Je to paradox, ale pokud nejste modelka, tak Vás profesionální focení dost možná čeká právě v nejtlustším období Vašeho života. Připadáte si jak velryba, máte oteklé ploutve, strie jsou Vaše nejlepší kámošky a proplouvání před fotoaparátem Vám dává dost zabrat. Nicméně přesto, že víte o jak náročnou plavbu se bude jednat, neodradí Vás od ní ani mořská nemoc, ani pár dobře rostlých Plejtváků.

A jak se na něj nejlépe připravit?

1) odpočívejte a hodně spěte – dost možná nadlidský úkol, pokud to přesto nejde, berte to alespoň jako trénink do budoucna, až se mládě narodí, nebudete spát skoro vůbec

2) nervozitu si nechte až k porodu – pokud jste si vybrali profesionálního fotografa, nemáte se čeho bát – správné svícení, make-up a v neposlední řadě i retuš dokážou doslova divy, nicméně zase nemějte přehnaná očekávání, z vorvaně delfín nebude ani za stovku sardinek

3) starejte se o svoje šupiny – tedy pokožku samozřejmě, dopomoci k ideální pleti Vám může peeling, nebo odstranění přebytečných chloupků, naopak zakouřené prostředí, či přehnané slunění Vám ani fotkám neprospěje, zkrátka pokud nechcete vypadat jak ryba na grilu, na solárko zapomeňte. Pokud se chystáte navštívit kosmetičku, udělejte to s dostatečným předstihem, aby se pleť měla čas zregenerovat.

4) vyberte vhodné oblečení – vezměte si sebou to, v čem se cítíte jako ryba ve vodě, především takové, které zvýrazní vaše dočasné křivky. Čím víc hadříků, tím líp! Fotograf Vám následně pomůže s výběrem, nicméně je potřeba, aby vůbec měl z čeho vybírat. Různé barvy, různé styly a originální doplňky. Vyvarujte se však věcí s nápisy, značkami, nebo šílenými vzory. Na focení přijďte v něčem volném, nic totiž nepokazí těhotenské focení víc než otlaky od ponožek, prádla, těhotenských pásů, hodinek či prstýnků…

Všechno to začalo v jeden krásný slunečný den, kdy jsem objevila testovací balík na zahradě u plotu. Krásně načasováno! 14 dní se u nás nevytíralo a tak můžeme rovnou začít!

V našem domě obýváme 150 m2 s různými typy podlah a musím přiznat, že jsem byla zvědavá, jak s tím zázračná Vileda zatočí. V přízemí obývacím pokoji a kuchyni máme voděodolnou plovoucí podlahu se vzorkem (tedy mírně protiskluzovou), v dětské herničce máme hladkou plovoucí podlahu, v koupelně hladkou dlažbu, na chodbě a v předsíni protiskluzovou strukturovanou dlažbu – spáry jsou hluboké. Do patra se jde po starých kamenných schodech. V patře na chodbě se opakuje protiskluzová strukturovaná dlažba venkovního typu a v pokojích na spaní máme hladké plovoucí podlahy.

Dodnes jsme používali podobný, ale obyčejný plochý mop a klasický kýbl. Většinou u nás vytírá můj manžel a jako alergik velmi trpěl. Ruční ždímání špinavého hadru do kýble nedělalo jeho ekzému vůbec dobře. Musím přiznat, že on byl ze šlapacího kýble nejvíc nadšený, když ho uviděl.

Tři, dva, jedna… Start!

Nejdříve musíme celý dům vysát. Nevím, zda to tak má každý doma, ale u nás se to prostě jinak nedělá. Vlasy, drobky, chlupy od psíka apod. pohltí náš vysavač. Vileda bude tedy bojovat převážně s prachem a špínou.

Po důkladném vyluxování všeho povrchu včetně koberců může nastoupit na řadu Vileda mop. Pro porovnání přikládám foto svého starého klasického kýble. Kýbl Vileda je opravdu velmi prostorný, ale prázdný váží pouhých 1,5 kg. V kbelíku je ryska, kam až může voda sahat, ale můj názor je, že stačí o něco méně. V mém případě vážil kýbl s vodou maximálně 5 kg, takže žádná posilovačka ženy! 🙂 

Do očí bijící prso na střeše jedné z budov Londýna mělo podpořit britské maminky, které kojí na veřejnosti. Nelíbí se jim nevyžádaná pozornost a odsuzování. Češky se s tím potýkají také. 

