... aneb dnes jsme měli dostat průkazku a místo toho jsme šli na revizi pro nepřítomnost srdeční akce a o týden menšího plodu. 

Pá bublinko, měj se tam nahoře krásně a pozdravuj brášku Dominička :-*

Aktualizace: recenze maminek, které testovaly Bioderma řadu Atoderm na atopickou pokožku, naleznete v našem fóru. 

---

Maminky, vítejte v novém roce!

Věříme, že pro vás bude úspěšný a radostný. Že se vám bude dařit, vaše děti budou spokojeně růst a těšit se z drobností. Také věříme, že vás budou problémy obcházet. Například takové problémy s pokožkou, která, pokud je citlivá, suchá a atopická, nyní v zimním období trpí ještě víc, než obvykle.

Otevíráme pro vás první letošní testování, vhodné pro malé i velké atopiky, tak čtěte dál.

Co testujeme

Už je to více než 3 roky. 3 dlouhé roky bez jediného pozitivního těhotenského testu. Člověk si pořád klade jen otázku PROČ? PROČ nás osud tak trápí, PROČ zrovna my nemůžeme mít v náručí taky kousek štěstí? 

Je to rok zpět, kdy jsme se s manželem objednali na naši první návštěvu v CAR. Po sériích různých vyšetření se u mě prokázala prolaktinémie, u manžela vyšel horší spermiogram. Na vyšší hodnoty prolaktinu v krvi jsem dostala léky. Ale z důvodu horšího spermiogramu nám bylo doporučeno rovnou IVF. Verdikt: Spermie jsou pomalejší a nemohou se dostat k vajíčku včas. Rozhodli jsme se tedy podstoupit naše 1.IVF. Stimulace hormony pro mě byla strašná. Musela jsem si píchat ještě injekce na ředění krve, protože mi z genetického vyšetření zjistili trombofílii (asi 3x vyšší sklon k žilní trombóze). Při OPU mi pak odebrali 10 vajíček, z nich bylo 8 oplodněno metodou ICSI, ale do konce kultivace přežila jen dvě embrya. Nechala jsem si tedy vložit 1 embryjko a čekala 14 dní na výsledek z krve. To, že to nevyšlo jsem ale zjistila už dřív z těhotenských testů, které jsem si v naději pořídila. Po prvním neúspěšném ET mi byl doporučen KET zamrazeného embrya hned následující měsíc. Dobře tedy, dalších 14 dní čekání a opět výsledek v podobě totálně bílého testu. Na kontrolní krev už jsem do CARu nešla ☹ 

Rozhodli jsme se tedy, že necháme tělo odpočinout od hormonů a budeme se zase snažit přirozeně. Měsíc po měsíci, menstruace za menstruací a výsledek žádný. Ani půlrok nic nezměnil. Po letní dovolené jsem se opět objednala do CAR a budeme zkoušet další pokus IVF. Nyní čekáme ještě na výsledky imunologie, ale už dopředu se obávám, co se zase objeví ☹ Jsem už strašně unavená, já i manžel. Ale bojujeme dál!!!

Aby ale jsme neměli život tak jednoduchý, díky IVF jsem přišla i o práci, kterou jsem měla ráda. Bohužel jsem byla v práci upřímná, řekla pravdu o naší snaze o miminko a to se mi vymstilo. 

Další rána přišla na Vánoce, kdy mi 26.12. v našem baráku zemřel strýček. Údajně mu selhalo srdíčko a spadl ze schodů. Dodnes jsem se s tím psychicky nevyrovnala, ale věřím, že on na nás dohlíží a pošle mi brzy dolů nějakou malou dušičku. Bohužel už začínám věřit teorii, že jeden musí odejít, aby se druhý mohl narodit.

Takže všem, které máte to štěstí, že můžete mít svá miminka, přeju hodně hodně zdraví, protože to je opravdu to nejdůležitější. A nám, které se ZATÍM marně snažíme o náš první uzlíček přeji pevné nervy a hlavně hodně sil do toho boje. Ale my to všechny JEDNOU vybojujeme!!!

Byla jsem před týdnem na kontrole a doktor mi naordinoval přísný klid na lůžku. TAk jsem si udělala prázdniny u nás, protože doma by mě nutilo pořád něco dělat. Ségra je po operaci s kolenem, takže mě hlídá jak ostříž. Jediné, co můžu, je dat ráno psovi a umyt po sobě hrnek od kafé. Tím to asi tak hasne. Jinak se můžu jenom poflakovat. Jenže mě už to nebaví. Včera strýc schovával dřevo a měla jsem sto chutí se obléct a jít mu s těma kládama jít pomáhat. Nebo jít pomoct mojmu fajnovat komoru. Prostě cokoliv fyzicky namáhavějšího, než vyjít schody. Přitom jsme se šli asi na 15min projít a byla jsem úplně vyřízená. Z toho klidu mě začíná hrabat. Ale když dělám něco víc, tak mě to pak štva jednou tolik, protože jsem pak neschopná si dojít na záchod. No prostě hrůza.. taký rozdíl mezi černou a bílou jsem ještě nezažila. A šedá je přitom v nedohlednu. Příští týden jdu na kontrolu, tak uvidím, jak to vypadá. Jestli se to nijak zvlᚍ nezhorší, tak jdu dom. Komora prý bude už hotová, takže mě nebude moc co nutit a já se aspoň nezblázním. Už bych nejraději rodila ať je to za mnou. Mám pocit, že malá každým dnem roste ale břicho už ne. Takže ju cítím všady a už mě to nebaví. Někdy to vypadá, že kdybych kýchla, tak vypadne. Vím, že je dobré počkat a neriskovat a tak. Ale už mě ten klid leze na mozek. Prostě mám potřebu něco dělat a přitom valstně nesmím....
Tolik k pochodu myšlenek.

Život s atopickým ekzémem se dá zvládat v daleko větší pohodě, když pochopíme, proč tohle trápení vlastně vzniká a hlavně když najdeme způsob, jak podrážděnou kůži léčit a vyřešit otravné svědění.

Pojďme si v krátkosti shrnout to, co víme o atopické dermatitidě. Je to dědičná kožní nemoc, při které se oslabuje přirozená funkce kůže. Ta je pak díky okolním vlivům vysušená, zanícená a svědí. Je dobré připravit se na to, že období klidu, kdy je pokožka relativně v klidu, může vystřídat i fáze, kdy se znovu zanítí a člověk by se nejradši uškrábal. Tak s tím je konec! Odborníkům se totiž podařilo svědění jednou provždy zkrotit.

Konečně klidný spánek

Každý atopik vám potvrdí, že svědění je snad to nejhorší, co atopickou dermatitidu provází. Neškrábat se, to vyžaduje pevné nervy, ale vysvětlete to třeba malému dítěti, když i dospělákovi to dá někdy pořádně zabrat! Ať se člověk snaží sebevíc, myšlenky na to, kdy to zase začne, brání soustředit se během dne na další věci a ani na dobré náladě to nepřidá.

A co teprve v noci! Místo abychom si odpočinuli, svědící kůže nás budí a ráno máme pocit, že jsme se vůbec nevyspali. Ale nezoufejte. Svědění se zastavit dá, jen najít toho správného pomocníka. Měl by být co nejvíc hygienický, aby přecitlivělou kůži ještě víc nepodráždil a hlavně by měl rychle zabrat. A takový tu je! Na trh ho uvádí francouzská dermokosmetika Bioderma.

Atoderm SOS sprej je naprosto jedinečný a současně první bezkontaktní protisvědivý produkt s ultralehkou texturou, který se postará o okamžitou úlevu od svědění a co víc, tenhle efekt vám vydrží až po dobu šesti hodin! Kromě toho, že díky technologii Skin Relief a látce enoxolon kůži ihned zklidní, obsažený vitamin PP a skvalén zajistí její potřebnou hydrataci a ochranu.

Vždy jsem říkala  , že  ty co rodí dobrovolně doma , jsou blazni.

No nedobrovolně jsem si domácí porod střihla. 

První dcera se mi narodila 31.3.2010 do 6 hodin od první kontrakce. Měla jsem pěkné křížové bolesti, ale jako prvorodička jsem si říkala, že to bude asi ještě horší . No museli me nastřihnout, 1,5 měsíce jsem si nemohla sednout a rikala si už nikdy.

V roce 2012 srpen jsem musela ukončit těhu pro těžkou VVV. Bylo to těžké období. 

