Dle naší paní doktorky teda nevadilo, že dcera je pohybově pozadu, až když už jsem se opravdu rozčílila, tak nás v roce poslala k rehabilitační lékařce. Ta hleděla proč tam jsem tak pozdě, že je něco špatně muselo prý jít vidět už ve třech měsících. Nicméně nás z péče propustil v půl roce i neurolog s tím, že je v pořádku, akorát máme trochu kulatá záda.

V roce jsme ještě neseděli, a po kontrole začali teda cvičit Vojtovku, neměli jsem vůbec aktivní břišní svaly. Nemůžu si ji vynachválit. Při druhém cvičení jsem se trochu teda složila, bylo to pro mě psychicky náročné. Ale když si dcera po dvou měsících cvičení sedla a bylo vidět jak je spokojená, stálo to za to! Byla to dřina, cvičili jsem zrovna v létě ve vedrech, malá z toho byla vždy celá mokrá, ale neodpustila jsem jí ani jeden cvik. S paní fyzioterapeutkou jsem trénovala cviky tak dlouho, až jsem je prostě zvládla s malou zacvičit. Dostali jsem od ní spoustu rad i do budoucna, aby malá na záda trpěla co nejméně. Lehká kyfoza nám totiž zůstala. Sama fyzioterapeutka se zajímala jak to malá psychicky zvládá, že jinak bychom cvičili jinou metodu, ale ta nemá prý takové výsledky.

Čeká nás ještě teď kontrola ve třech letech, tak uvidíme, jak dopadneme. :-)

Moje dcera se bohužel narodila s vrozenou vadou kyčlí. Ihned po narození byla nasazena Frejkova peřinka, která jí bohužel ještě více uškodila a skřípla nerv v levé kyčli. Po různých konzultacích nás hnali do nemocnice na vertikální trakci. Já jsem ji zpočátku odmítla a i přes doporučení lékařů se rozhodla začít cvičit Vojtovku. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí co jsem při léčbě dceřiných kyčlí mohla udělat. Ortopedi mnohdy neuznávají fyzioterapeuty a díky jednomu super pánovi si moje dcera spravila alespoň pravou kyčel. Levou už se bohužel Vojtovkou spravit nepodařilo. :-( Dodnes více dám na rady zkušených fyzioterapeutů, než přechytralých ortopedů!

Moc děkuji za poslední článek, který jsem si přečetla. (aja9). Mám 3 měsíční holčičku a diagnóza je centrální hypotonický syndrom, který nevíme čím byl způsoben.

Nicméně cvičíme vojtovu metodu, malá si brouká a usmívá se. U cvičení pláče, ale mně to nestresuje. Vím, že cvičím pro ni. Nevíme jaký bude vývoj a psychicky je to pro mě velmi náročné, ale snad "to" dáme. Občas si popláču, ale hned se zase zapřu a vím, že tím malé nepomůžu.

Přeju maminkám hodně sil. Myslím, že se to vyplatí.

Náš syn se narodil čtyřkilový, ale velikost mého břicha tomu asi úplně neodpovídala, takže se narodil se vtočenýma nožičkama.
V porodnici mi doporučili nožičky masírovat, což jsem dělala, i když se mi nezdálo, že by to mělo kdovíjaký efekt. Při kontorle kyčlí u ortopeda ale byla malému doporučena rehabilitace. Já jsem očekávala, že nám ukáží zase jiné druhy masáže nožiček anebo že mu prostě budou s nožičkama cvičit, byl tedy pro mě dost šok, když na syna nastoupili s Vojtovkou, která pro něho byla značně stresující.

Při první kontrole jsem neměla daleko k pláči a byla jsem přesvědčená, že toto rozhodně nezvládnu. Nakonec jsem se samozřejmě pokoušela dodržovat rozpis cvičení, synovi jsem u cvičení zpívala, což se mu líbilo. Ve chvíli, kdy začal bolestivě brečet, cvičení jsem ukončovala, i když jsme neměli docvičeno. Asi na druhé kontrole nám fyzioterapeutka řekla, že nožičky už jsou skoro dobré, ale že má syn slabé břišní svaly a že jí přijde opožděný (byly mu necelé 3 měsíce, koníky pásl sám skoro od porodnice, uměl se převalit na bok, chytal hračky atd.), tak jsem z toho byla opět zaskočená, protože podobně staré děti mých kamarádek dost často třeba v tomto věku ještě vůbec nedržely samy hlavičku a jejich doktorky to neřešily.

