Nezapomeňte, že pouze do dnešní půlnoci soutěžíme v soutěži #laska_s_viledou

Hrajeme o tři krásné ceny - mop a pomocníci jako hadříky a houbičky.

Zatím jsou vaše recepty opravdu lahoda pro oko. Určitě nějaké vyzkouším ❤️

#vileda

Kdy začaly vaše děti používat kartáček na zuby? 🦷🦷🦷🦷🦷 (příp. jaký a co pasta?)

Novinkou letošního jara je mop SPIN & CLEAN. Neměla jsem možnost ho zatím testovat, ale byl mi představen na školení.

Podle prvotních informací, určen do malých prostor nebo na rychlé vytírání kuchyně/obýváku. Je lehký, skladný a dobře se s ním pracuje. Dá se hodně vyždímat, takže podlaha je rychle suchá.

Vypadá zajímavě, v nejbližší době by měl být naskladněn 🙂

#vileda

Orgánové hodiny
Rozumí tomu tady někdo?
Dobré ráno prosím jedna maminka tady mi poradila ať se podívám na orgánové hodiny
(Kvůli buzení syna)
Budí se téměř s pravidelností kolem 3:30 a to už od narození.
Vyšli mi plíce.
Byla jsem s ním už i v nemocnici kvůli táhlé laryngitide a bronchitide ( laryngitida obvykle trvá 3-4 dny, syn 7 - šestý den dostal ještě kortikoidy)
Takže to sedí. Jak podpořit aby spal v klidu. Je něco čím mu můžu pomoci?
Dnes stačil jen dudlík a spal. Jinak brečí a chce mě. Dnes se vzbudil přesně 3:25.

Našla jsem tohle:
3. - 5. hodina
V činnosti jsou plíce, proto se v tuto dobu budí kuřáci, astmatici , nemocní na průdušky, s rýmou a se záněty cest dýchacích. V této době také člověk pociťuje největší strach a zkost. Každá maličkost nabývá do obrovského rozměru, budíme se a jakákoli denní povinnost, kterou hravě zvládáme, má podobu neuvěřitelné překážky.

Říká se, že s dětmi obyčejné věci jsou neobyčejné. To rozhodně platí u nás u jídla. Maverick často papá ovoce z krmícího dudlíku Dr.Brown’s a dokáže to všechno studovat, jakoby to byla ta nejzajímavější věc. A to se mi na miminkách tak líbí. Jejich objevováni světa je prostě krásná podívaná.

#drbrowns

P.S. Zapomínání bryndáků je moje specialita. Většinou si to ale rychle uvědomím.

Ve skupině dm právě běží soutěž o 3 balíčky produktů vlasové kosmetiky. Postupně vám všechny představím - dnes se podíváme na výhry pro 1. místo 😎

Ve výherním balíčku najdete šampon a balzám na vlasy od značky #alverde - produkty alverde neobsahují žádné syntetické vonné, barvicí ani konzervační látky, stejně jako žádné látky na bázi minerálního oleje. Většina produktů alverde navíc nese označení Vegan, které garantuje, že neobsahují žádné živočišné složky.

Soutěžíme o alverde regenerační sadu na vlasy:
🍀 pro suché a poškozené vlasy
🍀 s extraktem z oliv
🍀 okamžitá regenerace bez umělých přísad
🍀 certifikovaná přírodní kosmetika
🍀 bez mikroplastů
🍀 usnadňuje česání vlasů

Zadání soutěže najdete v připnutém příspěvku v #dm skupině:
https://www.modrykonik.cz/group/8708/krasny-car...

Holky, jak je to se jménem Marie??na netu píšou že je páté nejoblíbenější...
Docela se mi líbí (i ke Stázce,Bětce,Josefince co už doma máme)ale zase nechci, aby se potkávala s dalšíma několika Maruškama ve školce/škole..
Jak to vypadá ve vašem okolí s tímto jménem? opravdu je tak často používané?
Moc díky

Mít velký dřez je fajn věc, ale mít myčku, která funguje, to je ještě lepší 😁

Vypadá to na čerpadlo a opravář má plno, takže kdoví, zda přijde tenhle týden.

Na myčku si žena zvykne rychle. Ale napadá mě #anketa - bez jakého spotřebiče byste už nechtěli fungovat?

#vileda

#laska_s_viledou

Palačinky ❤️

Suroviny:
sůl
300 g hladká mouka
2 ks vejce
rostlinný olej
0,50 l mléko
1 balíček vanilkový cukr

Postup přípravy palačinek:
1
Vše dobře rozmícháme ponorným mixérem na hladkou hmotu. Postupně smažíme po obou stranách na pánvi na lžičce oleje. Doporučuji používat speciální pánev na palačinky s nízkým okrajem a nepřilnavým povrchem.

RADA: Jak udělat jemné a nadýchané palačinky
2
Otáčíme nadhozením palačinky do vzduchu pomocí pánve, na kterou ji opět zachytíme (je to jednoduché). Tímto způsobem se zaručeně nepotrhá. Hotové palačinky potíráme marmeládou a zdobíme např. šlehačkou, ovocem atd.

Tamdadadaaaaa!!!
🌺🌺🌺 Prvomajový prodloužený víkend je za námi a mně přináleží hezká povinnost, udělat radost jedné z vás. 🌺🌺🌺
Generátor náhodných čísel vylosoval komentář s pořadovým číslem 37 a v něm vtipnou historku uživatelky @svetluska09 .

Srdečně gratuluji! Pořád můžete soutěžit i ve skupince PEPCO, nízká cena tě vždy přivolá! 😊

#pepco

Při pohledu na tyto mističky jsem si vzpomněla na “kastrůlky na obědy”, které moji rodiče používali na obědy ze školní jídelny. Vařili tam skvěle! Doma jsme měli bílé. V největším kastrůlku byla polévka, nad tím hlavní chod a v nejmenším nějaký kompot nebo salát.

Já v těchto mističkách od Dr.Brown's servíruji papání pro našeho syna a jelikož mají víčka, tak jsou také ideální na skladování nedojezeného pokrmu nebo na cestování. Takže jo, vlastně je to taková moje verze kastrůlků na obědy.

Odebíráte si obědy? Používáte “jídlonosiče”?