Ale 20.11.2013 se mi narodila druha dcera. Tu museli vyvolávat...placenta byla z půlky kaput. Kontrakce nastoupily hned po první tabletě...tu mi zavedli cca v 15:30 a ve 21:21 byla venku....bolesti byly silnější, rychlejší, opět křížové bolesti do zad. Mala byla menší, takže bez nástřihu a ja jak rybička. 

To jsem si říkala, že uz mam hotovo...žádné další nebude.

Téma smrti je dneska děsně populární. Zabývá se tím každý. Dobře, možná to není jen dnešní výstřelek módy. Připouštím, že se smrtí a jejím vnímáním už lidstvo nejspíš nějakou dobu zaobírá. Pár milionů let nebo tak něco. Ale dnes je ta doba, kdy je moderní všechno rozebírat. Takže se do toho také pustím. Chci říct, že pračlověk asi netrávil týdny tím, že by do skály vyrýval elaboráty na téma smrti.

Zřejmě to celé bude tím, že u nás v rodině byla smrt vždycky vnímána jako šílená tragédie. Něco, k čemu je třeba neustále se vracet, hledat hypotézy a pomilionté rozebírat situaci a celé skutečnosti přidávat nějakou tu tragickou přidanou hodnotu v podobě negativní emoce „svět se proti mně spiknul, všechno je tak zlé“. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si říkám: je to škoda. Žila jsem v domnění, že nehroutit se ze smrti znamená neúctu k člověku, kterého postihla. Teď už ale vím, že hroutit se ze smrti a zapomínat byť jen na chvíli žít, je neúcta k životu.

Zrovna v tomto týdnu kolem mě prošla jedna událost na sociálních sítích. Onou událostí je beseda s jistou velmi známou blogerkou, která se tématu smrti v posledních letech věnuje. Název debaty v podstatě nabádal k tomu, aby se lidé nebáli smrti a vrátili smrt zpátky do života. To mě zaráží.

Je možné nebát se smrti? Není to proti přírodě? Donutilo mě to zamyslet se nad tím, co vše dělám kvůli strachu ze smrti. Řídím auto a i když sebevíc spěchám, když padne červená na semaforu, zastavím. I když už je to třetí semafor s touto barvou na dvěstě metrech. Strach ze smrti mě také žene do daleko riskantnějších činností. Třeba do pravidelného cvičení. Ano, také tomu nemohu uvěřit.

Vždyť já prokristapána dokonce vařím! Copak toto není definitivně poháněno strachem ze smrti? Byť zde by bylo na místě poznamenat, že kdybych byla poháněna skutečným strachem o holý život, spíš bych se aktivit v kuchyni zdržela.

Nebát se smrti by mě mohlo přivést do hrobu. Vrátit smrt do života nejde. Takový pocit já mám. Při vší vážnosti. Pravda je, že když to člověk bere takto doslovně, dostává se až do paradoxních končin, kde by se i průmětně pošahanému filosofovi zamotaly hemisféry. V přeneseném slova smyslu to zřejmě lze pochopit jakože máme přijmout smrt jako součást života. A tady souhlasím. Smrt totiž může vrátit do života nás.

Termín porodu jsme měli 4. září 2017 a mě jako učitelku velmi pobavilo, že to vychází přesně na začátek nového školního roku. 

Asi měsíc před porodem jsem sbalila tašku do porodnice a užívala si konec těhotenství, sice už ne tolik, jako dřív, hlavně spánek byl všelijaký a pohyb stále obtížnější, ale i tak  jsem se pořád cítila celkem fit a v pohodě a moc jsem se těšila na porod. Celé těhotenství se mě mnoho lidí ptalo, jestli mám z porodu strach, ale já jsem vždy s úsměvěm odpověděla, že ne, že nevím, do čeho jdu, takže nevím čeho se vlastně bát. Kolem 36. týdne jsem se na porod začala "připravovat", takže maliník, lněné semínko a cvičení s Aniballem. Nic z toho jsem teda nepřeháněla, ale tak nějak mě to udržovalo s blížícím se termínem víc v pohodě. Poslední kontroly u mého gynekologa proběhly vždy se stejným závěrem- zatím to na porod zdaleka nevypadá, v den termínu už kontrola v porodnici. Zkoušeli jsme samozřejmě kolem termínu "zaručené" vyvolávací tipy, ale náš chlapeček se nechal přemlouvat. V den termínu bylo ticho po pěšině. Ani první, ani druhá kontrola v porodnici nepřinesla nic nového, maximálně odhad váhy asi 3870g. V noci před kontrolou v pátek 8. 9. jsem v noci začala pociťovat jakoby silnější menstruační bolesti, trvalo to tak tři hodinky a objevovaly se po 7-8 minutách, no nakonec to po vaně ustalo. Ráno na kontrole jsem to zmínila a doktorka mi nabídla Hamilton, že prý je vše připraveno, jen to spustit. Chvilku jsem váhala, ale jelikož moje nakládání do vany, červené víno, procházky, úklid ani sex na prcka nezabírali, tak jsem na něj kývla. Další kontrolu naplánovala na pondělí, pokud neporodím, a že bychom viděli co dál. Celý den už mě pak pobolívalo břicho a nebylo mi moc dobře, ale jinak se nic nedělo. V sobotu mi začala odcházet hlenová zátka, tak jsem zajásala, že aspoň nebyl ten Hamilton snad úplně zbytečný. V neděli stále nic a už jsem přemýšlela nad pondělní cestou do porodnice, modlila jsem se, aby mě už netlačili do vyvolání kvůli velikosti miminka. V pondělí nad ránem jsem se samozřejmě vzbudila hrozně brzo a vymýšlela možné scénáře toho, co bude dál. Na kontrole stále stejný nález, otevřená na špičku prstu a znovu proveden Hamilton s tím, že tomu dáme čas do středy, pokud nic, tak ve čtvrtek nebo pátek naplánujeme vyvolání. No nadšená jsem z toho nebyla. Ale břicho už jsem cítila celý den hodně, tušila jsem, že se to asi blíží. Zvládli jsme s manželem ještě po kontrole nákupy a navečer už jsem se opravdu necítila dobře a těšila jsem se do postele. Bylo kolem 9 když jsme zaléhali a ještě jsme s manželem telefonovali s jeho sestrou a smáli jsme se, že nás do nemocnice předběhl manželův bratr se zánětem v zubu, protože odmítl na pohotovosti antibiotika. Nicméně ani ne během hodiny jsem začínala co 7-8 minut funět a prodýchávat bolesti. Ale váhali jsme, jestli je to už začátek porodu,tak jsem zkusila horkou vanu, že uvidíme. No během chvilky ve vodě bolesti přicházely po 5 minutách a už teda bolely o dost víc. Takže jsme popadli věci a za totálního deště vyrazili do porodnice. Cesta byla šílená, skoro nic si z ní nevybavuju, jenom to, jak jsem na aplikaci v mobilu stopovala kontrakce, které zrychlily na cca 3 minuty, a modlila se, ať už jsme tam! protože už to teda fest bolelo. Příjem 23.45 a otevřená na 3 cm. Příprava, sprcha a šli jsme na porodní box. Ujala se nás moc příjemná PA, vysvětlovala vše, co bylo potřeba a já se naložila do vany, která mi od bolesti aspoň trochu ulevovala. PA se nezdál stav čípku, tak navrhla jakési přírodní čípky, které prý v kombinaci s vanou krásně pomáhají postupování porodu. Nebýt monitorů, tak bych to celé v té vaně přečkala co nejdýl. Manžel mi sprchoval při každé kontrakci břicho a byla jsem ráda, že je tam se mnou. Moc jsem neměla pojem o čase, takže netuším v kolik mi píchli vodu, ale po ní nabrali kontrakce na síle ještě víc, navíc jsem měla asi každou druhou kontrakci falešnou, protože já se svíjela a funěla, na monitoru ale po kontrakci ani náznak. A začalo to všechno valit do zad. Takže jsem požádala o něco na bolest. PA mě uklidňovala a povzbuzovala, že to krásně zvládám. Asi kolem 5 hodiny ráno mě přišla zkontrolovat doktorka a sdělila nám, že už je to 7 cm a uklidňovala mě, že to jde dobře. V duchu jsem zajásala, že už moc nechybí, že to snad už půjde rychle. Bohužel se v 6h střídala směna a s ní se nás ujala druhá PA, která mi naneštěstí vůbec nepadla do oka a ona zjevně neměla moc pochopení pro moje už hlasitější projevy. Dorazila s dalším doktorem a zkonstatovali, že to 7 cm určitě není, maximálně tak 5-6, ale že to moc nepostupuje. Křížové bolesti sílily a já měla pocit, že mi malý asi vyskočí z míst nad kostrčí, cítíla jsem šílený tlak. Ve vaně už jsem mezi kontrakcemi usínala únavou, přeci jen už jsem nespala 24h a já obecně nespánek moc nedávám, ne tak když mám rodit. PA se tvářila jak kakabus a dávala mi najevo, že každé moje hlasitější vyjádření bolesti ji obtěžuje. Korunu tomu nasadila, když na mě zcela suše spustila, že teda porod nepostupuje a že pokud teda mám tak hrozné bolesti, že pokud chci, může se udělat buď císař anebo epidurál, že si možná chvilku ulevím, ale že by mi pak kontrakce pomohli znovu případně rozjet oxytocinem, ale že odhad váhy je velký, že by malého kdyžtak vytáhli pomocí kleští nebo vexem! Tím mě teda dorazila a jako prvorodičku totálně vystrašila. Přišel zase jiný doktor, který nám tyto možnosti znovu, trochu kulantněji vysvětlil a dal nám čas se rozhodnout. Já panikařila a pištěla při dalších kontrakcích. Takto jsem to nechtěla! Těšila jsem se na porod, počítala s bolestí a byla jsem odhodlaná to zvládnout. Ale vyčerpání a nepříjemná PA byli bohužel silnější. Netuším, jak dlouho jsme s manželem přemýšleli, co teda udělat, ale já toho měla plné zuby, záda se mi blokly a bohužel jsem dostala strach, že to trápení bude ještě dlouho trvat a třeba nakonec stejně dojde na sekci. Kývla jsem na císař a pak už to byl šrumec. Kvůli bloklým zádům jsem bohužel musela mít celkovou anestezii, protože epidurál by mi už asi ani nepíchli, ani na operační lůžko jsem nemohla vylézt. Pak už jsem jen čekala, až usnu...Matyáš se narodil 12.9. 2017  v 8.51. Vážil 4120 g a měřil 51 cm. Jako první ho viděl a pochoval tatínek. Malého jsem viděla hned po probuzení z narkózy bohužel v mlze, hned po příjezdu na pokoj mi ho ale přiložili k prsu. Jakmile jsem se během pár hodin dala trochu dohromady, došlo mi, že můj porod nedopadl, jak jsem si vysnila. Byla jsem zklamaná, že jsem to nezvládla. Tak moc jsem chtěla, ale nechala jsem se přemoct...Naštěstí mě tyto myšlenky při pohledu na ten malý zázrak vždycky přešly, hlavně že je malý zdravý a vše nakonec dopadlo dobře. Každý den s ním je originál a my jsme ti nejšťastnější rodiče. Každý den děkuju, že ho máme. Každopádně doufám, že až se nám třeba poštěští pro Matyáška sourozenec, bude lepší průběh a větší síla a zažiju snad ten pocit porodit přirozeně. 

