Lehká psychotička se znovu hláši. Ačkoli musim podotknout, že je ze mě teď trochu větší pychotička, protože do sebe láduju Utrogestan, čili progesteron pro větší možnost otěhotnění. Stává se ze mě nasraná a plačtivá plačka, kterou rozbrečí každá druhá písnička. Což u mě není normální. Neustálé závratě mi taky nedělají dobře, ale co bych nevydřžela pro početí zdravého milovaného potomka.

Poslední době se daří i v práci, zvedli mi třídu, za což jsem vděčná. A celkově mě zase chvíli práce baví. Akorát musím být na sebe opatrná.

Co mě ale dost rozhazuje je to, že se blíží zkoušky z autoškoly. Ačkoli jsem myslela, že největší problém budou jízdy, není tomu tak. Ačkoli se snažím dělat testy a učit se vyhlášku, pohořím, což mě uvrhá do letargie, že jsem stará kráva, co do mozku nedostane základní poučky. Budu se na to muset opravdu vrhnout a knihu přečíst aspoň třikrát. Ale budu potřebovat pomoc všech svatých a taky mého manžela aby mi to do hlavy nalil. Ale věřím, že to nějak zavládnu a nakonec ten řidíčák udělám i kdyby na třikrát.

V poslední době, jsem ale celkem klidná a moc se nestresuji, ale i přesto mě přepadne naštvanost na našeho milovaného Boha. Když slyším, že kde jaká feťačka nebo alkoholička zapadne aniž by chtěla. Všichni mi neustále říkají že se na to moc upínám, ale je to lepší než před pul rokem, kdy jsem nemyslela na nic jiného. Ale stejně mi to nikdo nevěří. Snažím si říkat, že když to nevyjde tento měsíc výjde to jiný.

To jen v krátkosti, aby jste na mě nezapomněli.
Budu vděčná za komentár, like, či přečtení. Vím že tímhle blogem neohromím masy, ale třeba pomužu dostat do podvědomí, že psychické nemoci jsou daleko horší, než ty fyzické.

Všem mým příznivcům děkuji a přeji Vám krásné sny bez zbytečných úzkostí ,depresí a stresem.
Vaše psychotička

Ahoj holky, musím si trošku ulevit, nebo se fakt zblázním.Všechno to začalo na začátku ledna, kdy mi psychiatrička "povolila" s lékama otěhotnět. Mám úzkostnou poruchu, beru půlku esoprexu denně. S manželem jsme se tedy rozhodli jít na věc co nejdřív a protože mi zbývalo posledních pár pilulek z platíčka, za pár dní nám nic nebránilo v tom, abychom začali. Zhruba za 10 dní od poslední menstrauce mě začalo bolet a píchat v podbřišku, chodila jsem pořád na záchod, motala se mi hlava, bylo mi špatně. Časem se přidaly i záda. Ztuhlost, bolest, hlavně kolem ledvin. Přibyly noční můry, noční pocení, neschpnost usnout. Běhala jsem k obvoďačce se "zánětem močáku", kterej jsem ale neměla. Všechno bylo v pořádku. Přibližně tři dny před očekávanou menstruací silnější bolest v podbřišku, jakoby stahy v břiše, únava, bolest prsou, zvětšená prsa. Říkala jsem si, jak je to super, že se zadařilo znovu napoprvé. Šla jsem na krev. Hcg 20, na ultrazvuku nic. O týden později znovu odběry. Hcg 49, na ultrazvuku nic. V rozboru krve všechno v naprostém pořádku, až na lehce zvýšený prolaktin, hcg je tam pořád, ale roste strašně pomalinku,takže podle doktorky těhotná nejsem ani náhodou, já se ale tak cítím, mám všechny možný příznaky, dokonce i to hcg tam je. Sliznice se prý připravuje na menstruaci a to může někdy zvýšit i hcg. Podle mě je to ale blbost. Hcg přece nevylučuje sama sliznice, ne? Nebo už si dokážu psychosomaticky navodit i těhotenství??? 

...a neb jak jsem se zbavila GBS

    A cesta k porodu bez medikace je zase blíž. Slíbila jsem tady a především v jedné skupině kdysi, že pokud budu mít ve druhém těhotenství streptokoka negativního, napíšu, jak jsem postupovala. Tak tady to je 🙂

    Poprvé jsem zabojovala, když jsem odstavila prvorozeného, dva týdny jsem kapala lichořeřišnicovou tinkturu a brala česnekové tablety. V polovině druhého těhotenství jsem absolvovala první lichořeřišnicovou kůru (popíšu níže) dva týdny, pak jsem jí "aplikovala" 3 týdny před naplánovaným vyšetřením. O lichořeřišnici je známo, že je to velmi účinné přírodní antibiotikum s výborným účinkem na urogenitální systém.

    Takže, jedná se o lichořeřišnici větší a to v podobě celého semene. Tam se nejlépe uchovají všechny cenné látky. Vždy se pomele jen potřebná dávka těsně před upotřebením. Účinnek nastupuje po 2-3 hodinách, vrcholí cca po 8 a do 12-16 hodin mizí. Proto je ideální úžívání 3 x denně. Já aplikovala 3 x denně čaj a 1 x denně dvacetiminutovou sedací koupel. Užívala jsem jí takto:

        Čaj: 3 x denně á 8 hodin, 2 lžičky celých semen čerstvě pomleté zalít vroucí vodou v množství cca 150-200 ml a přiklopené nechat 15 minut louhovat. Zcedit a vypít ještě za tepla. Ze začátku, než jsem si zvykla na chuť, jsem dávala trochu medu a limetky, ale jak si člověk zvykne, pije se dobře i hořká. Upřímně, je lepší než maliníko-kontryhelový čaj 😀

        Sedací koupel: 1 x denně (ideálně večer po uložení starších potomků 🙂 ) na 20 minut sednout do vany, ve které je cca do poloviny stehen teplé vody...Vlijete tam litr odvaru, který připravíte stejně jako čaj, jen v množství 1 l a na něj 5 lžiček nepomletých semen (samozřejmě před louhováním pomelte, uvádím zas jen měrnou dávku). Určitě by se jevilo jednodušší sedat do lavorku, ale i já se svým malým těhu břichem jsem měla už v půlce těhu problém se tam usadit 😀.

„Maličký ležel schoulený na koberci, hlavu měl schovanou a křičel. Nebrečel, přímo řval! Nemohli jsme se k němu vůbec přiblížit. Tohle trvalo asi deset minut. Přinesli jsme mu nějaké hračky, tak jsme je vybalili a začali si s manželem s nimi hrát. To malého zaujalo a po očku nás začal pozorovat a pak si nechal nějakou tu hračku i podat. Ale dotknout se ho? To jsme nemohli v žádném případě!“

Dětská dušička je velmi křehká. Miminko po narození je vnitřně připraveno a nastaveno na to, že zde bude máma, která ho bude milovat a starat se citlivě o jeho potřeby. Pokud se něco zkomplikuje a místo mámy je zde několik cizích tet, místo domova ústavní zařízení, je to prostě špatně pro psychický i duševní vývoj děťátka.

