Zdravý životní styl - to je téma, které každý z nás teoreticky zná velice dobře, ale často v praxi děláme chyby...
Snažíte se vést své děti k zásadám zdravého životního stylu, ke kterému bez pochyb patří kvalitní a pravidelná strava, pitný režim, pohyb a dostatek spánku? Tyto návyky si člověk buduje již od dětství a nese si je po celý život. Mnoho z nás postupem času však zjistilo, že zažité návyky nebyly správné, a tak se je snaží v dospělosti změnit k lepšímu a předcházet tak nemocem. Pro své děti však chceme to nejlepší, a tak se je snažíme zasvětit do světa zdravého životního stylu již od ranného dětství. Zároveň jim vysvětlujeme, jak je důležité o své zdaví pečovat a chodit pravidelně na lékařské prohlídky. Někdy to nemáme s dětmi lehké - při snaze vysvětlit jim, co je pro ně dobré - a ne vše děti od rodičů přijímají kladně. Hraní však děti baví a je skvělé, když můžeme dětské hračky využít i pro budování důležitých postojů ke svému zdraví.

Jestliže se vám tito pomocníci pro vaše děti líbí a chcete je vyhrát, zapojte se do soutěže a splňte následující pravidla:

👉 Dej lajk tomuto článku.

👉 Přidej se do skupiny Fisher-Price - klik ZDE!

👉 Do skupiny vlož příspěvek, ve kterém nám napiš:

1. Pokud soutěžíš o lékařský kufřík: napiš, jak učíš děti pečovat o své zdraví - stravování, sport, vitamíny, spánek - nezapomeň přidat foto a #fisherprice_lekar !
   
2. Pokud soutěžíš o zpívající misku - napiš recept na zdravé a oblíbené jídlo svých dětí - nezapomeň přidat foto a #fisherprice_varim ! !

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tento "dopis" mamince, které zemřelo dítě před porodem,  zveřejnit. Nakonec jsem se k tomu odhodlala. Třeba někomu pomůže...

Moje milá,

i když vím, že není žádná síla, která by dokázala zmírnit Tvoji bolest, chtěla bych Tě alespoň pozdravit a dodat trochu síly a víry, že nakonec bude lépe… 

Mám za sebou několik potratů a porod mrtvé holčičky v 16 týdnu. Neumím si vůbec představit, že bych přišla o děťátko už tak veliké, jako bylo to Tvoje. Ale i když teď to  vypadá nemožně, věř, že časem se bolest zmenší a otupí.  Nikdy neodejde docela, ale tak nějak se postupně stane Tvojí součástí. Naučíte se spolu žít. Naučíte se navzájem obohatit. 

Bude to trvat dlouho, ale časem se dokážeš smát i plakat radostí.

Co se stalo, není Tvoje vina. To, že jsi si dávala k snídani kávu a jednou, když bylo obrovské horko, sis dala malé pivo, ničemu neublížilo. Jsou věci, které nedokážeme ovlivnit, i když jsou tak nespravedlivé. Máš právo na to brečet, vztekat se, nenávidět… Ale věř, že jsi udělala všechno správně.

Když jsem na těhotenském testu spatřila dvě čárky, netušila jsem, jak se můj život změní a co všechno s sebou přinese. Jako těhotná jsem se snažila zdravě stravovat, jíst dostatek vitamínů, vyhýbat se zakouřenému nebo znečištěnému prostředí a být co nejvyrovnanější a nejklidnější nastávající maminkou. Ne vždy se mi ale dařilo být v psychické pohodě. Hormony si totiž občas dělaly, co chtěly. Někdy mě dokázala rozplakat i obyčejná reklama na šampón. Televizní zprávy jsem pro jistotu ani nesledovala. A co se týče těhotenských chutí, o tom se radši nebudu ani zmiňovat.

S blížícím se porodem jsem si stále častěji kladla otázku, zda budu dobrou mámou. Na internetu a z knížek pro nastávající matky jsem denně nasávala množství informací, takže teorii jsem měla v malíčku. V praxi to však bylo o dost horší, těžší a rozmanitější. První týdny (spíše měsíce) s miminkem byly pro mě jako prvorodičku doslova masakr. Návod na rodičovství neexistuje. Učila jsem se, tak jako každá máma, za pochodu.

