Chcete svým dětem zpříjemnit čekání na Vánoce? Pořiďte jim adventní kalendář. V obchodě najdete spoustu druhů nejrůznějších adventních kalendářů s rozličnou tématikou a náplní. Ta bývá, bohužel, většinou z nekvalitní čokolády, což není nic dobrého pro dospělé, natož pro malé nedočkavce. Co kdybyste jim letos kalendář vyrobily samy? Můžete je zapojit do jeho vytváření. Děti si ho pak budou vážit mnohem více než toho kupovaného. Navíc si užijete spoustu zábavy. Už jste slyšely o hitu letošních Vánoc: perníkovém adventním kalendáři?

Základ tvoří, jak jinak, perníkové těsto. Máte - li svůj oblíbený recept na měkké, medové a voňavé perníčky, postup znáte. Vy ostatní můžete zkusit recept mojí babičky Majky:

Ingredience

• 2 polévkové lžíce medu   
• 400 gramů hladkémouky
• 2 vajíčka
• 1 čajová lžička jedlé sody
• 2 čajové lžičky perníkového koření (skořice, nové koření mleté, badyán, koriandr, hřebíček, fenykl - poměry jsou na vás, můžete ho koupit už namíchané)
• 140 gramů cukru moučka
• 100 gramů Hery(nebo 30 gramů kokosového oleje a 70 gramů másla)

Perníčky jsou spíše světlejší (což rozhodně neznemaná, že nejsou dobré, naopak) kdo chce tmavší, přidá do těsta asi 1 čajovou lžičku kakaa

Postup:

Troubu předehřejte na 180°C.

Utřeme cukr s vajíčky a tukem. Nejlepší bude, když tuto činnost svěříte výkonnému mixéru. Směs by měla být světlá, asi jako vanilkový pudink. Právě dokonalé vyšlehání je klíčem k těm nejnadýchanějším perníčkům.

Teprve pak přidáme perníkové koření, med a spojíme s vaječnou směsí. Kdyby vás napadlo přidat více medu (podle hesla „čím víc, tím líp“) dejte si ho raději do čaje. Více medu by z perníčků udělalo kámen (leda byste jimi pak chtěla ozdobit adventní věnec).

Nakonec přes sítko prosejte mouku se sodou a řádně zapracujte. Zdá se vám zbytečné špinit sítko? Chyba, hezky totiž načechrá mouku i samotné těsto.

To nechte v lednici odpočinout asi 30 minut, ale klidně i přes noc. Všechny chutě koření se hezky spojí, lepek v mouce se rozleží a pak se bude s těstem daleko lépe pracovat.

Druhý den z těsta odkrojte kousek, který vyválejte asi na 3 milimetrový plát a vykrajujte libovolné tvary. Tuhle část milují děti. Všude lítá mouka a odkrojky těsta, a báječně to tmelí rodinu. Ne to těsto, ale společné pečení.

Perníčky klademe na vymazaný plech a pečeme v předehřáté troubě asi 8 minut (horkovzduch, pokud máte plyn, uberte jednu minutu). Perníčky budou na dotek měkké a příjemně pružit.

Po zchladnoutí zdobte dle vlastní fantazie polevou.

Tu si buď koupíme (mají ji v každém větším obchodě – dokonce se zdobítky) nebo si připravíme domácí. Chce to pevnou ruku a trpělivost, ale výsledek stojí to za to.

Bílková poleva

• 1 bílek
•  150 až 200 gramů moučkového cukru
• 1 kávová lžička citronové šťávy (může být koupená citronka)

Pokud použijeme citrón (nejlépe ten BIO) a vymačkejte z něho šťávu.

Moučkový cukr prosejte (ano, ano opět sítko v akci) – ale pozor: minimálně dvakrát!

Začněte s těmi 150 gramy, přidat můžete vždycky, ale ubrat ne.  Záleží na množství šťávy a velikosti bílku.

K cukru přidáme citrónovou šťávu, bílek a třeme asi 15 až 20 minut dotuha.

Kdo chce perníčky oživit barvou, přidá kapku potravinářského barviva.  

Nesnažte se práci ušetřit, žádný kuchyňský spotřebič neumíchá tak hladkou polevu jako vaše ruka.

Poleva by měla mít konzistenci asi jako těsto na palačinky. Je-li řídká, přidejte moučkový cukr. Naopak, pokud je moc hustá, nařeďte ji troškou citronové šťávy.

Ideální konzistenci poznáte tak, že párátkem kápnete trochu polevy na talířek. Když kapka drží tvar a nestéká, máte hotovo.

Stále tápete, jak by měl takový perníkový adventní kalendář vypadat? Našla jsem pro vás ty nejkrásnější inpirace. V kurzu je i zdobení lentilkami, bonbony anebo cukrovým zdobením.

Přeji příjmné tvoření a budu ráda, když mi pochlubíte svými výtvory. 

Zdroje inspirace:

Topcerepty.cz, Fler.cz,Munic.cz,de.123rf.com a Dailystyle.cz

V mém další terapeutickém okénku pomocí filmové tvorby bych vám ráda nabídla několik titulů vhodných na večer. Jako předehru před milováním i sexem - bez toho aniž byste musely trpět hloupé erotické filmy nebo přímo porno, ať už chcete nenápadně navodit atmosféru nebo když po letech manželství udržujete oheň.

Rozhodně se hodí také jako předehra pokud jste doma samy, samozřejmě!

Eyes wide shut (1999) 

Poslední dílo mistra filmu Stanleyho Kubricka, vyprávějící jen o několika dnech života manželské dvojice Nicole Kidman a Toma Cruise, jež v té době manželi byli) se odehrává jen krátký okamžik vánočního předčasí v prostřední současné newyorské smetánky.

Po večírku, kdy se osobní lékař zámožných a jeho žena Alice zapletou do lechtivých konverzací a následné žárlivé scéně, kdy se Alice manželovi svěří se svou sexuální touhou z dávné historky a vznikne klasická genderová hádka o sexuální moci pohlaví, se William vydává za nočním dobrodružstvím do ulic velkoměsta.

Erotická zápletka vyústí ohromným, takřka freudovským rozuzlením.

Neuvěřitelně přecizně zpracovaný film na motivy knihy Arthura Schnitzlera je zábavné komorní drama, jejíž erotické prvky a lechtivý podtext souboje pohlaví vás před cestou do postele naladí a zároveň inteligentně pobaví.

Little Death (2014) 

Little death, což je v angličtině slangový výraz pro orgasmus, je australský soubor několika povídek motajících se ohledně příhod párů v dlouhodobých vztazích, kteří si navzájem svěří své erotické fantazie a fetiše a následných eskapád při plnění sexuálních tužeb svých partnerů.

Velmi vtipný film který se obejde bez lacinosti a trapných vulgarit, ale přitom zůstavá brutálně ostrý, velmi doporučuji k nenápadné a nenásilné zábavě, případně pokud takové téma chcete nakousnout- debata při filmu je k tomu ideální předehra.

Hořký měsíc (1992)

Cynické drama Romana Polanského pesimisticky nahlížející na dlouhodobobé vztahy muže a ženy prostřednictvím setkání mladého páru Nigela a Fiony (High Grant a Kristin Scott Thomas) s krásnou tanečníci Mimi a jejím nemocným a zlomeným manželem Oscarem, který Nigelovi vypráví o zkáze jejich provotně nadmíru uspokojujícího vztahu po zásahu ženské touhy vlastnictví a zotročení muže.

Příběh citových bouří plný erotických scén vám nenásilně zajistí debatu o válce mužského a ženského principu i sexuální napětí, které si užijete.

Sex a Lucia (2000)

Španělský film vypráví o pátrání po erotickém dobrodružsví spisovatele Lorenza, za nímž se po jeho smrti vydává jeho milenka Lucie.

Letní art film je pro svůj romantický a snový náboj spíše filmem pro holky, ale pro jeho krásné a četné erotické scény vedoucí k hezkému zbytku večera ho třeba váš muž taktně vytrpí. Anebo si ho pusťte sama.

Pornografický vztah (1999) 

Francouzský film o vztahu muže a ženy trochu jinak- i když s prvky romantiky a lásky, vztah francouzsky šarmantní Nathalie Baye a katalánce Sergiho Lópeze funguje pouze na pricnipu sexuální energie, která v běžném provozu nestačí na to, aby vztah fungoval i mimo postel.

Prosím, povšimněte si apelu na to dávát si pozor na rozdíl mezi milováním a sexem 🙂
Krásná erotika a nesladký konec v psychologickém vyprávění o touze a milování. Myslím že dobré téma i pro muže.

Základní instinkt (1992)

Pro vyrovnání sil mezi romantickými a intelektuálními díly přidávám klasickou devadesátkovou klasiku která určitě potěší muže i vás. Kriminálka s Michaelem Douglasem a krásnou Sharon Stone s erotickým příběhem je záruka povedeného výběru k nekoplikované filmové zábavě.

9 a 1/2 týdne (1986)

K devadesátkovému flashbacku přidám klasiku té doby, z dnešního pohledu asi nijak nešokující a netendenční erotická bomba s Mickeym Rourkem, když ještě byl schopen naučit se text a legendární sexy Kim Basinger. Blbost která pobaví a přibarví večer.

Život Adele (2013)

Na oplátku za všechny stokrát omleté heterosexuální pricnipy a komerční hity přidávám na festivalech oceňované artové tříhodinové dílo o prvních vztazích mladé Adele, která se utvrzuje ve své sexuální orientaci a následně buduje svůj první vztah.

Velmi intenzivní, opravdový film s vynikajícími hereckými výkony, přímou erotikou a surově vykreslenými prvními vztahy v jejich složitosti a bolestnosti byl jeden čas mým velmi oblíbeným.

Pokud snáší artové zpracování i váš muž a nebojí se otevřeného tématu v očekávání lesbického porna, přizvěte ho ke sledování.

Nymfomanka (2013)

Jen malé varování před tím, kdo se na popud tohoto článku začne vydávat za hledáním další erotiky a narazí na klasické zavádějící dílo, pokud existuje ještě někdo, kdo se o to nepokusil - Nymfomanka, i její režisérská verze která je stokrát lepší než ta, co byla v kinech, vám rozhodně hezký erotický večer nezaručí.

Přeji vám krásné večery a noci! 

Zrovna před nedávnem jsme se rozhodovali, kdy bude ten správný čas vyrazit s dítětem do kina. Je mu 2,5 roku. V kině zrovna dávají pokračování jeho milovaných Cars. A tak jsme šli. Kdy je ta správná chvíle? A dá se nějaká chvíle označit za správnou?

Jaké otázky si položit?

Samozřejmě, každé dítě je naprosto jiné. Některé děti se vydrží dívat na celou pohádku ve 2 letech, některé to nevydrží ani ve 4. Je ale pravděpodobnější, že pokud zvládne celou pohádku doma, v kině to také nebude problém. Podobným pravidlem se řídila také uživatelka @smuffynka: "Já brala malého ve skoro 2,5letech na Cars 2. Cars miluje a doma mi vydržel sedět a koukat na celou pohádku Cars 1 tudíž jsme zkusili kino. Dopadlo to výborně."

Rozhodně stojí za přemýšlení také to, jestli o vybraný film bude dítě stát. Mám podobnou zkušenost jako @smuffynka - vím, že Cars má rád, je to jeho nejoblíbenější pohádka, hrdiny zná, sbírá autíčka (hračky) a stále si s nimi hraje. Okamžitě tedy pozná, o jakou jde pohádku a je téměř vyloučené, že by ho nezajímala. A nejsme jediné. Například @hehena v internetové diskuzi píše: "My byli včera. Prckovi jsou 2r a 4m, ale vsadila jsem na tutovku, neb Dobu ledovou miluje, takže jsme to prubli. v sobotu zkusíme Madagaskar, to je taky jeho další závislost.

Dětský zrak se vyvíjí do 6ti let věku a do té doby se nedoporučuje sledovat filmy ve 3D. Pokud jste tedy zvažovaly návštěvu 3D pohádky, raději se jí vzdejte a volte 2D verzi. 3D efekty nejsou pro děti přirozené, protože svět kolem sebe vidí normálně 2D. V některých případech může vyvolat nejen bolesti hlavy, motání, zrakové potíže, ale až epileptické záchvaty, jak varuje jedna francouzská studie.

Příprava

Samozřejmě není od věci dítě na kino připravit. Vysvětlit mu, že jde o "společenskou" událost, na které se očekává nějaké konkrétní chování (sedí se na místě, nekřičí apod.). Kromě toho, že si bude připadat důležitě, když to správně podáte, můžete se pak na svá slova odkazovat ("Víš, jak jsem ti doma vysvětlovala, že se v kině nekřičí.").

Popřemýšlejte také o tom, kam se usadíte a vyberte strategickou polohu. I toto @hehena ve svém příspěvku rozvádí: "Vybrali jsme si sezení u uličky, abychom mohli vzít případně rychle a nepozorovaně roha." Ono z místa uprostřed sálu se vám bude skutečně špatně nepozorovaně odcházet, ať už na toaletu nebo domů. 

