Tak, a už je to tady! Naše hodnocení kapesníčkového testování.

V první řadě bych ráda poděkovala za možnost testovat, hodně nás to potěšilo. 

A teď už k testování. Musím říct, že jsem se snažila zapojit úplně celou rodinu, i babičky a dědečky, tetičky a kamarády. No... aby to opravdu nebyl jen můj test.

V balíčku nám dorazily 2x krabicové kapesníčky Kleenex a 2 balíčky klasických balíčkových Kleenexů.

Na dotek jsou kapesníčky velmi jemné, a hlavně, poznámka tchýně, NEDROLÍ se! Což je pecka. Nikdy se neprotrhl, a to ani při utírání vylité tekutiny, což je u nás celkem častá záležitost. Asi třetí den používání sem zjistila, že se kapesníčky třpytí, což je rozkošné! 

Hodně jsme je využívali i při jídle na utírání pusy a malej se ani nebránil, takže paráda.

Ještě před tím, než nám samotný balíček dorazil domů, jsem si na internetu přečetla nějaké ohlasy a recenze na kapesníčky. Po přečtení jsem měla smíšené pocity. Někomu se zamlouvaly a někomu jinému zase ne, bylo to tak 50/50. O to více jsem byla zvědavá, jak dopadnou u nás. 

Balíček nám domů přivezl velmi milý a usměvavý kurýr a jelikož jsem maminkou zvědavého dvouletého chlapečka, který rád objevuje svět a nové věci, hned se vrhnul na rozbalování. 

Uvnitř nás čekaly dvě krabice kapesníků a dvě velká balení kapesníčků na cesty. 

V té době jsme nebyli výjimkou a také byli nemocní. Chřipková a rýmičková epidemie v plném proudu. A tak jsme nelenili a hned otevřeli jednu krabici kapesníků na stůl. 

Po rozbalení jsem skoro až zařvala - To jako vážně?! Ty kapesníčky se třpytí?! Ano, třpytí!!!!!!! Mé ženské srdíčko zaplesalo. S rukou na srdci musím říct, že jsem opravdu neviděla krásnější, třpytivější kapesníčky, takže tohle bylo takové mé jedno velké, holčičí plus. 

Po překvapení nastal čas testování. Jako první se toho ujal Tadeáš. Zrovna nedávno se naučil krásně sám smrkat, tak ho to o to více bavilo. Nejvíce mě na tom testování zajímalo, jestli opravdu nebudou, nebo naopak budou, nosy červené. Musím přiznat, že k mému úžasu nám nosy opravdu nezčervenaly. A to ani našemu nejmenšímu, který má přeci jen ten nosánek citlivější. Kapesníčky jsou na dotek opravdu jemné, z krabice se krásně vyndávají a nám se ani netrhaly. V čem vidím opravdu velké plus, tak kapesníčky vydrží hodně. Můj muž má problém celkově s papírovými kapesníky, všechny se mu protrhnou a sopel na ruce... Tak u těchto se nám to opravdu nestalo. V čem naopak vidím velké mínus, že naše rodina má velkou spotřebu a tak kapesníčky rychle mizí. Neumím si představit, že bych 2x týdně kupovala kapesníky, které stojí bez akce necelých 60Kč. Ale budu číhat a v akci si je vždy moc ráda koupím. 

Adélka byla vybrána do testování se Sunarem, respektive do testování s umělým mlékem od značky Sunar.  

Nebudeme si nic nalhávat, samozřejmě, nejlepší je mléko mateřské, ale když není, nezbyde nic jiného, než sáhnout po mléku umělém. Na trhu je nespočet značek těchto mlék a dcera Adélka už měla možnost ochutnat mléko od Nutrilonu, Hami, Hippu a díky testování na Modrém koníkovi i od značky Sunaru.  

Nejsem žádný znalec přes umělá mléka, a tak můj názor je skrze subjektivní. Také jsem nikdy dopodrobna nezkoumala složení. Za prvé tomu moc nerozumím, a za druhé všechna tato mléka, co jsou u nás k dostání, musí splňovat dost přísné normy, které jsou pro všechny výrobce stejné. Ve finále jde jen o to, jestli vaše dítě mléko přijme.  

K testování nám přišlo jedno balení Sunaru Premium 2 a láhev na mléko od Tommee Tippee. Mimochodem, značku těchto lahviček používáme už několik měsíců a jsme s ní velice spokojeni. Dcera, i když dostávala mléko z této lahvičky, nikdy neodmítala kojení, a proto tuto lahvičku můžu doporučit i pro kojící maminky.  

Adélka dostává umělé mléko jednou denně - ráno. Když jsem ji udělala mléko od Sunaru, nepostřehla jsem jakoukoli změnu. Nevypadalo to, že dcera by si uvědomovala, že má mléko od jiné značky a vypila stejné množství jako obvykle. 

