Stejně jako se na mě svého času hrnuly otázky, jestli "kojíme", začaly se teď hrnout otázky, jestli "znakujeme".

Jsem tvor od přírody líný. Navíc zastávám názor, že pokud by měl člověk znakovat, nedala by mu Matka Příroda dar řeči a sluchu. Přečetla jsem si toho o znakování dost a mám jednu, dle mně dost opodstatněnou, obavu - pokud bude mé dítě od přírody líné po mně, nerada bych se dožila toho, že v určitém období bude raději znakovat, než se snažit mluvit. Takže znakování přenechám těm, ke kterým se Matka zachovala macešsky a tyto dary jim, bohužel, upřela. Ale také chápu, že někdo to pro své dítě považuje za přínos a znakovat ho učí. Pokud si v budoucnu bude chtít osvojit klasickou znakovou řeč, tak mu v tom nebudu bránit, stejně jako bych mu nebránila v osvojování angličtiny, němčiny, čínštiny a jakéhokoliv jiného jazyka. Jen doufám, že ji nikdy nebude potřebovat kvůli vlastnímu handicapu.

I když vlastně jeden znak Kubíček ovládá - dělá pápá. A "fakáče" se naučí nejspíš už ve školce. A to mu dle mně co do znakování pro život stačí...

Psala mi kamarádka. Má synka, po Vánocích mu budou 3 roky. Neuvěřitelně mluví a má fantastickou slovní zásobu (to říkám já, ne ona:o)) Podělila se se zážitkem z poslední doby. A já ho předávám dál, protože mě moc pobavil a takových věcí je poslední dobou poskrovnu:

Komu z Vás jsem to ještě nelíčila, tak historka, která mě fakt dostala: Co malý v nemocnici nejvíc nesnášel bylo, když mu paní Dr. s pomocí špachtle hleděla do krku. A takhle jednou sedí v nemocnici na nočníčku, hledí zadumaně do země a dí: „Oni mě zničej, ty doktorky, oni mě úplně zničej těma špachtlema… „ Tak jsem zúčastněně řekla „Mhm“ a na víc jsem se nezmohla…

A já se jí nedivím:oDDD

Já vůbec nevím, proč Kubovi kupujeme hračky. Má tolik nádherných kousků, ale jeho momentálně nejvíc baví papírová pixla od Nutrilonu. Předtím to byla plechová pixla od Nutrilonu HA, do které jsem dala skleničku od přesnídávky a i na dno dala plastové víčko. Krásně nerovnoměrně se to kutálelo, dělalo randál a Kuba se za tím rozhihňaný honil jako blázen. Dalšími perlami jsou půllitrová PET lahev se třemi kamínky uvnitř, malá lahvička od malinového kefíru, malý kelímek od ovocné přesnídávky, lahvička od Actimelu. Přišla jsem na to náhodou, když zase organizoval recyklaci. Takže některé věci byly umyty a z krabice "recyklace" se přesunuly do krabice "hračky". Zbytek tady je asi jen proto, aby to Kuba mohl z té krabice vyházet a udělat nám z bytu válečnou zónu. Podobné je to ve vaně. Má kačenky, delfínky, vodolepky. Ale nejzajímavější je špunt a odtoková díra.

Taky jsme došli k závěru, že nemá smysl kupovat chodítko, protože v podstatě máme doma 4: vysavač Electrolux, skládací židli IKEA Terje, obrácený plastový prádelní koš a kufr na 4 kolečkách Samsonite. Když to sečtu, tak jsme tak na 10 tisících, takže další peníze teda do toho investovat nebudu, protože ve světle napsaného výše to tu stejně bude akorát stát, zabírat místo a lapat prach.

Díky Kubově lásce k vysavači teď máme po zemi docela čisto, protože když už si nevím rady, jak ho zabavit, aby pořád nelezl tam, kam nemá, tak luxujeme. Sice nám to trochu déle trvá, protože ne příliš překvapivě jde Kuba s vysavačem úplně jinam, než bych potřebovala, ale to je to nejmenší.

Stejně neodolatelně ho láká myčka. Může být v kterékoliv části bytu, ale jakmile ji otevřu, slyším nezaměnitelný zvuk paciček a kolínek po zemi, jak se ozlomkrk žene ke mně. Kdyby mohl, vleze dovnitř a bude tam bydlet. A hned vedle je pračka. Také děsně zajímavá záležitost. Asi mi pomalu zhnije, protože ji musím neustále nechat zavřenou, protože do ní už také dokázal vlézt. Vytáhla jsem ho v okamžiku, kdy mu koukaly jen nožičky od kolínek dolů. Ale zase když peru, tak mám chvíli klid. Kouká na ní jako na televizi.

