Rok 2016 byl takový ..jak jen to říct .. zvlaštně hezký. Oslavili jsme s maličkou první rok a s malým roky 3 🙂 Tak strašně to všechno utíká.

Po "návštěvě" Německa jsem se přesvedčila, že dvakrát do stejné řeky nestoupíš a že lidi se vážně nemění(nejen tam) i kdyby jste se kvůli nim po*rali.

Zkusila jsem to ale bohužel ..

Ale přehoupla se polovina roku a v srpnu naši koupili byt, jelikož tady(u našich) už panuje ponorková nemoc 😀 jako všude, kde žije hodně lidí na malém prostoru a i kdyz mají naši baráček, není se tu kde "schovat", takže nemáme soukromí ani my ani oni, proto půjdeme s dětmi bydlet samy. Bude to těžké o tom žádna, ale udělám vše pro to, aby se děti meli co nejlíp. Seženu si brigádu, cokoliv, ale ještě to všem ukážeme.

Ještě je tam spoustu práce.

Děkuji našim za to co pro nás udělali a jeste udělaji. Díky nim se budeme mít dobře(děti hlavně!).

"Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak."

Milujeme kaše! Ať už k snídani, na sváču nebo jako dezert. Kaše se dá připravit na tisíc způsobů na sladko i na slano. Existuje spoustu různých obilnin a přísad, které vykouzlí z tak obyčejného jídla, jako je kaše, pokaždé něco jedinečného.

Dříve jsem vždy sáhla po pytlíku instantní kaše. Jen zalít horkou vodou a hotovo. Stačilo mi to!

Dnes už vím, že z nutričního hlediska a především chuťově, se tato náhražka nedá srovnat s plnohodnotnou poctivě doma uvařenou kaší. Jak jednou ochutnáte, už nebudete chtít jinak.

Příprava nemusí být ani o moc časově naročnější než výroba kaše instantní, pokud si obilniny, které tvoří základ kaše, uvaříte dopředu a uchováte je v lednici, kde vydrží 2-3 dny.  Pak si pro ně jen sáhnete a za chvíli je kaše na světě.

Je zvláštní, že máme všichni v paměti základní lidská práva.
Právo na to žít.
Právo na svobodu.
Právo na to být respektovaný jako osobnost.

Napadlo mě, jak by asi vypadala taková listina práv pro ženy, které jsou matkami a nebo ženy obecně.

Kolik žen na světě by k ní mělo co říct a chtělo by doplnit nějakou větu, která je trápí a díky které se cítí bezcenné, nemožné a neschopné.

Někdy dobře míněné rady, které všude slýcháme můžou vést k tomu, že začneme pochybovat o sobě samých. Že začneme věřit tomu, že potřebujeme, aby nám někdo radil, protože my samy nejsme schopné to zvládnout.

Já ale věřím tomu, že každá z nás je natolik silná, aby si dokázala poradit s každou situací, které musíme čelit.

I když jste unavené a spaly jste jen dvě hodiny, stejně ráno vstanete, uděláte snídani a poklidíte dům.
Zvládnete všechny povinnosti, které se od Vás čekají.

Uděláte to, UDĚLÁTE TO VŠECHNO.

Tak proč by jste neměla také mít nějaká práva?




Přijde mi hrozně smutné, jak se v dnešní době předpokládá, že automaticky zvládnete všechno.
Že odsunete svoje zájmy a přání a upřednostníte rodinu, děti a všechny kolem sebe.

Že Váš muž bude chodit do práce a živit celou rodinu, protože se to od muže očekává.
A vy budete sedět doma, protože se to zase očekává od ženy.
A samozřejmě budete vše zvládat s úsměvem a nadšením, protože každá máma je přeci šťastná už jen proto, že se stala mámou. Na co by jste si měla stěžovat.

Nejenom ženy, matky, ale myslím, že my všichni máme právo na to cítit se smutně, naštvaně, šťastně, spokojeně, bez energie.

Cítit a dělat všechno jako skuteční lidé, protože jsme skuteční.

