Tak už se zase sami touláme v lesích... Přestože to miluju, je mi trochu smutno z toho, jaký život teď žijeme. Z toho, co nás ještě čeká. Tady na MK mám občas pocit, že je postesknutí nad touhle divnodobou snad trestné a všechny máme od večera do rána vlastně juchat a děkovat za to, co máme. Splín se tu v tomhle směru prostě nenosí.

A víte co? Já se vůbec nestydím přiznat, že mi náš dřívější normální život strašně chybí. Jsem společenský člověk a potřebuju kolem sebe jiné fajn lidi. Kamarády našich dětí. Kamarády naše. Moct jít na oběd či na večeři. Navštívit bez obav staré příbuzné. Jít tančit. Jít na koncert. Moct pracovat. Prostě žít jako dřív.

Je tu někdo, kdo to cítí stejně? Kdo se těší, až zase bude moc vyrazit do víru společnosti - ať už si pod tím představujete cokoliv? Pokud jo, dejte lajk 👍

PS: Osobně vím asi o 4 dalších koníkovkách, se kterými to vidím podobně, tak jsem zvědavá, jestli je nás tu víc. Ale tak nějak si myslím že jo. A netahejme sem prosím politiku a moralizující řeči, o tom, jak bychom to udělali my. Tohle totiž není ničí kritika, jen takový povzdech 😇

PS2: Jo a za svoji rodinu jsem samozřejmě vděčná a je nám spolu doma všem moc dobře, ale každému z nás něco chybí. Někomu víc, někomu míň😀