V Londýně se kojící matky dočkaly doslova obrovské podpory. Nepřehlédnutelným prsem umístěným na střeše budovy se agentura Mother London rozhodla poukázat na stále kontroverzní problematiku kojení na veřejnosti. "Těžko uvěřit, že v roce 2017 se britské matky při kojení a krmení dětí stále cítí sledované a posuzované," odůvodňuje agentura svoji iniciativu. Jejím záměrem bylo poukázat na svobodu volby každé matky, kde a kdy bude své dítě krmit.

Nepříjemné pohledy a netolerantní reakce jsou dobře známy i českým maminkám. Považujeme se za civilizovaný národ, ale taková přirozená věc jako kojení v parku, obchodním centru nebo restauraci dokáže stále některé lidi pohoršit. Nebo dokonce ještě hůř: "Před několika lety jsem byla na úřadě vyřizovat věci. Malá byla už velmi hladová, tak jsem se s ní schovala za květináč a kojila jsem. Někdo mě tam uviděl, úřednice mi vynadaly, že když mám hladové dítě, mám zůstat doma a dokonce jsem dostala pokutu za pohoršování," píše maminka z Modrého koníka.

Jsou maminky, které, aby se vyhnuly zbytečným komentářům, se dokonce radši schovají na toalety. Jiné si pocit soukromí vyřeší bavlněnou plenkou nebo speciálním oblečením či multifunkčním šátkem. 

Kojení na veřejnosti je svobodnou volbou každé ženy. Pokud máte pochybnosti, vzpomeňte si na slova jistého lékaře, který povzbuzoval maminky takto: "Kojte vždy a všude. Slušný člověk se diskrétně odvrátí a neslušný vám bude čumět na prsa tak či tak."

Zdroj: motherlondon.com

To je že jsem těhotná jsem dozvěděla zajímavě...já si totiž vždycky myslela že neotěhotním..před pár lety jsem neměla ovulaci, to sice napravily prášky ale tehdejší přítel se vyhýbal styku v plodných dnech, tak jsem je přestala brát a naštěstí díky Bohu.

Po pár letech byl vztah s partnerem do kterého jsem byla hodně hodně moc zamilovaná, myslela jsem si že je ten pravý, že je to fakt ono, spolu 13 měsíců bez antikoncepce či hlídání plodných dnů prostě se jelo normálně a ono nic...a najednou ze dne na den odešel...bez pořádného slůvka vysvětlení...sice to hrozně bolelo ale nesrazilo mě to na kolena...ale srdce se už bálo jít do něčeho dalšího...a pak se přidali zdravotní problémy jednoho z rodičů takže na to ani nebyl čas...

Sice jsem občas šla na nějaké rande ale nikdy z toho nic nebylo..až jednou 23.2 2016 mi napsal na Lide jeden muž, velice zvláštní vzkaz, přemýšlela jsem zda mu napsat také či ne, protože dle fotky byl podobný mému EX...ale ve finále ani není..

Bylo jedno rande, další a další, společné výlety...pak první romantický víkend, dovolená, žádost o ruku, sestěhování...a Vánoce 2016...jo šlo to docela rychle ale taky nám není 20 abychom na vše měli více času....(antikoncepci jsem nebrala, přestala jsem těsně předtím  než jsem ho poznala, ale brát ji zase nezačala)

23.12.2016 jsem si na té úžasné ledovce rozbila hu..  vymknuté koleno a kotník..skvělý..ale na pohotovost jsme jeli až 29.12. a dělali rentgen....

Celkové můj MS byl nějaký rozházený tak jsem řekla uvidíme jak to bude v lednu...a ono to stálo za prd...jen špinění a dlouhé...přes 10 dnů..no nic objednám se k DR...

Všechno je úplně jinak a konečně jsme v cíli 😉 ♥

Na začátku března jsme s Matýskem v bříšku, sotva začali 34.týden plus pár dní, ten den jsem byla na běžné kontrole v poradně. Tolik jsem se těšila na to, že začnu chodit brzy na ozvy a že možná dostanu zase pochvalu a fotku malého do alba. Jenže po kontrole jsem vyšla z ordinace jako opařená, nařízení od mé paní doktorky znělo jasně – HOSPITALIZACE V NEMOCNICI -

Tolik jsem se toho bála a tolik jsem to oplakala. Tolik otázek se mi začalo honit hlavou, manžel odjel na týden do práce zrovna ten samý den brzy ráno – a co malý Vašík??? Budu s miminkem v bříšku v pořádku??? Co když porodím dřív? Nemám tašku do porodnice vůbec nabalenou.