Pobyt v ústavním zařízení bohužel každou tu dětskou dušičku nějakým způsobem zraní. Někdy je to ale ještě horší, pokud zraněné dítě už najde nový domov a ten je mu následně opět odebrán. Co se asi při návratu do ústavního zařízení v hlavičce takto zrazeného dítka může dít? 

Takto zraněné a zrazené děti potřebují až bolestně najít svého člověka - mámu a tátu, i kdyby náhradní, kterým můžou věřit. Co víc, u kterých se jejich zraněná dušička začne léčit a děti opět mohou věřit v to,  že svět je dobrý a ony samy také.

Přijmout takto zraněné děti je ještě mnohem složitější a těžší než v jiných případech a přitom právě zde platí, že ti, kterým je lásku dávat nejtěžší, ji potřebují nejvíce.

Přechodní pěstouni jsou připraveni přijmout dítě v ohrožení do své péče (domova) kdykoliv – ve dne v noci, v týdnu i o víkendu. Je to jejich práce. Většinou se o tom, o jaké dítě se boudou starat, dozvědí telefonicky jen několik hodin nebo dnů před tím, než ho reálně převezmou do péče.

Aktualizace: Recenze žen, které testovaly noční krém Vichy Slow Âge najdete tady. Nebo vás spíše zajímají výsledky testování novinky Vichy Minéral 89 Hyaluron Booster? Recenze si můžete přečíst tady. 

---

Zítřek začíná už dnes večer! A vaše pleť si speciální péči žádá nejen ráno, ale především předtím, než ulehnete do postele. Noc je ideální pro přípravu pleti na nový den. Vichy vám představuje Slow Âge v podobě nočního krému, který můžete spolu s námi otestovat i vy. A navíc v předpremiéře!

Co testujeme

Slow Âge noční je přírodně zbarvený gelový krém, který se snadno vstřebává do pokožky. Obsahuje aktivní antioxidační látky proti stárnutí pleti: Resveratrol a Baikalín. V laboratořích Vichy zjistili, že Resveratrol není pouze jedním z nejúčinnějších antioxidantů, navíc také stimuluje mitochondrie, které zajišťují buněčné dýchání. Díky tomu pak pleť získává zdravý jas. A aby toho nebylo málo, Resveratrol pomáhá pleti bojovat i s dopady stresu a znečištění tím, že stimuluje její přirozenou obranu. Toto koncentrované složení doplňuje ještě antioxidant Baikalín, který působí v synergii s Resveratrolem a přispívá svým vyhlazujícím účinkem.

Slow Âge noční krém má neobvyklý vzhled: sytě hnědá barva připomíná lékárenské masti z dob dávno minulých. Svěží textura snadno proniká do pleti a má rostlinnou, až téměř medicínskou, vůni. Pozvolná noční cesta vaší pleti za okysličením a regenerací tak může klidně začít.

Proč se lidé v dnešní době berou a proč naopak raději zůstávají ve svazku na "psí knížku"? Co znamená manželství pro nás ženy a jaké v něm vidíme výhody a nevýhody?

Manželství v číslech

Česká republika je země s jednou z největších rozvodovostí v Evropě. I přesto, že míra rozvodovosti již neroste tak prudce jako v minulém desetiletí, pořád stagnuje mezi 45-50 %. Jednoduše řečeno, každé druhé manželství je dle statistik odsouzeno k zániku. Navzdory těmto odstrašujícím číslům se lidé ale stále berou. 

Počet sňatků obyvatel ČR má však dlouhodobě klesající trend. V období po roce 2000 jich výrazně meziročně ubývalo zejména v letech 2008-2011. Zatímco na počátku století bylo obvykle ročně uzavřeno 52-53 tisíc manželství, v roce 2013 jich bylo evidováno 43,5 tisíce ročně. Podle údajů ze sčítání lidu z roku 2011 je víc jak polovina obyvatel nad 20 let ve stavu vdaná/ženatý. Až do počátku 90. let 20. století přitom uzavíralo manželství 90-95 % obyvatel ČR. 

Stejně jako se zvyšuje věk, kdy mají ženy své první dítě, i věk pro vkročení do svazku manželského roste.  V roce 2013 bylo ženichům při prvním sňatku v průměru 31,3 let a nevěstám 28,5 let. 

Úplně nejoblíbenějším dnem v týdnu pro svatbu je sobota, po ní následuje pátek. Velmi zřídka se obřad koná v jiný den. Svatby se nejčastěji konají v červnu a jiných letních měsících (až dvě třetiny všech obřadů), lidé také přestali být pověrčiví ohledně májových svateb a květen se těší čím dál větší oblíbenosti. Skoro nikdo se potom nechce vdávat v lednu.

Když do rodiny přijde miminko, začne se dům často plnit roztomilými a ještě roztomilejšími hračkami. Ze začátku je to vcelku milé, ale po nějaké době úložné boxy na hračky přetékají svým obsahem. Náš dům je malý. Moc jsem si přála, aby se nám právě toto vyhnulo. Nekupovala jsem nic. Vyhlásila rodinné embargo. Tedy aleapoň ze začátku. Prvních osm měsíců (jojo, do Vánoc) jsem aplikovala pravidlo jedné krabice. Pořídila jsem si krásný vyplétaný košík a míra hraček odpovídala jeho objemu.

A jaké hračky měla Eliška oblíbené v prvních měsících jejího života? Byla to tato pětice a víc nebylo třeba.

Oball

Krásný lehký míček pestrých barev, který je lehoučký, díratý a krásně učí jemnou motoriku již od prvních úchopů

Špendlík

Kousací a rachtací chrastítko. Nestárnoucí klasika.

Přepsáno mou rababičkou ze zápisu v knížce Moje děťátko při očekávání narození mého dědy.

Sídlívali jsme večer v našem malém bytě, těšili se na příchod jara, které mělo přinést naší zemi svobodu, světu mír a naší rodince čtvrtého člena rodiny, aby byla úplná? Starší synáček Milánek byl ještě maličký, vždyť když se mu narodil bratříček bylo mu 1 a třičtvrtě roku, nechápal tedy ještě, že se o mámin klín, na kterém sedával, když dostával svoje kašičky, dělí již se svým „bratříčkem“, kterému zpočátku říkal jen didí!

Toužebně očekávaný květen konečně přišel 4. května v pátek, byla jsem s Milánkem na návštěvě u babičky a dědečka. Hovořili jsme o tom, zda se naše druhé děťátko skutečně narodí 6. května, jak jsme si s panem doktorem vypočítali, a také o tom, že zdrží-li se jeho příchod o pár dní, že je možné, že se narodí jako svobodný občan v osvobozené vlasti. Netušili jsme ještě co pravdy je v tomto rozhovoru, ovšem nepočítali jsme s tím, jak rušný bude úvod k narození našeho maličkého. Protože jsme se ten den zdrželi trochu více než jindy, navrhla babička abych jela sama domů a Milánka, že mně přiveze tatínek v sobotu, až přijde z práce domů, to bylo v pátek večer. Při své zpáteční cestě tramvají, viděla jsem již, jak pražané shazují německé nenáviděné nápisy, obchodníci jak zamazávali první polovinu své firmy, která musela být z donucení napsána německy. Bylo nám všem radostně.

