Období kolem porodu bylo vylmi hektické. Především po nástupu do péče porodnice. Po celou dobu kontrol bylo vše vpořádku. Malý sice měl velký váhový odhad (3600g na předposlední kontrole) ale po dobu všech kontrol (cca 4-5) žádný lékař neviděl problém v normálním porodu. Na poslední kontrole jsem však měla tu čest přímo s přímářem porodnice-gynekologie. Který normální porod zavrhl. Především z důvodu mého malého vzrůstu (155cm) a malé pánve byť mám zadek a boky jako skříň 🙂. Hrozilo, že malého neprotlačím přes ramínka a zasekne se  mi tam. Což by způsobilo tzv. dystokii ramínek. Na internetu jsem se dočetla, že při násilném vytahování by mu mohli způsobit i obrnu horních končetin. Takže jsem nakonec byla ráda, že jdu na císaře.

A jak probíhal? 

Když bych měla zhodnotit celkově opěraci tak jsem mile překvapená jak vše probíhalo v klidu. Ano je pravda že jsem se bála jako hrom a byla nervózní, ale nakonec jsem to zvládla. Nic jiného mi taky nezbylo
U mě hospitalizace probíhala tak, že v úterý jem byla na kontrole u primáře, a ve středu ráno už  nastupovala do nemocnice kvůli předoperačnímu vyšetření. Ten den nějaké odběry krve, ozvy, a doupravení mého oholení od sanitárky.

V noci kolem 11 mi začala odtíkat plodová voda, a verdikt lékařky byl, že pokud by se rozjely kontrakce tak bych musela okamžitě na sál do celkové anestezie. Na jednu stranu jsem byla ráda že už se něco děje a nemusela bych se nervovat do rána. Ale na druhou stranu jsem se modlila aby kontrakce nepřišly protože bych neměla možnost vidět malého ihned na sále. Byla jsem na oddělení gynekologie kde jsem měla klid. Ale doktorka si mě pro jistotu nechala převést na porodní sál (box) aby mě měla pod kontrolou. Měla jsem se snažit alespoň trochu spát, ale vůbec to nešlo. Za celou noc tam rodily asi tři maminky takže jsem celkově naspala asi dvě max tři hodiny. Navíc mi bylo řečeno že na sál půjdu kvůli té plodovce hned jako první v osm hodin, a že budíček budu mít v pět kvůli antibiotikám, ozvám apod. Od té doby má nervozita stoupala. Bylo osm hodin, a nikdo si pro mě nešel, a ani mi nepodali žádné informace. Nakonec jsem na sál šla až v devět. Předemnou šla maminka s dvojčatama. Po celou dobu jsem měla strašnou klepavku z nervů. Byla jsem jak nějaký naháč pes co v zimě čeká před obchodem na pánička. Po přivezení na sál se mě snažili rozptylovat a komunikovat se mnou. Což mi nesmírně pomohlo. Ještě před sálem mi píchli nějakou injekci na umrtvení spodku (už ani nevím kam to píchli) snad do dvou minut jsem nohy necítila a zavedli mi vývod. Dále jsem jela na spinal. Nebylo to hrozné. Co mě obtěžovalo tak jak mě anesteziolog osahával a hledal si bod do kterýho to píchne. Protože mě to strašně lechtalo a já jsem musela být v klidu a nesmát se :D Potom mě ihned položili a šlo se na věc. Na chvilku se mi udělalo špatně protože mi klesnul tlak (je to prý normální). Ale zvedli mi nějaké léky a já to naštěstí vydýchala a nezvracela. Potom už to šlo ráz na ráz. 9:30 jsem pod prsa dostala plentu abych nic neviděla a 9:56 byl malý na světě šili mě cca asi možná 45 minut?
Po operaci převoz na JIP kde jsem měla být 24 hod. Nakonec jsem tam ale byla odhadem asi 4 hoďky. Byl tlak na lůžka protože přivezli nějaké akutky a já jsem tam ze všech snášela pooperační nejlépe. Tak mě převezli na normální pokoj kde mě pravidelně chodily kontrolovat sestřičky. Byla jsem i ráda, protože paní co šla po mě na císař měla nějaké pooperační komplikace a neustále u ní byla skupina lékařů snad ze všech oddělení a snažili se jí udržet. Takže tam byl mumrajs a nedalo se tam spát. Břicho jsem začala cítit cca 1h a 1/2 po operaci. Bylo to jako velmi silná MS bolest ale dalo se to vydržet a o další léky jsem nežádala. Po dvou hodinách už jsem začala cítit nohy ale až do večera trvalo než jsem je cítila úplně. Po třech hodinách mi nosili malého na kojení. měla jsem strašnou radost že se mi hned přisál a neměli jsme s tím problémy. Akorát teda jak jsem ještě neměla mlíko tak jak malý sál naprázdno a strašně silně tak mi na obou prsou způsobil ragády. Další den už jsem chtěla mermomocí vstát a čekala na sanitárku která mi pomůže do sprchy jako na smilování. To první vstávání bylo strašné protože jsem vlastně víc jak 24 hodin nejedla a nepila takže se mi zamotala trochu i hlava ale jak jsem se najedla tak už to bylo ok potom už jsem fungovala normálně, nechala si přivést malého, a už jsem si jej nechala u sebe i přes noc. Co se týče mě tak super. Teď se teda pro změnu těším až mi v pátek vyndají svorky. Břicho bolí (zavinování dělohy) ale jinak se cítím naprosto fajn
Takže tak se asi cítím🙂

„Byl to šok, celé dva dny jsem se odhodlávala ke konfrontaci s rodiči. Bála jsem se, že jim to ublíží, zároveň jsem měla hrozný pocit zrady, že celý život žiji ve lži.“

Za možnost zpracovat tento životní příběh jsem velmi vděčná. Tím, že jsem sama adoptivní mámou, prožívala jsem při jeho psaní velmi zvláštní a intenzivní pocity, jako bych si časoprostorem povídala se svou vlastní, už dospělou dcerou …

O svůj příběh se se mnou totiž podělila žena, kterou její adoptivní rodiče přijali do své rodiny z kojeneckého ústavu jako půlroční miminko.

„Naši se o dítě pokoušeli několik let. Můj otec, těžce nemocný, byl vlivem užívaných léků neplodný, maminka měla také problémy, proto se rozhodli pro adopci. Na dítě čekali asi dva roky, proběhly psychologické testy, návštěva v rodině a jednoho dne, aniž by byli připraveni, jim zavolali, že si mají přijet pro dítě.“

Holčička byla velmi klidné a usměvavé, ale bohužel velmi často nemocné dítko.

Pouto, které si maličká s rodiči vytvořila, bylo velmi silné. “Naši se mi opravdu hodně věnovali, zejména otec se mnou trávil hodiny v pokojíčku a hrál si se mnou.“