Tvoje kamarádka, sousedka, já, Ty.
Ano i Ty.

Máš právo na-být sama sebou a nemuset se přizpůsobovat žádnému trendu.
Máš právo na to- nebýt perfektní, protože nikdo není.
Máš právo na to-  udělat si čas jen sama pro sebe, protože se každý den věnuješ naplno své rodině.
Máš právo na to- někdy křičet a pořádně nahlas.
Máš právo na to- bojovat sama se sebou a ptát se, jestli tohle je to, co jsi chtěla.
Máš právo na to- mít špatné dny a nezáleží kolik už jich bylo.
Máš právo na to- mít dobré dny a užívat si je, dokud tu jsou.
Máš právo na to- mít chuť to vzdát.
Máš právo na to- nemít absolutně představu o tom, co dál dělat nebo jak vyřešit každou situaci.
Máš právo na to- nadechnout se a nabrat sílu.

Máš právo na to- odpustit sama sobě a nebýt k sobě tak tvrdá.
Máš právo na to-  nemuset se omlouvat, že jsi dneska všechno nezvládla.
Máš právo na to- požádat o pomoc, když cítíš, že ji potřebuješ.
Máš právo na to- poslouchat své srdce a věřit mu.
Máš právo na to- plakat a nechat slzy téct dolů po tvých tvářích.

Máš právo na to cítit se jako superhrdina, protože jím jsi každý den.

Máš právo na to- se opozdit, protože s dětmi je opravdu těžké vypravit se z domu ve správný čas. Vždycky do toho přijde nějaká neodbytná návštěva záchodu nebo hlad.
Máš právo na to- být frustrovaná, že je kolem tebe zase nepořádek, přestože jsi uklízela celé dopoledne.
Máš právo na to- nesnášet praní prádla a věšení. Upřímně, kdo ho má doopravdy rád?
Máš právo na to- vybrat vzdělání pro své děti podle sebe a nemuset poslouchat rady ostatních.

Máš právo na to- mít rodinu, která nevypadá vždy tak perfektně jako z časopisů.

Máš právo na to- chodit v legínách do obchodu, jen matky rozumí.
Máš právo na to- uvařit k večeři cokoliv, co chceš. Nebo co je po ruce a nezabere příliš času.

Máš právo na to cítit se přemožená všemi povinnostmi a už dopoledne v deset hodin cítit únavu.
Máš právo na to- zdřímnout si, zatímco děti spí nebo jsou ve škole a školce.

Máš právo na to- být šťastná a spokojená s životem, který žiješ.

Ano Ty, my všechny.

Někdy, spíše často jsme k sobě nemilosrdné a nedovolíme si se nadechnout. Neodpustíme si nic.
Nedovolíme si, prostě jenom BÝT samy sebou a nemuset se ohlížet na ostatní a jejich představy o životě.
Nedovolíme si být skutečné a dělat skutečné chyby bez pocitu vinny.

Nedovolíme si mít samy sebe rády a vidět se jako úžasné bytosti, které toho tolik dělají.

Máte právo na to prostě a jednoduše jen BÝT.
Máte právo na to věřit v samy sebe i tomu, že za to stojíte.

Máte právo na to podívat se do zrcadla a usmívat se.

MÁTE PRÁVO NA SEBE BÝT HODNĚ PYŠNÁ.


