred autem,mela jsem strach aby mi neposlali domu :grinning: Do porodnice jsme dorazili kolem 23.hodiny.Asistantka mi prijala natocila monitor a sepsala vce potrebne.Pak mi vysetril doktor a rekl ze je to v zacatku a ze to muze trvat 12 hodin i dele.Udelali mi klystyr,holit nemuseli.PA se ptala jestli tam manzel uz zustane,tak tam zustal hned.Chodili jsme do sprchy a nebo jsem se tam valela na zinence,strasne se mi chtelo spat.Ale snazila jsem se pohybovat aby se to trochu urychlilo.vyhoda byla ze jsme rodili uplne sami tak to byl takovy klidek,sestricka nas vetsinou nechala sama jen nas chodila kontrolovat.V jednu hodinu mi zase vysetroval doktor a oznamil ze to moc nepostoupilo.byla jsem z toho sklamama protoze po te pulnoci bolesti nabirali na intenzite.Ve dve hodiny PA zjistila ze mi odteka voda ja jsem to ani nevedela :grinning: tak mi zase sel doktor vysetrit a zase nic.nedokazala jsem si predstavit co ta takovou dobu budu delat.Uz jsem byla tak unavena ze jsem rikala manzelovi ze jestli to po dalsi prohlidce nepostoupi ze chci nejakou injekci.No a najednou se mi zacalo chtit tlacit PA mi vzala na porodni sal a vysetrila mi a zjistila ze hlavicka hodne naleha,tak mo to tam uvolnila aby voda mohla lip vytect.Uz jsem se r porodniho salu nehla.Porad jsem chtela tlacit a nemohla jsem,PA mi posadola na porodni stolicku ale o bylo jeste horsi,ale ze pry to pomuze aby zasla branka.Pak jsem prodychavala v klece na luzku.Obcas jsem to uz nevydrzela a kricela ze uz tlacim a ona ze porad ne.Pak uz zavolala doktora a rodili jsme.Najednou mi ustupovali bolesti tak mi pichli oxitocin.Napred jsem tlacila spatne do obliceje ale pak to najednou slo a mala byla venku.Narodila se v 5.15.
Byla to strasna uleva a radost ze jsem zacala brecet.doktor se ptal co je a ja ze jsem stastna.Manzel byl s malou kdyz ji vysetrovali a mne zatim sili.No bolelo to neskutecne,vic nez celej porod.
Tak to byl muj zazitek z porodu,byl to upravdu zazitek protoze jsme si to uzili jsem rada ze manzel byl celou dobu semnou.Jeste dlouho jsme se k tomu vraceli.
Jsem rada ze se to tak najednou urychlilo a netrvalo to 12 hodin,nevim jak bych to vydrzela.
Mala je zdravoucka a dela nam samou radost :slight_smile:
1. lis 2007 v 09:40  • Odpověz  •  To se mi líbí
mamino...tak to je nádhera jak jsi to popsala..kdyby nebylo od nás Vrchlabí 300 km,tak jdu tam :wink:
1. lis 2007 v 11:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak se také konečně dostávám k tomu, jaké to bylo . Bohužel mi nebylo dopřáno porodit spontánně, ale i tak mám na svůj porod jen ty nejlepší vzpomínky. Na bolest se rychle zapomíná, takže si ji už ani trochu nevybavuji.
Naše porodní mašinérie začala v pátek 19.10. v půl osmé ráno, kdy jsem nastoupila do porodnice, samozřejmě jsem to ořvala, naštěstí jsem narazila na pokoj se dvěma skvělýma čekatelkami. Dvakrát denně jsem chodila na monitor a konečně v sobotu se na mě přišel podívat primář, který mi udělal Hamiltona a jen tak mimochodem mi to oznámil – no nic příjemného to nebylo, ale v porovnání s porodem to byla těžká pohodička. Potom mi řekl, že v pondělí to, pokud se porod sám přes víkend nerozběhne, vyvoláme. Takže v sobotu večer nic a celá neděle taky v pohodě.
