Pobyt v kojeneckém ústavu dětskou duši velmi poznamená. Jak konkrétně? O svůj příběh se se mnou podělila adoptivní maminka bio-sourozenců.

Kouzelný telefon

Při zazvonění kouzelného telefonu se žadatelé dozvěděli, že v kojeneckém ústavu na ně čeká jedenáctiměsíční zdravý chlapeček, který má za sebou osud miminka odebraného v prvních měsících jeho života z rodiny pro zanedbání péče.

První návštěva budoucích rodičů v kojeneckém ústavu byla zvláštní. Chlapeček seděl v herničce na zemi a smutně se díval. Nechodil, nelezl, nejevil zájem o dění kolem sebe. Možná i díky tomu nepřelétla taková ta pomyslná jiskra. I přes to se žadatelé rozhodli, že chlapečka chtějí přijmout.

Potřebné formuláře se jim podařilo vyřídit velmi rychle, takže si ihned druhý den už chlapečka odváželi domů.

Hledání cesty

Po příjezdu domů chtěli rodiče nechat malého zkoumat nové prostředí. Ten ale jen seděl na koberci tak, jak ho tam posadili. Tak nějak bez zájmu a citu. Vzhledem k tomu, že v kojeneckém ústavu trávil mnoho času v postýlce, ani nevěděl, co by mohl v prostoru dělat – že by mohl lézt a objevovat svět.

V noci se maličký často budil a moc plakal. Rodiče volali do ústavu a chtěli vědět, jak malému mohou pomoci. Rada, kterou obdrželi, je zarazila: „Hlavně malého nevyndávejte z postýlky!“

Chlapečkovo chování provázely ještě další zvláštní projevy. Pokud se maličký dostal do stresu nebo tlaku, tak sám sebe kousal do ručičky. Jednou z nejdůležitějších věcí na světě pro něj byla láhev s mlékem. Ta ho velmi uklidňovala. Cucání palečku pro něj bylo tišícím rituálem, kterého se rodina následně složitě zbavovala.

Maličký si v rodině velmi užíval náruč dospělých. Maminka úplně cítila, jak byl v tomto směru vyprahlý. Tulil se s každým, kdo byl po ruce a chtěl ho pochovat. Nebylo úplně důležité, zda je to maminka, tatínek nebo teta, kterou moc nezná.

Trvalo několik týdnů, než začal chlapeček projevovat zájem o dění kolem sebe. Do té doby ho okolí moc nezajímalo. Ani procházky v kočárku pro něj nebyly nic moc zajímavého. Prostě letargicky seděl a díval se na svět.

Možná i díky všem těmto projevům trvalo několik týdnů než si k sobě s rodiči našli cestu a než se maminka začala cítit opravdu jako máma!

Úžasnou péčí rodiny začaly tyto symptomy postupně slábnout a mizet. Dnes je z chlapečka veselý a bystrý klučina, který byť s nedůvěrou k novým věcem, rád objevuje svět.

Kouzelný telefon podruhé

V době, kdy se chlapeček chystal oslavit třetí narozeniny, zazvonil kouzelný telefon v rodině podruhé. Rodiče se dozvěděli, že několik hodiny jízdy daleko v péči přechodné pěstounky na ně čeká osmiměsíční bio-sestřička. Zdravá a krásná slečna.

Ještě před samotnou osobní schůzkou  byli budoucí rodiče informováni telefonicky o předpokládaném průběhu předávání holčičky klíčovou pracovnicí doprovázející organizace pěstounky. Zde bylo nutno vzhledem k obrovské vzdálenosti a ohledům na bratříčka hledat a následně zvolit ideální řešení pro obě strany. Což se nakonec také podařilo.

Přeskočila jiskra

První kontakt rodičů a jejich dcery tedy proběhl u pěstounky doma za přítomnosti klíčové pracovnice doprovázející organizace. Vzhledem k tomu, že se jednalo o první dítko, které pěstounka předávala, byla cítit ve vzduchu také nervozita.

Na začátku schůzky se rodiče dozvěděli veškeré důležité informace, které jim chtěla pěstounka o malé sdělit. Následně už mohlo začít samotné seznamování s miminkem. Maminku překvapilo, že délka první schůzky byla velmi striktně časově omezena. Byla by bývala ráda s dcerou strávila mnohem více času, což se jí naštěstí podařilo při dalších návštěvách.