S láskou,

Monika Kray

POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/

Bylo 4.1.2017 a já jela na obyčejnou kontrolu, která byla 3 dny po TP. Monitory dopadly úplně skvěle, takže jsem cestou na UZ přemýšlela, co udělám manželovi k obědu.😁 Ale! Na UZ zjistili, že se nám ztratila plodová voda. Doktoři si pořád mysleli, že ze mě prostě odtekla, tak dělali testy na plodovou vodu a samozřejmě vyšly negativně. (Možná jsem byla prvorodička, ale plodovou vodu bych poznala). Tak si mě tam nechali, protože hrozilo něco malému Tadeáškovi a tak jsme dostali antibiotika. Snad každou půl hodinu jsem chodila na monitory, aby věděli, jak to s malým vypadá a kupodivu - monitory byly výborné. Poté mě přišel vyšetřit doktor a ptal se mě, jestli chci čekat nebo ne. Já mu samozřejmě řekla, že bych to ráda měla za sebou. Ihned zavolal sestru a řekl, ať mu přinese jednu tabletku na vyvolání. Zavedl jí, což bylo hodně nepříjemné a řekl mi: "Teď budeme čekat na nějaké kontrakce, do půlnoci ale budete mít odrozeno." Já jim nechtěla věřit, protože hodně lidí si stěžovalo, že při vyvolání měli akorát bolesti, nic se nedělo a tak jim museli dát třeba 4 tabletky, což jsem opravdu nechtěla, pochopitelně. 😂 Tabletka mi byla zavedena v 15:25, bolesti začaly už v 16:00, tak jsem dala info manželovi, že může přijet - bude se totiž rodit. Když byly bolesti tak nesnesitelné, poprosila jsem doktora, ať zavolá primáře a dají mi epidural. Primář přišel - byl neskutečně milej, vysvětlil mi co a jak, a napíchnul ho. Všechen personál mi slíbil, jak se mi do 10 minut uleví, že nebudu skoro nic cítit. Ejhle, 10 minut pryč a manžel byl úplně na nervy, že mi to vůbec nepomohlo - bylo to snad ještě horší, než předtím. 😣 Snažila jsem se kontrakce krásně prodýchávat a fakt mi to pomáhalo. Opět přišel doktor a řekl: "Ty brďo ženská, Vy jste nám teda pokročila, během 20ti minut jste se otevřela ze 2 prstů na 8 (ani nevíte, jak se mi v tý chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že chybí už jen kousek a malý bude venku). Mezitím jsem šla hopsat na míči, aby hlavička sestoupila níž do pánve - vydržela jsem tak 5 kontrakcí déle se to nedalo. Sestřička mi řekla, že na mě znova kouknou a ejhle - otevřená na 10cm, pojďte se přesunout na sál, jdeme rodit (v tu chvíli jsem pocítila obrovskou radost a úlevu).Vylezla jsem na křeslo a přišla první kontrakce .. zatlačila jsem jen, co to šlo a doktor mi sdělil, že budu muset tlačit víc, jelikož se chlapcovi moc ven nechce, takhle se to opakovalo ještě 3x a na pátou kontrakci byl malý Tadeáš na světě - šel špatně ven, jelikož tam měl šprajcnutou ručičku a měl pupečník okolo krku, tak proto se mu lezlo špatně. Malého mi ihned položili na bříško, kdyby jste viděli manžela, jak se na nás díval 💕 jeho výraz si budu pamatovat navždy. Řekl mi, že děkuje za krásnýho syna, dál mi pusu na čelo a začal brečet. ☺ Nevydržela jsem to a slzy štěstí se mi v okamžiku spustily taky. Náš syn Tadeáš se narodil ve 20:45, takže pouhých 5 hodin od podání tablety a vážil 3250gramů. Moc ho milujeme a jsme za něj neskutečně vděční. 💜

Život nezačíná porodem, ale těhotenstvím. Vlastně začíná ještě dřív, dávno před těhotenstvím. Budoucí maminka se narodí a už tehdy, jako malá holčička po narození, si s sebou na svět nese několik set tisíc až 2 miliony vajíček (okolo 20. týdne prý dokonce okolo 6 milionů). Její maminka, budoucí babička, tak v sobě nosí zárodky svých vlastních budoucích vnoučat. Příroda je opravdu neuvěřitelná a mnoho věcí je nad možnosti našeho racionálního chápání...

Síla rodiny a její energie je velká, mnoho věcí se tak přenáší nejen geneticky, ale také energeticky – sklony k určitému chování se začínají formovat částečně už v době těhotenství. Dítě od zhruba 15. týdne slyší a naučí se tak rozeznat hlas svých rodičů (od zhruba 28. týdne). Okolo 25. týdne si dítě vědomě hraje s pupeční šňůrou, okolo 30. týdne otevírá oči. Jeho život opravdu začíná měsíce před tím než ho my pochováme. Ještě dříve před tím ale dítě vnímá energii – to základní „cosi“ co vnímáme všichni, více nebo méně.  To co v nás plyne, co nás oživuje. Čím se řídíme, když říkáme „nějak jsem to věděl/a“.