V sobotu ještě odešel tatínek normálně do práce. Bylo to 5. května 1945. V poledních hodinách začali lidé zdobit svá okna tajně ušitými vlajkami i na domech se sem tam objevila Československá vlajka. Procházela jsem se kolem našeho bloku, vyhlížela tatínka s Milánkem a slzy radosti tekly mně po tvářích. „Konečně svobodni po 7 letech budeme zas volně dýchat! Moje děti už nepoznají strach.“ To jsem si opakovala a stále jsem se nutila do klidu, abych děťátku příslušným rozčílením neublížila. Náhle se rozštěkaly nedaleko kulomety. To němci odpovídali na naše projevy radosti. Zašla jsem tedy k nám do domu a spolu s některými sousedy pozorovala jsem němce jak postupují s automaty směrem na město. Je samozřejmé, že jsem se již nedočkala tatínka s Milánkem.

Tatínek šel plnit svou povinnost nejdříve k rozhlasu, kde se sešel s dědou a potom do Vinohradské sokolovny. Milánek byl zatím u babičky, se kterou jsem dostala telefonické spojení dříve, než byla přerušena telefonní síť. Slyšela jsem Milánka, jak volá máma, máma. Jeho volání znělo mně v uších po celou noc. Spala jsem v bytě, i když většina lidí přestěhovala se do sklepa. Tu noc málo lidí v Praze spalo. Dunění děl oznamovalo, že je Praha v obležení. Rozhlas hlásil, že Němci stahují zbytek své armády na Prahu a volal o pomoc v různých jazycích. Rozhodla jsem se, že ráno, než se rozední, vyjdu z našeho bytu směrem k Milanovi na druhý konec Prahy, kde i maličké zatím nenarozené děťátko bude mít ošetření. Napsala jsem tatínkovi dopis na rozloučenou v případě, že bych nedošla. Do batůžku vzala jsem nejnutnější nažehlené věci pro miminko a lahvičku lihu, abych je ošetřila, kdyby se narodilo po cestě.

Takhle jsem si tedy 6. května nepředstavovala. Cesta přes Dejvice byla klidná. Šla jsem středem ulic. Nikde ani živé duše, okna zavřená. Němci procházeli ulicemi, a jak se někdo objevil za oknem, stříleli. Na mně se dívali jak na zjevení, ale nechali mně projít. Místy přelézala jsem přes barikády. Děťátko v mém břiše kopalo silně, snad z mého rozčilení. Začalo pršet, když jsem se přiblížila k mostu na Klárově. Cítila jsem už pravidelné bolesti. „Jen ještě hodinku a bude dobře broučku“ šeptala jsem malému nenarozenému. Za mostem mně z pod mostu přepadli opilí SSáci. Obsah batohu rozházely do trávy a tak nažehlené peřinky plenky i košilky váleli se po zemi. Když jsem je přesvědčila, že musím již do nějaké nemocnice dojít a nazpět že nemohu, tam že mně také nechtějí pustit, propustili mně. Sesbírala jsem si věci a vyslechla ponaučení, že mají do večera celou Prahu zpět a jestli pípnu, jaké tam mají postavení, že ani já ani děcko nebudeme žít. Napsali si číslo legitimace a já šla dál. Slyšela za sebou ochraptělý smích a cvakání kohoutků. Zmáčknou? (cesta z Dejvic na Vinohrady byla 6km to zvládla má prababička v 9 měsíci těhotenství v den termínu). Za chvíli jsem přišla, přelézajíce barikádu k našim. Ihned jsem podala veliteli hlášení o pancéřových vozech SSáků a šlapala vesele dál.

Dneska je tak krásně a mě není moc dobře. Bojuju sama se sebou. S vyčerpáním, únavou, nerozitou a strachem. Bojuju ale pro tebe, pro nás všechny. Dnes je to přesně tři roky, kdy jsme se dozvěděli, že nebudeme mít květnového chlapečka, ale únorového. Že budeš maličkatý, odkázaný na pomoc druhých a hlavně, že nás čeká nesmírně těžký a namáhavý boj. A to jsme ještě nevěděli, jak moc namáhavý a těžký bude. 

Čas letí svým tempem a já musím říct, že je to až kruté. Místo užívání si mateřských povinností, muchlání krásného voňavého miminka jsem věděla, že to tak nebude. Když jsem ležela na porodním sále a modlila se, aby jsi to přežil, aby jsi neumřel u mě, abys měl šanci žít...kolem mě se za ty dva dny narodilo tolik dětí. Poslouchala jsem pláč miminek a šťastných rodičů a věděla, že u nás to tak nebude. Já jen doufala, že budeš vážit o pár gramů víc, že se budeš rvát o život a nedáš se. 

V tuhle chvíli jsem už věděla, že je něco špatně. Čekala jsem v nemocnici na chodbě před porodním sálem a rychlou, aby mě převezli do Olomouce, kde jsi se měl narodit. V tuto chvíli jsem cítila nesmírný strach, nepopsatelnou boles a hrůzu z následujících dní, týdnů a měsíců. Dodnes si pamatuju slzy, které mi nekontrolovatelně tekly z očí. Bezmoc.

Je až děsivé, že i když to jsou tři roky, cítím to, jako by to bylo dnes. Jako bych to prožívala znovu. Narodil jsi se 23,2 2015 v 10:33 Zvládl jsi ty dva dny. Já na tebe mluvila, celou dobu jsem se snažila věřit ti. Zvláštní, když ses narodil, ani jsem si nepřipouštěla, že by jsi to už neměl zvládnout. Ty dlouhé měsíce v nemocici, dlouhé měsíce odloučení, strachu ze zvonícího telefonu. Ze dne na den jsem byla mámou nedonošeňátka, které bylo tak maličké a bezbranné...a to jsme ještě neměli ani tušení, jak komplikovaná tvá cesta domů bude. 

Teprve začal tvůj a vlastně náš boj. Máš toho za sebou už tolik. Hromady operací, vyšetření, komplikací...a taky jsi nás hodně naučil. Naučil jsi nás trpělivosti. Naučil jsi nás neplánovat věci dopředu. Žít okamžikem. Naučil jsi nás, co znamená rodina. Ukázal jsi nám, že ne všichni dokáží pochopit, co prožíváme. Bohužel se to týká i některých členů rodiny. Naučil jsi nás milovat bez výhrad a ukázal nám, jaké máme štěstí, že se máme. 