Holčička se projevovala jako živé, veselé, spokojené a bystré miminko. Maličká si hlídala pěstounku, nicméně nechala se od budoucích rodičů v klidu pochovat. Usmívala se a projevovala velký zájem o dění kolem sebe. Také už začínala používat první dětská slovíčka.

Ovšem více než máma nebo táta zaujal maličkou právě její bráška. Tam přeskočila ihned jiskra, děti v tomhle směru mají asi takový ten šestý smysl a ihned poznají, že k sobě patří.

Vzhledem k obrovské vzdálenosti proběhla tři několikadenní intenzivní setkání budoucích rodičů a jejich dcery zakončené odjezdem celé rodiny domů. Rodiče s chlapečkem bydleli v nedalekém penzionu, kde se v klidu ve svém prostoru seznamovali a navazovali vztah s dcerou.

A ještě něco navíc

Mezi adoptivní maminkou a pěstounkou časem vzniklo přátelství, i když díky obrovské vzdálenosti pouze formou telefonátů a emailů s fotkami dcerušky. Maminka ví, že pěstounka dala malé veškerou lásku, pozornost a péči, které byla schopna a to, že by některé aspekty péče asi dělala jinak, na tom nic nemění.

Holčička zapadla hlavně díky velké fixaci na brášku do rodiny velmi rychle a bez problémů.

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

https://www.facebook.com/AdopceDoNaha/

Díky blogu, který právě čtete, jsem dostala velmi zajímavou reakci. Nepsal mi žádný adoptivní rodič ani čekatel. Psala mi budoucí adoptivní teta. Dotaz byl velmi zvláštní a pro mě nádherný - empatický.

Budoucí teta chtěla vědět, jak může pomoci adoptivní mamince v čekání  - jestli se má ptát nebo neptat.  Co je vlastně před a po schválení čeká? Chtěla celému procesu rozumět. A jako poslední věc ji zajímalo, jak nejlépe jednou, až ta chvíle přijde, vyjádřit tu radost a přijetí adoptovaného dítka do rodiny.

Celé mě to donutilo zamyslet se nad tím, jak jsem to tenkrát měla já? A co přesně jsem potřebovala? Co naopak ne?

Velmi dobře si vybavuji období, kdy jsme podávali žádost o adopci. Dalo by se říci, že jsem moc chtěla sdělit okolí hlavně blízkým, přátelům, jaký krok právě podnikáme. Nicméně tím, že jsem byla ve svém okolí jediná neplodná a bezdětná žena žádající s partnerem o adopci, byl to docela problém. Co jim říct? Že už jsme takoví zoufalci z hlediska snahy o dítě, že už zkoušíme i adopci?

Vyprávět jim o psychotestech? Kde si člověk připadá, že nemůže tím vším prověřováním snad ani projít, protože mu určitě najdou jednu nebo hned několik psychických poruch, které budou adopci znemožňovat?

Příprava žadatelů o osvojení, aneb pocit že se nacházíte v „kruhu anonymních alkoholiků“. „Ahoj, já se jmenuji tak a tak a chystám se vypít vodku na ex, ehm tedy adoptovat dítě.“

Jak vyprávět o zážitcích z návštěvy kojeneckého ústavu? Dodnes si vzpomenu na velký pokoj plný malinkých postýlek. Všechny byly prázdné,  až na jednu. V té ležela maličká holčička. Mohlo jí být jen pár týdnů. Plakala a plakala. Ten pocit se asi nedá přenést.

Tenkrát by mi určitě moc pomohlo mluvit o tom s někým, kdo už to celé zažil. Nicméně svěření se dobré kamarádce, která se ptá, má zájem, nesoudí a chce poslouchat, by bylo také moc prima.

Čeho jsem se tenkrát bála a na tyto otázky nerada odpovídám dodnes, jsou otázky typu: „A ty se nebojíš těch genů? Nebojíš se, co z těch dětí vyroste? Ty jsi nečetla tu a tu knihu o adopci, kde to skončilo špatně?“

V takové chvíli se vždy zastavím a zeptám se dotyčného, zda ho problematika opravdu zajímá a chce odpovědi věnovat více než pár minut. Protože tohle opravdu není lehké konverzační téma, na které se zeptáte náhradního rodiče na zastávce autobusu.

