Všem přeji krásný podvečer a připojím k tomu i svůj příběh o porodu naší holčičky. Měla jsem bezproblémové těhotenství, chodila jsem do práce, dokud to šlo. Na mateřskou jsem nastoupila 6 týdnů před termínem porodu. Jednou jsem byla hospitalizována v nemocnici s předčasnými kontrakcemi ve 34tt, zastaveno magneskem a pak už jsem se jen modlila, abych holčičku donosila co nejdéle. Termín porodu jsem měla stanoven podle MS na 5.4. a podle UTZ na 3.4. Doktoři se drželi termínu 3.4. A teď už samotný příběh. Byl normální čtvrteční večer, leželi jsme s manželem u televize a já najednou cítila trochu tepla po nohách. Vstala jsem a bylo tam toho tak zhruba hrneček. Běžela jsem na WC a říkam manželovi, že mi asi odtekla plodová voda. Vše jsme měli sbaleno, zavolala jsem tedy PA, ta mi řekla, ať zkusím hodinu ve vaně a pak zavolám, jestli se něco děje. Lehla jsem si tedy v 10 do vany. Měla jsem trochu bolesti, jako při MS. Nic extra, po 10 minutach, pak po 7 minutách. V 11 jsem tedy vylezla, zavolala PA, která mi řekla, že mám prijet. Sbalili jsme tedy věci, svačinu a vyrazili. Do porodnice jsme dojeli kolem třičtvrtě na 12. Přijali nás, natočili monitory, udělali kontrolu, při které odtekla i další část plodové vody. Bylo mi sděleno, otevřená na prst, nález nic moc, že to hned tak nebude. Řekli nám tedy, jestli manžel pojede domu a já půjdu na čekanky, nebo že je volný jeden sál, kam by nám eventuálně mohli taky dat. Manžel tedy řekl, že chce být po celou dobu se mnou a že chceme na sál. V 1 nas tedy ubytovali na sále (krásný porodní pokoj s míčem, vanou, sprchou, zebrinama, sedací vaky, gauč, paráda). A řekli, ať se prospime. Bolesti jsem měla snesitelné, ale po 5 minutách, takže spát nešlo. Od 2 už to zaclo být horší, ale dalo se to. Po celou dobu mi byl neuvěřitelnou podporou manžel, který má můj neskutečný obdiv. V půl 5 ráno jsem byla otevřená na 4-5 cm, nic moc. Bolesti sílily. Nechtěla jsem nic proti nim, neměla jsem žádnou kanylu, chtela jsem to zmakout přirozeně. Měla jsem i sepsaný porodní plán, který pracovníci četli. Dostala jsem přípravu, klystýr. No, že to mám udržet 5 minut se řeklo v pohodě, ale nedalo se to 😀 letěla jsem po chvíli. Kolem 6.hodiny začala být bolesti obrovské. Prodejchavala jsem je zavešena do manžela, na míči ve sprše, kde mi manžel nahrival břicho. To už jsem teda měla pocit, že rozdrtíme všechna madla ve sprše bolestí 😀 kolem půl 8 jsem vlezla na kozu, PA mi nabízela možnost rodit v kleče, ve stoje. Ale bolestí už jsem nemohla ani chodit, třásly se mi nohy a chodila jsem jen opřená o manžela. Takže jsem byla vdecna za kozu. Na koze mi říkala, ať zkusím tlačit. Zkusila jsem jednou, nešlo to. Řekla mi, ať zkusím ještě půl hodky sprchu a míč, že hlavička sestoupí úplně. Ploužila jsem se tedy zavesena do manžela do sprchy. Nahrival mi břicho. V 8:10 jsem vylezla na kozu, že zkusíme tlačit. Otevřená jsem byla. Lehla jsem si, připojili mi monitor. Měla jsem jasný úkol, tlačit. Teda, to byla asi největší síla. Bolest neskutečná, během kontrakci jsem měla prodychat a až bude kontrakce opravdu silná, tak manžel mi měl přidržet hlavu na hrudník, PA mi masirovala břicho a já měla zatlačit. No, myslela jsem, že se roztrhnu, strašně to bolelo, cvičila jsem s aniballem ,ale místy jsem v těch bolestech snad ani nevěděla, jak tlačit. No, každopádně asi na 6 zatlačení byla malá venku, doktor mi tlačil hráz, aby pomohl 🙂 samotné tlačení pro mě osobně byla snad jedna z těch nejbolestivější části, ale trvalo cca 10 minut. Nelinka se narodila v 8:32 ráno za neuvěřitelné podpory tatinka. Hned mi ji dali na břicho, manzel brečel, já taky. Bylo to neskutečně silný, obrovský, pevný, krásný. Doteď to mám před očima. Dotepani pupečníku, bonding jsme měli 2 hodiny, kdy jsem mě malou já nebo tatínek. Neměla jsem nástřih ani žádné jiné poranění. Z kozy jsem seskočila za dvě hodiny, osprchovala se a během půl hodky  seběhla dolů na pokoj, kam mi malou hned prinesli. Tatínek se o nás krásně stará, z Nelinky je uneseny. A já jsem mu neskutečně  vděčná. Kazdou minutu porodu byl se mnou, nehnul se od mě na krok. Když jsem tlačila, říkal mi, že už vidí hlavičku a ze už jen kousek. Diky němu jsem měla nádherny porod, na který budu vzpomínat jen v dobrém. Bylo to fantastické 🙂 máme krásnou holcicku, která váží 2850g a měří 49cm. Krásné papa, spinka, skoro nepláče a my už se těšíme, až si ji odneseme domů z porodnice. Kdo jste dočetl až sem, moc dík 🙂 a holky, doporučuji aniball, věřit svému tělu a pořádnou oporu u porodu, to je to nejdůležitější. Chtěla jsem jen říct, že porod může být krásný. Já krásný měla a nezměnila bych na něm nic 🙂 hezký den 🙂a věřte si! Všem, koho to čeká,držím palce. Pro nás to byl asi nejhezčí zážitek na celý život 🙂

Poslední dobou Pažout nebezpečně často otevírá téma dalšího dítěte.

Prý má pocit, že bychom toho štěstí potřebovali víc. Já si tedy myslím, že už jsme trpěli až dost a že bychom teď konečně mohli začít zase žít.

Mám ale takovou blbou vlastnost. Kdykoliv mi někdo něco vnukne, okamžitě začnu přemítat, jak by se to dalo zvládnout. Takže v praxi to vypadá takhle...

Když příští měsíc otěhotním, zvládnu dodělat školu? Porod před absolutoriem nebo až po - to je otázka!