Občas jsem přemýšlela, jestli jsem nemohla udělat něco jinak. Jestli jsem neměla v něčem být důraznější...ne, už to nedělám. Naučila jsem se neotáčet se s výčitkami, ale snažit se vytěžit to dobré. Ty jsi mi dal další smysl mého života. Dal jsi mi elán a chuť pomáhat dalším. A ano, vlastně i díky tobě a obrovské podpore naší rodiny (táty a ségry) jsi mi dal další pohled na svět a moje další směřování. 

Vypadají jako děti, ale jsou to dospělé ženy. Malý vzrůst, mírná deformace obličeje, vyrážka a především neplodnost. Toto onemocnění postihuje pouze dívky. Malá šance stát se matkou je tím nejhorším důsledkem Turnerova syndromu. „Turner“ změnil život nejen jim, ale také jejich rodinám a partnerům. Prarodiče přijdou o možnost mít vnoučata, manželé děti. Jak toto vzácné onemocnění vzniká, jak mu čelit a existuje účinná léčba?

Jak a proč vzniká

Lidské tělo se skládá z mnoha miliard buněk. A každá má ve svém jádru soustavu 46 chromozómů. Každý z těchto chromozómů v sobě nese množství genů, které určují to, jakou barvu vlasů nebo očí bude člověk mít.

44 z 46 z těchto chromozómů nazýváme autozómy. Jejich podoba je u žen i u mužů stejná. Zbývajícím dvěma chromozómům se říká heterochromozómy neboli pohlavní chromozómy. Ony rozhodují o tom, bude-li vznikající malý človíček chlapcem či děvčetem a vyroste-li jednou v dospělého muže či v dospělou ženu.

Ženy mají dva ženské pohlavní chromozómy, chromozómy X. Proto se jejich sestava chromozómů (neboli karyotyp) označuje jako 46, XX. V této formuli značí číslo 46 celkový počet chromozómů a XX dva ženské pohlavní chromozómy X. Muži naopak mají každý svůj pohlavní chromozóm jiný - jeden mužský Y a jeden ženský X. Jejich sestava chromozómů se popisuje jako 46, XY.

Pokud vajíčko či spermie přináší o jeden chromozóm méně nebo pokud se jeden z chromozómů ztratí při jejich vzájemném splynutí, vzniká sestava 45 chromozómů. Chybí-li jeden pohlavní chromozóm a zůstal-li jen jeden chromozóm X, bude mít člověk karyotyp 45, X. A to je právě typický karyotyp pro dívky a ženy s Turnerovým syndromem.

„Moje těhotenství probíhalo krásně a přirozeně. Stejně tak jsem si představovala svůj porod. Z představy o klidném a silném osobním prožitku z příchodu našeho dítěte na svět mě bohužel vyvedl zdravotnický systém. Cítím, že mi byl můj porod ukraden.“

Lze traumatům předcházet?

Psychologická stránka porodních prožitků je stále zásadnější i pro odborníky, kteří čelí nárůstům porodních traumat. Odhadem 9 % žen trpí po porodu posttraumatickým stresovým syndromem. Ovšem ještě v devadesátých letech bylo i renomovanými vědci prohlašováno, že neexistuje vztah mezi emocionálním a fyzickým prožitkem ženy během a po porodu. 

Na základě informací, které o syndromu ukradeného porodu máme, je mylné se domnívat, že tímto traumatem utrpí ženy, které měly vyloženě komplikovaný porod či rodily císařským řezem. Stejně tak nelze tvrdit, že přirozený porod zaručí rodičce netraumatický zážitek. Například u žen, které si porod císařským řezem přály (z důvodu  strachu z porodního prožitku), může být naopak spouštěčem porodního traumatu právě pocit bezmoci a potřeba být lékařsky kontrolována z důvodu obav o své zdraví a život dítěte. 

Začínám rodit

„Několik dní před termínem porodu mi odešla hlenová zátka a druhý den jsem začala krvácet. 

Někdy v noci, když malou krmím, si představuji, jaké to bude, až budoucí rodiče zazvoní u vrátek a já jim malou předám a řeknu: "Tak to je ta Vaše holčička", moc se na to těším.

Do péče pěstounů na přechodnou dobu se dostávají děti z různých důvodů - například je máma opustí v porodnici nebo jsou rodičům děti odebrány z důvodu nedostatečné péče, někdy hůř - z důvodu týrání.

Každý příběh je jiný a vždy je vážný důvod pro to odebrat dítě z rodiny. A vždy je tou nejlepší variantou umístit takové dítě k „hodné tetě“, u které může dítě dobu, než úřady jeho situaci vyřeší, přečkat v její láskyplné péči. U této tety pěstounky můžou totiž děti zůstat pouze rok od rozhodnutí soudu, a proto úřady pracují na plné obrátky, aby jejich situaci v tomto termínu vyřešily.

Kam tedy odchází po zmíněném roce děti od těchto pěstounů? Variant je hned několik – buď dojde k sanaci biologické rodiny a dítě se do nových vhodnějších podmínek může vrátit nebo je mu nalezena náhradní rodina ve formě dlouhodobých pěstounů nebo osvojitelů. V případě nejhorším (děje se naštěstí ojediněle) odchází dítě do kojeneckého ústavu nebo dětského domova.

Kdo jsou tyto „hodné tety“? Co je vede k tomu dělat tuto velmi náročnou práci, kde víte, že dítě, o které pečujete, za několik dní, týdnů, měsíců předáte do jiné rodiny? O svůj příběh se podělila jedna z nich.

V kojeneckém ústavu

Snad každá maminka se s tímto citátem někdy v životě setkala. S největší pravděpodobností jsme ho dokonce slyšely od našich babiček. Nebo možná i od babiček našich dětí. Zatímco v prvním případě nám (především jako malé děti) citát vyloudil na tváři úsměv, v tom druhém už to asi taková sláva nebude.

Každý rodič si samozřejmě myslí, že své dítě/děti vychovává, jak nejlépe dovede, a proto bere často rady ostatních jako útok na svou osobu a hlavně na své rodičovské kompetence. Velice často se pak ve výchově střetávají 2 generace - rodiče a prarodiče. Tedy ti nejdůležitější lidé v okolí dítěte.

V poslední době se ve výchově dětí objevilo mnoho nových postupů a přístupů. Spoustu těchto novinek generace našich rodičů neznala a i z tohoto důvodu jim moc nevěří. Roky se to všechno dělalo nějakým způsobem a najednou je všechno jinak? Proč? S tímto přístupem prarodičů se tedy nelze divit, že v rodině vznikají třecí plochy, které občas způsobují hádky a někdy dokonce i dlouhodobé neshody. Nejvíce problémů se objevuje právě kolem babiček, které mají s výchovou dětí spoustu zkušeností. 

Psychologové už dlouhá léta zdůrazňují, že v rodině by měla panovat jednota, co se výchovných principů týká. Není se tedy čemu divit, že se rodiče zlobí, když babička přistupuje k jejich drahému dítku naprosto jinak, než se snaží oni doma. A v tomto případě je možná i tak trochu jedno, o co konkrétně se jedná - velice často jde například o velké množství sladkostí a nezdravého jídla, přehánění s dárky (hodnotou či množstvím), sledování pohádek či prostě přístup k jednotlivým výchovným záležitostem.