V pondělí mě sestra probudila v pět ráno a už jsem se stěhovala na porodní sál – proběhlo holení, klystýrek, který mi musela ale za dvě hodiny ještě jednou zopakovat (naštěstí to zas nebyla taková šílenost, jak jsem si představovala). A přesně v půl sedmé mi dr. zavedl tabletu. Šla jsem na monitor a začaly se rozjíždět mírné kontrakce. Lehla jsem si do postele, koukala na TV, občas se prošla po sále, za dvě hodinky přišel juknout primář, přidal nálož (druhou tabletu) a kontrakce se začaly objevovat častěji a ve větší intenzitě. Tak jsem si říkala, že už by to mohlo být ono a že to je teda těžká pohoda a že všechny ženský s tím porodem nadělají :grinning: Při další prohlídce primářem, mi bylo sděleno, že je to zatím taková spíš sranda než skutečný porod. Tak jsem dál sledovala dopolední program v TV a ptala se sestry, kdy mám zavolat manžela – prý byl ještě čas (teď to už chápu, že skutečně bylo času dost  ) Kontrakce začaly zesilovat – co si pamatuju, tak seriál Ulice, který jde od půl dvanácté, jsem už moc nevnímala, páč jsem se soustředila na správné prodýchání stahů. Ve čtvrt na jednu se na mě přišel juknout primář a s postupem byl spokojený, rupnul mi vodu a manža mohl přijet. Tak teď se teprve začaly dít věci. Sestra mi oznámila, že manžel je tu, že se jenom převlíká a hned přijde. Vím, že jsem se modlila, aby tam nevstoupil akorát při kontrakci, aby nebyl jeho první dojem tak šílený a abych mu mohla vysvětlit, že to fakt není prdel a že se u toho budu kroutit, dělat grimasy a občas si zařvu :grinning: Přišel akorát po, takže jsem mu to fakt všechno řekla a pak už jsem ho vždycky jenom připravila na to, že to na mě jde. Nechala jsem si napustit vanu, která mi pomohla tak na pět kontrakcí, potom už to byla zase ta samá bolest. Tak jsem vylezla, napíchli mi glukózu a už jsem cestovala se stojanem sem tam. Sestra mě nechtěla pustit čůrat, ale já jsem si ten záchod vydobyla – akorát tam na mě přišla jedna kontrakce a to už vím jen z popisu manži – prý jsem tam držela ten zásobník na toaleťák, lomcovala s ním a řvala, že bych někoho chtěla zmlátit . No prostě komedie. Pak jsem si zkusila ještě lehnout do postele a pamatuji si, jak mi hrozně vadila ta krátká hadička z infuze, protože jsem se nemohla volně pohybovat. Tak jsem tam sestru přemlouvala, ať mi to prodlouží. Nevím, jestli to nešlo, nebo se jí nechtělo, ale musela jsem se smířit s krátkou hadičkou, tak jsem si jí při jedné kontrakci pro jistotu vytrhla . Asi ve dvě hodiny jsem si šla lehnout na porodní stůl, dr. mi naordinoval posledních pět kontrakcí a že potom už budu moct tlačit. Dala jsem si na nich záležet, hezky jsem je prodýchávala a počítala, při posledních dvou jsem už měla šílené nucení na tlačení, tak jsem to dr. řekla a on mi přidal ještě jednu a pak už to šlo rychle. Nevzpomínám si, kolikrát jsem musela zatlačit, ale vím, že maximálně osmkrát a bobísek ze mě přesně ve 14.30 vylít  Ještě nás chvíli pan primář napínal s pohlavím, manželovi se splnil sen o synovi, já jsem byla přešťastná, že to je za námi a už jsem ho měla na bříšku a nemohla jsem se nabažit toho jeho křiku. Manža otřel slzy a vše to zdokumentoval. Pak už mi oba zmizeli s dětskými sestrami a já jsem se oddávala porodu placenty a šití. S dr. jsem si při tom pokecala o svém kolegovi z práce, který se s ním zná. On mě šil, já sem tam zasyčela a probírali jsme to, jak ten můj kolega přibral, že přestal kouřit atd. :grinning: Byla jsem ráda, že se nemusím soustředit na tu bolest a mohla jsem se odreagovat 
Potom už jsem si lehla zpět do postele, přišel manža s tou naší larvičkou v náručí a mohli jsme si tam užívat první společné chvilky.
