Váhala jsem, zda popsat svůj druhý porod, když jsem lenoch ten první loni nepopsala, ale napravuji vše co jsem minule nestihla..kojením počínaje, psaním článků konče-)

Rodit jsem měla patnáctého a tak jako u Vojtíška..i druhé miminko se nechystalo na svět včas a vidina toho, že budu do Neratovic jezdit obden a neustálé dotazy okolí "tak co" mě nesmírně vytáčely a pokaždé, když jsem si přečetla, že někdo z květnových maminek porodil, málem se mi vhnaly slzy do očí. Poslední týdny už jsem stejně skoro nespala, převalit se z jednoho boku na druzhý vyžadovalo pomalu jeřáb, hormony se mnou mlátily, no hrůza. Nicméně přítel slíbil, že se pokusí dokončit zakázky a projekty do práce ještě než porodím, protože po zkušenosti s Vojtíkem, kdy jsme šest neděl nespali, si byl jist, že už nic neudělá. I já jsem se snažila už 14 dní dopsat asi 6ti stránkovou observaci do školy..ale byla jsem tak unavená a vzteklá, že jsem psala každý den tak odstavec, někdy ani to ne. Nicméně na jednom serveru, kde popisovali, že vnitřně člověk musí mít věci "hotové" a srovnané v hlavě, aby porodil, mi bylo zřejmé že to dopsat musím (a taky jako  příteli, mi bylo jasné, že jestli mimino nebude spát, poslední na co budu mít náladu, bude psát nějaké nesmysly do školy). Takže jsem ten nesmysl dopsala v noci na středu, neb jsem od čtyř stejně nemohla spát.

Ve středu večer jsme si šlo lehnout už asi v deset a přítel z legrace říká "dneska v noci prosímtě neroď, jsem unavenej". Miminko bylo samozřejmě vtipálek a v 1.45 slyším lehké "LUP", tak jsem si říkala, že už asi blbnu, neb to vrzání jsem slyšela posledních pár dní..s očekáváním jsem každou noc čekala, kdy že mi prasken ta voda. Chvíli na to mi po noze začal téct teplý potůček...nadšením jsem vyskočila a vylila si další vodu do postele. K nemilé radosti jsem vzbudila přítele, ať dojede pro maminku a zaplula jsem do sprchy, dát se trochu do pucu, když nás čeká příchod miminka. Kontrakce zatím nic, tak jsem si říkala, že nebudeme spěchat. Jen co jsem vylezla ze sprchy, nastoupily bolesti po šesti minutách. Zavolala jsem do Neratovic a k mému potěšení měla službu PA která byla u mého porodu minule, sdělila jsem jí tu milou skutečnost a že se na ně těším! (bůhví co si o mě asi tak mohli myslet). Babička mezitím dorazila, věci jsem již měla dávno zabalené, jen rodný list partnera jsem přibalila a šla jsem si ještě udělat snídani, přeci jen, bůhví kdy porodím a do té doby umřu prvně hlady-)) Přítel i tchýně na mě koukali jak z jara. No a jeli jsme. Přítel si pochvaloval, že zase rodím krásbě v noci, že máme silnice prázdné, ale jinak se tvářil dost mrzutě (byl unavený, chtěl spát..a já si rodím, že) Prosila jsem, ať dává pozor na výmoly, neb tentokrát mě ty boelsti šly hrozně do kříže, sedělo se strašně nepohodlně. Už předem jsem hlásila, ať laskavě kouká u té odbočky na Neartovice brzdit už nahoře na kopečku, neb jakékoliv brždění či zatáčení v tom břiše bylo cítit. Také jsem hlásila, že až dorazíme, potřebuji mězi kontrakcemi, které už byly po 3-4 minutách stihnout dolézt k výtahu.

Dojeli jsme k nemocnici a kupodivu nebylo skoro kde zaparkovat, nakonec jsme našli místo přímo na parkovišťátku před vchodem. NIcméně, to by nebyl můj přítel, aby nenacouval, zastavil, vypl motor, otevřel dveře od auta, zjistil, že není rovnoběžně s těmi parkovacími čárami, a tak zase nastartoval, dorovnal a zacouval až k lampě, motor opět vypl. Nicméně tašku do porodnice jsem měla v kufru, který díky těsnému nacouvání nešel otevřít. Já jsem zrovna přestala mít kontrakci..a přítel tedy zase nastartoval, popojel dopředu, vylezl, vyndal tašku, ne že by ji nechal na chodníku, ale dal jí na zadní sedadlo, nalezl zpět! do auta a zase zacouval aby byl souměrně s ostatními auty. Jak toto nesnáším když mi nic není, tak teď jsem měla chuť ho roztrhnout..tak jsem suše oznámila, že až si dohraje s autem, ať za mnou dorazí, ovšem popár metrech ani ne na vrátnici jsem dostala další kontrakci, takže jsem to tam odfuněla a došli jsme do výtahu (ta noční nemocnice má svoje kouzlo) a vyjeli jsme nahoru.

Tam mě přivítala moc milá porodní asistenkta Helenka Fridrichová, napojili mne na monitor, kde teda ty kopečky zase moc neskákaly, ale bolelo mě to fest. Byli jsme třetí porod a než mne vyšetřili, tak přijímali další rodičku. Pan doktor Budka mě vyšetřil, oznámi, že jsem na 4 cm a že se mám jít ubytovat a pak že bude koupelna a příprava, že to nebudeme zdržovat. PA Květa s kterou jsem mluvila po telefonu nakoukla, pozdravila mne a s Helenkou utrousily, že teda jsou zvědavé, čí paní porodí dřív. Na pozadí jsem slyšela naříkat rodičku, která dorazila přede mnou a chudák teda trpěla. Chytla mě další kontrakce na chodbě a jak jsem si potichu vydýchavala musela jsem se zasmát, jak jsem se sesynchronizovala s hekáním té paní na porodním sále. Měla jsem štěstí, byl volný opět ten stejný dovujlůžák i ta stejná postel, jako loni u Vojtíška, tak jsem měla radost. Převlékla jsem se do košile a šla do koupelny. Minule jsem nic z toho nestihla. Na klysma jsem se těšila, neb jsem den předem trpěla zácpou, takže jsem uvítala, že mne nebude tlačit ještě něco navíc. Přítel čekal někde na chodbě. Proběhla jsem pak zpět do pokoje a na wc a pamatuji, jak mi PA říkala, hlavně mi neporoďte do záchodu. Po minulé zkušensoti, kdy mi nejlíp bylov  bolestech na wc, jsem si to pamatovala a po návštěvě toalety na mne přišly ty opravdové velké kontrakce. Nevěděla jsem, jak na tom jsem, ale říkala jsem si, že pokud to bude jako minule, tak už je to asi ono..že to je nějaký fofr..tak jsem po čtyřech přelezla napůl do sprcháče..přeci jen druhý porod je statisticky malé číslo na to, být v rození profík a že lepší se je pos..ve sprše, než plácnout mimi do mísy, že. Nicméně PA mi ještě v koupelně dala instrukce, že pokud na mě přijde velké tlačení, že mám pro ni poslat přítele..Přítel ovšem..byl..někde..rozhodně ne na pokoji a se mnou v koupelně. (později jsem se ho ptala, kde že to proboha trčel, prý se převlíkal a bylo mu blbé budit tu druhou maminku co už na pokoji s miminkem spala). Paní se mi budit nechtělo, na vypínač, kterým se volá sesterna jsem nedosáhla, kontrakce byly festovní a já je snažila vydýchávat.

Jelikož mám ráda soukromí a bolela mě ta mizerná kostrč, tak jsem na porodním lůžku nechtěla moc dlouho být, a tak jsem kontrakcím nechala volný průchod, až jsem najednou ucítila hlavičku. Mým snem bylo vždy porodit si hezky na čtyřech..což se mi teď krásně dařilo, nikdo mě nerušil, byla jsem tam jen já a miminko, pohoda. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku, tak jsem se v duchu zasmála, že tedy nevím, nevím, ale asi brzo bude mimi venku..a tak tedy zkusím jednu kontrakci rozdýchat a pokud nikdo do další kontrakce nedorazí, tak se do toho opřu. Dorazila však PA, která se mnou nebyla jen z toho důvodu, neb šla zjistit, jeslti už je volný porodní sál, a říkala, že jí tu porodit nemůžu. Jelikož byla naprosto úžasná, tak jsem si řekla, že to teda zkusím, vstát a netlačit..že by z toho holka měla asi chudák problém, kdybych to mimčo pleskla o dlaždičky (ba ne, já bych si jej chytila, ale ta představa plesknoucího mimina o dlaždice mne v tu chvíli opravdu napadla a pobavila). PA mi dala ruku mezi nohy aby mi podržela tu deroucí se hlavičku a došly jsme na sál, přítel se někde vynořil. Vylezla jsem si na lůžko, dvakrát zatlačila a miminko bylo ve 4.55 venku. Bylo to krásné. Měla jsem tolik energie, že jsem komunikovala s přítelem i porodní asistentkou, a jelikož vedle se také rodilo, personál měl fofr, užili jsme si to krásně ve třech (čtyřech). I na příteli bylo vidět, že známé prostředí i situace ho osmělily, i na něm jsem viděla, že si to víc užívá. Miminko mi dali na břicho, ustřihli pupeční šňůru a PA jelikož věděla, že nevíme co čekáme říká: " A jaká že máte ta jména? Já jí odpověděla, že Kryštofa a Karolínku. A ona na to, já už vím co to je, je to...a pak koukla na přítele a ať se prý podívá tatínek. Já jsem nějak už slyšela Kryštofa..už proto, že tu holčičku jsem tak moc chtěla..a bylo mi jasné, že to ani napodruhé nevyjde. A přítel povídá - Je to Karolínka. To jsem byla úplně paf. Malou pak ošetřili, zvážili a já jsem se tentokrát nestyděla říct si, že bych chtěla vidět placentu, byla mi ukázána, prima věc-). Pan doktor pak přišel, zkontroloval a zkonstatoval, že to mám na jeden steh, zda chci umrtvení. To mne potěšil, neb minule mi nikdo nic nenabídl a šili mi víc stehů a to tedy bolelo. Nicméně jeden steh jsem řekla, že to vydržím a dalo se to. Všichni mne děsně chválili jaký to byl fofr a i na příteli bylo znát, jak je na mne horzně pyšnej, že jsem to tak krásně zvládla. Tentokrát jsem Káju chtěla mít stále u sebe, koukala na mne svýma velkýma očima a byl to opravu krásný pocit.

Tak jsme se ani nenadáli a máme tři princezničky 🙂 Verunka se narodila na Velký pátek, 22.dubna ve 12:45, ve 35tt. Měla 2620 g a 46 cm.
 Její příchod a svět byl trochu nečekaný. I když možná to všechno začalo už skoro týden předem. To nám přijely na návštěvu babičky. Moje mamka s mojí babičkou. Přijely v neděli a my s manžou jsme se snažili využít hlídání a pondělí a úterý jsme po práci strávili po nákupech. Naše oblíbené výjezdy do IKEA...pak další obchodˇák s nábytkem, OBI, potraviny no měla jsem toho dost.A měla jsem při pochůzkách po krámech pocit, že nemůžu chodit a že vnímám tlak na konečník...říkala jsem si že to je ale hloupost.  Každopádně ve středu dopoledne jsem byla objednaná na kontrolu k doktorce. Už tam jsem se vlekla, zpátky jsem jindy čtvrthodinovou cestu absolvolala skoro třičtvrtě hodiny. Na kontrole sice všechno v pořádku, ale mimčo otočené hlavou nahoru (dvě předešlé KO byla už hlavička dole)a DR se teké zrovna ptala, jestli už máme vybranou porodnici, a poučila mě co dělat když nejdříve praskne plodová voda. TAky mě našla nejaký bakterie tak na to dala léky. Jako na potvoru jsem jí na dnešní kontrole moc nerozuměla (pro nezasvědcené před 2 měsíci jsme se přestěhovali do Německa) tak jsem šla z kontroly mírně v rozpacích. Třešinkou na dortu bylo, že plánovanou prohlídku porodnice právě na tuto středu jsme zrušili, jelikož zrovna přijeli do Německa manželovo kolegové z Čech a naplánovala se grilovačka. Mě nebylo večer moc dobře, ale přikládala jsem to únavě. Taky jsem jedla jak bezedná, i mamka hlásila, že mě nepoznává. No bylo mi to trochu podezřelé, cítila jsem podbřišek, tak jsem si slíbila, že ve čtvrtek budu konečně jen ležet, když máme to hlídání. SIce jsme chtěli především dovybalit a zařídit věci co se dělají s holkama těžko, ale co naplat. Ovšem ve středu večer když jsem šla spát, jsem měla něco co podezřele připomínalo kontrakce a nakonec jsem začala krvácet. DOst mě to vyděsilo, že nejsem na porod připravená, miminko není otočené a tak vůbec. Manža zůstal obdivuhodně v klidu, moc mi pomohl, takže i přes mojí touhu okamžitě vyrazit do porodnice jsme šli spát. V noci jsem měla nepravidelné bolesti, krvácení se zdálo, že k ránu ustalo. Tak mě manža ráno dovezl jen k mé doktorce. Byla tam sice jiná, ale to není podstatné.Ta nemohla najít důvod krvácení, chtěla nás hned poslat do nemocnice, nakonec po důkladném utz a kontrole čípku, řekla že je vše v pořádku, tedy až na to krvácení 🙂.

Večer se ale situace opakovala,bolesti jsem už musela prodýchávat a během noci se z nich staly pěkné celkem pravidelné kontrakce. Už jsem moc nespala. BYla jsem z toho unavená, hlavně tím, že jsem nevěděla, jestli mám chtít rodit nebo ne, když bylo mimčo neotočené. Nevěděla jsem jestli mám kontrakce se snažit podpořit nebo jim tak nějak bránit. No každopádně ráno mě manža naložil a jelo se do porodnice. Moje Dr měla volno. Jeli jsme do té vzdálenější, kde je ale dětská klinika, tak nějak pro všechny případy a také jsem měla takový nějaký pocit, že bych raději neměla snídat. I když jsem měla pořádný hlad, to mi bylo pak už jasné, že prostě rodím. V porodnici udělali monitor a utz, miminku bylo dobře,
vše ale záviselo na tom, co na to všechno čípek. Ten byl zkrácený a otevřený, kontrakce neustávaly, miminko se nijak na posledni chvili neotočilo, no tak bylo rozhodnuto,že jdeme rodit císařem. Zhruba v tenhle moment jsem začala břečet a přestala asi tak druhý den :-/. Bylo to tak desně na rychlo (i když jak jsem psala ani jsem raději ráno nejedla, dokonce i něco jako tašku do porodnice jsem honem ráno balila) jenže stejně jsem tomu do poslední chvíle nevěřila. Uspat jsem se nechala jen částečně, abych mohla miminko vidět, ale moc příjemný zážitek to nebyl. Jak mě tak napojovali na všechno možný, dali přede mě plentu a přestala jsem ovládat tělo zhruba od pasu dolů, chytla mě děsná panika. Nemohla jsem vůbec dýchat,měla jsem potřebu všechny ty hadičky vytrhat a utíkat pryč.No nešlo to 🙂 nakonec jsem se uklidnila tím, že jsem si začala zpívat ukolébavky, co zpívávám holkám. Třeba i Verunce to maličko usnadnilo příchod na svět.