Co dělat, když babička rozmazluje moje děti?

Pokud se vám ve vztahu babička - vnoučata cokoliv nelíbí, mělo by být prvotním krokem to, že si o tom spolu promluvíte. V tom lepším případě babičce vysvětlíte, co a proč se vám nelíbí. Babička uzná, že máte třeba pravdu a bude vás a vaše přání akceptovat. Pokud se jedná o něco méně důležitého, můžete babičce ustoupit, či se domluvit na nějakém rozumném kompromisu, který zvládnou přijmout obě dvě strany. Rozhodně při tom nezapomínejte, že jste rodina a je tedy žádoucí, aby nebyly narušeny vztahy. I když to třeba přiznáváte nerady, vztah vašich potomků s jeho prarodiči je velice důležitý a rozhodně ho nechcete nikomu znepříjemnit, či dokonce v tom nejhorším případě zpřetrhat rodinné vazby. 

Máslo patří k neodmyslitelným součástem našeho jídelníčku. A ať už si jej mažeme na pečivo k snídani, nebo ho používáme jako surovinu při pečení, tak dobré čerstvé máslo nenahradí nic. Máslo by mělo obsahovat minimálně 80 % mléčného tuku, zbytek je voda a mléčná sušina.

Určitě se vám už stalo, že jste chtěli rychle posnídat, ale máslo právě vytažené z lednice bylo tuhé a neroztíratelné. Nebylo by lepší, kdyby máslo bylo stále měkké, připravené k okamžitému použití? Máslo se ale doporučuje skladovat maximálně při 8 °C, což v praxi znamená skladování v lednici.

Tento problém řeší unikátní máslenka na stůl od TESCOMY. Máslo v ní můžete uchovávat při pokojové teplotě na kuchyňské lince, což zaručí, že máslo budete mít vždy roztíratelné a připravené k okamžitému použití. Máslenka funguje na principu vodního filtru. Máslo je uzavřeno v nádobě, kterou uzavírá druhá nádoba naplněná vodou. Voda v druhé nádobě zaručí, že se bakterie a nečistoty do másla nedostanou.

Příprava máslenky je jednoduchá. Do spodní části máslenky nalijete 80 ml studené pitné vody a horní část máslenky naplníte změklým máslem. Máslenka pojme celé velké 250 g máslo. Máslem naplněnou část jen zarovnáte nožíkem, který je součástí balení a vložíte do druhé části s vodou. Takto připravenou máslenku necháte na stole a postupně si odebíráte másla tolik kolik potřebujete. Vodu v máslence se doporučuje měnit každé 3 dny za novou, což je jediná starost, kterou s touto máslenkou budete mít. Máslenka na stůl obsahuje i nožík, kterým snadno máslo rozetřete na pečivo. A co velice oceňuji, máslenka je vhodná i do myčky na nádobí.

A to co vás asi zajímá nejvíce - máslo uchované v máslence DELLA CASA vydrží čerstvé minimálně 14 dní.

V naší domácnosti je spotřeba másla velká, mimo jiné i proto, že ráda peču. Při pečení velké části moučníků je potřeba změklé máslo, což dříve býval problém, se kterým bylo spojené čekání na “povolení” másla právě vytaženého z lednice. S touto máslenkou už nemusím čekat a můžu ihned péct.

Zatímco některé ženy se těší, že si po porodu užijí plnou péči v porodnici, kdy nebudou muset vařit, starat se o domácnost či další děti, jiné ženy mají z této situace hrůzu. A právě pro tento typ maminek existuje skvělá možnost, jak porodit v porodnici s plnou lékařskou péčí a poté odejít (samozřejmě i s miminkem) do svého domácího prostředí. Tato možnost se nazývá ambulantní porod.

V zahraničí je ambulantní porod již pevně ustálen v porodnickém systému, v Čechách se jedná zatím o možnost poměrně novou, málo známou a využívanou jen malým procentem žen.

Zkušenost s ambulantním porodem v České republice už má však stále více maminek, jednou z nich je i uživatelka jizi, která napsala: "Během chvíle přichází Alča i Tom s Kačenkou a hudbou pro mé uši: odcházíme. Balím věci, převlíkám to malinkaté, perfektní stvoření, úžasného člověka, kterého jsme stvořili. Podepisujeme revers. Všichni jsou přesto, že jsme první, kdo kdy v Nymburce porodil ambulantně, milí. Nikdo ničím nevyhrožuje. Nikdo nás ničím nestraší. Všichni se usmívají a nejvíc ze všech já. Je šest hodin a my odjíždíme domů."

Co to ten ambulantní porod vlastně je?

Ambulantním porodem se rozumí situace, když žena odchází z porodnice do domácího prostředí v době zpravidla do 24 hodin po porodu. Většina porodnic se sice drží metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví, který říká, že žena po porodu by měla porodnici s miminkem opustit až po uplynutí 72 hodin, nicméně se opravdu jedná pouze o doporučení, tudíž není možné ho nějak vynucovat, pokud se rodiče rozhodnou jinak. Ambulantní porod je v České republice uzákoněn od 1. 1. 2014 a je tedy možné jej realizovat v kterémkoliv zdravotnickém zařízení.

Náměstek Ferdinand Polák vysvětluje, proč byly ambulantní porody vymezeny zákonem:  „Zůstat s novorozencem v porodnici tři dny po porodu jednoznačně doporučuji. Během této doby se provádí řada potřebných vyšetření, provádí se novorozenecký screening a řeší se případné komplikace, jako je například novorozenecká žloutenka. Pokud už se ale žena i přes doporučení lékařů rozhodne porodnici opustit dříve, snažili jsme se připravit takové podmínky, abychom veškerá rizika s tím spojená eliminovali na minimum.“

"Byla jsem v 11. týdnu těhotenství, už jsem si pomalu zvykala na své nové těhotné já a těšila se, jak s přítelem budeme kupovat výbavičku, zařizovat pokojíček, předčítat mu už v bříšku. V obědové pauze jsem se spontánně rozhodla a koupila jsem přístroj na poslech zvuků a srdíčka ještě nenarozeného miminka. Těšila jsem se, jak večer přijdu domů a budeme společně poslouchat tlukot srdíčka našeho drobečka. Jaké však bylo moje rozčarování, když jsem přišla domů a našla prázdnou skříň a na stole vzkaz 'Promiň, já nemůžu!' V tu chvíli jsem myslela, že se mi zastaví srdce."

Bohužel výše uvedený příběh není vymyšlený a bohužel ani ojedinělý. Spousta těhotných žen a maminek si musela něco podobného vytrpět. Je smutné, kolik je na světě mužů, kteří dokážou opustit ženu, matku jejich dětí v okamžiku, kdy je nejvíce potřebuje. Je také smutné, kolik těhotných žen muselo řešit existenční problémy místo toho, aby se v klidu radovaly z příchodu děťátka, které nosí pod srdcem.