Resume: porod je náročná záležitost, ale stojí to za to. Každá kontrakce, ať je sebesilnější, přebolí a ze své zkušenosti vím, že když se skutečně správně prodýchá, je to poloviční intenzita bolesti a po ní přijde ohromná úleva. Určitě je to silný zážitek jak pro mě, tak pro mého muže, je moc rád, že u toho mohl být.
1. lis 2007 v 11:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kači, krásné napsaný :slight_smile: gratuluji ještě jednou maminko :slight_smile:
1. lis 2007 ve 13:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pejty,jela tam paní až z Aše. :grinning: (prej cesta 9 hodin) :wink:
Paní,co byla se mnou na pokoji se ptala doktora,jestli se jim někdy stalo,že to nějaká mamina nestihla,když jezděj i z takové dálky.Prej se to nesalo ještě nikdy!Že prej maminka vždycky pozná,když se s jejím tělem začne něco dít a většinou jedou spíš dřív a zpátky je už neposílaj,když maj po termínu..
Jinak Ti přeju,ať ti porod vyjde aspoň trochu podle tvých představ a ať jste oba v pořádku.
1. lis 2007 v 19:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
mamina: tak to je úžasný porod...ještě si jich takových pár přečtu a přestanu se bát :wink: :sweat_smile: . Přeji hodně zdravíčka a štěstíčka :slight_smile:
1. lis 2007 ve 21:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Kači, krásně si to popsala, mám slzy v očích a to jak si lomcovala zásobníkem na toaleťák mě teda docela rozesmálo!! :grinning: :grinning:
2. lis 2007 v 18:42  • Odpověz  •  To se mi líbí
Moc krásně napsané, gratuluju :slight_smile:
2. lis 2007 ve 20:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
kači, opravdu pěkně napsané, hodně mi to připomnělo můj porod :slight_smile:
2. lis 2007 ve 20:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
Také bych se ráda podělila o to jaký vlastně byl můj porod.Velice ráda na něj budu vzpomínat, ikdyž nic neproběhlo podle mých přestav.Takže začalo to 16.10 v úterý, kdy jsem měla plánovaný nástup do porodnice v Písku jelikož už jsem byla 5 den po termínu, druhý den ve středu jsem šla na 2 kontrolní monitory a pak jsem absolvovala prohlídku u primáře, který mi sdělil že vyvolávat začnou až ve čtvrtek, protože to bude týden po termínu porodu, tím to vlastně všechno začalo, byla jsem naštvaná že musím být v porodnici už takhle brzo, protože to jsem nechtěla. Ve čtvrtek ráno jsem dostala tabletku ale doktorka, která mi jí zaváděla mi sdělila že se na tu tabletu nemám upínat, protože většinou ta jedna nezabírá, takže mi oznámila že v pátek dostanu kdyžtak 2 a v sobotu 3!!!Jelikož už jsem fakt nevěřila ničemu, tak jsem se na tabletu vůbec nespoléhala, zrovna ve čtvrtek za mnou nejela žádná návštěva, což bylo vlastně dobře, o návštěvních hodinách mi dorazili bolesti hnedle po 5 minutách, chodila jsem po chodbě dokud byly bolesti ještě snesitelné, ale asi po 15 minutách už jsem za doprovodu