 Viděla jsem ji asi 2 vteřinky, pak ji odnesli a manža šel s ní. Nejdřív ho vyhodili, potíže s dýcháním, ale pak začala plakat konečně, tak udělal i pár foteček a Verunku odvezli na JIPku. Já si přála být z toho stolu co nejdřív pryč. A tak děsně moc mi chyběl ten úžasný pocit úlevy, když je mimčo konečně venku, ta spousta úžasných pocitů,které se prostě dají zažít jen při narození miminka. V tomhle směru jsem cítila takové velké nic. Tak moc mi chyběly ty dvě hodinky s miminkem na sále, tak moc mi chybí na miminko civět a přiblbe se při tom usmívat.  Veřte nebo ne, na porod jsem se moc těšila, chtěla jsem ho zodpovědně zvládnout a užít si ten fascinující pocit potom. Zatím mě fascinuje jak dovede jizva děsně bolet a jak příšerně se člověk může nudit když jen leží na zádech a kouká do zdi a nikomu pořádně nerozumí. 
Verunka je na JIPce, dýchá s přístrojem, správně by tu měla být do termínu porodu, takže 5 týdnů, ale tolik to snad prý nebude.

4.12.09 .. 37+ 5 tt – nástup do porodnice kvůli vysokému tlaku a bílkovině v moči.

9.12. 09..38+3 tt – indukce porodu kvůli stále se nezlepšujícímu tlaku. Průměrná hodnota 160/110 :o(   V 8:00 zavedena 1. Polovina Tablety. Téměř nic to se mnou nedělalo. Porodní cesty jsem měla nepřipravené, otevřená na 1 prst. Takže jsem ani nedoufala, že by se podařilo porod vyvolat. Po zavedení tablety se dostavily slabší bolesti jako při MS ale jinak pohoda. Při pohlídce dr. shledala, že se nic neděje :o( Pokračovat budeme druhý den ráno, kdy mi zavedou druhou polovinu tablety.

10.12.09 38+4 tt – Ráno mi bylo naprosto fajne, ani památky po nějakých bolestech. Při vyšetření dr. konstatovala, že menší změna nastala, zavedena další část tabletky a v 11:00 mám přijít na monitor + další tabletu.

10:00 – už to začíná bolet, něco se děje :o)

12:32 – dostavily se už větší bolesti, kontrakce cca po 5 minutách, ale stále pohoda, jen mi to střílí do zad a do nohou. Začínají mě zlobit parádní křížové bolesti, sprcha je mým druhým domovem :o)

13:00 – jdu na monitor a vyšetření. Vyšetření dopadlo o.k., pěkně se otvírám ale monitor nic moc, miminku se to přestává líbit. Proto mi mudr. Ve 14:00 prasknul vodu, a poslal na sál :o))  To už nastaly fakt parádní bolesti uáááá, mezi kontrakcemi volám manželovi, ať už kouká přifrčet. „Báječná“ porodní asistentka mě vysílá na sál s kupou věcí. Vůbec jí nezajímá, že vzhledem ke křížovým bolestem a bolestem do stehen sotva lezu :o( každopádně sál jsem našla a horko těžko se vyhrabala na porodní lůžko kde mi opět připevnili monitor na bříško. Jediná snesitelná poloha je na boku, chodit nemůžu, musím ležet. Žádám epidurál uff… dostávám kapačku atb a kapačku kvůli epidurálu.

...byl pátek 14.1.2011 a já jsem vyrazila na plánovanou kontrolu do porodnice. Byla jsem den po termínu a cítila jsem se skvěle. Na kontrole jsem šla nejdřív na KTG. Mimísek spinkal a všechno bylo naprosto klidné. Ani kontrakce žádné a to mě trápily už několik týdnů předtím časté poslíčky. Pak mě prohlídnul pan doktor a řekl mi, že to na porod v žádném případě nevypadá. Byla jsem úplně zavřená. Kouknul na miminko ultrazvukem a řekl, že bude veliké a že bych neměla riskovat rodit spontáně, že mám nastoupit v pondělí 17.1.2011 v 8 ráno do porodnice a že mi udělají císařský řez.... V ten moment jsem měla náladu pod psa. Tak moc jsem toužila rodit přirozeně, tak moc jsem toužila zažít ty pocity, které může prožít jen žena...ale vyhlídka císařského řezu to všechno zhatila. Šla jsem za manželem a řekla mu, že je všechno v háji, že prostě musím na toho císaře, že se nedá nic dělat...

...v sobotu ve dvě ráno mě probudila prudká bolest v břiše. V ten moment jsem ještě v žádném případě netušila, že porod už začíná...převalovala jsem se v posteli a bolesti se vracely přibližně po deseti minutách. Pořád jsem si říkala, že to nic není, že to určitě přespím. Ve tři ráno, už jsem musela vylézt z postele, bolesti byly stále častější a už jsem neuměla jen tak ležet. Řekla jsem si, že si dám sprchu a pak že to řeknu manželovi. Přišla jsem do koupelny a už viděla, že ze mně jde růžová voda a krvavý hlen. V ten moment mi teprve úplně došlo, že rodím! Chvilku trvalo, než jsem si dobalila tašku, probudila manžela, oblékla se...kolem 4 ráno jsme vyrazili do porodnice. Na příjem jsme přišli po půl páté, to už jsem měla bolesti co 3 minuty. Natočili monitor, sepsali všechny potřebné údaje. Pak přišla mladičká paní doktorka a řekla mi, že porod je zatím v úplném začátku, že jsem otevřená na 1 centimetr a že mi musela odtéct plodová voda. Ptala se kdy...já na to, že netuším 🙂  Asi, jak jsem se sprchovala...Začala mě přesvědčovat, že porod císařským řezem by byl pro mě opravdu lepší...já na to, že to chci zkusit normálně, teda pokud to jenom trochu půjde...pak mě vzala ještě na ultrazvuk a zase váhala, že mimčo prý váží 3980g, že to je fakt dost a že to jizva nemusí vydržet. Musím ještě podotknout, že bych si to sama vživotě nevzala na triko, chtít rodit normálně za každou cenu, ale byla jsem domluvená s primářem, který je zároveň mým gynekologem, že pokud půjde všechno dobře, tak že to zkusíme nejdřív přirozeně, že nebudem na prvním místě upřednostňovat císařský řez...Chvilku trvaly veškeré procedury spojené s příjmem a na porodní sál jsme dorazili v 6 hodin ráno. Převlékli jsme se do erárního krásného oblečení a mě položili do křesla. Začali točit monitor. Kvůli jizvě mě museli hodně hlídat, tak jsem ležela téměř celý porod na boku a na břiše měla pásy...Bolesti byly opravdu úkrutné a přicházely hodně často. Vždycky když na mě šla kontrakce, zaryla jsem manželovi prsty do paží, byl pak chudák celý poštípaný 🙂 Kolem 9 mě vzali zase na ultrazvuk, přišli 4 doktoři a dlouho se domlouvali, jestli mě mají nechat dál rodit přirozeně, nebo jestli mají udělat císařský řez. Nakonec jeden mladý pan doktor řekl, že se mu nezdá, že by mělo být miminko čtyř kilové, že to vidí max na 3,6kilo a že má hlavičku dole, takže to ještě chvíli zkusíme normálně a pokud by to nepostupovalo, pak, žebychom šli na ten operační sál a udělali sekci...to už jsem souhlasila a pomalu se s tím smiřovala, ale bolesti byly tak silné, že už mi to začínalo být jedno.  Kolem těch 9hod mě prohlídla porodní asistentka a řekla, že už jsem otevřená tak na 4-5cm, že to jde moc hezky! V tu chvíli jsem chtěla epidurál, já hrdinka jsem přestávala být hrdinkou a myslela, že už to nevydržím. Jenže přišel pan doktor a řekl, že žádný epidurál nebude, že bych necítila, kdyby se mi něco stalo z jizvou...takže jsem byla opět u stejných bolestí. A to ještě přišel, že mi dopíchne vodu, že je tam zbytek a že je tam ještě vak blan a že mi potom kontrakce ještě zesílí...chtěla jsem od tama utéct a běžet rovnou na sál pod kudlu, tolik jsem už chtěla, aby bylo po všem....

Kolem čtvrt na 11 už jsem byla otevřená na 9 cm a na sále začal frmol...přišel doktor a řekl, že už mám vydžet posledních 6 kontrakcí a že budeme rodit! Skoro se mi tomu nechtělo věřit, jsem vůbec nečekala, že to půjde až tak rychle a že dopoledne bude Adámek s námi! Těch posledních 6 kontrakcí bylo pravda dost náročných, hekala jsem, vzdychala, dýchala jako pes, křičela, že už to nevydržím, že mě to hrozně tlačí na konečník... a pak přišly 3 zatlačení a Adámek byl venku a všechna bolest byla pryč! Dali mi ho na břicho a to už jsem brečela jak želva a neuměla to zastavit! Opravdu jsem krásnější zážitek nezažila a budu si to pamatovat do konce života!

Adámek vykouknul na svět v sobotu 15.1.2011 v 10:39hodin, vážil 3550g a měřil 51cm....

Momentálně prožívám období neskutečné euforie a obrovské lásky k novému človíčkovi a žasnu nad tím zázrakem, kerý se z nás rodí... a zaroveň pociťuju smutek z prázdného bříška, které bylo ještě nedávno plné života...ale věřím, že to brzo přejde a už budu pociťovat jen radost z lásky, která mi leží v postýlce!

...a s jistotou můžu říct, že se to nedá srovnat z císařským řezem, kde jsem byla sama, bez manžela, který mi teď byl obrovskou oporou a zase jsem si uvědomila, jak moc ho miluji (i po téměř 12 letech, co jsme spolu)..,Štěpánka jsem skoro ani neviděla, hned mi ho odnesli pryč a první dny jsem ho ani neměla u sebe...vím jistě, že tento zážitek chci prožít ještě jednou a už se těším na další těhotenství a další miminko! Určitě do toho zase do třetice půjdeme 🙂

V pátek 14.1. 2011 jsem byla objednaná v 11:00hodin poprvé do porodnice na kontrolu. Ve středu jsem byla ještě u svojí doktorky, ale jelikož se pořád nic nedělo a v pátek už jsem měla termín, odeslala mě teda tam. Manžel mě vyzvedl doma, zavezl tam a čekal. Nejdřív mě v nemocnici chtěl nechat a přijet až mu pak zavolám, ale protože jsem vůbec nevěděla, jak to tam chodí a jak dlouho tam budu, zůstal nakonec se mnou. Asi ve 12hodin jsem se dostala konečně na řadu. Sestřička mi udělala monitor, na kterém nebyly žádné velké změny. Srdčíko v pohodě a kontrakce jenom velmi malinké. Pak jsem znova čekala skoro hodinu než jsem se dostala na řadu k panu doktorovi. Ten mě prohlédl a říká:" Paní, vy nemáte žádné bolesti?" Tak říkám, že ne. "No, ale vy už začínáte rodit". To jsem měla opravdu šok 🙂 Tak prý jestli tady mám věci a manžela, že se můžeme přesunout na porodní sál. Naštěstí věci jsem měla v autě (manžel říkal, že auto to uveze, že je raději vezme). Když mě sestřička vedla na porodní sál a v čekárně řekla manželovi, že má zajít do auta pro věci, že jdeme rodit, tak mu málem vypadly oči z důlku 😀

Na sál jsem si došla ve 13:00hodin jako bych šla někde na procházku. Opravdu mi nic nebylo. Byla jsem otevřená už ale na 5cm, tak mi doktor praskl vodu a čekali jsme dál. Pak už začali mírné bolesti. Po další době mi sestřička udělala klystýr (měla jsem z toho strach, ale dalo se to) a pak už jsem strávila asi hodinu ve sprše na balónu, protože to byla jediná poloha, ve které se daly bolesti aspoň trochu rozdýchat. Asi okolo 16hodiny mě přišel zkontrolovat asi už čtvrtý doktor (nechápu, jak to tam vedou, střídalo se to tam jak ponožky 🙂 ). Mladá paní doktorka mi navrhla epidurál, protože otvírání se zastavilo a říkala, že bysme tam mohli být až do rána. Tak jsem souhlasila. Doktorka z ARA přišla asi za 5minut a epidurál mi aplikovala. Hrůzou jsem málem ani nedýchala, ale vůbec to nebolelo. Spíš manžel měl hrůzu v očích, jak viděl, jak mi do páteře zavádějí asi 20cm jehlu.

Asi po 15minutách epi zabrala a byla to opravdu úleva. Bolesti na 90% ulevily. Jenže se to nějak nelíbilo té naší princezně, v klídečku si usla 🙂 Na monitoru mělo její srdíčko skoro rovnou čáru 🙂 Tak ji musela sestřička budit zvonečkem nad mým břichem. Jsem se až musela smát 🙂 Pak mi ještě pomohli kapákem oxytoxinu a když mě přišla doktorka zkontrolovat za půl hodiny, byla jsem otevřená na 9cm a kontrakce stále sílily (naštěstí bolesti ne 🙂 )! To bylo něco po 17hodině. No a pak už to šlo strašně rychle. Najednou maličká sestoupila úplně dolů, začaly strašné tlaky až jsem se nemohla pořádně nadechnout a na 3 zatlačení byla v 17:46 venku 🙂 Měřila 47cm a vážila 2,98kg.

Protože jsme nevěděli co se v bříšku skrývá, bylo to nádherné překvapení (všichni totiž celé těhotenství tvrdili, chytráci, že to bude kluk)! A ona se na nás smála nádherná holčička. Dali jsme ji jméno Dominika a od té doby ji šíleně milujem.

Protože jsem byla hodně úzká a malá by neprolezla, museli mě nastřihnout, což jsem ani nezaregistrovala a pak zašít celkem dost. Ale nebolelo to, spíš to bylo nepříjemné. Na druhý den se mi na hrázi udělala trochu modřina, ale oplachy Rosalginem, co mi dali v porodnici pomáhali a týden po porodu už bylo všechno skoro OK.

Po porodu jsme si užívali 2hodiny jen my 3 nádherné chvilky. Ani jsem nebyla moc unavená. Manžel rozesílal smsky a volal rodině s malou v náruči. Mě mezitím přinesli až na sál večeři - nudle s mákem (miluju je 🙂 ), tak jsem v klidu pojedla a pak už nás odvezli na pokoj. Dala jsem si sprchu, mezitím mi přivezli maličkou, manžel vybalil věci a už fičel domů, kde ho čekala celá rodina a začali slavit. V telce hrála zrovna pohádka Shrek, ale to mě ani tak nezajímalo. Musela jsem se pořád dívat na ten poklad v postýlce.

Ahoj holky, tak jsem si našla chvilku v každodenním shonu, převráceném, totálně vzhůru nohama a zavzpomínám na svůj druhý porod... 

2.října jsem měla nástup v Domažlické porodnici, kam mě plačící, nevyspalou a ustrašenou odvezl David a ten samý den mě ještě čekal zátěžový test (po příjmu a prohlédnutí lékařem, který mi sdělil, že malej má už docela málo plodovky a je cca 4 kg velký, otevřená na špičku prstu. Musím říct, že se mi po tom oxytocinu docela rozbíhaly pěkné kontrakce, ale podle personálu - malé, ještě.
Nepříjemné na tom bylo, že jsem musela celou dobu ( cca asi dvě - tři hodiny) ležet na monitorech. A ještě než mi správně zavedli kanylu, propíchaly mi zbytečně ruku na třech místech, auuu.. Pak mi dali oběd, kterej jsem zdlábla na příjmu, protože neměli volné ani jedno místo. Ale co.. Od rána jsem trpěla pěkně hlady, protože jsem nesměla jíst, kvůli krevním testům..
Když jsem konečně dostala postel a seznámila se se spoluobývající Andreou, která měla na pokoji už malinké miminko a spoustu návštěv, dala jsem se tiše zase do pláče... 