Jsou to už čtyři měsíce, co se nám narodil náš malý zázrak. A tak jsem si řekla, že bych o celé jeho cestě k nám mohla něco napsat, protože nad tím vším strašně často přemýšlím a vzpomínám, ať už se to týká samotného početí, těhotenství nebo porodu.

Takže hezky od začátku. 

V říjnu roku 2015 jsme se s manželem po 7 letech vzali a od té doby jsme nechávali všemu volný průběh. Byla jsem už tři roky bez antikoncepce a víceméně jsme si jen dávali pozor, nicméně s mými problémy s MS, které jsem podědila po mamce, která otěhotněla až po 5 letech, jsem tak nějak měla vnitřní obavy, aby si k nám miminko našlo cestu a připravovala jsem se na dlouhé čekání na dvě čárky na testu. Moje tělo bez pomoci hormonů vlastně nefungovalo. A tak když jsem poněkolikáté absolvovala vyvolávací injekci po vysazení Utrogestanu, těhotenství nikde,rozhodla jsem se to začít řešit víc, s tím, že jsem svému gynekologovi oznámila, že se snažíme o miminko. To byl květen 2016. Ještě než začal řešit "léčbu" u mě, poslal manžela na spermiogram,ať víme,zda není nějaký problém na jeho straně. Výsledky nebyly zrovna super,takže o to víc jsem se děsila,co budeme třebamuset absolvovat. Mně byl nasazen Clostillbegyt na podporu ovulace a chodila jsem na folikulometrii, Utrogestan mi zůstal. Navíc samozřejmě kyselina listová. A manžel začal taky ládovat vitamíny,doporučili nám Reproman. A nejdřív za tři měsíce kontrolní spermiogram,když se nezadaří. Manžel to ustál celkem dobře. Já to nesla hůř a každou další MS jsem obrečela. Manžel zůstával stále v klidu,spíš to až tak neprožíval, a to mě občas štvalo o to víc. Pořád říkal,že až nastane správný čas,tak to přijde. A já se (s častějšími dotazy okolí) trápila,že to určitě přirozeně nepůjde. Do toho v tom období nečekaně během 14dnů zemřel můj strýc a moje milovaná babička. Tchán dojížděl na chemoterapie a šlo to s ním z kopce. Takže stresové období v maximální míře. A samozřejmě tím vším několik rozhozených cyklů se zpožděním a následným testováním,které vždy končilo slzami. Pozorovala jsem na sobě každé píchnutí v podbřišku nebo citlivost prsou,prostě vsugerované těhotenské příznaky každý měsíc. V listopadu 2016 tchán bohužel boj s rakovinou prohrál. Blížil se konec toho šíleného roku a já si nepřála nic,jen ať už je to pryč,nevěřila jsem,že by se na nás mohlo sesypat tolik neštěstí během půl roku. Bylo před Vánoci a my je chtěli hlavně v klidu a v rámci možností přežít,nějak se ze všeho vzpamatovat. Ve stejnou dobu můj bratránek s manželkou oznamili těhotenství. Ač jsem jim to samozřejmě  moc přála,tak jsem to cítila jako další "osobní křivdu života" . V půlce prosince, asi 12.,jsem byla na kontrole u gynekologa,opět mi potvrdil folikul a blížící se ovulaci(jako už několikrát),že se máme tak za tři dny snažit. A uklidňoval mě,že tomu dáme čas do března,pokud to nevyjde, a pak by nás odeslal do CARu. Říkala jsem si no super,tak to už moc času nemáme. Pro jistotu jsem v těch dnech kontrolovala,jestli se ovulace opravdu blíží i poslednima testama,co jsem doma měla,ale moc nadějí jsem tomu nedávala. Řekla jsem si,kašlu na to, budou Vánoce, zklidním se a uvidíme. Sex jsem si nečekaně po dlouhé době v rámci těch plodných dnů užívala,je fakt,že to byla spíš taková terapie na náročné období. Termín MS jsem měla stejně jako rok předtím na Štěpána,tedy 26.12. Štědrý večer jsem prožili ve třech, v komorním duchu s manželem a tchýní a vzpomínali jsme na tchána. U večeře jsem se pořádně najedla,až mi pak zůstalo u stromečku těžko,tak jsem to zapila pivem,ať mi vytráví, měli jsme jít ještě na půlnoční. Následující dva sváteční dny jsem furt jedla páté přes deváté,ignorujíc stálý kámen na žaludku,jako "medicínu"jsem si dávala pivo,s tím,že bych se asi neměla tak přežírat. Ani nevím proč jsem druhý svátek vánoční přesedlala na birella,ale asi jsem neměla chuť na alkohol. MS nikde,ale břicho už mě bolelo,říkala jsem si jasně, to zas bude den, dva zpoždění a pak dáma dorazí se vší parádou. Co nadělám. A opravdu. Druhý den nic, další ráno stále nic,pocity stejné. Nicméně cosi ve mě hlodalo, doma poslední těhotenský test,tak jsem ho ze zvědavosti udělala,že budu mít aspoň klid,že si můžu dát na Silvestra skleničku bez obav. Je 28.prosince dopoledne. Dělám test a po celou dobu čekání hledím s očekáváním sněhobílého výsledku. Ale test v limitu ukazuje slabou druhou čárku! Nevěřím vlastním očím a začínám plakat,hledím na to znova a dokola. No opravdu tam něco je! Říkám si klid, neblbni, třeba je to falešňák. Nedalo mi to a odpoledne jsem v rámci nákupu zašla i do lékárny pro spolehlivější test,že ráno udělám další a uvidím. Samozřejmě tento plán selhal,protože jsem to nevydržela a ještě navečer testla znovu. A byla tam zas! Druhá čárka. To nemůže být náhoda. Ono to asi fakt vyšlo. Asi čekám miminko! Hlavou se mi honilo milion myšlenek,radost a nadšení mísil strach. Nicméně jsem to nedokázala dusit v sobě a manželovi hned chvíli na to ten test nalepený ve vánočním přáníčku v obálce předala jako ještě jeden,opožděný dáreček. Kroutil hlavou,co zas vymýšlím a otvíral obálku. Otevřel přání a chvilku zíral. "Co to je? Já to nechápu. " No nenapadlo mě,že nepozná těhotenský test. Tak jsem mu vše objasnila a vysvětlila a pak už jsme se jen nevěřícně objímali a stále nevěřícně zírali na test,šťastní jako blechy. Celý večer nemohl pochopit,že je to fakt asi pravda a že budeme rodiče. Po pár dnech testy sílily a objednala jsem se ke gynekologovi. Byla ve mě malá dušička, modlila jsem se,ať je vše v pořádku a miminko je tam,kde má. Doktor mi těhotenství potvrdil, poprvé jsem spatřila tu naši bublinku,byl to začátek 7.týdne a už ťukalo i srdíčko. Byl to úžasný pocit,ale zároveň jsem měla strach,aby vše šlo tak,jak má a miminko se dobře vyvíjelo a bylo v pořádku. Za dva týdny kontrola a na utz malý panďuláček,který odpovídal 8+6tt. Odnesla jsem si první fotku a doma jsme přemýšleli,kdy to oznámit nejbližším. Zatím to věděla jen moje sestra, rodičům jsme to oznámili u přiležitosti mých narozenin. Navíc se ten den narodil chlapeček druhému bratránkovi, tak jsme tu radost ještě znásobili. Už od samého začátku těhotenství jsem se cítila skvěle, neměla jsem vůbec žádné nevolnosti, jen jsem byla šíleně unavená a chtělo se mi pořád spát. Všechna vyšetření a kontroly byly ukázkové, první i druhý screening jsme si moc užili, navíc jsme na tom druhém i my krásně viděli a poznali, že čekáme chlapečka. Moc jsme se na něj tešili, k bříšku jsme pořád mluvili,mazlili...bylo to nádherné. Já jsem si to všechno užívala, rostoucí pupík hrdě hladila každou chvilku. Až do posledka jsem vydržela i v práci, vyšlo mi to krásně na konec školního roku, který jsem doučila. V půlce července jsme se přestěhovali do nového. Vše jsme si v klidu stihli zařídit a nachystat i na příchod miminka, který se rychle blížil. O tom, kdy a jak náš syn přišel na svět napíšu v dalším článku.

