Panická porucha

2 zkušenosti

Panická porucha je psychiatrické onemocnění, patřící do skupiny úzkostných poruch, v minulosti označovaných jako neurózy (anglicky anxiety disorders). Charakteristické jsou pro ně záchvaty úzkosti, kterým se také říká panické ataky. Člověk, který trpí panickou poruchou, často cítí velmi intenzivní strach a vnitřní neklid a nepohodu.

Jak se projevuje úzkost?

Úzkost je běžná emoce všech lidí, která má hlavně ochranný charakter pro naše tělo. Slouží k tomu, aby se organismus připravil na zátěž a dokázal ji nějak zvládnout. Pokud ale přichází nečekaně, bez důvodu, je nepřiměřeně intenzivní a často se opakuje, pak mluvíme o patologické úzkosti. Představte si situaci, kdy jdete po ulici a před vámi se objeví lev. Bát se budou všichni lidé, každý pocítí nával úzkosti a pocit ohrožení. Pokud ale půjdete po ulici, lev tam nebude a vy úzkost přeci jen budete mít, je dost možné, že se jedná právě o úzkostnou poruchu.
Panická porucha

Úzkost, anxieta, úzkostný stav je nepříjemný subjektivní pocit, spojený s pocity strachu a ztráty kontroly, obavami a ohrožením, které nemají žádný konkrétní důvod. Na rozdíl od fobie, která je vyvolaná konkrétní situací, člověkem nebo dalším objektem (zvířata, malý prostor, špína, nemoci, atd.). Pacienti jsou často podráždění, nesoustředění, unavení, trpí poruchami spánku, jsou velmi nedůvěřiví, až posedlí a depresivní. Neumí popsat, co jejich úzkost vyvolalo a proč vznikla.

Úzkosti se projevují i na těle, jelikož tělo si myslí, že je ohroženo a začne se tak připravovat na “boj nebo útěk”. Dojde ke zvýšení tepové frekvence, pacienti si stěžují na pocity, jako že jim “vyskočí srdce z hrudníku”, takovému stavu se říká palpitace. Dále popisují, že se jim těžko dýchá, mají pocit dušnosti a tlak na hrudi, často trpí nechutenstvím, nauzeou (= pocit na zvracení, zle “od žaludku”), závratěmi, svalovým napětím, ztuhlostí končetin a pocitem “knedlíku v krku”. Také se velmi potí a pociťují návaly horka. Záchvaty úzkosti trvají něco mezi 5-30 minutami.

Většinou se úzkostný stav spustí při nějaké stresové nebo nepříjemné situaci. Nemocného jeho úzkosti tak vyděsí, že se začne vyhýbat místům a situacím, které si myslí, že je vyvolaly, nebo kde například panickou ataku v minulosti už zažil, protože se bojí, že se záchvat bude opakovat, co pak vede k sociální izolaci a přidruženým problémům spojených s odloučením od společnosti.

U koho se nemoc vyskytuje a proč vzniká?

Panická porucha se vyskytuje asi u 1 % populace. Možná i více, ale většina lidí si myslí, že se jedná o jinou nemoc, proto nejsou ve statistikách zahrnutí. Dvakrát častěji jsou postiženy ženy. První projevy nemoci se objevují nejčastěji buď v období dospívání, mezi 15-24 rokem života, nebo pak okolo 50. roku.

Předpokládá se, že nemoc vzniká kvůli nerovnováze neurotransmiterů v mozku. To jsou látky, které v nervové soustavě umožňují přenos jednotlivých elektrických signálů mezi nervovými buňkami, kterým se říká neurony. Spojení neuronů a místo, kde probíhá posun informace, je synapse. Tam je potřeba, aby byla rovnováha mezi excitačními, které přenos podporují, tak inhibičními neurotransmitery, které naopak přenos tlumí, aby buňky nebyly přetížené. Pokud vznikne nějaká nerovnováha, mohou vznikat různá psychiatrická onemocnění, pak záleží na tom, který systém neurotransmiterů je narušen.

Jak a u koho se panická porucha vyskytuje?