Vyčerpaná k smrti, s obavami ze zítřejšího rána jsem se snažila usnout, ale Matyášek pořád plakal, na to, že se narodil mamince o 3 týdny dřív a byl mu jen 1 den, křičel, že se spát prostě nedalo, byl k neutišení...
Tak jsem si šla k sestřičkám pro prášek na spaní. Na pokoji jsem ho zapila vodou a šla na záchod, kde jsem zjistila, že mi utíká plodová voda.  Přesně tak to v mém životě chodí, prostě naschvál a v nejvíc nevhodnej okamžik, že? 
Prášek začal působit a já se cítila trošku malátná.  Ale šlo se na porodní sál, tam jsem od půlnoci ležela, průběžně nás monitorovali a pouštěli mi do žil antibiotika. Spát se na tom porodním křesle moc nedalo, navíc už jsem cítila zesilující kontrakce..
Ráno v 6,30 přišla mladá a krásná mudr a řekla mi, že by pro mě měla návrh, že mě nebudou trápit a dá mi půl vyvolávací tablety, aby se to rozjelo rychleji. Souhlasila jsem.
Chvíli po zavedení se dostavily KONTRAKCE, ty pravé porodní..
Lezla jsem po stropě a byla jsem tam úplně sama, bolelo mě v kříži, tak jsem se rozhodla využít tamní sprchu, ale k mému údivu byla nějak porouchaná, snad vlivem vodního kamene, a tak tekl jen takovej čůrek, který mi sotva stékal po břiše.
Občas, asi po půlhodinách mě chodili kontrolovat a já je pokaždé prosila o epidurál, prý je ale ještě brzo. (Přitom mě nikdo vnitřně nekontroloval..) Bolelo to strašně moc a pořád to sílilo, dělalo se mi špatně, na omdlení a měla jsem šílené sucho v puse. Jediné, co jsem tam měla k pití byl horkej čaj. Blééé... 

V osm ráno přišla nějaká mladinká praktikantka, že mi udělá klistýr, bylo to děsný, neměla jsem totiž žádné přestávky mezi kontrakcemi, snad jen na pár vteřin, takže jsem se kroutila v polosedě na tom křesle, zatímco ona se nažila do mě napustit tu vodu, nějak se jí to pořád nedařilo, to už jsem myslela, že ji zabiju. 
Nakonec do mě nalila alespoň půl té nádoby a já se odebrala na záchod, kde ...ehmmm...
Po vyprázdnění jsem už nemohla ani chodit, jen jsem klečela ve sprše pod pramínkem teplé vody a brečela bolestí, spíš tedy skučela a naříkala, na slzy nebylo sil...A pořád jsem se držela mezi nohama, měla jsem pocit, že už snad rodím, že to není možné.. Najedenou jsem začala silně krvácet, bylo to po podlaze a docela dost..
Zazvonila jsem na porodní asistentku, která když přišla, koukala na mě, jako co zase hysterčim, tak jsem jí ukázala krevní mapy na zemi a gestem v křečích naznačila, že už to nedám... 
Strčila do mě ruce a řekla: "Žádnej epidurál, za 15 min je miminko na světě." Byla jsem plně otevřená.
Nechali by mě tam skoro porodit samotnou, kdybych nezazvonila, tak nevím.... 
Tu se náhle rozeběhl kolem mě pěknej šrumec, já jsem už neměla vůbec síluu, celá jsem se klepala a fňukala, že už nemůžu, že se bojim a že nechciiii rodit...
Nejhorší bylo, než se objevila hlavička, to bylo na několikrát a pořád to nějak nešlo, ale jak vykoukla, šlo to skoro samo, pořád jsem ale brečela, skučela, že už nemůžu...
Vyjelo tělíčko a ten teplej pocit, ta úleva, to štěstí, které se rozléhalo po porodním sále, kde jsem až dosud zažila tolik bolesti... Na to nikdy nezapomenu, bylo to krásné. Koukala jsem se na Daníčka, když ho vážili. Měl 4kg přesně a 52 cm. Tmavé vlásky a byl krásnej. Zapoměla jsem poslouchat dění kolem..
Na další malé zatlačení se odloučila placenta a mě dali mého miláčka do náruče, díval se na mě a já cítila jeho bezmeznou důvěru, křehkost, se kterou mi vstoupil do života, aby jej naplnil... 
Porodní asistentka mi podala telefon a já do něj po chvilce krátkého vyzvánění, ještě celá rozechvělá a udýchaná vyslovila: " Už se narodil, přijeď zanáma!"
David byl evidentně velmi zaskočen, protože takhle rychlej spád nečekal a když mě mudr zašila, porodní asistentka mě převlékla do čisté košilky, přijel a mě bylo zase do pláče, teď již ale radostí. Nic mě nebolelo, jen mi byla trochu zima, kterou však ten příval lásky a teplé ponožky, rychle odzbrojily...

Tak jsme rodiče, mého druhorozeného dítka, které po porodu ještě několik hodin tak zvláštně bručelo, jako medvídek. Ptala jsem se, co to má být a dětská sestřička mě ujistila, že to přestane. Bylo to rozkošné..

Když jsem rodila poprvé, měla jsem epidurál a vyvolávanej porod, kterej trval 7 hod. od prvních bolestí, ale díky epi jsem měla spoustu sil na samotnej porod, necítila jsem se unavená.
Teď jsem napůl rodila sama a napůl mi pomohli. Během necelých dvou hodin jsem se zcela otevřela porodu... Ale na samotnej porod jsem už neměla sílu.
Přesto jsem porodila, zvládla jsem to, čeho jsem se tolik bála a ve svých 24. letech jsem maminkou Daníčka, kterej je strašně hodnej. Za jeden jedinej jeho andělskej úsměv stojí každá bolest světa. Jsem šťastná.
Každý den vidím, jak se v něm zrcadlí naše láska... 

Co se týče porodu, tak ho přeju fakt všem maminkám. V 18h jsem byla ve škole na wc a nějak jsem čůrala podezřele dlouho a nešlo to zastavit. Jinak se nic nedělo, tak jsem si počkala, až škola skonči (18.30) a přijede pro mě manžel - rychleji by stejně nepřijel a já byla v pořádku, tak jsem nešířila paniku. Cestou domů jsem už měla slabé kontrakce. Šla jsem s pravdou ven. Doma jsem si dala sprchu a tím to pořádně začalo. Okamžitě nastaly kontrakce po 5 minutách. Zavolali jsme hlídání Honzíkovi a čekali doma. Honzík skoro plakal, jak jsem měla kontra a byla v křeči. Pořád se ptal, co se děje. Vysvětlovali jsme, že se za chvilku narodí bráška a on musí k dědovi. Vzal to jako dost dobrý nápad a to ho uklidnilo. 
19.45 jsme dorazili na příjem. PA mě prohmatala - otevřená na 3 prsty. Natočili monitor a šlo se na porodní box. Vzala jsem si nadstandart, což se nakonec ukázalo za zbytečné. 20.30 Jsme se tedy "ubytovali" a přišla PA se domluvit na nálevu, který jsem rozhodně chtěla. Že mě ale ještě chce zkontrolovat. Jen se koukla a řekla, že nálev tedy rozhodně nestihneme. Koukala jsem na ni dost vyjeveně. Zatím byl trochu čas, tak jsem se šla aspoň za 500Kč vyčůrat  
20:50 jsem si cinkla na PA, protože už jsem měla pocit na tlačení. Chvíli mě ještě přemlouvala, ať netlačím, že si během minutky vše nachystá. Přišlo mi to jako věčnost. Pak jsem párkrát zatlačila, aby hlavička sestoupila. Asi ve 21:10 začal samotný porod (čas už je pouze orintační). 3x jsem zatlačila a byla venku hlavička. Chvilku jsem si odpočinula a na další zatlačení byly venku ramínka a pak celé miminko (21:25). 3400g a 49cm. Tak pohodový porod prý už dlouho neměli. 
Přšla paní doktorka a píchli mi včeličku na odloučení placenty. Pak mě zkontrolovala a chtěla zašít. Jenže nebylo co  
Jáju jsme měli u sebe asi 2 hodinky a kochali se s manželem pohledem na ten uzlíček. Byl krásný. Strašně jsem řvala štěstím.

41+2 tt jsem byla objednaná na indukci, v 10 mě sestra odvezla do porodnice, v 11 mi zavedli první tabletu vyvolávačky pak jsem šla na monitor 40 minut ale nic se nedělo, ve 13 hod jsem byla opět na vyšetřovně,kde mi zavedli druhou tabletu, s tím že pokud to nebude mít účinek tak zas až další den, zas monitor tam jsem po půl hodině začala mít bolesti v zádech a monitor malého lítal od 100 do 170 ale prý to kontrakce nejsou, neb moje křivka se nehýbala. Přisuzovali to tomu že si malý leží občas na pupečníku. Na monitoru mě nechali ještě další hodinu, ale to už jsem se tam kroutila, bolesti v zádech se zvětšovali a bylo mi strašný horko na omdlení, monitor lítal o 106 ale stále trvdili že to kontrakce nejsou, nakonec mě konečně odepnuli. Vrátila jsem se na pokoj a šla na toaletu, tam mě začal pobolívat podbříšek a stále záda. Zjistila jsem že bolesti se vrací po 2 minutách a zazvonila na sestru. Opět na vyšetřovnu a prý že jsem na 4 cm otevřená, takže fofrem na sál. No fofrem to nebylo neb každý dvě minuty a méně mě chytaly bolesti a já šla na zem, vleže na zádech se mi to snášelo nejlíp, takže cesta na sál trvala celkem dlouho. Asi tak ve 3 jsem se dostala na lůžko, kde mi paní doktorka řekla že jsem již na 6 cm - ze mě vypadlo jediné, teprve?? Na sále semnou zůstala jen porodní asistentka, byla velmi hodná a ochotná. Přišlo mi to trochu jako věčnost, ale s pohledem na zpět to byla rychlovka. Bolesti se zvětšovali a malej sestupoval a 16.15 hod byl na světě. Tak maličký a tak krásný 3260 gramů a 48 cm  A můj

Píšu hned dokud to je opravdu vše čerstvé. 30.12.2010 jsem já a budoucí tatínek dorazili v 7 hodin ráno do porodnice u Apolináře. Tam jsem se hned převlékla do jejich košile a šla jsem na monitor. Pak mě vyšetřil doktor a šlo se na klistýr. Toho jsem se ani moc nebála, a jsem ráda, je to prkotina.🙂 Potom jsme vyzvedli tatínka na chodbě a šli se přesunout na porodní sál číslo 1. Jelikož se nějak špatně domluvili, tak jsem musela čekat, už tam byla maminka pře de mnou. Takže mě a tatínka posadili do vyšetřovny a dali mi kapačku. To čekání byla hrůza. Pak jsme uslyšeli miminko a bylo nám jasné, že už to má ta maminka za sebou. V tu chvíli jsem byla už opravdu vyděšená, protože jsem věděla, že už to přijde. Tatínek mi byl velikou oporou a nevím co bych si tam bez něj počala. A pak to přišlo. Taˇtka se měl jít převlíct a že to bude chvilka, že si ho vyzvednou. No a chvilka to opravdu bohužel nebyla. Epidural mi napichovali na 5krát a to už sem je prosila, že nemůžu ať mi dají celkovou nárkózu, že už se to rýpání nedá vydržet. Vystřídali si na mě dvě anesteziološky a té druhé se to nakonec na třetí pokus povedlo kdy mi raději už umrtvila o obratel víš. S tím, že jinak už bych vážně šla pod celkovou. Ta bolest když se netrefili, hrozná. Nejde popsat.... Trvalo to 45minut rýpání... Pak už to šlo vše docela rychle. Dali mi cévku a zkoušeli umrtvení. To proběhlo rychle. Konečně mi tam dovedli taťku a já byla hned klidnější když mě držel za ruku a koukal do očí. Cítit to bylo, ale jen to jak se tam jakoby rýpali a když tlačili na břicho aby malého dostali ven, tak jsem musela vydýchávat jak u porodu. Ale každopádně to nebolelo. Ale to když malý poprvé zakřičel, to se nedá ani popsat jaká to byla úleva a nádhera. Oba jsem brečeli a tatínek mě líbal na čele a děkoval. Prostě nepopsatelné. Pak mi ho ukázali, ale to byl jen letmý pohled. Pak šel taťka fotit a po nějaké chvíli mi přinesl ukázat ten náš malý zázrak co mě tak dlouho kopal v bříšku. A najednou tady byl s námi. Držel mi ho u hlavy, a já si ho mohla pohladit a koukat na to jak je tatínek šíleně hrdý.... Prostě krása a jsem ráda, že to nakonec vyšlo a nemusela to být celková narkóza. Pak mě došili, malého odnesli a tatínka poslali domů. To se mi chtělo šíleně brečet, ale co se dalo dělat. Nic. Na JIPu byly úžasné sestřičky, takže to i utíkalo. Jen vedle mě dali nemocnou maminku ruské národnosti, která celou dobu chrápala (ani prášek na spaní nepomohl a celá noc vzhůru), to by ani tak nevadilo, ale samozřejmě jsem od ní chytla pořádnou rýmu, takže se bojím kdy jí bude mít i malinkatý. Pak už bolelo hlavně vytahování drenů, měla jsem bohužel dva a první den kdy mě zvedli stál opravdu za to... Nějakou dobu to znovu opravdu zažít nechci, ale tak za dva až tři roky na druhé určitě dojde. Teď jsem vyšokovaná i z Domči, protože nám hodně blinká, takže jsem i v porodnici nespala a pod.... no jo první miminko, ale snad se to během šestinedělí spraví a uklidní....

  Když jsem před 6 lety přivedla na svět Natálii, řekla jsem si, že už NIKDY více. Porod tenkrát trval 15,5 hodiny od prvních bolestí pro pomalé otevírání a já si bez epidurálu a jakýchkoliv tišících prostředků užila své. No ale po 6 letech jsem se na porodní sál dostala opět. Tentokrát, ale už zcela jistě vím, že NAPOSLEDY

Termín porodu byl 1. 10. 2010.

Takže 1. října jsem se rozhodla, že tohle je ideální datum a že udělám všechno proto, aby náš chlapeček vykouknul ven. Den předtím mi bylo řečeno, že jsem na 2 cm prostupná, tak jsem si říkala, že to nebude až takový problém si porod vyvolat, abych to už měla za sebou. Ráno jsem začala horkou vanou a hopsáním na míči. Následovala jízda na rotopedu a večer byla naplánována dlouhá procházka v okolní vsi, kde bylo před každým domem ke shlédnutí několik krásně vyřezaných dýní, tak jsem si říkala, že cesta autem po nerovnostech a výmolech to jistí.

Manžel přišel s tím, že by chtěl jet na hokej, jak se cítím, zda se bude nebo nebude rodit. Natálka se totiž narodila přesně v termínu. Ujistila jsem ho, že se nic neděje, ať klidně jede, že kdyby náhodou, má mě kdo odvézt. V tu dobu bylo něco kolem 15 h a v té době mě začalo nepatrně pobolívat břicho. Ale nic jsem neříkala, chtěla jsem, aby jel.