sestřičky šla na sál kde už jsem měla bolesti po 3 minutách to bylo kolem 17 hodiny, doktorka mě vyšetřila a řekla že jsem otevřená na 5 a tak mě poslala na přípravnu a zavolali manželovi. Všechno probíhalo dobře, já jsem byla nesmírně šťastná při každé bolesti, že už je to konečně tady a vůbec jsem nevnímala tu bolest, protože jsem byla plná nadšení a touhy vědět jaký to bude. Když dorazil manžel tak mě připojili na monitor a nechali nás osamotě, bolesti se stále stupňovali a byly častější, strašně jsem si přála sednout si na míč nebo jít do sprchy, ale byla jsem pořád připoutaná k monitoru, protože byl problém, že já jsem měla bolesti a monitor žádný kontrakce nezaznamenával, takže neustále chodili doktoři a divili se, pořád mě vyšetřovali a nešlo jim to do hlavy jak je to možný!Manžel byl skvělej otíral mi rty vlhkým hadrem,dovolili mi trochu popíjet čaj takže kdykoli jsem si řekla o pití tak mi ho donesl a hlavně mě pořád držel za ruku a prodýchával semnou každou novou kontrakci.Asi od 20:30 jsem začala mít strašné bolesti bez přestávky měla jsem je v kuse, ale jen v podbříšku neměla jsem bolesti do břicha a ani jsem necítila žádný tlak na konečník (plodovou vodu mi píchli na sále) po hodině strávené v nesnesitelných bolestech bez přestávky, se kolem mě najednou seběhlo spoustu doktoru a já i manžel jsme byly najednou strašně vyděšení, měli jsme strach že se s malou něco děje a že o ní příjdem!A pak přišla ta věta: " Musíme vám udělat císařský řez, už to trvá dlouho a miminku se přestává dařit" Podívala jsem se na manžela, podepsala jsem papír že souhlasím a začala jsem plakat, že jsem to tak nechtěla a že chci aby se o malou postaral kdyby se mi něco stalo, měla jsem strašnej strach!Manžel mě k sobě přitiskl a slíbil že na malou dohlídne a pak mi řekl že mě miluje a to mě uklidnilo, věděla jsem že bude malá v bezpečí kdyby se něco stalo. A pak šlo všechno strašně rychle píchli mi epidurál, dali mi kyslík a já už jsem byla hrozně šťastná, protože jsem necítila žádnou bolest, necítila jsem vůbec nic a bylo mi dobře, byla jsem unavená a usínala jsem. Pak přišlo to nejkrásnější na celým světě, slyšela jsem pláč naší malé princezny bylo 22:10 když malou vyndali, měřila 50 cm a vážila 3,30kg, když mi jí ukázali, viděla jsem v ní manžela, je mu hrozně moc podobná.Manžel na mě čekal než dokončí operaci a pak semnou mohl zůstat 2 hodiny na sále.Byla jsem šťastná že je tam semnou, přišel ke mně a pusinkoval mě, děkoval mi, poprvé jsem ho viděla plakat, pořád mi říkal že o mě měl hroznej strach, že to byl strašnej pocit když ho poslali na chodbu a on najednou vůbec nevěděl co se semnou děje!Je z něj úplně jinej člověk a věřím že nás tahle zkušenost ještě víc přitáhla k sobě, z malé je úplně nadšenej pořád jí chová a pusinkuje, v noci k ní občas i vstává je prostě skvělej a je rád že u porodu byl a že nás má.