#drbrowns

🌸NoTube doma_11🌸

Další týden utekl jako voda v řece a je tu zase neděle.
Celý týden papala Taťánka naprosto luxusně.🔝 Snědla vše, co jsem ji dala a já zažívala naprosto nepopsatelný pocit štěstí a radosti.😊🥰 U každého jídla jí sice musím nějak zabavit....hopsám kolem ní s hračkami, dělám ze sebe šaška 🤡, zpívám jí a až když všechno selže, vyndám telefon nebo tablet a pouštím písničky a pohádky. Svým papáním Tánička i trošku přibrala. Budou samozřejmě dny, kdy toho moc nesní a zase zhubne, ale váhu moc neřeším. Pro mě je teď důležité, že vůbec otevře pusu a polkne jídlo. 😊 Občas mi připomíná psa. 😅🐕 Dám jí lžičku s jídlem do pusy a Táňa rovnou všechno polkne. 🙈
V úterý jsme byli konečně poprvé od odjezdu do NoTube na rehabilitaci. Na paní fyzioterapeutku jsem se moc moc těšila a také se moc těším na naší druhou fyzioterapeutku, která s Táňou cvičí vojtovku, ale ještě si chvilku počkáme, než se uvidíme. Musím říct, že rehabilitaci už Táni potřebovala doslova jako koza drbání. 😁 Na původní cviky, co máme delší dobu, mi už pěkně z vysoka kašle, takže jsem moc ráda za cviky nové.🙂 Nyní s ní hopsám na gymnastickém míči. Táničku to celkem baví a hezky se zvedá na ručičky. Pořád se jí nechce lézt. Když má před sebou něco, co chce, raději si lehne a obkutálí danou věc kolem dokola, dokud na ni nedosáhne. 🙈😁 Než aby jednou popolezla, raději udělá deset úkonů navíc. Noo aspoň není lenoch 😁
Ve čtvrtek jsme měli poprvé zkoušku papání jinde než doma. Dostala večeři u babičky. Jídlo dopadlo přesně tak, jak jsme s manželem očekávali....tedy hrozně. 🤨 Ne, že by Táňa snědla málo. Dostala jsem do ní poměrně dost jídla, ale ty scény, které dělala, byla slušná masírka na naší nervovou soustavu. 😬 No....na papání mimo domov to ještě není. Svačinku zvládne, ale větší jídlo ještě ne. Musíme vydržet. Ještě není ten správný čas papat jinde.
V tuto chvíli jsem za karanténu a všechny odložené lékařské prohlídky, opravdu vděčná. Máme díky tomu ten vzácný dar...čas.⏳Čas si zvyknout na jídlo, čas se v klidu najíst, čas přivyknout na všechny změny, které pobyt v NoTube přinesl. A že jich bylo opravdu dost. 🙂
Od té doby, co Tánička večeřela jinde, jedla špatně i doma. U jídla dělala blbosti, vztekala se a mě jen tekly nervy. Prostě špatné dny. Do toho mě bolela záda a díky tomu jsem byla mnohem nervóznější než jindy a občas mi ruply nervy a na Táničku jsem zvýšila hlas a ano....občas jsem ve vypjaté chvíli pěkně ječela. Pak mě to samozřejmě mrzelo, obrečela jsem to a vyčítala jsem si ten křik, protože ona za to přece nemůže. Udělala takový pokrok a mě to nestačí??? Promiň Táni. 🙏🥺
V sobotu večer jsme si s mužem dali pár skleniček vína s přípitkem a přáním lepších zítřků a my věříme, že to tak bude. Takže...jídlu zdar ✌️

Po 15ti letech souznění jsem nedostala pusu pod naší rozkvetlou třešní. Manžel ji vybragroval se slovy, že mi tam vybetonuje bazén. 🤩🔥
............................................................
Žɪᴊᴛᴇ ɴᴀᴘʟɴᴏ 👩‍❤️‍💋‍👨
............................................................
Naučil jsem se žít se ženou. Není to tak, jak se píše v románech. Dřív jsem například nevěděl, že dlouhé ženské vlasy jsou nejenom vzácnou krásou, která se dotýká jejího pasu, nejenom výrazem její ženskosti a šarmu. Jsou také nevysloveným požadavkem na moji ohleduplnost. Když leží žena vedle mě, musím nejprve její vlasy na polštáři zvednout, než se mohu přisunout blíž k ní. Časem se mi to stalo zvykem.

Nevěděl jsem, že když má špatnou náladu, musím ji co nejdřív obejmout, zeptat se, co se stalo a ukonejšit ji. Já to mám docela jinak. Když mám mizernou náladu, nemám rád, když se mě na to někdo vyptává a vrtá do mě. Tyhle věci si musím vždycky překousnout sám.

Nevěděl jsem, že i když mě nikdy nežádá o pomoc, vždycky čeká, až ji sám nabídnu. „Nech to, já to udělám sám…“ „Ale já můžu i sama…“ Ne, nemůže! Přesněji řečeno, čeká, že budu trvat na svém. Je pro ni důležité moci se cítit jako žena. Na sílu jsem tu já. Ostatně – když jí nedovolím zvedat nic, co je těžší než kytice růží, záhy pozoruju, že špatnou náladu mívá míň a míň, zato úsměv na tváři má každý den.

Nevěděl jsem ani to, že žena není jenom milenka, s níž můžeme sdílet postel, koupelnu a kuchyňský stůl, ale také přítel, kterému bychom měli pozorně naslouchat. A když nasloucháme, tak doopravdy slyšet, dokonce i když mluví o ničem. Žena není žádná hádanka. Na každou svoji otázku mohu dostat odpověď, budu-li jenom trošku vnímavější. Vždycky říká, co potřebuje. Vždycky! Je to divné, když muži prohlašují, že nevědí, co chce jejich žena. Nejspíš to nechtějí vědět.

Nevěděl jsem, že vztah nejenom že neznamená pouze „já“, ale znamená „já“ na druhou. Každý musí udělat svůj krok, dokud se jejich rty nedotknou. Když člověk stojí na místě a ten druhý mu celou dobu jde vstříc, pak nejspíš jednou zůstane za jeho zády. Každý musí udělat svůj krok.

Nevěděl jsem, že city nesídlí pod pupkem, ale na konečcích prstů, kterými se jí dotýkáš. A hraje-li k tomu harfa, pak je to tvůj nástroj. Prsty člověk nenaladí. Buď talent máš, nebo ho nemáš.

Podle V. Pracha – „Kavárna-2“
♥️

POHÁDKA O KOUZELNÉ KVĚTINĚ 🌷

Na jednom zámku v jednom království žil mladý král a královna. Žilo se jim dobře, žádné nebezpečí jim nehrozilo, království bylo bohaté a lidé byli spokojeni.

