O napsání dnešního článku mě poprosila jedna úžasná adoptivní maminka. Sama otevřela jedno velmi zajímavé, intimní a hodně bolavé téma.

Děti v srdci narozené

Někde jsem četla krásnou větu „děti v srdci narozené“. Jak dlouho ale trvá, než nám ty naše děti v tom srdci vyrostou? Biologické děti rostou v bříšku devět měsíců, během kterých si jejich maminky s těmi maličkými bytůstkami budují vztah, na který po porodu ve většině případů plynule naváží.

 Z nás jsou maminky během pár týdnů, dní, někdy i rychleji. Je možné, aby lusknutím prstů naskočily všechny mateřské city a pocity? Láska takzvaně na první pohled?

Upřímně já lásku na první pohled nečekala. Nedovedla jsem si to tak nějak představit, že mrknu a bude to tam. Nebylo. Když se mě teta v kojeneckém ústavě ptala: „Ta je krásná že?“ Odpověděla jsem: „ Ano je nádherná“ , ale uvnitř: „Co? No prostě mimino.“

Nicméně s dcerou jsme měly obrovské štěstí, cestu jsme si k sobě hledaly velmi krátce. Třetí noc, když jsem ji krmila,se na mě malá zadívala a najednou to tam bylo. Jakoby přelétla neviditelná jiskra, ona věděla, že jsem její a já, že je moje.

Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Díky blogu, který právě čtete, jsem dostala velmi zajímavou reakci. Nepsal mi žádný adoptivní rodič ani čekatel. Psala mi budoucí adoptivní teta. Dotaz byl velmi zvláštní a pro mě nádherný - empatický.

Budoucí teta chtěla vědět, jak může pomoci adoptivní mamince v čekání  - jestli se má ptát nebo neptat.  Co je vlastně před a po schválení čeká? Chtěla celému procesu rozumět. A jako poslední věc ji zajímalo, jak nejlépe jednou, až ta chvíle přijde, vyjádřit tu radost a přijetí adoptovaného dítka do rodiny.

Celé mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak jsem to tenkrát měla já? A co přesně jsem potřebovala? Co naopak ne?

Velmi dobře si vybavuji období, kdy jsme podávali žádost o adopci. Dalo by se říci, že jsem moc chtěla sdělit okolí hlavně blízkým, přátelům, jaký krok právě podnikáme. Nicméně tím, že jsem byla ve svém okolí jediná neplodná a bezdětná žena žádající s partnerem o adopci, byl to docela problém. Co jim říct? Že už jsme takoví zoufalci z hlediska snahy o dítě, že už zkoušíme i adopci?

Vyprávět jim o psychotestech? Kde si člověk připadá, že nemůže tím vším prověřováním snad ani projít, protože mu určitě najdou jednu nebo hned několik psychických poruch, které budou adopci znemožňovat?

Příprava žadatelů o osvojení, aneb pocit že se nacházíte v „kruhu anonymních alkoholiků“. „Ahoj, já se jmenuji tak a tak a chystám se vypít vodku na ex, ehm tedy adoptovat dítě.“

Naše generace a generace před námi byly vychovávány ve víře,že jen nutno poslouchat autority. Nejdříve rodiče, následně učitele, šéfy a v neposlední řadě lékaře. S autoritami se nediskutuje, nebrání se jima je třeba je poslouchat. Protože jen ony vědí vše lépe než my! Tak nás toučili jako děti. Stali se z nás dospělí, ale některé věci se nemění. Stáleposloucháme šéfy a lékaře nebo kohokoliv, kdo se jako autorita staví. Když jeto pro naše dobro, super. Ale co když to není náš problém, ale co když to ovlivňuje naše děti?

Tohle uvědomění ke mně přišlo díky velmi bolestné zkušenosti…

Dceři byl asi rok a půl, když jsme si jednoho krásného dne udělali s rodinou výlet do nedalekého města. Seděli jsme s dcerou na lavičce v parku plném vzrostlých stromů a já rozdělala svačinu. Dcera trochu pojedla, ale neměla moc hlad, takže odběhla pod nedaleký strom. Já zabalila věci a šla za ní..

V tu chvíli jsem si všimla, že cosi žvýká. Pod stromem byla spousta malých červených kuliček. Moje oči se zaměřily na strom, ze kteréhopadaly a uvědomila jsem si, že ho znám. Máme ho doma na zahradě, jmenuje se tis červený a jeho plody (respektive jádra plodů) jsou mimochodem prudce jedovatá.V tu chvíli mi začalo srdce bít jako o závod. Snažila jsem se dceři bobulku z pusinky vyndat, ale ta se bránila. Nevěděla jsem, kolik jich snědla, než jsem si toho všimla.

Následná snaha o vyzvracení byla také neúspěšná.

To už jsem volala 155.

Možná proto že je dcera adoptovaná a možné ne, každopádně vnímám rodičovství velmi intenzivně jako obrovskou výzvu a cestu za poznáním dcery, sama sebe, ale také světa kolem nás. Než jsem dceru měla tak jsem mnoho věcí brala samozřejmě a nad spoustou věcí jsem nepřemýšlela brala jsem je prostě tak jak jsou a byly.

Velice mě uchvacuje dětská fantazie a to jak bez zbytečných předsudků přistupují k životu.

Baví mě se nad těmito stereotypy zamýšlet, proč vlastně vznikly a k čemu vlastně jsou dobré?

Proč je vlastně své děti učíme?

Úplně konkrétní příklad z nedávné doby. Venku bylo velké teplo, přijely jsme s dcerou ze školky a já chtěla ohřívat cibulovou polévku k večeři. Dcera, mě poprosila, že ji chce ochutnat studenou – dala jsem jí lžičkou ochutnat a ona, že ji chce do talíře. Říkám „dobře, ale nejdřív ti ji ohřeju“ „Maminko, ale já ji chci takhle studenou“

V tu chvíli se to ve mně krásně pralo. Stereotyp velel „Ale polévky se jedí teplé! Je to důležité aby dostala něco teplého do žaludku“ Někde za tím se ozval schovaný zdravý rozum „Je teplo, když talíř polévky sní je jedno, že byla studená dostane do sebe vodu a živiny a ještě jí osvěží“ Chvilku jsem nechala ty se prát. A říkám „A fakt to sníš studené?! Nechci to vyhazovat!“ „Ano maminko fakt jo!“

Tento článek měl velmi zaujal, tentokrát se netýká pouze NRP takže ho vkládám sem, věřím a doufám že ho admini označí do Vybrali jsme. Myslím, že by si to opravdu zasloužil. Není můj, zdroj je zde:

http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/pribyva-deti-zadajicich-ombudsmanku-o-pomoc/

                            Přibývá dětí žádajících ombudsmanku o pomoc

Děti jsou mnohdy okolnostmi nuceny řešit problémy, s nimiž by si nevěděla rady ani řada dospělých. Pomoc a radu pak hledají u veřejné ochránkyně práv, která se jim snaží pomáhat alespoň v rámci své působnosti. Částečně tím nahrazuje v České republice neexistujícího dětského ombudsmana.

Česká republika dosud nemá dětského ombudsmana, jak to dlouhodobě doporučuje Výbor OSN pro práva dítěte. Tuto mezeru se alespoň částečně snaží vyplňovat veřejný ochránce práv, tím, že v roce 2012 zřídil speciální internetovou stránku s informacemi pro děti a začal přijímat podněty od dětí. Vzhledem k jejich naléhavosti je veřejná ochránkyně práv vyřizuje přednostně a neformálně, aby dítě dostalo alespoň první rady a vysvětlení během dvou až tří dnů.

Možnosti veřejné ochránkyně práv pomoci dětem, jsou omezeny její zákonnou působností. Stejně jako v případě dospělých stěžovatelů může prověřit postup orgánů státní správy, zabývat se podmínkami ústavní péče nebo vyhodnotit, jestli potíže dítěte nespočívají v nerovném zacházení. Ostatní situace se snaží dětem vysvětlit, poradit jim, na koho se mají obrátit, jak by se jejich potíže daly odstranit.

"Mě rodiče taky nechali vyplakat, museli nechtěla sem sama usínat a maminka,už z uspávání moc unavená. Nic mi to ale neudělalo! Mám s rodiči prima vztah! Tak v čem je problém? "

O pevném poutu k rodičům - v psychologii se používá mnohem častěji anglický název attachmentu jsem poprvé slyšela v době kdy jsem, už měla dceru. Tenkrát se mi  dostala do ruky knížka na téma poruchy attachmentu. U dětí v náhradní rodině se o poruchách pevného pouta k rodičům ví a mluvím mnohem častěji, než v rodinách běžných. Nicméně, je to záležitost každého jednoho dítka a jeho rodiče.

O co přesně jde? 

Tvorba attachentu začíná, už v prenatálním období, kdy miminko v bříšku slyší hlas matky, cítí její pohyby, vnímá její psychické rozpoložení, cítí se chtěné milované nebo naopak. Ihned po porodu, miminko pozná svou maminku ani ne tak očima jako čichem. Pevné pouto k matce se prohlubuje blízkostí, tulením,kojením, reagováním matky na potřeby,pláč dítka,ohleduplnou péčí..tím vzniká pouto lásky a důvěry. Toto pouto se každým dnem prohlubuje, dny týdny, měsíce..

Dítko cítí, že je chtěné, milované,že je dobré, že svět je dobrý, cítí se bezpečně a sebevědomně začíná objevovat svět s bezpečnou osobou - maminkou za zády.

Po prvním roce života se na toto pevné jisté pouto, začne stavět výchovou v podobě hranic.

K napsání tohoto článku mě inspirovala @kulenka.

Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?

Neberte to prosím jako dogma, je to jen můj názor...

S tímhle problémem jsem se setkala vlastně hned, když jsme si malou přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, vy jste si ji dovezli z domečku?" "Ano z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... No a nebo je nikdo nechce."

A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"

Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.