Do sálu přijďte včas, ideálně ještě v okamžiku, kdy je rozsvícený. Dítě má tak lepší možnost vše si prohlédnout, zeptat se na to, co ho zajímá. Také uvidí další děti, což může působit jako magnet, aby v sedačce vydrželo. Zároveň také uvidí upoutávky na další pohádky a je možné, že ho něco zaujme a vy pro příští deštivý den budete mít inspiraci. 

Občerstvení

Přestože kina se tomu vehementně brání, určitě se vám do kabelky vejde drobné občerstvení pro dítě (rýžové oplatky, kukuřičné křupky, pokrájené ovoce/zelenina - ideálně nedrobící a nepatlavé pochoutky). Ne každý rodič totiž považuje za vhodné krmit své dítě popcornem či jinou kino dobrotou. Bez mučení ale přiznávám, že my to zkusili včetně sladkého popcornu a i to byl pro malého veliký zážitek! Přeci jen není to pravidelné a myslím, že to tak nějak podtrhne výjimečnost situace. 

Připravte se na nejhorší

Pozitivní je, že to nejhorší, co se může v tomto případě stát, je to, že prostě odejdete před koncem. Rozhodně nemá cenu dítě trápit a pokud se v sále necítí dobře, zbytečně to neprodlužovat. Hlavním cílem návštěvy kina má být to, že se všichni pobavíme, nikoli to, že pro dítě se z kina stane traumatizující zážitek, který už nebude chtít nikdy absolvovat. 

Pokud váháte z toho hlediska, aby se na vás ostatní rodiče nedívali divně, až se budete pomalu vykrádat ven, tak vězte, že i oni někdy v minulosti byli se svým potomkem v kině poprvé. Přeci jen jsou to děti, takže občasné výkřiky, soukromé dotazy na celý sál a častější "courání" směrem ven se samozřejmě toleruje. 

Užijte si to!

Naše první kino dopadlo výborně. Dokoukali jsme až do konce a doteď o tom zážitku mluvíme. Samozřejmě se ptá, kdy zase půjdeme. Na výběr je aktuálně více "pokračovacích" pohádek - Cars 3, Já padouch 3 a zanedlouho také z českých luhů a hájů Hurvínek a kouzelné muzeum.  Více zkušeností s první návštěvou kina popisují maminky v internetové diskuzi přímo  na MK. No a pokud už jste se rozhodly, že to zkusíte, tak nezbývá než vám popřát příjemný zážitek a ať to dobře dopadne!

A co vy? Chodíte s dětmi do kina? A jaká byla první návštěva?

Zdroj obrázků: pixabay.com

Zdroj informací: http://www.lekari-online.cz/ocni-lekarstvi/novinky/3d-filmy-hrozba-pro-male-deti

První narozeniny vašeho dítěte jsou velkolepou příležitostí k uspořádání dechberoucí oslavy. Nenechte se však unést. Nezapomeňte se soustředit na své dítě a jeho potřeby. Jak na to? Přečtěte si našeho průvodce!

Kdy narozeninou oslavu uspořádat?

Připadají-li narozeniny vašeho dítěte na pracovní den, promyslete, zda nebude nejlepší variantou, pokud večírek uspořádáte o víkendu. Tak se ho budou moci zúčastnit vaši přátelé i rodina, aniž by museli řešit ranní vstávání do práce (menší pravděpodobnost, že by dorazili se špatnou náladou).

Koho pozvat?

Pokud chcete menší oslavu v kruhu blízkých rodinných příslušníků, nezapomeňte na prarodiče, tety, strýčky a pár dětských přátel. Máte-li v plánu uspořádat oslavu ve velkém, pozvěte svou rozšířenou rodinu, přátelé či spolupracovníky, kteří mají také děti. Počet hostů závisí pouze na vašich preferencích a rozpočtu - čím více lidí, tím více jídla, nápojů a prostoru budete potřebovat.

Kde oslavu uspořádat?

Pokud máte dostatečně velký dům, může být dobrou volbou uskutečnit oslavu i tam. Dítě se bude cítit o mnoho pohodlněji ve známém prostředí. Rezervace restaurace či dětského hřiště může být nákladná, proto pokud se rozhodnete slavit doma, jistě něco ušetříte. Má to však i nevýhody. Úklid po akci bohužel zůstane na vás. 

(Ten pocit, až vše uklidíte a budete si moci dopřát sklenku dobrého vína je k nezaplacení!)

Další skvělou a levnou variantou je uspořádání oslavy ve vašem oblíbeném parku. Pokud se zde nachází i dětské hřiště, máte vyhráno. Myslete však na to, aby bylo na místě dost dospělých, kteří budou na děti dávat pozor. Jeden dospělý na 10 dětí opravdu nestačí! Nezapomeňte se pozeptat, zda-li nebudete potřebovat nějaké povolení či rezervaci od správce.

Jak vybrat téma oslavy?

Má vaše dítě milovanou hračku, bez které nedá ani ránu? Nebo dává přednost nějaké pohádkové postavě z oblíbené knížky? Můžete se také inspirovat sezonou nebo ročním obdobím… Je tolik možností. Zapojte vaší kreativitu!

Co podávat k občerstvení?

Při plánování oslavy  vezměte v úvahu, zda budou na večírku spíše dospělí nebo jestli tam budou i děti (kromě oslavence). Potraviny, které jsou zdravé a mohou se jíst “za chůze” jsou skvělou volbou. Pro malé děti podávejte věci jako mini sendviče, kuřecí prsty nebo krabičky s rozinkami. Pro dospělé vyzkoušejte sendviče či wrapy. Nezapomeňte do pozvánky uvést, zda budete podávat hlavní jídlo nebo jenom občerstvení a narozeninový dort. Hosté tak budou vědet, zda se mají najíst dříve, než půjdou na oslavu. Předem si také zjistěte, zda někdo netrpí nějakým omezením v jídle či potravinovou alergií.

Věříme, že jsme vám přípravy první narozeninové oslavy vaší ratolesti usnadnili! Máte nějaké další tipy? Podělte se s námi!

V kuchyni, kde my maminky asi trávíme nejvíc času, na nás číhají různá dobrodružství. Ať se jedná o naše kulinářské výtvory nebo nás děti překvapí svými myšlenkovými pochody, vždy se z toho stane vtipná příhoda, která se pak vypráví na rodinných sešlostech. Pojďme se některým zasmát. 

Matka kouzelnice

Miluju, jak v jeho očích dokážu všechno na světě. Když jsem chystala toho ježka z vína, tak jsem začala loupáním hrušky. Eliášek přišel, koukal na mě a hnedka říkal, že by tu hrušku chtěl jíst. Tak mu říkám, že až za chvilku - že z ní něco dělám. A Eli se slovy : "Máma z ní dělá banán" si šel hrát
Tak takovýhle frajer já jsem.

(apacheee)

Majoránková polévka

Aneb ten pocit,  když si místo instantní polívky do hrníčku zalejete pytlík majoránky.

(gabinka29)

Nakypřená krupice

Už se rozjíždí i u mě. Uvařím klukům krupičku a místo skořicovým cukrem to posypu kypřícím práškem. Dobrou chuť.

(hildicka)

Hra na schovávanou

Když vám zbyde oběd na zítra, hledáte plastovou nádobu na uložení do lednice, oběd přendáte, letíte ven. Druhý den si přijdete jak největší pako, jelikož oběd v lednici prostě není. A kde je??? Samozřejmě založenej ve skříňce mezi plastovýma nádobama. 

(nikykiky)

Grilovaný chléb

Občas přestává být mateřskou demencí a už je to prostě jenom demence. Třeba jako když si chcete upéct chleba. A protože je zima, dáte si ho nakynout do trouby, nastavíte troubu na 50°C a odejdete si na hodinku na zahrádku. Pak se vrátíte a už na chodbě cítíte, že chleba voní víc než by při kynutí měl. A pak si všimnete, že jste na troubě místo pečení nastavili grilování.

(majvik)

A co vám ostatním? Stalo se také něco podobného? Nebo úplně jiného? Podělte se s námi o vaši příhodu, ať se také můžeme zasmát. Označujte své vtipné příběhy hastagem #materskademence nebo #navrh. Nebo nám ho napište přímo pod tento článek. Už se těšíme na další. 

#mk Blog Academy

V minulém díle jsem vám dala tip na několik filmů které vám zpříjemní rozjímací večer bez chlapa a dnes na revanž nabízím několik děl, které jsou koukatelné pro obě strany.

Drive (2011)

To je na první pohled klasický film pro chlapy a vlastně mne kdysi přivedl na nápad kategorizovat takové filmy jako genderově divácky neutrální pro sobotní večer.

Týpek, kterým je Ryan Gosling, se živí jako kaskadér a sem tam po nocích jako řidič pro lidi, co potřebují rychle odjet (z místa činu) a prakticky nemluví.

Do sousedství se však přistěhuje Carey Mulligan a její syn, kteří potřebují jeho pomoc, což je ta dějová linka která uspokojí zase vás.

Poměrně velkou eskalaci násilí a gangsterskou zápletku vám vynahradí dlouhé všeříkající pohledy beze slov, velmi příjemná kamera a neotřelý soundtrack znějící jako pěkné léto v osmdesátkách.

Zmizelá (Gone girl, 2014)

Je to zatím poslední film od jednoho z nejlepších režíséru a tvůrce asi nejkultovnějšího díla svého formátu Sedm.

Nesahá mu bohužel ani po kotníky, ale i tak je to inteligentní thriller který vás velkou část filmu udrží v nevědomosti a přes zřejmou pointu vás i tak přiměje otevřít pusu údivem.

Určitě vás bude bavit hrdinčina ženská síla která jí žene do cíle a vašeho muže určitě pěkně vyděsí, čeho jsou i na první pohled křehké ženy schopny pro rodinné štěstí.

Perfect sense (2011)

Zpodobnění konce světa a vytrestání lidských hříchů, jak jej známe z klasických katastrofických filmů po zásahu Země asteroidem, virem nebo mimozemskou civilizací.

Friendly pro ženské publikum je z toho důvodu, že je vyprávěný pohledem na jeden čerstvě zamilovaný pár, který v té krásné prvotní fázi zamilovanosti očekává nejhorší konec.

Nadpozemsky krásná Eva Greeen a Ewan McGregor, který je v roli hajzla a sukničkáře asi nejvíc sexy ze všech svých rolí. SPOILER: i v tomto filmu jako ve všech svých rolích snad krom Obi Wana Kenobiho je Ewan také nahý, také souloží a já osobně pasuji tuto scénu jako jednu z nejlepších milostných scén ve filmu ever.

Disconnect (2012)

Povídkový film složený z několika příběhů s ústředním motivem spojující jednotlivé postavy online do celku vypovídajícím mnoho o tom, co se odehrává ve světě za modrou obrazovkou a jak moc to může ovlivnit náš život.

Velmi barvitý výběr lidských osudů do celku s velmi dobrým příběhem, výbornou hudbou a realistickou kamerou v psychologickém dramatu, který vás opaří i pohladí, by měl patřit mezi filmy které je opravdu třeba vidět.

Hra (The Game, 1997)

Dnes již klasický thriller Davida Finchera který se obejde bez násilí, se zábavnou pointou, který asi každý viděl, ale jednou za čas je třeba si ho připomenout.

Michael Douglas ve své asi nejlepší a kultovní roli bohatého a pracovně vytíženého muže, který zapoměl žít.

Vše je ztraceno (All is lost, 2013)

Robert Redford ve filmu který je odměnou a poctou za jeho celoživotní práci, kdy získává jedinou a hlavní roli v příběhu muže který životními zkušenostmi, klidně a trpělivě, bojuje o život při výletu na své plachetnici.

Minimum slov, žádná hudba, žádné další postavy, přesto velmi hluboká myšlenka ve skvělém zpracování.

Snad jsem vám usnadnila hledání kompromisů a přeji hezký večer! 

Belene, znovu se k tobě obracím. Je to již dva roky, co jsem tě žádala o pomoc či o radu. Netuším, jestli jsem si tvé znamení před lety správně vyložila.

Tenkrát, když jsem při oslavách Beltinu skákala přes mocný oheň, přišlo tvé znamení. Doskočila jsem přímo před Quinta, nicméně jsem neskončila na nohou, ale spadla jsem. Mělo to pro mě být varováním, že to, co chci nebude tak jednoduché, jak bych si přála. 

Ještě tu noc jsem si sbalila jen to nejnutnější, napsala otci vzkaz a doufala, že mé rozhodnutí pochopí. Věděla jsem, že se o něj postarají jiní, přesto mi bylo těžko u srdce. Ne proto, že jsem neuposlechla jeho přání, ale proto, že jsem v hloubi srdce věděla, že ho již nikdy neuvidím. Legionáři odcházeli časně ráno a spolu s nimi vyrazili na cestu obchodníci a další cestující stejným směrem. Nebylo to nic neobvyklého, cestovat spolu s vojáky bylo bezpečné. 