Roli sehrává také dědičnost, což znamená, že pokud je nemocný rodič, je pravděpodobné, že nemocí bude trpět i jeho potomek. Samozřejmě, nemusí to tak být vždy, záleží na vnějších podmínkách, které na dítě budou působit a jak ho v životě ovlivní. Například v jakém prostředí vyrostlo, jaké mělo vztahy s rodiči a sourozenci, jak to vypadalo u něj ve školce a ve škole. Také vznik nemoci může ovlivnit užívání drog nebo nadměrná spotřeba alkoholu.

Komplikace panické poruchy

Až 70 % pacientů, kteří trpí panickou poruchou, trpí také agorafobií, což je chorobný strach z otevřených prostranství a veřejných míst. To může velmi snižovat kvalitu života, jelikož takoví lidé ve vygradovaném případě nejsou schopni opustit svůj domov, který berou jako svou “bezpečnou zónu”. Jen myšlenka na to, že by měli jít ven mezi lidi a vyjít tak ze své komfortní zóny, může spustit panickou ataku. U méně závažných případů stačí jen pocit, že jsou daleko od domova, daleko od místa, kde se cítí dobře, například někde v lese nebo v přírodě a nebo že se v okolí vyskytují lidé, mezi kterými se cítí uvěznění.

Dále se k nemoci často přidává deprese, depersonalizace (=pocity nereálného já, celého těla, nebo jeho části) a derealizace (=pocit, že okolní svět neexistuje, je nehmotný).

Panická porucha - strach pacientů vycházet z domu
Popis obrázku: Pacienti s panickou poruchou se často bojí vycházet z domu, který je pro ně jediným bezpečným místem.

Diagnostika panické poruchy

Diagnostika se opírá o podrobnou anamnézu, tedy souhrn informací o předešlém životě pacienta, podstatných pro hodnocení jeho aktuálního zdravotního stavu. Jako první by se měly vyloučit somatické nemoci neboli nemoci, které se vztahují k tělu, které mohou mít projevy na těle jako úzkost. Což je třeba infarkt, projevující se tlakem na hrudi, neschopností se pořádně nadechnout a pocity palpitace, kdy má člověk pocit, že mu ”vyskočí srdce z hrudníku”. Dále například astma3, epilepsie, nádory a intoxikace alkoholem nebo drogami.

Léčba panické poruchy

Pacienti jsou často přesvědčeni, že trpí nějakou somatickou, tedy tělesnou nemocí. Velmi často se stává, že nemocní jsou opakovaně vyšetřováni na kardiologii nebo na neurologii, ovšem výsledky se stále vracejí z laboratoří negativní.

Obecně platí, že čím dříve se nemoc diagnostikuje a čím dříve se s léčbou začne, tím kratší a mírnější bude samotný průběh nemoci. Proces léčení je běh na dlouhou trať, který se může protáhnout až na několik let. Jakou má úspěšnost, to se nedá přesně popsat, někteří se spontánně uzdraví a nemoc se jim už nikdy nevrátí, u jiných se panické ataky mohou zase po nějaké době objevit. Je bohužel i malé procento lidí, kterým léčba nepomáhá. Pokud dojde k odstranění primárního problému, který vyvolává panické ataky, většinou odezní i všechny komplikace. Pro větší efektivitu je vhodné spojit užívání léků spolu s psychoterapií.

Co se týče užívání léků, na prvním místě se využívají antidepresiva, nejčastěji SSRI, léky, které brání vychytávání a odbourávání látky, která navozuje v mozku pocit štěstí a radosti - serotoninu. V těle nemocného probíhají mechanismy, které serotonin likvidují a ty jsou právě blokovány těmito antidepresivy. Takže serotonin může působit delší dobu, což pacientovi dodává ten šťastný pocit. Další jsou léky ze skupiny SNRI, které mají za úkol zabránit zpětnému vstřebávání noradrenalinu. Noradrenalin je látka, který má jako hlavní úkol modulovat stresovou odpověď těla. Dále se užívají tricyklická antidepresiva, která také zabraňují zpětnému vychytávání serotoninu a noradrenalinu a tím zvyšují a podporují jejich účinek. Nástup jejich účinku je přibližně za 3-6 týdnů od začátku léčby.