A vyjde mi konec mateřské na září, abych se mohla brzy vrátit do práce? Budu se vlastně vracet do práce? Neměla bych být doma? (Jasně že ne, to byl ale pitomej nápad.)

Kolik budu mít mateřskou? Domeček ve Španělsku se mi zase o něco vzdaluje...

Menstruace by měla probíhat bezbolestně. Pokud tomu tak není, může se jednat o různé druhy poruch (např. porucha funkce pánevního dna, psychosomatické příčiny, záněty apod.) či onemocnění. Doporučuji o potížích informovat svého gynekologa/žku a nechat se odborně vyšetřit.

Jedno z nejbolestivějších onemocnění, které se projevuje v období menstruace je tzv. endometrióza. Ta je charakterizovaná výskytem děložní sliznice, odborně zvané endometrium, mimo dělohu. Právě tato sliznice reaguje na cyklicky se měnící hladiny hormonů a probíhá v ní menstruační cyklus (včetně krvácení). Z těchto míst však krev nemůže odtékat (jako je to v případě děložního krvácení cestou pochvy), hromadí se a vznikají zánětlivá ložiska a cysty, které způsobují onu bolest.

Příčina vzniku endometriózy není z lékařského hlediska dosud jednoznačně známá. Samotné podezření na endometriózu se obvykle potvrdí až  invazivním zákrokem - tzv. laparoskopií. Jde o operační techniku, kdy se pomocí přístroje s kamerovým systémem operatér dostane skrze několik otvorů do dutiny břišní, lokalizují se ložiska endometriózy, které se mohou i následně odstranit či odebrat vzorek k vyšetření, které endometriózu spolehlivě potvrdí či vyloučí.

Léčba dle "klasické" medicíny spočívá v odstranění těchto ložisek chirurgickým zákrokem či užíváním hormonální terapie. Jedná se však pouze o řešení následku, nikoliv příčiny!

Endometrióza je jedna z možných příčin potíží s otěhotněním!

Existuje však i přírodní podpůrná terapie (byliny, detoxikace, hometopatie, aromaterapie atd.) a celostní/psychosomatický pohled na endometriózu.

Pátý týden od oplození odpovídá sedmému týdnu těhotenství. Lékařské označení 6+1 až 7+0.

V tomto období je již vyvinutá placenta a tenoučký pupečník.   Dochází také k rychlému vývoji vnitřních orgánů.  Vytváří se základ pro ruce a nohy a na hlavě jsou zřejmé budoucí ušní boltce.

V tomto díle si také vysvětlíme některé pojmy, které v časném těhotenství používáme při popisu ultrazvukového nálezu.

Kavitace – typicky dutinka ve vysokém endometriu, první ultrazvukový obraz potvrzující těhotenství.

GS – gestační váček, je tvořen plodovými obaly a v něm se vytváří embryo.

ŽV – žloutkový váček, vytváří se uvnitř gestačního váčku a postupně na něm lze najít embryonální pól – tedy základ tvořícího se embrya.

Uffff... toto letí.. už to budou čtyři měsíce.. i přes ten čas si na to vzpomínám jakoby to bylo včera...

Byla sobota 26.11.2016 a u nás byla krampus show s čertama podobnýma těm co chodí v Německu. Než jsme šli tak jsme se s manželem vyfotily a já na fb sdílela naši fotku se slovy: Mum and dad..coming soon (s tím, že jsem měla termín 3.1.2017 😀 jenže jsem netušila co příjde). Pozvali jsme tedy na tuto akci bráchu s přítelkyní k nim se přidala maminka od přítelkyně a dvě malé sestřenky. Přijely zhruba v 16:00 a šlo se. Celou show jsme si užily i když jsme od toho čekali poněkud více. Počkaly jsme na ohňostroj v 18:30 a šli jsme k nám. Daly jsme si čaj a začalo se řešit co s načatým večer. Jelikož měli sestřeničky odvést po 19hod k jejich rodičům nabídly nám ať my přijedeme k nim a tam, že by se popilo. 🙂 Tak fajn..asi 20minut po jejich odjezdu jsme odjížděly i my. Přijely jsme ke "švagrové" kolem 20hod a začalo se pít. Já jako těhotná popíjela čajík.. Nikdo z nás netušil jak se to vyvrbí.. Brácha s kámošem tam udělali parádní show, kterou máme natočenou a rádi se na ty videa koukáme.. Smála jsem se jako blázen.. snad dva roky jsem se tak nenasmála 😀 A všichni do mě ryli, že tím smíchem tu malou ze sebe vyklepu.. Na oplátku jsem se smála já jim (já bláhová 😀 ) Šly jsme spát asi ve 4ráno. Nevěděla jsem jestli se mi chce spát neboť jsem byla tak nabitá energií z toho smíchu, že to moc nešlo, ale nakonec jsem zabrala. S manželem jsme se probudily kolem 8.30 a sešli jsme dolů do kuchyně, kde jsme  si s bráchou udělali čajík a vzpomínaly na předešlí večer.. Chtělo se mi na záchod a tak jsem šla. Čekalo na mě překvapení na toaleťáku v podobě oné známo neznámé hlenové zátky. Vystrašená jsem psala sem na koníka za jakou dobu od odchodu hlenové zátky jste rodily. Někdo za pár hodin, někomu odešla tři týdny dopředu.. To mě uklidnilo.. Mám přeci času dost 😀 Po výborném obědě jsme s manželem jeli k našim pro maso a byli jsme tam celé odpoledne a jelikož měl manžel odpolední v pondělí tak jsme domů přijely až kolem 22hod. Ještě jsme se koukali na TV a já u ní jako vždy poslední dobou usnula asi na hodinku. Když jsem se vzbudila byla jsem na sebe naštvaná, že jsem zase spala u televize a v ložnici mi bude trvat než zaberu.. Ještě chvíli jsme si s manželem povídaly a kolem 23:30 jsme přecházeli do ložnice... 

Jelikož se mi tu malá vzteká tak k samotnému porodu a jak to vlastně vzniklo až v dalším článku. Tomu kdo to dočetl až sem děkuji za pozornost a omlouvám se za chyby 🙂

Dneska ráno rozlámaná po probuzení jsem si v hlavě předříkávala: "Život je hnusnej. Život je nefér." Přemejšlela jsem, jak o tý strašný neférovosti napsat článek, jak to dát na papír nebo spíš na blog. Jak se vypsat z toho, že jsem z těch chemoterapií tak unavená, že chodím spát v osm a ruka mě po těch injekcích tak bolí, že se bolestí  budím už druhej tejden. Tohle všechno jsem si v hlavě sumírovala a hlavně ty věty jak nefér to je. Jenže...