I když tedy s děťátkem budoucí maminka nekomunikuje nějak vědomě (mluvení, zpívání, hlazení bříška, čtení nahlas apod.), neustále probíhá výměna energie mezi ní a miminkem. Dítě na nálady maminky reaguje a bere je za své, prožívá je jako své vlastní.

Dítě vnímá emoce maminky přes hormonální nastavení jejího těla (zjednodušeně adrenalin = stres, endorfin = klid a radost). Dítě ale vnímá víc: je energie maminky klidná a vyrovnaná, plyne volně? Má jí dostatek? Nebo je maminka vyčerpaná? Má starosti, je přetížená, protože řeší rodinné konflikty, nedostatek financí, potíže v partnerském soužití? Bylo těhotenství neplánované a žena zažila šok? Objevují se u ní úzkosti nebo deprese? Nemůže se rozhodnout jestli si má dítě ponechat nebo ne? Má strach z porodu, z toho jestli zvládne péči o své první dítě / jak zvládne péči o další dítě? Cítí se připravená? Má podporu nebo prožívá osamělost? Dítě a maminka jsou spojené, to jak se daří jednomu určuje jak se daří druhému. Napojení na maminku je velmi silné i po porodu - zhruba do konce 1. roku dítě vnímá sebe a maminku jako JEDNO. Představte si tedy jak velké je napojení na maminku dokud je miminko přímo v ní...

Těhotenství je zvláštní, opravdu „jiné“ období v životě ženy. Může být krásné a pohodové kdy žena cítí svoji ženskou sílu, uvědomuje si to, že má jedinečnou schopnost dát život a být někomu tak moc blízko... Může to být ale také hodně náročné období. Jak se s mnohdy rozporuplnými pocity v těhotenství vyrovnat?

1. Postarejte se o svoji fyzickou pohodu – to hodně souvisí s tím jak nám funguje hormonální systém a také s tím jak na tom žena byla zdravotně už před těhotenstvím, jestli užívá léky apod. V průběhu těhotenství je možné zdraví podpořit :

Tak začínám úplně nový život, přestěhovala jsem se do konce roku k našim, kterým jsem strašně vděčná za to,jak mi pomohli,jak psychicky,tak hlavně finančně. Našli jsme pronájem, pomohli mi s kaucí,vybavením i menšími úpravami v bytě, a od ledna bydlím. Zatím s dcerou,ale doufám, že časem budu mít v péči i syna.A pak budu už úplně spokojená, a snad se někdy objeví někdo, kdo za to bude opravdu stát, a bude mít rád mě,i mé děti.Zase tomu začínám pomalu věřit 🙂

V sobotu 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den od tý chvíle, co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mini chlapík si hraje a chechtá se.

Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla, jak ji zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu "cancer." Den na to, jsem si to řekla česky :"Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu." To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. Nevím, kde to je, co to je, kolik je typů.

Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů, jaký jsem kdy měla. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. "Co když je to všude?" "Co když se toho nikdy nezbavím?" Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. "No, vidíš takhle je mi pořád." Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.

Pravidlo číslo jedna při nákupu těhotenského oblečení je: na velikosti záleží.

Každá žena má trochu jinou postavu a poslední měsíce na její postavě proběhnou trochu jinak. Trochu extra materiálu na trupu a vzory, které vzbuzují štíhlejší dojem, jsou evergreenem. Některé pružnější materiály se dají nosit vesele i po porodu, takže není třeba oběhávat pouze vybrané sekáče a bazary s tím, že však pak půjde toto šatstvo i tak jen do skříně. Například takové úpletové šaty jsou velmi populární, popřípadě volné sako, které se místo zapínání raději zkombinuje s nějakým příjemným topem, ideálně také protahovacím a přírodním z klasické bavlny.

