Jsem z Hradce Králové, ze slezského předměstí. Jsem mladou maminkou (24) holčičky (15m) a obě bychom se rády seznámily s novou maminkou a jejím děťátkem.

Chodili jste rádi do školy? Bavilo vás učení? Vzpomínáte na školní léta s úsměvem na tváři? Byla to hezká doba?   Chtěla bych se v následujících větách věnovat  jednomu z hlavních projektů Centra Dialog a to Adopce afrických dětí na dálku. Když jsem přemýšlela, o čem to celé vlastně je, tak mě  napadly tyto otázky. Zamyslela jsem se na chvíli nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych do školy chodit nemohla. Kdyby nebylo samozřejmostí, že mě v šesti letech rodiče slavnostně pošlou do první třídy a pak na střední a na vysokou. Byli bychom tam, kde jsme teď? Celý projekt Adopce afrických dětí na dálku vlastně vznikl ze základní potřeby vzdělání, která by měla být přirozeným startem do života každého mladého člověka, a to bez rozdílu.  

Jak to vlastně začalo?

S nápadem podpory na dálku přišli naši spolupracovníci v Africe. Jsou to lidé, kteří na místě žijí, znají místní poměry a lidé jim důvěřují. Právě oni vybírají děti do adopce, kontrolují dokumenty, komunikují s námi a starají se, aby vše fungovalo. To, že spolupráce skutečně dlouhodobě funguje, je důsledkem lidského odhodlání, vůle, pracovitosti a nadšení z viditelných výsledků. Nemluvím o nás, ale o lidech, kteří chtějí pro své děti lepší budoucnost.

Proč adoptovat?

Děti, které jsou v adopci zařazeny, pocházejí z velice chudých poměrů. Mnohdy rodiny ani nemají peníze na jídlo, natož, aby mohly platit školné a nezbytné školní pomůcky. O děti se často starají rodinní příbuzní, protože rodiče zemřeli a děti neměly kam jít. Tím, že si na dálku adoptujete dítko, větší nebo menší, dáte minimálně jednomu člověku na Zemi šanci na dobrý život. To už za to stojí, nemyslíte? Velmi často se stává, že lidé, kterým bylo umožněno vzdělání, se v dospělém věku vrací do své rodné vesnice a snaží se své dovednosti a znalosti uplatňovat na místě, kde vyrostli. Je úžasné tyto životní příběhy sledovat.

Kolik to stojí?

Každý rok skončí v kojeneckých ústavech a dalších zařízeních na dva tisíce těch nejmenších dětí. To číslo je obrovské, ale především to není jen číslo, ale dva tisíce konkrétních příběhů malých dětí vyrůstajících bez mámy a táty .

Chceme to změnit. Budeme moc rádi, pokud nás v tom podpoříte.

Kdo jsme?

Vznikli jsme pod názvem Dobrý start jako otevřená iniciativa lidí, kteří mají různé profese, ale společný cíl: Pomoci malým dětem z ústavů do rodin. Sdružujeme odbornou i laickou veřejnost; všechny, kterým nejsou příběhy ohrožených dětí lhostejné.

Za kampaní stojí Linda Kallistová Jablonská a Irena Hejdová (autorky filmu V nejlepším zájmu dítěte), Klára Laurenčíková Šimáčková (předsedkyně vládního Výboru pro práva dítěte) a doprovázející organizace Dobrá rodina, o. p. s.

O co se snažíme?

Znáte ten pocit, kdy jste ještě dítě a pořád někomu hlídáte děti? Tak přesně  to jsem ja. 

Když mi bylo 7 let, narodila se mi sestra. Milovala jsem ji a protože rodiče byli stále v práci, hlídání padlo na mě, i když jsem měla ještě starší sestru o 2 a půl roku. Nevadilo mi to, děti jsem milovala a vlastní malou sestřičku jsem ráda hlídala, vodila ji do školky, později ji chystala jídlo, četla knížky, učila se s ní, prostě jsem ji vychovala. Taky se není čemu divit, že je rozmazlená 😄 Babička pracovala ve školce a o prázdninách jsme za ní chodívali a s dětmi si hráli, každá rodinná byla ve stejné režii, vždy jsme hlídali a hráli si s dětmi. Hrozně jsem se těšila až budu dospělá a budu mít vlastní děti. Přítele jsem otravovala od 16, že bych chtěla miminko, naštěstí jsme nebyli až tak hloupý a dostudovali. 

A teď je to tady, dospělá žena, v březnu jsem oslavila 22 let. S přítelem máme koupený domek, na Vánoce mě požádal o ruku, v červnu se bereme. 😊

24.1.2017 - vstala jsem o půl 6 ráno, že se mi chce na záchod a protože jsem nedostala před 14 dni menstruaci a začala mě zvláštně bolet prsa, rozhodla jsem se pro těhotenský test. Oči ještě zalepené a v tom se proberu dokonale, vážně jsou tam 2 čárky? První vlna štěstí, poté strach a první myšlenka, sakra teď se to nehodí...Brala jsem přes 5 let antikoncepci a nečekala jsem že otěhotním za 4 měsíce, aspoň rok jsem počítala. 

Dnes 21.3.2017 - ležím v posteli, sahám si na bříško a už jen 180 dní do porodu. Absolutně mi nedochází, že za pár měsíců ze mě bude maminka, vždy jsem to chtěla, ale když to přišlo, najednou nevím, zda to chci. Asi je to strach z toho co bude, zda budu dobrá máma, zda to všechno s přítelem zvladneme. Stále si nepřipouštím, že ve mě začíná nový život, je to pro mě hrozně nepochopitelné, jak je to vše zařízené. Bojím se, ale zároveň se i hrozně těším na toho našeho prcka, hlavně, aby bylo zdravé ❤