Quintus musel jít s útvarem a nemohl se mi moc věnovat. Cestou jsem přemýšlela, jestli bylo mé rozhodnutí správné. Quintus mě nechal nějaké peníze a ubytoval mě kousek od Říma v hostinci s tím, že za pár dní si pro mě přijede, až vyřídí, co je třeba. Bála jsem se. Sama v cizí zemi, mezi cizími. Nevycházela jsem z pokoje, když to nebylo nutné a přemýšlela, co bude dál.

Quintus opravdu přijel za pár dní. Mé srdce najednou pookřálo. Konečně jsme měli jeden druhého jen pro sebe a mohli jsme se nechat ovládnout láskou. Pár dní jsme ještě v hostinci zůstali, protože jsme čekali na odpověď na zprávu, kterou poslal Quintus svým příbuzným. Quintus musel odsloužit ještě dva roky, aby mohl být volný. Po tu dobu musel zůstat v kasárnách, kde pro mě nebylo místo. Požádal tedy svého strýce, který měl nedaleko malý statek, zda bych u nich nemohla po ten čas zůstat. 

Byla jsem zklamaná. Nevím, co jsem si myslela, že bude, když se vydám do Říma za svou láskou, ale nepředstavovala jsem si, že to bude takhle. Po dva roky žiji a pomáhám na statku u Quintova strýce. Jsou tu na mě hodní, přesto ale nemáme vřelé či blízké vztahy. Jsem tu barbarkou, ne Římankou. Quinta vídám občas, když dostane pár dní volna. Nezapadám sem, je to příliš jiný svět a jsem tu sama. 

Blíží se ale konec Quintova závazku. Vysloužil si dostatek peněz, abychom si mohli koupit malý stateček, který by nás uživil. Brzy to už přijde a snad konečně věci budou tak, jak jsem si přála od prvopočátku. Vždyť za tu dobu je pro mě Quintus stále cizincem s krásným úsměvem. 

Proto se tě, Belene, znovu táži. Myslíš, že najdu své štěstí s Quintem a budeme v poklidu žít jeden pro druhého nebo mi bohové staví do cesty další překážky?

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

Už máme dost Pažoutovy protizvířecí domácí politiky. Rozhodly jsme se to s Valjou vzít do svých rukou a přinesly jsme domů vši. Vši jsou skvělí domácí mazlíčci. Nenároční, ke štěstí jim stačí jen pár umaštěných vlasů a když jim je dáte, drží se vás s věrností sobě vlastní. Nad vši není. A nemusíte je venčit. Když už je vyvenčit jdete, drží se vás zuby nehty, žádné vodítko není potřeba, což je neuvěřitelně praktické.

Navíc je to forma skutečně intenzivní rodinné terapie. Nemáte šajn, jak moc vás to sblíží, když si několik hodin denně vzájemně vybíráte z vlasů kámošky. A ve večerních hodinách je to pikantnější než sex, na to vemte jed!

Zatímco při první epidemii jsem vši z role pozorovatele vnímala jako nebetyčný vopruz (pokud vám to uniklo, k přečtení ZDE), teď je to jiné. Konečně to zažívám naplno. Není nic lepšího než mít vši. Kdo neměl nikdy vši, neprožil plnohodnotný život a může se jít bodnout.

Až do včerejška jsem to svědění hlavy považovala za psychosomatickou reakci na skutečnost, že se ty vši zase vyskytují někde v hlavě mého drahého dítka. Pak mi ale z těch vlasů něco spadlo.

Když už nic jiného, mám spoustu kvalitních snů, které mě inspirují. Nejdřív klasika, při každém probuzení ze sna, kde hraje veš hlavní roli (což je asi tak jedenáctkrát za noc), mám nutkání vyskočit z postele a vyžehlit peřiny a polštáře. Pak mi dojde, že žehlička má u nás čestné místo jako lapač prachu na skříni, tak se zase uklidním a spím dál.

Poté se přesunu do další fáze snění, kde veš v životní velikosti zpívá Nessun dorma a hází po mně vilné pohledy, zatímco se prohání veškerým vlasovým porostem široko daleko. Navíc jí to vážně jde a zpívá to jako Pavarotti. Obzvlášť si vychutnává monumentální závěreční Vinceró!

A není lepší probuzení než se jít ve čtyři ráno namydlit psím šampónem. O tom se v knihách o úspěchu a osobním rozvoji nepíše, ale mělo by! Člověk má hned zenovější přístup k životu.

Nakonec jsem samozřejmě označena za simulujícího megahypochondra, který si jen vynucuje pozornost a neumí si sám ani učesat vlasy. Ve vlasech si pravděpodobně pěstuju sezam nebo slunečnici, protože podle Pažouta mám absolutně čistou hlavu bez jediného lupečku natož vši.

Možná to nakonec vyřešíme vojenským sestřihem pro celou rodinu. Koneckonců mi to tehdy celkem slušelo... Můžete se přesvědčit ZDE.

S konečnou platností ale zakazuju oslovování „Broučku“ a taky jiné rčení a říkadla jako třeba: „Jsi líný jako veš“ nebo: „Stříhali dohola malého chlapečka“ a taky platí přísný zákaz pro písničku od Lucie „Nandej mi do hlavy tvý brouky“. Nesmí si ji nikdo ani broukat.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Hledáte originální dárek pro nastávajícího otce, ať už je to váš muž nebo kamarád, který se stane tatínkem, nebo necháváte poprvé doma samotné děti jen s tátou a chcete muži na tento čas dát vtipně najevo, že mu fandíte na cestě k přežití?

Vyrobte mu KPZ plnou potřeb pro samostatné otce na cestě k přežití do večerního uložení dětí!

KPZ je zkratka Krabičky poslední záchrany, kterou známe zejména jako doplněk na cesty do přírody, ať už jste skauti nebo neorganizoavaní dobrodruzi.
KPZtka většinou obsahovala sirky, provázek, multifunkční nůž, křesadlo na rozdělání ohně a podobné drobnosti, které vás v případě nenadálé situace na výletě zachrání, ale v tomto případě otce v případných nesnázích rozhodně nespasí.

Přízpůsobte obsah těchto krabiček pro potřeby otce na cestě venčení dravých dětí!

Jako první položku do krabičky pro muže nezasvědcené do běžného chodu domácnosti a pochodů dítěte se určitě vyplatí sepsat krátký návod s pokyny, jak s dítětem zacházet a manipulovat včetně časového harmonogramu- pokud si tedy otec dítěte či jiný externista v péči o něj nemyslí, že zvládne péči lépe než vy, což je poměrně častý úkaz se kterým se musí počítat.

Pokud je schopen nechat si poradit, do návodu je dobré napsat, kde se nachází které jídlo a pití a co s ním, kde na youtubu hledat písničky u kterých dítě neječí. Specifikujte podrobně, pokud má váš potomek speciální vychytávky- polohu ke spaní, postup houpání kočárku, poloha oblíbené příruční hračky, nakrájení chleba do určitého tvaru etc. aby jste eliminovala a předcházela záchvatem breku a vzteku, kterým by pečovatel mohl utrpět.

Do KPZtky pro tatínky rozhodně dejte vlhčené ubrousky. Je to multifunkční nástroj který slouží - je na ruce, na zadek, na obličej, na kočárek, autopotahy, na oblečení- dětí i tatínka. Jedno cestovní balení co míváte v kočárku půl roku by mu na odpoledne mohlo stačit.

TIP navíc! Takový vlhčený ubrousek na jemnou dětskou kůži výborně odstraňuje zdechlý hmyz na předním skle a masce vašeho vozu. Tím se z něho stává nástroj hodný náhrady toho nejlepšího švýcaráku!!

Pokud je vámi obdarovávaný otec začátečník, k plenkám a ubrouskům přibalte jednorázové rukavice a kolíček na nos. Muži to pomůže překlenout kritické okamžiky a utrpení drobného potomka vysvlečeného donaha se tím dramaticky zkrátí.

Dalším, větším balíčkem který možná zvětší vámi vybranou krabičku spíše na taštičku či větší zapínací pytlík, jsou křupky. Křupky jsou vynikající nástroj jak umlčet a napojit jakékoli dítě schopné žvýkat a jak jistě víte, dokážou zajistit klid i ticho i na patnáct minut- což je ten čas kdy každý trénovaný rodič dokáže zregenerovat svoje síly na další výkon.

Stejně dobře, i když na podstatně kratší dobu, může zafungovat cucací pytlík s přesnídávkou.

V případě potřeby zábavy na delší tratě, když dojdou křupky nebo když je situace velmi mezní, je třeba přibalit muži na cesty externí nabíječku na mobil nebo tablet. Ať už jste v podávání dávky elektronické zábavy dětem jakkoli striktní, v případě té nejnuznější a nejhroší situace jako je řvoucí batole v tramvaji či v jiném uzavřenějším prostoru kde jsou další, nedejbože nerodičovštví lidé, je takový plně nabitý mobil nebo tablet pomocníkem za všechny prachy.

V případě větších dětí které mají rády hudební nástroje, reprodukované dětské písně nebo hry s prostovým zvukem, doporučuji přibalit také špunty do uší či kvalitní sluchátka. Ztlumení těchto ruchů zachrání tisíce mozkových buněk.

Pokud je otec s dětmi sám déle než tři hodiny, bude zřejmě potřebovat stimulaci pro další výkon.

Pro tyto případy doporučuji vložit do balíčku dva kusy Ibalginu, šumivou tabletku hořčíku pro doplnění psychické pohody či čokoládovou tyčinku ve velikosti, kterou si bude moci nepozorovaně nacpat celou do pusy, například na záchodě nebo v koupelně, kde se bude schovávat před dalším kolečkem ubrousků, křupek a rozlitého pití.

Připravenou krabičku dejte mimo dosah dětí!

(Avšak na viditelné místo, aby vám pečující nemusel volat a rušit vaši chvilku klidu, že jí nemůže najít, ačkoli se tam už pětkrát díval.)

Přeji vám ať krabička slouží a pomůže vašemu tatínkovi přežít chvíle s dítětem jako správný zocelený zálesák!

Pokud vás napadají další nutnosti které krabičku doplní, těšíme se na tipy 🙂

Zdroj obrázků: Pinterest

Jak my jsme se těšili, až začne mluvit! Až si bude umět říct, co chce, co nechce, co ho trápí. Jenže v tom očekávání si člověk ani neuvědomí, že to má i stinné stránky...

Pohádky a básničky

K: Mamíííí, posím pohátu!

J: Dobře, jakou bys chtěl?

K: Tak tsebáááá, Tautultu! 

J: Karkulku? No dobře, žila byla jedna holčička...

K: ... a ta se jmenovala tautulta! A BYLA ČEVENÁ, POTOŽE MELA TOŠÍČET A V NĚM VÍNO A BÁBOVU A TAKY ŠECKO! A ŠLA DO LESA, POTOŽE BYLA VLT! A ŽILA BYLA BABIJA A TA SE JMENOVALA BABIJA. A TEN VLT VŠETKY SNĚD, I TÝŠU SNĚD! 

J: Krásně umíš vyprávět, Kýšo. A opravdu ten vlk snědl i Kýšu?

K: Jo, potože když mi byli v lese s tátou, ta tam byl vlt. MAMÍÍÍÍÍ, VYPÁVET O TÝŠOVI A VLTOVI!

Musím uznat, že naše dítě je perfektní v přemostění do jiného tématu.... To, že je schopný si zapamatovat básničku nás už z míry nevyvede. Ovšem to, že je schopný si je kombinovat, případně domýšlet podle toho, jak se mu to hodí, to už je podle mě vyloženě o talentu! Tak například fakt krásně modifikoval básničku, kterou se ráno zdraví ve školce:

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESKA MÁME TÁSNÝ DEN,

DOBÝ DEN, DOBÝ DEN,

DNESTA BUDEM ZLOBIT JEN!

A fakt ujetý je i to, že to do puntíku plní. Takže vlastně když nám tohle ráno odrecituje, tak víme předem, že je celej den v prdeli. Nedávno Kýšu vyzvedávali ze školky babička s dědou a byli srozuměni s tím, že má dar inspirovat ostatní děti. Teda, tohle jsem slyšela já, když mi to naši říkali. Původní verze zněla "Když on tu třídu vždycky tak strhne. Začne ječet, ječí všichni, začne zlobit, zlobí všichni." Až tohle po ránu odříká, chudáci učitelky.... 

Velice krásnou úpravu má taky básnička, kterou ho učila prababička, když si hráli na písku:

OTLOUTEJ SE BÁBOVIČO, 

JESTLI SE MI NEPOVEDEŠ,

TAK DOSTANEŠ NA PUDEL, TY POTVOVO JEDNA!!!!!

Vzhledem k tomu, jak u toho řeše lopatkou do chudáka bábovky, tak se mu povede, i když tam zapomene dát písek...

Vyjednávání

Nevím, kde to odposlechl, ale odposlechl to naprosto správně. A protože to trénuje opravdu odmalička tak myslím, že v dospělosti v tom bude fakt machr. Za úplný top pak považuju to, že k souhlasu vlastně nepotřebuje druhou stranu. 

J: Kýšo, jdeme spát!

K: Mamííí, Týša pustí ještě jednoho trta (krtka) a pat pinkat. Tak jo!

J: Kýšo, utíkej do ordinace a nezapomeň pozdravit paní doktorku a sestřičku.

K: Dobý den paní dotoo a sestičo, když Týša bude hodnej, dostane šiafu a slona. Tak jo!

J: Kýšo, sněz tu polívku. Je v ní spousta dobré zeleninky.

K: Dobá, Týša sní polívu a pak dostane páet v ohlítu. Tak jo!

J: Kýšo, párek v rohlíku v žádném případě nedostaneš, nejsme na výletě.

K po chvilce přemýšlení: Tat to néééé, není páet, není políva!

Odposlechy

Co nás ale zaručeně rozseká nejvíc, jsou Kýšovi odposlechy. Respektive chvíle, kdy použije něco, co říkáme my, nebo to třeba slyšel v televizi. Tak například - ráno všichni vstáváme a milostpán vyleze z ložnice a hlásí: Dobé áno pane dědo, jak jste se vyspintal? To jsou ještě chvíle, kdy se klidně zasmějete. Ale občas nevím, co dělat se situací, kdy paroduje naše výchovné metody.

K: Mamííí, posím čulat!

J v kuchyni dělajíc těsto: Kýšo vydrž to chvilku, jenom si umyju ruce.

K: Mamííí, žíkám čulat hned! A už počítám - či, dva, jedna. Tytyty ty mamijo, dostaneš na zadet a budeš patat!

K: Mamííí, Týša už zdavej! Jdeme za Jolantou! (myslím, že Jolanka je první láska🙂)

J: No tak to můžeš jít dneska do školky.

K: No to néééé, Týša moc maodnej a má tepotu. Adši dáme sioupet!

Mimochodem toho, že je marodnej, dokáže docela dobře využívat.

J: Kýšo, ukliď si ty hračky. Znova to opakovat nebudu a rovnou dostaneš jednu přes zadek!

K: Mami, Týša je maodnej, nedostane pes zadet. Pes zadet jenom, dyž je Týša zdavej!

Nad tou čirou logikou člověku občas zůstane rozum stát....

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Některé knihy jsou základními průvodci ve světě plném vajíček, těhotenských testů, nevolností, prvních kopnutí, porodů a jiné skvěle naladí a pobaví každou ženu v očekávání. Připravili jsme pro vás seznam knih, které by si měla přečíst každá nastávající maminka. Začtěte se a vpusťte řádnou dávku vtipu a optimismu do vašeho života

Vejce a já, Betty MacDonald

Humorné vyprávění Betty MacDonaldové, ve kterém líčí své zážitky na farmě, kterou spolu s manželem Bobem založili. Potřebujete-li vypnout, vyčistit hlavu a přečíst si nenáročnou literaturu u které nemusíte přemýšlet, je pro vás Vejce a já jako stvořené. Antidepresivní kniha, u které nečekejte žádný převratný děj ani zápletku. Autorka píše o vtipných historkách z každodenní rutiny, starostech a neuvěřitelných situacích zcela s lehkostí a nadhledem. Těšte se i na úžasný ironický smysl pro humor.

Jak přežít těhotenství, Veronika Hurdová

Vtipná a optimistická příručka pro všechny budoucí maminky. Knížka postupně popisuje všechny psychické, fyzické a společenské strasti a radosti, které jsou s těhotenstvím spojené. Nechybí notná dávka humoru a rady, jak jednotlivé situace řešit s nadhledem. Vtipně napsanou knihu doprovází řada zajímavých ilustrací.

Vzhůru do jináče, Kaz Cooke

Kniha je prvotně určena maminkám, které se už přehouply přes třicítku a čekají na svého prvního potomka. Jedná se o deník moderní ženy Hermíny, která popisuje každodenní zcela neobvyklé i běžné situace budoucí novopečené matky. Při čtení Hermíniných zápisů budete brečet smíchy.

Partner u porodu, Penny Simkin

Průvodce a rádce pro všechny, kteří dostali důležitý úkol, být u porodu s nastávající maminkou. Jaký je jejich úkol? Jak být pomocník, průvodce, rádce a utěšitel v jednom? Tato kniha vám pomůže k tomu, abyste věděli, co v dané chvíli dělat, jak se zachovat, aby rodící ženě bylo v těžkých chvílích lépe.

Slovníček pro těhotné, Martina Hourová a Veronika Galambošová

Autorkami jsou gynekoložky s bohatou praxí, které vybraly nejčastější medicínské termíny, jež souvisejí s těhotenstvím a porodem. Lékařské zprávy a laboratorní výsledky v těhotenské průkazce pro vás již nebudou zašifrovanou zprávou. Tato publikace vám pomůže samostatně se zorientovat v problematice těhotenství a porodu a usnadní vám přípravu na příchod vašeho děťátka.

Kniha o těhotenství a dítěti, Antonín Pařízek

Kniha přehledně a srozumitelně přináší ověřené informace předních českých odborníků z lékařských oborů o těhotenství, porodu a péči o dítě. Najdete v ní například způsoby plánovaného rodičovství, první známky těhotenství, způsoby přirozeného a umělého otěhotnění, vývoj zárodku a plodu krok za krokem a spoustu dalších důležitých informací. Tuto knihu doporučují i na mnoha kurzech pro těhotné.

Mnoho zajímavých publikací najdete i v našem bazaru, tak to nezapomeňte omrknout. Máte oblíbenou knihu, která pro vás byla nějakým způsobem přínosná? Podělte se s námi!

Foto: Unsplash.com

V několika následujících článcích bych vám chtěla nabídnout výběr filmů v několika kategoriích, ne dle žánru, ale dle nálady ve které se nacházíte.

Ráda bych vám tak ulehčila hledání a možná přivodila terapii filmem. Filmy jsou krásné umění které může instatně a spolehlivě pomoci vaší duši, pokud se cítíte špatně, i pokud se chcete smát.

Jako první kategorii jsem pro vás utvořila výběr několika odlišných snímků, které se mohou hodit pro vaše osamocené večery. Je pátek večer, muž se šel bavit, děti spí.

Je čas na odpočinek, něco dobrého a film. Na film který vás odprostí od reality, tím vám nabídne duševní očistu od každodenního stereotypu, ale je to vaše téma.

Ideální na takový večer je nějaká vztahovka. Nemusí být přímo romantická, nemusí být úplně krutá. Film o životě který by vám mohl být blízký. Dovoluji si vám nabídnout několik titulů, které podle mne stojí za to prožít.

Už tady nežijeme (We Don't Live Here Anymore)

je film na hranici dramatu a komedie. Některé okamžiky jsou úsměvné hlavně tehdy, pokud to právě také neprožíváte - se špetkou romantiky, které vyhlazuje reálně vybarvené scény manželského života.

Hluboce bolestná krize a nevěra v rámci dlouhotrvajícího přátelství dvou párů z pohledu všech zúčastněných vás uspokojí pokud toužíte po vášni nebo po pochopení rozhodně zabere i pokud cítíte ve vašem partnerství krizi- takhle velká totiž určitě není 🙂

Nouzový východ (Revolutionary Road) 

Pokud máte rády hořkosladkou ironii Americké krásy, další film Sama Mendese se vám bude také líbit. Ideálně se hodí pokud se cítíte znavená stereotypem každodenní péče o děti a uzavření před civilizací, kterou mnohdy mateřství přináší, zvlášť pokud jste žena s ambicemi a žijete v padesátých letech na předměstí pro střední třídu.

Vynikající Kate Winslet v roli ženy toužící po útěku od prázdnoty a velmi opravdový Leonardo DiCaprio, krásná hudba Thomase Newmana a několik velmi bravurních dialogů, zvláště když na scénu přichází psychicky narušený syn Kathy Bates (mimochodem báječná je i kniha).

Zajímavost: Až přijde na řadu sexuální scéna - Sam Mendes byl v době natáčení manželem Kate Winslet a při natáčení těchto scén se díval z monitoru v jiné místnosti.

Jako malé děti (Little children) 

je příběh o ženě (Kate Winslet- ano, zase, je prostě báječná!), která přes veškerou snahu zapadnout do místního ženského gangu matek nedokáže potlačit svojí touhu po vzrušení přesahující řád místního dětského hřiště.

Když se seznámí s mužem který je na také rodičem v domácnosti, velmi se s nim sblíží. Poprvé od doby kdy se její dcera narodila se cítí dobře, má někoho, kdo chápe jak těžké je se obětovat a má společnost- její muž se nachází v hluboké krizi, kterou řeší samotou, prací a sledováním porna na internetu.

I Brad je za společnost rád. Jeho žena je vytížená umělkyně a okolí mu brnká na citlivou stranu jeho mužství.

Film pro vás, pokud se doma hádáte, kdo to má těžší a pokud tajně toužíte po dobrodružství. Skvělé vykreslení života s dětmi a z druhé strany rodiče, který vydělává peníze, a hezký výlet do fantazie za láskou a vášní.

Madisonské mosty (The Bridges of Madison County) 

je přesně ten film který není pro chlapy, kteří o něm budou tvrdit že je o ničem, dlouhý a utahaný.

Příběh o tom když vás potká osudová láska v době kdy v ní už nevěříte, zpracovaný Clintem Eastwoodem tak, že si některé Romey a Julie strčí hravě do kapsy.

O dilematu, který možná potká za život každého- zda máte zůstat věrny tomu, co jste budovaly celý život, nebo zkusit zda někde čeká lepší a krásnější život, který jste možná mohly mít, kdyby jste se vydaly jinou cestou.

Krásný film pro chvíli kdy cítíte, že romantika je v dáli.

Ona (Her)

je správná volba, pokud se zabýváte otázkou, zda může existovat dokonalý vztah a zdá má smysl být tolerantní či hledat bezproblémové spojení.

Her je scifi od Spikea Jonse, který velmi krásně vyjadřuje pocity opuštění a samoty a touhu po sdílení života se spřízněnou duší, kterou hipstersky kníratý Jaquin Phoenix hledá v nejnovějším operačním systému, který má jako doposud nejintuitivnější zařízení dokázat nahradit lidskou společnost.

Krásná hudba, nádherné dialogy, velmi inteligentní potrava pro duši.

Pokud to není váš standart, doporučuji v originálním znění s titulky, sexy chraplák Scarlett Johansson se vám za zvýšenou pozornost bohatě odmění.

Absolvent

Šedesátková klasika, jejíž pointa je dnes už zaplaťpanbůh pro nás ženy ztracena v dějinách, ale rozhodně stojí za to ji jednou za čas oprášit.

Báječná hudba a vynikající Dustin Hoffman v boji za lásku a právo na svůj život, to je to, co vám chybí!

Ženy na pokraji nervového zhroucení (Mujeres al borde de un ataque de nervios)

Tenhle film vás nenechá myšlenkami zabíhat zpátky do reality, pokud po tom pasete, ideální volba.

Pedro Almodovár ženám rozumí a umí o nich vyprávět i to, co o sobě samy neví.

Komedie zabrušující do dramatu a zase zpátky, lehce řízlé absurditou i surovostí všedního života.

Doufám že vám některý z mých tipů pomohl prožít hezký večer a odpočinuly jste si.
Připravuji pro vás další kategorie a budu ráda za podněty! 

Letošní jaro je vlahé, až nejisté. Jako já. Jako by ani ono nevědělo, jestli se má rozpučet vší silou nebo přijít pokorně pomalu, protože jeho příchod je nevyhnutelný. Blíží se Beltine a já se musím rozhodnout. Proto tě, Belene, prosím o radu či znamení! Zda uposlechnout dobře míněné otcovo přání nebo se bezhlavě rozeběhnout do světa. Zda rozum nebo cit? 

Můj otec jako mladý odešel z rodného hradiště uprostřed Boiohaemia. Zlákalo ho vyprávění kupců o dálkách a římské říši. Chtěl poznat svět a tak šel. Po čase se mu zastesklo po klidu jeho rodiště, ale už se nemohl vrátit a žít jako v mládí. Příliš si zvykl na římský způsob života. Usadil se tedy v osadě blízko Danubisu. Byl to takový mezisvět, kde se střetával svět jeho předků a ten nový, římský. Byl klid po dlouhých bojích a v tomto příhraničí chtěli lidé žít v míru. Z otce se stal obchodník, přeprodával kožešiny, šperky, zbraně a další předměty, které mu vozili keltští přátelé z hradišť v Boiohaemiu. Do tohoto mezisvěta jsem se narodila já. Ani Keltka, ani Římanka. Oba světy blízko a přeci daleko. Matku již nemám a otec je starý, bojí se o mne. Bojí se, že by mohla přijít válka do našich klidných pohraničních osad, už dlouho byl mír. Proto se dohodl se svým přítelem Bronem, který mu vozí ty nejlepší kožešiny, že se stanu jeho ženou, až dovrším 18 jar. Bron mě odveze do klidného hradiště v Boiohaemiu a dobře se o mě postará. Letos po Beltinu má být svatba. Otcovo přání se bere jako předem splněno. Je už starý a v zimě se mu velmi přitížilo. Oslepl a má velké potíže s pohybem. Myslím, že už tu dlouho nebude. Po jeho odchodu nemám, kam bych se poděla a kdo by se o mne staral, proto je otcovo vroucí přání provdat mě za Brona, co nejdříve. Já jeho přání respektovala a až do nedávna jsem neměla jinou představu o své budoucnosti. 

Stalo se něco, co by mě ani v bláznivých snech nenapadlo. Poslouchej Belene, i když už jistě tušíš. Otec se přes zimu velmi roznemohl a tak jsem na trh s naším oslíkem vyrážela sama. Trh se konal pravidelně jednou v měsíci v městečku na druhé straně Danubise. Přes řeku vedl most, který hlídali legionáři. Cesta to nebyla nikterak nebezpečná, protože vždy spolu se mnou šlo na trh několik známých obchodníků z naší osady, kteří na mě po očku dohlíželi. Trh a obchodování jsem znala, protože jsem otci často vypomáhala. Zbožňovala jsem tento svět! Různé předměty ze vzdálených zemí, cizokrajné látky a koření, směs lidí a řečí, jejich povídání o dálkách. Běžnou rutinou bylo prohlížení obchodních vozíků na mostě, který hlídali římští vojáci. Jeden černooký s milým úsměvem si však více prohlížel mě. Čas od času jsem ho na mostě viděla. Z dálky jsem se na něj usmívala a on úsměv oplácel. Jednou, když už jsem chodívala sama, jsem ho zahlédla na trhu. Sám si jistě, Belene, dokážeš představit, že jsme se spolu dali do řeči. Velmi jsem se styděla, ale na druhou stranu jsem byla potěšena jeho zájmem. Jeho zastavení u mého stánku se stávalo pravidlem při každé mé cestě na trh. Jak já jsem se na tato střetnutí vždy těšila. Povídával mi o sobě, o Římě, o světě a já poslouchala. 

Stalo se, že jednoho dne, už téměř na konci zimy, přišla sněhová vánice. Obchodníci z mé osady si netroufali na cestu zpět. Někteří se rozhodli přenocovat v blízkém hostinci, jiní chtěli pouze počkat, než to přejde u pohárku svařeného vína. Maro, soused ze vsi, se nabídl, že nám zaplatí oddělené pokoje na přespání. Že se potom s otcem srovná, neboť jak je otec slepý a chromý, tak by ho hnal, kdyby mě nechal samotnou v tomhle počasí a bez dohledu v krčmě. V celku ráda jsem souhlasila.

V krčmě bylo příjemné teplo a živo. Hrála hudba, vonělo dobré jídlo a Maro mi poručil svařeného vína víc, než jsem snesla. Bylo mi dobře a lehce, asi jako všem v tom okamžiku. A protože venku bylo opravdu nevlídno, každý kdo se chtěl zahřát, skončil v krčmě. Užívala jsem si atmosféru a najednou mě někdo nečekaně políbil letmým polibkem do vlasů. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem vedle sebe uviděla sedět Quinta! Nikdo se nepozastavoval nad tím, že vedle mě sedí legionář. Bylo tu málo místa a přátelská atmosféra, navíc Maro seděl hned vedle. Měl však nějaké řešení s mladou obsluhou. Quintus využil chvíle, kdy jsme byli nehlídáni a já opojená nejen vínem, ale i láskou. Šeptal mi do ucha krásná slůvka plná touhy a snažil se mě svést. V tom zasáhl Maro a poslal Quinta pryč. Dobře věděl o tom, že jsme si blízcí už z dřívějška. Nechtěl, ale aby padlo na jeho hlavu, že mě neuhlídal. Nedalo se nic dělat a strávila jsem noc sama v hostinském pokoji. 

Měsíc uplynul jako voda a já se mohla zbláznit nedočkavostí, až zase Quinta uvidím. Přišel když už jsem byla smířená s tím, že ho ten den neuvidím. Oznámil mi, že dostal rozkaz, že se po Beltinu musí vrátit zpět do Říma a naléhal na mě, abych šla s ním. Oslav Beltinu se tady v příhraničí mohou účastnit i Římané a tak jsme se domluvili, že mu při této příležitosti dám odpověď. Buď odejdu s ním nebo zůstanu. Nevím, co jsem si namlouvala, jak může toto okouzlení pokračovat dál, ale nečekala jsem, že budu postavena před takové rozhodnutí. 

Proto tě, Belene, prosím o pomoc, abys mi naznačil, kterým směrem se mám vydat. Opustit nemocného otce a utéct Quintem do Říma nebo splnit otcovo přání a provdat se za Brona, který  sice není nejmladší, ale není zlý a dobře by se o mě postaral? 

Pokud jste dočetli až sem, můžete si v komentářích zahrát na Belena a rozhodnout o dalším osudu hrdinky. 

Co se vám vybaví, když se řekne česká literatura? Babička? Povídky malostranské? Hodiny strávené nad nudnou povinnou četbou a výpotky nad čtenářským deníkem? Pojďme si udělat malou exkurzi do současné české literatury. Pokusím se vás přesvědčit, že česká literatura nekončí u Babičky a jiné povinné četby, ale že je škoda v obrovské záplavě knih nezalovit v našem malém českém rybníčku. Dneska začneme první pětkou, výběr byl stanoven tak, aby byli zastoupeni autoři a autorky různých žánrů s různou náročností na čtenáře.

Čtený a čtivý

Vystudovaný filmový a divadelní režisér Patrik Hartl je v současnosti jedním z nejprodávanějších a  nejčtenějších českých autorů, působil i jako scénárista a režisér seriálu Ulice, v současnosti je zejména divadelním režisérem a scénáristou.

Svou literární kariéru odstartoval v roce 2012, kdy vydal prvotinu Prvok, Šampón, Tečka a Karel, příběh čtyř kamarádů, kteří si dvacet let po maturitě zkusí položit otázku, jestli žijí opravdu tak, jak chtěli, když jim bylo osmnáct. Celý děj se točí kolem nevšední výzvy, která má hlavní hrdiny namotivovat k odvaze čelit své vlastní pohodlnosti.

O dva roky později, v roce 2014 vydává Malý pražský erotikon, dle anotace knihu o lásce, určenou i těm čtenářům, kteří bývají ke knížkám o lásce zpravidla nedůvěřiví, knihu, která vás rozesměje i dojme. Příběhy obyvatel dvou sousedících řadových domů na Pražské Babě psané svižně, vtipně s humorem i zamyšlením, u kterých se rozhodně nebudete nudit.

Svou ediční kariéru zatím uzavřel loni vydáním dvojrománu Okamžiky štěstí. Unikátní dílko můžete číst dvěma způsoby, příběh dvou sourozenců Jáchyma a Veroniky je totiž vyprávěn z každé strany knihy jedním z nich. Dohromady tak skládáte mozaiku vztahových a rodinných problémů nahlížených z různých úhlů pohledu.

Pokud toužíte po knihách, u kterých se budete smát nahlas i brečet, od kterých se nebudete moct odpoutat, s kterými chcete strávit dovolenu či příjemný večer, sáhněte po Patriku Hartlovi

Nejúspěšnější

Jiří Hájíček není rozhodně na poli literatury žádným nováčkem, napsal několik souborů povídek, novel, románů, podle jeho novely byl natočen i celovečerní film Zloději zelených koní, jeho knihy jsou překládány do mnoha cizích jazyků, dva z jeho románů obdržely prestižní české literární ocenění Magnesii literu, i literární kritici se vyjadřují velmi pozitivně o jeho dílech.

Asi nejvíce se do podvědomí čtenářů dostal svou „venkovskou trilogií morálního neklidu“, která zahrnuje romány Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016).

Jak charakterizovat autorův styl? Komu knihy doporučit? Nevšední poetika venkova je v knihách dokonale vykreslena díky autorovu vztahu k rodným jižním Čechám, avšak rozhodně nezůstává nekritickým, naopak. Poukazuje na staré křivdy (v Selském baroku problematika kolektivizace v 50.letech a jeho promítnutí do současných rodinných vazeb), na problematiku vysidlování a bourání obcí a vesnic (v Rybí krvi v 80.letech nutnost vystěhovat se a ponechat rodnou obec zániku kvůli stavbě jaderné elektrárny), na současné majetkoprávní spory (v knize Dešťová hůl), to vše na pozadí milostných, manželských, citových, rodinných, pracovních problémů hlavních hrdinů. Ti jsou vykresleni s citem, že jim věříte každé slovo a každou pohnutku jejich chování, fandíte jim, prožíváte jejich boj a věříte, že bude líp.

Z Hájíčkových knih na první pohled dýchá skepse a melancholie, ale po přečtení vlastně získáte jakýsi nevysvětlitelný pocit naděje, světla na konci tunelu, který vás hřeje na duši. U jeho knih se nebudete bláznivé smát, ale věřte, že odcházet od nich budete těžko. Je to mistr slova, to co jiní napíši na půl stránky, dokáže vystihnout jednou správnou větou.

Velmi diskutovaná

Tereza Boučková je nejen slavnou dcerou slavného otce-spisovatele a disidenta Pavla Kohouta, je aktivní v mnoha oblastech, v literární činnosti od 80.let minulého století. Má na kontě více jak deset knih, divadelní hry, scénáře k několika celovečerním filmům atd. Vzhledem ke své minulosti a svým životním zkušenostem se hodně zaobírá tématy kolem revolučního roku 1989, životu před ním a po něm z pohledu umělce i obyčejných lidí, v mnoha dílech najdeme i autobiografické prvky.

Největší rozruch však způsobila svou autobiografickou knihou Rok kohouta, kterou vydala r.2008. Kolem knihy vznikly obrovské spory, protesty i naopak pochvalné a děkovné názory. Autorka v díle zaznamenala své zkušenosti s výchovou dvou adoptovaných romských chlapců, která nedopadla dle autorčiných představ, a poukazuje, že i přes obrovskou snahu zvítězily geny a nepředvídatelná povaha jejích synů. Syrově napsaná kniha se strhujícím tempem směřuje k beznaději, kterou může zažít jen zoufalá matka, z beznaděje však vede cesta i k odvaze. Výčitky hlavně zdůrazňovaly celkové negativní vyznění adopce, autorka se však hájila, že popsala pouze své vlastní zkušenosti, které formovaly většinu jejího života. V roce 2016 vyšlo volné pokračování Život je nádherný, které se více zaměřuje na autorčinou vážně nemocnou matku.

Udělejte si volno na dva večery, možná na jednu noc a samy posuďte „váhu“ téhle knihy.

Pro ženy

Vystudovaná právnička Radka Třeštíková, toho času na mateřské dovolené se svými dvěma dětmi, zaujala svou prvotinou Dobře mi tak v roce 2014. Do té doby měla zkušenost s psaním pro časopis Elle či na vlastním blogu. Větší ohlas však měly knihy následující: To prší moře (2015), kde autorka velmi citlivě vystihla nelehkou situaci mladé hrdinky, která se dostává do tíživé životní situace a zkouší se poprat s osudem, dle anotace příběh o bolesti, o nedorozumění, o strachu, o bezpodmínečné lásce s psychologickým podtextem.

O rok později vychází již hodně známé Bábovky. Několik do sebe zapadajících příběhu, které dohromady tvoří jeden velký pletenec vztahů, pocitů a očekávání, vždy nahlížený pohledem někoho jiného. Postupně rozkrýváte všechny pravdy a křivdy.

Autorka má příjemný čtivý styl, oblíbený zejména mezi ženami, ač v jejich knihách vystupují i mužští hrdinové. Hledáte-li příjemné dovolenkové čtivo, sáhněte po jedné z jejích knih.

Pro fajnšmekry

Mladý spisovatel, doktorand sociologie, Jan Němec je také redaktorem literárního měsíčníku Host, kde vede rubriku recenzí a kritik. Po několika povídkách a sbírce poezie veřejnost zaujal svou románovou prvotinou Dějiny světla (2014), která vypráví osudy slavného excentrického fotografa Františka Drtikola. Samotný příběh je vlastně okrajovým motivem, vše je dokresleno a uceleno snovou atmosférou, netradiční a originální du-formou (vyprávění ve druhé osobě), dokonalou prací s jazykem, který místy připomíná poezii a který místy až fyzicky hladí po duši.

Román získal velmi prestižní Cenu EU za literaturu a na databázi knih má hodnocení 90%. Není to čtení pro každého, není to ani čtení jednoduché, kdo ale dokáže ocenit mistrnou práci s jazykem a zajímá se o dějiny fotografie, bude nadšený. Tak směle do toho.

Pokud byste byli rádi za další tipy, méně či více známé, světové či české, dejte vědět, co by vás zajímalo.

Popř.zaskočte do skupinky mezi knihomoly.

Myslím, že ve školce mě mají za dost velkého trotla. Často je před něčím varuju, ale jak se zdá, mají zřejmě nějaký čip, který mu dají do hlavy, takže se pak chová jinak (líp!). A jak se ukazuje čím dál častěji, než si ho vezmeme domů, zase ho vyndávají.

JÁ: Jo a dneska jsem koukala, že máte k obědu krupicovou kaši. To on jíst nebude, on nesnáší sladké obědy, tak jen abyste si s tím nedělala hlavu.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Jak jste se měli?

PU: Výborně, Kýša si dokonce přidával!

JÁ: Tak to je fajn, alespoň sis dal polívku.

PU: Nene, on si přidal kaši.

K: Mňam kašia!

JÁ: Zrádce!

Obdobná situace byla při prvním spánku po obědě. Situace doma totiž už pár dní vypadá tak, že když má jít po obědě spát, tak ječí. Když přestane ječet, tak chce čůrat, bobík, čůrat, napít, pohádku, čůrat, přesně v tomto pořadí. A pak už na to nemám nervy, protože hodina pryč, dítě bdělé a já na prášky. Takže prostě nespí.

JÁ: Doma teda nespí, tak snad nebude ostatní děti rušit.

PU: Usmívá se stylem TAK URČITĚ.

O pár hodin později....

JÁ: Kryštůfku, spinkal jsi?

K: Jooooooo!

JÁ: Opravdu?

PU: Spinkal krásně, usnul mezi prvníma.

JÁ: ?????????

Protože máme dítě nakvartýrovaný v posteli, tak i přes polední spánek doma dostává plínku. Když jsem nedávno dorazila do školky bylo mi řečeno, že už spinká bez plínek a jak je mooooc šikovnej. A tak jsem teda byla pyšná, jak je MOOOOOOOC šikovnej. Byl to pátek a tak se hned v sobotu naskytla možnost to vyzkoušet. Varování muže nedbaje natáhla jsem pyžamo bez plíny. Pro jistotu (ale neboj zlato, nic se nestane, ve školce říkali, že tak spinká už normálně a že je MOOOOOOOC ŠIKOVNEJ), jsem přes postel natáhla 2 (slovy dvě) nepromokavý prostěradla. A jak si obvykle o poledním spánku užívám ten klid, tak tentokrát jsem teda byla na nervy a pořád jsem myslela na to, jestli to do tý postele pustí nebo ne. Pustil, jak se ukázalo asi za 2 hodinky. A ani ho to nevzbudilo. Je totiž MOOOOOOOOOOOOOOC ŠIKOVNEJ!

Jinak také známá jako „mamynka“. Tuto terminologii jsem pochytila na jednom velmi erudovaném místě plném chytrých matek, které k životu rozhodně nepotřebují zbytečnosti typu kočárek či doktor. Nebo boty.

Podivný živočišný druh svým myšlením zamrzlý v životním stereotypu doby před 50 lety.

Vyznačuje se především tím, že svým dětem podsouvá naprosto chybné návyky a postoje.

Tak například si myslí, že dítě by mělo mít na spaní vlastní prostor a totéž vyžaduje i pro sebe namísto toho, aby si plnými doušky vychutnávala to slastné období naražených žeber a skřípnutých zádových svalů z rodinné postele.

Dětského lékaře nejen že pravidelně navštěvuje, ale dokonce mu místo pozdravu neplive do obličeje a nevyhrožuje  soudem. A co je nejvíc zarážející, oslovuje ho obvykle „pane doktore“ namísto „ty debile“.

Odstaví dítě před nástupem na střední školu, někdy dokonce už před zahájením povinné školní docházky.

Místo aby vařila lektvary z pelyňku nasbíraného za úplňku ve snaze ochránit své děti takto před veškerým bakteriálním zlem světa, nechává své ratolesti dokonce očkovat. Vážně, představte si to.

Děti vozí v pekelném separačním a záda devastujícím stroji zvaném kočárek. Pokud používá šátek nebo nosítko, jedná se pouze o výjimečné situace, kdy nemůže dítě týrat v kočárku. Výjimečné! Jako kdyby vůbec šlo nemít někdy přivázané dítě k tělu a zároveň si nervat vlasy hrůzou, jestli to odcizení unese! A přiznejme si, že jev, kdy by matka obecná používala šátek, je skutečně unikátní. V tom případě by se dalo dotyčnou označit podtitulem „mírně lesanoidní“. A stejně ten šátek určitě zaváže špatně!

Svým dětem dává na nohy boty. A ve většině případů nejde o vegan barefoot, na to vemte jed.

Veškeré své počínání omlouvá naprosto nesmyslným argumentem: „My jsme to dělali taky a žijeme“. A vůbec ji nezajímá uhozenost tohoto odůvodnění. Jako by nevěděla, že jeden vzorek (ještě ke všemu podle všeho vadný) neodpovídá žádnému serióznímu výzkumu.

Nyní už máte dostatek informací. Pokud byste někdy někde zahlédli matku obecnou, okamžitě uvědomte místní sdružení lesan, aby si na dotyčnou počíhaly a pořádně ji zdrbly ve své skupině na fejsbůku.

Doporučuju taky kontaktovat osobního šamana, aby vám namíchal pořádně silnou směs čajů pro posílení imunity vůči všem těmto nežádoucím vlivům, případně nějaké antistresové bio zrní.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=789

Znáte to všechny. Jste celý den v jednom kole a když po tom kolotoči hraní, praní, vaření a uklízení všechno v domě úspěšně uspíte, ráda byste si odpočinuly. Jenže u čeho? U tisícího dílu Ordinace, když už si ani nepamatujete, kdo s kým ano a kdo s kým ne?

V tom případě zaberou osvědčené české filmy, jak se svěřují koníkovky na fóru: "Mám hrozně ráda starší české komedie s Menšíkem, Sovákem, ti nezklamou nikdy," podotkla uživatelka elastiq. Doplňuje ji uživatelka karotky: "Zaručeně mě rozesmějí filmy Duše jako kaviár, Báječná léta pod psa, Homolkovi, Drahé tety a já."

Pokud ale nechcete zůstávat v minulém století a raději se přesunete do současnosti, přinášíme vám několik tipů na komedie, u kterých si vyčistíte hlavu a skousne je i manžel. 

1) Špion (Spy) 

Komedie, co by se správně měla jmenovat Špionka, protože vypráví o zakřiknuté analytičce CIA s pár kily navíc v podání Melissy McCarthy (Sookie z Gilmorek), která se dostane konečně do akce. A stojí to za to! K tomu přihoďte pro potěchu dámského oka britského krasavce Juda Lawa nebo amerického drsňáka Jasona Stathama (toho určitě bude znát váš manžel z nějakých akčňáků).

via GIPHY

Hurá do akce! Ale protentokrát asi na jiném stroji.

2) Matky na tahu (Bad Moms)

Pokud jste ochotné připustit, že unavená a přetažená matka vypadá jako překrásná Mila Kunis, přistupte na hru a nechte se vtáhnout do jejího světa, kde se snaží o naprostou dokonalost. Až do doby, kdy jí dojde šťáva. Najde si střelené kámošky, spáchá pár památných scén (v supermarketu nebo při popisování sexu s neobřezaným chlapem) a vy se budete smát celých sto minut. A vypnout závěrečné titulky by byla škoda 😉!

via GIPHY

Ups... a oběd je tentam.

3) Ženy sobě (Bridesmaids)

Když se dají dohromady elitní americké komičky Kristen Wiig a Maya Rudolph, nemůže z toho vyjít nuda. A tak v tomto filmu najdete příběh o nezadané smolařce Annie, která má jít za družičku nejlepší kámošce. K tomu vám zvýší sebevědomí Melissa McCarthy bez make-upu a stylistů v netypické roli a dozvíte se, proč není radno navštěvovat před zkouškou svatebních šatů neozkoušené hospůdky na periferii.

via GIPHY

Jenom jeďte, mě si nevšímejte.

4) Millerovi na tripu (We´re the Millers)

Rachel z Přátel jako striptérka? Navíc striptérka předstírající, že je slušnou matkou spořádané rodinky? Ovšem rodinky, která pašuje z Mexika karavan plný marihuany. Padne tady i nějaké to ostřejší slovo, ale manžel vám to odpustí, až uvidí striptýz Jennifer Aniston v opuštěném skladu. A vy si možná konečně koupíte tu permici do fitka.

via GIPHY

A taková to bývala slušná holka.

5) Bezva ženská na krku

A máme tu i domácího zástupce. Slušná komedie z venkovského prostředí, která těží z typického střetu nesourodých protějšků (městská dámička Petra Hřebíčková a neotesaný hrobník Ondřej Vetchý) i z rázovitého prostředí doplněného známými českými herci, jako jsou Miroslav Táborský nebo Pavla Tomicová s Ondřejem Malým. Dobrá zpráva je, že Vetchý bez trička má stále ještě co ukázat 😉!

6) Svatba ve třech (Imagine Me and You)

Příběh mladých novomanželů, kteří až po svatbě zjistí, že k sobě možná úplně nepatří. A to díky svatební květinářce. Ta ovšem netouží po sexy manželovi, ale po jeho protějšku. Nebo ne? Kdo zkoukne pohodovou britskou oddychovku, dozví se víc... A dobrý konec taky bude, slibujeme!

via GIPHY

Holky s holkama? Proč ne?

7) Bláznivá, zatracená láska (Crazy, Stupid, Love)

Břišáky Ryana Goslinga. A potom taky chytrý příběh plný nečekaných zvratů a doplněný předními herci v čele s čerstvou držitelkou Oscara Emmou Stone a neméně krásnou Julianne Moore. Taky tam najdete manželskou krizi, puberťáka zamilovaného do starší holky a důvod, proč chlapi nosí svetr pod sakem. Ale vrcholem bude co? No přece břišáky Ryana Goslinga 🙂!

via GIPHY

Dámy, příjemné sny...

Miluji kabelky. Bílé, černé, koženkové či látkové, hranaté i kulaté. A hlavně prostorné. Typ, který můj kolega vtipně nazývá "násypné zavazadlo." Potřebuji do něho nacpat svačinu, knihu, náhradní punčocháče, někdy tepláčky na cvičení a občas bochník chleba a štangli salámu.

Jsem žena praktická a ekologicky smýšlející. Proto mám s sebou většinou nějakou pěknou ekologickou kabelu, kterou při nákupu vytáhnu z násypného zavazadla a nákup do ní pěkně ekologicky uložím. Někdy si ráno při odchodu do práce nejsem jistá, jestli je ekozavazadlo na svém místě, tak pro jistotu přihodím nějaké další. Někdy tak nahromadím poměrně slušnou sbírku.

Také jsem trochu chaotická a lehoučce nepořádná. Často u mě převáží filozofie "Co oko nevidí, to srdce nebolí", což může mít, zejména ve vztahu k obsahu kabelky, fatální následky. Můj manžel dodnes dává k dobru historku, jak jsem v bance místo peněženky překvapeně vytáhla značně zetlelé kiwi. Snažím se být disciplinovaná a každý týden v kabelce poklidit, ale někdy si kabelka žije vlastním životem.

Mám ráda při ruce propisku, proto má kabelka vždy minimálně jednu někde skrývá. Minulé pondělí jsem vložila svoji oblíbenou propisku do postranní kapsičky. Druhý den tam  nebyla. Vložila jsem tedy svoji druhou oblíbenou propisku do stejné kapsičky. Když jsem si ve středu chtěla udělat poznámku, propiska tam nebyla. A tak se to opakovalo až to pátku, kdy jsem pojala podezření a kabelku pořádně prohledala. V rohu kapsičky zela díra a pod podšívkou odpočívalo nejenom všech pět propisek, ale i docela slušná sumička v drobných, dvě pomády na rty a minilahvička parfému, kterou jsem již pokládala za nenávratně ztracenou. Slušný úlovek, není-liž pravda?

Po přečtení předchozího odstavce tedy jistě pochopíte paniku, která se mě zmocnila, když jsem se o víkendu vypravila prozkoumat, jak pan prezident dbá o ochranu národa a zvědavě se postavila do fronty před Pražským hradem. Poklidně jsem postupovala s davem turistů a prohlížela si statné policisty. Když jsem přišla na řadu, pohledný svalovec mě vyzval, ať otevřu kabelku. Nonšalantně jsem zavazadlo otevřela. Byla jsem nachystána a obsah zakryla elegantní šálou. Což v ochránci zákona a blaha turistů vzbudilo podezření, že jsem dobře maskovaná teroristka, šálu vyndal a jal se prohrabovat obsahem kabely. Postupně tedy shlédl nakousanou bagetu, obal od čokolády, polovypitou lahvičku vody a pár hygienických potřeb, které obyčejně na odiv nevystavuji. V hlavě jsem si přitom zoufale snažila vybavit, kdy jsem si naposledy brala na svačinu kiwi...Při pohledu na můj rudý obličej poznamenal: "Vy tam máte pořádek, to byste se divila, co tam některé ženské mají!" 

Uklidnil mě, ochránce. Nejsem na tom až tak špatně. Bombu v kabelce zatím nenosím.

Ráda bych s vámi milí čtenáři sdílela jednu starší povídku, se kterou jsem se umístila na 2. místě v literární soutěži “Arabské humoresky” před dvěma lety.

Život v Egyptě není procházka růžovou zahradou. Většinu času si spíš připadám jako bych se procházela řisí divů (ale jak říká moje maminka, výstižnější je spíš říše velbloudů) Doba se mění, Egypt prochází politickou a snad i ekonomickou transformací, ale stále se potýkáme s problémy (které jsou v 21. století téměř směšné a naprosto neuvěřitelné), jako je výpadek pitné vody po dobu několika dní, výpadek elektřiny, atd. Za poslední měsíce se těchto problemů nahromadilo prostě moc a mnozí z nás už jsou téměř na pokraji sil. I to byl jeden z důvodů, proč se mi dlouho nedařilo sepsat svou arabesku do soutěže. Ne, abyste mě pochopili špatně, vtipných a směšných situací máme dostatek každý den, jen ne všechny na papíře vyzní tak, jak bychom rádi (obzvlášť pro čtenáře, kteří tyto situace nezažívají, neboť žijí mimo říši velbloudů). A pak najednou, na konci jednoho z dalších všedních dnů, se odehrál příběh, který mě rozesmál. Smála jsem se tak, že mě bolely břišní svaly (teda ne, že bych nějaké měla, ale předpokládám, že tam někde stále jsou, I když nejsou vidět), po tvářích mi tekly slzy a doslova jsem se málem počůrala. A tak se s vámi o něj podělím.

Měli jsme na večeři guláš (když jsem ho udělala poprvé, jednou do toho díbl a odsunul talíř a s vyčítavým pohledem ve tváři řekl, že takhle on maso nemá rád. Teď je to ovšem jedno z jeho nejoblíbenějších jídel) a nebyli bychom to my, kdybychom se zase jednou pořádně nenapráskali. Neschopni žádné náročnější aktivity, odvalili jsme se na matraci před televizi (ano, na matraci! Stěhovali jsme se sice v květnu a už je říjen, ale sedačku stále nemáme, protože jak říká můj muž, “všechno má svůj čas”. A v Egyptě je vnímání času naprosto odlišné od toho evropského🙂). Ležíme u televize (jako vždy na žádném z tisíce kanalů nic nedávají, takže Khaled přepínal z kanálu na kanál) a já si najednou všimla, že si nám po stropě štráduje fakt pomerně velká, červená ještěrka. Znaje svého manžela a jeho panické hrůzy z ještěrek (nechápu, kde se vzala, protože pavouků ani jiné havěti se nebojí, a když já mám strach z pouličních psů, tak se mi směje), říkám mu opatrně: "Miláčku, prosím tě hlavně nepanikař, ale na stropě leze velká ještěrka".

Z nějakého záhadného důvodu měla moje slova naprosto opačný efekt. Khaled se podíval na strop a s hrůzou v očích vyletěl (tak rychle jak mu to nase pružinová matrace na zemi dovolila) a mně přikázal, abych hlídala ještěrku (nevím, jak přesně si to hlídání představoval, ale pro jistotu jsem upřela svůj zrak směrem k místu na stropě) a on sám mezitím utíkal do kuchyně hledat koště, které tam samozřejmě jak na potvoru nebylo, protože (jak nezapomněl vyčítavě podotknout) jeho nepořádná žena nikdy nedává věci na své místo. Při cestě zpět z koupelny, kde se před ním schovávalo koště ještě stihl nakopnout odpadkový koš ( I za to jsem samozřejmě mohla já, neboť jsem mu ho tam schválně nastražila) a začal horlivě honit ještěrku po stropě... Můj muž se okamžitě pasoval do role velitele celé obranné akce a rozdával úkoly na všechny strany. “Zhasni všechna světla”. “Otevři balkon dokořán” “Podej mi židli”. Byť jsem měla o smyslu některých přikazů pochybnosti (ještěrka by se po tom stropě honila mnohem lépe, kdybychom na ni aspoň viděli🙂), jako správná a podporující manželka jsem všechny povely splnila..Ještěrka se, ale nemínila jen tak vzdát, ani po 15 minutách nahánění sem a tam se nám ještěrku nepodařilo nasměrovat ven z bytu, ani ji unavit. Za to z mého manžela tekl pot proudem. Celý udýchaný a se slzami na krajíčku říká Khaled ještěrce: "Já tě nechci zabít tak už prosím tě uteč ven." Nevím jestli mu opravdu rozuměla, ale chvíli na to skočila naše milá ještěrka ze stropu na klimatizaci (tedy aspoň to jsme v té tmě viděli) a my jsme ztratili oční kontakt.

Takže velitel operace vyhlásil, že nastáva akce, "musíme dostat tu ještěrku z klimatizace” (to by se ovšem mnohem snáz provedlo, kdyby ta klimatizace nebyla přimontovaná přímo pod stropem a my oba neměli pouhých 170cm a žebřík žádný). No byla to legrace, po hodině skákání, bouchání smetáku a svícení baterkou do útrob klimatizace, jsme to vzdali. Pak Khaleda napadlo, že ji třeba vypudíme tak, že zapneme klimatizaci. No jenže klimatizace přece od posledního výpadku proudu nefunguje (malý detail, na který jsme v tom rozčilení jaksi pozapomněli). Nic jiního nás už nenapadlo, byla pozdní noční hodina a my museli ráno vstávat do práce a tak velitel označil operaci jako “mission impossible”.

Já osobně si myslím, že ještěrka s největší pravděpodobností nepozorovaně utekla ven (klimatizace je hned nad balkonovými dveřmi, které byly dokořán), když jsme ji hledali pod ledničkou a matrací, ale Khaled byl přesvědčen, že se schovává v klimatizaci a odmítl se tudíž zdržovat v prostorách obýváku. Přesunuli jsme se tedy do ložnice a chystali se ke spánku. A já jsem (zcela neprozíravě) chtěla situaci odlehčit a tak říkám: “však co, aspoň nebudeme mít doma mouchy a komáry, když tu máme ještěrku". Načež můj muž znovu vyletěl z postele a vyčítavě mi říká “seš hrozná, teď kvůli tobě nebudu celou noc spát” a začal na rádiu v obýváku ladit Korán, doufaje, že to ještěrku vypudí. To už jsem opravdu neudržela vážnou tvář a začala jsem se smát na plné kolo, až mi tekly slzy a břicho mě bolelo, ale nešlo to zastavit. Mému vyděšenému muži to zřejmě vtipné nepřišlo a uraženě si chtěl jít lehnout do obýváku, protože s tou hroznou ženskou, co se mu směje nebude spát v jedné místnosti, ale pak si vzpomněl, že v obýváku je ještěrka a tak mu nezbylo než se zase vrátit do postele.

Druhý den ráno můj statečný muž opatrně otevřel dveře ložnice, prolétl očima celý byt a když ještěrku nespatřil, vydal se už téměř beze strachu do koupelny. Uplynulo několik dní a ještěrku jsme neviděli a ani o ní nemluvíme (myslím, že Khaled se snaži na ten traumatický zážitek zapomenout🙂). Asi po týdnu, když jsem byla sama doma jsem naši kamarádku ještěrku znovu zahlédla za ledničkou, chápavě jsme se na sebe podívali a ona se rychle schovala. Rozhodla jsem se v tomto případě aplikovat přísloví "co oči nevidí, srdce nebolí" a o tomto mém setkaní s Oskarem (jak jsem si ještěrku pro sebe pojmenovala) jsem před svým mužem pomlčela…

A když teď sedím na balkoně a koukám se na to krásně tyrkysové moře a píši tuhle povídku, říkám si, že život tady není tak strašný, protože i když to tady člověk někdy už nemůže vydržet, užije si tady i spoustu legrace, která ho napumpuje energií a dá mu sílu to vše překonat..a pak je tady to nádherné moře..nesmíme zapomínat na moře.

pokud se vám článek líbil, sledujte mě na mém facebook blogu:

https://www.facebook.com/MaminSuplik/ 

Jezdíte rádi do ZOO? Právě začíná sezóna! A dětem se to určitě bude moc líbit🙂. 

Je fajn mít zálibu, kterou vám ani příchod dítěte nenabourá... Tak například jezdit do zoo.

Sbalit se
Před K: Vyrážíme z domu lehkým krokem, v kabelce peněženka a mobil. Je jedno kolik je hodin, protože jsme páni svého času.

Po K: Kýša vyráží z domu lehkým krokem, v rámci kterého stihne ještě prohnat kočku a psa. My zatím dovnitř rveme tašku s křupkama, sušenkama, ovocem, zeleninou (těžko říct, na co bude mít chuť), náhradním oblečením (těžko říct, kolikrát se totálně zasviní), pitím, vlhčenýma ubrouskama (víte, že se dělají jiný na pusu a na prdel?!), golfky (na co bereš golfky?), deku (na co bereš deku?) a dalšíma NA CO TO BEREŠ věcma.

Jet autem
Před K: Na první benzínce dáme kafíčko, cigárko a zlehka konverzujeme. Zastávky si děláme jednoduše podle toho, jak se nám chce a podle toho, jestli jedeme do Ostravy nebo do Dvora.

Po K: Na první benzínce si dáme kafe, protože jinak by mně asi jeblo. Dítě vzadu se naučilo zásadní otázku CO TO BYLO? A pak ji řekne asi 50 - 100x cestou, než dorazíme (v závislosti na tom, jestli jedeme do Prahy nebo do Prahy, máme tam totiž koupenou permici, protože tam jezdíme fáááákt často).

Vylodit se v ZOO
Před K: Beru kabelku, chytáme se za ruce a míříme k prvnímu stánku s pivkem, kde se v klidu občerstvíme.

Po K: Bereme golfky (a nenecháme je v autě? Stejně v nich nesedí? Neee, co když bude chtít? A kde by jinak spal? Vždyť v nich stejně nespí! Tak tam alespoň dáme věci.), všechny NA CO TO BEREŠ věci a další nezbytnosti. Jo a taky dítě, které se už na parkovišti snaží zabít vbíháním pod okolo jedoucí auta. Občas přemýšlím, jak by na mě lidi koukali, kdybych koupila takové to samonavíjecí vodítko...

Prohlídka ZOO
Před K: Prima procházka, zastavujeme jen u zajímavých zvířat, potažmo tam, kde se něco děje (stánek s pivkem).

Po K: Zastavujeme zásadně tam, kde se nic neděje, protože tam se Kýšovi nejvíc líbí (ptáci). Když se někde něco děje, máme prostě smůlu. Pivko si dát neodvážím, protože je značně močopudné a dobíhat na záchod s dítětem není až taková rychlovka.

Oběd
Před K: Najíme se, když máme hlad a ANO, klobása je oběd!

Po K: Najíme se v přesně danou dobu oběda, protože tak je dítě prostě zvyklé. Klobásu mu nedáme, párek v rohlíku taky ne, hranolky ani náhodou a nic jiného nemají. Takže hledáme restauraci, což trochu komplikuje fakt, že už má fakt hlad, takže řve.

Odpolední klídek
Před K: Odpolední klídek v ZOO znamenal dřív to, že jsme si dali kafčo, našli prima lavičku a tam jsme na chvíli zakotvili, abychom si užili ten klídek.

Po K: Po hodinové snaze přesvědčit dítě, že spánek je dobrý nápad to vzdáváme, protože svým řevem už vyburcoval samce u goril, který je tímto značně nervózní a snaží se prorazit sklo. Putuje tedy tatínkovi na ramena a hurá na další cestu.

Cesta zpět:
Před K: Lehká konverzace o uplynulém dni nemůže škodit!

Po K: TEĎ USNE!!!! A ideálně prospí celou hodinku a půl, jen aby nám ukázal, že večer to s tím uspáváním nebude úplná brnkačka!

