Podpora u porodu: Jak být nejlepší oporou kamarádce?
Ahoj ženy. Chtěla bych se zeptat, co byste rády slyšely a jakou formu podpory byste rády měly u porodu? Já sama ještě nerodila a tudíž nemám vlastní zkušenost. Možná půjdu kamarádce k porodu, proto se ptám. Jakým frázím a činům se vyvarovat a případně naopak čím ji podpořit, co jí sama od sebe podávat/nabízet? Co pro vás bylo největší pomocí, co vás nejvíce štvalo a co byste nejvíce ocenily? Ráda bych jí byla co největší pomocí a oporou. Předem děkuji!
@jerrabina Mě tím dodával pocit "domácí" atmosféry. V tom duchu jedeme už x let a podle toho poznám, do jaké míry je nervózní nebo má o nás strach. Prostě když má čas na vtípky je všechno v pořádku. Naštěstí sám vycítil, kdy si to může a nemůže dovolit.
Byl připravený i na to, že ho seřvu, vyhodím z pokoje nebo budu tou bolestí zlá, ale mlčel v té správné chvíli.
Děkuji všem ještě jednou 🙂 vše jsem si pročetla a vzala v potaz vaše zkušenosti. Děkuji, ženy.
Hele ja jen napsala moji zkusenost, nevim, co se porad opirate do toho, ze se ma pri kontrakci normalne dychat. No nic. Aspon jsem nemusela vest k manzelovi hovor co ma delat u porodu, oznamovat mu, ze nema delat hloupe vtipky ci cekat, az mi kamaradka najde kurs
Já chtěla hlavně klid :D jakékoliv otázky, povzbuzovani typu “to zvládneš” apod, sahani na mě, mě strašně rozcilovalo :D zároveň mě stvalo, když muž seděl a koukal do mobilu :D ideál byl, když sedel vedle me, sledoval, podával pití a byl zticha :D
@michaela666 já za "blbý" vtipy na manžela vrčela, a to je jinak často ocením a třeba se i přidám. Ale u porodu ne, ten mi byl tak nějak... posvátný. Jo, přes veškerou upocenost, bolest, hnus a krev a moji podrážděnost, tohle je to přesně správné slovo, posvátný 🙂
(autorko, promluv s rodickou i předem, za mě vnímat tu posvatnost toho okamžiku a zároveň i tu prizemnost, to je to nejvíc super, co člověk může udělat. Ale to může udělat asi jenom ta matka, pokud bude chtít. Možná, treba to jde i z venku, treba hudbou, správným slovem, nevím. Se zbytkem pocitů jí ale můžeš pomoct. Klid, propojení, laskavost, láska... Všechno tohle v čisté esenci.)
Já měla tu výhodu, že jak poprvé jsem rodila sama, podruhé už jsem aspoň věděla co manželovi říct. A to bylo "možná budu chtít abys mlčel a dělal že tam nejsi. Ale ani to neznamená, že bys tam byl zbytečně - buď sloup, o který se budu moci opřít, když budu potřebovat.
Když budu hnusná, neber si to osobně.
A i když to někdy bude vypadat hrozně a budu vypadat že hrozně trpím, tak to není celá pravda, to je jen to na povrchu, ale ve skutečnosti je porod zároveň i krásný zážitek, to spojení s miminkem a tu všechnu bolest, to dělám ráda, kvůli tomu malému. Ber to tak a neboj se o mě, není proč mě litovat. Prostě tam se mnou buď a sdílej to všechno.
Nevím, jak to bude probíhat, ale jsem si jistá, že když se zvládneš u toho nebát, tak to zvládneš. Dej si pozor na strach a jinak tam prostě buď. Ne to co uděláš, ale hlavně to co jsi je to co tam potřebuju."
Neco v tom smyslu. A věty" buď sloup", "strach tam nema co dělat" a podobné jsem mu sem tam opakovala, až se přestal bát předem 🙂
Dostál moji důvěru a nezklamal ji. Jsem mu za to vděčná, protože po vyvolavacce to bylo horší, než první porod bez ní.
Pri kontrakcich jsem chtěla aby byl ticho, mimo ně aby sem tam něco říkal nebo mě poslouchal a někdy jsem vyrazila zoufalé "pít". Zdržet se vtípků úplně pochopil už při druhém, pak už jen stál a čekal co bude. Někdy jsem i zapomněla že tam za mnou stojí ale když jsem ho potřebovala, najednou tam byl, jako pohádkové zjevení. Za to jsem mu hodně, hodně vděčná, zvládl to na jedničku. Chudák se mi pak sice omlouval že nevěděl co dělat tak jen čekal, ale já mu odpověděla, že to je přesně to co jsem od něj potřebovala, že byl přesně ten sloup jak jsem o tom mluvila.
Jestli je kamarádka prvorodicka, můžeš jí pomoct najít i předem nějaké info jestli o něj stojí. Jít s ní na dobrý kurz, dát dobrou knihu (za mě "aby porod nebolel" ((kterou musím ještě vrátit kamarádce a asi jí ji nakonec pošlu poštou protože s dětmi přes republiku se už dá blbě a tam člověk zapomene co to ještě chtěl a doveze ji zpět 😁)) )
Jo a s tím dýcháním kdyby mi to manžel řekl, proletí se oknem 😁 Ale v tom je to individuální, já věděla co dělat a on ne, zdravotníci víceméně ano, ale nebyli v mém těle, já zas neměla jejich zkušenosti. Naštěstí nepřipomínal a nechal rady jen zdravotníkům 🙂 @elesse
Byl to druhý porod. Při prvním mi doktor radil dýchat, ale prý ať nekricim, že se tím vysiluju. Jo, za mě je fakt lepší zpívat, ale na to v tu chvíli člověk většinou nemá myšlenky 😇🤣 ale fakt je jiné to "aaaa" ječet jako na lesy a nebo ho zpívat (otevřené hrdlo otvírá i to děložní a po 5 letech nám to ve stejné porodnici kde doktor radil nekricet vrchní sestra sama říkala, že klidně křičet jestli to pomáhá. ) A tedy zdravotníkům věřit, ale ne slepě - jsou to taky jenom lidi 🙂 Zvlášť chlapi porodnici to zevnitř nikdy nezažijí a je to fakt dost jiné.
A pak když manžel přinesl fotky z měření a vážení a to že s malým byl v jeho prvních chvílích někdo blízký - vlastně hlavně proto jsem ho tam chtěla, aby si se synem vybudoval vztah hned od začátku a aby tam malý měl taky oporu a nešel jen z ruky do ruky. Muž byl hrozně dojatý a byl moc rád, že to mohl zažít. Tohle u vás bude trochu jiné, ale i tak jsi taková ta "teta", která na to škvrně dá pozor tak, jako předtím na maminku. A na dítě naopak klidně mluvit, usmívat se a třeba říkat co mu budou dělat. Nemusí rozumět, ale bude vědět, že tam není samo. Obzvlášť, jestli zná Tvůj hlas už přes bříško.
Taky díky těm fotkám si taky víc uvědomuji, jak jsou ty minutu staré děti statečné a silné a co všechno vlastně zvládnou. Což mi taky posílilo vztah se svými dětmi.
A hlavně nasadit pevné nervy, úsměv a nebraní osobně, ať uvidíš nebo zažiješ cokoli. To bude totiž ona i Ty i to malé potřebovat nejvíc 💖🌱