Jenže už jak jsem si to říkala, tak jsem měla pocit, že to tak necejtím, že to vlastně není tak děsný, že by to všechno mohlo bejt mnohem a mnohem horší. Jakmile jsem si v hlavě řekla to "život je nefér a hnusnej" tak jsem měla pocit, že zrazuju všechny kolem a sebe sama. Vlastně jsem to ani nemohla říct nahlas, protože to prostě není pravda. Jo, mám rakovinu a ta otázka "proč zrovna já" mě definitivně napadla, mockrát, děsně mockrát. Odpověď je na ni ale od začátku ta samá. Proč ne zrovna já. A pak proč se tím vlastně vůbec zabejvat, proč nedat energii tam, kde je teď potřeba.

No a pak jsem šla s mini chlapíkem do školky, venku mrzlo, svítilo sluníčko a my si povídali. Já:" Podívej kočička." Mini chlapík: "Nau, nau, go, go." Já: "Jasně kočička utekla a teď musí dávat pozor, aby se neztratila, viď?" Mini chlapík: "Yeš." Já: "Ufff, to je zima, ale sluníčko krásně svítí." Mini chlapík: "Yeš. Shining." Jak je vidět náš rozhovor není hluboce intelektuální, ale přece je to něco.

Přišli jsme do školky. Mini chlapík celej natěšenej, otočenej na děti, nechává ze sebe stahovat jednu vrstvu za druhou, absolutně nevnímá, že mu říkám jedna noha, druhá noha, leží na mně jako pytel brambor a teď mámo rychle, nemám čas, musím za kámošema. "Ještě pusu!" Připomínám, než mi to nedočkavý dítě zmizí. Mini chlapík bere dráhu, dívám se za ním a on se najednou otočí. Usměje se a zamává ručičkou a řekne: "Bye, bye mamá."

Tenhle život není nefér a není hnusnej. Tenhle můj život je krásnej a plnej. Plnej lidí a lásky a smíchu a prostě všeho, prostě je to život a stojí za to.

Klidně tohle všechno může znít jako klišé, ale když vona je to prostě pravda.

   Jestli už chceme miminko jsme se bavili asi rok. Nakonec jsme to poprvé zkusili na naší letní – zimní dovolené 2013. Tam se to nepovedlo, a nakonec až doma asi na 4. pokus. Byl prosinec, a my v práci slavili konec roku a druhý den mi bylo tak zle jako nikdy, a že jsem toho moc nevypila, ale test pořád nevycházel. Po novém roce jsem měla problémy s nevolnostmi, tak si říkám, že to není možné, že musím být těhotná. A hurááá můj třetí test vyšel pozitivně.

   Nakonec se objednávám k doktorce a ta potvrzuje 8tt. , ale průkazku dostávám až na další kontrole v 11tt. Podstupuji první krevní testy, které jsou negativní a tak jedeme dál, trpím nevolnostmi, ale nezvracím, vždy mi stačí lízátka z lékárny. Další testy v 15tt potvrzují vyšší riziko rozštěpu páteře, když mi to doktorka zavolala, byla jsem tak zoufalá. Ihned nás objednala na genetiku, kde naštěstí vše vyvrátili a potvrdili nám, že čekáme zdravou holčičku. Jen váha je stále o týden pozadu, a to až dokonce. I nevolnosti se nakonec umoudřili a my začali vybírat jméno, tedy hlavně manžela to natolik chytlo, že hned po návratu z genetiky začal listovat v kalendáři. Nakonec mezi Valerií a Emou vítězí naše Viktorie (vítězka). Do té doby jsme miminku říkali Tóťa, jakože To 🙂

  Začínáme pořizovat první oblečení a taky boj o výběr kočárku.Ve 20 týdnu znova na genetiku a vše v pořádku. Ve 32 týdnu jsme byli na těhotenském focení a 4.8. nastupuji na mateřskou. V 36tt přijela manželova rodina a já kolem nich. Ten týden jsem jela také na další kontrolu, kde byly slabé odezvy, další nervy, byla jsem poslaná do nemocnice s možným vyvoláním porodu. Nakonec malá jen nějak usnula a nakonec vše dopadlo dobře a my mohli domu. Všichni vyplašení – ale byli rádi, že nás vidí po 5 hodinách „vcelku“. Termín mám určený na 15.9.2014, zatím se k němu přibližuju ale malá moc neklesá, každou noc se budím s tlaky na žaludek, manžel ochotně připravuje čaje. Jednou jsme se šli houpat do parku na houpačce (2 v noci) 🙂 a to možná pomohlo. Za 2 dni se ve 2:15 v noci budím – začíná odtékat voda, budím manžela, že už je to asi tady. Jdu do koupelny se připravit a volám mamce, aby se nám postarala o pejska, ve 3:30 odjíždíme do porodnice. Proběhl příjem a zatím bez bolestí čekáme. Dostávám snídaní, doktorka mě zkontroluje, zatím jsem málo otevřená. Kolem 8 Dr. opět prohmatává , a jelikož stále přicházím o vodu, v 9 dostávám první vyvolávací tabletu, za hodinu další a v 11 poslední. Potom už klystýr, ale stále se neotvírám. Bolesti od 10 se stupňují po 5 minutách, až se stávají nesnesitelnými. Sprcha, míč, chození nic nepomáhá. Manžel u mě ve sprše sedí, měří mi kontrakce a neví, jak mi pomoci, v tu chvíli jsem ho snad viděla poprvé brečet.

Když už si mě berou na sál prosím je o epidural, mám pocit, že při další kontrakci omdlím. Nakonec ho kolem 16 hodiny dostávám, neuvěřitelná úleva, ale nic necítím. Čeká se, až začnu zase cítit kontrakce, nakonec kolem 17 hodiny musím tlačit, nevím co se děje, najednou přišel další personál a přijde mi, že se hrozně spěchá. Musím tlačit, i když necítím kontrakce a pokaždé mi sestra celou svou vahou lehá na břicho a tlačí ho dolů, pak honem změřit odezvy a znova. V 17:23 se malá narodila, ale neplakala, byla tak hodná, celou dobu na sále jen koukala kolem sebe. Bála jsem se, jestli je v pořádku. Měla jednou pupeční šňůru kolem krku, ale byla v pořádku. Na sále jsem zůstala do 20 hodin, zašila mě pní Dr., dostala jsem večeři a pak mě pomohli se zvednout, dojít se omýt a sama jsem si s pmocí sestřičky odvezla malou do druhého patra ne poporodní, kde s námi mohl být ještě do 21 hod. tatínek. 