Tak čekám na menstruaci. Halóóó já čekám. Čekám a ona nikde. Není to paradox? Když ji nechceme, tak ji máme a když ji potřebujeme tak se někde fláká. Čekala jsem čtyři dny, pátý den přišla 🙂. Byla ale sobota, tudíž injekce až dnes. Dnes v pondělí. Včelička pích, je to hotový a zítra další. Byla jsem zvědavá jak injekci zvládnu. Pro všechny holky, není to nic hrozného. Na aplikačním peru jen pidi jehlička. Pět cm pod pupíkem nebo kolem, ale vždy v dolním polokruhu. Na pohodu. Odnesla jsem si léky, krabičku na použité jehly a také léky v peru, náhradní jehličky a dezinfekční ubrousky. Každý den pích, až do čtvrtka. To jdu na kontrolu. Dají utz, asi krev? No to ještě nevím. To se uvidí. Není mi špatně, nic nebolí. Jen hlava je na tom bídně. Furt přemýšlím a když mně někde píchne nebo něco lechtá, tak si říkám jestli to není z té injekce. Ale moc dobře vím že není 😀. Musím si nařídit budíka, ať nezapomenu píchnout. Každý den ve stejný čas. No po pravdě jsem na tyhle časované věci nikdy nebyla. Antikoncepci jsem si jedla polopravidelně, někdy ve středu pondělní pilulku. Ja vím, jsem ostuda. Můžu vám holky říct, že je hrozně srandovní vejít do čekárny v CARu. Každý se tváří že je tam omylem. Stejně pak zařve sestra jméno na celou čekárnu a veškerá anonymita je ta tam. Já se nestydím že tam chodím. Prostě někdo to má přirozeně a někdo si musí pomoci. Ale když někam příjdu tak zdravím. Tady přijdete a všichni jen špitnou a zase koukají do země. Je mi jasné že se tam lidi nechodí vybavovat, ale aby se takto styděli a čučeli do země. No nevím jako. A jak teda probíhá školení pro přesné aplikování hormonu? Velice milé. Sestřička vás usadí v ordinaci. Vybalí z krabičky aplikační pero a jehličky. Ukáže jak se jehličky nasadí a odezinfikuje bříško. Tedy místo pro aplikaci. Ukáže jak natočit správné množství jednotek, udělá tzv kožní řasu a pích. Pomalinku tlačí na vršek pera, až se všechny navolené jednotky aplikují. Jednoduché jako facka. Co jsem teda čubrněla, tak když se natočí víc jednotek, tak to jde zase zatáhnout zpět. Tudíž vše je bez stresu. V klidu tedy navolíme počet jednotek, dezinfikujeme, kožní řasa a pích. Pak zahodíte jehličku do žlutého kontejneru na odpad a je to. Léky schovat doma do lednice a druhý den na novo. Dobrý že? A co pak....pak kontrola asi 6-7.den cyklu. Asi utz a možná krev. To teprve zjistím. Holky a 10.-12.den cyklu je punkce vajíček. Jupiiiuuuu. No jakože bojím se toho jak čert krize, ale zase jsem o kousek blíže miminku. Takže do teď celé fajn, až teda na to ranní vstávání. V sedm na značkách že. Brrrrr já vstávám normálně do práce kolem osmé. Ale tohle je to poslední. Stimulujeme lékem Gonal. Zítra píchnu další a pak další další další. Tak všem snaživým a stimulujícím přeji mnoho úspěchů a hlavy vzhůru. Bude líp! Jo a dneska jsem koupila dvoje dětské dupačky. No co, to se bude hodit. Jsou univerzální 😀. Nebuďte holky pověrcivé, když něco chcete, tak to kupte. Však ono to jednou vyjde.

Možná si někteří z Vás pamatují film s Diane Keaton v hlavní roli se stejnojmenným názvem. O něm ale tentokrát psát nebudu, ačkoliv jistě stojí za shlédnutí. Řeč bude o pořadu, lépe řečeno reality show, kterou můžete vídat na TV Markíza.

Více na:

http://www.pihatamama.cz/koukame/bum-bum-bum-je-tu-baby-boom/

Tak jsem asi vážně blázen. Koupila jsem včera první ponožky pro naše dítě. Jsou krásné, ale jsou univerzální. No proč? Protože to dítě ještě nemáme a ani nečekáme. Tady začíná příběh o vytouženém miminku. Potkali jsme se a velká láska, po čtyřech měsících společné bydlení a dva měsíce na to započala snaha o dítě. Nešlo to. Nešlo a nešlo a nešlo. Rok a pul a nešlo. Nekouříme nepijeme, dobře občas pijeme, začali jsme zdravě jíst. Jenže dítě pořád nikde. Začaly klasické obavy a otázky. Zjistili jsme kde je problem. Tudíž jsme se rozhodli jít si to miminko koupit. Jenže to není jen tak si koupit miminko. Pojišťovna je hodná, přispěje pomůže.....ale kdo pomůže s tím stresem a nervy pracují. Kdo pomůže. Nikdo...pomoz si sám. Dnes jdeme domluvit podmínky a zahájení celého umělého oplodnění. Bude to zajisté velkolepá záležitost. Okolnosti byly bohužel tak nemilé, že bude nutno udělat všechny nej nej metody. Takže celé za 50 tisíc. Je to dost nebo málo? Jak se to vezme. Sice je to dost, ale nebýt pojišťovny, tak je to jeden a půlkrát víc. Kdo to má? My klasická střední třída tedy jen tak ne. Když pomyslím na páry, kde ještě použijí darované spermie a vajíčka, tak se mi podlamují kolena. Takže asi v pulce března to začne. Začneme píchat injekce a monitorovat. Vlastne ne začneme, začnu! Budiž to důkazem skvělé ženy, co vše pro muže a dítě udělá. Já si začnu aplikovat injekce, já si začnu chodit na monitoring a já ztloustu. Chraň ho pán bůh, někdy říct, že jsem tlustá. Nejsem zlá žena, jsem hodná, poklidím uvařím zařídím. Jenže očekávám za to spoustu věcí. To je fér, ne? Co chceme tedy od mužů. Především chceme pochopení a pochválení za naši existenci a za práci co odvadíme. Však se samo neuvaří, nevypere, nevyžehlí neuklidí. Dobrá, žehlení v dnešní době sušiček je vážně úlet, ale já na to pořád věřím. Proč takhle odbočuji od tématu? Po dnešní konzultaci mi můj miláček zahlásil, že to zase tak těžké a náročné nebude. Hahahahaha. Jak to může říct? Neriskuje své zdraví, neriskuje své nervy a ani jeho postava nic neutrpí! Právě proto jsem ráda, že existuje web tohoto typu. Protože my ženy víme nejlépe, jak těžké to je a co vše nás ještě čeká. Budou ty hormony v pohodě? Nafouknu se a budu mit hyperstimulační syndrom? Bolí to? Budu protivná a otravná? A co práce? Jak budu pracovat, budu pořád ve stejném nasazení? A když se to povede, tak budu doma na rizikovém těhotenství? No kdo ví že. Co si budem povídat, žádná sranda to nebude. Jediné co nás utěší a podpoří je vidina miminka. Je to malý zázrak, který jsme si přišli s partnerem koupit. Toužíme po tom malém drobečkovi, nebo berušce. Chceme už také slyšet ten krásný smích, cítit odpovědnost za to malé stvoření. Takže naše cesta začíná. Všem ženám, které jsou na této cestě, ať už v půlce nebo u konce, všem vám milé dámy přeju jen to nejlepší! Buďte spokojené a šťastné. A jak jsem už na začátku psala, kupte si co chcete. Kupte něco pro sebe, něco klidně i pro děťátko. Říká se, že síla pozitivního myšlení je mocná. Ne nadarmo spousta lidi vysílá svá přání do vesmíru. Údajně to funguje tak, že na nějaký krásný papírek napíšete své přání, složíte ho do malého čtverečku, no a dáte si ho tak, ať jej máte každý den u sebe. Potom uz jen stačí říct děkuji ti vesmíre 🙂. Hezké, že? To je na první příspěvek myslím až dost. Plánuji sem psát celý postup naší léčby a budu ráda, když si všichni navzájem pomůžeme a podpoříme se. Mějte krásný den 🙂