Když odjel, všimla jsem si po hodině, že mě to pobolívání zastihlo za hodinu 4×, což vypadá na každých cca 15 minut. Že by?

Tenkrát mi odtekla voda, takže jsem věděla, že je to tady, ale teď? Třeba to jsou jen poslíčci, ty jsem za celé těhotenství taky neměla, tak jsem nemohla posoudit, ale všude čtu a každý říká, že to každá ženská pozná, když rodí, tak snad nejsem zase až tak hloupá

Následovala vana a pobolívání po 15 minutách trvalo až do 19 hodin. Takže 4 hodiny trvání a já kývla na to, že se na tu večerní prohlídku dýní opravdu podívat jdu. Nikdo o mém bolení břicha nevěděl. Při procházení osvícenou vsí jsem pomalu začala uvažovat nad tím, že se opravdu začíná nejspíš něco dít, bolení zesílilo. Při cestě zpět autem po nerovném terénu jsem už měla pocit, že dnes opravdu ještě pojedeme směr porodnice.

Ve 21 hodin už doma jsem si opět zalezla do vany, ale bolesti neustávaly. V půl 10 už jsem začala zapisovat a všimla si, že přicházejí po 5 minutách…
Mezitím se vrátil manžel a ptal se, co to pořád píšu.

„Bolesti“ odpověděla jsem klidně „mám je už jaksi po 5 minutách, ale nevím, jestli je to ono.“
Okamžitě vyletěl z postele jako jak nevím jestli je to ono, že už přece rodím podruhé atd. Poslala jsem ho spát, že když tak ho vzbudím, že si ještě sama nejsem jistá a šla ještě jednou do koupelny.

Napsala jsem mamce sms, popsala jí co cítím a zda bych měla nebo neměla jet, že bych nerada byla jako dvojnásobná matka za hysterku, ale že prostě nevím, jestli už je to ono. „Jeďte, nemáš co ztratit – maximálně získat“, odepsala mi. Přilehla jsem si k manželovi a zjistila, že už ani ležet nemůžu a že tohle asi zcela určitě nezaspím, když se u mě dostavilo už i zatínání zubů. Moje poslední zapsání časů bylo 22:33 hodin a 22:37 hodin. Vzbudila jsem ho, že asi jedeme, začala jsem pomaloučku dobalovat věci (nabíječka, hřeben atd.) a manžel šel pro babičku, aby byla přes noc u prvorozené Natálky.

Po cestě ze schodů mi babička udělala na čele křížek s tím, ať mě Panenka Marie ochraňuje a mě se v ten moment chtělo brečet. Cesta do porodnice nám trvala 15 minut a já se cestou ve 3 bolestech už i kroutila. Po příjmu se slovy:„Dobrý večer, já asi rodím“, mi byl natočen KTG monitor, který ale žádné kontrakce nezaznamenal. To bylo asi něco před půlnocí. Takže dá se říct na svůj předpokládaný termín jsem již byla v porodnici, i když jsem porodila až dlouho po půlnoci, tudíž už byl v kalendáři jiný datum. Po prohlídce bylo zjištěno, že jsem stále na ty 2 cm otevřená, nic se nepohnulo, ale hlavička naléhá.

Dostala jsem kapačku antibiotik kvůli streptokoku a konal se příjem. Oblékla jsem si „slušivou“ noční košili se čtyřlístkama, dostala klystýr a na předporodní pokoj jsem se dostala v 00:50 hodin. Bylo tady vše potřebné pro porod i pro miminko, wc, sprcha, křeslo, míč… tady to proběhne. Po vyprázdnění se moje bolesti ještě víc zesílily a nález se pohnul o 2 cm. Takže jsem byla už na 4 cm otevřená, ale musela jsem ležel na levém boku s podepřenou pravou nohou, aby miminko dorotovalo. Cítila jsem ještě poslední jeho pohyby uvnitř mě.

Horká sprcha a skákání na míči nepomáhaly, bolesti jsem pod proudem horké vody cítila ještě intenzivněji, nejvíc mi vyhovovalo sedět na záchodě, což ale nebylo možné.

Bylo 02:30 hodin, když se u mě dostavilo už i zvracení.
Za hodinu mi milá paní asistentka přišla píchnou vodu, ta ale při kontrakci praskla sama a začaly ty pravé porodní bolesti. Ovšem i porod se pohnul a já měla 6cm, za což jsem byla velmi ráda.

Miminko ale nebylo pořád dorotováno, takže já bylo nucena opět ležet na levém boku s zvednutou pravou nohou, na břichu měla KTG pásy a vydýchávala jednu bolest za druhou. Do toho jsem chytala křeče do lýtek a při kontrakci sebou tak mlela, že jsem myslela, že spadnu i z toho křesla. Manžel mi utíral pot z čela a vlhčil mi rty. V 5 hodin ráno jsem najednou ale začala při kontrakci přitlačovat. Nesměla jsem ale. Ale moje tělo si prostě dělalo, co chtělo. Miminko nebylo dorotováno, branka nebyla zašlá, cesty otevřené jen na 7 cm a já už měla potřebu tlačit.

„Netlačte, musíte to prodýchávat“…to se lehce řekne, ale hůře dělá. Musela jsem si kleknout na všechny 4, hlavu jsem zabořila do peřiny a snažila se překonat svoji potřebu tlačit, snažila jsem se vydýchávat, funěla jsem jak pes, ale měla jsem pocit, že moje tělo prostě tlačí samo, aniž bych já tomu nějak dopomáhala. Vydýchávala jsem kontrakce, zatínala nehty do lůžka, manžel mi mezitím držel pod bradou mísu, protože jsem do toho všeho ještě při každé kontrakci začala zvracet.

Při prohlídce jsem měla 8 cm k dobru, ale uvnitř kvůli tlačení jsem otekla a to je špatně. Křivka na mém břichu ukazovala tep miminka 60 a začaly fofry – miminko musí ven, otevřená neotevřená. Rozsvítilo se přímé světlo, asistentky napolohovali komfortní porodní léhátko, ukázaly mi, kde se mám držet a pomáhat si při tlačení, dostala jsem do žíly další kapačku antibiotik kvůli streptokoku a zatímco kapala – přišlo na řadu cévkování. Manžel mi držel ústech masku kyslíku, sestry kolem pobíhaly a chystali vše potřebné.

„Při kontrakci začněte tlačit“, ale najednou jakoby žádná kontrakce ne a ne přijít. „Poslouchej, jak mu málo bije srdíčko“ uslyšela jsem manžela… Zaposlouchala jsem se do tónu pomalu bijícího srdce… Vyděsilo mě to. Zapřela jsem se rukama, nadechla se a zatlačila jako o život. Nadechla se podruhé, zavřela oči a při dlouhé kontrakci jsem měla pocit, jakoby mi někdo rval pánevní kosti, myslela jsem, že mě to rozškubne, ale nepřestávala jsem tlačit.

Určitě jsem ze sebe vydala i nějaký skřek, on se člověk určitým zvukům neubrání i kdyby sebevíc chtěl. Najednou jsem ucítila zvláštní teplo, otevřela oči a z pod mých zakrvácených roztažených stehen se vynořilo krásné modré stvoření, které po okamžitém přiložení na mé břicho kýchnulo a prskalo kolem sebe Byl to opravdu kluk. Náš Tobias.

Plakat začal až po otření a prvotním ošetření pupíku. Na váze stálo 3210 g, ovšem mladičká slečna ošetřovatelka se nejspíš špatně podívala a po odečtení pleny, v niž byl náš prcek zabalen, nadiktovala 3100 g a 50 cm. Mě mezitím daly injekci na vypuzení placenty, takže jsem ji nemusela rodit, jako před 6 lety při Natálce. Když se čekalo, až ze mě vyklouzne, já pořád vzdychala, jako na mě každou chvíli měla přijít další bolest… Děloha mi neustále pracovala a to ještě následující den po porodu.

Dozvěděla jsem se, že jsem nastřižená na 3cm, což jsem ani necítila a taky, že se mi nějaká paní zapírala do břicha, aby malý snadněji vyklouznul… To jsem taky ani netušila. Z šití jsem měla velký strach, při prvním porodu mi i tekly slzy a tu bolest mám v paměti doteď. 14 dnů jsem si nemohla sednout, kýchnout, zakašlat, zasmát, vyjít schody… nic. Tentokrát jsem ale dostala do spodních partií 4 injekce, takové malé nepatrné včeličky na umrtvení a při čekání, až zapůsobí mi byla ukázána placenta, kde si 9 měsíců hověl náš Tobias. Zvláštní pohled

Poté doktorka šila můj nástřih, o němž ani nevím, řádné umrtvení vykouzlilo úsměv na mé tváři. Poděkovala jsem doktorce a veškerému personálu, vzala do náruče našeho druhorozeného syna a zůstala na sále další 2 hodiny sama se svýma 2 chlapama. „On má vetšího pytlíka než já“ prohlásil manžel a já se začala smát. Srandista. Začalo obvolání rodiny, přátel a známých, přicházeli gratulace a já byla naměkko. Břicho mě pořád bolelo, jakoby měla každou chvíli přijít kontrakce, ale to už jsem držel své „zaškňouřené“ a opuchlé miminko v náručí a věděla jsem, že už bolest nikdy nepříjde a děkovala Bohu a všem svatým, že jsem to přežila.

Když to shrnu, tak můj první porod začal odtečením vody, nástupem  bolestí až po 5 hodinách od odtčení a samotným narozením dcery od prvních bolestí zaměřujících se do zad po 15,5 hodinách.... takže dá se říct, že od odtečení vody po samotné narození dcery trval můj první porod 20,5 hodiny ☹
Můj druhý porod začal bolestmi do břicha, sice trval kratší dobu než ten první (9 hodin a 15 minut přesně) od pravidelných kontrakcí po 5 minutách, ale jejich intenzita byla o hodně silnější, tak intenzivní bolest břicha, že jsem nevěděla, zda si mám vydrápat oči nebo vyškubat vlasy z hlavy… Takže jsem nesmírně ráda, že už to mám za sebou a tím končím naše rozmnožování, už mám odrozeno a holčička a chlapeček nám bohatě stačí 

Je pravda, že těhotenství jsem si vychutnávala a kopkání uvnitř mi chybí, mrzí mě, že už to NIKDY nezažiju, ale představa znovu prožít tu bolest, mě vrátí znovu z obláčku na pevnou zem. Budu se asi nejspíš opakovat, ale ta bolest za ty poklady stojí. Miminka jsou zázrak a když mi ho po 8 hodinách přinesli na pokoj – nemohla jsem se vynadívat.

Shrnuto a podtrženo… Náš syn Tobias se narodil po 9 hodinách, den po termínu, v sobotu 2. 10. 2010 s mírami 3100 g a 50 cm.

V kalendáři stálo 17. července 2004, byla sobota a já měla den před očekávaným termínem porodu.Ten den jsem zrovna s přítelem seděla u stolu na oslavě dědečkových 70. narozenin a ani ve snu by mě nenapadlo, že by to na mě už mohlo přijít, tudíž jsem ani nemyslela na to, vzít s sebou pro jistotu věci, již měsíc sbalené do porodnice.

Přítel mě něžně hladil po kulatém bříšku a když ruku oddělal… Jako by ze mě ze spodku něco vyšlo.
To jsem ještě nevěděla, že tím nejspíš přítel přivolal naše miminko na tento svět.
Vstala jsem od stolu, že se zajdu na záchod zkontrolovat a v tom mi něco začalo téct po nohách dolů – a sakra, je to tady !

Docela jsem zpanikařila a roztřásla se po celém těla… I teď si vzpomínám, jak se mi třásly ruce i hlas…

Všechno v ten moment dostalo rychlý spád.
Přiletěla mamka a začala mě uklidňovat, přítel celý nervózní sedl do auta a jel mi domů pro věci do porodnice, na oslavě chaos a já středem pozornosti.
Protože jsem ještě neměla bolesti, s ručníkem v kalhotkách jsem se vrátila ke stolu a s třesoucí se rukou jsem do sebe dostala ještě pár koláčků…
Na cestu do porodnice jsme se vydali asi tak ze 2 hodiny.

Klid mě přešel, jakmile jsem se oblékala do nemocniční košile a sedala na vyšetřovně na pomyslnou kozu.
Bylo mi oznámeno, že rodit budu v noci a pokud ne – porod mi ráno vyvolají.
Sestra mě zavedla do předporodního pokoje, kde mi na bříško přivázala pásy, sledující ozvuky srdíčko miminka, do žíly mi píchla kapačku. Přišel na mě stesk, že zde budu bez přítele, nemělo totiž smysl, aby zůstával, když na porod to ještě nevypadalo. Porodní bolesti začaly mým tělem otřípat 2 hodiny po tom, co přítel odjel..

Bylo 20.00 hodin a vedle, kde byl porodní sál, jsem zrovna slyšela nějakou maminku rodit.
Bylo mi hůř a hůř, ale stále jsem byla v telefonním kontaktu jak s přítelem, tak s maminkou. Každou hodinu mě kontrolovala sestra, každé 2 hodiny mě vyšetřovala doktorka, bolesti se stupňovaly, krvácela jsem, měla jsem hlad a žízeň a stále jsem jen slyšela větu: „Nejste otevřená.“ Za celou noc bez jídla, pití a minuty spánku, kdy jsem se otevřela jen na 1 prst.

„Do oběda to bude“, oznámila mi na druhý den ráno po vyšetření doktorka.
Přítel dojel v půl 10, ale to už byly moje bolesti nesnesitelné.
Bolestí, která se mi vracela každé 2 minuty jsem i nadávala. Nepomáhala mi ani teplá voda, kterou mě přítel sprchoval, zatímco já skákala na nafukovacím balóně.
Sestra mi slibovala epidurální injekci na utišení bolestí, ale nebyl prý k zastižení žádný doktor, co by mi ji píchnul nebo co, tak jsem trpěla, jak se dalo.

Jen jsem doufala, aby to moje tělo zvládlo – bylo to už 14 hodin bez jídla, pití a spánku a já cítila, jak už jsem slabá a vyčerpaná. Bohužel jsem byla ještě stále málo otevřená , takže jsem musela stále čekat. Už jsem i sestru prosila, ať mě už někdo odrodí, že už to asi dlouho nezvládnu, ale její odpověď byla vždy zamítavá.

Asi tak za hodinu mě s přítelem poslala skákat na balóně na porodní sál.
Jednou, nanejvýš 2× jsem skočila, vydýchala 2 bolesti a mým tělem se rozlehla bolest tak silná,že jsem cítila, jak se miminko dere z těla ven.
„Já už rodím!“ křikla jsem a na pokyn sestry jsem vylezla na kozu. Dřív, než se do mě sestra stačila podívat a zkontrolovat, nutilo mě to už tlačit.

Tlačila jsem a cítila, jak mi miminko sestupuje dolů a tlačí na konečník, což nebylo zrovna moc příjemné. Zatlačila jsem dlouze, dvěma nádechy a cítila jsem jak… „Hlavička je venku!“ Ucítila jsem slabší úlevu, kterou vzápětí vystřídaly další tlaky. Zatlačila jsem nanejvýš 3×, vytlačila ramínka a … „Máte holčičku!!!“, zvolala doktorka.