Ještě jedna otázka týkající se toho celého byla vlastně velmi zvláštní a nepříjemná. Je to otázka vystihující bohužel vše výše zmíněné. Je úplně prostinká: „A proč chcete vlastně adoptovat dítě?“

V té chvíli Vám v hlavě proběhnou miliony myšlenek: „Jak proč? Chceme být rodina, není to zřejmé? Chceme pomoct dítěti bez rodičů. Nemůžeme mít děti a i kdybychom je mít mohli, proč ne? Proč neadoptovat?“

Poslední otázka budoucí tety mě opravdu mile překvapila: „Jak nejlépe vyjádřit radost a přijetí adoptovaného dítka z její strany?“

Myslím, že odpovědí by mohl být příběh, který se nám stal.

Dceru jsme si přivezli, jak už jsem psala jinde, na dlouhodobou návštěvu z KÚ v době, kdy jí bylo něco kolem 3 týdnů. O tom, že máme doma miminko, jsme moc nemluvili, nic nebylo jisté. Nicméně i přes to se zpráva šířila mezi přáteli a známými i bez našeho přičinění.

Ta obrovská radost, to jak nám to štěstí všichni přejí, se dalo hmatatelně cítit.

Přešlo těch pár kritických týdnů a my jeli s manželem podepsat formuláře, které z nás dělali oficiálně rodiče (dostali jsme dceru do preadopční péče).

Po návratu na nás čekalo před domem velké překvapení.

U nás je totiž zvykem stavět nově narozeným dětem před dům máj. Je to takový výraz radosti a štěstí z nově narozeného človíčka, kterou sdílí s rodinou kamarádi a známí. Staví se v době, kdy je maminka s miminkem ještě v porodnici a její stavění provází většinou velká oslava.

Ano, rozumíte správně, naše dcera dostala svou první máj …

http://adopce-donaha.infoblog.cz/

Naše generace a generace před námi byly vychovávány ve víře,že jen nutno poslouchat autority. Nejdříve rodiče, následně učitele, šéfy a v neposlední řadě lékaře. S autoritami se nediskutuje, nebrání se jima je třeba je poslouchat. Protože jen ony vědí vše lépe než my! Tak nás toučili jako děti. Stali se z nás dospělí, ale některé věci se nemění. Stáleposloucháme šéfy a lékaře nebo kohokoliv, kdo se jako autorita staví. Když jeto pro naše dobro, super. Ale co když to není náš problém, ale co když to ovlivňuje naše děti?

Tohle uvědomění ke mně přišlo díky velmi bolestné zkušenosti…

Dceři byl asi rok a půl, když jsme si jednoho krásného dne udělali s rodinou výlet do nedalekého města. Seděli jsme s dcerou na lavičce v parku plném vzrostlých stromů a já rozdělala svačinu. Dcera trochu pojedla, ale neměla moc hlad, takže odběhla pod nedaleký strom. Já zabalila věci a šla za ní..

V tu chvíli jsem si všimla, že cosi žvýká. Pod stromem byla spousta malých červených kuliček. Moje oči se zaměřily na strom, ze kteréhopadaly a uvědomila jsem si, že ho znám. Máme ho doma na zahradě, jmenuje se tis červený a jeho plody (respektive jádra plodů) jsou mimochodem prudce jedovatá.V tu chvíli mi začalo srdce bít jako o závod. Snažila jsem se dceři bobulku z pusinky vyndat, ale ta se bránila. Nevěděla jsem, kolik jich snědla, než jsem si toho všimla.

Následná snaha o vyzvracení byla také neúspěšná.

To už jsem volala 155.

Bohužel zrovna neměli k dispozici žádnou volnou sanitku, takže nám řekli, do které nemocnicev okolí máme jet. S manželem jsme vzali dceru a běželi k autu.Cestu si pamatuji jen mlhavě, střídavě jsem mluvila s operátorkou, která mě navigovala kam máme jet a zjišťovala dceřin zdravotní stav. Manžel jel snad stopadesát.

V nemocnici se nás ihned ujala mladá a velmi sympatická doktorka. Dceru za naší přítomnosti vyšetřila a protože jsme vše stihli do hodiny, navrhla výplach žaludku. A tady se stala velká chyba. Odnesli mi ji na výkon s vysvětlením, že ošetřovna je malá a já bych se tam nevešla! Bránila jsem se, chtěla jsem být u ní! Převálcovali mě a já ustoupila. Protože autority se poslouchají. I když se jedná o vlastní dítě? Nikdy si to neodpustím!

Dceru jsem slyšela plakat přes několikero dveří. Měla jsemtam být a držet ji za ruku nebo v náručí!

Vždyť stačilo, aby mi lékaři krátce řekli, co dělat mám a co dělat nemám! Kde mám stát, abych se nepletla, nebo jak pomoci.