Tak, co trápilo královnu a proč byl pan král raději na honu, nebo ve vinném sklípku, se svou družinou rytířů, než se svou mladou ženou, královnou na zámku?

Královna se trápila kvůli tomu, že nemůže mít děti! Nejdříve byla smutná a často plakala, ale později už byla nesnesitelná tím, jak si vybíjela svou bolest a zoufalství na nevinných služkách i na svém manželovi. Byla hádavá, protivná a často křičela. Házela po služkách vším, co měla po ruce a ječela, až uši bolely! Pan král se také velice trápil, sám toužil po dítěti a nedokázal svou ženu utěšit. To ho mrzelo ještě víc, protože si nezasloužil to její škaredé náladové chování. Raději se jí stranil a útěchu hledal ve víně a v jízdě na koni, při toulavých projížďkách po svém království.

Jednou, při toulání po lese, pan král zabloudil a usnul u studánky. Zdál se mu podivný sen. Stála nad ním krásná víla, bosa, jenom v lehounkých zlatozelených šatech, s věncem lesních kvítků na hlavě. „Vím, co tě trápí“, promluvila k němu něžně, „naber si vody ze studánky a vezmi si tyto dva kvítky z mého věnce. Z růžového vyroste děvčátko a z toho modrého, chlapec. Zasaďte je s královnou o půlnoci a zalévejte po tři dny touto vodou.“ Voda má kouzelnou moc, stejně tak i tyto dvě květiny. Budete šťastni. Však pamatuj, až vaše děti dospějí a bude jim právě 18 let, musí přijít sem a sloužit královně víl po tři roky! Jinak by přišly o svou lidskou podobu a proměnily by se v tyto prosté lesní kvítky už navždy!

Když se král probudil, otřepal se a promnul si oči. To byl ale divný sen! Zavolal na svého koně, který se pásl nedaleko, když tu uviděl na zemi svou čutoru. Když ji zvedl, poznal, že je plná vody. Podíval se do dlaně a spatřil dvě prosté lesní květinky, jednu růžovou a druhou světlounce modrou. Opatrně je vložil do kapsy kabátce a zakroutil hlavou. Tak to tedy nebyl sen! Doma všechno své ženě vypověděl. Královna byla zpočátku vyplašená a o žádných kouzlech nechtěla slyšet! Po chvíli přemýšlení však svolila. „Snad nám lesní víla naše děti navždy nevezme! A tři roky služby není taková hrůza!“ Král ji konejšil, „neboj se, všechno dobře dopadne!“ Netrpělivě čekali na půlnoc. Vzali spolu velký zdobený porcelánový květináč a květiny zasadili. Potom je kropili, tak, jak jim víla poradila, tři dny vodou ze studánky. Připravili dětem jejich malou komnatu. Postýlky, nábytek, hračky, peřinky a vše potřebné.

Třetí den se už nemohli dočkat půlnoci! Hlídali v komnatě s napětím, co se bude dít?! Nakonec samým rozčilením a únavou usnuli. Probudily je hodiny na věži .Právě tloukly půlnoc a v komnatě se utvořila taková zvláštní modrorůžová mlha, květiny v květináči omamně voněly, až se královně zatočila hlava a omdlela! Král ji zachytil do náruče a ucítil, jak ......
❤🌞

KONEC POHÁDKY SE DOZVÍTE NA MÉM BLOGU:
Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...

Kojenecká kolika, ta umí potrápit nejen miminko, ale i maminku. Pokud i vaše děťátko trápí bolestí bříška, jak se proti ní snažíte bojovat? 👶

a) Masáží bříška, cvičením s nožičkama či teplými obklady.
b) Používáme také různé pomůcky, např. rektální trubičku.
c) Během kojení jsem upravila svůj jídelníček.
d) Sahám i po kapkách proti kolice.

Za každou odpověď vám poletí 3 srdíčka: blue_heart:

Zapojte se do testování a zbavte se bolesti bříška: https://www.modrykonik.cz/blog/konik_testuje/article/vase-zkusenosti-s-fridababy-70804t/ 🙂

#test_fridababy

Krásný první máj, mnoho pus pod rozkvetlou třešní ❤️😘

A nezapomeňte, stále soutěžíme v prvomájové soutěži s Viledou. Zatím jsou to dobroty neskutečné. Nezapomeňte přidávat vždy i RECEPT a fotografii 🙂

#vileda

#laska_s_viledou

Míša řez:
6 ks vejec
2 lžíce oleje
6 lžic špaldové mouky
1 lžička prášku do pečiva
3 lžíce kakaa
2 lžíce třtinového cukru

upéct, navrch 1-2 tvarohy se lžíci cukru a polít hořkou čokoládou

#laska_s_viledou

Já když chci potěšit chlapa tak vždy něčím sladkým. Zrovna dnes to byla jeho oblíbená bublanina s lesním ovocem a tvarohem😍

Recept: Ušlehat 3 vejce s hrnkem cukru, přidat půl hrnku oleje a hrnek vlažného mléka. Pak přidat mouku s práškem do pečiva a vylít na vymazaný plech. Přidáme tvaroh, ovoce dle chuti a posypeme vanilkovým cukrem. Pečeme 30 min na 180 stupňů.😊

LESNÍ KRÁLOVSTVÍ 🌳

Poslechněte si pohádku o ztraceném děvčátku. 💃

Žilo, bylo jednou jedno malé děvčátko, jmenovalo se Barunka. Narodilo se mamince a tatínkovi v chalupě u lesa. Tatínek byl dřevorubec, v lese sekal a řezal dřevo, které potom prodával lidem na topení. Barunka za ním chodila a nosila mu v ranečku svačinu. Někdy sebou nesla ještě džbánek na maliny pro maminku na koláče. Maminka se starala o domácnost, zahrádku, malé hospodářství a psa Broka. Barunka mamince pomáhala na zahrádce i při práci s domácími zvířaty a mazlila se s malými králíčky. Nejraději měla toho hebounkého, celého bílého s růžovým čumáčkem. Nikdo nevěděl, kde se u nich vzal. Maminka se podivila, když ho jednoho dne našla na dvorku. Prostě odněkud přihopkal a zabydlel se u nich.