Přítel se mi se slzami v očích vrhnul kolem krku, objal mě a děkoval mi.
Chtěla jsem ji vidět. Byla modrofialová, plivala vodu a vím, že se naše oči navzájem střetly…

Přítel – novopečený tatínek, přestřihl pupeční šňůru a v ten moment se zrodila nová šťastná rodinka…

Natálka po narození vážila 2750g, měřila 50 cm a narodila se přesně v den očekávaného termínu, v neděli 18. července v 11:30 hodin…

Jak se Patriček narodil…

Už v pátek 8.10. jsem začala cítit,že by se brzy mohlo začít něco chystat, v sobotu ty pocity síleli a v neděli už jsem měla takové ,,poslíčky“, začala jsem si to zapisovat, byly docela pravidelné, sice to byly malé kontrakce, ale jako prvorodička nevím…Ještě odpoledne jsme se šli manželem projít, po procházce mi začala odcházet hlenová zátka. V 18.00 jsme nakonec vyrazili do porodnice, kde mě přijmuli, ale manžela  jsme poslali domů,  prý to bude ještě trvat než se mi to pořádně rozjede…

Ve 21.00 mi píchli nějakou injekci, že se mi to buď rozjede, nebo to naopak ustane a já se vyspím. No příjde mi, že ta injekce neudělala vůbec nic, ale chvilkami jsem si zdřímla. Ráno už mě přišel zkontrolovat jiný doktor, říkal, že jsem otevřená jen na jeden prst, a že bych spíš měla být ještě na gyndě a ne na porodním sále. Docela mě to zarazilo, odešel, a za deset sekund se zase rozrazili dveře, a že mi dá tabletku na vyvolání. Tak jsem byla i ráda, protože vidina toho, že bych tam musela být třeba i další noc, byla hrozná… Po zavedení tablety se to začalo rozjíždět, praskla mi voda. PA mi dala klystýr a po tom začaly už velké kontrakce. Před desátou hodinou jsem volala  manželovi ať přijede. Hodně mi pomáhal, mluvil semnou, i když jsem v tu chvíli nebyla dobrá společnice moc se snažil a já jsem mu moc vděčná, že tam semnou byl. Bolesti byly už fakt hrozný, tak jsem chtěla píchnout EPI, ale musela jsem čekat, protože paní doktorka byla vedle na sále. Myslela jsem, že se jí nedočkám. Ve 13,30 konečně přišla, zeptala se na pár otázek , dala instrukce, že si mám lehnout na bok a skrčit se do klubíčka a že mi ho píchne až mi přestane kontrakce. To jsem se docela bála, protože já už měla kontrakce snad každou minutu, ale zvládli  jsme to. PA mi řekla ať si ještě dojdu na wc…ze záchodu už mi musel pomáhat manžel, protože jsem cítila jak se malej už snaží dostat ven. Chtělo se mi už hrozně moc tlačit… PA mi říkala, že to není možné,že jsem před chvíli byla otevřená jen na čtyři prsty. Tak jsem jí opakovala, že to fakt už nevydržím. Tak mě zkontrolovala a najednou to byly fofry, rychle vše připravila, a konečně mi dovolila tlačit. Až potom přiběhla paní doktorka  a konečně se šlo na věc. Pár zatlačení a malej se poprvé nadechnul ve 14.01 hodin. Byl to neuvěřitelnej krásnej pocit. Všechna bolest rázem zapomenuta a od té doby mám v srdci ne jen manžela, ale taky našeho kouzelného syna Patrička.

Bylo ráno 4.6. 2010 a já jsem se vzbudila s divnou bolestí hlavy.. pak mi začalo cukat oko.. no a potom jsme jeli vyzvednout golfky, co mi táta koupil. No cestou do práce mi pro změnu začala odumírat ruka… Cestou domů jsme se zastavili v Tescu na nákup, tak jsem si tam nakupovala a když jsem se viděla v odrazu nějakého skla tak jsem se sama sebe lekla :D vypadala jsem jako kdybych spolkla melouna, tak jsem si ho koupila, měla jsem na něj hroznou chuť. Doma začala první kontrakce.. jenže jsem tomu nepřikládala větší význam, protože jsem měla pořád něco :D  K obědu jsem snědla 3 pořádný borůvkový knedlíky a udělala jsem si kafíčko, miláček šel mýt autíčko, tak jsem seděla spokojeně na balkóně a zase.. ale jenom na chvilku zase jsem to neřešila.. odnesla jsem miláčkovi pívečko a ještě jsem venku řešila s kamarádkou, že pořád nic.. že se půjdu pořádně projít s čoklikama..Zalezla jsem domu a přišla další a to už jsem věděla, že je to tady.. potom můj miláček potřeboval nějaké leštidla z garáže.. krouceným krokem jsem tam dolezla.. a jemu to pořád nedocházelo…no a potom jsem lítala pořád na záchod.. tam mi bylo nejlíp. Pořád jsem si to neuvědomovala… šla jsem si dát sprchu a připravit se na den Dé. Pak přišel Dan domů a já mu oznámila, ať se rychle osprchuje, že za chvíli pojedeme.. nechápal kam, tak jsem mu řekla, že do nemocnice a to taky nechápal, prý „vždyť jedeme až zítra“..měla jsem totiž v sobotu nástup do porodnice. Tak jsem mu s úsměvem na tváři oznámila, že Samulka do soboty asi čekat nebude =D Chudák nějak ho to vzalo, tak seděl na balkóně a koukal do blba, tak jsem mu ještě udělala kafíčko J Když nastaly kontrakce po 5-6minutách, tak jsem oznámila, že jedeme.. Mamka pořád nechápala, že mi nic není. S úsměvem a pořád hrozně nadšená, že konečně už! Jsem mávala kamarádce sousedce a jeli jsme do porodnice, bylo to kolem půl šesté.

Mamka stále nechápala.. v autě jsem měla slabé křížové bolesti, ale pořád pohodička. Na recepci v nemocnici jsme ještě potkali mamky známou tak pokecali.. No prostě klídeček.. Tak mi řekla, ať nechám tašku ještě v autě, že pro ní kdyžtak zajdou. Celá nejistá, jsem zazvonila na porodnici. Prý co potřebuju :D tak jsem sestře řekla, že asi rodím. Přišla pro mě, poptala se co mě trápí a tak, nechápala, kdeže mám tu tašku, tak jsem se převlékla a poslala maminku zpět pro tašku. Sestra se pro mě vrátila a vzala mě na monitor, že si věci kdyžtak dopřipravim později, jestli tam teda zůstanu.Kontrolovala monitor a sama viděla, že kontrakce přichází,oznámila to příchozí doktorce, která mě vyšetřila. S úsměvem mi oznámila, že zůstávám a že jsem otevřená na 4cm. Vzala mě na ultrazvuk, odhad váhy byl 2,65kg Domluvila jsem se s ní, že tatínek se může přijet podívat až bude po všem. Dopřipravila jsem si zbytek věcí, vyplnila zbytek údajů a sestra mě vzala na klystýr,po půl hodině přišla sestra a vzala mě do sprchy, tam jsem hopsala na míči a bylo mi tam fajn, kontrakce asi po 2-3minutách, zůstala jsem tam déle, protože tam rodila dost hlasitě nějaká paní, tak jsem byla klidnější, když jsem to neslyšela.

Po sprše jsem šla na pokoj, sestra mě vyšetřila a oznámila mi, že po monitoru mi píchne vodu. Vše probíhalo naprosto v pohodě a kontrakce byly snesitelné, takže pohodička 🙂 Pak jsem opět absolvovala monitor, protože paní doktorce se nelíbilo srdíčko. Pak jsem dostala prášek na tlak a už mi sestra řekla, že brzy. Pak jsem už najednou ležela na boku a poctivě prodýchávala každou kontrakci, sestřička mi párkrát řekla že ještě 2-3bolístky a já se těšila až to bude za mnou. Pak už jsem se rozhodla, že chci aby byl už brouček venku, přišla paní doktorka, a řekla, že rodíme.. Najednou jsem si říkala, „jako už?“ 😀 no a rodilo se, řekli mi jak mam tlačit a tak jsem tlačila, tlačila a najednou nepřicházela kontrakce.. Tak přišla sestra, začala mi napíchávat žílu a najednou boule, mě naštvalo to, že mi musejí pomáhat „rodit“  no pak když to napíchla, tak po chvilce přišla kontrakce, doktorka mi oznámila, že vidí hnědé vlásky a já tlačila jak o život a najednou byl ve 22:31 venku,  dětská sestra ho běžela očistit a změřit,zvážit.. 50cm a 3330g já koukala na to malinké červené tělíčko a nechápala jsem, že ho už mám u sebe..Když mi ho přiložila, tak jsem na něj koukala, zhlcena pocitem štěstí a lásky. Řekla jsem mu – „ahoj miláčku“ a dali mi ho do inkubátoru vedle lůžka. Zavolala jsem domů a oznámila že můžou přijet. Paní doktorka mě zašila. A já nemohla spustit oči z mého krásného chlapečka. Pak ho sestra znovu zkusila přiložit a to už se chytil J chtěla jsem ho mít hned u sebe.

Tatínek s babičkou přijeli za chvilku, táta plný rozpaků, se dmul pýchou jakou má šikovnou ženušku, nevěděl kam s očima a bylo to krásné. Celou noc jsem pak nespala a nespustila malého z očí, brečela jsem štěstím a láskou k tomu malému tvorečkovi. A můžu říct, že tento den byl pro můj život jedním z nejkrásnějších

Narodila jsem se v den 20.výročí revoluce 17.11.2009 a taky jméno mám k tomu odpovídající 🙂
Maminka mě přivedla na svět v porodnici ve Frýdku-Místku, i když jsme z Rožnova a původně jsme měli rodit ve Valašském Meziříčí. Kvůli pras.chřipce a zákazu návštěv a tatínků u porodu jsme se rozhodli na poslední chvíli změnit porodnici a jet do FM, kde ještě tatínky dovolovali....

Datum narození: 17.11.2009
Váha: 3500 g
Délka: 50 cm

Maminka: Voda mi praskla v noci z 16.na 17.listopadu něco po půl druhé. Nebyla jsem si nejdřív jistá,zda je to voda, nebo jen hlenová zátka. Probudila jsem manžílka a po mírném studování knihy, telefonu mamce a při trvání odtékání "toho něčeho" jsem zhodnotila, že to bude asi voda. Volala jsem do porodnice,ale po telefonu to nejde samozřejmě posoudit. Raději přijeďte. A když začaly mírné bolesti opakující se po 7 - 8 min, osprchovala jsem se, oblíkla, pobrali jsme 3 tašky do porodnice 🙂 a vyjeli jsme. Manžel závodil, mé kontrakce se stupňovaly, do nemocnice jsme dorazili něco kolem 3.hodiny ranní s kontrakcema po 5 minutách. Prohlídla mě lékařka, byla jsem na 1 cm otevřená, tak jsem poslala manžela domů s tím, že to bude nějakou dobu trvat.
Odvedli mě na hekárnu,kde byly další dvě holčiny.Do 6 hodin jsem prodýchávala kontrakce, které se trochu zpomalily, asi na 7 min. V 6 hod. mě znova vyšetřila lékařka a protože jsem se neotevírala, píchla mi nějakou injekci na změkčení čípku. Do 10 hodin jsem opět na hekárně zkoušela rozchodit nebo prodýchat kontrakce, bylo to husté...Až v 10 hodin mě vyšetřil doktor, byla jsem otevřená na 5 cm,tak prý se půjdem připravit a jdem na to! Prý můžem zavolat tatínkovi, ať vyjede.
Dali mi klystýr (měla jsem zbytečné obavy,bylo to úplně v pohodě,vůbec to nebylo nepříjemné...).Pak přišla sestřička s tím, že nakonec tatínka u porodu doktor zakázal (toho dne začly platit zákaz návštěv i v této nemocnici), ale já už ho nechala přijet s tím, že snad se to nějak ještě udělá a manžela ke mě pustí. Odvedli mě na porodní sál, zkoušela jsem tlačit, kontrakce byly už strašně silném, ale mimi ještě nebylo dost sestouplé. Tak jsem musela dolů a sednout na porodní židličku a tlačit mimčo dolů. No byly to muka. Strašně jsem u každé kontrakce křičela, šlo to ze mě samo.... Manžel mezitím dojel, ale nepustili ho ke mě už. Zpětně jsem asi i ráda, pač jsem strašně trpěla a on by mi nemohl pomoct, i tak musel poslouchat z nějakého vedlejšího pokoje moje steny, a trpěl úplně se mnou..... ☹ Musela jsem střídat sprchu, a židličku, dokud mimi nebylo dost sestouplé k tlačení. Tato "tlačící fáze" trvala asi od půl 11 až do 12:56, kdy se mimi ukázalo, a to za veliké pomoci pana doktora, paní doktorky a dvou PA, pan doktor mi musel silně zatlačit na břicho, nemohla jsem mimi vůbec vytlačit... Pamatuju si poslední dva steny, nepopsatelnou silnou bolest, po prvním byla venku hlavička a pak slyším:ještě jednou, ještě ramínka: a tak jsem do toho dala zbytky sil a vykoukla na nás HOLČIČKA JOHANKA - měli jsme překvapení až do konce. Neuvěřitelná úleva, když vyklouzla, pak dovnitř pustili manžela, já jen zvládla říct MÁME HOLČIČKU! a on šel kamerovat a fotit, nemohl si malou ani popsat, ani si na ni sáhnout, jen stát opodál a dokumentovat :-/ no aspoň něco... Pak jsme na sebe jen stihli mrknout a musel pryč ☹ malou mi dali vedle mě v postýlce, dívala se na mě, já na ni, byl to ten největší zázrak na světě a Johanka byla to nejkrásnější miminečko pod sluncem, dělala takové ksichtíky, nemohla jsem se na ni vynadívat a nemůžu stále! 😀
Mezitím ze mě PA dostala placentu a paní doktorka mě zašila. Necítila jsem takřka nic, stále jsem se dívala na malou a byla jsem přešťastná, že to mám za sebou... 😀
Pobyt v porodnici jsme zvládly bez návštěv, až v sobotu 21.11.2009 si pro nás přijel tatínek. Bylo to strašně dojemné, vpadla jsem mu do náručí se slzama v očích, že ho konečně můžu obejmout a pak mu představila naši dcerku, kterou viděl aspoň skrz MMSky, které jsem mu posílala.
V porodnici Johanka nejdříve zhubla na 3380g a 3300 g, v den propuštění už měla ale 3350 g a začíná to jít nahoru.
21.11.2009 - jsme propuštěny z porodnice, s váhou 3350 g, a mamka o 8kg lehčí 😉
22.11.2009 - v noci návštěva pohotovosti, malá mi ublinkla mléko se sraženou krví, bylo toho hodně, jsme vyděšení, když se to zopakuje v menší míře, vyjíždíme pro jistotu na pohotovost do FM. Jsme ubezpečeni, že jde o krev z mých bradavek, že nepochází z maličké. Lékař doporučil vyřešit problémy v technice kojení (jééééééj a jak?).
23.11.2009 - první návštěva u dětské doktorky, malá je v pořádku, přibrala na 3510 g 😀 mlíčko jí očividně chutná a prospívá Kamarádka mi půjčila el.odsávačku mléka, přecházíme na flaštičky AVENT, abych poléčila zmasakrované bradavky, au au.
26.11.2009 - návštěva laktační poradkyně, mám problém s popraskanýma bradavkama, mléka hodně, ale kojení bolí a krvácím, malá krev pije...... Doporučen jiný styl kojení - vsedě, a korigovat natočení hlavičky malé a umístění prsu v pusince
27.11.2009 Druhá návštěva dětské doktorky - bohužel jsme nepřibrali, ještě jsme 30 g ztratili :-/ to bude těmi problémy s kojením, tak snad se to upraví teď, když jsem se plně vrátila ke kojení z prsu. Zkoušíme různé polohy, pač ani vsedě nám to nejde, je to někdy půlhodinové trápení, než se konečně Joni přisaje :-/ tak uvidíme no.
30.11.2009 vážíme 3570 g
Kojení se zlepšilo, už mi bradavky nekrvácí, ale praskliny tam mám stále. Snad se to brzy zahojí. Začali jsme častěji kojit, pač mám podezření, že si bere Joni málo mlíčka, a tak kojíme po 2-3 hodinách, někdy i dříve. Snad nám bude hezky přibírat.