Náš pobyt v nemocnici nakonec dopadl dobře, dcera si nenese žádné zdravotní následky.

Ale ty psychické ty tu jsou.

Malá hlavička si tuto událost nepamatuje, ale tělo ano. Celá událost zajela do jejího vnitřního já jako nůž. Způsobila trauma, které si uvnitř nese celý život. Kdy a jak se projeví nebo už projevilo, neumím přesně říci, jsem máma ne psychoterapeut. Nicméně strach z lékařů, strach, který v racionální rovině nemá opodstatnění tu je, velký strach, který něco napovídá.

Dnes vím, že lze taková traumata léčit. Budeme o nich mluvit,ale je možné dělat mnohem víc! Jednou, pokud dcera projeví potřebu, ráda jípomůžu při hledání nejvhodnější pomoci. Možností od těch alternativních až klékařům duší je více.

Až po návratu domů, kdy jsem tuto hrůznou životní zkušenost probírala s jinými maminkami, jsem si uvědomila, jak často se toto děje. Jak často neumíme nebo nemůžeme své děti bránit.

Ano, až následně mi došlo, že jsem jako zákonný zástupce měla právo na to, u úkonu být a nejen to! To, co se nám stalo, bylov rozporu s Chartou práv dítěte v nemocnici (její celé znění najdete na konci článku).

Jak často jsme my rodiče vyšoupnuti za dveře! A jak moc to našim dětem ubližuje!

Charta práv dětí v nemocnici:

• Děti musejí být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.
• Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.
• Děti a/nebo jejich rodiče musejí mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
• Děti a/nebo jejich rodiče musejí mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
• S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
• Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
• Děti musejí mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
• Děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
• Děti musejí být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům, a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.
• Děti musejí mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu.

Možná proto že je dcera adoptovaná a možné ne, každopádně vnímám rodičovství velmi intenzivně jako obrovskou výzvu a cestu za poznáním dcery, sama sebe, ale také světa kolem nás. Než jsem dceru měla tak jsem mnoho věcí brala samozřejmě a nad spoustou věcí jsem nepřemýšlela brala jsem je prostě tak jak jsou a byly.

Velice mě uchvacuje dětská fantazie a to jak bez zbytečných předsudků přistupují k životu.

Baví mě se nad těmito stereotypy zamýšlet, proč vlastně vznikly a k čemu vlastně jsou dobré?

Proč je vlastně své děti učíme?

Úplně konkrétní příklad z nedávné doby. Venku bylo velké teplo, přijely jsme s dcerou ze školky a já chtěla ohřívat cibulovou polévku k večeři. Dcera, mě poprosila, že ji chce ochutnat studenou – dala jsem jí lžičkou ochutnat a ona, že ji chce do talíře. Říkám „dobře, ale nejdřív ti ji ohřeju“ „Maminko, ale já ji chci takhle studenou“

V tu chvíli se to ve mně krásně pralo. Stereotyp velel „Ale polévky se jedí teplé! Je to důležité aby dostala něco teplého do žaludku“ Někde za tím se ozval schovaný zdravý rozum „Je teplo, když talíř polévky sní je jedno, že byla studená dostane do sebe vodu a živiny a ještě jí osvěží“ Chvilku jsem nechala ty se prát. A říkám „A fakt to sníš studené?! Nechci to vyhazovat!“ „Ano maminko fakt jo!“

Dcera zdlábla celý talíř studené cibulové polévky a říká mi „Maminko to byla taková dobrota, měla bys to taky někdy zkusit“

Občas mě mrazí, jak ty stereotypy které vznikly nějak v průběhu dějin a my je bez rozmyšlení předáváme v dobré víře svým dětem omezují naše myšlení a možnosti. Opět uvedu konkrétní příklad.

Na návštěvu k nám chodí sousedovi holčičky, které jsou na prvním stupni základní školy. V tomto věku,už přesně vědí jak život funguje a co je a není dobře. Dávají to jasně najevo. Chodí k nám mimo jiné také proto, že se u nás tvoří – kreslíme vodovkami, temperami, stříháme, lepíme a tak dál.

Jednou dcera viděla duhu a říká, že by ji chtěla nakreslit. „Maminko,  já chci ale nakreslit puntíkatou duhu.“ Slyšely to sousedovi holčičky a dostaly záchvat smíchu. I mě v první chvíli napadlo co, že je to za blbost. Duha přece není puntíkatá! Sekundu po tom, ale dorazila myšlenka „A proč ne? Proč by duha nemohla být puntíkatá?!“ Sousedovi holčičky se zarazily, tohle nečekaly. Chvíli jsme vymýšlely jak to provést, ale zadařilo se zde je výsledek.