Naštěstí je teď dost oblíbené Cofee to go. Takže se dá říct, že se vlastně vážně nic moc nezměnilo 🙂

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Pamatujete ty strašně moudré knížky, které jste před porodem četly a pomalu ve všech byla napsána jedna věc- zpívejte dítěti? Ukolébavky, cokoliv... No, tak u nás jsem s tím nepochodila. Tedy možná do doby, než Laura začala mluvit. Pak to jednoho krásného dne přišlo- NEZPÍVEJ! Zůstala jsem v šoku, pokusila jsem se tedy pokračovat, když jsem byla opět zastavena úplně stejnou silou vůle a křiku. Od té doby mám BAN na zpívání. A to si upřímně myslím, že až tak špatně nezpívám 😀 Jednou jsem zkoušela v broukání melodie pokračovat i přes protest a vedlo to akorát k hysterickému řevu. Někdy mám ale povolenku a to je pane svátek, když si mohu zazpívat písničku společně s rádiem 🙂

2. Nemám tě ráda. Tohle jsem slyšela já, slyšel to tatínek, slyšely to babičky. Nebo možná neslyšely, protože onu větu Laura pronesla jenom tak mezi námi 😀 Netuším, co se odehrává v jeji malinké hlavě, když má potřebu něco takového říct. Třeba jednou večer, když se koupala. Najednou křik, že táta ne, maminka. A to jí vždycky koupal manžel. No nic, těžkopádně jsem se zvedla z pohovky a vyrazila směr vana. Ptala jsem se, proč nechce, aby tu byl tatínek. Odpověď byla jednoduchá: "Protože ho nemám ráda." Netuším, kde se to vzalo, ale trvala na svém asi 3 dny. A pak, v jedno hezké, slunečné odpoledne prostě přišla, vlepila tátovi pusu na tvář, objala ho a řekla, že ho má strašně ráda, ale Filípka už ne 🙂 Bereme to s humorem, nálady a názory mění jak ponožky, formuje se a my s úžasem sledujeme, jak neuvěřitelná osoba z ní roste.

3. Tohle jíst nebudu. Jasně, že víme, že jednou uslyšíme tyto slova. Jenomže nevíme, že je uslyšíme po tom, co 3x změníme obsah talíře... Onehdy jsem se snažila z Laury dostat, na co by měla chuť, co bychom spolu uvařily. Prý špagety s kečupem. Ok, já zajásala, alespoň budu mít málo práce. Vše jsme spolu připravily, sedly si hezky ke stolu, Laura si nabrala sousto do pusy, párkrát požvejkala a pak s ledovým klidem pronesla: "Tohle nechci. Nechutná mi to." Zhluboka jsem se nadechla: "A co bys tedy ráda?" "Polívku." Vstala jsem od teplého jídla a narychlo ukuchtila ještě jednoduchou polévku. Vítězně jsem ji nabrala do talíře, ohřála si v mikrovlnce studené špagety a jala se jíst. Tentokrát Laura ani neochutnala. Párkrát pročísla polévku lžičkou, ohrnula spodní ret a podrážděně hlesla: "Já nechci polívku!" Teď mi prodýchání nestačilo. Musela jsem napočítat i do deseti, a koukat chvilku do blba. Polkla jsem pár hořkých slov a co nejvíc vyrovnaně se zeptala: "A co budeš jíst, když nechceš ani špagety ani polévku?" Laura se na chvilku zamyslela a pronesla: "Tak špagety." Vstala jsem tedy znovu od netknutého jídla, vylila polévku zpátky do hrnce a nabrala nazpátek špagety. Laura zase snědla jedno sousto, než odsunula talíř a se slovy- já tohle nechci- vstala a šla si pro rohlík. SUCHÝ ROHLÍK!

4. To je moje! Do doby než se narodil Filípek, jsem od ní nic podobného neslyšela. Dokonce jsem to neslyšela ani prvních 9 měsíců. Óóóó, jak já se dmula pýchou nad mojí skvělou holčičkou, která miluje bratříčka a nejsou mezi nimi žádné rozepře. Ehm. Hranice třičtvrtě roku byla překročena a v momentě, kdy Filip začal lézt a brát vše do ruky, byl i klid ten- tam. Jsou dny, které bývají relativně klidné. A pak jsou dny, kdy mi stojí vlasy dupkem, hlava mi třeští a já s hrůzou v očích sleduji, jak Lauře z očí srší blesky, přetahuje se s Filipem o hračku a když ji konečně vyhraje, ještě mu jednu pleskne po hlavě. Výkřik "To je moje" slyším častěji, než svoje jméno. Ale celkem mu konkuruje věta: "Já chci..."

5. Nechce se mi spinkat... Znáte to, když je Váš jediný volný odpolední čas náhle zrušen, protože prostě spát nechce? Člověk se s tím smíří, radši se nad skutečnost povznese, jenom aby nebyl křik. Jenomže pak přijde večer a ejhle- problém je tady pořád a prostě do postele nechce! 

U nás to chodí následovně- i když nechce, tak jde. A tu nastává zádrhel. Jelikož Filip usíná dřív a Laura jde až po něm, musí být zticha. Což, když se jí nechce, rozhodně není. Sedíme s manželem v obýváku a slyšíme i přes televizi, jak sebou zuřivě mele ze strany na stranu jak ventilátor, párkrát kopne omylem do postele, pořád vzdychá, odfrkuje a povídá si. V lepším případě se časem uklidní a zaspí. V horším případě začně vykřikovat, že má žízeň, chce se jí čůrat nebo je tam bubák. V nejhorším případě se stane druhá skutečnost spojená s probuzením Filipa, který začne okamžitě brečet. To je pak panečku pohotovost- Lauru rychle odklidit do obýváku a zachraňovat situaci s Filipem.

Musím ale říct, že to vždy dopadne dobře 🙂 Po tomhle divadle, které zjevně musí být, aby demonstrovala jak moc se jí opravdu spát nechce, se po druhém uložení otočí na bok a usne do 5 minut 🙂

Bonus:

6. Já se v pokojíčku bojím, je tam pán. Tohle je skutečně věta, kterou nechce slyšet nikdo 😀 Nebo tedy já určitě ne. Stalo se nám to jednou. Nevím, zda to byla jenom fantazie nebo skutečně někoho viděla, nicméně jsem pak asi týden chodila se staženým zadkem a raději vydržela celou noc nečůrat, než jít po tmě na záchod.

A nejsem jediná. Děti jsou hodně citlivé, tím jak jsou čisté a otevřené, dokáží vidět věci, které my ne. Kamarádka/ sousedka mi vyprávěla celkem podobný příběh, ze kterého mě mrazí po zádech ještě teď.  "Děda Mira se dívá" mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek 😉

Jsem si jista, že v tomhle nejsme sami 🙂 Beru vše s humorem (co jiného mi taky zůstává, že?) a i když mám často co dělat, abych rozdýchala některé skutečnosti, miluji každou hlášku a projev jejich osobnosti.

A co vy? Napište mi do komentářů s čím se potýkáte? Co jste doufaly, že Vaše děti nikdy neřeknou popřípadě, co řekly a Vy jste zůstaly v šoku? Ráda si vše přečtu :-*

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Poslední dobou Pažout nebezpečně často otevírá téma dalšího dítěte.

Prý má pocit, že bychom toho štěstí potřebovali víc. Já si tedy myslím, že už jsme trpěli až dost a že bychom teď konečně mohli začít zase žít.

Mám ale takovou blbou vlastnost. Kdykoliv mi někdo něco vnukne, okamžitě začnu přemítat, jak by se to dalo zvládnout. Takže v praxi to vypadá takhle...

Když příští měsíc otěhotním, zvládnu dodělat školu? Porod před absolutoriem nebo až po - to je otázka!

A vyjde mi konec mateřské na září, abych se mohla brzy vrátit do práce? Budu se vlastně vracet do práce? Neměla bych být doma? (Jasně že ne, to byl ale pitomej nápad.)

Kolik budu mít mateřskou? Domeček ve Španělsku se mi zase o něco vzdaluje...

To už budu nadosmrti taxikařit svým dětem?

Svou pracovnu v žádném případě neobětuji jako další dětský pokoj! Klíčová otázka: mám chtít holku nebo kluka? (Tohle upřímně nevím, je to jako se rozhodnout, jestli mám radši ruku nebo nohu.)

Nejhorší na tom všem je to, že si bolestně dobře vzpomínám na údajně nejkrásnější období v životě ženy. Hned dvakrát devět měsíců zvracení, pálení žáhy a hormonálních výlevů.

Čeho se mám děsit víc? Abstinence alkoholu nebo kofeinu? Nevím. Pořád mě hodně znepokojuje představa, že by mělo nastat období, kdy se spánek a sexuální život pohybuje na stupnici od jedné do deseti na urovni mínus šest. Přičemž vrchol slasti pro mě bude zákusek k snídani, abych doplnila narychlo energii, kterou ze mě během následujícího kojení vysaje malej příživník.

Třeba existuje jakýsi chytrý fígl na rodičovství zcela vylučující omamné látky, který mi stále uniká. A třeba na něj kápnu zrovna se třemi dětmi!

Taktéž mi dělá vrásky otázka, jestli budu i se třemi dětmi stíhat ty svoje přiblblý seznamy úkolů. Možná se úchýlím k jednomu univerzálnímu seznamu úkolů, kde bude jen: „Vstát, vyčistit zuby, přežít, jít si lehnout.“ A budu ho tak dlouho obtahovat fixou, až si ho nakonec na tý nástěnce jen přestříkám lakem na vlasy, aby tam zůstal natrvalo.

Měla bych Pažouta přesvědčit, aby se dal na včelaření a na děti zapomněl.

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Kromě sterilovaného leča, hrášku a žampionů (které nemám) je v receptu ještě rajský protlak. Situace je zachráněná, ten natuty doma mám. Tedy přesněji řečeno mívala jsem. Teď se v lednici nachází cosi, co bývalo protlakem někdy v minulém roce. Teď je to uleželá hmota s dvouplísňovou krustou. Výborné k bílému vínu, koňaku nebo bulimii.

Takže si říkám – neexistuje nic, co by nespravila trocha kečupu, že? Ten tu určitě někde býval. Ale kde? KDE?! Řekněte mi, proč se přede mnou všechny věci schovávají zrovna když je potřebuju?!

Tak fajn. Stane se. Tak nemám ani ten kečup, no a co má být? Vždyť si můžu dát jen těstoviny s kuřetem na cibulce. Co je tahle malichernost ve srovnáním s hladomorem ve světě. Chci říct, že nemáme být tak zmlsaní.

Něco mi říká, že právě tohle je ten moment, kdy většina kuchařek švihne se zástěrou, pustí si na plný pecky Alvaro Solera a v zoufalství vypije lahev Martini. Možná ještě vzpomene na své milé strávníky a objedná pizzu.

Já ale nejsem většina kuchařek.  Zaprvé proto, že Martini doma nemám. Zadruhé proto, že v okolí deseti kilometrů nemám donáškovou službu pizzy a tím pádem by se ta večeře  kapánek prodražila.  A navíc... Prostě chci tokáň. A jsem ochotná tomu něco obětovat.

Někde tady musí něco být. Po zuřivém nájezdu na špajz ale musím konstatovat, že toho zrovna dvakrát moc není. Když nepočítám švestkový kompot nebo med. Jen ze setrvačnosti otevírám lednici především proto, kdyby se tam přeci jen náhodou někde nacházelo to Martini, abych mohla následovat plán bé většiny hospodyněk.

Martini tam není. Ale oči mi padnou na jakýsi beztvarý pytlíček. Je to vakuované cosi tekutého charakteru. Marně se snažím vylovit z paměti, kde se to tu vzalo. Buď je to nějaké zabijácké chilli na mexickou tortillu, které nikdo neměl odvahu ochutnat nebo je to tekuté koření. Těžko říct. Každopádně datum minimální trvanlivosti ukazuje pouhý měsíc nazpět, což z toho dělá zaručeně tu nejbezpečnější surovinu naší skromné domácnosti.

Po rychlé ochutnávce shledávám, že můj odhad asi nebyl úplně nejhorší. Nikdo neumřel ani se ze mě nestal kejklíř chrlící oheň. Vypadá to na nějaký ten pikantnější kečup říznutý chilli, co se dává na tortillu. To půjde. Tokáň bude jedna báseň. Dokonce bych tomu mohla vymyslet nějaký přívlastek jako třeba „Tokáň po mexicku“ nebo „Tokáň , který rozpálí oheň i u vás doma“. To druhé zní opravdu poeticky.

A vůbec, musím se pochválit. Tohle každý nesvede, žejo. Řídit se receptem zvládne kdejaký jouda, ale já mám invenci a naprosto otevřený přístup. Ke všemu.

Nakonec to vypadá velmi slibně. Tenhle recept bude trhák, na to vemte klidně jed. Po chuťové zkoušce musím potvrdit, že to trhák doopravdy je – především žaludku a možná mi to natrhne i žlučník. Ten mexický pytlíček mi byl čert dlužen.

Nu což, těstoviny s vajíčkem jsou vlastně taky jídlo.

Nakonec mi určitě dáte za pravdu, že není ani tak důležité uvařit chutné jídlo, jako mít dobře uklizenou kuchyňskou linku.

P. S. Kečup jsem našla důkladně ukrytý ve vinotéce.

Článek i s fotkou:

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=764

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/