Se synem jsem dále cvičila svým způsobem - se zpěvem a jen do breku, taky to nebylo 4x denně, ale třeba 2x, krom toho jsem mu nožky pro jistotu masírovala, jak mi ukázali v porodnici. Pak jsme se z jedné kontroly omluvily kvůli očkování a když jsem znovu volala, abych nás objednala, tak mi fyzioterapeutka do telefonu řekla, že už vlastně ani nemusíme chodit, pokud se nebude malý ZASE opožďovat. No, přiznám se, že jsem nechápala, o čem mluví, v té době byly synovi 4 měsíce, uměl se převalit na břicho na obě strany a dělal všechno, co by mělo dítě v jeho věku umět.

I když synovi s nožičkama Vojtovka pomohla (vždycky po kontrole, kde s ním cvičila i sama fyzioterapeutka, se mi zdály lepší), druhé dítě bych při této "vadě" už asi Vojtovkou netrápila. Taktéž bych se nenechala zaskočit řečmi o opožděnosti, myslím, že se tím jen občas zdravotníci pokoušejí maminky stresovat, aby je donutili cvičit poctivě i přes pláč miminka. Dnes je synovi 10 měsíců a dva týdny a co se motoriky týče, je velmi šikovný (chodí, jezdí na odrážedle, vyleze si sám na nižší postel, vleze si do houpacího křesílka, kope do míče atd). Zatím ale skoro nic neříká, kromě nenenenene. Ještěže neexistuje Vojtovka na hlasivky, jinak by nám ji určitě naordinovali :-)

Ahoj Maminky,

mám jedno dítě a to holčičku, které bude 5 měsíců. Vojtovou metodu cvičíme cca od 2.měsíce. Již ve 4.týdnu se paní doktorce nezdála hlavička. Stálé ji Julinka otáčela vlevo. A celá byla orientována doleva a vpravo jako by nereagovala. Říká se, že se to do 6 týdnů upraví, ale u nás bohužel ne.

S Vojtovkou jsme tedy začínaly ve 2 měsících. Ze začátku jsem hodně trpěla a přemýšlela nad tím. Ale postupem času, co jsem cvičila a cviky se přidávaly, jsem viděla, že jí to pomáhá. Hlavička se spravila, sice to ještě není tak jak by mělo být, protože špatně paseme koníky, atd. (vše zapříčiněno tím špatným postavením tělíčka), ale statečně bojujeme a blížíme se k cílí. Každý pokrok, který Julinka udělá, je pro mě výhra.

A věřte, Vojtovka nebolí, je to jen protivné pro děti, protože je blokujeme v pohybu :)

Milé maminky, také se s Vámi podělím o naše zkušenosti se cvičením Vojtovy metody, snad to někomu pomůže.

Již v synových necelých třech měsících si moje sestra (fyzioterapeutka) všimla asymetrie při pasení koníků - syn se opíral více o jednu ručičku. Dětská doktorka sice problém neviděla, ale na mou žádost nás odeslala na odborné vyšetření, kde problém potvrdili, takže jsme začali cvičit.

Jezdili jsme do zařízení RL-Corpus v Olomouci, kde se na Vojtovu metodu specializují a mohu je jen doporučit.
Při první návštěvě proběhlo vyšetření malého - předem varuji všechny maminky - vypadá to hrozně, ale miminka to nebolí. Při vyšetření jde o to, aby fyzioterapeut zjistil jak svaly reagují na určitý druh zatížení. Fyzioterapeut tedy nahé miminko uchopuje sérií chvatů za ruce či nohy a sleduje svalové odpovědi. Synovi se vyšetření nelíbilo (mimo jiné jsou při něm mimča chvilku držena i hlavičkou dolů), ale trvalo to jen chviličku.

Po stanovení diagnózy mě fyzioterapeut naučil první cvik (vše jsem si mohla nafotit), který jsem potom se synem doma 4x denně cvičila, vždy po dvou opakováních - 2x na pravou a 2 x na levou stranu. Vysvětlil mi také základní pravidla ke cvičení, o která se s vámi níže také podělím.

Na příští kontrole za pár dní zkontroloval, zda cvik provádím správně a naučil nás další cvik. Poslední třetí cvik zase přišel až po nějaké době, aby měl prcek čas si na zátěž zvyknout. Každý nový cvik malý vždy obrečel (a já s ním), ale vždy to trvalo jen určitou dobu a zvykl si na něj.