Pravidlo čísla dva je: jednoduchost.

Samozřejmě, v jednoduchosti je krása a rafinované zapínání a doplňky si dámy nechají raději na později, když už po nich nebudou šmátrat dětské ručky, nebo nebude třeba se držet strategicky v blízkosti toalet. Během těhotenství vám okolí odpustí co se týče oblečení hodně, ale znáte baby - ony chtějí být ve formě.

Pravidlo číslo tři: záleží i na materiálu.

Možná se spokojíte s klasickou riflovina, ale během "peaku" určitě oceníte elastické a natahovací věci. Pokud máte v plánu udělat pár pěkných fotek při čekání na potomstvo, vystihněte dobu, kdy bříško není úplně největší, počkejte si na pěkné počasí / pozadí a hlavně se do toho nešilte.

Musím uznat, že nad tímhle článkem uvažuju už delší dobu. Nebylo pro mě lehké si na vše vzpomenout, ale nějak jsem to dala do kupy. Abych Vás uvedla do děje, proč jsem přibrala, ale hlavně, jak jsem zhubla…

Měla jsem 7,5 let vztah. Vztah začal, když nám bylo 15/16. Z mé strany to byla velmi silná láska. Ta první. Krásná. Opravdová. Čistá. Veděla jsem, že s tím dotyčným chci být navždy a že ho prostě miluju. Nikdy jsem neměla potřebu ho podvádvést. Bohužel to nebylo oboustranné.

Vím, že mě miloval také, neskutečně moc, ale prostě, něco se po těch letech pokazilo…my oba to pokazili…nejde o to kdo víc nebo míň, prostě oba. Musela jsem ten vztah ukončit a začít jinak, jinde a sama.

Po-rozchodové období bylo v mém podání naprosto šílené. Začít objevovat pro mě zatím „nepoznané“….čili: nebýt na nikoho vázaná a dělat si opravdu co chci. Žádný limit v pití, krabka cigaret sem – krabka tam, flirtování s chlapa a příchody nad ránem….jooooo, tak tohle je ta super svoboda. Na to, že jsem měla práci na recepci mi nedělalo problém se vylít jak váza 4x do týdne. Prostě jsem to potřebovala a dělalo mi neskutečně dobře dohánět to, co jsem „zmeškala“.

Nic jsem nedoháněla. Prostě jsem chlastala, protože jsem z toho rozchodu byla opravdu zničená a takhle mi bylo nejlépe. Myslela jsem si, že je mi takhle nejlépe.

Vysadila antikoncepci a neskutečne přibrala díky mému životnímu stylu a rozhozené psychice. 10kg nahoře za 2 měsíce.

Například, že život se skládá z momentů.

Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.

Nevěřila jsem tomu.

Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.

Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.

Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.

Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".

Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?

Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?

Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.

Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.

Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.

Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.

Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.

Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už  nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.

Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.

Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.

Plnění pračky, které nikdy neskončí.

Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.

Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.

Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.

I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.

Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.

První napsané slovo.

Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.

Když sevřete tu malou ručku ve své.

Ale ne vždycky přijdou  úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.

Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.

Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.

Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.

Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.

Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.

Ale víme, že to tak není.

Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.

V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.

Je to ale normální, známe to všechny mámy.

Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.

Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.

"Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie. Žijeme v chemické době, době jedové.

S příchodem našeho dítěte na svět jsme se dopady okolního prostředí na nás začali více a více zabývat, protože nám není lhostejné naše zdraví a zdraví našich blízkých. Jako jedinci asi příliš neovlivníme kvalitu vzduchu, který dýcháme, ale je toho spoustu, co ovlivnit můžeme a dokonce velmi jednoduchými kroky.

Máte chuť na změnu k lepšímu? Pojďte do toho s námi!"