Bylo pondělí 20.12.2010 a já už jsem šestý den přenášela, čekala mě návštěva u lékaře a CTG. Když jsme dorazili s taťkou k doktorovi, lehla jsem si normálně na lůžko, začali jsme natáčet srdíčko miminka, všechno bylo v pořádku, a když jsem se zvedala z lůžka, praskla mi plodová voda. Byla to docela sranda, pan doktor se smál, já byla v šoku no a závěr byl, že se za pár hodin uvidíme v porodnici. Kontrakce jsem neměla skoro žádné, tedy velmi slabé a velmi nepravidelné. Dojeli jsme s taťkou ještě na chvilku domů a pak vyrazili. Do porodnice jsme dojeli tak kolem šesté hodiny večer a já byla pořád vysmátá. Pan doktor už tam dorazil, prohlédnul mě a výsledek byl takový, že je stále 1,5 cm děložní hrdlo prostupné pro prst. Tedy se vlastně nic neděje, já se ubytuji a zítra ráno uvidíme, tedy pokud se to samo nerozjede.  Takže jsem se ubytovala, byla jsem na pokoji sama a taťku jsme poslali domů s tím, že kdyby něco tak volám. Samozřejmě spát jsem nemohla ani omylem a kontrakce byly takové trošku horší poslíčci velmi nepravidelné 15, 10, 7  minut. Ráno 21.12.2010 dorazil pan doktor na 5 hodinu a šli jsme se podívat, zda se něco změnilo. Nález byl takový, že hrdlo stále drží je tedy jen 0,5 cm a prostupné je 1,5 prstu. Plni optimismu, že se tedy něco děje, jsme se dohodli, že dáme Michalce ještě čas a zkusíme to nechat na ní. Nicméně čas byl stejně jen do odpoledne, protože po 24 hodinách od prasknutí plodové vody musí být porod vyvolán.  Na pokoj mi přivezli spolubydlící – maminku, co už to měla za sebou, tak jsem čerpala informace přímo od zdroje a celý den jsem prochodila po chodbě nemocnice s tím, že jí pomůžu. Odpoledne dorazil manžel a kontrakce byly trošku silnější a pravidelnější, ale stále jen po 10 min. Mezitím mi průběžně v kapačkách podávali antibiotika. V 16:00 už jsme měli jistotu, že samotné se jí na ten svět nechce a budeme jí muset trošku pomoct. Odeslali mě na přípravu, absolvovala jsem tedy klystýr a holení. Manžel na mě už čekal na porodním sále. Pan doktor mě vyšetřil a nález byl stejný jako ráno. Takže jsem dostala prostaglandin na vyvolání porodu. Pokud do 2 hodin nezabere, tak budeme muset dát kapačku oxytocinu. Potom jsem mohla do sprchy a tam to začalo, kontrakce byly silnější a pravidelnější asi tak po 3 minutách. Skákala jsem na míči a sprchovala se teplou vodou a to bylo něco úžasného, moc mi to pomáhalo a táta se smál, že u toho vydávám zvuky jako bych si ten porod užívala.  V 19:30 přišel opět pan doktor a zkontroloval, jak jsme se pohli. No a nepohli – kontrakce trvající 25 vteřin jsou prý sranda a z toho se nerodí a nález byl otevřená na 3 prsty.  No a tak nás čekala kapačka oxytocinu. Když mi jí okolo20:00 napíchli, tak to teprve začalo a nejhorší bylo, že jsem nemohla dolů z křesla, protože musely natáčet ozvy miminka a to byla opravdu bolest,  navíc se nám to špatně natáčelo. Mně se začalo chtít na záchod, tak tedy, že ano a potom zavedeme sondičku na hlavu miminka a budeme ozvy sledovat tudy. Na záchodě šok, jen co jsem dosedla přišla na mě taková kontrakce, že jsem musela zatlačit, což jsem samo neměla, ale překvapilo mě to. Tak jsem vyšla a říkám, no mě to nutí tlačit. A pan doktor, že to není možné. Tak jsem ještě pár již opravdu silných a bolestivých kontrakcí vydýchávala na míči vedle porodního křesla, ale nedalo se to a fakt mě to nutilo tlačit. Bylo něco po půl deváté večer a nález byl takový, že najednou máme 8 cm, ale Michalku moc vysoko. Takže jsem musela do kleku na křesle, to byly již opravdu kontrakce jako blázen a bohužel, i když jsem se moc snažila občas jsem si přitlačit musela. Za 15 minut opět vyšetření. Máme 10 cm, branka je zašlá a miminko pořád ještě nedorotovalo. To už jsem říkala, že fakt nemůžu ovládat to tlačení a pan doktor na to zase, že ubližuji miminku a k tomu všemu, že musím na míč dolů z křesla, abychom jí pomohly dorotovat. No tak to jsem řekla, že nemůžu, ale musela jsem, takže jsem asi na 3 kontrakce slezla z křesla na míč, ale nedalo se to, kousala jsem led, plivala ho, když jsem musela dýchat, špatně jsem dýchala a miminko najednou při jedné kontrakci mělo jen 90 pulsů, takže zase na křeslo, dalších pár kontrakcí, pak jsem dostala kyslík a Dr. mě vyšetřil a řekl, že můžeme jít na věc. Pak přišla kontrakce a já konečně mohla tlačit zatlačila jsem opravdu silně a najednou cítila drobnější úlevu, ale kontrakce pořád pokračovala a tak mi sestřička dala bradu na hrudník a já se nadechla a zatlačila ještě jednou a Michalka byla venku. Táta nám pak říkal, že si tam pan doktor rozkládal to svoje „nádobíčko“ , no otočil se zpátky ke mně, zahodil to řekl ježišmarja a chytal Míšu. Bože jaká to byla úleva a jaká to byla nádhera, když mi jí položili na bříško.  Byla tak krásná a moje narodila se 21.12.2010 ve 21:02 s váhou 3,64kg a 51 cm. Následovala dlouhá kontrola a šití. Ve vnitř pouze 3 stehy, což byl prý zázrak. Hráz nestřižena – pouze poranění prvního stupně a pár stehů, které teda zrovna moc příjemné nebyly.  Taťka fotil  Michalku, já ležela a byla šťastná, unavená, zničená, bolavá, ale moc šťastná, že je na světě a zdravá.  Pak  mi jí přinesli ukázat, zkusili jsme prsíčko, ale byla moc unavená, takže jsme to nechali a jen si užívali, že leží v postýlce vedle mě. Po porodu jsem měla zimnici, tak mi přinesli peřinu  a za chvilku už bylo fajn. Po 2 hodinách jsem se pomalu zvedla, odešla do sprchy a pak na pokoj, sestřička z novorozeneckého řekla,  že mi jí přinesou v 5 ráno, už teď jsem se těšila. Taťka mi dal pusinku a musel jet a já si lehla a myslela na to, že jsem strašně šťastná, že mám Michalku, že mám manžela, který to se mnou celé zvládnul a ač jsem ho kolikrát vůbec nevnímala, tak mi pomáhal moc a moc už jen tím, že tam se mnou byl, i když původně u konce porodu vůbec být nechtěl, za což mu moc a moc děkuji. A vlastně když to tak shrnu, tak můj porod vlastně trval 29 hodin, ale pokud budu upřímná tak můj porod trval vlastně jen 5 hodin a co to je 5 hodin bolestí, když teď v postýlce leží ta naše bobinka malinkatá , kterou tolik miluji.

Bylo krásné zasněžené ráno, čtvrtého prosince.

Toho dne mne probudilo teplé mokro pode mnou. Myslela jsem si, že jsem se počůrala. Prasklá voda mi nejdříve vůbec nepřicházela na mysl. Vstala jsem, zašla si na WC, převlékla se a dala si pro jistotu vložku. Sedla jsem si ke snídani a když jsem vstávala, opět ze mě vyšel proud vody. Zavolala jsem sestřence, aby mi poradila, co by to mohlo být a ona řekla, že mi praskla voda a mám okamžitě jet do porodnice!

Manžel byl mezitím v obchodě, tak jsem mu volala, ať se co nejdřív vrátí domů, že odjíždíme do porodnice. To už mi začaly i bolesti v podbřišku jako při menses. Než manžel došel, tak jsem se oblékla a přidala pár maličkostí do tašky. Manžel se přiřítil, zavolal taxi a pak se mě při odchodu ptal, kde že mám čepici na hlavu, že prý venku mrzne! 🙂 Já v bolestech a on "kde mám čepici". Tak jsem odsekla, že jdu bez čepice, i kdyby se měl postavit na hlavu.

Taxíkem jsme byli v nemocnici za chvilku. Na příjmu mě vyšetřili a zjistili, že jsem na 3 cm otevřená, voda čirá odtéká a bolesti jsem už měla co 2 - 4 min. Přijali mě pro porod a odvedli na porodní sál, kde se mnou sepsali nějaké papíry a dali mě na porodní box, kde mě napojili na echo.

Manžela přivedli posléze převlečeného za mnou. Bolesti už byly docela silné. Bohužel jsem měla tuhou děložní branku, tak mi dali Buscopam do žíly a za hodinku a něco jsem byla otevřena na 7 prstů.

Pak to šlo velmi rychle, stihli mi udělat akorát klystýr a druhé echo. Pak mi porodní asistenka při vyšetření řekla, že hmatá vlásky a za chvilku budem tlačit... Na to mi trochu malou narotovala do kosti a pak se šlo na to. Po chvilce, opravdu malé chvilce, byla malá na světě!!!

Přestože můj gynekolog předpovídal, že se náš miláček narodí o dost dřív, tak se jeho předpověď nesplnila. Stejně jako strašil, že bude mít v termínu i přes 4 kg. Za což jsem ráda, že teda neměla. A jak to tedy bylo?

Mám za to, že k porodu nás dovedly události předchozího večera a dne. Starší dcera Kristýna totiž dostala střevní chřipku. Takže jsem v noci z úterý na středu vůbec nespala. Sice už je Kity velká, ale holt to někdy na záchod nestihla, takže jsem měla co uklízet. Přes den už měla sice přistaven kýbl u postele, protože se to nedalo, ale stejně jsem z toho v klidu nebyla. Bála jsem se, že to chytnu taky a nedej bože do toho začnu rodit. Naštěstí k večeru už se její zdravotní stav zlepšil, takže jsem se konečně mohla jít vyspat. To už jsem cítila bolesti v zádech a občasné stahy do břicha, ale připisovala jsem to únavě.

V noci bolesti zad pokračovaly, včetně tvrdnutí bříška, ale byla jsem tak utahaná, že jsem to zaspala a nevěnovala tomu pozornost. Říkala jsem si, že planý poplach tu už párkrát byl a že to zase přejde.

Ráno jsem měla jít poprvé do rizikové poradny do nemocnice. Tak jsem teda vstala, bolesti jsem měla pořád, ale říkala jsem si, že však na mě mrknou a uvidí se. Tak jsem se teda vydala na autobus. To už jsem si říkala cestou, že to asi není normální a že je to možná fakt ONO. Dojela jsem tedy do UH, poulička do nemocnice mi něla až za 15 min. Což se mi čekat nechtělo, tak jsem se vydala pěšky. To jsem si pořád říkala, že jsou to třeba rozchodím. Nicméně už jsem si nesla mobil v ruce a zkoušela stopovat, po jaké době bolesti přicházejí. Ale moc to teda za pochodu nešlo. Začala jsem uvažovat, že jde asi do tuhého. A že doufám, že tam aspoň dojdu.

Za 25 min. jsem dorazila do porodnice. Sestřička si vzala průkazku a moč a jestli jsem prý po termínu. Tak říkám, že ne, ale že mě dr. už přeposlal, protože jsem v pondělí byla otevřená na 3-4 cm. Tak se na mě podívala a říká: "A bolesti už máte, že? Když se tak kroutíte." Tak jsem jí řekla, že hlavně do zad, ale že už to tu párkrát bylo a nic. Pak si mě vzala do parády dr. V okamžiku, kdy mi teda šáhla dole, tak vyvalila oči a říká mi "Ale maminko, vy máte křížové bolesti. Vy jste na 6 cm otevřená. Vemte si věci a běžte si zazvonit nahoru, že rodíte."

Tašku jsem s sebou samozřejmě neměla. Jen papíry. Takže jsem zavolala manželovi, ať teda jde z práce a vezme tašku, ale radši hned. To bylo teda v 9:30, kdy mě přijali na porodním.

Začátek našeho příběhu se datuje k 7. říjnu, kdy jsem byla hospitalizována v nemocnici v Kladně, protože mi dlouhodbě tvrdlo břicho a ten den, čtvrtek odpoledne se mi přidaly i bolesti podbřišku. Jeli jsme pro jistotu na vyšetření (na manželovi radu se sbalenou taškou), kde mi po natočení monitoru sdělili, že mám jednu kontrakci za druhou, hrozí předčasný porod a protože jsem 30+5tt, musím tam zůstat na infuzích. Zkrátím to, na infuzích jsem strávila v porodnici 22 dní, podařilo se mi udržet broučka v břiše důležité 3 týdny, stihly nám zabrat injekce na plíce a taky se nám váha přehoupla přes 2 kg. Při páteční ranní vizitě 29.10.2010 mi dr. říká, že když vydržíme do pondělí, už se odpojím s infuzí a uvidíme, co se bude dít. To nejhorší bude za námi. To ještě netuším...

Pátek - 29.10.2010 ranní natáčení monitoru, nějaká kontrakce a divoké ozvy, dr. chce přetočit záznam. Na záznamu jeden propad ozev, jak tomu říkám já, tj. ozvy při kontrakci jsou pod 90. Dr. nařizuje UTZ a za hodinu nový monitor. Na UTZ vše v pořádku, vody dost, hrdlo uzavřené, dítě má 2280g váhový odhad, vše v normě. Letím se na pokoj napít a znovu na porodnici na monitor. Hned po zapnutí pásu jsou ozvy kolem 80, sestra volá doktorku od porodu, čekáme ještě chvíli a nasazují mi znovu, již po čtvrté infuzi gynipralu a čekáme, zda se dítě zlepší. Už vím, že přes víkend nevydržíme. Otázka je, zda zvládnu převoz do Prahy do Krče nebo porodím v Kladně a mimi odvezou. JIP se totiž malovala a do neděle je zatím pro další děti uzavřená. Ani nemám sílu odporovat, jen prosím o mobil a volám manželovi. Jede za mnou.

Natáčím se neskutečné 2 hodiny, mě to ale přijde jako chvilka, mám bolesti, kontrakce, strach atd. jsem na kyslíku a prosím chlapečka, aby vydržel. I po gynipralu se ozvy začaly propadat, doktor volá primáře a chystá se sál na císařský řez, klučina je stejně jako první dcera koncem pánevním, rodit budu ihned. Dostávám nitroglycerin, napichují mi další kanylu, převlíkají z pyžama, sestra se ptá na jméno dítěte. Stále nejsme rozhodnuti, proto jí odkazuji na manžela až dorazí. Stihnu mu jen napsat, že jdu na sál a miluju ho a naší dceru. Dětská doktorka z JIP mě přijde ještě před operací říct, že pokud na tom bude Vendelínek dobře a dýchat sám, nechají si ho tady. Přichází obrovská úleva, že budu mít svoje dítě blízko u sebe, teď už jen dostat ho v pořádku na svět.

Manžel přibírá asi 3 minuty po mém odchodu na sál, paní doktorka mi přijde říct, že je tam a čeká na mě a syna. Budu mít epidurál, kvůli menšímu riziku pro miminko. Operace proběhne dobře, i když příjemné to zrovna není. Ve 14.20 hod. slyším křik a pláč našeho syna a vím, že dýchá sám. Paní doktorka mi hlásí, že to vypadá dobře. Za chvíli přinesou našeho Vendelínka zabaleného. Mohu na něj rychle kouknout a šupádí do inkubátoru. Nebrečím, jen se třesu, zimou, strachem, nervama a čekám, až na mě dolehne fakt, že je naše dítě už na světě.

Po 20 minutách jsem zašitá a vezou mě ven, kde čeká manžel. Uslzený mi ukazuje fotky našeho syna, váží 2320g a měří 47 cm. Apgar má 9-9-9 a podle prvního vyšetření je v pořádku. Manžel je ještě chvíli se mnou, pak mě odveze se sestrou na pooperační a jde za Venouškem na JIP. Ve 3 ráno mě přijdou postavit na nohy po narkoze, není to žádný med, ale jde to. Nakonec jednou už jsem to zažila tak vím, co mě čeká. Už se nemůžu dočkat rána, až se postavím znovu a půjdu se podívat na svoje malé štěstíčko.

V sobotu v 11.00 hod. zvoním na dveře nedonošenecké JIP v Kladně a s napětím jdu k inkubátoru, ve kterém leží na bříšku MŮJ SYN. Je nádherný a já jsem na něj i na sebe pyšná, že jsme ten jeho nesnadný příchod na svět zvládli.

Pavlínka se narodila 14.11.2010 v 16:53, vážila 3330g a měřila 51cm. A takhle to všechno probíhalo

Čtvrtek : v noci větší špinění a bolesti po 10 minutách, jeli jsme do porodnice, otevřená na půl prstu, poslali nás domů.

Pátek: celý den pravidelné bolesti, špiním víc a víc a intervaly se zkracují na zhruba 7 minut

Sobota: pravidelné bolesti, někdy po 10 někdy po 5 minutách, už se ani nepohnu, nespala jsem dvě noci. Večer sleduju vodnatý výtok, jedeme do porodnice.

1hod : v ambulanci zkontrolovali výtok a je to opravdu plodová voda. Bohužel se stále neotvírám :o( dostala jsem erární košilku, byl mi přidělen porodní sál. Taťku poslali domů, prý se potřebujeme oba prospat a u mě to vypadá na dlouho.

1hod : zavedena kanyla do žíly, první dávka antibiotik kvůli pozitivnímu streptokoku

Bylo pondělí, 8.11.2010

Na tento den jsem byla domluvená se svým gyndařem, že pokud do neděle neporodím, mám se hlásit v porodnici na domluvu, co se mnou bude dál. TP jsem měla 6.11., tak jsem ani nijak nepředpokládala, že bych hned v pondělí měla rodit.

V půl desátý jsme tedy dorazili na ambulanci GP FN Plzeň, mám tam kamarádku, tak mě protlačila na monitor skoro hned, po záznamu, kde se vlastně vůbec nic nedělo mě ještě vyšetřila dr, řekla, že se to jako že chystá, otevřená na dva prsty, ale jinak nic, že prý to trochu popožene, udělala Hamilltona a že prej si mám jít domů zabalit a čekat, že se uvidí, že prý možná odpoledne začnu rodit...

Tak jsme sedli do auta a jeli ke S. do práce, potřeboval ještě něco dodělat, ale že prej to bude rychle a odpoledne budeme spolu. Už v autě jsem se tak trochu necejtila, občas něco zabolelo, ale nic, co by se nedalo vydržet. V práci jsem si dala kafe, počkala, až si dodělá, co potřebuje, občas jsem se musela jít projít po skladu, cejtila jsem, že se něco začíná dít, ale pohoda.

Po cestě domů jsem si říkala, že zusím vanu, co to se mnou udělá, buď to urychláí, nebo zastaví...dojeli jsme, já se naložila do koupelny a S. šel k našim vyzvednout malou.

ve vaně jsem cejtila slabý kontrakce cca po 5ti minutách, ale nebyly pořád, vždycky na čas přestaly. Když přišli S a T. domů, ta jsem vylezla, dali jsme si kafe a já jen tak ze srandy řekla, ať stopujou, jak to je dlouho...byly po třech minutách a pravidelně. Ta volám našim, ať jsou doma, že jim asi během odpoledne dovezeme malou, že to vypadá, že pojedem. Byly asi tři odpoledne. Po týhle domluvě kontrakce přestaly a já si připadala jako blázen....tak jsem v klidu dobalila svioje věci a věci pro malou a čekala, co bude. celou dobu jsem malinko krvácela, odcházela hlenová zátka.

začalo to 9.10.v jedenáct v noci mi začali kontrakce hned po dvou minutách.šla jsem do sprchy jestli mi to nepřejde ale po sprše mi bolesti nepřešli tak manžel ve dvanáct v noci řekl že pojedeme do porodnice že to mám hodně častý a tak jsme vyrazili.Porodku máme kousek tak v půl jedný už jsme byli na příjmu a když jsem jim řekla že mám bolesti po dvou minutách tak mě hned poslali na sál na monitor a porodní asistentka mě přijala a vyšetřila jenže zjistila že sice kontrakce mám silný ale hrdlo daleko aq tak nás nechali na sále stím že se to snad rozjede.Manžel bylhned od začátku semnou.v šěst ráno mě přišel vyšetřit dr. a zjistil že se nic nezměnilo už sem byla po sedmi hodinách bolestí v osm ráno přišel jinej dr a řekl že mi dají iněkci proti bolesti a bud se mi porod zastaví a nebo rozjede.Jenže mě bolesti přestali, v 10 dopoledne jsem manžela poslala domu se vyspat a taky jsem spala na sále, slíbili mi že mě přesunou na normální pokoj ale neměli žádný volný tak jsem pořád zůstávala na sále.ve řčtyři odpoledne kponečně přišel dr. stím že mě daj na pokoj a že mě ještě vyšetří a byl to šok když  mi oznámil že už jsem otevřená a připravená že jestli chci tak mi píchne vodu a tak jsem řekla že jo tak mi ji píchl okamžitě mi naskočili silný bolesti.manžel dorazil kolem půl pátý akorád byl na cestě za mnoou tak byl překvapenej když jsem mu řekla že už rodíme.měla jsem šílený bolesti nedalo se to rozdýchávat v šest večer už jsem měla půlku porodu za sebou pak mim píchli ještě něco do žíly na urychlení a pak se šlo už tlačit a na pár zatlačení vylezl v 19:12 Filípek na svět nádherný a nezapomenutelný okamžik.

Takže když to tak vezmu tak na sále jsme byli 19 hodin ale od píchnutí vody byl malej za 3 hodiny venku jen škoda že mi nepraskla sama a malej nás tak napínal a do poslední chvíle jsme nevěřili tomu že se opravdu narodí 10.10.2010

V pondělí 11.10. jsme měli nastoupit preventivně na rizikové oddělení u Apolináře s dvojčátkama 37+5 tt, abysme byli před porodem pod kontrolou. Den předem my začala odcházet hlenová zátka a už jsem tušila, že dlouho nevydržíme 🙂 Ráno při nástupu však nález 1,5cm pootevřená (což už jsem byla týden) a od pana dr řečeno, že určitě do středy neporodíme. Následoval utz a zjištění, že Samík se pootočil a je na příčku a tím pádem naplánován císařský řez na středu. V klidu jsem si vybalila věci a zabydlela se...kolem 17.hod mi odtekla plodová voda..po prohlídce mi bylo řečeno ať manžel jede v klidu domu, že to bude ještě dlouho trvata byla jsem přestěhována na porodní box. Znovu utz a tentokrát zjištěno, že pokud bude vše postupovat podle plánu, šli by dvojčátka přirozeně. Mezitím nastoupily kontrakce a já už si nebyla tak jistá, jestli chci být za hrdinu a rodit spontáně 🙂). Rozhodli jsme se to nechat na přírodě a v případě, že bych neporodila do půlnoci následoval by císařský řez. Šla jsem do přípravy a kontra tak zesílili, že volali manžela už po hodině zpět...pak přišla ta nejhezčí věc na světě Epidural...takovou úlevu jsem vůbec nečekala.

Od té doby byl pro mě porod nádherným zážitkem, kontra jsem cítila, ale opravdu jako MS bolesti, jen jsme s manžou leželi v boxu a prodýchávali. Pak už šlo všechno rychle, otevírala jsem se krásně a když už jsem došli takle daleko bylo zbytečné přistupovat k CS. Po půlnoci jsme už věděli, že se to rychle blíží, když jsem byla na 9 prstů otevřená mohla jsem začít tlačit...následujících 20 min nevím co se dělo, vím jen že jsem se soustředila na dýchání a na pokyny doktorky. A pak jsem cítila obrovskou úlevy a slyšela ten nejkrásnější pláč na světě..pláč mojí dcery..ještě teď se mi derou slzy do očí. Byl to nepopsatelně nádhernej pocit...nelze slovy vyjádřit a kdo neprožije nepochopí. Za chvilku přišel manžel s Vanesskou v ruce..tolik pýchy a dojetí jsem u svého muže nikdy neviděla, pořád jen opakoval že je nádherná, že to vůbec nečekal, že bude tak krásná..brečeli jsme oba. Na chvilku ustaly kontrakce, protože bříško se tak zmenšilo, že už bylo těžké rozpoznat kdy nastupují, jeden dr držel Samíka přes bříško v prostřed, aby se nám neotočil a doktorka přidržovala hlavičku a rotovala s ní...pak už stačilo jen 2x pořádně zatlačit a moje štěstí bylo dokonalé...uslyšela jsem pláč mého překrásného chlapečka, věděla jsem, že je konec a my vše v pohodě zvládli. Teprve ted se dostavil pocit úlevy a neskonalého štěstí..držela jsem Vanessku a čekala až manžel přinese Samíka......co se dělo potom nemusim popisovat nejkrásnější hodina v mém životě nastartovala nejkrásnější období v mém životě..děkuji svému muži, že to se mnou zvládl..děkuji svým dětem za to, že jsou, že dali mému životu smysl.................

Do nemocnice jsem nastoupila v pondělí 27,9,2010.Po prohlídce mi primář řekl,že se vůbec neotvírám a nejlepší by bylo dát mi vyvolávačku.Vyvoláváčku jsem dostala kolem 8-9h a na další prohlídku jsem měla jít ve 12h.Zatim jsem ležela na pokoji a žádné bolesti nepřicházeli.Ve 12h jsem šla za doktorem a opět se nic nezměnilo :(( Takže další vyvolávačka.Už jsem byla z těch vyvolávaček unavená a zeptala jsem se jestli mi nemůžou udělat císař.Ale to se nesmí pokud neni matka nebo dítě v ohrožení.Takhle se to opakovalo až do středy,kdy konečně 5 vyvolávačka zabrala.Den předtím jsem měla od 18h bolesti a trvali až do 6h.Kontrakce jsem měla po 30min a pak po 10min.Ale na monitoru mi nic nenaměřili.Ráno jsem šla za primářem a konečně mi bylo sděleno,že jsem se otevřela ale pro jistotu mi dá ještě jednu.V 8h jsem šla zpátky na pokoj a v 8,30 se dostavili bolesti.Rychle jsem si zbalila pár věcí a sotva jsem došla za doktorem.Naměřili mi monitor a opět žádné kopce se neukázali ale já bolesti měla.V 9,00h mi praskla voda a já ihned volala manželovi,že do 16h budu rodit.Manželovi zrovna ten den skončila dovolená a rychle scháněl náhradu.Na pokoji jsem už měla kontrakce po 10min a furt jsem lítala do sprchy a do postele.Jenže jak jsem ve sprše nahřívala pupík tak pak jsem měla strašnou zimnici,že i doktorka se mi nemohla trefit píchnout injekci.Dostala jsem injekci na utlumení bolesti a ve 12h se ve dveřích objevil manžel.Měla jsem ohromnou radost ale zároven sem ho moc nevnímala jak jsem byla oblbnutá po té injekci.Asi po 2h jsem měla hrozné tlaky na konečník a už jsem neměla ani sílu rozdýchávat kontrakce.Doktorka mi řekla at ještě vydržím a dostanu kapačku na vyvolání větších kontrakcí.Jo ale to bych musela mít vidět žíly :( Až po čtvrté se konečně trefila a  už mě v 15,00h vedli na sál.Porod byl pro mě dost těžký.Malej byl furt vysoko a  moc se mu vykouknout na svět nechtělo.Musela jsem si lehat i na bok ale nic nezabíralo.Manžel mi moc pomáhal,furt mě otíral a podporoval.Pak mi začala pomáhat sestra,že mi lehala na břicho a po 45min byl Martínek na světě.Martínek měl 2x omotanou pupeční šnůru kolem krku a ještě přes celé tělíčko :((( A pak jsem uslyšela ten krásný pláč a manžel běžel hned Martínka fotit.Následovalo už jen šití,to bylo docela nepříjemné a 2h jsme ještě byli na sále a manžel obvolával rodinu,že už se nám naše štěstíčko narodilo 🙂))) 

Ten nejkrásnější den v mém životě, byl ten den, kdy jsi přišla mezi nás.

Celých devět měsíců, které jsi byla u mě v bříšku, bylo těch nejkrásnějších devět měsíců v mém životě.Celé těhotenství bylo krásné, vyhnuly se nám všechny ty nevolnosti, které většinou těhotenství doprovázejí, takže já jsme si ho vyloženě užívala.Od třetího měsíce jsem byla doma na nemocenské, takže jsem měla spoustu času, se na tebe dostatečně připravit a krásně mi těšení se na tebe utíkalo.Chodily jsme spolu na dlouhé procházky, chodily cvičit na těhotenské cvičení, navštěvovaly mateřské centrum, chodili s tatínkem na předporodní kurz, chystali ti výbavičku, pokojíček a moc moc jsme se těšili až budeme konečně tři a budeme mít tebe, náš malej uzlíček štěstí u sebe.

Na pocit kdy nám pan doktor oznámil, že budeš nejspíš holčička nikdy v životě nezapomenu, bylo to něco nádherného, holčičku jsem si vždycky moc přála, těšila se na svojí krásnou panenku, a když pan doktor řekl, že nejspíš budeš holčička, byla jsme nesmírně šťastná, nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.Když si na to vzpomenu, vždy si vybavím ten nádherný pocit, který mě zaplavil.

V květnu na pravidelné kontrole pan doktor zjistil, že se nějak nedočkavě chceš podívat na svět, tak jsme musely ležet 3 týdny v nemocnici.Ale zvládly jsme to, nakonec jsi si to rozmyslela a přesně v den mých 30 narozenin nás pustili domů.

Termín porodu byl 28.7., byla to středa, byli jsme už všichni nervózní a netrpělivě očekávali, kdy se rozhodneš přijít mezi nás. V pátek 30.7. jsme šli s tatínkem do jedné zahradní restaurace na grilování.Dali jsme si tam do nosu, pochutnávali jsme si na grilovaných krevetách, kukuřici, masíčku a já si k tomu všemu dala skleničku červeného vína.Když jsme odcházeli z restaurace, cítila jsme vlhko na kalhotkách.Nějak jsme tomu s tatínkem nevěnovali pozornost a šli v klidu domů.K ráno mě opět vzbudilo vlhko mezi nohama, došla jsem si na záchod, nezdálo se mi nic neobvyklého, tak jsem se vrátila zpátky za tatínkem do postele:Nevydržela jsme ale spát dlouho, za hodinu mě to vzbudilo znovu, tak jsem šla opět na záchod a to už jsem si říkala, že to asi opravdu bude plodová voda.Vlezla jsem si do sprchy, umyla se a připravila, kdyby jsme přeci jen náhodou jeli do porodnice.Dál se ale nic nedělo, tak jsme neplašili a zůstali v klidu.Cítila jsem, že se už brzy začne něco dít, bříško pobolívávalo, tak jsem byla ve střehu.Nikomu jsme nic neřekli, abychom zbytečně nestresovali.Odpoledne tatínek odjel na fotbal a já byla s mamkou u babičky na zahrádce, byl nádherný sobotní prázninový den, sluníčko pálilo, tak jsme se dohodli, že si večer uděláme grilpárty.Odjela jsem do Tesca nakoupit nějaké maso a zeleninu. Přesně v půl 8 když jsem byla u pultu s masem jsem ucítila jak ze mě vytekla voda.Už to nebylo jen vlhko, úplně jsem cítila proud vody.V tu chvíli mě to už dost znervóznilo.Nákup mě v tu chvíli přestal zajímat, začali se mi klepat nohy, začala jsme si uvědomovat, že už nebude dlouho trvat a začneme rodit.Zachovala jsem ale klidnou hlavu, odjela zpátky k babičce na zahradu, kde už všichni byli, nikomu jsem nic neřekla, až tatínkovi, když se vrátil z fotbalu.Na gilovačce jsme ještě chvíli zůstali, tatínek se najedl, já do sebe nedostala ani sousto, měla jsem stažený žaludek, ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát.Kolem půl 10 jsme odjeli domů, já se šla vysprchovat a připravit do porodnice, ještě jsem na internetu hledala nějaké informace o tom, co dělat když odtéká plodová voda, abychom do porodnice nejeli zbytečně brzy.Tatínek byl naprosto v klidu, za tu dobu co já se sprchovala a připravovala, si ještě spokojeně schrupnul.Vzali jsme tašku a vyrazili směr porodnice.Přesně v 00.00 1.8. nás přijímali.Sestřička mi natočila monitor, který ale nic nenaměřil, žádná kontrakce, prostě nic.Pan doktor polil mou vložku vodičkou, která má reagovat zbarvením na plodovou vodu, ale vložka se nezbarvila.Tak nás poslali domů a nemocničními vložkami a tou vodičkou, abychom si test kdyžtak udělali doma, kdyby to zas teklo.Přijeli jsme domů a hned mezi dveřmi jsem cítila opět vlhko, tak jsme hned provedli test a vložka se okamžitě zbarvila.Tak jsme se otočili a jeli zpět směr porodnice.To si nás tam už nechali a hned nás poslali na hekárnu.Ještě jednou mi natočili monitor a ten už krásně zobrazoval kontrakce, které já jsme ale vůbec necítila.To vše swe seběhlo během jedné hodiny a hned takový obrat.Tatínek zůstal se mnou v nemocnici do půl 3, pak jsem ho poslala domů vyspat, s tím, že pokud se začne něco dít, budu mu hned volat.Byla jsem dost unavená, ale spánek nějak nepřicházel.Nebálala jsem se.Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, spíš naopak, moc jsem se těšila a pořád si říkala, že to musím zvládnout, vždyť se na tebe strašně moc těšíme a my dvě jsme se za těch devět měsíců sehrály, že to prostě spolu zvládneme.Musíme.A pak jsme obě dvě usnuly, potřebovaly jsme načerpat sílu na porod, který se blížil.Ráno nám sestřička přinesla snídani, daly jsme si kakao s vánočkou a čekaly na vizitu až přijde pan doktor.Vůbec nic mi nebylo, žádné bolesti, prostě nic co by nasvědčovalo tomu, že budem za chvíli rodit.Asi kolem deváté hodiny dorazil tatínek, přivezl snídani a spolu jsme čekali.Kolem půl 11 přišel pan doktor, vyšetřil mě, bylo to dost bolestivé, ale co, bolest k tomu prostě patří.Řekl, že za chvíli by se měl pomalu začít porod rozjíždět.S tatínkem jsme šli chodit po chodbě, a za chvíli, neuběhla ani půl hodina jsme začala cítit kontrakce.Nejprve byly celkem v pohodě, ještě se to dalo rozchodit.Přišla sestřička, zeptala se mě, zda chci klystýr, že prý napomůže tomu aby se porod začal rozjíždět.Souhlasila jsme.Vůbec to nebylo tak strašné, byla jsme za něj docela i ráda.Potom se na mě přišel podívat pan doktor a praskl mi plodovou vodu, aby porod ještě víc urychlil.To už začaly být kontrakce celkem silné, tak jsme šla zkusit balon, zda tím kontrakce nezmírním, ale ten nefungoval, tak jsem si napustila vanu a bylo to o něco lepší.Kontrakcde začaly poměrně rychle sílit, přišlo mi, že jsou nějak moc často po sobě.Bolest to byla celkem velká, ale pořád jsem si říkala, že za chvíli odezní a snažila jsem se na to nemyslet a nepodávat se jí, věděla jsem, že se s ní stejně musím poprat sama, že mi nikdo nepomůže, tak to prostě musím vydržet.Bolelo to.Dost. Ale pro tebe bych trpěla daleko, daleko víc, beruško moje.Chviličku jsem si pohrávala s myšlenkou, že si snad nechám dát nějaký lék, snižující bolest, ale nakonec jsem se rozhodla, nže to zvládnu i bez pomoci.Když už bolest byla nesnesitelná a měla jsme pocit, že to už nevydržím a že už to je asi porod, řekla jsem tatínkovi ať jde pro pana doktora ať se na ně podívá.Doktor přišel, vyšetřil mě, bylo to dost nepříjemné, vyšetření při kontrakci, kdy jsme se potřebovala různě choulet a tu bolest nějak zvládnout, ale muselo to být právě v kontrakci.Pan doktor mě vyšetřila  ahned mě hnal na sál.To jsem věděla, že to nejhorší je za námi a že za chvíli už budeš mezi námi.Nějak mi ani nedocházelo, že už vlastně začínám vážně rodit.Položila jsem se na stůl, před sebou okno, vnímala jsem, že venku je krásně, že svítí sluníčko a hlavou se mi honily myšlenky, že teď, právě teď je tady ta chvíle na kterou jsem se celých devět měsíců staršně těšila, a že si ji musím užít ať už mě čeká, co mě čeká.Přišly porodní asistentky a pan doktor a šli jsme na věc.V té chvíli ale jako když mávne kouzelným proutkem a bylo po kontrakcích.Sestřičky se snažily kontrakce vyvolávat, ale nebyly dostatečně silné, aby stačily na to, abych tě vytlačila ven.Napíchli mi nějakou kapačku, která opět rozjela kontrakce.Samotný porod trval asi 35 minut, tím, že se zastavily kontrakce, jsme nějakou dobu čekaly, ale jakmile opět začaly, jsme se všichni snažili.Já se snažila ze všech sil, tlačila jsme jak jsen jsem uměla, pořád jsem měla strach, že dělám něco špatně, myslela jsem na tebe, abych ti nějak neublížila, aby to netrvalo dlouho, aby jsi tam někde nebyla, mohla dýchat, no prostě jsem se snažila jak jen to šlo a dělala pro to vše co bylo v mých silách.Sestřičky mi pomáhaly, tlačily na břicho, pak nám přišel na pomoc i pan doktor, když už to trvalo asi příliš dlouho viděla jsem pohled porodní asistentky na pana doktora nevěděla jsem co se děje, v tom vzala sestřička do ruky nůžky a střihla.Cítila jsem to, né že ne, asi možná proto, že jsem viděla co se chystá udělat.Tatínek mi hopdně pomáhal, vnímala jsem ho vedle sebe, otíral mi čelo, pusinkoval mě a podporoval, říkal, že to dělám dobře a to mi hodně pomáhalo.Poslední zatlačení než vylezla hlavička si pamatuju, tlačila jsem, tlačila a říkala jsem si že musím co nejvíc to půjde, že jakmile bude venku hlavička, máme vyhráno.A najednou byla hlavička venku a pak už jen jedno zatlačení a  byla jsi venku celá.Nechtěla jsem tomu ani uvěřit.MY jsme to zvládli🙂 My máme krásnou zdravou holčičku.Ten pocit, to je prostě nepopsatelné, to se musí zažít.Hned mi tě odnesli, měřili, vážili, omývali, oblékali a až potom mi tě přinesli.tatínek to celé dokumentoval, tak máme krásnou památku.Porod placenty, byl už v pohodě, jen šití bylo celkem bolestivé, ale to jsem už tolik nevnímala, sledovala jsem co mi dělají s  tebou a těšila se, až mi tě přinesou ukázat.To štěstí, když jsem tě držela poprvé v náručí, bylo veliké.KONEČNĚ.Konečně jsem tě na vlastní oči viděla, viděla jsem, že jsi v pořádku, a že už jsi konečně s námi.

A od té doby, žiju jak v krásném snu, ten cit, který jsi ve mě probudila, je něco nádherného, nevěřila jsem tomu, že tě budu takhle moc milovat, miluju tě víc než svůj život, jsi moje malá, krásná panenka, o kterou se budu pořád strachovat  a nikdy nikomu nedovolím aby ti ublížil, pořád tě bude opatrovat a ochraňovat.Miluju tě Natálko moje a děkuju za to, že tě mám.Jsi to největší štěstí v mém životě a já si nepřeju nic víc, než aby jsi byla zdravá a šťastná holčička.Slibuju ti, že ti s tatínkem uděláme krásný život stejně tak, jako ho naši rodiče udělali nám.

Takže tady je náš porod číslo 2 Termín jsme měli přesně na dnešek 5.10. 14 dní před termínem v pátek jsem byla na kontrole v porodnici, monitor byl v pořádku, sem tam nějaká kontrakce se ukázala, já cítila, že se tam rozhodně už něco děje a po vyšetření paní doktorka řekla, že se to tam hezky chystá, otevřená jsem na 2 cm a že se myslí, že to do termínu bude. Ať už začnu pěkně uklízet, dlouhé procházky atd. ať se tomu pomůže. Cítila jsem, že se tam pořád něco děje, tak jsem doufala, že se to třeba běhěm víkendu rozjede. Malýho jsme dali na noc k babičce ale večer to všechno ustalo. Takhle se to opakovalo následující celý víkend celý týden do středy. Od pondělka jsem se každou noc probudila zhruba kolem 2 hodiny ráno bolestma, nemohla jsem sedět, stát prostě jsem chodila po bytě, nakonec jsem vždycky skončila v horké vaně, která to většinou rozehnala a byl klid. Ale stačilo dělat sebemenší aktivitu, jít ven a hned se to zase začalo ozývat. Hlavně jsem pokaždé musela ošéfovat kde kdo je, jako manžel, babička...abych mohla udat Fildu na hlídání. No ve středu navečer jsem byla domluvená na návštěvu ke kámošce, pote co jsem tam přijela jsem opět propadla panice, protože se to opět fest ozvalo. Pak to zase přešlo takže poplach zrušen. V noci ve 2 ráno mě jako obvykle vzbudily bolesti a říkala jsem si v duchu, já už se nenechám rozházet, měřit to ani nebudu ale stejně mě to nutilo to hodně rozdýchávat chodit a byly fakt intenzivní. Když jsem to začala měřit tak to vycházelo po 6 min a ob jednu po 3 minutách. tak jsem si říkala no jasně zase nepravidelný poslíčky. Vlezla jsem do horké vany a měřila jsem po 3 minutách - tak jsem si říkala, to je přece blbost začínat po tak krátkých intervalech, no ale v 5 jsem radši zavolala mamce, ať radši dojede, že je to možná zase planech poplach ale že nevím.Manžel po ni jel, já se mezitím pobalila už jsem to musela fest rozdejchávat spíš jsem dělala takový pohyby, že jsem se opřela o linku a dělala jsem jako kliky ve stoje - no to musel být pohled.. No v 6 jsme vyrazili do porodnice, byla jsme tam kolem pul 7, natočili mi monitor a PA říkala že tam jsou nějaký kopečky, ale zase ne moc po sobě tak že uvidíme, že mě vyšetří pan doktor. Tak  mě vyšetřil pan doktor a říká mě, jste otevřená na 8 cm za chvilku porodíme. No já na něj koukala jak zjara! Pak se mě PA ptala jestli chceme nadstandart tak jsem říkala, že jo a ona mě začala přemlouvat, že je to zbytečný že jako za chvilku porodíme. No mě to furt nedocházelo, byla jsem z toho uplně v šoku že by to mělo být tak rychle. Musela jem se v duchu usmát když jsem šla na ten porodní box a míjela jsem hlouček sestřiček a PA které byly nastoupené na směnu a teď si mě tak všechny prohlíželi a jen jsem slyšela, hmmm 8cm, šikovná 🙂) tak jsem si říkala v duchu dobrý co? 🙂 Na boxu jsme dostali přidělenou úúúžasnou hodnou mladou porodní asistenku studentku 3. ročníku a k ní  zkušenou taky hrozně hodnou PA. Byly na mě moc příjemné, hodné, nikam mě netalčili , všechno v klidu, ať jdu do sprchy no a že píchneme vodu a porodíme. No a já jim říkala, že mi to furt nedochází, že budu mít dvě děti, že to ještě píchat nebudeme....no tak naměřili srdíčko mimča, říkali že je vše v pořádku tak jak chci, takže jsem si to ještě asi o 15 minut protáhla protože jsem se na to fakt zatím necítila. No a domluvili jsme se, že v 8,15 tu vodu píchneme. Tak jsme ji píchli a mohla jsem začít tlačit. Myslím že to bylo tak na 3 kontrakce vždycky po 2 zatlačeních a malá byla 8,25 na světě 🙂. Hned mi ji dali n břicho, byla hrozně příjemné teploučká 🙂. Pak jsme porodili placentu, natrhla jsem se, takže šití - to bylo teda docela dost nepříjemný ale dobrý. Oproti prvnímu porodu mi přišlo, že by bolesti byli menší, že jsem pořád čekala , že ty kontrakce zesíli, ale co bylo horší ta bolest po porodu a zavinování dělohy. Fakt jsem si první dva dny nechala dávat algifen kapky, protože to fakt fest bolelo. Teď už jsem 2 dny, břicho u kojení už ani nebolí, za to bradavky pořád, ale to ktomu prostě patří. Malá je moc hodňoučká, jen si každej den nebo spíš noc střihne nějakou řvací 2 hodinku, ale já mám hodně mlíka, ona bohužel moc nebrká takže ji to pak trápí v bříšku. To musíme vychytat. Už jsem nakoupila olejíček na bříško, Sabíka tak kapem a masírujem 🙂   Uf to jsem se rozepsala, ani nevím jestli to bude nějak záživný..