Martínek se narodil spontánně pár dní před termínem, byl krásný a křehký jako porcelánová panenka. Bála jsem se, abych mu svými nemotornými pohyby neublížila. Měla jsem stres z převlékání, koupání a nejvíce z kojení. Jak jsem si byla v těhotenství jistá, že mi to půjde samo od sebe, tak jsem narazila na tvrdou realitu. Nejprve byl problém s přisátím, který jsme vyřešily s laktační poradkyní. Co jsme však už nerozlouskly, byl můj nedostatek mléka. Přes veškerou snahu a podporu bylinek malý stále ztrácel na váze. Byl nervózní a uplakaný. Já samozřejmě také. Celé dny jsem s ním, svlečeným a přiloženým na mé nahé hrudi, pochodovala, pila litry čaje a jedla neskutečné množství polévek. Tolik jsem jich nesnědla za celý svůj dosavadní život. A nic. Cítila jsem bezmoc, ale i vztek, že mu neumím dát to, co potřebuje.

Dnes už vím, že dobrou matku z nás nedělá to, zda kojíme, ale ten pocit selhání byl obrovský. Pro synovo dobro jsem se rozhodla, že to už stačilo, a začala jsem přikrmovat.

Na výběru mléka jsem si dala záležet a poradila se i s pediatričkou. Já sama trpím alergiemi a můj manžel měl v dětství astma. Když jsem si díky této kalkulačce vypočetla riziko rozvoje alergie u našeho děťátka, skoro jsem omdlela. Bylo až 90 %. Byla jsem však odhodlaná kvůli mému synovi i hory přenášet, jen aby v budoucnu netrpěl potravinovými alergiemi nebo atopickým ekzémem.

Po rozhovoru s doktorkou jsem zjistila, že rozvinutí alergie se dá zabránit, a to i navzdory genetické predispozici. Jedním z klíčových faktorů, které pomáhají předejít vzniku alergie, je vhodná výživa dítěte a budovaní imunity od raného věku. Nejlepší prevencí je samozřejmě mateřské mléko. Jelikož to moje nestačilo a máme v rodině alergii, bylo jasnou volbou hypoantigenní mléko.

Kdysi dávno v době mého dětství jsem měla kamarádku Jindru. Rok jsme spolu seděly v jedné lavici a pak mě řízení osudu přiválo do Mimoně. Naše kamarádství pokračovalo, vídaly jsme se o prázdninách a pak hlavně v dopisech. Její dopisy byly veselé, upřímné, plné bezbřehého nadšení ze života, dětských rošťáren a různých šibalství, která popisovala krásným bezprostředním jazykem bez kontroly: Nazdar žížalo, hele, co se my (přeškrtnuto) mi, stalo ..... Zakončeno: Tak jsem zase dostala na budku, ty vole, to byl průser. Její dopis byl velkou radostnou událostí v mém životě. Jednou jsem si takhle nový dopis přečetla (asi šestkrát) a nadšeně zasedla k psaní odpovědi. Začínal asi takto: Hele Jindro, ty seš teda blbá, ty vole. Cos to zase provedla .... Najednou cítím, že za mnou někdo stojí! Máma! A přes mou ruku zakrytý text stihla zblýsknout. Ozvaly se hromy blesky, jak to mluvíš se svojí kamarádkou! a .....  Okamžitě to přepiš! A tak jsem pod dozorem své matinky, sepsala nový text:

Milá Jindro, předem mého dopisu Ti posílám mnoho pozdravů a stálou vzpomínku. Jak se máš? Já se mám dobře.... Nějak mě to nebavilo, když se na mě dohlíželo, ale co dělat. Dopis druhý den odešel. Ale ještě ve škole jsem naškrábala jiný:

Hele Jindro, ty seš teda blbá, ty vole. Cos to zase provedla .... a končil, tamten dopis zahoď, to psala moje máma.

Odpověď od Jindry přišla obratem: Teda to je bžunda, co Tě máti nutí psát za voloviny, strašně jsem se nasmála, ještě, že jsi poslala ten druhej, asi bych myslela, že Ti přeskočilo. Tak čau vole a piš, piš, piš nebo Tě kousne myš.

Naše cesty s Jindrou se rozešly už dávno. Víme o sobě a, když se občas potkáme, Jindra na mě úplně stejně jako vždycky zahuláká: Nazdar, ty vole, ty ses vůbec nezměnila! A tak to má být.