Zatímco některé ženy se těší, že si po porodu užijí plnou péči v porodnici, kdy nebudou muset vařit, starat se o domácnost či další děti, jiné ženy mají z této situace hrůzu. A právě pro tento typ maminek existuje skvělá možnost, jak porodit v porodnici s plnou lékařskou péčí a poté odejít (samozřejmě i s miminkem) do svého domácího prostředí. Tato možnost se nazývá ambulantní porod.

V zahraničí je ambulantní porod již pevně ustálen v porodnickém systému, v Čechách se jedná zatím o možnost poměrně novou, málo známou a využívanou jen malým procentem žen.

Zkušenost s ambulantním porodem v České republice už má však stále více maminek, jednou z nich je i uživatelka jizi, která napsala: "Během chvíle přichází Alča i Tom s Kačenkou a hudbou pro mé uši: odcházíme. Balím věci, převlíkám to malinkaté, perfektní stvoření, úžasného člověka, kterého jsme stvořili. Podepisujeme revers. Všichni jsou přesto, že jsme první, kdo kdy v Nymburce porodil ambulantně, milí. Nikdo ničím nevyhrožuje. Nikdo nás ničím nestraší. Všichni se usmívají a nejvíc ze všech já. Je šest hodin a my odjíždíme domů."

Co to ten ambulantní porod vlastně je?

Ambulantním porodem se rozumí situace, když žena odchází z porodnice do domácího prostředí v době zpravidla do 24 hodin po porodu. Většina porodnic se sice drží metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví, který říká, že žena po porodu by měla porodnici s miminkem opustit až po uplynutí 72 hodin, nicméně se opravdu jedná pouze o doporučení, tudíž není možné ho nějak vynucovat, pokud se rodiče rozhodnou jinak. Ambulantní porod je v České republice uzákoněn od 1. 1. 2014 a je tedy možné jej realizovat v kterémkoliv zdravotnickém zařízení.

Náměstek Ferdinand Polák vysvětluje, proč byly ambulantní porody vymezeny zákonem:  „Zůstat s novorozencem v porodnici tři dny po porodu jednoznačně doporučuji. Během této doby se provádí řada potřebných vyšetření, provádí se novorozenecký screening a řeší se případné komplikace, jako je například novorozenecká žloutenka. Pokud už se ale žena i přes doporučení lékařů rozhodne porodnici opustit dříve, snažili jsme se připravit takové podmínky, abychom veškerá rizika s tím spojená eliminovali na minimum.“

"Byla jsem v 11. týdnu těhotenství, už jsem si pomalu zvykala na své nové těhotné já a těšila se, jak s přítelem budeme kupovat výbavičku, zařizovat pokojíček, předčítat mu už v bříšku. V obědové pauze jsem se spontánně rozhodla a koupila jsem přístroj na poslech zvuků a srdíčka ještě nenarozeného miminka. Těšila jsem se, jak večer přijdu domů a budeme společně poslouchat tlukot srdíčka našeho drobečka. Jaké však bylo moje rozčarování, když jsem přišla domů a našla prázdnou skříň a na stole vzkaz 'Promiň, já nemůžu!' V tu chvíli jsem myslela, že se mi zastaví srdce."

Bohužel výše uvedený příběh není vymyšlený a bohužel ani ojedinělý. Spousta těhotných žen a maminek si musela něco podobného vytrpět. Je smutné, kolik je na světě mužů, kteří dokážou opustit ženu, matku jejich dětí v okamžiku, kdy je nejvíce potřebuje. Je také smutné, kolik těhotných žen muselo řešit existenční problémy místo toho, aby se v klidu radovaly z příchodu děťátka, které nosí pod srdcem.

Ale zároveň si ženy, které jsou svobodné mámy, které v sobě našly sílu postavit se znovu na nohy, oklepat se a být silné pro své děti, zaslouží náš obdiv. 

Jak takovou situaci řešit? Na co se zaměřit, kde hledat pomoc, na co máte nárok?

Proč to udělal?

Asi jedna z prvních otázek, které se vám budou honit hlavou je, proč to udělal. Někdy vás opustí bez vysvětlení, jako Moniku z našeho úvodního příběhu, jindy si vymyslí důvody typu, že není na dítě připravený, že už takhle dál nemůže, že mu vztah nevyhovuje, či milion jiných výmluv, aby nějak omluvil, že odchází od těhotné ženy. Nechceme mužům křivdit. Možná, že někteří k tomu mají opravdu šlechetné důvody. Pravdou ale je, že většina žen, kterým se to stalo, se shoduje, že dřív nebo později se dozvěděly, že jejich partner odešel k milence.

Blíží se odpoledne a na mě dopadá lehká deprese. Problémy se na mě valí jako lavina a já už si nevím rady. Jedna nejmenovaná ex kamarádka mi dluží peníze na nájem a asi je ani nehodlá zaplatit. Nehledě na to, že si bez mého vědomi vzala pračku a peníze za ni už neuvidím. A po pravdě nevím jak nastálou situaci teď řešit. Budu se muset poradit s policií. K tomu mi doktor zjistil že se mi na vaječníku utvořila cysta, ale taky mi řekl, že by to mohlo být začínající těhotenství. Jsem na něj pěkně naštvaná, protože se s mužem už nějaky, sic krátký, čas snažíme o dítě a ono pořád nic. A ani teď z toho beztak nic nebude. To každoměsíční zklamání po x příznacích ničí nás oba a já už přestavám věřit, že se to kdy povede.