Dále se využívají k léčbě anxiolytika, hlavně benzodiazepiny, které mají na starost odstranit úzkostné stavy, strach, nervozitu a pocity tělesného napětí. Vzhledem k tomu, že se na nich dá vytvořit závislost, se doporučují jen na začátku léčby, dokud ještě nepůsobí antidepresiva a pak je začít pomalu a postupně vysazovat. Při rychlém vysazení může pacient trpět dalšími problémy.

Pokud je nemoc velmi vážně rozvinutá, může lékař sáhnout i po antipsychotikách, které se primárně využívají na léčbu psychóz, tedy nemocí, u kterých se vyskytují halucinace a bludy, jako je například schizofrenie.

Co se týče psychoterapie, i ta má své místo a velký význam při léčení panické poruchy. Jedná se hlavně o kognitivně behaviorální psychoterapii, kdy pacient dochází na sezení a hodně do podrobností s psychoterapeutem rozebírá své úzkostné stavy, proč a kdy vznikají, jak se u nich cítí. Cílem je dopátrat se k tomu, kde to všechno začalo a zda to nemá spojitost například s těžkou životní situací, nepříjemnou událostí nebo jiným problémem, který tohle všechno vyvolal.

Někteří nemocní dávají šanci i přírodní léčbě. Na zklidnění například mohou působit bylinky jako je meduňka, třezalka nebo heřmánek.

Pacient musí být “vyškolen” o svém stavu, musí pochopit, jak se v daných situacích chovat a proč jeho stavy vůbec vznikají. I když pak už ví, jakou nemocí trpí a má od lékaře všechna doporučení a podrobnou edukaci, stejně se často stává, že není schopný zareagovat a svůj stav vůlí ovládnout. Je nutné, aby se za to necítil vinen a neobviňoval se za to, jelikož se nachází v opravdu těžkém souboji sám se sebou, se svým tělem, které neovládne a léčba vyžaduje opravdu dostatek času.

Neléčená panická porucha může vést k hospitalizaci na psychiatrickém oddělení. Někdy hrozí i nebezpečí pokusu o sebevraždu.

Prevence?

Propuknutí onemocnění se dá za jistých podmínek předejít, ovšem záleží na tom, proč nemoc vzniká. Pokud se jedná o vznik kvůli nerovnováze neurotransmiterů v mozku, to je bohužel neovlivnitelné, v takovém případě se dá pouze zmírnit nástup nemoci a správným opatřením ji lépe zvládnout. Pokud panická porucha vznikne kvůli nadměrnému požívání alkoholu, tomu se předejít samozřejmě dát.

Doporučuje se zdravý životní styl, vyvážená strava, pohyb a dostatek spánku a relaxace. Ideálně se i vyhýbat stresovým situacím, což bohužel není vždy možné. Proto je na místě se je naučit zvládat, případně řešit. Pokud s tím máte problém, určitě se neváhejte obrátit na odborníka.

Video (SK): Život s úzkostnou poruchou

Související články

Více o panické poruše na modrykonik.cz

Použité zdroje

  1. https://www.wikiskripta.eu/w/%C3%9Azkostn%C3%A9_poruchy
  2. https://www.wikiskripta.eu/w/Panick%C3%A1_porucha
  3. https://cs.wikipedia.org/wiki/Agorafobie
  4. https://www.mojezdravi.cz/nemoci/panicka-porucha-2079.html
  5. http://www.upsychiatra.cz/panicka-porucha/

Použité zdroje obrázků

  1. https://cdn.pixabay.com/photo/2016/08/31/19/22/portrait-1634421_960_720.jpg
Pomohl ti tento článek?
 / Ne

Zkušenosti s panickou poruchou

Máš zkušenost s panickou poruchou?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
lv
1. pro 2015

... s PP už umím žít

S panickou poruchou se léčím 13 let, zpětně se ohlédnout zjistím, že i dřívější stresy, strachy již měly s tímto souvislost, ať se jednalo o školní vyhýbání tělesné výchově, kde jsem dosáhla většinou i osvobození od TV, nevolnosti v době stresu, při jízdě dopravními prostředky...