Jednou, při krmení nedávala Barunka pozor a ten bílý králíček vyskočil a pelášil k lesu. Králík neposlechne, jako pejsek, když na něho zavoláte, prostě uteče! Barunce nezbývalo nic jiného, než utíkat za ním. Bílý huňatý ocásek se kmital mezi stromy a Barunka musela běžet ze všech sil, aby se jí králíček neztratil v lese! Celá zadýchaná doběhla ke skále, kde se králíček zastavil, jakoby na ni čekal a najednou splynul s tou skálou a zmizel!

Barunka leknutím vyjekla. Když se uklidnila, utřela si čelo a opřela se o skálu. Ucítila, jak se skála zachvěla a uslyšela temné hučení. Skála se rozestoupila na škvíru přesně tak velkou, aby se jí mohla Barunka prosmeknout a pak se s temným hučením opět zavřela! Barunka zprvu nic neviděla, uvnitř skály bylo šero a ticho. Po chvíli se rozkoukala a před sebou spatřila mírné světlo. Šla k němu a zjistila, se před ní otevírá nádherná obrovská zahrada, plná omamně vonících květin a vysokých stromů, jezírek s rybami a fontánami a bílým pískem vysypanými cestičkami. Vybrala si jednu cestičku a směle vykročila, zvědavá, kam až ji zavede. Došla k zavřené bráně bílého zámku. Klika byla příliš vysoko, Barunka směle zavolala: „ Haló! Je tam někdo? Haló, slyšíte mě?“ Nikdo neodpovídal, proto sebrala ze země ten největší kámen a zabušila na bránu.

Brána se otevřela a Barunka vstoupila do zámku. Nikoho neviděla, ani neslyšela. Prošla dlouhými chodbami a nahlížela do skvostně zařízených komnat s měkkými koberci, až došla do té největší a zůstala překvapeně stát ve dveřích. Přímo proti nim na konci komnaty stál vysoký trůn. Na něm seděla královna s dlouhými bílými vlasy až na zem se zlatou korunou na hlavě, oděna do jemných růžových šatů a zahalena lehounkým závojem. Takovou krásu Barunka nikdy neviděla. Úžasem ani nedýchala. „Pojď dál, Barunko, už na tebe čekám“, řekla vlídně královna a pokynula Barunce, aby se posadila vedle ní. A Barunka užasla podruhé, protože neviditelné ruce přistavily k trůnu malé pohodlné křesílko. Ale to nebylo všechno! Najednou se před zkoprnělou Barunkou objevil stoleček a na něm bohaté občerstvení, ovoce, kakao, koláče a spousta cukroví, které ani Barunka neznala! „Neboj se Barunko a občerstvi se, naběhala ses dost, potom tě zavedu do komnaty k odpočinku“, pobídla ji královna milým hlasem. „A neboj se mně, nemáš se čeho bát. Tady ti nikdo neublíží.“ Barunka se osmělila a když se dosyta najedla a napila, nechala se odvést královnou do vedlejší malé komnaty a sledovala, jak neviditelné ruce rozestýlají malou postýlku. Jak padla do měkounkých peřin, okamžitě usnula!

A co se zatím dělo v chalupě u lesa? Maminka volala a hledala Barunku kolem chalupy a na zahrádce. Zašla do stodoly, jestli si tam nehraje s panenkami a potom plna starostí zavolala na Broka:“Hledej!“ Pejsek poslušně očichal celé okolí, zaštěkal a vyrazil k lesu. Maminka běžela za ním a při tom volala: „ Tatínkůůůůů. Barunka se ztratila!“ Tatínek pracoval zrovna nedaleko a jak to slyšel, všeho nechal a běžel za maminkou. Celí uřícení doběhli ke skále, kterou Broček očichával a žalostně kňučel. Maminka s tatínkem nechápali, co se to stalo! Volali:“ Barunkóóó, Barunečko, holčičko naše! Slyšíš?! Odpověz.“ Tatínek zoufale bušil pěstmi do skály a maminka hořce plakala. Nastal večer a oba zmoženi a celí ochraptělí z marného volání, museli jít domů. „Musíme se postarat o zvířátka, maminko“, řekl smutně tatínek a objal nešťastnou maminku. „Pojď Bročku“, natáhl k pejskovi ruku tatínek, ale věrný pejsek se ani nepohnul. Složil hlavičku na tlapky a teskně zavyl.

Ubíhaly dny a noci a Barunka ze skály nevyšla. Marně maminka s tatínkem chodili ke skále, volali a plakali, prosili skálu, aby jim milovanou dcerušku vydala! Všechno marné. Věrný pejsek Broček hlídal u skály každou noc a každý den. Mamince zbělely vlasy a tatínkovi i vousy.

Uběhlo dlouhých deset let! Věrného Bročka pochoval tatínek u skály a maminka mu na hrobečku zasadila šípkové růže. Každý rok chodila maminka s tatínkem k malému hrobečku zapálit svíčku a vzpomínat na věrného pejska a svoji holčičku Barunku, kterou oplakali. Už nevěřili, že se s ní někdy ještě uvidí.

A co se mezitím dělo ve skále? Když se Barunka probudila ve své komnatě v kouzelném zámku, neviditelné ruce jí podaly zlatě vyšívané červené šatičky a červené střevíčky. Někdo ji učesal černé kudrnaté vlásky, uvázal na cop červenou mašli a podal jí zrcadlo. Podívala se na sebe a vykulila svoje černá očka. Byla krásná, jako malovaný obrázek! Usmála se na sebe a zatočila se do kolečka. Měla radost a těšila se na dobrodružství, které ji jistě čekalo!

Vešla královna a podala jí ruku:“ Pojď se mnou Barunko“ a vedla ji zámkem po chodbách a potom po schodech do vyššího patra, do bleděmodré komnaty. Uprostřed komnaty na podstavci, na modravém polštářku, jako na obláčku, ležel její nejmilejší hebounký bílý králíček. Světlemodrá očka se mu leskla, jako broušené diamanty a králíček promluvil lidským hlasem:“ Vítám tě, Barunko, ve svém královském zámku. Jsem princ Mojmír, zakletý zlou čarodějnicí. Moje maminka královna věří, že ty mě dokážeš vysvobodit. Všechno ti vysvětlí.“ Polekaná Barunka sebou žuchla na zem, až to zabolelo!