"Jaro klepe na dveře a určitě na Vás ze všech stran utočí články a reklamy na to jak důležité a přínosné je detoxikovat po zimě svůj organizmus. Pokud jste na tom zrovna stejně jako já a kojíte, na detoxikaci v pravém slova smyslu letos zapomeňte! Není ale pro tento rok vše ztraceno, můžete to jen pojmout jinak!..."

Při čištění organismu dochází k masivnímu uvolňování toxinů a jejich odvádění z těla všemi tělními tekutinami, tedy i mateřským mlékem. Nejenže byste nepřiměřeně zatížila svůj organismus (což v období kojení, kdy je potřeba především načerpávat energii, není moc rozumné), ale Váš drobeček by Vám jisto jistě nepoděkoval, protože jeho čistící orgány by dostaly pořádně zabrat.

Těhotenství a kojení oslabuje Vaše tělo velkou rychlostí, a je proto důležité dbát na dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a to především formou kvalitní a vyvážené stravy …. to určitě víte.

Jaro nabízí využití stoupající energie přírody k načerpání nových sil pro Vás a Vaše mimi z mladých lístků rostlin kopřivy,  pampelišky a medvědího česneku.  Můžete se doslova napást a nebude Vás to nic stát, jen trochu vlastní vynaložené energie na hledání a sběr těchto rostlin, které jsou skutečným energetickým a vitamínovým elixírem, který Vás postaví na nohy.

Zapomeňte tedy na utrácení peněz za syntetické vitamínové doplňky (o nichž si myslím, že tělu nedavají nic dobrého) a zaběhněte si raději při venčení svého dítka pro dávku zelených rostlin do přírody. Mimo to, že si domů přinesete superpotraviny, nadýcháte se čerstvého vzduchu a z jarního sluníčka nachytáte také nějaký ten vitamín D.

Já jsem začala své jaro s medvědím česnekem, proto se o něm zmíním více.

Ahoj holky,mam takovy dotaz.minule těhotenství se ukoncilo samo,kdyz jsem byla 28+5,ted jsem 36+3 a bavily jsme se s dr o tom,ze bych mohla rodit uz od 38 tydne. Dnes me predal do péče porodnice,kam jdu na kontrolu ve ctvrtek...a ted dotaz...chtela bych aby mi porod vyvolali co nejdrive,pro muj klid,cim dele to trva tim vic se bojim,ze se neco stane...vyhovi mi v tomhle porodnice nebo me muzou odmitnout? Maly ma cca 2900 gr,takze vaha ok a u me taky vse ok. Mate s tim nektera zkusenost? 

V prvé řadě popíšu rozbalení krabice a montování. Krabice šla otevřít samozřejmě dobře, stačí být trochu šikovný a, prostě mít ruce, že 🙂 Ále, smontování mopu, nebo tedy spíš rozmontování, to pro mě byla tak trochu záhada. Trochu jsem si připadala jako obyvatelka USA, protože jsem očekávala naprosto jasný návod i s obrázky 😀 No, ten tam nebyl, takže jsem musela použít vlastní mozek. Toš, jsem to roztáhla a koukám na to:"To jako bude takhle malý???" Hleděla jsem na to jako bacil do lékárny a asi po třech minutách mi došlo, že se tam musí vytáhnout ještě jedna tyčka (mop je jakoby třídílná teleskopická tyč). Toš dobrý, zvládnuto, hlavolam vyřešen.

Druhá část byla trochu jednodušší, namontovala jsem nástavec na mop, na kyblík jsem silou býka natlačila cosi červeného a plastového (asi ochrana proti prskání vody při ždímání, těžko říct, jak se tomu nadává). Toš dobrý, zkusím ždímat nasucho. Nějak jsem do ždímací nádoby strčila mop (suchý se tam cpe opravdu blbě) a začla šlapat na pedál. No, násada mě švihla celkem dost do obličeje a já díky tomu měla možnost zjistit, že se při točení hýbe celý mop, ne jenom spodní část 😀 (Možná jsem měla na začátku článku hned přiznat, že nepatřím mezi nejšikovnější lidi, jednám stylem "Nejdřív řeš, potom měř" Dědí se to po generacích a díky těmto genům a i dceři byl mop testovaný třikrát během hodiny.)