A vedle pračky jsou kuchyňské šuplíky, také obrovské lákadlo, ale nepřítel číslo 1 pro prstíčky. Když jsme začali zabezpečovat byt, tak první nákup byly záslepky na elektřinu a pojistky na šuplíky z IKEA. Jenže když jsem tam s nima pak tak stála, tak mi došlo, že jsou nám na nic, protože nám nejde ani tak o to, aby Kuba nevyházel věci ven, ale aby si dovnitř neskřípnul prstíčky. Takže jsme pojistky na šuplíky odložili a koupili pojistky na dvířka a dlouhou lžíci na boty. Jo, vidíte dobře. Pojistkou na dveře jsme zajistili spodní šuplík, takže nejde otevřít vůbec a lžíci jsme prostrčili úchyty všech šuplíků. Sice se trochu při řádném lomcování pootevřou, ale ne natolik, aby si tam Kuba mohl nechat prstíky. Ještěže máme úchyty s dírou. V ložnici máme smůlu, tam máme takové ty knoflíkové.

Zatím jsem nevymyslela, jak zabezpečit troubu. Troubu jsme koupili s bytem a bohužel nemá ta dvířka, co nepálí. Kuba už zjistil, že když svítí, tak raději nešahat. Udělal to jednou a byl značně překvapen. Hned to sice zkusil znovu, ale pálilo to pořád, tak už na ni nesahá, když svítí. Když nesvítí je to jiná. To se rád věší na madlo a rumpluje s ním a nezřídka skončí na zemi a boulí na hlavě.

Tak za prvé, možná by bylo vhodné zapomenout, že nějaký život máte. Považuji se za člověka schopného rychlého rozhodování a okamžité improvizace. Ale poslední dobou nějak nestíhám. Jen lítám po bytě a tahám Kubu z květináčů, od Ivanových reprobeden, stojanu na CD, tahám mu prsty ze šuplíků, vytahuju ho z koše pod kočárkem, tahám mu z pusy kousky omítky, kterou odloupne z podlahové lišty, kterou systematicky odlepuje ať ji přilepíme, čím ji přilepíme, papírků z recyklace, nazouvám botky, utírám oslintanou tlamičku a momentálně i uhudlaný čeníšek, nutím ho pít, dávám pozor, aby netahal Hopku za chlupy a nepil z její misky. Čas od času ho nakrmím. Vtip o melounu v síťovce na gumicuku nebyl vtip, ale tvrdá realita. A to si myslím, že Kuba je v tomto směru odvárek. A když jde něco dovnitř, musí to i ven. Člověk je opravdu tvor nedokonalý. Protože jinak by neměl jen dvě ruce. Jak mi mají stačit, když jednou rukou držím dítěti nožky za kotníčky, druhou sundavám plenku, ze které to mladému pánovi leze až na záda, a on se najednou propne do luku a otočí na hlavě zadečkem nahoru s plínkou přilepenou suchými zipy na oblečení? Potřebovala bych aspoň tři. Každý večer, když nad ním sedím a držím mu flašku s kaší, tak si říkám, že hned jak zavřu dveře od pokojíčku, tak uklidím ten bordel a dám si vanu. Dřív jsem to dělala okamžitě, ale už jsem to vzdala, protože jen jsem uklidila do nádob recyklaci, už byl v knihovně, pak u CD, o hračkách ani nemluvě. A pak zase k recyklaci. Za normálních okolností by mi to trvalo asi tak půl hodiny. Jenže když ty dveře zavřu, tak je ze mně najednou vyfouknutý panáček Michelin a já se bezmocně zhroutím k televizi a tupě zírám na pohyblivé obrázky. Občas mám pocit, že přijít hygiena, tak mi to tu zavře.

Takže na jiné věci tak nějak není čas... Ale neměnila bych, je mi fajn:o)))

Považuji se za slušného člověka. Když někam přijdu, pozdravím. V hromadné dopravě pouštím staré a postižené lidi a těhotné ženy sednout. Když vidím maminku s kočárkem, tak jí pomůžu nastoupit či vystoupit. Dodržuji zákony. Když řídím, pouštím lidi na přechodech. A většinou i sebevrahy mimo ně. Dodržuju předepsanou rychlost. No tak dobře, většinou dodržuji předepsanou rychlost. Respektuji červenou na semaforu. Nepředbíhám ve frontách. Odpadky házím do popelnice a tu po sobě zavřu. Teda když to jde. Sbírám psí hovínka.

Mám ráda přírodu. Sice na natolik, abych v jejím lůně dokázala na samotě žít a k životu využívat jen to, co z ní dokážu sama získat, ale dost na to, aby po mně nezůstaly poházené odpadky, manžela jsem odnaučila pohazovat nedopalky. Nelámu stromky a větve, nekopu do hub, v lese nehalekám, nemyji auto u potoka, nevypouštím provozní kapaliny do kanálu. Recykluji. Vše, co jen trochu jde. Když jsou recyklační kontejnery plné, mám haldy separovného odpadu doma, ale do směsného to neházím, ani nepokládám vedle kontejneru.