2. lis 2007 ve 22:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky,tak se chci s váma podělit o můj porod-17.10. jsem měla termín porodu.Pořád se nic nedělo a tak jsem si šla lehnout 19.10. do nemocnice v Č.Budějovicích.V pátek,v sobotu a v neděli mi vždycky píchli injekci na vyvolání-stále nic.V pondělí mi vložili prášek a pak mi s mým svolením doktorka pomohla otevřít hrdlo.Sakra to bolelo,ale zase jsem byla o kousek blíž k porodu.V úterý mi vložili znova prášek a v 9 ráno mi začaly bolesti po 3-5 minutách.Ale stále jsem se neotvírala a tak mi píchli injekci po které se to mělo buď zklidnit a nebo rozjet porod.Tak mně se to rozjelo ještě víc.To už si mě nechali na porodním sále a píchli mi další injekci na otevření.Manžel na mě čekal už od 15 hodin dole v nemocnici.Já zatím nahoře byla ve sprše a docela mi to pomáhalo,pak mi několikrát natáčeli monitor a pak jsem šla na klystýr.Nakonec mě dali na box a pustili ke mně manžela,bylo 19,30.Začaly mi křížové bolesti a manžel začal masírovat a ty tlaky byly tak silný,že jsem si myslela,že už budu rodit,ale doktor to viděl jinak,prý ještě 1 cm,takže dýchat a dýchat a žádný tlačení.To se jim to povídalo,ale já už mlela z posledního.Pak mě dali na kapačku,pořád nic,tak znova do sprchy,tam už jsem začala usínat a už jsem chtěla rodit.Nakonec jsem si šla lehnout na porodní lůžko a znova mě dali na kapačku.Pak přišla doktorka a řekla-Jdeme na to!Nejkrásnější slova v tu chvíli a teď TLAČIT!Bylo už po půlnoci,takže středa 1,20 a v 1,29 byl Patrik na světě.Neplakal a já se rozplakala,proč nepláče.Malý šel na svět tak rychle,že zapomněl dýchat a dětská sestra ho rozdýchala.Byla to pro nás ta nejhorší minuta našeho života,když jsme viděla to bezvládné tělíčko a sestru,která se snaží,aby začal dýchat-ještě teď znova pláču.Pak začal plakat a já byla ta nejšťastnější mamina na světě.Pak ho odvezli rychle do inkubátoru a ještě mu tam asi 2 hodiny pouštěli kyslík.Manžel byl pořád s ním a mě mezitím museli uspat.Přirostla mi placenta a hodně jsem krvácela.Po probuzení byl u mě manžel.Doktor mi pak řekl,že mě jenom hodinu musel šít,že jsem byla dost potrhaná.V tu chvíli jsem nemyslela vůbec na sebe,ale jenom na Páťu,aby byl v pořádku.Manžel pak už jel domů,byl plný dojmů a jak říká,máme toho nejkrásnějšího kluka na světě a je na něj velmi pyšný.Já dospávala přímo na porodním sále a ráno v půl 8 mě převezli na pokoj a ještě před obědem jsem si došla na „bečárnu“ pro malýho.Hned se mi přisál krásně k prsu a byl spokojený.Druhý den mi doktorka řekla,že jsme přišla o 800ml krve a že je to hraniční,jak se cítím atd.No,po pravdě-hučelo mi v uších,motala se mi hlava a byla jsem slabá,ale krev jsem „dotankovat“nechtěla.Tak teď beru prášky a už se zase cítím dobře.
Další miminko jsem ale nezavrhla a ráda půjdu do toho znova,snad to bude holčička.Tímto chci poděkovat všem doktorům a setřičkám a porodním asistentkám poděkovat.Byli moc hodný a milý.
3. lis 2007 v 19:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
negrovka, teda, dost mě z toho mrazí, koukám, že jsi si to užila se vším všudy. Hlavně, že jste i s Páťou v pořádku. Ty jsi přesně ten případ, který by měli ukazovat, aby odradili ty hazardérky, které chtějí mermomocí rodit doma :fearful:
3. lis 2007 v 19:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak to jdu honem sepsat, dokud to mám ještě čerstvě v paměti – veliký zázrak, kterým jsem se dne 25.10.2007 v 10:19 minut stala tou nejšťastnější maminkou pod sluncem 

V podvečer jsem , jak jinak, koníkovala s holkama na netu a přitom odskakovala od PC a krájela jablíčka na sušený křížalky. S holkama jsme samozřejmě stačily probrat jídlo od A do Z a pak se večer rozloučily a já fičela do hajan. Druhý den mě čekal začátek 37.tt těhu, tak už jsem se v posteli těšila, jak si udělám své nové aktuální foto pupíku a hodím do svého alba 

V 1:00 v noci mě probudil pocit, že jsem si malinko čurnula do kalhot od pyžama a tak jsem je jen chtěla shodit a spát dál s myšlenkou, že už je to se mnou špatný, když už se v noci pomočuju, a že to mi ještě jako třešinka na dortu chybělo k těm všem úžasným faktům jako jsou oteklé slonní nohy, 17 kg –vého přírustku, křečí v nohou a bolestí zad.