Takže jsem v sobotu s pomocí manžela vysála celý dům (rozumějte manžel vysál, já dělala dort) a šla jsem na testování.

V prvé řadě to chce trošičku praxe při strkání mopu do ždímadla (ano, tak tomu teď říkám), ale naučila jsem se to dost rychle (plácám se po rameni). Ždímání? Super, to je na tom to nejlepší, nechce se vám přestat. Ale musela jsem. Vzala jsem to hezky od vrchu dolů.

Vrchní patro plovoučka a dlaždice. Podotýkám, že předtím jsem měla mop Spontex a z nějakého důvodu jsem se s ním dost nadřela, po podlaze se mi s ním jelo těžce a namáhavě, takže pro mě bylo příjemným překvapením, že s Viledou to šlo o mnoho snáz. Co ale musím vytknout, tak násada by mohla být opravdu delší. Četla jsem to na recenzích na internetu a musím souhlasit. Já mám 166 cm, ještě jsem to nedala do ruky mému manželovi, který má 192 cm, ale vyzkouším. Je třeba zjistit, jestli se můžu sem-tam vyhnout i téhle povinnosti a nechat manžela, aby si "užil".

Takže vrch jsem vytřela rychle, bez námahy, každý pokoj na jedno ždímání, chodbu s dřevěnými schody a šla jsem do mezipatra, tam mě čekalo poměrně to samé, dva pokoje, šatna, chodba, schody...taky v pohodě. Když jsem potřebovala jít zpátky nahoru za dcerou, podlaha byla téměř suchá a musím přiznat, že s jiným mopem (nepočítám parní) mi nikdy podlaha tak rychle neuschla.

„Museli jsme řešit situace, kdy se maličká bouchala do hlavičky nebo sama sebe kousala do ručiček. Jsou to projevy citové deprivace z kojeneckého ústavu. Psycholožkou mi bylo vysvětleno, že dítě tímto způsobem na sebe upozorňuje v kolektivu nebo samo sobě způsobuje nějaký silný vjem, protože vjemy nemá nebo jich má jen velmi málo.“

Každé dítě by mělo začít svou životní cestu jako chtěné a s láskou přijímané. Vždyť na tom, jak nás vnímá okolí – naši nejbližší, přímo závisí to, jak vnímáme a přijímáme sami sebe. Pokud se narodíme rodičům, kteří se na nás těší a s láskou o nás pečují, vnímáme svět jako bezpečné a krásné místo. Sebe pak vnímáme jako dobré, krásné a sebevědomé bytosti, které se s životem zvládnou snadno poprat.

Co když je to ale naopak? Co se děje v hlavičkách a duších dětí, které přišly na svět neplánovaně a nechtěně? Co víc, dětí, které nemají v prvních dnech, týdnech, nebo hůř měsících či letech milující mámu ani tátu? Jak se asi můžou cítit? A jak vnímají asi sami sebe?

Věřím, že na většinu těchto otázek nám odpoví následující příběh, za který děkuji adoptivní mamince holčičky, která strávila v kojeneckém ústavě prvního dva a půl roku svého života..

Kouzelný telefon a první setkání

Na naše vytoužené děťátko jsme čekali téměř pět let! Když nám zazvonil kouzelný telefon, dozvěděli jsme se od sociální pracovnice, že v kojeneckém ústavu na nás nečeká miminko, ale rovnou maličká slečna. Trošku jsme se lekli, že už je tak veliká, ale nechtěli jsme ji tam po těch letech čekání nechat!

Krvácení je jedna z nejčastějších komplikací v časné graviditě.

Udává se, že až 25% těhotných se v prvním trimestru setká s krvácením a bohužel až u poloviny z těchto žen dojde ke spontánnímu potratu.

Na vině mohou být překrvené tkáně dělohy a děložního hrdla, hematom v oblasti tvořící se placenty nebo již zmíněný počínající potrat. Pokud dojde k jednorázovému zašpinění, tak není nutné panikařit a akutně vyhledávat lékaře. Pokud jde ovšem o krvácení větší intenzity doprovázené bolestmi v podbřišku, tak je třeba vyhledat lékaře, který provede patřičná vyšetření ke zjištění příčiny. Jedná se konkrétně o vyšetření v zrcadlech, vaginální vyšetření pohmatem a samozřejmě ultrazvuk.

Tak to bylo krvácení v prvním trimestru. V dalších obdobích těhotenství již není krvácení tak běžné a příčiny jsou často jiné. Z vlastní zkušenosti musím říct, že nejčastější příčina krvácení v tomto období je pohlavní styk a vaginální vyšetření. Mnoho žen přijíždí v pozdních nočních hodinách na pohotovost se špiněním po pohlavním styku. Je to naprosto neškodné a způsobené mechanickým podrážděním děložního hrdla.

Krvácení ale může samozřejmě i signalizovat vážný problém jako předčasné odlučování placenty či hrozící předčasný porod. Specifickou skupinou jsou ženy s nízko nasedající placentou, placenta praevia centralis či marginalis, které by měly být vaginálně vyšetřovány jen, pokud je to nezbytně nutné a sex by jim měl být zapovězen.

Častý dotaz těhotných je, kdy mají jet k lékaři. Kde je ta hranice, kdy už se opravdu něco děje…Já vždycky svým pacientkám říkám, že je lepší desetkrát přijet zbytečně než jednou něco zanedbat. Nicméně je potřeba vždy zachovat chladnou hlavu a uvažovat rozumně. Pokud špiním po pohlavním styku nebo vaginálním vyšetření, tak je příčina více než jasná a není nutné jet akutně k lékaři.

Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Pokud bych měla začít od začátku, bylo by to nejspíš na tlustou knihu, což bych jako spisovatelka mohla zvládnout, ale popravdě si nemyslím, že je můj život tolik zajímavý. Přesto bych se i já ráda podělila o své zážitky z porodů.

První těhotenství bylo vymodlené. Snažení netrvalo sice mnoho let, ale pouze rok a čtvrt. Nicméně ženě, která tak moc chce, se to zdálo jako celá věčnost. Netrpělivě jsem měsíc, co měsíc stála u okna, které mi poskytovalo dostatek světla, ke zkoumání malého počůraného proužku, na kterém nebylo nic, než bílo. Znovu a znovu jsem plakala a každý další měsíc to bylo ještě mnohem těžší.