Královna pověděla Barunce celý jejich smutný příběh: „Královna víl, Lesana byla kdysi krásná a zamilovala se do mladého krále lesního království. On se však s ní nechtěl oženit, ale vybral si mě, prostou vílu. Ona nás ze msty oba proklela a celý náš rod! Můj synáček, princ Mojmírek, se proměnil v králíčka. Můj manžel, král této říše a všichni sloužící a dvořané a všichni lidé na zámku, kteří tu byli, se proměnili v neviditelné přízraky. Jenom mě nechala Lesana mou podobu, abych se trápila ještě víc. Za svou nepřejícnost a pýchu přišla Lesana o svou krásu a proměnila se v ošklivou čarodějnici. Sama nám předpověděla, že nás může vysvobodit děvčátko, které bude mít vlasy i oči černé, jako noc. Dívka, která vyroste do krásy, která předčí tu její. Dívka však musí být hodná, dobrá a statečná, pobude tu s námi přesně deset let a splní dané úkoly. Můj syn si tě sám vybral, Barunko. Dlouho tě z křoví pozoroval a proto za tebou přihopkal z lesa. Má tě moc rád a já věřím, že ty nás dokážeš zachránit.“

Barunka se velice podivila tomu neuvěřitelnému příběhu, chvilku přemýšlela a potom řekla:“Moje maminka s tatínkem mě budou hledat! Jistě se už trápí starostmi, kde jsem tak dlouho! Musím jít za nimi a poradit se, co mám udělat a jak.“ Královna se smutně usmála: „Barunko, odtud se sama nedostaneš! Co skála pohltila, jenom tak nevydá!“ Barunka se rozplakala a královna odešla. Králíček přihopkal k Barunce a stulil se jí do klína. „Neplač Barunko. Tím nikomu nepomůžeš“, domlouval jí něžně a díval se tak smutně, že mu Barunka odpustila. „Deset dlouhých let neuvidím maminku a tatínka!“, vzdychala nešťastně dívenka. Potom se však uklidnila a dostala vztek. Nějaká zlá a ošklivá čarodějnice si dovoluje lidem ničit jejich štěstí?! Kdo si myslí, že je?!

Barunka sundala králíčka z klína na zem a rázně vstala. Zadupala nožkama a vykřikla, jak nejvíc uměla nahlas:“Kde jsi, ty zlá babice?! Ukaž se mi, já se tě nebojím!“

Zahřmělo a zablýsklo se, až Barunka leknutím vyjekla. Potom však polkla a založila si ruce v bok. „Nic jiného neumíš?!“ Zvolala posměšně. „Bouřku znám a nebojím se jí. Dokonce jsem jednou byla s tatínkem v lese, schovaná před deštěm a kroupami v seníku! Nebojím se ani našeho zlého housera, který každého poštípe, ani našeho velkého záludného berana a nebojím se ani být doma sama potmě!“ Holedbala se statečně dívenka, ale přece jen se jí trošku třásl hlásek. Ale to bylo jenom nervozitou z neznámého, protože nevěděla, co ji čeká. Když se před ní zjevila čarodějnice v černém kouři, ošklivá s rozcuchanými šedivými vlasy a zlýma zelenýma očima, oblečená v hadrech. Barunka si jenom odfukla a vykřikla:“ A to má být všechno?“ Čarodějnice zaječela, až se otřásly zdi zámku. „Moc se nám tady nerozkřikuj! Nejsi tu doma“, napomenula ji Barunka a pokračovala: „ Raději mi řekni, co si přeješ, jak mám malého prince vysvobodit a zachránit celé království?! Víš, že je mi teprve osm let?“ Čarodějnice si zlostně prohlížela Barunku, blýskala zelenýma očima, a hrozila jí kostnatýma rukama s dlouhými drápy. Dívenka klidně stála, i když v ní byla malá dušička. Čarodějnice konečně promluvila:“Musíš splnit deset úkolů, za každý rok jeden!“ Zítra ti povím první úkol“ Opět se zablýsklo, zahřmělo a bylo ticho. Čarodějnice zmizela. „Tfůůůůůj!“ Odfukla si Barunka a vzala do náruče králíčka, který se klepal strachy a tulila si ho do náruče. Dlouho trvalo, než se uklidnil. „Neboj se, nikomu tě nedám“, mazlila se s ním dívenka úplně stejně, jako doma na dvorku.

Potom řekla nahlas:“Mělo by se vyvětrat!“ A rázem neviditelné ruce otevřely okna a čerstvý vánek provoněl komnatu. Po obědě si Barunka prohlédla celý zámek a potom si s králíčkem hrála v zahradě. Den rychle uběhl a unavená dívenka usnula, sotva ulehla do postýlky.

Druhý den ráno, hned po snídani, spěchala Barunka za Mojmírem a čekali spolu nedočkavě na Čarodějnici. Králíček se tulil k Barunce a strachy skoro nedýchal. Zablesklo se a začmoudilo a čarodějnice stála před nimi. „První úkol pro tebe Barunko je – vyšít polštářek pro tvého králíčka.“ Uchechtla se. „Do večera, ať máš hotovo! Ale pamatuj si, nesmíš nahlas zanaříkat, ani si postěžovat! Jinak svého králíčka už nikdy neuvidíš a neprolomíš prokletí!“

Barunka si pomyslela, že to nemůže být přece, co by nezvládla! Často se dívala na maminku, jak vyšívá ubrusy a sama už taky párkrát výšivku zkusila. Sama si šila šatičky na panenky a uměla s jehlou a nitěmi zacházet. Vybrala si světle modré plátýnko, hedvábné nitě a jehlu, pohodlně se usadila a začala vyšívat. Ale ouha! Co se to děje? Hedvábíčko se začalo šmodrchat a trhat! Všechny špulky se promíchaly a nitě zauzlovaly. Ale co bylo nejhorší, kam Barunka píchla do plátýnka, tam se zároveň píchla do prstu a kapky krve zbarvily plátýnko. Nešťastná dívenka věděla, že nesmí přestat, ani naříkat, jenom tichounce zasténala při každém píchnutí. Ani neobědvala a hlady a žízní byla celá umořená! Večer měla prstíky celé rozpíchané a oči plné slz. Králíček se chvěl po celém těle, už se na to nemohl dívat a hopkal za maminkou královnou. „Úkol jsem nesplnila, co s námi jenom bude?!“ Povzdechla si zmožená Barunka a slzy jí ukáply na plátýnko. A najednou, všude tam, kde byly kapky krve, vykvetly nádherné květy a kam ukáply slzičky, vyrostly lístečky! To byla nádherná výšivka! Barunka se zatajeným dechem sledovala jak neviditelné ruce plátýnko vzaly, přeložily, udělalo se jenom takové ššššíí a bylo hotovo! Povlak na polštářek pro králíčka byl ušit! Statečná dívenka svým odhodláním a pílí prolomila první kouzlo! Když to čarodějnice uviděla, jenom vztekle zaječela a zmizela. To bylo radosti! Vděčná královna objímala Barunku a ruce jí ošetřila hojivou mastičkou. Potom dívenku nakrmila a sama uložila do postýlky.