Ale zároveň si ženy, které jsou svobodné mámy, které v sobě našly sílu postavit se znovu na nohy, oklepat se a být silné pro své děti, zaslouží náš obdiv. 

Jak takovou situaci řešit? Na co se zaměřit, kde hledat pomoc, na co máte nárok?

Proč to udělal?

Asi jedna z prvních otázek, které se vám budou honit hlavou je, proč to udělal. Někdy vás opustí bez vysvětlení, jako Moniku z našeho úvodního příběhu, jindy si vymyslí důvody typu, že není na dítě připravený, že už takhle dál nemůže, že mu vztah nevyhovuje, či milion jiných výmluv, aby nějak omluvil, že odchází od těhotné ženy. Nechceme mužům křivdit. Možná, že někteří k tomu mají opravdu šlechetné důvody. Pravdou ale je, že většina žen, kterým se to stalo, se shoduje, že dřív nebo později se dozvěděly, že jejich partner odešel k milence.

Blíží se odpoledne a na mě dopadá lehká deprese. Problémy se na mě valí jako lavina a já už si nevím rady. Jedna nejmenovaná ex kamarádka mi dluží peníze na nájem a asi je ani nehodlá zaplatit. Nehledě na to, že si bez mého vědomi vzala pračku a peníze za ni už neuvidím. A po pravdě nevím jak nastálou situaci teď řešit. Budu se muset poradit s policií. K tomu mi doktor zjistil že se mi na vaječníku utvořila cysta, ale taky mi řekl, že by to mohlo být začínající těhotenství. Jsem na něj pěkně naštvaná, protože se s mužem už nějaky, sic krátký, čas snažíme o dítě a ono pořád nic. A ani teď z toho beztak nic nebude. To každoměsíční zklamání po x příznacích ničí nás oba a já už přestavám věřit, že se to kdy povede.

Ano, asi nemůžu mít vše, milujícího manžela, milující rodinu jak z jeho strany, tak z mojí. Ale za to mám práci, která mě ničí jak psychicky tak fyzicky. Mám pocit, že více štěstí si prostě nezasloužím a tím to hasne. Veškeré modlitby i prolité slzy jsou k ničemu. Tak moc bych si přála změnu. Změnu něčeho, dítě, nebo jinou práci co by mě bavila.

Přiznávám, že závidím svému manželovi. Je ženatý – to vždy chtěl. Má sex i když nechce a nyní se rozhoduje o jeho pozici ve firmě, kdy se dostane do kanceláře. A já křehká labilní žena budu makat u stroje, zvedat tuny materiálu a doufat, že otěhotním. Asi pešek můj milovaný. Teď to dělá při práci a už sem alergická, když mu zazvoní nebo zapípá mobil. Tu ho otravuje jedna kráva i v šest ráno v neděli, protože chudera nezvládá normy. Ještě párkrát se to stane a ten mobil poletí z okna, a sim kartu zlomím. A starej se miláčku a už si sakra uvědom hodnoty. Rozhodneš li se nesprávně najdeš prázdnou skříň i postel a můžeš si mě tak akorát namalovat. Tempery Ti lásko koupím. :D

Berte to z nadsazkou 🙂

Jmenuju se Berushe a jsem totalní magor. Dobrá, takhle bych to na skupinové terapii asi neřekla, ale sedí to na mě přesně.
Více jak polovinu života se mnou sdílí moje emočně nestabilní a úzkostná porucha. Člověk by si řekl, že bychom už měly být kámošky na život a na smrt. Ale nejsme. Aspoň já jí teda nenavidím. Otravuje mi život ve všech směrech, jak v praci, tak ve vztahazích a hlavně v manželství. Ano, říkám manželství, i taková psychotičika našla "kupce". Zatím to není dlouhé manželství ale za poslední měsíc, jsem se chtěla šestkrát rozvést (no řekněte jsem normálmí? NE) Nutno dodat, že jsme manželé již pět týdmu. A to vše jen ze strachu ze zklamání a z toho, že bych dostala vale od svého milovaného muže.

Takže ještě něco o mě. Je mi třicet let. Už jednou jsem spáchala sebevraždu na základě napadení bývalým přitelem. Suďte mě, nebo se mě snažte pochopit. To je na Vás. Jsem naprosto normální postavy, a občas, svetě div se, ze sebe umím udělat pěknou kočku. Jen ty emoce nedokážu udržet na uzdě a již nesčetněkrát jsem dostala pomyslně na "prdel".

Touto formou, formou deníku, bych ze sebe chtěla dostat své emoce a možná i pobavit.

Probudím se, a jelikož je šest hodin jsem pěkně vytočená. Je brzy, přesto se snažím zabrat, ale nejde to. Po čtvrt hodině to vzdám a jdu nakrmit králíky a slepice. Já městská holka, co životě neviděla kuřinec. No hold život na vesnici, kde se cítím jako kůl v plotě a ve zlaté kleci, je jiný než ve městě, kde můžu kdykoliv zajít na kafe. Ale hold jsem se zamilovala a přestěhovala jsem se k rodičům mého milovaného do krásné vesnice. Pomalu si zvyklám, ale jde to těžce, jelikož mi tady nepatří ani lžička na kafe. Ne vlastně ,co to kecám. Mám čtyři hrnky, na to nesmím zapomenout přece. Zvěř je nakrmena a já usedám s horkou kávou přímo na zahradě a přemýšlím co dělá manžel v práci. Beztak kolem něj běhá spousta „lehkých“ kolegyň co by ho chtěly uhnat i když ví, že je ženat. Abych pravdu řekla moc to se mnou nevyhrál. Moje chorobná žárlivost ničí život nejen mě, ale i jemu. Nejhorší na tom je, že vím jak moc trapná jsem. Logicky vím, že by mě v životě nepodvedl, protože je líný jak veš lhát, schovávat se a podobně. On je v manželství spokojený i když hádky a scény jsou na denním pořádku. Naštěstí mi psychiatr napsal homeopatika na žárlivost. Tak uvidíme co to je za zázrak.
Bože jak já se kolikrát za sebe stydím. Kolikrát si takhle jdeme v práci na přestávku zakouřit a on pozdraví deset ženkých. Asi si dovedete představit co v hlavě vypotím za kraviny. Sedneme si zapálimé žváro a muž se mě na něco ptá a já jen odseknu.
„ Běž se zeptat těch svých kurev a mě dej pokoj.“ Hlesnu naštvaně.
„ Jakých kurev zase?“ ptá se mě zoufale, ale já zarytě mlčím a rychle kouřím a padám ke stroji bez jediného slova.
Pak mi samozřejmě příjde zpráva, co mi jako je, a jestli se nemůžu chovat jako normální ženská a né jako magor.
Ha nemůžu protože magor jsem. Většinou za mnou přiletí a ztropí menší scénu, kdy si kolegové myslí, že mě týrá. Ale ne týrá. To jen já ho točím do vrtule, protože mě to v podstatě baví.