Ale co, pro záchranu a dokončení těhotenství uděláme s manželem maximum. O Vašíka se táta postará. Zavolala jsem mu to a on ještě toho dne dorazil zpátky domů. Chtělo se mi fakt brečet. Když jsem viděla toho malého Vašíka, jak na mě kouká a já vím, že ho budu muset na pár dní či týdnů opustit. Bylo to vlastně naše první dlouhé odloučení.

V nemocnici mě nasadili kortikoidy na dozrání plic malého v bříšku, dávali mi léky i infuze. Nakonec jsem tam byla, 2v1, celkem 10 dní. Odcházela jsem v pátek s tím, že doma budu pokračovat v klidovém režimu 🙂Ten den mě pouštěli celkem s klidným svědomím, protože se mi děložní čípek nezkracoval a byla jsem již alespoň za 35.týdnem.

Manžel s Vašíkem za mnou jezdili každý den na návštěvy. A pro oba to bylo těžké, ale zvládli jsme to. Tímto děkuji našemu skvělému tatínkovi a manželovi – Miluji vás ♥ ♥ ♥ Jezdili za mnou i rodiče a sestra se svojí malou Aničkou. A dohromady vymysleli, jak se o mě a Vašíka postarají, jak se budou střídat a jak budou jezdit, aby mě to stálo co nejméně síly a já donosila to naše druhé štěstí.

Pořád všude čtu, jak je císař hrozný a jak se s ním všichni špatně vypořádávají a jak mají ošklivou jizvu a nevím co všechno ještě. Na císaře jsem byla "připravená" od svých 18ti let, kdy jsem přecházela z dětské kardiologie na dospělou a bylo mi řečeno, že děti mít můžu, ale rodit musím za každou cenu císařem. Fajn, jedna jizva navíc mě fakt nezabije. A tak jsem si s tím žila až jsem otěhotněla. Manžel byl rád, že nebude muset k porodu 🙂 A ejhle. Najednou všichni doktoři byli toho názoru, že rodit přirozeně pro mě a mé srdíčko bude nejlepší. Noooo, tak nějak jsem si na tu myšlenku nemohla zvyknout ani já ani manžel. Děsila jsem se toho jak to zvládnu, ale pak jsem si na tu myšlenku zvykla a docela se na porod i těšila. Nejsem přece žádná bábovka, zvládly to jiné, tak proč bych to nezvládla taky. Nakonec to stejně dopadlo císařem, prostě mi byl souzený. Ze začátku jsem se s tím vůbec nemohla smířit. Probrečela jsem takových hodin, že jsem nebyla schopná porodit svojí holčičku a ješte jí ani nedokázala nakrmit (s kojením a pobytem v nemocnici je to na delší story), že mě nebude mít ráda, protože nebyla hned u mě, že jsem musela ležet dva dny na JIPce. Blbost, když vidím mojí kolegyni, která má dvě děti, obě císařem a mají spolu tak krásnej vztah, tak vím, že na tom vůbec nezáleží jestli jsem rodila tak nebo tak. Na MK je skupinka "my, co musely na císaře", zní mi to jako název nějaký sekty a vůbec nemám odvahu tam jít, protože to, že mám malou jizvu na břiše mě fakt netrápí, že jsem neměla bonding na kterej jsem si v tu chvíli ani nevzdechla, protože jediný na co jsem myslela bylo, aby jsme to obě přežily a to, že jsem kojila minimálně už mě taky netrápí. Naopak, dneska jsem i za toho císaře ráda. Manžel nechtěl být nikdy u klasickýho porodu, o tom, že u císaře být může jsme se dozvědeli až v nemocnici. Byli jsme domluveni, že bude někde na chodbě čekat a pak se půjde podívat na malou až bude po všem, když já budu muset na JIPku. Byl tam. Sice za sklem, ale koukali jsme na sebe a já pak viděla jeho dojetí a pýchu, když mu malou přinesli zabalenou a umytou pochovat. Koukal na mě s malou v náručí a to bylo něco tak skvělýho, protože vím, že tohle bych nikdy nezažila, kdybych rodila normálně. Je mi trošku líto, že jsme si tím klasickým porodem neprošla, protože budeme mít jen jedno dítě, ale určitě se z toho už nebudu hroutit a myslím, že to stejně na náš budoucí vztah s malou nebude mít žádný vliv. Přežily jsme, malá je zdravá a to je nejdůležitější...