Sotva se rozednilo, odpočinutá a dobře vyspaná Barunka už netrpělivě čekala na čarodějnici s druhým úkolem. „Tvůj králíček tady není. Hledej! Večer přijdu.“ Dívenka si mohla nožky uběhat! Dobře věděla, že nesmí volat. Prohledala celý zámek od sklepa až po půdu a nic! Po obědě prohledávala zahradu, prolezla každé křoví a každý keřík. Večer byla tak unavená, že sotva stála a oči se jí samy zavíraly. Unaveně se opřela o kamennou zídku, na které stály sochy. Jistě ji to samotnou napadlo, byla to přece bystrá holčička, ale najednou kde se vzal, tu se vzal, přiběhl malý černý pejsek a čenichal kolem. Barunka se šťastně usmála a pozorně si prohlédla sochy. Opravdu! Chlapec a v náručí drží králíka! Hups! Králíček jí skočil do náruče a ona si ho blaženě přitiskla k sobě. A kam zmizel ten černý pejsek? Kdo ví, milé děti. Namítnete, že Barunka trochu šidila?! I kdepak! Zasloužila si trochu pomoci za svou vytrvalost a pevnou vůli! Zlomila druhé kouzlo.

Třetí úkol se zdál být jednoduchý. Měla pochytat deset rybiček holýma rukama v jezírku a nanosit je do zdobené skleněné mísy uprostřed komnaty. Ale zkuste si to! Rybičky ve vodě jsou ve svém živlu! Jsou hbité a kluzké. Než stačila Barunka rybičku vynořit z vody, vysmekla se jí a uplavala. Do večera byla dívenka celá smáčená a uondaná. S rozcuchanými vlásky vypadala, jako malý hastrmánek! Králíček to všechno pozoroval s velkými obavami, ale kupodivu, už se netřepal, ani netřásl. Už se nebál! Barunčina sveřepost, s jakou se snažila uspět, ho dojala. A cítil k ní nejen obdiv, ale i hlubokou náklonnost. Najednou připlavala k dívence želvička, mrkla na ni spiklenecky a nalákala rybičky na mělčinu. A bylo jich zrovna deset! Barunka je všechny pochytala do zástěrky a sotva s nimi doběhla do komnaty a vsypala je do mísy, zjevila se čarodějnice. Zaraženě si prohlížela dívenku a beze slova zmizela. Znavená, ale šťastná Barunka usnula, jakoby ji do vody hodil!

No no, děti, že měla pomocníčka? Aby ne! Zasloužila si ho. Třetí kouzlo zlomeno! Už se těšíte, jaký byl čtvrtý úkol? Já taky.

Měla natrhat květiny do vázy. To přece nic není! Namítnete. Ale zkuste si to holýma rukama ze záhonu plného trní a kopřiv! Do oběda měla uplakaná Barunka ruce až po lokty popálené, popíchané a rozedrané do krve. Sotva se jí podařilo jednu květinu přece jen utrhnout, okamžitě uschla. Začalo se šeřit a zoufalá dívenka padla na kolena se sklopenou hlavou.“Kdyby tu tak byla naše koza!“ Pomyslela si. Taková koza se totiž ničeho nebojí, spase všechno, žádné trny ani kopřivy jí nevadí. Barunka zvedla hlavu. Páni! Už se koza pásla na záhoně a opatrně se vyhýbala květinám! Šťastná Barunka rychle natrhala květiny a spěchala s nimi do komnaty. Sotva je vnořila do vázy, stála u stolu čarodějnice a dlouho beze slova hleděla na otrhanou a unavenou dívenku s krvavě dodrápanýma rukama. Potom zmizela. Barunka to nevěděla jistě. Byla příliš unavená a celá bolavá. Ale něco se jí na té čarodějnici nezdálo. Jakoby každým dnem krásněla! Její oči už nemetaly blesky, jenom se leskly, jako hluboké tůně. Čarodějnice už neječela, ani se neušklíbala, jako na začátku.

Barunka nemohla usnout. Házela sebou v postýlce a naříkala. Ustaraná královna přikládala dívence chladivé obklady a mazala ruce hojivou mastičkou. Nic nepomáhalo! Dívenka byla celá rozpálená. Onemocněla únavou a nachlazením. Králíček seděl u její postýlky a plakal. „To maminko, všechno kvůli mně! Kvůli nám trpí ta statečná dívenka. Zasloužíme si to, maminko?“ Královna tiše a vážně řekla:“ To víš, že ano, můj synečku. My ji všechnu tu její lásku a obětavost, se kterou to všechno pro nás podstoupila, vrátíme.“ A vzala její drobné ručky do svých a políbila je. Králíčkovy slzy skanuly na Barunčiny ruce a ty se rázem vyléčily! Dívenka se uklidnila a usnula. Dlouho do noci seděla královna u její postele a hlídala její spánek.

Pátý úkol byl opravdu zvláštní. Zdál se prostý a jednoduchý. Ovšem, byl v tom háček! Barunka ho nemohla splnit, ztratila hlásek. Měla totiž naučit králíčka zpívat. Znala hodně písniček. S maminkou si často zpívaly. Ale, prostě to nešlo. Jenom sípala a chraptěla! Královna jí nosila do komnaty mléko s medem a heřmánkový čaj a balila jí krk do obkladů. Všechno marné!Přece to nevzdáme! Zoufali si všichni tři. Zešeřilo se, do komnaty se nesla libá vůně květin ze zahrady a ptačí zpěv. Večer, než nastane úplná tma, naposledy všichni ptáci zapějí a pak se rozhostí ticho, všechno usne. A právě v té chvíli zapěl slavík. Jeho nádherný trylek zazněl zprvu tiše a něžně a pak rozezvučel celou komnatu. A Barunka se přidala. Zazpívala krásnou ukolébavku, kterou ji naučila maminka. Králíček se přidal i paní královna. Tklivá píseň zněla zámkem a nesla se do zahrady. A všichni ptáci se přidali a společně pěli, až se jim třepala hrdélka. A jak to, že Barunka najednou mohla zpívat? Možná jí ten slavík půjčil svůj hlas, kdo ví. Ve dveřích komnaty stála tiše čarodějnice se svěšenou hlavou k jednomu rameni a Barunce se zdálo, jakoby měla v očích slzy.