To by na úvod stačilo, stejně to nikdo číst nebude 

Ahoj holky, (jestli vás tak můžu oslovovat)

Chtěla bych se zeptat. Nevíte někdo, jestli spolu můžou spát NEVLASTNÍsourozenci?? Teď myslím takové, co nemají společné rodiče. Tedy abych to ujasnila:

Rodokmen by vypadal asi takto:

1.matka + 1.otec      2.matka+2.otec

               =                               =

           Dcera                        Syn

Vyladit rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem není jednoduché. Pro to, abyste to všechno zvládla, nepotřebujete dělat ohromné životní převraty. Ve skutečnosti jde o skromné a jednoduché změny, které nejenže vám přinesou štěstí, ale také prospějí vaší rodině i kariéře. Podívejte se na pár užitečných tipů, které vám k dosažení rovnováhy dopomohou.

Udělejte si rána co nejjednodušší

Není nic horšího, než začínat ráno ve stresu běháním po bytě s tím, že dnes zase určitě přijedete do práce pozdě. Vyhněte se rannímu shonu tak, že si všechno připravíte večer.

Zabalte obědy a svačiny, připravte dětem oblečení na příští den (i sobě), zkontrolujte dětem školní batohy a úkoly. Uvidíte, jak všem tento rituál usnadní tolik nenáviděná rána. Další výhodou je i to, že si můžete vychutnat rodinnou snídani, aniž byste spěchaly z domu.

Vytvořte rodinný kalendář

Kalendář může zahrnovat rozvrhy dětí, seznam školních a rodinných událostí, mimoškolní aktivity nebo například splatnosti faktur. Existují také různé mobilní aplikace kalendářů, které můžete synchronizovat s kýmkoliv budete potřebovat. Každou neděli si připravte program na další týden, což pomáhá eliminovat různá “překvapení” během týdne.

Maminka na mateřské dovolené. Když většina lidí uslyší tento pojem, představí si unavenou ženu s mastnými vlasy a odrosty, mnoha poporodními kily navíc, oblečenou v teplákách a tričku s fleky od mléka. Prostě ženu, která absolutně nepřipomíná tu sexy lvici salonů kterou byla třeba i dříve. Jasně, je to klišé, ale... Ruku na srdce, někdy tak opravdu vypadá každá z nás. V následujících řádcích si pojďte přečíst několik rad, které třeba pomohou změnit mediální obraz ženy na mateřské. 

Protože to, že jsme mámy, rozhodně neznamená, že musíme přestat být krásné a neštěkne po nás ani pes. V našem případě tedy spíše kolemjdoucí muž. A nemusí ani štěkat. Stačí, když se ohlédne a přidá úsměv.

Kde na to vzít čas?

Když máte malé dítě a nemáte hlídání, většinou opravdu nemáte času nazbyt. A kolikrát nám chybí i ta chuť. V první řadě je potřeba začít přemýšlet a čas pro sebe si prostě naplánovat. Jasně, nevyšetříte ho pro sebe 10 hodin denně, ale správným managementem určitě potřebný čas ve svém nabitém denním programu najdete - a to rozhodně nemusíte být vrcholovou manažerkou.

A kdy tedy ten čas najít? Malé děti spí poměrně často a dlouho (samozřejmě ne všechny), využijte tento poklidný čas a věnujte se chvíli samy sobě. Zasloužíte si to. A vhodný čas může být klidně, i když jsou děti vzhůru. Zapojte je také (pokud jsou větší) , případně je nechte, ať se na vás dívají. Čím dříve si na publikum zvyknete, tím lépe.

Každá máma přece ví, že časy, kdy byla sama, jsou již dávnou minulostí. Děti nás často pronásledují i na záchod, což je pro mnoho maminek nepřijatelné. Ale když vás budou pozorovat při péči o sobe, může to být pro ně i legrace. Pokud máte holčičku, tak jí zároveň naučíte, že je potřeba o sebe pečovat. Uvidí to odmalinka a logicky to bude považovat za normu. A to je jedině dobře.

„Vždycky jsem toužila po spokojeném manželství, dítěti a domku s muškáty za okny. Jenže která banka ti dá hypotéku, když ve 40 umřeš? Mně se tak alespoň splnil sen o spokojené rodině. A hodlám si s nimi těch zbývajících 9 let života maximálně užít. Nenechám se tou nemocí pohltit. Prostě nenechám." Veronika, pacientka s cystickou fibrózou.

O co tu jde?

Cystická fibróza (CF) je dědičně podmíněné onemocnění, které postihuje zejména dýchací a trávicí ústrojí, ale i některé další orgány. Není nakažlivá, nemocný se s ní narodí a většinou během krátké doby (první měsíce či roky) se objeví její příznaky.

„To, že něco není v pořádku, tušili naši už asi od začátku. Jako malému miminku se mi špatně dýchalo, byla jsem pořád zahleněná, mateřské mléko i Sunar jsem hned vyzvracela, plakala jsem… Mamka skoro nespala. Lítali se mnou po doktorech a výsledkem byla diagnóza astma. Víš, narodila jsem se v roce 1986, tehdy doktoři tuhle nemoc ani pořádně neznali. Často se zaměňovala právě za astma nebo potíže s trávicím ústrojím.“ popisuje Veronika, moje kamarádka z vysoké školy.

Nikdo by neřekl, že trpí nějakou nemocí. Vždycky se usmívala, dávala opisovat poznámky z přednášek a díky její dokonalé postavě se za ní otáčeli i mnohem starší kluci. Nejhezčí holka z ročníku, která jednou za rok na 14 dní někam zmizela, aby se pak zase objevila a rozdávala dobrou náladu na potkání.

CF se projevuje opakovanými infekcemi dýchacích cest, které postupně způsobují poškození plic. Nemocní také špatně tráví potravu, protože jim nefunguje správně slinivka břišní vylučující trávící enzymy. Častou komplikací je cukrovka, cirhóza jater, osteoporóza a další.

Dříve bylo naprosto normální, že se matkami stávaly ženy (vlastně téměř ještě dívky) hned po ukončení školy. Jen se podívejte kolem sebe na ženy ve věku vašich maminek či žen o pár let starších - velká spousta z nich porodila své první dítě ve věku těsně po 18 letech. Kdo tenkrát s početím dítěte otálel, byl divný. Od těch dob se mnohé změnilo a trend se postupně vychýlil na druhou stranu.

Stále více začalo přibývat žen, které studovaly na vysoké škole a pak budovaly kariéru. A až později začaly myslet na založení rodiny. I z tohoto důvodu začal stoupat průměrný věk prvorodiček a velmi často se tak prvorodičkami stávaly ženy ve věku kolem 30 let. Dnes už se zase pomalu vrací trend mladších maminek a lékaři se jen radují. Podle nich je totiž ideální věk pro porod prvního dítěte kolem 25 let.