Ve 25 letech, úspěšná v práci, se vztahem, co stál za bačkoru, jsem měla potíže prostě dojet z práce domů, bylo to daleko, doprava celkem komplikovaná a já musela jít 3x čůrat před cestou, málo jsem pila, stejně mne často přepadala nevolnost v tramvaji, silné nutkání na močení, s tím spojené sucho v puse, závratě, zrychlené dýchání, polévání horka, třes, slabost. Někdy i mdloba, či pocity jako při mdlobě, kdy jsem si musela opravdu sednout na zem. No, potvrdila se panická porucha, úzkostně depresivní, agorafobická.

Potíže se mi dostavují v "místech bez úniku" takže nejčastěji dopravní prostředky, fronty v obchodech, na úřadech...

Pomáhá mi léková terapie, antidepresiva, která obvykle užívám něco kolem roku, pak třeba 2 roky ne - vše pod vedením lékařů, žádné samovolné vysazení, to vůbec. A léky na snížení úzkosti, které beru nárazově, když je nejhůř - jako první pomoc, berličku /mám je všude, v peněžence, v kabelce naprosto vždy/.

A také psychoterapie - sedl mi až 3. psycholog, s předchozími jsem úspěch neměla. Naučil mne, jak potíže zvládat, přijmout, vypořádat se s nepříjemnými pocity, mechanismus, jak to v těle vzniká.

Není to nic příjemného, ale jsou horší věci na světě. 8-)
1 poděkování
partyzanka91
10. črc 2014

Úzkostný strach v těhu

Ahojky,
byla jsem požádána, jestli bych nemohla přispět osobní zkušeností s panickou poruchou na základě diskuze, do níž jsem přispěla. Sice to u mě nebyla přímo panická porucha, ale rozhodně se jednalo o přehnanou úzkostlivost. Povím vám tedy svůj příběh:

Žila jsem spokojený život se svým manželem a chodila do práce, uklízela a tak. V manželství vše klapalo, ale mě přesto dny připadaly takové prázdné a zdálo se mi, že nemám žádný cíl v životě. Byla to jen relaxování mezi prací a práce pořád stejná, nikam dál nevedla. Začala jsem toužit po tom mít miminko, zpestřit tak náš život. Manžel nebyl proti (ale ani se nedá říct, že by přímo chtěl). Začali jsme se snažit:

Po prvním snažení jsem byla celá natěšená, čekala že to hned výjde, tak jsem si to přála až mi začalo být blbě a já se radovala že se zadařilo, pak přišla ms a já strašně bulela a byla zklamaná. Takhle jsem probrečela ještě 2 další MS a pak jsem začal propadat beznaději. Věděla jsem, že na to nesmím myslet, že mám být psychicky v pohodě. Jenomže čím víc jsem se snažila na dítě nemyslet, tím víc jsem na to myslela a stresovala se z toho.

Řekla jsem si takhle to dál nejde, 5 měsíců se nedaří a já se pořád deptám. Změnila jsem taktiku, namluvila jsem sama sobě že dítě nechci, začala jsem si užívat věcí, kterých bych si jako matka neužila, o víkendech dlouho spát, jít si kam chci. Nalhala jsem sama sobě, že nechci otěhotnět, snad se to nestane. A hle! Předtím mrcha přicházela vždy předčasně (jak jsem jí strašně nechtěla dostat tak dorazila spolehlivě a dřív než měla) a nyní se blížil termín ms a nic, už jsem začínala doufat, že se zadařilo, ale stále jsem si říkala, že dítě nechci. Obelhávala jsem své tělo, říkala ježišmarjá snad nejsem těhotná to by tak scházelo ať ta mrcha příjde. A ona nepřišla!!! Už měla dva dny spoždění a já byla s manželem na Václaváku, chtěl nám koupit víno a já říkala že nechci. Vymlouvala jsem se, že beru léky na podporu otěhotnění, při kterých nesmím pít alkohol (bála jsem se, že kdybych to prozradila, tak mrcha opožděně dorazí). Jenže třetí den jsem to už nevydržela a řekla mu, jestli nekoupí těhu test, byl dost překvapenej :-D. 4 den ráno jsem si ho udělala a dvě čárky mě ani moc nepřekvapily, čekala jsem to. Ano měla jsem radost, ale žádná euforie to nebyla.