Po půlroce snažení jsem prodělala biochemické těhotenství a po roce potrat v 6 tt. Nemusím vykládat, že jsem tou dobou byla zlomená, zklamaná a připadala si neschopná. Pokaždé, když přišla menstruace, jsem se bála podívat manželovi do očí a říct mu, že zase nic.

Po roce a čtvrt jsme nastoupili do CAR. Šlo hlavně o mé obavy, týkající se prodělaného SP. Doktor, který nás měl na starost, byl úžasný. Než dorazí výsledky testů, doporučil to ještě zkusit normálně s tím, že načasuje ovulaci... a skutečně, než výsledky dorazily, byla jsem těhotná. Zcela přirozeně – jednoduše jsem se zklidnila.

Těhotenství bylo krásné. Žaludek mírně na vodě do 12 tt a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou. Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala.

Jak jsem psala ve článku o porodu, s porodním oddělením jsme byli spokojeni, ale to, co jsme zažili následně na novorozeneckém oddělení, o to se musím podělit, protože ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že v dnešní moderní společnosti je takové chování možné a chystám se napsat stížnost přímo do porodnice, protože ačkoliv to asi nic neovlivní, nemohu to nechat jen tak bez reakce.

Když jsem otěhotněla, rodit ambulantně pro mě bylo scifi. Neměla jsem na to odvahu a měla pocit, že to s sebou nese spoustu rizik. Na předporodním kurzu nás ale porodní asistentka Laďka v podstatě nabádala, abychom, pokud sebereme odvahu a budeme se na to cítit, šli domů a prožily první dny doma v klidu. Vyprávěla nám příběhy z novorozeneckého oddělení, které jsem v té době považovala za přehnané. Nyní vím, že nebyly daleko od pravdy. Začala jsem se tedy o možnost ambulantního porodu zajímat více.

Celé těhotenství jsem si zjišťovala informace, jaká rizika skutečně mohou nastat, konzultovala to několikrát se svým gynekologem, kterému plně důvěřuji a který mi sám řekl, že v zahraničí je to běžná praxe, že jde žena pár hodin po porodu domů a pokud porod proběhne bez komplikací a miminko je v pořádku, považuje to za bezpečné. Tady v ČR je člověk ale za exota.

Mezi hlavní rizika patří výskyt srdeční vady (což jsem věděla, že nám nehrozí, jelikož jsem byla v těhotenství s miminkem na kardiologii), dále SIDS, který však mohl nastat kdykoliv a riziko je velmi malé a rozvoj žloutenky, který je ale mnohem pravděpodobnější v porodnici, díky případným problémům s kojením či stresu. Veškeré další problémy se daly řešit s doktorem a nebyl by případně problém jet do nemocnice, kterou máme 5 minut od domu. Počítala jsem s tím, že budeme každý den pod dohledem PA a samozřejmě pediatra a byla rozhodnutá, že pokud domů půjdeme, tak pro jistotu první noc strávíme v porodnici. Ačkoliv manžel loboval spíše za odchod domů, já zůstávala stále nakloněna tomu, že společně zůstaneme v porodnici, ale každopádně abych měla možnost volby, našla jsem si dobrého pediatra ochotného nás po ambulantním porodu přijmout (což nebylo také vůbec jednoduché, ačkoliv vás oficiálně odmítnout nemohou).

Porodila jsem ve tři odpoledne, v šest jsme byli na nadstandardním pokoji. Ujala se nás mladá dlouhovlasá sestřička, která mi jako jediná z dané směny přišla normální. Pořešila pupík, kápla K a kapky do očí a ubytovala nás. Pak jsem malého na pokoji nakojila a on usnul. Po půl hodině přišla jiná sestra, že prý musí ještě zkrátit pupík. Manžel že půjde s ní, protože jsme nechtěli jsme Mikyho nechat bez dozoru. Ta se teda sice zatvářila, jak jsme otravní, ale že teda dobře. Před dveřmi na ošetřovnu ale manželovi řekla, že má počkat, protože tam nemůže. On jí opět řekl, že chce být s ním, tak prý, že to teda můžou udělat na jiné ošetřovně, když " je manžel takovej to.. ". Mikulášek se však pokakal, a sestra manžela poslala pro plínku ať si ho přebalí. Než jsme došli zpět, bylo slyšet řev přes celou chodbu. Sestra vše udělala, ačkoliv věděla, že chceme být u toho a dítě pak bylo nějakou dobu k neutěšení. Opravdu velký problém provést zákrok za dohledu rodiče. Manžela se prostě očividně chtěla zbavit, když to najednou zvládla i s pokakaným miminkem. Takže manžel naštvanej, že se nechal.

Druhý den ráno jsem se cítila velmi dobře, nabitá energií a přesvědčená, že správné rozhodnutí jít domů. Po vizitě, kdy bylo zhodnoceno, že je vše v pořádku, jsme řekli primáři Mokrošovi, že chceme jít domu. Následně proběhl tento rozhovor:

Je pondělí 15.8.2016 a já jedu s manželem na poslední kontrolu k doktorce, pak bych měla jít už do porodnice. Na tento den jsem spala 2 hodiny, protože bylo dusno a já už prostě spát nemohla. Datum porodu je stanoveno na 21 nebo 24.8. Celé těhotenství jsem na porod nemyslela, protože jsem si opravdu myslela, že ho nedám. Ne ve smyslu, že bych skončila na epiduralu nebo císaři, ale ve smyslu, že umřu. (viz článek Kámošky jak hrom). V tuhle chvíli mě uklidňuje jen to, že mám solidní životní pojistku, která Vráťu zabezpečí a poskytne mu finance pro naši dcerku. Neberte mě zle, ale opravdu jsem se tak moc bála toho dne, kdy to přijde, že jsem i napsala dopisy, kdyby náhodou a hlavně, abych nedopadla jako Irena a moji nejbližší  měli ještě chvíli na to, aby si vyslechli to, co jsem považovala za důležité jim vzkázat.