Bylo to náročné ale tak fascinující. Nakonec myslím, že docela pohodové těhotenství i porod 🙂

První monitoring jo. Vstavám, snídaně rychle píchnout do bříška a frčím. Klasická zácpa na dálnici. Když o něco běží, tak prostě schválně každej jede jako šnek. Ten vedle zase pro změnu jede jak idiot a ten s tím náklaďákem se asi zbláznil. Poučená z minulého zpoždění, jsem přijela o 35min dříve 😀. No co, si počkám. V čekárně mi uvařil pán kafičko a já jsem si pročítala co nového je na koníku. To jste věděly, že v některých CARech varují před touto stránkou? Já to chápu, nechtějí aby jsme se zbytečně stresovaly. Že třeba Maruška měla málo folikulů a že Barču v tomhle CARu chtěli jen oškubat o peníze. Toť otázka. Taky jsem nad tím přemýšlela. Že třeba si řeknou jo tenhle pár vypadá že mají peníze, tak si to dají dvakrát než to vyjde. Je to úplně odporná úvaha a doufám že tyhle názory nejsou vůbec pravdivé. Přeci jen jsou to lékaři a složili snad nějakou přísahu. Ale pak čteš, jakože někde nechtěli provést ET? A tak asi ten lékař nebyl přesvědčen o kvalitě sliznice ne. Tak né holky, bylo to tím že Barču chtěli obrat za peníze na KET? Nebo to bylo tak, že by Barča zbytečně přišla o dobré embryo, protože by se nemělo kde uchytit? No malinko jsem odbočila. Tak tam dojedu, celá natěšená, kolik folikulů budu mít. I když doktor u utz mluvil, tak vím prd. Řekl jen na levo pět na pravo osm. To znamená asi počet folikulů. Samozřejmě né v každém musí být vajíčka. Tak budou ty Velikonoce že jo. Né dělám si srandu. I když jistá spojitost by tam byla 😀. Logicky po čtyřech injekcích tam nebudou mraky vajec, ale čekala jsem tak nějak víc. Můžou se tam ještě nějaké folikuly objevit? Dorostou mi ještě další, nebo to je celé a bude se jen čekat až se zvětší? Jediné co jsem pochytila byla informace, že jsme ještě na začátku a že v příště budeme moudřejší. Příště mi prý už řekne i datum punkce. Holky já jsem tak zvědavá a napnutá! Napnutá jsem doslova a do písmene. Nevím jak vypadá klasická stimulace, ale já mám tak oteklé břicho, jako bych byla uz mamča! Celé to pne a když si na něj zmáčknu a prohmatám, tak je takové tvrdé. Ale pod pupíkem stále volný špíček. Docela dost jím. A taky jsem začala docela dost spát. Přijdu odpoledne z práce a na dvě hodinky si lehnu a spím. Dřív bych přes den neusnula, teď spím jak miminko. Máte některá podobné zkušenosti? Přikládám fotku jak jsem se vypoukla. Jinak tedy teploty nemám, nezvracím. Ale holky doma se toho dá super využít. Pokaždé když volám mému drahému, tak má strach co se děje a zda jsem v pořádku. Takže doma se zvednu že třeba vyndám nádobí z myčky, pak se chytnu za břicho a malinko heknu. To máte vidět ty fofry 😀. Hned se zvedá a letí tu myčku vyklidit. Možná jsem potvora, ale sakra práce ;-D na chvíli si od toho odpočinout zasloužíme. Ty injekce a ten stres kolem. Hele taky anestezie potom že, taky pak nám hrozí OHS. No já myslím že do neděle si bude muset miláček zopakovat praní i žehlení. Mějte pěkný večer a já se ozvu zase příště a napíšu, kolik vajec ulovíme. Posílám všem spoustu sil a pohody.

     Propolis je pryskyřnatá látka vytvářena včelami, tzv. včelí tmel. Ty ho vytváří z pryskyřic a jim podobných rostlinných šťáv, které obohacují o výměšky svých žláz, obsahuje tedy i určité procento včelího vosku. Propolis má specifické velmi příjemné aroma. Jeho barva se různí podle původu a také stáří od zelenožluté až po tmavě hnědou.

     Včelí úl je místem, kde je poměrně vlhko a teplo, a proto je zde také vhodné prostředí pro růst plísní. Ty se zde však vyskytují jen málokdy právě díky propolisu, tedy jeho antibakteriálním a antimykotickým vlastnostem. Včely tímto tmelem dotvářejí a utěsňují své obydlí; doslova jím obalí téměř vše, co je v úlu. Důkazem obrovské účinné síly propolisu mohou být známé případy, kdy včely propolisem obalí vetřelce, kterého nemohou dostat z úlu ven. Ten je zde pak doslova balzamován/mumifikován, nerozkládá se a neohrožuje tak včelí obydlí. Není nic neobvyklého, když včelař najde v úlu „zakonzervovanou“ myš.

     Propolis tlumí růst bakterií, kvasinek a plísní. Je účinný i na salmonely a stafylokoky. Zároveň má i mírné anestetické účinky. Díky těmto vlastnostem můžeme propolis využít při všech zánětlivých procesech organizmu. Před jeho použitím je třeba ověřit, zda člověk není alergický na nějakou látku v něm obsaženou.

     Propolis se nejčastěji využívá ve formě tinktury (i vnitřně) nebo masti.

Vláda dnes (tj.22.3.2017) dala znovu najevo, že se potřebami ohrožených dětí nehodlá zabývat. Z jednání vlády bylo znovu staženo schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětí na již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová zůstává v boji za lepší start dětí osamocená, jednání blokují premiér Bohuslav Sobotka a ministři Kateřina Valachová (MŠMT) a Miloslav Ludvík (MZ).

Premiéra jsme dnes vyzvali v otevřeném dopise, aby situaci tisíců dětí v kojeneckých ústavech začal rychle řešit. Nebo jsou mu příběhy dětí lhostejné?

Vážený pane premiére,

rádi bychom Vás tímto otevřeným dopisem vyzvali k rychlému a efektivnímu řešení situace dětí v kojeneckých ústavech a požádali Vás o schůzku v dané věci.Dnes bohužel vláda znovu odložila schválení Akčního plánu k naplnění Národní strategie ochrany práv dětína již probíhající období 2016–2020 a také schválení novely o sociálních službách klíčové pro sjednocení služeb.