Dostavil se strach, co když přece jen začnu krvácet a všechna ta radost se vytratí? Těšila jsem se na gyndu, až mě těhu definitivně potvrdí, měla jsem obavy, že těhotná nejsem a je to nějaká porucha i kolegyně v práci mi říkali, že to tak může být. A to jsem ještě naštěstí nevěděla o tom, že je možné nevidět srdíčko. Na UTZ jsem šla po 14 dnech. V 6tt. srdíčko už krásně tlouklo. Dostala jsem první UTZ fotku. Pak, když jsem už věděla o tom bijícím srdíčku, měla jsem strach, že se zastaví. Neustále jsem myslela na to, jestli ještě pořád bije, přála jsem si mít UTZ doma, abych si to mohla ověřovat. Jednou večír jsem měla takový strach z potratu, že jsem až cítila návaly tlaku v hlavě a bála se, že se spustí krvácení, nestalo se to tak.

Na gyndu jsem lítala snad co týden kvůli kdejakému problému: píchá mě trochu v podbříšku, nezvracela jsem a dnes ráno najednou zvracím apod. Každý UTZ jsem s hrůzou čekala, že doktor řekne, že srdíčko tam není. Ale srdíčko tam vždycky bylo a fazolka rostla. Před prvním screeningem jsem měla takovou hrůzu, že tam naleznou VV a budu muset na potrat ,že jsem se den před vyšetřením málem modlila k Bohu (a to v něj vůbec nevěřím) nebo k čemukoli, co existuje, aby to bylo v pořádku, že obětuji za to cokoli. V noci jsem málem neusnula a dlaší den byla rozklepaná až do té jedné hodiny, byla jsem tam už hodinu před vyšetřením a měli zrovna volno tak mě vzali dřív.

Když začalo vyšetření, tak najednou strach opadl, sestřičky byly milé, docela vtipně komentovaly co viděly a ten jejich optimismus mi pomohl, vyšetření jsem si užila a sledovala své dětátko na obrazovce, bylo to moc krásné a v tu chvíli jsem si už nic špatného nepřipouštěla. Po screeningu se mě nesmírně ulevilo, ale ne na dlouho. Ještě pořád jsem necítila pohyby miminka, a tak jsem nemohla vědět, zda v tom bříšku pořád žije a dýl než 14 dní bez kontroly na gyndě jsem nevydržela. Když jsem slyšela jak často vychází špatný tripple test, ze strachu jsem jej odmítla, i tak jsem se už nervovala ažaž. Každý říkal užívej si to těhu a nestresuj se, stresuješ i dítě, ale to se vám lehko řekne :-(. Pak jsem začala cítit slabé pohyby a už to bylo lepší, ve stejnou dobu jsem se i dověděla, že existuje AngelSounds a zakoupila ho, no a srdíčko jsem nádherně našla. Takže už jsem pohyby cítila a o drobkovi věděla a když jsem je necítila, tak jsem poslechla a byla klidná.

Ještě mě ale čekal UZ ve 21.tt a já se opět bála, že se najdou nějaké skryté VV, co se nenašly při tom prvním. Ale i na druhém UTZ bylo všechno v pohodě, jen ke konci vyšetření jsem se vyděsila, řekli že se musí podívat ještě na placentu ze spoda, že je nízko - došlo mi, že to tak nemá být. Ptala jsem se, co je za problém a bylo mi řečeno, že placenta je dole a pokud nestoupne budu muset rodit sekcí - byla jsem z toho nešťastná, protože jsem strašně toužila po přirozeném porodu. Navíc jsem se bála, že díky kleslé placentě můžu pozdně potratit. Ve 24.tt jsem šla na kontrolu té placenty a sláva!, byla už nahoře.

Hodně se mi ulevilo, ale pak jsem chytla virózu, měla jsem bolesti v krku, teploty, kašel, rýmu a strašně se to vleklo, bála jsem se že to mimču neprospívá a byla naštvaná, že musím ležet doma. Chtěla jsem už začít kupovat výbavičku. Pak viróza odezněla a já se začala rozhlížet po věcech pro naše malé (nenechali jsme si říct pohlaví, abych měla při porodu větší překvapení), navíc lidé už začínali vidět moje bříško, oteplovalo se, já nosila slabší oblečení a navíc už se pěkně vyboulilo - tak konečně bylo znát že jsem těhule. Začala jsem být na to bříško hrdá, prožívala jsem si sílící kopání mého mimíska a KONEČNĚ jsem poznala co to je si těhoteství užívat. Najednou jsem byla hrozně šťastná a starosti odezněly to prázdna, mozek byl najednou přesvědčenej, že už se nemůže nic stát, že je to nepravděpodobné. Začaly úžasné dny (do práce jsem už nechodila kvůli rizikovému pracovišti) lenošení, sledování Ordinace v Růžové zahradě a dojemné brečení u osudů jejích hrdinů. Hladila jsem si břicho, sledovala pohyby a už se strašně těšila na miminko a také na to, jak si užiju porod - jeho příchod na svět. Porodu jsem se vůbec nebála (jen toho, že by mi mohly dojít síly a selhala bych). Užívala jsem si toho, že lidé vidí mé bříško a najednou jsem si mezi těmi lidmi připadala důležitá - nádherný to pocit (vždycky jsem bývala spíš naprosto bezvýznamná, tak mě těšilo být trochu středem zájmu).

Opět jsem se začala stresovat ke konci těhu, protože jsem se bála přenášení, slyšela jsem, že pro mimi není dobré. Neměla jsem žádné poslíčky ani nic, co by nasvědčovalo přicházejícímu porodu. Pak mi ve 40.tt odtekla voda v 8 večír a odjeli jsme do porodnice, ale nic se nedělo, žádné kontrakce. 2 dny vyvolávaly - bez úspěchu, tak jsem nakonec rodila císařem a najednou mi to nevadilo, že nebudu mít přirozený porod (až mnohem později se dostavilo zklamání, že jsem nerodila přirozeně a určitá prázdnota, hledání něčeho, co mělo být mezi těhu a rolí maminky). Měla jsem strašnou radost ze své krásné zdravé holčičky, která se mi narodila.

Když se teď podívám na těhu zpětně, tak vědět, že to dopadne takhle, mohla jsem být celé těhu bezstarostná a užít si ho celé. TAkhle jsem si užila jen necelou jednu polovinu a moc toho lituju, takové krásné období mohlo být krásné už mnohem dřív. Jenže vím, že kdybych to prožívala znova a nevěděla výsledek dopředu, budu mít úplně stejné stresy.

Nevím, jak se tomu stresu vyvarovat, co poradit. Je to těžké, když je pro vás to malé ve vašem bříšku středem světa a nic špatného si nedokážete ani jen představit. Máte pocit, že byste to nepřežili. Jen je možné, že kdybych byla těhotná někdy znovu, tak už se na to mimi nebudu tak upínat, jelikož jedno mám a mám smysl života. Možná to je to řešení, mít nějakej cíl, něco, co by nás těšilo, kdyby těhu nevyšlo. Abychom nesázeli vše na jednu kartu. Jenže v mém případě to tak nebylo a to miminko pro mě byla jediná záruka štěstí. Měla jsem pocit, že nic jiného by mě nebavilo. Naštěstí se zadařilo a já jsem jako maminka moc spokojená a konečně ten smysl života mám.

Přeju všem těhulkám i snažilkám, aby se jim taky jejich sen splnil a staly se šťastnými maminkami tak jako já.
2 poděkování