Čekám chvíli v ordinaci, sestřička se usmívá a zve mě dál. Svlékám si v kabince kraťasy a nechávám si kalhotky. Sestřička s úsměvem od ucha k uchu mě zve dovnitř a jako vždy si sedám na lehátko, povídáme si, jak to šlo s aniballem a po chvíli mi  měří tlak. S tlakem bojuji od 26 tt, postupně se mi zvedá a tento den je už poměrně vysoký a to 142/ 110. Otýkají mi lehce kotníky a už nenandám snubní prsten, ale ještě to neni tak hrozný. Když přicházím k doktorce, chvíli si povídáme a pak jdeme na vyšetření. Otevřená jsem na půl prstu, tlak se ale doktorce nelíbí. Na začátku mi říká, že to vypadá, že do pátku porodim, po chvíli mi oznamuje, že udělá Hamiltonův chvat, protože tlak mám už opravdu vysoký. Jde na to a bolí to tak moc, že se nadzvedávám na křesle a utrousim jednu slzu. Po chvíli mi říká doktorka, že porodim do středy. Nevím, jestli to byla směsice hormonů a toho, jak to bolelo, ale propukám v pláč. Doktorka mě hned hladí po ramenou a říká: ,,Neboj Zuzko, to zvládneš. Bude to v pořádku." Jenže já myslím akorát na to, že mám už jen dva dny na to, užít si manžela, protože v mých představách ho už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy neprojedu jeho vlasy mojí rukou, nikdy si nepřidržím jeho čelist, když ho políbím. To nikdy ve mě vyvolalo ještě větší agónii a odebírám se za sestřičkou. Ta kouká vyplašeně a ptá se, jestli je něco špatně a já pořád s nezastavitelným vodopádem slz odpovídám jen, že do dvou dnů porodím. Ona se jen usměje a říká mi, že to bude dobrý, že to zvládnu. Opět roj myšlenek, že všichni jsou chytrý, jak rádia a jak to sakra můžou vědět, že všechno bude v pořádku a že to zvládnu. Trochu nakrknutá, ale stále s hysterákem nasadím sluneční brýle a odcházím do auta za Vráťou. Ten se opět zděsí, když sundavám brýle a v tu chvíli na něj nekouká jeho žena, ale velký fanoušek skupiny Kiss, který si rozmazal řasenku i po bradě. Ví, jak moc se bojím, ale neví o dopisech ani o pojistce. Pro něj jsem celé těhotenství hrdinka, jak mi s oblibou říká a já si tuhle reputaci samozřejmě nechci pokazit. Proto říkám jen to, že brečim, protože to bolelo a že porodim do středy. S hrůzou startuje auto a vydáváme se k mým rodičům na oběd. 

Stojím s mamkou v kuchyni a opět pláču. Prostě maminka... co si budeme povídat, ale když s ní máte super vztah, tak vás ukonejší i ve 28 letech. 😀 Maminka mě objímá a tím mi předává trochu ze svého klidu. 

Jsme po obědě a jdu s ní ven, kde mě v 16:20 zastihne první kontrakce. Domnívám se ale, že mě zas Rosie spíš píchla do ledviny a tak to neřeším. Naposledy v mém životě si chci dát luxusní domácí burger, který mají kousek pod námi v restauraci, ale protože mám už zas nateklé ruce, objednáváme si ho hned po příjezdu domů. 

Je 22:30 a já se rozhodnu jít do sprchy a spát. Když o půl hodiny později ulehám do postele, Vráťa ještě s mým starším bráchou mluví přes team speak a popisuje mu, co se dnes dělo. Ano, jsem jeho mladší sestřička a trpěl by za mě klidně v pekle, jen aby mě ochránil 🙂 

Usínám ale po půlnoci, protože čekám na Vráťu, až si půjde lehnout. Jako vždy je mi totiž zima na nohy a on jediný mi je dokáže zahřát. 

Mám ráda jahody sladké po sluníčku, salát plný ranní rosy, vybarvené jarní ředkvičky, bylinky co voní … Prostě čerstvé ovoce a zeleninu bez zbytečné chemie.  Kam ale pro ni?  Kam pro čerstvá vajíčka a ostatní živočišné produkty? Jak jinak si zajistit kvalitní čerstvé potraviny, než nákupem v supermarketu? Blíží se sezóna, pojďte objevit nové způsoby, jak na to!

Také vám připadá, že kolem vás jsou jen samé supermarkety a postupně vymizely ty malé místní obchůdky, kde se na vás prodavačka usmívala, kde jste si koupily čerstvé potraviny z místních zdrojů a z nákupu jste měli opravdu dobrý pocit?

Sice se objevuje pár vlaštovek, a to především ve velkých městech, ale je jich stále žalostně málo.

Napadlo vás někdy, že každou platbou při nákupu v supermarketu volíte? Volíte podporu. 

Podporu ekonomiky v místě sídla nadnárodní korporace kdesi v tramtárii, znečišťování životního prostředí nadbytečnou přepravou kamiony, používání velkého množství obalových materiálů a chemikálií, které zajišťují konzervaci během cesty  od výrobce vzdáleného někdy i tisíce kilometrů až na váš stůl.

Naproti tomu nákupem místních potravin podporujete konkrétní osobu farmáře, sedláka, zemědělce, ale i místní ekonomiku, rozvoj krajiny a zdravého životního prostředí a k tomu získáváte zdravé a kvalitní potraviny s jasným původem.

Ke všemu, co chceme v životě dokázat a získat, je zapotřebí osobní záměr, síla vůle, odvaha a víra.

K něčemu tak úžasnému, jako je narození nového človíčka, je však potřeba ještě něco víc.

Početí a následnému narození člověka předchází spojení. Spojení muže a ženy v rovině fyzické. Neméně důležité je však spojení a fungování těch správných faktorů v rovině psychické a duchovní.

Negativní vědomé i podvědomé myšlenky, související s vaším sebevědomím, sebehodnotou a také s vaším partnerským vztahem, mohou být hlavní příčinou dočasného neúspěchu.