Naše otevřená iniciativa Dobrý start na včerejší tiskové konferenci odstartovala kampaň Z rodiny doletí dál, jejímž cílem je upozornit právě na závazek vlády přijmout zákon stanovující věkovou hranici pro umisťování dětí do ústavů a připravit sloučení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo.

V zájmu tisíců dětí, které start svého života musí prožívat bez milující rodiny, trváme na bezodkladném naplnění tohoto závazku.Dovolujeme si připomenout, že o schůzku s Vámi jsme poprvé žádali už vlednu, doposud bezúspěšně.

Obstarat domácnost s pěti nezletilými dětmi dá určitě pořádně zabrat i za normálních okolností. Když ale přijdou partnerské neshody nebo ekonomický tlak, problémy na sebe většinou nedají dlouho čekat. Několik velmi bouřlivých měsíců má za sebou také pan Novák, otec pěti vlastních i pěstounských dětí, který se svou rodinou našel klidný přístav a pevnou půdu pod nohama v karlovarské SOS DĚTSKÉ VESNIČCE.

„Ptáte se, jak probíhá náš den?“ ptá se pan Novák. „Náš den začíná už o den dříve tak, že si večer připravíme hromádky s oblečením. Ráno vstávám v šest a oblékám děti, které rozvezu do školy a školky, potom do práce. Po škole jsou děti v družině a na zájmových kroužcích. Okolo 16:30 je vyzvedávám a jedeme domů. Potom chvilka volna, aby se děti proběhly venku," popisuje pyšný otec. „Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst ovoce, volně rostoucí ve vesničce. Po večeři koupání a zase ty hromádky na další den. Ve vesničce jsme maximálně šťastní. Bez pomoci SOS dětských vesniček by všechno takto klidné a úspěšné nebylo,“ přiznává pan Novák.

Děti milují areál vesničky, volnost i to, že mohou běhat bosé, malovat na chodník nebo jíst volně rostoucí ovoce.                                      

„Naše rodina se dostala do velmi těžké situace a já zůstal sám s pěti nezletilými dětmi. Martince byl v té době rok a půl, byla na Sunaru a plenkách. Aničce v té době byly tři roky, Ivance pět, Valince sedm a Honzovi třináct. Bylo to velmi těžké. Děti ve škole nijak zvlášť neprospívaly, syn z primy gymnázia musel zpět na základní školu, kde měl trojky a čtyřky. Valinka měla v první třídě také velké problémy. Další dvě děti chodily do školky a Martinku jsem, vzhledem k jejímu věku, neměl kam dát, když jsem chodil do práce vydělávat peníze, abych mohl zabezpečit rodinu."

Z velkého stresu pan Novák onemocněl cukrovkou. Jeho hodnoty byly tak vysoké, že byl ohrožen na životě. Vzhledem k tomu, že má jen jednu ledvinu, která nepracuje tak, jak má, a navíc ho trápí vysoký krevní tlak, v kombinaci s cukrovkou byl ve velmi vážné situaci. Dnes už je vše stabilizováno. Po půl roce na inzulínu začal brát prášky a jeho zdraví se přiblížilo normálu.

Pan Novák dále líčí: „V té době jsem na doporučení sociální pracovnice Odboru sociálně-právní ochrany dětí kontaktoval SOS dětské vesničky. Téměř hned mi odpověděli a začali řešit bydlení v SOS dětské vesničce. Ihned se také rozběhla pomoc naší rodině.

Jsem z Hradce Králové, ze slezského předměstí. Jsem mladou maminkou (24) holčičky (15m) a obě bychom se rády seznámily s novou maminkou a jejím děťátkem.

Chodili jste rádi do školy? Bavilo vás učení? Vzpomínáte na školní léta s úsměvem na tváři? Byla to hezká doba?   Chtěla bych se v následujících větách věnovat  jednomu z hlavních projektů Centra Dialog a to Adopce afrických dětí na dálku. Když jsem přemýšlela, o čem to celé vlastně je, tak mě  napadly tyto otázky. Zamyslela jsem se na chvíli nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych do školy chodit nemohla. Kdyby nebylo samozřejmostí, že mě v šesti letech rodiče slavnostně pošlou do první třídy a pak na střední a na vysokou. Byli bychom tam, kde jsme teď? Celý projekt Adopce afrických dětí na dálku vlastně vznikl ze základní potřeby vzdělání, která by měla být přirozeným startem do života každého mladého člověka, a to bez rozdílu.  

Jak to vlastně začalo?

S nápadem podpory na dálku přišli naši spolupracovníci v Africe. Jsou to lidé, kteří na místě žijí, znají místní poměry a lidé jim důvěřují. Právě oni vybírají děti do adopce, kontrolují dokumenty, komunikují s námi a starají se, aby vše fungovalo. To, že spolupráce skutečně dlouhodobě funguje, je důsledkem lidského odhodlání, vůle, pracovitosti a nadšení z viditelných výsledků. Nemluvím o nás, ale o lidech, kteří chtějí pro své děti lepší budoucnost.

Proč adoptovat?

Děti, které jsou v adopci zařazeny, pocházejí z velice chudých poměrů. Mnohdy rodiny ani nemají peníze na jídlo, natož, aby mohly platit školné a nezbytné školní pomůcky. O děti se často starají rodinní příbuzní, protože rodiče zemřeli a děti neměly kam jít. Tím, že si na dálku adoptujete dítko, větší nebo menší, dáte minimálně jednomu člověku na Zemi šanci na dobrý život. To už za to stojí, nemyslíte? Velmi často se stává, že lidé, kterým bylo umožněno vzdělání, se v dospělém věku vrací do své rodné vesnice a snaží se své dovednosti a znalosti uplatňovat na místě, kde vyrostli. Je úžasné tyto životní příběhy sledovat.

Kolik to stojí?

Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .

Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.

Kdo jsme?

Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.

Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.

O co se snažíme?

Znáte ten pocit, kdy jste ještě dítě a pořád někomu hlídáte děti? Tak přesně  to jsem ja. 

Když mi bylo 7 let, narodila se mi sestra. Milovala jsem ji a protože rodiče byli stále v práci, hlídání padlo na mě, i když jsem měla ještě starší sestru o 2 a půl roku. Nevadilo mi to, děti jsem milovala a vlastní malou sestřičku jsem ráda hlídala, vodila ji do školky, později ji chystala jídlo, četla knížky, učila se s ní, prostě jsem ji vychovala. Taky se není čemu divit, že je rozmazlená 😄 Babička pracovala ve školce a o prázdninách jsme za ní chodívali a s dětmi si hráli, každá rodinná byla ve stejné režii, vždy jsme hlídali a hráli si s dětmi. Hrozně jsem se těšila až budu dospělá a budu mít vlastní děti. Přítele jsem otravovala od 16, že bych chtěla miminko, naštěstí jsme nebyli až tak hloupý a dostudovali. 