Ani po vypití mléka jsem nezaznamenala žádnou negativní reakci. Ale pravda je, že Adélka už má zavedeny všechny potraviny a je velký jedlík, sní prakticky všechno, co ji přijde pod ruku a netrpí žádnou alergií.  

        Nikdy jsem nepatřila mezi jedince píšící si deník. Tato činnost mě nijak nelákala a hlavně, což je nejzásadnější, nejsem spisovatelský typ. Avšak na MDŽ 2016 byly pravděpodobně erupce na slunci větší než obvykle a já se rozhodla o opaku. Byl k tomu příhodný den, poprvé jsem na ultrazvuku uviděla naší Magdalénku a vše se změnilo.

        Nyní jsem byla požádána Nadačním fondem "N" - pro nedonošená miminka, zda bych byla ochotná sdílet příběh Magdalénky, což mě nakoplo ke vzpomínání a sepsání příběhu, jak se vše semlelo.  A kdy jindy je k něčemu takovému příhodná doba, než v Mezinárodní den nedonošených dětí. 

        Celé těhotenství probíhalo ukázkově a bez problémů. Patřila jsem mezi ty štastné, pro které bylo těhotenství opravdu úžasné období, cítila jsem se skvěle jako nikdy, veškeré kontroly probíhaly na výbornou, vlasy a nehty rostly nesmírnou rychlostí, pleť jen zářila, přibírala jsem jen na těch správných místech, a ve směs do 5. měsíce o těhotenství věděli jen ti nejbližší. O to větší šok pro všechny předčasný porod byl.

        Pondělí 25. července (26+1tt), den jako každý jiný, jen s tím rozdílem, že tentokrát se na běžné kontrole gynekologovi něco nezdá. Pro jistotu mě posílá do FN Motol s tím, že mají lepší vybavení. Jen vše překontrolují a určitě mě pošlou domů. Kéž by tomu tak bylo, ale bohužel. Ponechali si nás tam týden. Já poprvé v životě v nemocnici (hospitalizaci ve 3. letech moc nepočítám), ohromná tíseň a panika z neznáma co bude a nebude, ta směs pocitů se nedá ani popsat. Nasazena kapačka a aplikovány kortikoidy pro dozrání plic miminka. Pro nedostatek místa na rizikovém oddělení jsem byla na dva dny umístěna na tzv. hekárnu. Slyšet maminky prodýchávající kontrakce, sledovat jak jedny přicházejí, další odcházejí, slyšet za zdí pláč čerstvě narozených miminek, nebylo nic povzbudivého pro člověka, který nechce a hlavně ještě nemůže rodit. Vždyť je to hrozně brzy! Po dvou dnech jsem byla konečně převezena na standardní pokoj na rizikovém oddělení. Konečně! To ticho! Žádné hekání, žádný nářek, žádný pláč miminek. Dny ubíhaly, kapačky se střídaly jedna za druhou, další aplikace kortikoidů pro miminko a najednou je tu den velké kontroly a úžasná zpráva:”maminko, můžete jít domů.”  Nález se sice nezlepšil, ale ani nezhoršil. Stagnuje a to je důležité. Nafasováno magnesium na rok dopředu, pokyny ohledně klidového režimu a za dva týdny na kontrolu do rizikové poradny.

        Doma jsem si užívala klidu. Koukala na filmy a seriály, začala jsem objednávat oblečení pro miminko, vyzvedl se kočárek, užívala jsem si slunečné dny na zahradě, četla o sto šest, užívala si pohyby a kopance. Abych se nenudila a vypadla ze stereotypu, domluvila jsem si v práci možnost výpomoci z domova, abych kolegům alespoň trošku pomohla. Cítila jsem se stále skvěle, břicho sem tam trošku tvrdlo, o nic více než v nemocnici a co by mohlo člověka znepokojovat. Ale opět se ukázalo, že nikdy nic není jak se zdá.

        Přišel pondělní večer 8. srpna (28+1tt). Den kdy mi praskla plodová voda. V první chvíli jsem nechápala. Byla jsem přesvědčená, že močový měchýř pouze neustál jeden z kopanců Madlenky, která si z něj již nějakou dobu dělala trampolínu. Zvedám se a s uspokojením se směji, že se umím pomočit tak, aby gauč přežil bez újmy. Ale něco je špatně. Hodně špatně! Ten pocit je neskutečně tíživý a červ v hlavě strašlivě nenasytný. Běžím na toaletu, kde se má doměnka potvrzuje. Nepomočila jsem se. Poprvé v životě propadám naprosté hysterii a bezmoci, pláču. Do dnes vidím tu bezednou paniku, strach a tíseň v manželových očích, jako kdyby se v nich odrážely mé pocity. Zachovává však klid. Pomocí mých pokynů mi balí věci, nasedáme do auta a semafor nesemafor, i přes červené si to valíme do porodnice.