Někdy ani v nejmenším netušíme, jak moc jsou v rozporu naše myšlenky. Ty, které v nás způsobují obavy, strachy, nejistotu a nedůvěru, způsobí, že naše podvědomí nás „chrání“ a do našeho života nevpustí nic, co by to zapříčinilo.

Co říkám (dítě chci, čekám na něj, jsem na něj připravená, mám na něj ten správný věk, děláme pro to s partnerem maximum, chci jen to, co je normální a přirozené a mají to i ostatní, dítě je pro mne to nejdůležitější atd.),

Jen pro zájemce ( o kvalitní četbu 😀)

Jak se mi rodilo v Anglii

– bráno s rezervou, píšu to necelých 48 hodin po porodu

Londýn, North Middlesex University Hospital, neděle 27. listopadu 2016

Proces porodu bych rozdělila do 5 fází:

Fáze 1 : Přípravka

Na co se zaměřit při nákupech v Bazaru?

Zboží, které kupujeme přes internet nevidíme, nemůžeme si ho prohlédnout, osahat. Musíme se spolehnout výhradně na popis prodávajícího v inzerátu a na fotky, které přidá. Je tedy i naší zodpovědností ověřit si doplňujícími otázkami, v jakém stavu je zboží, abychom předešli případným nedorozuměním. Opravdu nestačí napsat "Mám zájem" a odeslat peníze. 

V bazaru se nepoužívá jednotná terminologie a to, co je pro jednoho jen párkrát nošené, druhý může vnímat zcela jinak.

Jak tedy zboží inzerovat?

Zboží popisujte objektivně. Pro zájemce je určitě přínosnější, když detailně vypíšete případné chyby, než když napíšete, že věc je nááádherná nebo frajerská. Vady je nejlepší vyfotit v detailu a hlavně informovat o nich zájemce. Nestačí jen snížit cenu a spoléhat se na to, že zájemce pochopí, že za nízkou cenu nemůže počítat se zbožím v top stavu.

Přidávejte jen vámi vyfocené fotky, které ukazují aktuální stav zboží. Reklamní fotky stažené z internetu jsou v tomto směru bezcenné.

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo.

Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí...

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo...

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Příběh s tímto nadpisem je delší, protože je na tisíce slov a vět, které bych do onoho článku chtěla vložit.  A proto jsem se rozhodla ho napsat ve více částech.   Příběh, sahající do daleké minulosti, přecházející v přítomnost a hledici na budoucnost. 

                                         I.  

  
Je všeobecně známo, že dvě dlaně se v jednu spojí a kráčí spolu cestou života napříč všemu a všem. Každý má na světě někoho, kdo je jeho chybějícím článkem k dokonalosti. Někoho, s kým to všechno dává smysl a víte, že jste tu správně.  A někdy k tomu clovek prostě potřebuje tri dlaně, z toho jedna je mou.

  Člověk si nikdy nemůže být ničím jistý.  Bylo mi patnáct, byla jsem mladá, život poznavajici, neohrozena a taky už druhým rokem zadaná.  Ano, svého partnera jsem poznala, když mi bylo třináct let. Začalo to ve virtuálním světě v podobě žádosti o přátelství na sociální síti.  Psali jsme si hodiny, dny, týdny a měsíce, než jsme se odvazili poznat jeden druhého osobně.  On byl o čtyři roky starší, na první pohled sympaťák a když jsme se poprvé viděli, přišlo nám, jako bysme se znali roky. I přes veškeré pochyby tahle láska vydržela přes pět let. Víte, ono to nebylo vždycky růžový, ale zpátky na začátek. 

  Patnáctý rok života byl můj klíčový.  Vždycky jsem byla ta, co děti nechce. K čemu tolik trápení a omezování samu sebe? Mráz, sníh a náledí na cestě do školy probudilo dřímající monstrum v mém těle, kdy jsem na okamžik skončila na vozíčku, s dlouhou léčbou a diagnózou, jejíž součástí bylo i to, že bude problém donosit děti a jestli vůbec. Čím déle budu děti chtít, tím hůře na to tělo bude reagovat.  Bylo to jako blesk z čistého nebe, když se u mě probudila obrovská touha po dětech.  Začala jsem prehodnocovat celý svůj život a měnit priority. Vojtěch, kluk ze sociální sítě, byl moje podpora a věřil tam, kde já už to vzdala. I přesto, že naše láska byla nerozvazna, neuprimna a zranitelná, mysleli jsme si, že je to navždy.  Každý dělá chyby. Někdo malé, někdo větší. Tak tomu bylo i v našem vztahu.

   Od šestnácti jsem nežila s rodiči, takže pro mě všechno bylo jednoduší. Svá rozhodnutí jsem nemusela nikomu vysvětlovat, ani si je obhajovat, byla to má zodpovědnost.  Vojtěch byl student, žijící s rodiči, kteří v něm stále viděli malého kluka a podle toho se i chovali. Jako s dítětem zacházeli i se mnou. Spoustu věcí jsem neviděla, bohužel ani tu nejdůležitější - pupeční šňůru, která je spojovala a kterou ještě neodstrihli.  Vyhovovalo to tak jim, i jemu. 

Byla by jste raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc, než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání, než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

Každá z nás máme své vlastní zkoušky. A život může být pro každou z nás těžký. Hodně těžký.

Bez ohledu na to, jak stará nebo mladá jste. Bez ohledu na to, kolik dětí máte. Bez ohledu na to, kde žijete, kolik peněz máte, nebo jaké jsou vaše schopnosti... být máma je těžké.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Hodně z nás občas prožívá mateřskou krizi identity. Najednou nevíme, čím máme být. Před dětmi jsme mohly být kdokoliv, bydlet kdekoliv, možná si zvolit práci, kterou by nám ostatní záviděli. A najednou jsme starší a máme děti a jsme jenom matkami.

Ale kdo vlastně jsme, když jsme mámy? Je to zaměstnání? Je to nová identita? Co se stalo s našimi starými JÁ? Je to něco, na co bysme měly být hrdé?
Kolik je mezi námi ale doopravdy pyšných žen, které se staly matkami? Kdo řekne nahlas, že mu to stačí, že je máma, že víc od života nechce?

Je těžké připustit si, že jsme prostě mámy a že to, je teď naše životní role.
Ještě těžší je  přestat přemýšlet nad minulostí a nechat odejít tu část své osobnosti před dětmi. Není to snadné, vůbec ne. Je to nejisté a je to děsivé. Být jenom máma.

Znamená to snad, že už nejsme MY se všemi těmi možnostmi, které jsme měly, ale jsme jen mámy. Už nemáme bezstarostný život, kdy jsme mohly prosedět odpoledne v kavárně a zakončit den návštěvou klubu s kamarádkami. Bylo jedno, kdy přijdeme domů, nikdo tam na nás nečekal. Nikdo nečekal, že se o něj postaráme, že mu budeme věnovat svůj čas i energii.

Uprostřed všeho toho chaosu, neuklizeného domu, který jsme se snažily několik hodin uklidit, je téměř nemožné mít dobrý pocit. Když strávíte s plačícím dítětem celou  noc, když podesáté za den uklidňujete vzteklé batole a zase a znovu utíráte vylitý čaj na zemi. Je těžké mít naději a vidět všechno pozitivně. Spíš Vám přijde, že to za moc nestojí, že je to všechno zbytečné a Vy najednou nevíte, proč jste si zrovna tuhle cestu vybraly.

Být mámou se stalo synonymem pro to být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Není lehké cítit se takhle malý a nicotný. Když sedíte a přemýšlíte nad svým životem zas a znovu. Balancujete nad každým rozhodnutím a hodnotíte, jestli bylo správné, jestli bylo ve správný čas. Jestli život, který teď žijete je takový, jaký jsme chtěli a vysnili si ho. Jestli tohle je ten pocit štěstí, po kterém jsme celou dobu toužily.

Odpověď zní ne.

Ne, skoro na všechno. Pravděpodobně nemáme vždycky pocit štěstí ani pocit, že život, který teď žijeme je ten, který jsme chtěli žít, když nám bylo dvacet let. Pravděpodobně také nevidíme ty malé okamžiky radosti, které bychom měli vnímat jako velké a cítit se kvůli nim velké, ne malé.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět" .
Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Jsou dny, kdy si většina z nás pomyslí, že náš život skončil. Že už se bude napořád točit jenom kolem plínek, probdělých nocích a pláče našich dětí. Že budeme už navždy zavalené hromadou špinavého prádla a nádobí. Je lehké pomyslet si, že nejsme dost dobré. Že neděláme dost, nemáme dost něčeho. Je těžké ten pocit překonat.

Ale takhle to přeci nebude navždy, tohle není naše konečná stanice. Ano, vlak se na pár let zastavil, ale jednou se zase dá do pohybu.

Tohle není konec našeho života, je to začátek. Je to začátek něčeho vzrušujícího, života plného překvapení. Je to jen jiný život, ne méně krásný a naplňující, jen jiný. Plný jiných zajímavých míst a zážitků, které by jsme neprožily, kdybychom se nestaly matkami.

Možná až za několik let si uvědomíme, že odpověď na otázku " Jsem šťastná? Je tohle to, co jsem chtěla?" prostě není.

Představy o tom, jaké to bude být máma, jsme měly každá úplně jiné.
Já jsem si také nepředstavovala, že se mi narodí dcera o pět týdnů dříve a první čtyři roky doslova propláče ve dne i v noci.

Věřila jsem, že postarat se o děti bude mnohem jednodušší, než to doopravdy je.
A často, když sedím sama ve vaně a poslouchám zdálky hlasy dcer, ani se mi nechce vylézt. Chci si užít víc toho ticha a klidu.

Minulý týden jsem toho měla dost.

Opravdu to byl přesně ten moment, kdy víte, že už víc nezvládnete a je na čase vyvěsit bílou vlajku.

Jenže tomu se přesně bráníme my všechny. Přiznat, že je toho na nás příliš, znamenalo by to připustit, že jsme selhaly.

Od matek se totiž očekává, že zatnou zuby a navzdory horečce, větru a dešti, své povinnosti prostě zvládnou.

Máme své představy o tom jak to bude, ale pak prostě přijde prostý, složitý a nevyzpytatelný ŽIVOT.

A všechno je jinak.

Tak moc jsem v noci nespala pořád jsem přemýšlela nad tím naším Bártem byla jsem tam večer několikrát se kouknout copak tam dělá k mému zděšení tam okolo 11 hodiny ležel venku a nechtěl jít k ostatním do svého chlévku, nechala jsem ho tedy být stím že až bude chtít určitě si tam dojde sám, asi tak ve dvě v noci mě vzbudilo brečení kozlíka šla jsem se tam opět podívat byl v domečku ale naříkal, takže druhá noc opět beze spánku jsem už unavená.........

k ránu jsem usnula a v 6:40 budík "maminko vstávej musíme do školky.........no dobře ještě dnes to zvládnu............vstali jsme a odvezla jsem malého do školky a letěla domů, a hned s manželem ke kozlíkovi, takový pohled na něj mě píchl u srdce, sice už byl bez vrzání zubů, ale klepal se jak osika a vyhublej ..............no nic voláme k doktorovi..............

doktor řekl že máme přijet aby ho viděl.........................a tak opět řev jak kozlí nechtěl jít manžel ho vzal tedy do náruče a odnesl do auta.... u doktora ho poslechl, změřil teplotu a nakonec mu dal antibiotika  pro jistotu..........ted ho máme v garáži v bedně a už se domáhá  ven bobky už jsou taky tak ještě aby začal žrát a kozlík má vyhráno....................takže zítra zas napíšu jak to dopadlo.....................................držte nám všechny pěstě a palce........................bojujeme jak jen to jde  

a je odpoledne a kozlík už začal žrát i běhat s ostatnímí pustila jsem ho odpoledne aby šel na sluníčko v garáži to není pro kozlíka nic moc a jsem nadšená vypadal že hledá něco k snětku tak snad už máme po boji protože jsme vyhráli.....................................................................................................................................................................................................................................................................................