A teď je to tady, dospělá žena, v březnu jsem oslavila 22 let. S přítelem máme koupený domek, na Vánoce mě požádal o ruku, v červnu se bereme. 😊

24.1.2017 - vstala jsem o půl 6 ráno, že se mi chce na záchod a protože jsem nedostala před 14 dni menstruaci a začala mě zvláštně bolet prsa, rozhodla jsem se pro těhotenský test. Oči ještě zalepené a v tom se proberu dokonale, vážně jsou tam 2 čárky? První vlna štěstí, poté strach a první myšlenka, sakra teď se to nehodí...Brala jsem přes 5 let antikoncepci a nečekala jsem že otěhotním za 4 měsíce, aspoň rok jsem počítala. 

Dnes 21.3.2017 - ležím v posteli, sahám si na bříško a už jen 180 dní do porodu. Absolutně mi nedochází, že za pár měsíců ze mě bude maminka, vždy jsem to chtěla, ale když to přišlo, najednou nevím, zda to chci. Asi je to strach z toho co bude, zda budu dobrá máma, zda to všechno s přítelem zvladneme. Stále si nepřipouštím, že ve mě začíná nový život, je to pro mě hrozně nepochopitelné, jak je to vše zařízené. Bojím se, ale zároveň se i hrozně těším na toho našeho prcka, hlavně, aby bylo zdravé ❤

Tak čekám na menstruaci. Halóóó já čekám. Čekám a ona nikde. Není to paradox? Když ji nechceme, tak ji máme a když ji potřebujeme tak se někde fláká. Čekala jsem čtyři dny, pátý den přišla 🙂. Byla ale sobota, tudíž injekce až dnes. Dnes v pondělí. Včelička pích, je to hotový a zítra další. Byla jsem zvědavá jak injekci zvládnu. Pro všechny holky, není to nic hrozného. Na aplikačním peru jen pidi jehlička. Pět cm pod pupíkem nebo kolem, ale vždy v dolním polokruhu. Na pohodu. Odnesla jsem si léky, krabičku na použité jehly a také léky v peru, náhradní jehličky a dezinfekční ubrousky. Každý den pích, až do čtvrtka. To jdu na kontrolu. Dají utz, asi krev? No to ještě nevím. To se uvidí. Není mi špatně, nic nebolí. Jen hlava je na tom bídně. Furt přemýšlím a když mně někde píchne nebo něco lechtá, tak si říkám jestli to není z té injekce. Ale moc dobře vím že není 😀. Musím si nařídit budíka, ať nezapomenu píchnout. Každý den ve stejný čas. No po pravdě jsem na tyhle časované věci nikdy nebyla. Antikoncepci jsem si jedla polopravidelně, někdy ve středu pondělní pilulku. Ja vím, jsem ostuda. Můžu vám holky říct, že je hrozně srandovní vejít do čekárny v CARu. Každý se tváří že je tam omylem. Stejně pak zařve sestra jméno na celou čekárnu a veškerá anonymita je ta tam. Já se nestydím že tam chodím. Prostě někdo to má přirozeně a někdo si musí pomoci. Ale když někam příjdu tak zdravím. Tady přijdete a všichni jen špitnou a zase koukají do země. Je mi jasné že se tam lidi nechodí vybavovat, ale aby se takto styděli a čučeli do země. No nevím jako. A jak teda probíhá školení pro přesné aplikování hormonu? Velice milé. Sestřička vás usadí v ordinaci. Vybalí z krabičky aplikační pero a jehličky. Ukáže jak se jehličky nasadí a odezinfikuje bříško. Tedy místo pro aplikaci. Ukáže jak natočit správné množství jednotek, udělá tzv kožní řasu a pích. Pomalinku tlačí na vršek pera, až se všechny navolené jednotky aplikují. Jednoduché jako facka. Co jsem teda čubrněla, tak když se natočí víc jednotek, tak to jde zase zatáhnout zpět. Tudíž vše je bez stresu. V klidu tedy navolíme počet jednotek, dezinfikujeme, kožní řasa a pích. Pak zahodíte jehličku do žlutého kontejneru na odpad a je to. Léky schovat doma do lednice a druhý den na novo. Dobrý že? A co pak....pak kontrola asi 6-7.den cyklu. Asi utz a možná krev. To teprve zjistím. Holky a 10.-12.den cyklu je punkce vajíček. Jupiiiuuuu. No jakože bojím se toho jak čert krize, ale zase jsem o kousek blíže miminku. Takže do teď celé fajn, až teda na to ranní vstávání. V sedm na značkách že. Brrrrr já vstávám normálně do práce kolem osmé. Ale tohle je to poslední. Stimulujeme lékem Gonal. Zítra píchnu další a pak další další další. Tak všem snaživým a stimulujícím přeji mnoho úspěchů a hlavy vzhůru. Bude líp! Jo a dneska jsem koupila dvoje dětské dupačky. No co, to se bude hodit. Jsou univerzální 😀. Nebuďte holky pověrcivé, když něco chcete, tak to kupte. Však ono to jednou vyjde.

Možná si někteří z Vás pamatují film s Diane Keaton v hlavní roli se stejnojmenným názvem. O něm ale tentokrát psát nebudu, ačkoliv jistě stojí za shlédnutí. Řeč bude o pořadu, lépe řečeno reality show, kterou můžete vídat na TV Markíza.