Nakonec jsem se rozhodla přeci jen zvednout z pelechu a jít na WC. Tak abych se neprobrala, jsem šla se zavřenýma očima a že se „jen“ vyčůrám a honem zase zalehnu – hrozně se mi chtělo spát…Na záchodě jsem se chtěla už utřít, vstanu a cvrk, tak znovu sedám, utřu, zvednu a cvrk, to už jsem kroutila hlavou, že mám asi fakt svěrač močáku už nefunkční a donutilo mi to otevřít oči. Jenže to už jsem cítila teplý pocit po stehnech a lýtkách a na koberci růžové kapky. Jelikož jsem s tím, že by to mohla být plodovka, absolutně nepočítala, díky 37.tt, tak jsem na to koukala jako blázen a dalším chrstnutí už mě to docvaklo. Bože, praskla mi voda !
Volala jsem na mamku, která v tu dobu ještě nespala a začla šíleným způsobem hysteričit a pobíhat po bytě jen tak nahatá a s každým krokem to teklo víc a víc a já si uvědomila, že už není cesty zpátky  Po prvních pokusech absorbovat vodu porodními vložkami, jsem to vzdala nacpala si mezi nohy rovnou ručník  ty pak padly ještě 3  chodila zeširoka a snažila nic nezapomenout a kontrolovat u toho tašku do porodky. Telefon bráchovi, aby přijel. Nejvíc mě pobavila mamka : já jí totiž říkala, že když odteče voda, není kam spěchat a tak při hovoru s bráchou mu říká, ale nespěchej, uvař si kafíčko a pak dojeď. Tak říkám, že teda zas tak pomalej být nemusí, ať radši jede hned  Asi za 15 minut mě vyzvedl a jeli jsme ještě pro kamarádku, která měla být mým doprovodem u porodu.

Po příjezdu do porodky jsem dala sestře na kontrolu vložku, zda to skutečně voda je – o čemž tedy nebylo pochyb, když jsem si s ním totálně osprchovala celý nohy  a ona to voda fakt byla  Nicméně nic nenaznačovalo porod, proto jsem poslala oba své doprovody domů a že kamarádce zavolám, až se něco začne dít.

Sepsali se mnou porodopis a usadili do mého čekacího pokojíčku – porodního boxíku, natočili monitor a mě začly chytat docela slušný kontrakce. Nicméně sestra je podle monitoru komentovala, že to jsou takové maličké kopečky – pro mě byly dostatečně velký ty velehory, co jsem na tom monitoru viděla a hlavně cítila 
Myslela jsem, že se mi podaří usnout, ale ne ne. 7 minut krátká doba na usnutí. Takže jsem je úspěšně rozdýchávala tím, že jsem chodila po špičkách po pokoji. Zhruba kolem 4.hodiny přišla doktorka, že uděláme kontrolní UZ a jaké bylo moje překvapení, když se mě ptala a víte, že miminko má hlavičku nahoře??? Tak jsem řekla, že teda už asi 3 měsíce malou chválím, že je otočená. Tak tam nad tím kroutili chvíli hlavou, když v TP mám údaj PPH (hlavičkou), nicméně začli jsme řešit možnosti. Odhad.váha mimi byla 2800 g a proto dr. Řekla, že by to normálně jít mělo hezky, ale problém je v tom, že miminko má kolínko v cestě. V tom případě se příkláněla k císařskému řezu. Tak jsem si to teda nepředstavovala a na chvíli byla dost zklamaná  Řekla jen, ať o tom přemýšlím, že je čas, porod je na začátku a pro jistotu ať nic nepiju a nejím.