Pro nás mamky je to samozřejmě strašně těžké, dělat dětem něco, při čem pláčou, ale je třeba si uvědomit, že je to nebolí. Stěžují si, protože je nutíme dělat něco, co jim samo nejde, ale bolest necítí. Vyzkoušela jsem si to na sobě - sestra se mnou odcvičila prckovu sestavu, abych přesně věděla, jak se cítí a co mu to vlastně provádím. A nebyla to žádná hrůza ;-) Také jsme se časem dostali do fáze, kdy syn zvládal cvičení většinou bez pláče.

I tak ale byly dny, kdy jsem to těžce nesla a chtěla se vším seknout. V tu chvíli mi moc pomáhalo, že ve stejné době cvičila se svojí holčičkou i kamarádka, se kterou jsme se navzájem ve svých slabších chvilkách podporovaly (díky @jasmi).

S cvičením jsme skočili po čtyřech měsících, kdy asymetrie vymizela a ještě nás čeká jedna kontrola, až malý začne chodit. Věřím, že dopadne dobře a jsem ráda, že můžu říct, že jsem pro jeho zdravý vývoj udělala všechno, co bylo v mých silách, byť to bylo občas těžké.

PRAVIDLA OBECNé I NAŠE VLASTNÍ:
1. Vždy cvičíme na obě strany - levou i pravou.
2. Miminko musí být nahé, abychom mohli vidět reakce na jednotlivé cviky. Tzn. je třeba cvičit v teplé místnosti na nějaké podložce (u nás obyčejná rozstřižená karimatka).
3. Cvičíme minimálně třikrát, lépe však čtyřikrát v průběhu dne (dvakrát je jako necvičit vůbec).
4. Necvičíme těsně po jídle.
5. Necvičíme těsně před spaním - dítě by mělo mít vždy po cvičení možnost alespoň půl hodinky volného pohybu, aby si mohlo svaly, které jsme cvičením aktivovali, protáhnout a procvičit samo.
6. Je dobré si ze cvičení udělat rituál - cvičit na stejném místě, ve stejnou dobu apod. - syn už pak věděl, co ho čeká a nebyl stresovaný. Na prcka jsem vždy u cvičení mluvila klidným hlasem, povzbuzovala ho a když bylo nejhůř, alespoň jsem nahlas počítala, kolik vteřin ještě zbývá. Pomáhalo to jemu i mně :-)
7. Je důležité používat signál pro konec cvičení - vždy po skončení cvičení jsme chodili se synem koukat, jak se točí mikrovlnka a poslouchat jak cinká. Po pár dnech pochopil, že to znamená, že je docvičeno a vždy se okamžitě uklidnil.
8. Nemoci - necvičíme tehdy, kdy bychom my sami nešli cvičit. Prostě oficiální pravidlo je, že pokud je horečka nad 38°C, tak se necvičí, ale samozřejmě, chce to s rozumem. Já bych taky například s rýmou nešla na aerobik, vy jo? :-D Necvičili jsme, ani když byla ta extrémní horka...
9. Necvičíme po očkování - při živé očkovací látce deset dní, při obyčejné jeden den (Mudra vám řekne, jaká to je).
10. No a když už nemůžu (já, nedokonalá matka), tak ještě třikrát můžu!!! :-)

U nás se začala cvičit Vojtova metoda poměrně pozdě, synovi bylo 8 měsíců.
Začátky byly krušné, ale jednodušší v tom, že jak se chlapeček příliš nehýbal, daleko lépe se s ním pracovalo. Cvičili jsme 4x denně. Zpočátku jsem byla hodně ve stresu z toho zda cvičíme korektně, jestli určené pozice provádíme tak jak se má a tlačíme na ta správná místa. Byla jsem hodně unavená, především psychicky, z křiku, který cvičení provázel.

Celé 3 měsíce neměla Vojtova metoda žádný výsledek. Až poté, kdy jsme tuto metodu spojili s dalším cvičením (osobně si myslím, že spíše to jiné cvičení Maxovi zabralo) jsme začali pozorovat pokroky. Čím byl totiž synek starší, tím lépe zvládal s vojtovkou bojovat, tedy proti ní :-) Kolem 10.měsíce ho napadlo nespolupracovat. Nechal se naskládat do pozice, byl jako hadrová panenka a jen tak vláčně ležel, vůbec netlačil proti. Přibližně v 11. měsíci zvládl vyvinout takový protitlak, že jsem cvičení s ním přestávala fyzicky zvládat.