Více na:

http://www.pihatamama.cz/koukame/bum-bum-bum-je-tu-baby-boom/

Tak jsem asi vážně blázen. Koupila jsem včera první ponožky pro naše dítě. Jsou krásné, ale jsou univerzální. No proč? Protože to dítě ještě nemáme a ani nečekáme. Tady začíná příběh o vytouženém miminku. Potkali jsme se a velká láska, po čtyřech měsících společné bydlení a dva měsíce na to započala snaha o dítě. Nešlo to. Nešlo a nešlo a nešlo. Rok a pul a nešlo. Nekouříme nepijeme, dobře občas pijeme, začali jsme zdravě jíst. Jenže dítě pořád nikde. Začaly klasické obavy a otázky. Zjistili jsme kde je problem. Tudíž jsme se rozhodli jít si to miminko koupit. Jenže to není jen tak si koupit miminko. Pojišťovna je hodná, přispěje pomůže.....ale kdo pomůže s tím stresem a nervy pracují. Kdo pomůže. Nikdo...pomoz si sám. Dnes jdeme domluvit podmínky a zahájení celého umělého oplodnění. Bude to zajisté velkolepá záležitost. Okolnosti byly bohužel tak nemilé, že bude nutno udělat všechny nej nej metody. Takže celé za 50 tisíc. Je to dost nebo málo? Jak se to vezme. Sice je to dost, ale nebýt pojišťovny, tak je to jeden a půlkrát víc. Kdo to má? My klasická střední třída tedy jen tak ne. Když pomyslím na páry, kde ještě použijí darované spermie a vajíčka, tak se mi podlamují kolena. Takže asi v pulce března to začne. Začneme píchat injekce a monitorovat. Vlastne ne začneme, začnu! Budiž to důkazem skvělé ženy, co vše pro muže a dítě udělá. Já si začnu aplikovat injekce, já si začnu chodit na monitoring a já ztloustu. Chraň ho pán bůh, někdy říct, že jsem tlustá. Nejsem zlá žena, jsem hodná, poklidím uvařím zařídím. Jenže očekávám za to spoustu věcí. To je fér, ne? Co chceme tedy od mužů. Především chceme pochopení a pochválení za naši existenci a za práci co odvadíme. Však se samo neuvaří, nevypere, nevyžehlí neuklidí. Dobrá, žehlení v dnešní době sušiček je vážně úlet, ale já na to pořád věřím. Proč takhle odbočuji od tématu? Po dnešní konzultaci mi můj miláček zahlásil, že to zase tak těžké a náročné nebude. Hahahahaha. Jak to může říct? Neriskuje své zdraví, neriskuje své nervy a ani jeho postava nic neutrpí! Právě proto jsem ráda, že existuje web tohoto typu. Protože my ženy víme nejlépe, jak těžké to je a co vše nás ještě čeká. Budou ty hormony v pohodě? Nafouknu se a budu mit hyperstimulační syndrom? Bolí to? Budu protivná a otravná? A co práce? Jak budu pracovat, budu pořád ve stejném nasazení? A když se to povede, tak budu doma na rizikovém těhotenství? No kdo ví že. Co si budem povídat, žádná sranda to nebude. Jediné co nás utěší a podpoří je vidina miminka. Je to malý zázrak, který jsme si přišli s partnerem koupit. Toužíme po tom malém drobečkovi, nebo berušce. Chceme už také slyšet ten krásný smích, cítit odpovědnost za to malé stvoření. Takže naše cesta začíná. Všem ženám, které jsou na této cestě, ať už v půlce nebo u konce, všem vám milé dámy přeju jen to nejlepší! Buďte spokojené a šťastné. A jak jsem už na začátku psala, kupte si co chcete. Kupte něco pro sebe, něco klidně i pro děťátko. Říká se, že síla pozitivního myšlení je mocná. Ne nadarmo spousta lidi vysílá svá přání do vesmíru. Údajně to funguje tak, že na nějaký krásný papírek napíšete své přání, složíte ho do malého čtverečku, no a dáte si ho tak, ať jej máte každý den u sebe. Potom uz jen stačí říct děkuji ti vesmíre 🙂. Hezké, že? To je na první příspěvek myslím až dost. Plánuji sem psát celý postup naší léčby a budu ráda, když si všichni navzájem pomůžeme a podpoříme se. Mějte krásný den 🙂

"Jaro klepe na dveře a určitě na Vás ze všech stran utočí články a reklamy na to jak důležité a přínosné je detoxikovat po zimě svůj organizmus. Pokud jste na tom zrovna stejně jako já a kojíte, na detoxikaci v pravém slova smyslu letos zapomeňte! Není ale pro tento rok vše ztraceno, můžete to jen pojmout jinak!..."

Při čištění organismu dochází k masivnímu uvolňování toxinů a jejich odvádění z těla všemi tělními tekutinami, tedy i mateřským mlékem. Nejenže byste nepřiměřeně zatížila svůj organismus (což v období kojení, kdy je potřeba především načerpávat energii, není moc rozumné), ale Váš drobeček by Vám jisto jistě nepoděkoval, protože jeho čistící orgány by dostaly pořádně zabrat.

Těhotenství a kojení oslabuje Vaše tělo velkou rychlostí, a je proto důležité dbát na dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a to především formou kvalitní a vyvážené stravy …. to určitě víte.

Jaro nabízí využití stoupající energie přírody k načerpání nových sil pro Vás a Vaše mimi z mladých lístků rostlin kopřivy,  pampelišky a medvědího česneku.  Můžete se doslova napást a nebude Vás to nic stát, jen trochu vlastní vynaložené energie na hledání a sběr těchto rostlin, které jsou skutečným energetickým a vitamínovým elixírem, který Vás postaví na nohy.

Zapomeňte tedy na utrácení peněz za syntetické vitamínové doplňky (o nichž si myslím, že tělu nedavají nic dobrého) a zaběhněte si raději při venčení svého dítka pro dávku zelených rostlin do přírody. Mimo to, že si domů přinesete superpotraviny, nadýcháte se čerstvého vzduchu a z jarního sluníčka nachytáte také nějaký ten vitamín D.

Já jsem začala své jaro s medvědím česnekem, proto se o něm zmíním více.

Ahoj holky,mam takovy dotaz.minule těhotenství se ukoncilo samo,kdyz jsem byla 28+5,ted jsem 36+3 a bavily jsme se s dr o tom,ze bych mohla rodit uz od 38 tydne. Dnes me predal do péče porodnice,kam jdu na kontrolu ve ctvrtek...a ted dotaz...chtela bych aby mi porod vyvolali co nejdrive,pro muj klid,cim dele to trva tim vic se bojim,ze se neco stane...vyhovi mi v tomhle porodnice nebo me muzou odmitnout? Maly ma cca 2900 gr,takze vaha ok a u me taky vse ok. Mate s tim nektera zkusenost? 

V prvé řadě popíšu rozbalení krabice a montování. Krabice šla otevřít samozřejmě dobře, stačí být trochu šikovný a, prostě mít ruce, že 🙂 Ále, smontování mopu, nebo tedy spíš rozmontování, to pro mě byla tak trochu záhada. Trochu jsem si připadala jako obyvatelka USA, protože jsem očekávala naprosto jasný návod i s obrázky 😀 No, ten tam nebyl, takže jsem musela použít vlastní mozek. Toš, jsem to roztáhla a koukám na to:"To jako bude takhle malý???" Hleděla jsem na to jako bacil do lékárny a asi po třech minutách mi došlo, že se tam musí vytáhnout ještě jedna tyčka (mop je jakoby třídílná teleskopická tyč). Toš dobrý, zvládnuto, hlavolam vyřešen.