Tak jsem tak smutná na pokoji smskovala a volala s mamkou, bezradná, jak se mám rozhodnout. Pak se vysřídala směna a přišel jiný dr. , který byl zas opačného názoru než první doktorka a docela arogantně mi naznačil, že dřív se koncem pánevním rodilo normálně a nikdo z toho nedělal takovou vědu. Když jsem mu řekla, že mám strach o miminko, tak řekl, ať to řeknu na rovinu, že nachystají sál.
Nakonec jsem tedy kývla k císaři a pak to začlo lítat. Oholení, zafašování nohou kvůli embolii a tromboze, cevka do močáku a do naha a na lehátko a už jsem svištěla přes všechny chodby do podzemí na operační sál. Doktorů tam bylo jako při nějaké obr vizitě  a pak se mi představil moc moc príjemný dr.anesteziolog, který mě celou operaci držel nad vodou. Kamarádka už tam byla taky, sledovala to za sklem.
Píchli mi epidurál do páteře a mě konečně začlo být krásně teploučko po celým těle a strach byl pryč. Dělalo se mi ale děsně blbě a chtělo se mi zvracet, takže to se mnou házelo a chtělo se mi vrhnout. Ale nakonec jsem to ustála. Díky anesteziologovi, kterej se mnou pořád mluvil a sliboval, že už to bude jen lepší a měl pravdu, asi mi tam do žíly poslal nějakou dobrůtku  Za 10 minut operace a škubavých pohybů v bříšku jsem uslyšela ten nejkrásnější zvuk – pláč své holčičky – Karolínky. Měla 49 cm a vážila 3010 g. Jen jsem čekala, jestli opravdu řeknou holčička, abych věděla, že to není Adámek a pak ze mě všechno spadlo. Přišla kamarádka, vázala mi visačku na ruku, já si to ale skoro nepamatuju, jen že jsem si myslela, že je to nějaká doktorka, nemohla jsem ji poznat v tom modrém plášti a roušce  Pak mi maličkou dali k rameni na oňufání a ona na mě tak dlouze koukla, že jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku a při tom jsem toho chtěla říct tolik nejednou!!!! Jen jsem cítila jak mi tryskají slzy z očí a já jako bych měla dojetím vyrvaný jazyk  Byla taková upatlaňoučká a mě to bylo jedno, celou jsem ji pusinkovala, jak jen jsem mohla, protože jsem byla samá kapačka a hadička…
Pak mi ji odnesli na focení a mě zašívali. Trochu mi pak vylítl tlak, ale dr.to šéfoval a za chvíli bylo dobře.
Odvezli mě na pooperační pokoj, kam mi pak kamarádka, díky známosti mohla ještě maličkou přivézt, obě jsme brečely jako želvy a fotili mobilem, abych i já měla po ruce její fotečku, než budu moct být s ní napořád. Pak už ji odvezla na oddělení šestinedělí a já pak ještě dlouhou dobu koukala do stropu a pořád si opakovala, že jsem MÁMA – a nemohla tomu uvěřit. V noci jsem na bolest musela dostat 4 injekce,jak se mi zavinovala děloha, to byl druhý porod.Druhý den ráno jsem se učila chodit s rehab.sestrou, bolelo to děsně a já měla pocit, že už se to nemůže zahojit, ale každým dnem bylo líp a líp a to díky mojí dcerušce, která mě tolik držela nad vodou a všechno ostatní mi bylo jedno 

P.S. – omlouvám se za obsáhlost – jinak to neumím, jsem strašně ukecaná 
3. lis 2007 ve 20:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
Pitrusko, tý jo, to bylo docela napínavý před tím císařem. Jsi hrdinka. Gratuluju ke Karolínce! Je to fešanda. Naše Týnka měla taky 49cm, ale o 1 kg víc :slight_smile:
3. lis 2007 ve 20:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jdi na stranu:   Zruš
Tvůj příspěvek