Vojtova metoda není bolestivá, je jen náročná, tedy především pro rodiče, kvůli křiku. My jsme hledali a našli více možností, jak s chlapečkem posilovat oslabené svaly. Časem jsme přešli k jiné metodě, která je pro starší děti vhodnější a Maximovi pomáhá a bude pomáhat dále. Chtěla bych tím říct, že ačkoli je Vojtova metoda určitě funkčním řešením, ne vždycky je tím jediným řešením.

Ahoj maminky, mám dvě děti - dceru 3,5 roku a syna 10m. Vojtovu metodu jsme s dcerou cvičili přibližně 2 měsíce jen kvůli tomu, že neodpovídala tabulkám a byla trochu línější. Přiznám se, že jsem to trochu "flákala", protože jsem věděla, že to dcera až tak moc nepotřebuje.

Se synem, který má vrozenou vývojovou vadu cvičíme dá se říci od narození, i když už jsme vystřídali několik fyzioterapeutů až teď jsem spokojena a vidím konečně výsledky. Jsem ráda, že takové cvičení existuje, protože synovi opravdu pomáhá. Jen bych řekla, že je důležité, aby si to neodcvičila maminka sama - což u mě cca 3měsíce bylo - fyzio mě naučila cvik a já pak musela cvičit - výsledky pomalu nulové, protože i když cvičím nedokážu zacvičit tak jako fyzioterapeutka. Nyní docházíme 2x týdně k fyzio, která s ním cca 20min opravdu pořádně cvičí a já si pak cvičím doma a opravdu si to nemůžu takto vynachválit.

A musím souhlasit, že dítka to nebolí. Jen prostě chceme po nich pohyb, který oni dělat nechtějí. I když je těžké slyšet své dítko plakat a nepomoci mu, je důležité se překonat, protože cvičíte jen pro zdraví svého dítka..

Předem upozorňuji, že nenabádám k nedodržování rad lékařů, ale popisuji jen naši zkušenost.

Tak tedy, měli jsme komplikované těhotenství, na konci časté monitory kvůli malému množství plodové vody a menšímu váhovému odhadu miminka (délkou ale bylo ok). Porod nakonec vyvolávaný a zakončený akutní sekcí, neb malý měl špatně natočenou hlavičku a při kontrakcích mu klesaly ozvy. Narodil se s 3,02kg a 50cm. Byl plně kojený, vše ok, jen si stále držel "svou" frekvenci přibírání jako v břiše (co dva týdny skokově přibral). Naštěstí naše pediatrička toto neřešila.

Jak byl ale malý v břiše kvůli málu vody víc zmáčknutý, tak měl trošku vbočenou jednu nožku, ale to se brzy srovnalo. Jen hlavičku klonil víc k té jedné straně a na bříšku se mu ji nechtělo zvedat. Když mu byly asi 2,5 měsíce tak jsem se svěřila na kontrole, že tu jednu stranu hodně preferuje a na bříšku je pořád lenoch, ani hlavičku nechtěl moc otáčet, natož nějak zvedat a pást koníky. Doktorka nám tedy napsala žádanku na rehabilitace a doporučila režimová opatření, aby byl nucený se dívat na tu neoblíbenou stranu. Doporučení zabrala a do týdne si vše srovnal.

Na rehabilitaci nám ale bylo řečeno, že je motoricky na úrovni novorozence a má slabé svaly na bříšku a zádech a hned jsme dostali dva cviky Vojtovky a měli cvičit 4x denně. Hned druhý den - Vojtovka tedy na to nemohla mít vliv - začal syn krásně pást koníky, najednou. Cvičení byl pro mě tedy hrozný stres, ale snažila jsem se, je to přece pro jeho dobro, ale byli jsme z toho vyčerpaní oba, malý u toho šíleně brečel, počůrával se, odmítal pak kojení a vůbec byl přes den mrzutý. Z rozesmátého miminka byl uzlík nervů a ze mně taky. Za týden na kontrole nás pochvalila i za pasení, to nečekala a dostali jsme další cvik. To už jsem doma s nervama nevydržela a prostě jsme cvičili jen ráno a večer před koupáním, aby mi přes den pil a byl v pohodě a snažili jsme se motivovat hrou a hračkami k pasení koníků, aby vydržel.

Další kontroly (byly po týdnu, cca 14dnech a chodili jsme do Motola) se nesly v podobném duchu, vždy že má slabé břišní svaly a že teda musíme cvičit dál, že je to vidět, že cvičíme 4x denně (i když to nebyla pravda) a občas se pozměnil cvik. Syn pořád u cvičení plakal a počůrával se (prý je to reflex, já myslím, že to bylo opravdu strachy). Když v mém okolí už několikátá známá s malým dítětem byla poslaná na rehabku, kde dostali samozřejmě na cvičení Vojtovku, už jsem začala silně pochybovat. Je to jistě skvělé cvičení a může pomoct u opravdu postižených dětí nebo tam, kde je opravdu výrazné opoždění. Syn prostě není "tabulkový" už od narození. Asi dvakrát přišla i dětská dr. přímo z rehabilitace a malého prohlédla a dělala s ním polohové testy (vypadá to hrozně, prostě takové škubání dítětem ze strany na stranu a hlavou dolů a vyšetření reflexů - malý pak vždy dva dny usedavě plakal, bál se při koupání, když jsme ho nahého pokládali na lehátko, měl problém s usínáním).

Zkusila jsem tedy s cvičením přestat úplně, na kontroly jsme ale dále docházeli a byli chváleni, jak cvičíme. V pěti měsících se sám přetočil na bříško, tak jsem myslela, že další kontrola bude už s vysazením cvičení, ale rehabilitační i ta dr. po polohových testech řekli, že se to spíš zhoršilo a zase nám zvedli frekvenci cvičení na 4xdenně (předtím asi měsíc byla snížená na 2x denně, ale stejně jsem s malým necvičila - dělal pokroky i tak sám, po motivování hrou). To už jsem byla fakt zoufalá a zařídila malému vyšetření u dětského neurologa u Apolináře. Závěr - naprosto zdravé dítě, které nemá důvod se trápit Vojtovkou. Doktorka byla hrozně milá, syna vyšetřovala pomalu, jemně, povídala si s ním, žádné polohové testy, žádný pláč. Řekla mi, že se dnes Vojtovka hodně nadužívá a že mi jako lékařka teda nemůže říct necvičte, ale že kdyby byla v mé situaci, postupovala by stejně - tedy necvičila by. Říkala, že každé dítě je jiné a že rozhodně jí nepřijde, že by byl syn nějak opožděný.

Ano, na další kontrole v Motole byla pochvala, další kontrola se pak posunula kvůli nemoci, syn se mezitím otáčel na bříško na obě strany a jinak uměl vše, co umět měl. Naše pediatrička s ním byla naprosto spokojená, o Vojtovce věděla a věděla, že ji necvičíme, sama pak říkala, že ji fakt píšou snad každému druhému dítěti. No abych to zkrátila. Asi v devíti měsících ho už na kontrole rehabilitační těžko zvládala a já jsem říkala, že ho mám problém udržet a že necvičíme tedy tak často. Zase něco, že má slabé bříško atd. Pak tedy asi poznala, že na to prdím a řekla, že tedy když to nejde, že to není nijak zlé a ať tedy chodíme jen na kontroly k té dětské dr. na rehabilitační. Ta ho vždy jen prohlídla, ještě asi dvakrát mu dělala ty polohové testy a spíš radila jak motivovat hrou a říkala, že prostě má tu jednu stranu "šikovnější", ale že to je vlastně normální (najednou?!).

Syn začal v 8 měsících pérovat na kolenou, válel sudy a plazil se dozadu. V 9 měsících si sám sedl - nacouval z kleku. Dopředu se začal plazit v 9,5 měsících, plazil se tak, ale asi jen dva týdny a pak začal lézt. V 10 měsících si stoupal a v 11 měsících začal obcházet nábytek. V roce jsme byli na kontrole na rehabilitačním a dr. byla spokojená a další kontrola až bude sám dobře chodit - čas prý má do 18 měsíců v pohodě. První samostatný krok udělal syn najednou před pár dny - čili v 15 měsících. Stále hlavně leze a chodí s přidržováním se nábytku. V prostoru si nestoupá, ale když se pustí, rovnováhu už drží. Je ale hrozně šikovný, společenský, vysmátý, "ukecaný", rozumí už spoustě věcí, když vidí kapesník začne si ho dávat k nosu a smrkat, to samé mořskou vodu ve spreji, ví kam co patří, když něco dostane, poděkuje - říká "dikam". Má své tempo a já ho do ničeho netlačím. Snažím se motivovat, aby se víc pouštěl do prostoru, ale zatím má lezení stále jako jistotu :-). Tenkrát jsem ale byla "čerstvá" máma a myslela jsem, že když s ním nebudu cvičit, nebude třeba chodit atd., i mě tak "strašila" ta rehabilitační, že bude mít velké problémy.

Dneska bych na rehabku nešla dřív, než by měl syn větší než dvouměsíční zpoždění (oproti těm zatraceným tabulkám). A vyhledala bych pracoviště, kde se cvičí Bobathova metoda-motivace hrou, i kdybych to měla platit. Každé dítě je jiné a má svoje tempo, nelze ho nacpat do kolonek.

Můj syn není tabulkový už od doby, co byl v břiše, je to pohodář, většinou vše začne dělat najednou - jako by to uměl odjakživa, bez nějakých větších náznaků. Jiné děti už dávno chodí a on teprve začíná s prvními samostatnými krůčky. No a? Ale asi je ta Vojtovka dobrý byznys. Za mě má ale místo hlavně u nedonošených dětí a dětí, kde je nějaký vážnější problém než jen to, že má hlavičku ke straně nebo že už měl podle tabulek pást dva týdny koníky, nebo že sousedovic dítě už leze a naše ne. Musí se opravdu pečlivě zvážit, kde převáží přínosy nad negativy této metody a zda se nejprve nevydat šetrnější cestou, přátelštější k mamince i dítěti. A řídit se i vlastním pocitem, i když jste mámou poprvé a "straší" vás doktoři.

Ahoj maminky, chtěla bych se nejdříve představit.

Jsem maminkou dvou holčiček Natálky 34 m a Theušky 4 m.
S naší 1. dcerou jsme cvičily Vojtovu metodu v poloze na bříšku. Měla jednu část tělíčka více vyvinutější než tu druhou. Cvičily jsme asi měsíc a vše se srovnalo.
S druhou dcerou nám byla Vojtova metoda doporučena, když byla dceři diagnostikována predilaksie (preferovala jednu stranu) i hlavičku na té straně měla hodně zploštělou.

Cvičíme zhruba měsíc v poloze na zádíčkách, cvičit se má optimálně 3x-4x denně, dítko má být nahé. Jednou rukou ji držíme tělíčko a hlavičku rovně (aby byla celá v rovině), druhou rukou ji mačkáme bod pod prsní bradavkou, zhruba 2 minuty. Cílem je, aby zvedala obě nožičky k tělíčku, cvičit se nemá po jídle, protože se zapojují břišní svalíky, tak aby se mimča nepoblinkala.

Cvičením se její stav výrazně zlepšil i hlavička dorůstá - otáčí hlavičku na obě strany.
Proto se maminky nebojte cvičení Vojtovy metody. Miminkám pomáhá.

Mám dvě děti. U starší bylo vše bez problémů. Potom se nám narodila mladší dcerka Barunka. Porod a vše kolem toho proběhlo zcela normálně.

Kolem 2.měsíce jsem si začala všímat u Báry toho, že dává více hlavičku na levou stranu a při nějakém stresu se jí i blokla.
Při pasení koníku brečela a neudržela ani vteřinu hlavu nahoře. Proto jsem si vyžádala u dr. žádanku na neurologické vyšetření, kde nám bylo řečeno, že má malá hypotonii z úklonem hlavy na levou stranu. Byli jsme poslání na rehabilitaci a asi od 3.měsíce jsme začli cvičit.

Začátky byly hodně krušné, těžce jsem to nesla, ale prostě musela jsem to překousnout a vydržet.

První náznaky zlepšení jsem začla vidět asi tak 3 týdny po začátku. Dokázala lépe udržet hlavičku při pasení koníků a její blokace už nebyly tak časté jakp před cvičením.
Její první otočení proběhlo kolem 6 a půl měsíce. Cvičení jsme ukončili kolem 1 roku. Sice v tu dobu Bára ještě nechodila, ale hypotonie se zlepšila a blokace už neměla.
Chodit začala kolem 16,5 měsíců a nyní běhá jak o život. Nikdo by do ní neřekl, že někdy cvičila a trpěla hypotonií.

A proto se maminky nebojte cvičení, opravdu to dětem pomáhá. Čím dříve se začne, tím je to pro děti lepší.
Začátky jsou velmi kruté, ale člověk to musí překousnout a vydržet.
Pokud někdo tvrdí, že to děti bolí, nevěřte mu, nebolí. Prostě jim jen vadí, že je někdo blokuje a nemůžou se hýbat.