Druhá část byla trochu jednodušší, namontovala jsem nástavec na mop, na kyblík jsem silou býka natlačila cosi červeného a plastového (asi ochrana proti prskání vody při ždímání, těžko říct, jak se tomu nadává). Toš dobrý, zkusím ždímat nasucho. Nějak jsem do ždímací nádoby strčila mop (suchý se tam cpe opravdu blbě) a začla šlapat na pedál. No, násada mě švihla celkem dost do obličeje a já díky tomu měla možnost zjistit, že se při točení hýbe celý mop, ne jenom spodní část 😀 (Možná jsem měla na začátku článku hned přiznat, že nepatřím mezi nejšikovnější lidi, jednám stylem "Nejdřív řeš, potom měř" Dědí se to po generacích a díky těmto genům a i dceři byl mop testovaný třikrát během hodiny.)

Takže jsem v sobotu s pomocí manžela vysála celý dům (rozumějte manžel vysál, já dělala dort) a šla jsem na testování.

V prvé řadě to chce trošičku praxe při strkání mopu do ždímadla (ano, tak tomu teď říkám), ale naučila jsem se to dost rychle (plácám se po rameni). Ždímání? Super, to je na tom to nejlepší, nechce se vám přestat. Ale musela jsem. Vzala jsem to hezky od vrchu dolů.

Vrchní patro plovoučka a dlaždice. Podotýkám, že předtím jsem měla mop Spontex a z nějakého důvodu jsem se s ním dost nadřela, po podlaze se mi s ním jelo těžce a namáhavě, takže pro mě bylo příjemným překvapením, že s Viledou to šlo o mnoho snáz. Co ale musím vytknout, tak násada by mohla být opravdu delší. Četla jsem to na recenzích na internetu a musím souhlasit. Já mám 166 cm, ještě jsem to nedala do ruky mému manželovi, který má 192 cm, ale vyzkouším. Je třeba zjistit, jestli se můžu sem-tam vyhnout i téhle povinnosti a nechat manžela, aby si "užil".

Takže vrch jsem vytřela rychle, bez námahy, každý pokoj na jedno ždímání, chodbu s dřevěnými schody a šla jsem do mezipatra, tam mě čekalo poměrně to samé, dva pokoje, šatna, chodba, schody...taky v pohodě. Když jsem potřebovala jít zpátky nahoru za dcerou, podlaha byla téměř suchá a musím přiznat, že s jiným mopem (nepočítám parní) mi nikdy podlaha tak rychle neuschla.

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

Krvácení je jedna z nejčastějších komplikací v časné graviditě.

Udává se, že až 25% těhotných se v prvním trimestru setká s krvácením a bohužel až u poloviny z těchto žen dojde ke spontánnímu potratu.

Na vině mohou být překrvené tkáně dělohy a děložního hrdla, hematom v oblasti tvořící se placenty nebo již zmíněný počínající potrat. Pokud dojde k jednorázovému zašpinění, tak není nutné panikařit a akutně vyhledávat lékaře. Pokud jde ovšem o krvácení větší intenzity doprovázené bolestmi v podbřišku, tak je třeba vyhledat lékaře, který provede patřičná vyšetření ke zjištění příčiny. Jedná se konkrétně o vyšetření v zrcadlech, vaginální vyšetření pohmatem a samozřejmě ultrazvuk.

Tak to bylo krvácení v prvním trimestru. V dalších obdobích těhotenství již není krvácení tak běžné a příčiny jsou často jiné. Z vlastní zkušenosti musím říct, že nejčastější příčina krvácení v tomto období je pohlavní styk a vaginální vyšetření. Mnoho žen přijíždí v pozdních nočních hodinách na pohotovost se špiněním po pohlavním styku. Je to naprosto neškodné a způsobené mechanickým podrážděním děložního hrdla.

Krvácení ale může samozřejmě i signalizovat vážný problém jako předčasné odlučování placenty či hrozící předčasný porod. Specifickou skupinou jsou ženy s nízko nasedající placentou, placenta praevia centralis či marginalis, které by měly být vaginálně vyšetřovány jen, pokud je to nezbytně nutné a sex by jim měl být zapovězen.

Častý dotaz těhotných je, kdy mají jet k lékaři. Kde je ta hranice, kdy už se opravdu něco děje…Já vždycky svým pacientkám říkám, že je lepší desetkrát přijet zbytečně než jednou něco zanedbat. Nicméně je potřeba vždy zachovat chladnou hlavu a uvažovat rozumně. Pokud špiním po pohlavním styku nebo vaginálním vyšetření, tak je příčina více než jasná a není nutné jet akutně k lékaři.

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Pokud bych měla začít od začátku, bylo by to nejspíš na tlustou knihu, což bych jako spisovatelka mohla zvládnout, ale popravdě si nemyslím, že je můj život tolik zajímavý. Přesto bych se i já ráda podělila o své zážitky z porodů.

První těhotenství bylo vymodlené. Snažení netrvalo sice mnoho let, ale pouze rok a čtvrt. Nicméně ženě, která tak moc chce, se to zdálo jako celá věčnost. Netrpělivě jsem měsíc, co měsíc stála u okna, které mi poskytovalo dostatek světla, ke zkoumání malého počůraného proužku, na kterém nebylo nic, než bílo. Znovu a znovu jsem plakala a každý další měsíc to bylo ještě mnohem těžší.

Po půlroce snažení jsem prodělala biochemické těhotenství a po roce potrat v 6 tt. Nemusím vykládat, že jsem tou dobou byla zlomená, zklamaná a připadala si neschopná. Pokaždé, když přišla menstruace, jsem se bála podívat manželovi do očí a říct mu, že zase nic.

Po roce a čtvrt jsme nastoupili do CAR. Šlo hlavně o mé obavy, týkající se prodělaného SP. Doktor, který nás měl na starost, byl úžasný. Než dorazí výsledky testů, doporučil to ještě zkusit normálně s tím, že načasuje ovulaci... a skutečně, než výsledky dorazily, byla jsem těhotná. Zcela přirozeně – jednoduše jsem se zklidnila.

Těhotenství bylo krásné. Žaludek mírně na vodě do 12 tt a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou. Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala.