Pročítala jsem básničky a přemýšlela, čím začít. U některých mě nenapadalo nic, u některých obrázek hned vyskočil, tak jsem začala těmi. Prvním zvířátkem byla včela. Černobíle, jen liner. Nejradši používám linery Pigma Micron Sakura japonské výroby. Dělají je ve všelijakých tloušťkách a já potřebuju mít hodně na výběr. Používám všechny tloušťky hrotů. Jedna vyjde asi kolem 50,-  takže zpočátku jsem byla zdrženlivější, člověk za deset fixek vyplázne hnedle 500,-. Nižší útratu ve výtvarných potřebách většinou ani nemívám, ale člověku na mateřský to pěkně leze do peněz, tak se musím držet na uzdě.

Takže jsem začala tou včelou. Obrázek mi trval týden a s výsledkem jsem byla spokojena. Použila jsem blok na akvarel DESIGN OF ART, české výroby. Velikost A4. Už dlouho se mi tu nevyužitě válel, protože po prvním pokusu s akvarelem mi byla škoda plýtvat tak krásné papíry na trénink. Listy v tomhle bloku jsou hladké a jemně smetanové. A hlavně, co mi vyhovuje úplně nejvíc, že jsou slepené, takže když je pomalujete vodovkami, při schnutí se zase vypnou a tolik se nekroutí, jako volné papíry, nemusíte si je přilepovat na podložku. Což jsem ocenila hlavně při tvorbě pozadí, ale nepředbíhejme.

Hned po včele jsem se vrhla na další, tentokrát mravence. Potřebovala jsem větší rozmach a použila obyčejnou školní čtvrtku A3. První jsem vyhodila, druhý byl dobrý. Obrázek mi trval týden, s výsledkem jsem byla spokojena. Položila jsem obrázky vedle sebe a kochala se. V tom mi to došlo. Každý z papírů je úplně jiný, jiný formát, jiná barva, jiná struktura. Půjde to vůbec pro knihu použít? Podaří se mi upravit v počítači obrázky tak, aby byla obě pozadí stejně bílá? A nebude vadit, že mají jinou velikost? V jaké podobě se vlastně předávají  ilustrace vydavatelství? Co všechno musím s obrázky a vůbec s „rukopisem“ udělat, abych ho mohla předat vydavatelství?

Takže za prvé, předání proběhne, až to budu mít sakum pikum úplně komplet, takže času dost. Taky jsem se rozhodla, že budu obrázky fotit a ne skenovat, jsou pak ve větším rozlišení a jemné linky nemizí. Zatím obrázky upravuju v Zooneru a není to velký problém různé bílé sjednotit. Navíc jsem se rozhodla, že udělám barevná pozadí k obrázkům, takže to ani řešit nemusím.

V knihovně jsem otevřela pár  knih s obrazy různých umělců. Jev, že pozadí obrázků a skic je pokaždé trochu jinak bílé se vyskytoval docela často a vypadalo to skvěle. Vypadalo  to, jako že to je schválně. Bylo to schválně. Představa finální podoby mojí knížky se poněkud změnila a zkonkretizovala (a pak ještě několikrát J )A mě se ulevilo. Knihovnu doporučuju. Je to uklidňující, vědět že existuje místo, kde se dá všechno najít. Energie prýštící z knihovny je tak konejšivá a inspirativní. To vám internet nikdy nedá.

 Předání proběhne pravděpodobně v elektronické podobě, mnoho vydavatelství ani jinou než elektronickou podobu rukopisu nebere.

Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.

Od narození syna jsem se snažila vyslyšet jeho potřeby co se týká spánku, kojení ... > když jsem viděla, že šmudlá - šla ho uspat, když brečel kojila jsem > první dny opravdu velmi často. Přes den měl 3 spánky (pokud už nebyl miminko to oprvdu jen jedl a spal 🙂 ) a délka byla různá někdy půl hodiny někdy déle. V noci se pak téměř s přesností budil po 3h.

                                                                         pixabay

Bude tomu už dva roky od narození a vše si už nevybavuji, ale vím, kde jsem ASI udělala chyby > k tomu se dostanu později

Bylo to ještě v šestinedělí (4 týden?) a syn v noci spal déle než jeho obvyklé 3h.

Nemám ho vzbudit? Co kojení? Píše se přikládat často. Kojit po 3h kvůli laktaci a přibírání miminka. Syn byl malinký tak přibírat potřeboval. Když tomu bylo 4 hodiny tak jsem ho vzbudila >nejspíš první chyba.

Když mu byly asi 3 měsíce, řekli jsme si, že zavedeme nějaký režim - ale i ten jsme se snažili přizpůsobit potřebám našeho Ondráška > koupání, mazání, kojení, spánek  > usínal po kojení kdy jsem ho ještě držela a říkala mu, jak ho milujeme .