Tento článek měl velmi zaujal, tentokrát se netýká pouze NRP takže ho vkládám sem, věřím a doufám že ho admini označí do Vybrali jsme. Myslím, že by si to opravdu zasloužil. Není můj, zdroj je zde:

http://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2016/pribyva-deti-zadajicich-ombudsmanku-o-pomoc/

                            Přibývá dětí žádajících ombudsmanku o pomoc

Děti jsou mnohdy okolnostmi nuceny řešit problémy, s nimiž by si nevěděla rady ani řada dospělých. Pomoc a radu pak hledají u veřejné ochránkyně práv, která se jim snaží pomáhat alespoň v rámci své působnosti. Částečně tím nahrazuje v České republice neexistujícího dětského ombudsmana.

Česká republika dosud nemá dětského ombudsmana, jak to dlouhodobě doporučuje Výbor OSN pro práva dítěte. Tuto mezeru se alespoň částečně snaží vyplňovat veřejný ochránce práv, tím, že v roce 2012 zřídil speciální internetovou stránku s informacemi pro děti a začal přijímat podněty od dětí. Vzhledem k jejich naléhavosti je veřejná ochránkyně práv vyřizuje přednostně a neformálně, aby dítě dostalo alespoň první rady a vysvětlení během dvou až tří dnů.

Možnosti veřejné ochránkyně práv pomoci dětem, jsou omezeny její zákonnou působností. Stejně jako v případě dospělých stěžovatelů může prověřit postup orgánů státní správy, zabývat se podmínkami ústavní péče nebo vyhodnotit, jestli potíže dítěte nespočívají v nerovném zacházení. Ostatní situace se snaží dětem vysvětlit, poradit jim, na koho se mají obrátit, jak by se jejich potíže daly odstranit.

V loňském roce se na ochránkyni obrátilo s podněty a dotazy 55 dětí, od začátku letošního roku jich bylo už 31. Jde převážně o děti a mladé lidi ve věku 13 – 18 let, ale výjimkou nejsou ani děti třeba sedmileté.

Nejčastěji potřebují radu a pomoc s potížemi týkajícími se rodiny, vztahů v rodině, nejrůznějších důsledků rozpadlých rodin, včetně pobytu v zařízení pro děti. Je až zarážející, kolik dětí v souvislosti s problémy v rodině hovoří o vážných neshodách s rodiči i o týrání. Některé ve svých podáních v úvodu ke svému dotazu vysvětlují, že je rodič týral, proto je soud svěřil do péče druhého rodiče nebo prarodičů nebo je umístil do dětského domova.

Početné jsou případy, kdy děti a náctiletí řeší finanční problémy, dluhy a exekuce, a to nejen svoje, ale velmi často problémy svých rodičů. Z jejich podnětů je vidět, že si děti i přes svůj nízký věk uvědomují závažnost situace a snaží se rodičům pomoci, třeba i výdělky z brigády.

Řada dětí si například neví rady se situací, kdy se o ně rodiče i několik let „přetahují“. Kvůli vzájemnému obviňování rodičů musí děti podstupovat pohovory a psychologická vyšetření, cítí se být pod tlakem rodičů. Ptají se, jestli to někdy skončí, jestli mohou něco udělat, jakou váhu má u soudu jejich přání. Jeden chlapec ochránkyni například psal, že žije s matkou a s otcem pravidelně tráví víkendy. Je s tímto uspořádáním spokojený, otce má rád, chce s ním dál trávit čas, ale bydlet chce s matkou. Rodiče se však už několik let, fakticky půlku jeho života, soudí, odvolávají se proti každému rozhodnutí a on i jeho mladší sestra tím trpí. Jak ochránkyně zjistila, sociální pracovníci v tomto případě od začátku sporů intenzivně s oběma rodiči pracují, ale ani to, ani mediace nepomáhá a rodiče si dál stojí za svým.

Jiný chlapec zase v důsledku neshod rodičů musí každý den dojíždět 20 km do školy. Žil nejprve s matkou, ale kvůli podezření z týrání nyní žije s otcem, i když zatím prozatímně, než soud definitivně rozhodne. Otec mu v novém bydlišti zajistil školu, ale matka s tím nesouhlasí, takže musí dojíždět do původní. Ochránkyně mu vysvětlila, že pokud se rodiče nedohodnou, musí i o výběru školy rozhodnout soud.

Další dívka potřebovala poradit, jak dosáhnout toho, aby se její mladší sestry dostaly z dětského domova a mohly žít s ní a jejich otcem. Všechny tři sestry byly původně odebrány z péče matky a umístěny do dvou dětských domovů. Nejstarší z nich otec našel a dosáhl toho, aby mu byla svěřena do péče. Teď se snaží získat i obě mladší sestry, jenže to trvá dlouho.

Některé děti se snaží řešit potíže s neplacením výživného. Popisují, že jejich rodin na tom není kvůli nezaplacenému výživnému finančně dobře, i když se samy snaží vylepšovat rodinný rozpočet brigádami apod. Mnohdy jejich šance na získání výživného ztěžuje fakt, že rodič, který má výživné platit, nežije v České republice. To byl i případ dívky, kterou po smrti otce svěřil soud do péče prarodičů. Matka se odstěhovala z České republiky, založila novou rodinu a výživné na dceru neplatí. Ta se proto zajímala, jestli je nějaká šance, že by matka byla přinucena výživné platit.

Z dotazů dětí z dětských domovů je zase patrné, že si s blížící se zletilostí uvědomují, že po odchodu ze zařízení může být jejich situace složitá. Obvykle se totiž nemají kam vrátit. Zajímají se proto, jestli mají nárok na podporu nebo pomoc z dětského domova, jestli mohou žádat o nějaké dávky. Takový byl např. dotaz čerstvě osmnáctileté dívky, která se s rodiči nestýká a chtěla vědět, jestli bude mít po odchodu z dětského domova nárok na nějakou finanční pomoc. Další osmnáctiletý chlapec se sice mohl ze zařízení vrátit k rodičům, ale ti jsou na tom finančně špatně. Potřeboval proto poradit, jestli by mohl požádat o dávku mimořádné okamžité pomoci na zaplacení internátu a co má pro to udělat.

Mnohé děti okolnosti nutí zabývat se finančními problémy, dluhy a hrozbou exekuce, tedy záležitostmi zcela nepřiměřenými jejich věku. Patnáctiletý chlapec žijící u pěstouna například zjistil, že je na něj vedena exekuce kvůli nezaplacenému poplatku za komunální odpad, který jeho matka v minulosti nezaplatila. Jiný, osmnáctiletý student psal, že ho v dětství soud odebral matce a svěřil do péče babičky, která teď zemřela. Pobírá sirotčí důchod, chodí na brigády, ale nestačí to, aby se sám uživil a platil si bydlení. Ochránkyně mu vysvětlila, o jaké dávky, jak a kde může požádat.

Další osmnáctiletá studentka se zase snaží řešit finanční potíže své maminky. Otec jí zemřel a maminka je v plném invalidním důchodu. Stala se obětí finančního podvodu, zadlužila se a hrozí, že přijdou o domek, který má jeden z věřitelů v zástavě. Dívka se nyní v rámci maminčina oddlužení zavázala splácet měsíčně poměrně vysokou částku. Bojí se, že nebude schopna dluh dlouhodobě splácet, i když se uskrovní se, ušetří něco z maminčina důchodu, sama chodí na brigády a také přítel jí slíbil pomoc. Obávala se, že ani prodej domku by nepomohl a ještě by přišly o bydlení.

Se složitou bytovou situací se potýkali i nezletilí sourozenci, jejichž maminka je řadu let vážně nemocná. Jejich byt byl vlhký a závadný, ale bytové družstvo jim s tím nepomohlo, maminka musela celé roky na všechno vynakládat spoustu peněz, proto se občas zpozdila s nájmem. Teď jim hrozí vystěhování.

Děti se však na ochránkyni obracejí i s celou řadou otázek týkajících se nejrůznějších každodenních situací, školy apod. Příkladem může být student, který nesouhlasil s hodnocením jednoho předmětu a žádal o radu poté, co byla zamítnuta jeho žádost o komisionální přezkoušení. Tradičně se také děti zajímají o to, jestli mají rodiče právo zabavit jim mobil, který si samy koupily z našetřených peněz. Ombudsmanka jim v těchto případech vysvětluje, že rodič má právo dítě vychovávat a tedy i přiměřeně trestat, což je nutné posuzovat vždy podle konkrétních okolností. Dočasné zabavení mobilu tedy nemusí být něčím nepřijatelným, ani když si ho dítě koupilo ze svých peněz.

"Mě rodiče taky nechali vyplakat, museli nechtěla sem sama usínat a maminka,už z uspávání moc unavená. Nic mi to ale neudělalo! Mám s rodiči prima vztah! Tak v čem je problém? "

O pevném poutu k rodičům - v psychologii se používá mnohem častěji anglický název attachmentu jsem poprvé slyšela v době kdy jsem, už měla dceru. Tenkrát se mi  dostala do ruky knížka na téma poruchy attachmentu. U dětí v náhradní rodině se o poruchách pevného pouta k rodičům ví a mluvím mnohem častěji, než v rodinách běžných. Nicméně, je to záležitost každého jednoho dítka a jeho rodiče.

O co přesně jde? 

Tvorba attachentu začíná, už v prenatálním období, kdy miminko v bříšku slyší hlas matky, cítí její pohyby, vnímá její psychické rozpoložení, cítí se chtěné milované nebo naopak. Ihned po porodu, miminko pozná svou maminku ani ne tak očima jako čichem. Pevné pouto k matce se prohlubuje blízkostí, tulením,kojením, reagováním matky na potřeby,pláč dítka,ohleduplnou péčí..tím vzniká pouto lásky a důvěry. Toto pouto se každým dnem prohlubuje, dny týdny, měsíce..

Dítko cítí, že je chtěné, milované,že je dobré, že svět je dobrý, cítí se bezpečně a sebevědomně začíná objevovat svět s bezpečnou osobou - maminkou za zády.

Po prvním roce života se na toto pevné jisté pouto, začne stavět výchovou v podobě hranic.

Co když vše není tak ideální?

Jak vlastně vznikají poruchy attachmentu?

Začněme od těch drobnějších příčin vzniku až k těm závažnějším :

- špatné psychické rozpoložení matky v době těhotenství 

- separace matky a dítěte těsně po porodu 

-nekojení

-následně oddělené spaní matky a dítka

-tzv. studený odchov - netulení,nenošení a tak dál prostě opak kontaktního rodičovství

- a sem bych zahrnula také "úžasnou" metodu uspávání dle pana doktora Estivilla 

- dlouhodobě nejsou naplňovány potřeby dítěte - krmení dle režimu ne dle potřeby, nedůvěr a v  pláč dítěte,nerespketující výchova, fyzické tresty..

- dítko vůbec jednu blízkou bezpečnou osobu nemá  - nenaučí se vůbec pevné pouto vytvořit a udržet (děti umístěné v kojeneckých ústavech, děckých domovech)

Porucha pevného pouta k matce může být v různé síle od lehké, až k těm nejtěžším.

Samozřejmně problém nevznikne hned při prvním splněném bodu z výše uvedeného seznamu!

Já jako náhradní matka věřím a musím věřit, že se dá spousta prasklinek na pevném poutu opravit a zacelit pomocí lásky, respektu a kontanktního rodičovství.

Problém je, že toto pouto -tento vztah funguje jako stavební kámen pro stavbu dalších vztahů v životě - přátelé, partner, děti.  Ale také dává základ vztahu sám k sobě - sebevědomí a sebepřijetí s tímto poutem přímo souvisí.

Porucha pevného pouta nelze vidět, tyto děti vypadají jako všechny ostatní, ale existuje seznam projevů které má za následek.

Jen namátkou některé zmíním:

- nízké seběvědomí, malá empatie k sobě a okolí

-  dítě tvoří povrchní vztahy

- problematické vztahy s vrstevníky

-  destruktivní chování – k sobě, k druhým, k věcem

Samozřejmně čím je porucha attachmentu větší jsou projevy výraznější, u dětí dlouhodobě zanedbávaných a dětí v kojenechých ústavech, už lze říci, že se jedná o poškození mozku.

Ale o takovém extrému jsem psát nechtěla.

Alarmující je, že nějakou poruchou citového pouta trpí 50% populace. Jeslti máte chvíli času poslechtěte si toto video s paní psycholožkou Janou Kovařovicovou.

http://video.aktualne.cz/dvtv/psycholozka-detem-v-ustavech-se-spatne-vyviji-mozek-selhat-m/r~2e7eea28ce5311e5a0ca0025900fea04/?utm_source=atlasHP&amp=&utm_medium=dynamicleadbox&amp=&utm_term=position-1

Takže jaká je odpověď na úvodní otázku? Problém je v tom, že se poškozuje jedinečné pevné pouto lásky a důvěry mezi matkou a dítětem.

A ještě bych ráda přidala odkaz na jedno video, dnes se změnou zákonů, kdy by matka měla odejít do práce nejlépe snad, už v roce dítěte, kdy nás poslanci přesvědčují, jak je vše v pořádku je starý dokument od profesora Matějčka Děti bez lásky opět a ještě víc než dřív aktuální:

https://gloria.tv/media/WPc2mW9hP4G

K napsání tohoto článku mě inspirovala @kulenka.

Otázka zněla velice jednoduše: "Jak správně a s citem vysvětlit dítěti, že je někdo adoptovaný nebo jednoduše žije u náhradních rodičů?

Neberte to prosím jako dogma, je to jen můj názor...

S tímhle problémem jsem se setkala vlastně hned, když jsme si malou přivezli domů. Vozila jsem kočárek s tím maličkým spícím miminkem a přišly do něj zvědavě nahlédnout sousedovy holčičky ve věku něco mezi 4-7 lety. "Teto, vy jste chtěli miminko?" " Ano chtěli." "Teto, vy jste si ji dovezli z domečku?" "Ano z domečku." "Teto tam jsou děti, které nikdo nechce?" "EEE nechce, takhle to přesně není... Jsou tam děti, o které se rodiče nemůžou postarat, protože jsou nemocní nebo mají jiné důvody... No a nebo je nikdo nechce."

A další otázky, tentokrát od dospěláků. " Jak to mohla udělat, jak ji mohla opustit?"

Tenkrát jsem tam stála zpocená na celém těle a říkala jsem si, jak je dobře, že tomu to miminko ještě vůbec nerozumí.

Jenže o pár let později jsem poslouchala nejlépe před malou" Já nevěděl/a, že není vaše". "Vrrr, ale ona je naše!" "No jo, já myslel/a, že je adoptovaná..."

Malá mezitím vyrostla, vnímá, chápe ...

Tak jak se ptát líp?

Předem je potřeba si uvědomit, že není nutné a potřeba biologické rodiče odsuzovat. Nikdo z nás neprošel jejich životem, neví, co mají nebo měli za sebou, a jaké důvody je k tomu těžkému kroku dát dítě k adopci vedly. Pro ně to taky určitě jednoduché nebylo a není.

Neodsoudit není jednoduché. Pro ty, co se jich problém netýká, by to mohlo být možná o něco o jednodušší než kupodivu pro nás náhradní rodiče. Hlavně pro rodiče dětí, které mají za sebou díky jednání "biologických rodičů" ztížený nebo velmi těžký start do života a které si tyto následky musí nést celý život. Ano, pro takové náhradní rodiče je neodsuzovat mnohem těžší, přesto to zvládnou a děkují za to, že můžou být rodiči s otevřeným srdcem.

Alice Nellis, autorka dokumentu Adopce konkurz na rodiče, řekla jednu krásnou větu, se kterou souhlasím " Adopce je normální proces vzniku rodiny". Ano je to tak a bude super, až k tomu tak budeme přistupovat všichni!

Přijaté děti to mají mnohem těžší s vlastní identitou. Jsou podobné někomu, koho neznají, s kým mají společného mnoho a vlastně nic. Pokud biorodiče okolí odsuzuje o to hůř. Tento stín pak padá také na dítko. Moji zploditelé byli špatní, jaký jsem tedy já? Mám chtít nebýt jako oni? Nebo budu jako oni? Co to znamená?

Pro přijaté děti je nejlepší, jestliže se s tím vším okolí vyrovná takzvaně v míru.

Ale to už jsem se ve své úvaze asi dostala dost daleko.

Já to mám jednoduché. Když je nějaké dítko adoptované, prostě malé řeknu: "On/ona je taky z domečku, stejně jako ty. Taky si jí/ho tam rodiče našli, když jim hodná teta zavolala, že tam spinká miminko, které nemá maminku ani tatínka".

Učili nás, že vždy lze říct pravdu hezky, bez urážek a odsuzování.

"Víš on/ona je z domečku, kde spinkají miminka, která nemají maminku a tatínka." "Proč?" "Rodiče se o miminko nemohli postarat třeba z toho důvodu, že byli nemocní a nebo neměli kde bydlet a co jíst. Nebo je nikdo nenaučil, jak se o takové miminko postarat." A protože další lidé miminko mít nemohli, ale moc si ho přáli, tak když jim teta zavolala, že v domečku spinká miminko bez rodičů, přijeli si pro něj a je z nich rodina".