„Opravdu nevím, jak si poradíš se šestým úkolem“, řekla ráno pochybovačně čarodějnice, „Přijdu až večer, budeš hlídat svého králíčka celou noc!“ Barunka celý den odpočívala, aby vydržela celou noc zůstat vzhůru. Dobře jedla a pila a hrála si s králíčkem. Kolem krku mu uvázala světlemodrou hedvábnou mašličku a když se zešeřilo a červánky zbarvily oblohu, zašeptala:“ Neboj se, já tě uhlídám“ a dala mu pusu na čumáček.

Celý večer se nic zvláštního nedělo, chvilku si spolu ještě pohráli a potom králíček odpočíval na svém polštářku, až usnul. Barunka, aby neusnula, si hrála s panenkami, které jí věnovala hodná královna. Barunka je česala, převlékala jim šatičky a polohlasně si zpívala. Kolem půlnoci cítila, že se jí pomalu klíží oči, proběhla se po pokoji, zatančila si, vyvětrala, pohladila králíčka a spokojeně se usadila do pohodlného křesílka s panenkami na klíně. Ale ouha! Jen pár vteřinek zavřela oči a když je znovu otevřela, právě na hodinách na věži bila půlnoc. Barunka si protřela oči a pak je hrůzou vytřeštila! Králíček byl pryč! Ach jo, co si jen počnu, když ho nenajdu?! Tiše seděla a nabírala síly, když tu zaslechla ze zahrady smích a veselé hlasy. Podívala se z okna a viděla deset světlovlasých chlapců, úplně stejných! Oblečeni byli v modrých kalhotách a bílých košilích a bosí si na trávníku hráli se stříbrným míčem. Míč svítil, jako měsíc na nebi a oči chlapců zářily, jako hvězdy. Dívenka seběhla k nim a prohlížela si je zblízka. Oni, jakoby ji neviděli! Najednou ztichli a jenom se na ni dívali. Barunka každého z nich několikrát obešla a pečlivě si ho prohlédla od hlavy až k patě. Byli úplně stejní! Obloha bledla, začalo svítat. Když tu pojednou zaslechla Barunka soví houkání. Moudrá sova mi něco napovídá, pomyslela si dívenka a znovu obcházela chlapce kolem dokola a náhle ji svitlo! Mašlička! Opravdu, jeden z chlapců měl na krku světlemodrou hedvábnou mašličku. Barunka si oddechla a ukázala na něho. Usmál se na ni a radostně ji objal. Ostatní chlapci zmizeli. V tom okamžiku se zablesklo a zahřmělo tak silně, že se polekané děti k sobě přitiskly a zavřely oči. „Barunko, svůj úkol jsi splnila, utíkej do postýlky, ať si ještě trochu pospíš.“ Uslyšela dívenka a oči otevřela. V náruči držela svého králíčka a před ní stála čarodějnice.

Sedmý úkol se zdál být hodně obtížný! Ráno se ospalé Barunce nechtělo z vyhřáté postýlky a teď tu stála a poslouchala, jak jí čarodějnice vážně povídá:“ Barunko, dokázala jsi mi, že jsi neobyčejně šikovná, pracovitá, vytrvalá a statečná dívenka. Dnes se přesvědčím, jestli máš také tolik důvtipu, jako kuráže.“ A dala Barunce hádanku:“ Má to šest nohou, dvě hlavy, dva páry uší, dva páry očí a chodí to po čtyřech, co je to?“ Nu, co myslíte děti, je to těžká hádanka?! Barunce to dalo zabrat, než na to přišla! Celý den si lámala hlavičku s tou podivnou hádankou. Co to jenom může být za zvíře, když má šest noh a jenom po čtyřech chodí? Potom na to přece jenom přišla! Ale potřebovala mít jistotu. Seděla klidně v křesílku a trpělivě čekala na čarodějnici. Když zaslechla oknem venku zařehtat koně, byla si naprosto jistá a odpověď zašeptala čarodějnici do ucha. Ta se usmála a pohladila ji po vlasech. „ Jsi opravdu bystré děvčátko!“ A vy už to taky víte, děti? Je to pěkná kulišárna!

„To jsou samé počty!“, krčila nosík Barunka nad osmým úkolem. Měla spočítat, kolik roků má královna Lesana – čarodějnice, když měla v té době, kdy zaklela prince Mojmíra, 22 let a princ má stejně tolik roků, jako Barunka. To je přece lehký úkol! Viďte děti? Dívenka to měla spočítané za chvilinku a tak měla celý den na odpočinek a hrátky s panenkami a s králíčkem Mojmírem. Už mu taky tak důvěrně říkala, protože věřila, že všechno dobře dopadne! Po obědě se houpala na houpačce v zahradě a procházela se s královnou, králíček za nimi hopkal, nebo ho nosily v košíčku. Večer už všichni tři netrpělivě vyhlíželi čarodějnici Lesanu. Přišla za nimi do zahrady a Barunka si v duchu chtěla přepočítat úkol, když zaslechla kukačku….. kuku kuku, zakukala přesně tolik, kolik Barunka spočítala a ta si oddechla a pošeptala to Lesaně. Ta se zasmála a řekla:“To můžeš klidně říct nahlas, Barunko, to je jenom taková pověra, že se ženám nemá připomínat jejich věk.“ Mrkla na královnu a odešla. Dívenka si pomyslela:“Čím to je, že Lesana už nevypadá, jako čarodějnice a je čím dál milejší?“

Bylo překrásné letní ráno. Zahrada voněla, nádherní motýli se vznášeli nad květinami, ptáci zpívali, a ze zámku se linula příjemná hudba. Byla to kouzelná chvíle a Barunka zalitovala, že se bude muset brzy rozloučit. Královna s Barunkou a králíčkem Mojmírem snídali v zahradě a tam za nimi přišla čarodějnice Lesana. Jakoby četla dívence myšlenky, řekla:“ Ještě nemáš vyhráno, Barunko!“ Abys to nepokazila!“

„Dnes ti dám dva úkoly najednou. Právě uběhlo deset let.“ Dívenka se podivila:“ To přece není možné! Vždyť tu jsem teprve deset dní.“ Lesana jí vážně odpověděla:“Tady, ve skále čas ubíhá jinak, než tam venku, ve světě lidí, Barunko.“

Potom jí poručila: “Zavři oči, budeš hádat bylinu podle vůně.“ To byl opravdu lehký úkol! Barunka vyrostla v lese, často s maminkou sbírala a sušila různé bylinky a pomáhala mamince plet záhony květin na zahrádce. Lesana převázala oči dívence šátkem a dala jí přivonět. Barunka se zhluboka nadechla a zašeptala:“ Tuto bylinku bych poznala mezi všemi na světě. To je mateřídouška!“ A při vzpomínce na maminku se rozplakala. Lesana ji objala: „ Neplač Barunko a vymysli si sama poslední úkol“ a podala jí košíček modrofialových voňavých kvítků mateřídoušky.

