Holky, taková večerní anketa. Říká se, že se dívka změní v ženu po porodu, nebo že ji změní manželství, nebo 30. rok života. Ve kterém období jste se vy změnily, od kdy máte pocit, že jste silné a vše zvládnete, existuje vůbec takový milník?
Jsem vdaná, po porodu, nejde ani tak o to, že bych se necítila silná, to si myslím, že i jsem. Ale necítím se dospělá, jako někdo kdo by si měl vážně poradit úplně se vším a přiznám se, že na mě okolí dost spoléhá, jako s vrbou nebo opěrným bodem s na to už mi někdy síly vážně docházejí, přijde mi toho na jednoho dost
Tohle se strašně těžko posuzuje. Nejvíc mi změnila život smrt mamky v 15ti kdy jsem se musela starat o zbytek rodiny, potom seznámení s mužem, porod prvního syna a nedávné třicetiny, kdy jsem si udělala pořádek v hlavě. Od té doby se cítím báječně jelikož jsem se zbavila pár lidí ve svém okolí co mě jen využívali.
Po prvnim porodu mi vsichni kamaradi rekli, ze vypadam uplne jinak, krasne, klidne, spokojene, vyrovnane, ze uplne vidi jinou zenu. Ja si vybavila, ze presne takhle na me pusobila i jina kamaradka, kdyz jsem ji videla poprve po porodu. Takze si myslim, ze porodem.
Je mi 37, mám dvě děti,každé s jiným partnerem přičemž mladší jsou 4m. Samostatná jednotka se ze mne stala po vykopnuti otce starší dcery,rozkvetlá sem ve vztahu s otcem mě druhé dcery a změnila jsem se teprve před dvěma lety. Tím boomem ovšem není ani mateřství,ani věk,ani svatba 😎😂
Já jsem měla pocit jakobych dospěla když jsem se vdala. Začala jsem si byt sama sebou víc jistá. První dítě mi na sebevědomí naopak sebralo, byla dost narocne, s druhým jsem naopak zase “vyrostla”, protože jsem si potvrdila, ze jsem nebyla já neschopna, ale první dcera byla fakt těžký případ.
Bude mi 33. Občas mám pocit, že rozhodně dospělá nejsem. Zocelují mě životní zkušenosti. Například u očekávání druhého potomka jsem dokázala nahlas lékařům a sestrám říct, co si o dané situaci myslím, protože jsem věděla, co mi u prvního těhotenství a porodu a následných okamžicích vadilo.
Zrovna tak pracovní zkušenosti, zatímco v prvním zaměstnání jsem byla blbá, všem jsem se snažila vyjít vstříc, abych pak nakonec dostala špatné hodnocení, za vycházení vstřív. Druhé zaměstnání mě naučilo umět se ozvat, vyjít vstříc jen formou něco za něco a třetí zaměstnání mě naučilo poslat svého šéfa do určitých míst, pokud má nepřiměřené nároky a chová se nespravedlivě. Atd. atd.
Mne je 29, mam dve deti a zrovna ted se citim nejjisteji sama sebou😊
Já jsem strašná fňukna a to se už nezmění. Všechny tři milníky už mám za sebou a nevím, zda bych zvládla opravdu vše. Psychika může onemocnět stejně jako tělo.
Je mi 31, vdaná, dve deti a mam pocit, že jsem se jako vic otrkala a nevím jestli rict dospela 😁 v dobe, kdy jsme s manzelem zacli bydlet sami s prvním synem a manžel zacal jezdit služebně na dlouho do Ciny, fakze na me bylo všechno, barak, syn zacal chodit do skolky, ja do práce a ještě jsem dodelavala skolu no a tak myslim, ze v te dobe a to mi bylo 28 jsem tak nějak asi dospela. Nicmene hovězí nápady a obcas pubertalni chování mame s manželem pořád 😂 i když jsme už ,,dospeli,, 🤪
Po porodu první dcery jsem vědela,že pro ni udělám vše.ale pořád jsem byla takove tele.trapila se,nebyla jsem se sebou spokojená,někdy jsem se chovala jak 15.
Po třicítce nepřišla žádná změna.moje vnitřní bohyně se zrodila když sem zjistila pravdu o bývalém manželovi a skoro tři roky dělala že nic a hrála šťastnou manželku.to jsem vědela,že teď už zvládnu fakt všechno ,že už jsem velká holka😂😂😂
A ten pocit,když jsem to ukončila,poslala ho někam a vše mu řekla,k nezaplacení 🙏🙏
A od té doby jsem prostě jiná.hlavně se řídím heslem že život je jen jeden.zadnej další nebude.
Nemyslím si že to je o věku,dětech nebo manželstvích.je to o zkušenost a prožité,ale hlavně správně odzite bolesti.to podle mě člověka nejvíc změní a posílí.
Pro mě byl zlom třicítka. Až rok poté svatba, tři a sedm let poté děti. Dospěla jsem, přestala tolik vše řešit a začala brát život rozumně. I když nejsem superman a někdy propadám panice, vím, že pokud nás nepotká nějaká strašná nemoc, zvládneme s manželem vždycky nějak vše.
@gracinka7 mám to stejně...