Myslím, že jsem dobrá matka. Své dítě miluji nade vše a nikdy bych vědomě neudělala nic, co by mu ublížilo. Ráda bych mu dle svého nejlepšího vědomí a svědomí dopřála to nejlepší, co mohu. Celkově, nemluvím o jednotlivých částech péče o dítě. Myslím, že něco selského rozumu a nějaké zkušenosti mám a jsem schopná uvážit a vcelku dobře rozhodnout, co je pro mé dítě nejlepší.

Své dítě nekojím. Dokáže mě vytočit otázka v podstatě cizího člověka, zda kojím, stejně jako skoro zhnusená reakce na moji negativní odpověď. Jak se dotyčný opovažuje mě soudit, když o mně nic neví. A já nevidím důvod, proč bych se měla ospravedlňovat a někomu něco vysvětlovat. Je to moje čistě soukromá věc. Kdo mě zná a ví, co mám za sebou, ví, že jsem si kvůli kojení došla do pekla, prošla ho do posledního sklepení a zase se stejnou cestou vrátila zpátky. Proto mě žhaví do běla taktiky a praktiky demagogických zastánců kojení. Například mi přijde nemístné, nevhodné a naprosto nefér vzít fotografii ženy, která má v náručí dvě děti, jedno krásné baculaté u prsu a druhé evidentně neprospívající s flaškou, a tvrdit, že za zdravotní stav toho neprospívajícího může umělá výživa a také, že den poté, co byla fotografie udělána, dítě zemřelo. Netvrdím, že je fotografie podvrh, ale je účelová. Ano, dítě možná zemřelo a mě je ho upřímně líto, jako každého dítěte, které zemře. Ale je na vině umělá výživa? Bylo jinak zdravé? A bylo vůbec na umělé výživě? Pokud ano, byla to vůbec umělá výživa taková, jaká má být? Kolik případů v poslední době ukázalo, co všechno jsou lidé schopni falšovat, jen aby vydělali peníze. Třeba vydávat slanou vodu za životně důležité infuze. Nebo melamin v mléce. Proč by nefalšovali nebo nepančovali umělou výživu? A uvědomují si lidé, kteří tutu fotografii využívají pro podporu svých cílů, čeho tím dosáhnou? Matkám, které nekojí jen a jen ze sobeckých důvodů, bude "nějaký cizí fakan" šumák, a ty z nás, které s kojením zápasily nebo zápasí, mnohé labilní po porodu a zoufalé, že kojit nemohou vůbec nebo málo, to vyvede z míry natolik, že přijdou i o tu malou šanci na kojení, kterou měly, protože je další stres připraví o tu poslední trošku mléka, které pro své dítě ještě měly. No, podpora kojení jako víno. Tleskám...

Používám jednorázové pleny. Na látkování nejsem, na bezplenkovu komunikační metodu už vůbec ne. Ale kdo to chce dělat, prosím, jen mi to proboha nenuťte. Kalíšky ropy místo plenky mě nevytáčí, spíš rozesmívají. Myslím, že než k někomu dorazí ta látková plenka, taky to nějaký ten kalíšek představuje. A to nemluvím o tom, jaký podíl celého cyklu není zrovna fair trade.

Nedomnívám se, že bych byla Einstein, ale něco zdravého selského rozumu jsem snad pobrala. Věřím ve svobodu. Ale uvědomuji si, že ta moje končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Věřím, že mám, a stejně tak každý z nás, právo na vlastní názor. Ale jsem otevřená i názorům jiných. Nikdo nevíme všechno, a pokud má dotyčný svůj názor podpořený pádnými argumenty, jsem schopná je uznat, a někdy i svůj původní názor změnit. Věřím v dialog. Opravdový. Ne takový, kdy si druhá strana vesele tlačí své názory a druhé ignoruje. Nesnáším demagogii jakéhokoliv druhu. Vytáčí mě lidská hloupost, sobectví a neurvalost. Když na mě začne někdo útočit a demagogicky mi rvát svoje názory, nesmí se pak divit, že přejdu z už pokřiveného dialogu do protiútoku a řeknu mu, co si o jeho názorech a případně i o něm myslím. Na to mám také právo. Nejsem mučedník. A je zajímavé, že dotyčným se většinou taková reakce nelíbí a berou to jako útok na svoji osobu, aniž by si uvědomovali, že to byli oni, kdo to celé rozpoutal. No jo, dvojí metr. To mi pak rostou facky na rukou...