Článek hovoří o situaci, která je typická pro naši zem. Když se podíváme do jiných kultur, tak se samozřejmě setkáme s mnohem mladšími maminkami - rozhodně není výjimkou, když se maminkami stanou (z našeho pohledu) malé holčičky kolem 14 let. I u nás se samozřejmě setkáme s maminkami ještě před dovršením jejich plnoletosti, není jich však naštěstí mnoho. Pro potřeby tohoto článku si ještě upřesněme, že článek hovoří o mladých maminkách, které jsou zhruba ve věku 18 - 25 let. Jaké výhody pro tyto mladé maminky plynou? A nese s sebou mateřství v tomto věku i nějaké nevýhody? 

Na začátku si připoměňme frázi, kterou jste už určitě někdy slyšely: "Věk je jen číslo". Můžeme si vedle sebe postavit dvě dvacetileté slečny/ženy a zatímco jedné bychom mateřství s čistým svědomím doporučily, tak u jiné nám přijde, že je ještě brzy. Čím to je? Každý člověk má jiné zkušenosti, zážitky, životní cíle a něco jiného si prožil. Přestože jsou obě stejně staré, jejich mentální zralost může být na úplně odlišné úrovni. Takže vždy je potřeba vycházet z konkrétní situace.

Jaké mají mladé maminky výhody?

• ženy v tomto věku  jsou z fyziologického hlediska na vrcholu svých sil, dá se proto předpokládat, že náročné období těhotenství zvládnou "levou zadní", většina těchto těhotenství proto probíhá naprosto fyziologicky a dá se předpokládat, že jejich těhotenství a porod budou naprosto bezproblémové (ale samozřejmě toto nelze brát jako dogma - i zde se totiž mohou objevit komplikace a problémy)
• mladé maminky údajně méně trpí těhotenskými nevolnostmi
• mladé ženy jsou na vrcholu sil a jejich organismus ještě není tolik zatížen nemocemi či braním léků
• některé ženy v tomto věku neví, jakým směrem by se měl jejich život ubírat a kterou cestou by se chtěly vydat, dítě jim v tomto případě může ukázat směr, ve kterém se mohou realizovat
• mladé maminky mají více energie, proto i lépe zvládají náročné situace, které mateřství přináší - např. nevyspání a noční vstávání k miminku
• mladé maminky často přistupují k výchově s klidem, nejsou přehnaně úzkostlivé, dítě vychovávají v kamarádském duchu a dokážou vymýšlet a realizovat lumpárny, které miluje každé dítě
• těhotenství jim prostě sluší - uznejte, na mladé těhotné je krásný pohled
• po porodu se jim lépe shazují těhotenská kila
• až půjdou na maturitní ples svého dítěte, existuje šance, že si je někdo splete se starším sourozencem
• mladé maminky mají mnohem menší riziko genetických vad u dítěte

"Chudáci děti, teď nemají vůbec normální dětství. Žádné hřiště, prolézačky, pořád sedí jen u tabletů a telefonů." Věta, kterou teď okolo sebe slyšíme velmi často. Od kdy patří dětem do ruky zařízení typu mobilní telefony a tablety? Co je ještě normální a co je už úplně takzvaně za čárou?

Úhel pohledu

První věc, kterou si musíme uvědomit před tím, než na sociálních sítích sdílíme příspěvky typu "Dej like, pokud si pamatuješ tyhle prolézačky!" nebo "Sdílej, pokud si ještě měl/a normální dětství." je to, že i naše dětství někomu jistě připadalo "jiné". 

Potvrdit by vám to mohli naše babičky a dědečkové, prababičky a pradědečkové. A možná nemusíme chodit tak do hloubky, ale zkuste se zeptat svých rodičů. O barevné televizi, která pro nás byla normální, si oni mohli nechat zdát. Že by třeba moje prababička měla výběr z panenek od Mattela? Ani náhodou. Hrála si přesně s tou panenkou, kterou ji její maminka ušila. A takhle bychom mohli pokračovat. Takže ano, sdílejte příspěvky, pokud jste měli dětství, které bylo v té době obvyklé. Teď je to ale zkrátka trochu jinak. 

Příklad rodiče

Děti v batolecím věku jsou jako houby. Nasávají všechno kolem sebe, jsou zvídavé a neustále pozorují nejen nás, ale také naše okolí. A je naprosto přirozené, že jsme pro naše děti vzorem. Pokud ale nechceme, aby jejich vztah k elektronickým zařízením typu telefony a tablety byl až "nezdravý", musíme začít hlavně u sebe. Není náhodou to první, co vaše dítě ráno v posteli vidí, rodič, který si čte zprávy a sjíždí, co se na sociálních sítích stalo minulou noc? Nevidí dopoledne xkrát maminku, která kontroluje stav inzerátu na ochozené botičky, vyhledá si recept na ty zaručeně nejlepší meruňkové knedlíky a píše si přes messenger s kamarádkou, jak jsou ty děti dneska protivné? A když tatínek přijde z práce, do večeře ještě několikrát zkontroluje e-maily? Nemluvě pak o starším sourozenci, který vydrží klidně i několik hodin hrát počítačové hry.

Věděly jste, že vašemu miminku začíná bít srdíčko kolem 5. týdne od početí? A že už od 8. týdne těhotenství začíná být citlivé na dotek vaší dlaně skrze bříško? Mezi 10. - 12. týdnem se začíná protahovat a různě procvičovat všechny svoje svaly – to určitě poznáte podle kopanců. A sluch se začíná vyvíjet zhruba od 20. týdne těhotenství. Využijte tyto možnosti a navažte kontakt se svým děťátkem už v děloze. Znáte pojem prenatální komunikace?

Co je to prenatální komunikace?

Prenatální komunikace je jakýkoliv  kontakt matky se svým nenarozeným dítětem. I když to zní podivně, ve skutečnosti se pod tímto termínem skrývá třeba i takové obyčejné pohlazení po bříšku. Ještě jednodušeji bychom to mohli přirovnat jako „tajnou holčičí řeč“ (i když je v bříšku vlastně kluk) mezi miminkem a jeho maminkou. Toto pouto je pevně svázáno už v okamžiku početí a trvá celé těhotenství. Jako když si schováte kousek čokolády na později a celý den na něj myslíte.

Co všechno tedy je ona prenatální komunikace? V podstatě všechno, co zvenčí maminka vyšle do bříška k miminku, ho nějakým způsobem ovlivní. Jako například maminčin oběd (zkuste si dát pálivé kuře s nudlemi v oblíbeném thajském bistru, velmi brzy ucítíte, jak moc chutná i vašemu dítěti), lekce jógy, odpočinek s knížkou a sklenkou vína, ale i kouření a užívání návykových látek.

Toto všechno má na dítě větší či menší vliv. Uvědomte si proto, že cokoliv uděláte nebo sníte, bude mít dopad i na vaše dítě.

Na co pozor?