Kolikrát na sebe dívám do zrcadla a říkám si, že jsem furt takový pískle hloupý, přitom mám dvě dcery, vdaná jsem, ale rozhodně si o sobě nemyslím, že jsem silná, že zvládnu vše, že si umím říct co v životě chci.. Jen ohledně děti jsem bojovnejsi, řeknu názor, ale teda vnitřně mě to strašně dává zabrat a právě mě leckdy podobná otázka napadne, jak a kdy poznám, že jsem skutečně žena, dospělá, statečná, silná.. Zatím jsem to u sebe nenašla..
Zajimava otazka, diky za ni. Clovek se zamysli a i odpovedi od dalsich ho inspiruji. Ja asi hodne dospela odstehovanim od rodicu, hodne jsem nane dala (casto mylne) a tim jsem se od nich zacala zdrave odpoutavat, i kdyz to jeste trvalo. Pak svatba, to mi doslo, ze uz jsem opravdu dospela, ze nic neni nanecisto, ze ted je ted a tvorim si svou budoucnost. No a pak hlavne narozeni dcery. Ja jsem hodne nejista, stresarka, to uz je takova povaha a asi se to nezmeni. Ale narozeni ditete mi hodne pomohlo uvedomit si priority, na prvnim miste je jeji zivot, zdravi, pak zivot a zdravi nas a pak vse ostatni. Takze to mi pomaha videt veci s nadhledem a myslim, ze se hodne budu ucit, rust a dospivat spolu s ni.
Největší změnu vnímám prvním porodem (25 let). Ty ostatní změny vnímám spis postupně. 🙂
Že se dokážu víc ozvat, když se mi něco nelíbí, každý mi v obchodě nevnutí každou blbost, tak to jo, to pozoruju tak ty dva tři roky (bohužel se to nevztahuje na lidi, u kterých bych se umět ozvat potřebovala nejvíce). Ale jinak si furt připadám tak nějak nedomrle, je mi od září 30, vdaná jsem a dítě mám, ale pořád si nepřijdu jako taková ta rozumná ženská, která má všechno v malíku.
Největší zlom u sebe vidím když jsem se ve 24 letech rozvedla,zůstala sama s rok starou dcerou. To období kdy je člověk na vše sám,radost, starost, finance,opravy v bytě. Začala jsem v té době chodit na výpomoc na dvanáctky,studovat bakaláře a jsem na sebe nesmírně pyšná a že to bylo sakra těžké.
Jak v čem a jak kdy. Od porodu syna (16 měsíců) mám pocit, že zvládnu víc věcí, cítím se silnější. Cítím se jako máma. Ale zároveň víc potřebuju kontakt s mamkou 😁 30 mi vůbec "nepomohla". Ale co opravdu změnilo můj postoj, tak svatba. A to jsem byla zastánce toho, že ji nechci. Manžel na tom trval a jsem vděčná. Najednou jsem cítila oporu, podporu, jistotu. Ne že by to dřív nebylo. Ale najednou se cítím opravdu jinak. Konečně jsem třeba dokázala postavit se tchýni, dokážu víc myslet na naši rodinu, než na to, co by tomu někdo řekl. A hlavně se cítím dospělá. Vždyť už jsem přece vdaná 😂
Vdávala jsem se v 29, rodila jsem ve 30 takže jsem to měla tak vše poblíž a pořád mi připadá, že jsem nějak ještě nedospěla 🙂
Nevím, jestli zvládnu vše, ale nejvíc to asi ukázal až odchod manžela k milence a následný rozvod (ke kterému jsem se ale hooodně dlouho odhodlávala). Se 2 dětmi (3 a 6let - každé v jiné školce), rozestavěným domem s hypotékou, prácí jen na částečný úvazek a jinými starostmi, člověk "musí" dospět. A i když jsem měla za zády vždy rodiče (děkuji Bože za ně), tak jsem vše musela stejně rozhodnout sama. Teď 2 roky po rozvodu se konečně cítím zase šťastná, v klidu, mám nového partnera, děti jsou v pohodě, mám novou práci, nastěhovali jsme se do nového a teď už vím, že když nejde o život, jde o ...
2 měsíce a bude mi 30 a začla jsem přemýšlet, co jsem vlastně zatu dobu dobu dokázala. zjistila jsem, že krom narození dcery, vlastně nic.
Že by nastala nějaká změna si nemyslím. Ani si nemyslím,že dokážu a zvládnu vše.
Přitom mám za sebou odchod manžela za milenkou, 2x stěhování, rozvod. Hooodně nám pomáhají rodiče a nebýt jich, tak nevím. Jak psala kamusek, konečná rozhodnutí jsou na mě, ale v rodičích mám neskutečnou podporu.
Já se rozhodla, že nepůjdeme k nim a budem blízko ex kvůli dceři. A když se já takhle rozhodla, tak to nějak zvládat musím.
Následně přišlo ukoneční pracovní smlouvy a hledání nového zaměstnání.
V podstatě poslední 2 roky to je jedna zkouška za druhou. A ikdyž to nakonec vždycky nějak zvládnu, tak si kolikrát připadám jako malá holčička, která by nejradšji utekla mámě do náruče.
Jsem silnější, ale ten pomyslný milník to není si myslím.
jsem po 2 porodech, 11 let vdaná a je mi 33. A nejak nemam pocit, ze bych zvladla vse