„Musím chvilku přemýšlet“, odpověděla Barunka a pletla věneček z mateřídoušky. Když byl hotový, zadívala se na Lesanu a řekla mile:“ Ty nejsi zlá!A nejsi žádná čarodějnice! Jsi jenom opuštěná nešťastná žena. A nejsi vůbec ošklivá! Jenom trochu neučesaná a neupravená.“ Prohlížela si ji od hlavy k patě. „Chtělo by to hřeben a jiné šaty.“ Jen to vyslovila, neviditelné ruce jí podaly hřeben za slonoviny a nádherně zdobené světle zelené šaty z lehounké látky. Lesana se dotkla šatů a náhle stála před Barunkou oblečená. „Posaď se“, vybídla ji dívenka, „ať tě můžu učesat“ a sotva se dotkla jejích zcuchaných šedivých vlasů, proměnily se v nádherné husté zlatohnědé kadeře, splývající až k zemi. Barunka se na ni usmála a na hlavu jí nasadila věneček z mateřídoušky. Vtom se zablýsklo a zahřmělo tak silně, až uši bolely. Země se otřásla, tmu vystřídalo oslnivé světlo a pak všechno utichlo. Vyděšená Barunka se tiskla Lesaně do náruče a když jí pohlédla do tváře udiveně vydechla:“Ty jsi krásná Lesano!“ Opravdu, královna měla krásnou tvář a zelené oči jí zářily, jako safíry. Objala vřele Barunku a tiskla ji k sobě. „Děkuji ti ze srdce za vysvobození nás všech a za záchranu lesního království.“ Potom ji postavila na zem a hluboce se před ní uklonila.

Také lesní královna s vysvobozeným králem se hluboko skláněli před Barunkou děkovali jí. Rozpačitá Barunka stála a nevěděla, co má dělat. Stál před ní pohledný mladý muž se světlými vlasy a modrýma zářícíma očima a usmíval se. „Jsem princ Mojmír“, řekl mile a uklonil se. Barunce se z toho všeho zatočila hlava a omdlela.

Když přišla k sobě, ležela na měkkém kapradí u skály a pomyslela si, že usnula a měla nějaký podivný sen. Potom si vzpomněla, že hledala svého bílého králíčka a rozhlížela se kolem. „Asi se nadobro ztratil v lese“, vzdychla si,“ snad se vrátí!“

Den už pokročil k večeru. „Musím běžet domů. Maminka s tatínkem budou mít jistě starost!“ Barunka vstala a trochu se jí točila hlava. Napila se vody ze studánky a spěchala k domovu.

Jaké ji doma čekalo překvapení! Nikde neslyšela štěkat svého pejska Bročka a chalupa jí připadala taková nějaká stará, zanedbaná a zahrádka zarostlá plevelem. Na lavičce před chalupou seděla žena s šedivými vlasy a smutně se dívala někam do dálky. U kůlny stál šedovlasý muž a skládal dřevo. Barunka se polekala a volala:“ Maminko, tatínku, kde jste? Co se to děje?!“ Žena pomalu vstala a přistoupila k ní. „Barunko, dceruško moje!“, zašeptala s pláčem. Barunka zírala na maminku s tatínkem, které zprvu nepoznala. Oni ji bázlivě objímali a nevěřícně prohlíželi od hlavy až po paty. V chalupě se chtěla Barunka posadit ke stolu a v zrcadle u dveří spatřila dívčí tvář. Vylekaně si sáhla na svoji tvář a pohlédla na svoje ruce. Uvědomila, proč na ni maminka s tatínkem tak nevěřícně hleděli. Vyrostla z děvčátka v krásnou dívku. Zestárla o deset let! Byla vysoká a štíhlá, jako maminka, husté černé lesklé vlasy se jí v bohatých kadeřích vlnily až do pasu a pohlednou tvář zdobily černé jiskrné oči. Královna víl měla pravdu, jenom dívka, která se jim krásou vyrovná, je mohla vysvobodit.

Když se najedli a napili, vyprávěla Barunka mamince a tatínkovi svůj pohnutý příběh. „Vysvobodila jsem krále a královny i celé lesní království, schované ve skále. Ale ztratila jsem deset let obyčejného lidského života! Ztratila jsem své dětství a svého milého bílého králíčka. Je z něho princ a už ho nikdy neuvidím.“ Řekla smutně Barunka s očima plnýma slz. „Neplač, dceruško“, konejšila ji maminka v náručí, pomohla jsi nešťastným bytostem, udělala jsi správnou věc.“

Dobro se prý vždy vrací. Lidé to říkají. Snad je to pravda. ❤

Všude tam, kde ukáply Barunčiny slzy, proměnily se v pravé perly. Bylo jich tolik, že za ně tatínek nakoupil koně a pluh, novou pilu, opravil a přistavěl chalupu. Barunka s maminkou si koupily nové šaty, střevíce a všechno, co potřebovaly do domácnosti. Dobře se jim žilo, byli šťastní a spokojení. Maminka s tatínkem, jakoby omládli! Lidé říkali, že to samým štěstím.

Barunka byla nejkrásnější dívka v celém kraji. Byla hodná a ráda pomáhala lidem. Stala se bylinkářkou a vyhlášenou léčitelkou. Zanedlouho se vdala za urostlého pohledného mládence s modrýma očima a vlasy, jako len. Jednou přijel na koni, koupit od tatínka dřevo. Lidé říkali, že vypadal, jako princ, ale lidé toho napovídají! Měli spolu dvě děti, chlapce a děvčátko. Žili spolu ve štěstí a spokojenosti dlouho.

Dodnes se v tom kraji vypráví o tom, že paní Bára byla ctěnou a váženou, jako sama královna a dožila se sta let! 😘

Více zde: https://salek-kavy-u-diviska.webnode.cz/product...