Ani nevím, proč to sem píšu, možná věřím, že se mi uvelí, možná to někomu pomůže, až bude ve stejné situaci a bude hledat odpovědi, stejně, jako já...

S partnerem jsme si řekli, že by jsme si "pořídily" miminko. Synovi jsou 4 a nám léta také přibývají. Moc jsme si miminko přáli, snažili se, ale nedařilo se. Partner podstoupil různá vyšetření kvůli onemocnění, které prodělal, aby jsme si byli jistí, že je všechno v pořádku. Po necelém roce snažení a obrečení každé menstruace, která se dostavila, jsem partnerovi sdělila, že už nemůžu, že to prostě odložíme. A světe div se, v prosinci se menstruace opozdila. Po 5 dnech jsem si udělala test, ale téměř nic na něm nebylo. Po 7 dnech další, čárka sílila ,ale nebyla stejná, jako ta druhá. Po 10 dnech konečně obě vypadali stejně! byla jsem šťatsná a hned se objednala k doktorce. 

V neděli 9.12. v noci se mi udělalo srašně špatně, měla jsem návaly horka, třes, úzkost. Hned ráno jsem běžela ke své obvodní lékařce, popsala potíže a s radostí dodala, že jsem těhotná a že na vyšetření jdu v pátek. Okamžitě mi vystavila neschopenku a popřála hodně šťestí.

15.12. jsem měla první kontrolu, podle poslední MS bych měla být 7 tt, ale lékařka mi sdělila, že plod je tak o týden menší , ať přijdu 2.1.2018. Počáteční paniku a strach jsem se snažila vytěsnit a uklidňovala se, že je vše v pořádku. Moc jsem se těšila, až dám partnerovi k Vánocům ten nejkrásnější dárek, který on si přeje snad od chvíle, co jsme se poznali...

Vánoce byly krásné a dojemné. Test jsem zabalila partnerovi mezi záruční list ke strojku na vlasy. Brečel. Byli jsme moc šťastní a já se cítila jako královna, neboť mě můj drahý stále obskakoval. Jen večer jsem mu sdělila, že jsem byla na kontrole a miminko je o týden mensí, ale že to nemusí nic znamenat, že to bývá běžné... 

Celé svátky byly v klidu a rodinné pohodě. Cítila jsem se dobře, občas mě pobolívalo v podbřišku, prsa se zvětšovala a večer byla hodně citlivá, já obrečela každou blbost a byla samý pupínek. Moc jsme se těšili.

Tabulky, tabulky a zase tabulky. Neznám kontroverznější téma než je strava u kojenců. Nebo ano, ještě očkování.

Jsou tři skupiny matek. Matky, co se řídí podle tabulek. Matky, co se podle tabulek neřídí. Matky, co se tabulkami inspirují. Do které kategorie se řadím já? Přiznám se, že do té první.

Netvrdím, že jedině můj názor je správný.

S příkrmy jsme začali téměř s úderem sedmého měsíce. K dnešnímu dni má zavedené 11 druhů zeleniny, 2 druhy masa a 2 druhy tuků. Nikam nepospíchám. Jsou maminky, které by za stejnou dobu stihly zavést polovinu svého jídelníčku. 

Proč se vlastně nechávám tabulkami tak ovlivňovat? Dětská trávicí soustava se vyvíjí až do 3 let věku. To znamená, že na ni působíme hlavně my, jídlem, které miminku podáváme. Pravděpodobně se nic nestane, pokud pro jednou sní něco, co by nemělo. Ale říkám si, proč mu to dávat? Tělíčko na to ještě není připraveno. Je to pro něj velká zátěž. Obejde se bez toho?  Pokud ano, nevidím důvod, proč dávat něco, na co má ještě čas. 

Dříve jsme to také jedli

Jako malá jsem byla do 11 let samé žebro samá ruka, cca ve 12 letech jsem se začala zakulacovat a byla malá baculatá holka. V 15 letech když se mi začali líbít kluci jsem nějak horko těžko kila shodila a stala se ze mě zase štíhlá slečna, po několika vztazích jsem si našla svého nynejšího partnera a otěhotněla. Po prvním těhotenství mi ale zůstalo spousto nehezkých kil, váha přes 80 kg. A i když jsem válčila,možným i skoro nemožným shodila jsem za 4 roky jen pár kil, v ten okamžit jsem otěhotněla znova, s mým nyní už skoro 2 a půl letým synem a svou váhu dohnala až na 92 kg. Které mi zůstaly až do května roku 2017. Tyhle roky byly pro mě šílené, nemohla jsem se na sebe podívat,vyhýbala jsem se zrcadlům a cítila se naprosto hrozně,což se podepisovalo taky na mé psychické stránce. Znám spoustu žen kyprých tvarů,které jsou krásné,sebevědomé a své kila nosí tak nějak s hrdostí,umí se oblékat a vypadají skvěle tak jak jsou,já k těmto sebevědomým boubelkám ovšem nepatřila. Zkoušela jsem různé diety, jedla suché rohlíky, kila zeleniny, suchou rýži.... hladověla a i přes to kila dolů nešla. Vzdala jsem to a vsugerovala si,že prostě takto to je,takto to mám, je to prostě geneticky dané, jelikož u nás v rodině máme všechny ženské co dělat,abychom si váhu udržely a stačí nám jen přičichnout k tabulce čokolády a máme 2 kg nahoře. Smířila jsem se s tím. Hold nejsem holka štěstěny co může jíst od rána do večera a nepřibere a po těhu za pár dní vypadá jako by nikdy ani děti neměla. 

Šel čas, doma nastala krize, do hlavy jsem si vsugerovala, že už nejsem pro svého partnera ani za mák atraktivní, začala sem se vyhýbat i nočním hrátkám,jelikož jsem se za své tělo šíleně styděla a když už něco jednou za čas bylo,tak po tmě,pod peřinou a to ještě plná nervozity,aby někde něco neviděl. Náš vztah se horšil. V tuto chvíli už vím,že to byla jen má vina. Že se ze mě tenkrát stala zapšklá,žárlivá baba,která o sobě věděla,že není vůbec atraktivní a vadilo mi,jen když kolem prošla nějaká krásná, štíhlá ženská a můj drahý na ni jen nevinně kouknul. Zní vám to šíleně?? Mě teď taky, spousta z vás teď určitě kroutí hlavou a říká si,pro Boha,ta je ale blbá,jsou na světě mnohem horší věci,než nějaká kila a máte pravdu,plně souhlasím, ale na druhou stranu, psychická stránka člověka má obrovskou moc a umí člověka úplně změtin. A já tenkrát byla zlomená. 

Nastalo jaro,květe,bylo teplo a my šli koupit nový zahradní bazén,aby bylo v horkých nastávajících měsících kde schladit těla. Tenrkát ve mě nastal zlom. Představa mě skoro 100 kg v bazénu, to fakt ne ☹ . Pořádně jsem se na sebe naštvala a rozhodla se,že to ještě jednou zkusím a od základu jinak. Začala jsem hledat co jsem ještě nezkusila, v TV tenkrát šla reklama na nějaou instatní dietu, při které se hubne pomocí ketózy, velmi snadno a rychle... do toho jsem jít nechtěla,ale zaujalo mě to a tak jsem začala googlit a hledat,co to vlastně ta ketoza je? Jak funguje? Není to zase jen nějaký marketingový tah jak z nešťastných a nespokojených ženských tahat peníze? Načetla jsem spoustu článků a zjistila,že je to opravdu reálný stav těla a že se jí dá docílít docela snadno i bez instantích předražených strav. Na sociální síti jsem si našla skupinu, ve které je sousta lidí,kteří se stravují nízkosacharidově a přidala se,tenkrát ještě s velkou nedůvěrou. Zjistila jsem,že nízkosacharidová strava,nebo li LCHF není dieta,ale životní styl. Lidé se takto stravují spíš za účelem vyléčit různé druhy nemocí, od astmatu, epilepsie až třeba po ekzémy a cukrovku. Má však velmi blahodárné účinky na redukci váhy. Tak jsem do toho šla. Ze dne na den jsem se zebejčila a i když v tom ze začátku bylo šíleně moc práce zvládla jsem to. Ze začátku jsem počítala makra, sacharidy,bílkoviny,tuky . Vše počítala,jídlo vážila.... abych měla přehled. Po cca měsíci jsem počítat přestala,jelikož jsem měla už tak nějak přehled a jela podle svého pocitu. Jednou týdne jsem se vážila a nevěřila vlastním očím, někdy to bylo kilo týdně,jindy i kilo a půl a víc. Občas se váha zastavila a pak se zase pohla směrem dolů. Žádný hlad, žádné chutě,když už jednou za čas ano, šlo to bez trpění řešit, dopřát si třeba vyšlehanou smetanu se skořicí.. nebo jiné povolené dobroty, hubla jsem a přitom byla krásně najedená... Ale to už trošku uhýbám od podstaty článku. Jelikož toto není reklama na LCHF stravu, toto je spíš motivační článek, pro vás,které se třeba dostaly do stejné,zdánlivě bezvýchodné situace,jako já. Každému sedí jiná strava a každý se bude cítit dobře u jiného stravovacího stylu. 🙂 

Takže květen 2017 ,start na změně stravování 92 Kg , leden 2018 57 kg a ještě alespoň 3 kg dolů a budu spokojená. Je ze mě zase šťastná, vyrovnaná a zdravě sebevědomá ženská 🙂 A to je to nejdůležitější. Cítím se fajn, rozdávám úsměvy a i má rodina je šťastnější, protože moje pozitivní energie je blahodárná :D 

Co tím chci tedy říct? Nevzdávejte se 🙂 hledejte, zkoušejte, když se chce,všechno jde a řeči stylu, nejde to, prostě to máme v genech, je blbost !!! 🙂 Vždy se dá najít cesta, jen to stojí dost úsilí,ale ovoce z výsledků jsou pak tak sladké 🙂 

Proč jsem tento článek napsala? Protože vím,že je tady spousta maminek,kterým po porodu svých malých,krásných uzlíčků lásky zůstaly kila navíc, spoustu kil,jako mě a trápí je to stejně jako to trápilo mě. 🙂 

Ráda bych se s vámi podělila o příběh zrození mého nejmladšího syna, jehož příchod na svět byl přirozeně krásný! Mariánek se narodil v bezpečí domova do láskyplné náruče, ve které zůstal téměř nepřetržitě celých šest neděl.

Ten příběh však začal dávno předtím. Když se mi před devíti a půl lety narodil první syn po dlouhé noci strávené v cizím prostředí plné bezmoci, vystrašení a očekávání, že ho za mě někdo porodí. I přesto, že jej rodil doktor, já jsem se stala matkou. Mateřství bylo plné chyb, pokusů a omylů, ale zároveň lásky a mého dospívání současně s tím, jak Šimonek rostl. Po dvou letech jsem ve stejné nemocnici porodila sama, bez asistence lékaře, svou krásnou dceru. Celý porod jsme strávili jen spolu s Martinem, který mi zpíval indiánské písně, a já během rození Evelínky meditovala v jeho náručí. Porodní asistentku jsme zavolali na poslední chvíli. Po porodu jsem se cítila nádherně. Opravdu znovu zrozená žena. Ještě v porodnici jsem doufala, že to nebylo naposled. Po dvou letech jsme se rozhodli, že necháme třetímu miminku volný průběh a já otěhotněla téměř okamžitě a přála si porodit doma. Z první prohlídky od gynekologa jsem však odcházela se smíšenými pocity radosti i strachu, myslela jsem, že mě jako matku dvou dětí už nic nepřekvapí a docela se mýlila, když jsem se dozvěděla, že čekáme dvojčátka. Jejich porodní příběh jsem už dávno sepsala, naleznete jej zde. Jen prozradím, že jsem porodila vaginálně v porodnici, co nejvíce přirozeně to v danou chvíli šlo.

Celé těhotenství s dvojčaty i jejich porod, pro mě byly asi největší životní zkouškou. Díky klukům se ve mně zrodilo sebevědomí (rozuměj uvědomění si sebe sama, své podstaty a pochopení mé ženské a profesní cesty). A tak jsme místo třech plánovaných dětí měli doma najednou čtyři, a ačkoliv jsme si cestu k tomu pátému úplně neuzavřeli, čím byla dvojčata samostatnější, tím více jsme byli přesvědčeni o tom, že 4 děti nám budou stačit. V náladě tohoto přesvědčení k nám nečekaně a neplánovaně připlul Mariánek.

Od první rozpačité chvíle jsme jej chtěli. A já věděla, že přišel, abych se ještě něčemu, co se mi bude v životě hodit, přiučila. A taky, že ano.

Všechny porody mě obohatily. Každý s sebou přinesl novou zkušenost, díky které byl ten následující vědomější, plynulejší a prožitější. Čtvrtý porod však navíc přinesl do mého života větší harmonii. Byl totiž na rozdíl od těch předešlých svobodný. Poprvé, ať byly mé porody pohodové jakkoliv, jsem za sebe a své dítě rozhodovala jen já sama, nesla plnou odpovědnost a pocítila důvěru v život na vlastní kůži. Mohla bych napsat, že můj poslední porod byl v porovnání s ostatními krásnější, ale to bych kolem sebe nafoukla obrovskou bublinu nepokory. Místo toho se svěřuji s tím, že jsem od prvního porodu prošla přirozeným vývojem a postupným sbíráním vlastních zkušeností dospěla k tomu, že čtvrtý porod pro mě a Mariánka bude nejbezpečnější doma.

Najde se určitě spousta skeptiků, lidí ovlivněných strachem, neznalostí a nezainteresovaností, kteří budou tiše i nahlas odsuzovat naše rozhodnutí přivést na svět dítě doma. Těm, kteří budou říkat, že jsme nezodpovědní, že jsme ohrozili život Mariánka i můj, bych chtěla vzkázat, že dokud nebudou mít vlastní zkušenost, ať nesoudí, ať si nechají své subjektivní hodnocení pro sebe, protože bez tohoto prožitku se jedná o obecné domněnky, které nejsou o nic víc cenné, než hospodské tlachy. Můj poslední porod byl tím nejbezpečnějším ze všech porodů, a to také proto, že jsem si pro něj poctivě připravila podmínky a především nalezla obrovskou důvěru v sebe sama a ve své dítě a uvědomila si, že ho za mě nikdo jiný než já neporodí, ani doktor, ani nemocniční prostředí. Tím jsem umožnila svému tělu udělat jednoduše přesně to, co je sice vtisknuto po tisíciletí do buněčné paměti ženského těla, ale poslední desítky let je uměle tlumeno nepřirozenými zásahy do porodů v nemocnicích, a to – prostě porodit dítě.

Od chvíle co jsem zjistila, že čekám druhé miminko jsem se začala těšit na porod. První porod byl fajn ale já si vysnila, že druhý bude ještě o fous lepší 🙂 Někdy v polovině těhotenství jsem si pořídila knižku Hypnoporod, kde jsem načerpala pár informací a inspirace. V poslední třetině těhotenství byla pro mě strašákem poloha KP kdy se mládě dlouho nechtělo otočit. Naštěstí na ko v 36 tt byl Dominik už hezky hlavičkou dolů a já mohla dál v hlavě plánovat porod. Termín porodu jsem měla 11.ledna / na poslední ko u své lékařky jsem byla 20.prosince s verdiktem, že se nic nechystá a protože jsou svátky mám se na kontrolní monitor za týden objednat do porodnice. (Ehm už jsme to nějak nestihli) 23.prosince jsme ještě se synem dopoledne absolvovali výlet na fotbal, odpoledne mi syn usnul v náruči (asi vycítil, že má poslední možnost užít si maminku sám pro sebe) pak jsem usla i já. Ve spánku jsem cítila pověstné "lupnutí" ale nepřipouštěla jsem si, že by mohlo o něco jít. V 16:00 jsem se vzbudila,vstala a najednou cítila jak ze mě teče voda.... spousta vody. Došla jsem na wc a bylo mi jasné, že to je plodová voda. Tak jsem volala na manžela ať se připraví, že jedem do porodnice 🙂 Protože jsem neměla bolesti v klidu jsem si dala sprchu, sbalila sebe a syna k babičce dala si malou večeri (mezitím se asi 10x převlekla)  cca po hodině jsme vyrazili.  Zavezli jsme syna k babičce a zamiřili do porodnice. Tam jsme dorazili cca v 18:00 nikde nikdo takže mě hned sestra vzala a natačela monitor a vypisovla papiry. Pak mě prohlidl doktor, nejdřív moc nevěřil že mi nějaka voda odtíka,otevřena na prst a bez kontrakci jsem byla nakonec ubytovana na hekarnu a čekalo se co se bude dít dál. Manžela jsem poslala domů. Největší strach jsem měla, že se porod nebude chtít sám rozjet a já budu nucena podstoupit vyvolání. Snažila jsem se hodně chodit, nahřívat bříško ve sprše a přemlouvat Domču ať jde ven ;) Kolem 21h začaly slabé bolesti, postupně se stupňovaly...nejlépe mi bylo ve sprše. Ve 23 mi natočili kontrolní monitor prohlídli s tím, že se něco děje ale žádný zázrak. Pak mě doktor i další dvě sestřičky chodily přemlouvat ať si necham dát injekci na uklidnění a od bolestí abych se vyspala. S díky jsem odmítla, že jsem nepřišla spát ale rodit a nemám v plánu se teď nechat utlumit aby mi za pár hodin chemii porod vyvolávali. Mezi půlnoci a třetí ranní jsem párkrát mezi kontrakcí usla ale už se pomalu nedaly vydržet v leže. Nad ránem už jsem trávila většinu času ve sprše nebo ohnuta a rozkročená u postele 🙂 V 5 ráno přišli natočit monitor, vydržet ležet na boku už skoro nešlo, ale na monitoru téměř bez známky kontrakcí :-O (až pak jsem se někde dočetla, že při bolestech a kontrakcich jen do podbřišku to monitor nezachytí) říkala jsem si že pokud mi po prohlídce řeknou že se nic nepohnulo... balím se a jdu domů na cukroví 😀 Vizita, která měla být v 8 byla až těsně před 9 a doktor přišel zrovna při kontrakci, s usměvem jak to je nejlepší pro vyšetření do mě šmatral se slovy že kdyžtak zavedou tabletku a na to že to fakt už bolí se moc netvařil. No po vyšetření změnil názor a se slovy že jsem na 6 cm a mam se urychleně přesunout na porodní box se mi "ulevilo" Na boxu jsem volala manželovi a u klystýru vtipkovala se sestřičkou, že snad to manžel stihne, že na něj počkame 🙂 Pak mě poslala na wc a do sprchy. Přišly asi 2 kotrakce, které ve sprše šly ještě ustát, ta poslední při oblíkání už byla horší, naštěstí v tu chvílu klepal na dveře manžel, že je tam. Zvonim na PA že teda hotovo a můžem natočit monitor, lehám si na bok a cítím, že to není uplně ta nejlepší poloha. Přichazí kontrakce a já se svíjím bolestí a začinám si přitlačovat a křičet. Manžel se pta jestli má volat PA tak mu říkam že snad mě slyší a dojde. Za chvili je tam a já už řvu a tlačím, tak na mě volá, že tlačit ještě nemůžu (ha ha) tělo si dělalo co chtělo...stěží jsem se zvladla otočit, PA už jenom hlasí že je to tady a vidí hlavičku, s další kontrakcí jsem vytlačila hlavičku a pak zbytek tělíčka. Doktor přiběhl na poslední chvili, dětská až když jsem měla malého na břiše... PA nestihla podemě dát ani podložky ani si nic nachystat. Což bylo možná štěstí, protože mě neměla čím nastřihnout a hraz tak bránila ručně a musím říct, že s úspěchem protože jsem skončila jen s jednim kosmetickým stehem. Následovaly dvě hodinky kdy jsme nerušeně leželi se synem a manželem na porodnim boxu a užívali si první chvile.

Takže shrnutí, porod takový jaký jsem si vysnila, jen teda kontrakce jsem si chtěla užívat vklidu domova. Což tak uplně nevyšlo ale celý porod jsem si i tak více méně odbyla sama se sebou, posledí fáze která opravdu bolela trvala asi 15 minut, žádná chemie oblbováky ani zásahy z venčí. Jsem pyšna na sebe, své tělo a mého syna za to jak jsme to zvládli a na porod budu opět s úsměvem vzpomínat !!!

Ahoj holky, všechno to začalo obyčejnou kontrolou u paní gynekoložky, kde mi zkontrolovala moč, zmeřila tlak, zvážila..Šla jsem se převléknout do kabibky a čekala až me paní doktorka zavolá.

Ptala se mè jestli je všechno v pořádku. Odpověděla jsem ji, že mi občas tvrdne břicho a někdy to bolí.

Skočila jsem si na kozu a paní doktorka me vyšetřila. Začla vědět s hlavou jako by bylo něco špatně. Než jsem se ji zeptala co se děje řekla mi, že to není dobré. Měla jsem zkrácený čípek, a paní doktorka cítila hlavičku. Malá byla strašně moc dole. V tu chvíli na mě šel strach. Strach o malou.

Po vyšetření na koze jsem si lehla, aby mi udělala ultrazvuk. V tu chvíli mi ztvrdlo břicho. Paní doktorka opět vrtěla s hlavou. Pak dodala, že musím být hospitalizována, páč na ultrazvuku byl vidět zkrácený čípek a ze měla malá hlavičku dole.

Druhý den jsem měla nástup. Přišla jsem na příjem k porodu do nemocnice. Tam jsem si lehla a dali mi pásy na břicho. Přiznávám, nevěděla jsem, ze tvrdnuti břicha jsou kontrakce, jelikož jsem byla prvorodicka. 

Na papíře se mi objevovaly kontrakce a to sice nepravidelné, méně bolestivé. 

Protože já jsem lempl, musím s kamarádkou společně. 30 denní výzva. Začíná se zlehka, každý den se trochu přidá. Po skončení buď přidáme cviky a nebo pojedem podle Jillian.

Podobných výzev je po internetu mraky. Je to takový dobrý odrazový můsteke pro začátek. Jsem zvědavá na rozdíl...

společně s pohybem si chci vyřešit i jídelníček. Budu do řešit s odborníkem.  Potřebuji dostatečný příjem když je neustálý výdej kolem malého, kojení a teď i toho nějakého cvičení. 

Určitě ty kila přesvědčim aby přišla 🙂

Chtěla jsem začít rozvíjet jemnou motoriku. V životě je velmi důležitá. S ní úzce souvisí hmat. Celé dny se dotýkáme různých předmětů, povrchů. Proto jsem přemýšlela jak na to. Hraček je spousta, ale většinou jsou drahé nebo nesplňovaly mé očekávání. Projela jsem internet a našla zajímavé tipy na hmatové desky. Hned jsem začala nadšeně vyrábět 🙂

Není na tom vůbec nic složitého. Nic nemusíte kupovat. Využijete všechny zbytky z domácnosti.

Potřebujete karton nebo dřevěnou desku, lepidlo (já použila Herkulese, takže pozor na olizování!) nebo oboustrannou lepící pásku, různé zbytky jakýkoliv povrchů a textur. Hladké, hrubé, kluzké,...

Použila jsem stuhy (atlasové, jutové, organzové, apod), pískovaný obrázek, krajka, lékařská špachtle, plyš, dřevěné motýlky, celofán, kus látky, keramické korále, plyšové kuličky, vatu, podložku do zásuvky (IKEA), jemný šmirgl papír, krepový papír, trojcípý šátek, kreativní papír

Dále můžete použít: Pírka, kamínky, bublinkovou fólii, různé šmirgl papíry, alobal, sirky,....

Nastříhala jsem si kousky jak jsem potřebovala a jednu po druhé lepila na kus kartonu. Protože jsem lepila Herkulesem, bylo důležité nechat vše pořádně zaschnout. Takže jsem desku opět vytáhla až druhý den, kdy jsem si byla jistá, že všechno perfektně drží. Což se samozřejmě nestalo - stačilo jedno škubnutí a nařasený celofán byl fuč. Proto jej příště přilepím po celé ploše. 

Co je podvazování bříška?
Podvazování bříška je starobylá tradiční technika omotávání bříška v šestinedělí, která se táhne napříč téměř všemi kulturami. I u nás bylo tradiční podvazování ještě celkem nedávno k vidění, jen vlivem naší "kultury", jsme na ozdravné a duchovní pozadí této techniky pozapomněli, až se pomalu vytratila z našich životů.
Moje babička se podvazovala ještě v porodnici, kde jí to tehdy vysvětloval lékař. Takže to bylo opravdu běžnou součástí poporodní péče, ne jen nějaký historický relikt ;)

Tradiční poporodní podvazování je pro naše tělo uzdravující technika, která spočívá v podvazování břicha od boků k počátku žeber. S podvazováním můžeme začít co nejdříve po porodu, nejdříve ideálně 5 den, ale vždy záleží na vašich pocitech. Podvazujeme celé šestinedělí, ale blahodárných účinků můžeme využít také při menstruaci, bolestech zad, jako podporu při nošení dětí, či kdykoliv potřebujeme zahřát břišní oblast.

Navázané miminko a šátek pro podporu správného držení těla, beder a pánevního dna.

Pozitivní účinky podvazování:

• Poskytuje podporu horní části těla a zejména přetížené oblasti křížokyčelního skloubení.
• Pomáhá navrátit orgány na jejich původní místo
• Udržuje bříško v teple, čímž pomáhá předcházet onemocnění a svalovým spazmům z chladu.
• Podporuje léčení břišní stěny při stahování bříška po porodu a také řešení rozestupu břišních svalů po porodu - diastáza.
• Pomáhá předcházet bolesti zad, či bolesti zmírňovat.
• Poskytuje podporu pánevnímu dnu.
• Automaticky pomáhá omezovat špatnou pozici páteře při kojení či nošení dětí.
• Pomáhá vám se správným držením těla.
• Stálý tlak na boky a bříško pomáhá s postupnou redukcí nadbytečné vody a tuku z této oblasti.
• Stabilizuje povolené vazy.
• Je to jednoduše VELMI PŘÍJEMNÉ 🙂

                                          Malá ukázka lněných šátků z naší rodinné dílny
Čím podvazujeme?

Tenhle týden se mi stala zvláštní věc. Abych vás tak trochu uvedla do děje, měli byste vědět, že letos ten osobní rozvoj beru fakt šíleně vážně. Rok 2018 prostě bude nejlepší v mém životě. I kdyby sloni padali.

Takže jsem se naplno ponořila do četby a poslechu knih a totálně se nechávám válcovat silnými momenty procitnutí.

Povídali, že když si definujete svůj cíl a máte ho na očích a věříte mu, začnou se dít věci. Velké věci. Někdy i nepříjemné věci. Trochu jsem si myslela, že je to kec a že se to zbytečně nafukuje.

Četla jsem další knihy. A pak jsem narazila na to, jak je nutné odpouštět, aby se člověk posunul dál. Pche. Řekněte mi něco, co nevím! Ale jak to udělat, že jo? Jen tak z dlouhé chvíle jsem si vyzkoušela nějaké očistné metody, o nichž jsem se dočetla v jedné knize, kterou teď čtu. Já vím, nic neříkejte. Očistná metoda, to zní vážně děsivě. Určiě už máte před očima esoterický koutek, vonnou tyčinku, odvar z myších ocásků a věšteckou kouli, která vám pomůže leda tak, že vás s ní někdo vezme po hlavě.

Dalšího dne se mi stala ta zvláštní věc. Najednou zničehonic na mě dolehlo to, že je čím dál tím více dětí svěřováno do střídavé péče. Nevím, proč mě to tak vzalo, protože mě konkrétně se to netýká, ale vehnalo mi to slzy do očí. Nechápala jsem to. Říkala jsem si, že tohle musí  přeci někoho trknout a že není možné, aby tolik dětí bylo vystaveno neustálému harcování z místa na místo jen pro rozmar rodičů.

Když se i Pažout podivoval tomu, proč mě to tak bere, zatímco nenápadně kontroloval, zda máme v lékárně dostatek sedativ, došlo mi konečně, proč tomu tak je.

      Pohodlně se usaďte a pojďte se společně se mnou začíst do rozhovoru se specialistkami na výživu a zdravý životní styl, Hanou Štipák a Žanetou Kremsa. Tyto mladé a inpirující ženy toho ve svém životě stíhají mnoho. V současné době se věnují zejména projektu Miminko maminko, který nejen realizují, ale zároveň také moderují.

   V rozhovoru si budeme povídat nejen o již výše zmiňovaném projektu Miminko maminko, ale také o tom, jak důležitá je výživa obou rodičů ještě v době před plánovaným početím miminka a mnohém dalším. Věřím, že pro každou maminku (ať už stávající či budoucí) budou následující slova velice přínosná.

Projekt Miminko maminko

   Pod tímto velice hezky znějícím názvem se ukrývá online konference, jejímž cílem  je poskytnout budoucím nebo již nastávajícím rodičům kvalitní informace, které jim ukážou možné cesty, kterými se mohou v tomto směru vydat. Konference má za úkol u rodičů vyzdvihnout těhotenství a porod jako nejkrásnější období chystání se na příchod nového člena rodiny, které je pro všechny velmi křehké, citlivé a emočně důležité. Konference se zúčastní mnozí přední odborníci z České republiky a řeč přijde na 19 témat.  Mezi tématy se nachází např. Vliv stravy v těhotenství na dětské zoubky; Stres v těhotenství; Střevní mikfroflóra; Netoxická domácnost; Výživa a životní styl mužů před početím dítěte a mnohé další.

A nyní už k samotnému rozhovoru s Hanou Štipák a Žanetou Kremsa.

Na co by se podle vás měli budoucí rodiče zaměřit již v době, kdy početí potomka teprve plánují?

Nikdy by mě nenapadlo, že mě tohle potká...že budu muset prožívat taková muka, jak psychická, tak fyzická.

Tohle moje těhotenství, čtvrté, nebylo plánované.

Přišlo nečekaně, a způsobilo šok, ale nečekala jsem, že bude tak velký, hlavně u partnera...

Můj přítel, je ten nejlepší člověk, jakého jsem kdy poznala, a to ze mě nemluví naivní zamilovanost, či růžové brýle, ale zkušenosti a životní útrapy, co mám už za sebou. Prostě je to muž s velkým M, čistým a velkým srdcem, tak velkým, že si nejen zamiloval mě, jakožto matku tří dětí, ale jeho láska dokázala pojmout i všechny ty moje tři poklady.

Po dvou měsících jsme si řekli, že se sestěhujeme a začli jsme spolu žít, jako rodina se vším, co k tomu patří🙂

A potom, náhle přišlo tohle těhotenství. Neplánované. Absolutně nečekané.

Krasné páteční odpoledne,

tento týden jsem na ambulanci řešila takový zajímavý oříšek 🙂

Jak spustit laktaci bez těhotenství u maminky, které děťátko nosí náhradní matka.

Zní to trošku jako sci-fi, ale jde to. Je to běh na dlouhou trať a chce to trpělivost a vytrvalost, ale jde to.

A jak na to?

Bylinky na podporu laktace, stimulace bradavek, odsávačka. Dalším stupeň je medikamentózní podpora laktace látkou Domperidon. Jedná se o látku, která se váže na dopaminergní receptory. Způsobuje rychlejší pohyb hladké svaloviny v trávícím traktu, a proto se i lék s Domperidonem jmenuje Motilium a je to primárně lék na zážívání. Je volně prodejný.

Nejpopulárnější značka plenek, Pampers, více než 50 let pečuje o štěstí, pohodlí a zdravý vývoj miminek po celém světě. Kromě své popularity představuje prototypy plenek a neustále pracuje na tom, aby ještě více a ještě lépe porozuměla potřebám miminek. Znalosti nezískává pouze výzkumem, ale také setkáváním se s běžnými maminkami a jejich dětmi, poslechem jejich radostí i starostí a sledováním toho, co miminka dělají nejraději - spí a hrají si.

Proto máme moc velikou radost, že značka, která je tak respektovaná, ale stále přátelská a blízká lidem, hledá na koníku svou Ambasadorku!

Jaká by měla být Ambasadorka značky Pampers?

Měla by to být maminka, která má novorozence nebo kojence ve věku do 6 měsíců. Pokud má kojenec staršího sourozence, vůbec to není překážkou, ale naopak výhodou. Maminka by měla umět poutavě a zajímavě psát, pravidelně na Koníka přispívat jak krátké příspěvky, tak i dlouhé články. Plusem jsou také zkušenosti s blogováním nebo s prací na sociálních sítích, zdravotní či psychologické vzdělání nebo pracovní zkušenosti s dětmi. V neposlední řadě by měla maminka používat právě Pampers plenky. Měla by umět i základy angličtiny.

Maminka, kterou hledáme, by měla být otevřená, komunikativní, cílevědomá žena, které záleží na zdravém vývoji svých dětí a blahobytu své rodiny. Měla by být také odpovědná, přátelská a naplno si užívající péči o ty nejmenší.

Jaké výhody práce Ambasadorky přináší?

Ricinový olej pochází ze semen skočce obecného zvané také Kristova ruka, latinsky Ricinus communis. Olej z jeho jedovatých semen se v tradiční medicíně prokazatelně užívá tisíce let a získává své právoplatné místo i v klasické medicíně a kosmetice.

Jeho hlavní předností je velmi dobrý vliv na lymfatický systém - tedy podpora proudění lymfy. Jelikož lymfatický systém nemá, jako krevní oběh srdce, svou "pumpu", může docházet ke stagnacím a zpomalení proudění, pokud vše nefunguje tak, jak má. Součástí lymfatického systému jsou jednak lymfatické žíly, uzliny a také slezina, brzlík, mandle, slepé střevo a kostní dřeň.

Lymfatický systém je spoluzodpovědný za zdravé fungování celého těla, za odvod toxinů a jiných zplodin, které se v těle mohou tvořit. Je jasné, že pokud se někde hromadí toxiny, je na problém zaděláno a bude třeba jej řešit. Lymfa také přivádí do krve potřebné živiny a bez živin nemůžeme očekávat kvalitní fungování a stav orgánů.

Ricinový olej díky svému blahodárnému vlivu na proudění lymfy, prokrvení a dodávání živin dokáže detoxikovat vybrané místo - v našem případě podbřišek.

A protože právě velká většina problémů v pánevní oblasti tkví právě v nedostatečném proudění lymfy, ukládání toxinů či špatném prokrvení.

Mohou vznikat problémy jako:

• Nepravidelné cykly
• Bolestivá menstruace
• Tmavá krev, špinění, sraženiny
• Slabá nebo naopak příliš silná menstruace
• Cysty
• Polycystické vaječníky
• Neprůchodné vejcovody
• Anovulační cykly
• Krátký cyklus
• Nedostatečně dlouhá luteální fáze - potřebná pro správné uhnízění oplodněného vajíčka
• Endometrióza
• Myomy
• Opakované potraty
• U mužů funkční sterilita, nízká kvalita spermií

Všeobecně jsou jednorázové pleny Pampers považovány za špičku na českém trhu (bavíme-li se o jednorázových plenách běžně dostupných v obchodech). Většina maminek na rodičovské dovolené rozlišuje jednotlivé typy plenek značky Pampers dle barvy obalu na bílé (premium care) oranžové (Sleep&Play) a zelené (Active Baby). Všechny tyto typy se liší jak materiálem, velikostí balení, tak cenou. Jak již název napovídá mezi nejdražší z výrobků Pampers patří bílé Pampersky Premium Care, k jejichž testování nás Modrý Koník vybral. Byla jsem velmi překvapená, nesmírně potěšená a zároveň jsem měla obavy: 1) nevěděla jsem jaké pleny budou a 2) jestli budu mít čas recenzi sepsat. Jak je vidět na datu zveřejnění, má druhá obava se potvrdila, mám třídenní zpoždění 😀

Mé obavy pramenily hlavně ze zkušenosti při prvním dítěti (před 2 lety), hned vysvětlím ... Tenkrát jsem pořídila Pampers Premium Care do porodnice (jako většina prvorodiček, pod nátlakem mediální a reklamní masáže v různých fórech, příspěvcích a dárečcích pro budoucí maminky – a že těch letáčků, během 9 měsíců těhotenství dostanete fakt hodně). Pampersky jsme používali od porodnice pouze do velikosti 2. Byla jsem s nimi sice spokojená, ale z finančních důvodů jsem přešla na levnější pleny drogerijních řetězců. Poté jsem od kamarádky dostala darem přebytky po dětech Premium Care vel. 3 a byla jsem z nich naprosto nadšená. Zejména z toho jakou mají savost a o kolik méně plen denně spotřebujeme. S tímto nadšením jsem okamžitě běžela koupit další balík. Ale ouha! Balení bylo trochu jiné a podivné hieroglyfy na obalu nasvědčovaly dovozu z východu… Nicméně jsem předpokládala, že u takto velké společnosti bude kvalita plen stejná. Bohužel musím popravdě konstatovat, že byť byly pleny na první pohled k nerozeznání, kvalita vnitřního jádra byla příšerná. I suchá plena byla na omak jakoby vlhká a syn je neustále pročůrával ve dne v noci a to i při malém objemu moči. Tato zkušenost mne od používání výrobků zn. Pampers na dlouhou dobu odradila. No, v podstatě, až do současného testování ☹

Konec odbočky, zpět k testování 😀 Jako druhorodička jsem již nebyla ovlivněna reklamou a do porodnice vyrazila s osvědčenou značkou místní drogerie vel.1. Jejich pleny jsou o něco menší a o hodně levnější než Pampersky. Jinak výbavu mají stejnou: vnitřní síťku na řídkou stolici, slušně savé jádro, opakovaně použitelná lepítka na kontrolu pleny a vnější indikační proužek (a navíc ještě gumičku na zádech díky které plenka lépe sedí). Dcerka byla sice mírami standardní miminko 3,33 kg a 51 cm, avšak velmi drobná, takže jí i velikost 1 byla velká a v porodniční Pampersce přímo plavala (viz foto – zapínání pomalu až na zádech).

Cestou z porodnice jsme tedy museli pořídit velikost 0 nebo některé značky uvádí vel. XS, které naší holčičce seděly perfektně.

Od Koníka jsme krátce po oslavě 2 měsíců obdrželi testovací pleny Pampers Premium Care vel. 2, která nám v současnosti plně vyhovuje, před Vánoci jsme tam sice měli ještě rezervu, ale z jedniček už malá začínala mít otlačené gumičky na nožičkách. Značka Pampers se v reklamních kampaních ohání tvrzením suchého zadečku a na obalu výrobku upozorňuje zejména na hedvábný povrch, absorpční vrstvu pro odvod vlhkosti (síťka), 3 absorpční kanálky rovnoměrně rozvádějící vlhkost do jádra, indikátor vlhkosti a tvar přizpůsobený pupíku děťátka.

Začnu asi od konce. Výřez na pupíček je super věc, zejména u velikostí 0 a 1 do porodnice na hojení pupečního pahýlku, aby ho plína zbytečně nedráždila a pupík nekrvácel. U velikosti 2, už mi přijde celkem zbytečný, avšak nechci diskriminovat velká miminka 4 a více kilogramů.