Ano, asi nemůžu mít vše, milujícího manžela, milující rodinu jak z jeho strany, tak z mojí. Ale za to mám práci, která mě ničí jak psychicky tak fyzicky. Mám pocit, že více štěstí si prostě nezasloužím a tím to hasne. Veškeré modlitby i prolité slzy jsou k ničemu. Tak moc bych si přála změnu. Změnu něčeho, dítě, nebo jinou práci co by mě bavila.

Přiznávám, že závidím svému manželovi. Je ženatý – to vždy chtěl. Má sex i když nechce a nyní se rozhoduje o jeho pozici ve firmě, kdy se dostane do kanceláře. A já křehká labilní žena budu makat u stroje, zvedat tuny materiálu a doufat, že otěhotním. Asi pešek můj milovaný. Teď to dělá při práci a už sem alergická, když mu zazvoní nebo zapípá mobil. Tu ho otravuje jedna kráva i v šest ráno v neděli, protože chudera nezvládá normy. Ještě párkrát se to stane a ten mobil poletí z okna, a sim kartu zlomím. A starej se miláčku a už si sakra uvědom hodnoty. Rozhodneš li se nesprávně najdeš prázdnou skříň i postel a můžeš si mě tak akorát namalovat. Tempery Ti lásko koupím. :D

Berte to z nadsazkou 🙂

Jmenuju se Berushe a jsem totalní magor. Dobrá, takhle bych to na skupinové terapii asi neřekla, ale sedí to na mě přesně.
Více jak polovinu života se mnou sdílí moje emočně nestabilní a úzkostná porucha. Člověk by si řekl, že bychom už měly být kámošky na život a na smrt. Ale nejsme. Aspoň já jí teda nenavidím. Otravuje mi život ve všech směrech, jak v praci, tak ve vztahazích a hlavně v manželství. Ano, říkám manželství, i taková psychotičika našla "kupce". Zatím to není dlouhé manželství ale za poslední měsíc, jsem se chtěla šestkrát rozvést (no řekněte jsem normálmí? NE) Nutno dodat, že jsme manželé již pět týdmu. A to vše jen ze strachu ze zklamání a z toho, že bych dostala vale od svého milovaného muže.

Takže ještě něco o mě. Je mi třicet let. Už jednou jsem spáchala sebevraždu na základě napadení bývalým přitelem. Suďte mě, nebo se mě snažte pochopit. To je na Vás. Jsem naprosto normální postavy, a občas, svetě div se, ze sebe umím udělat pěknou kočku. Jen ty emoce nedokážu udržet na uzdě a již nesčetněkrát jsem dostala pomyslně na "prdel".

Touto formou, formou deníku, bych ze sebe chtěla dostat své emoce a možná i pobavit.

Probudím se, a jelikož je šest hodin jsem pěkně vytočená. Je brzy, přesto se snažím zabrat, ale nejde to. Po čtvrt hodině to vzdám a jdu nakrmit králíky a slepice. Já městská holka, co životě neviděla kuřinec. No hold život na vesnici, kde se cítím jako kůl v plotě a ve zlaté kleci, je jiný než ve městě, kde můžu kdykoliv zajít na kafe. Ale hold jsem se zamilovala a přestěhovala jsem se k rodičům mého milovaného do krásné vesnice. Pomalu si zvyklám, ale jde to těžce, jelikož mi tady nepatří ani lžička na kafe. Ne vlastně ,co to kecám. Mám čtyři hrnky, na to nesmím zapomenout přece. Zvěř je nakrmena a já usedám s horkou kávou přímo na zahradě a přemýšlím co dělá manžel v práci. Beztak kolem něj běhá spousta „lehkých“ kolegyň co by ho chtěly uhnat i když ví, že je ženat. Abych pravdu řekla moc to se mnou nevyhrál. Moje chorobná žárlivost ničí život nejen mě, ale i jemu. Nejhorší na tom je, že vím jak moc trapná jsem. Logicky vím, že by mě v životě nepodvedl, protože je líný jak veš lhát, schovávat se a podobně. On je v manželství spokojený i když hádky a scény jsou na denním pořádku. Naštěstí mi psychiatr napsal homeopatika na žárlivost. Tak uvidíme co to je za zázrak.
Bože jak já se kolikrát za sebe stydím. Kolikrát si takhle jdeme v práci na přestávku zakouřit a on pozdraví deset ženkých. Asi si dovedete představit co v hlavě vypotím za kraviny. Sedneme si zapálimé žváro a muž se mě na něco ptá a já jen odseknu.
„ Běž se zeptat těch svých kurev a mě dej pokoj.“ Hlesnu naštvaně.
„ Jakých kurev zase?“ ptá se mě zoufale, ale já zarytě mlčím a rychle kouřím a padám ke stroji bez jediného slova.
Pak mi samozřejmě příjde zpráva, co mi jako je, a jestli se nemůžu chovat jako normální ženská a né jako magor.
Ha nemůžu protože magor jsem. Většinou za mnou přiletí a ztropí menší scénu, kdy si kolegové myslí, že mě týrá. Ale ne týrá. To jen já ho točím do vrtule, protože mě to v podstatě baví.

To by na úvod stačilo, stejně to nikdo číst nebude 