Ve všem, co nás obklopuje a s čím se denně potkáváme, je chemie:

• Bydlíme v obydlích složených z chemických látek.
• Obklopujeme se věcmi, které jsou plné chemie.
• Pijeme zamořenou vodu plnou chlóru, hormonů a antibiotik.
• Dýcháme vzduch plný jedovatých plynů.
• Jíme jídlo obsahující spousty hnojiv, postřiků, konzervačních látek, barviv a umělých náhražek.
• Oblékáme si oblečení ze syntetických materiálů obsahující chemická barviva.
• Používáme drogerii od hlavy až k patě plnou ingrediencí, které ani neznáme.
• Užíváme bez rozmyslu spousty farmak...

A mohli bychom pokračovat dál a dál než by byl výčet úplný.

Jeden by čekal, že když žena otěhotní, tak ji začnou honit chutě na neobvyklé kombinace a jídlo celkově. Ale ne, já si musela první trimestr užívat jedné velké chuti a to chuti na sex. Jak mě uklidnilo, když jsem zjistila, že v tom nejsem sama...

Chutě na jídlo byly spíše toho typu, že jsem nikdy pořádně nejedla knedlíky a sladké a celé první dva trimestry jsem se po tom mohla utlouct. Ještěže jsem vždycky byla spíš podváhou (ne cíleně, ale prostě to tak bylo) a tak ten nárust váhy nebyl takový jako se mě zdá. Byla jsem cca pět kilo pod vahou (58kg) a teď, ve 31tt mám cca 70kg. takže těch dvanáct kilo navrch neni vidět 😀 Prostě jsem se spravila a vyrostl mi pupek s miminkem a prsa. 

No ale abych se dostala k jádru věci a to té neodbytné chuti... Nechápu, jak můžou fungovat lidi, kteří na to myslí pořád.. Těch prvních asi čtrnáct dní, kdy jsem ještě netušila, že jsem v tom bylo hrozných. Asamozřejmě byla v té době naplánovaná dovolená v Řecku na jachtě. Idealní, romantika, krásná dovča, ale moc možností kde by se chuť dala vyřešit tam neni.

Nikdy bych nečekala, že první na co pomyslim když uvidim přítele bude, kde by to šlo? Myšlenky jediným směrem.. Hrůza 😀

Nejvtipnější bylo, že kapitán lodě nás druhý večer v marině posílal na jednu takovou pláž, naprosto slušně a bez jakéhokoli úšklebku a fakt perfektně bez narážky ať už neotravujem jak malý puberťáci, že je pěkná, pekně vidět na přístav a ať se tam podíváme. 🙂 

Pak třeba nevadí ani to, že na lodi spí další dva lidé. 😀 

Ahoj maminky, 

je mi 31 let, mám syna a po porodu mi, asi jako každé, zůstalo pár kil nahoře - mě celých 6 kg. Rozhodla jsem se tedy zhubnout, tehdy jsem ještě byla na rodičovské dovolené -  Ríšovi byly skoro 3 roky. Hledala jsem, pátrala a začala jsem cvičit podle Jillian Michaels 30 Days Shred. Jillian jsem docvičila, pak jsem ještě 1 měsíc jezdila na orbitreku a pak jsem nastoupila do práce a do toho mi manžel oznámil, že se se mnou rozvádí - no a to byl konec cvičení. Musela jsem si začít hledat byt, přemýšlet o tom, jak to vše jen s malým synem zvládnu a na cvičení nebylo ani pomyšlení. 

Rok se s rokem sešel, já si našla nového přítele, spolu jsme se nastěhovali do nového bytu a na moje narozeniny v listopadu 2016 jsem se zařekla, že už konečně fakt zhubnu, protože za ty 2 roky jsem měla další 2 kg nahoře. Vedu skautský oddíl, kde mám k ruce 5 mladých 20-ti - 24-letých lidiček a 5 16-ti letých holek a popravdě se mezi nimi celkem stydím - zvlášť na táborech, kde se chodí v tílkách a kraťasách a já na sebe prostě kraťase neobleču a radši se pařím v teplákách 😉 Takže jsem si řekla, že letos to takto nepůjde a na tábor si prostě kraťase obleču a basta!

Tentokrát jsem narazila na cvičení od Kayla Itsines, což je australská fitness trenérka. Její cvičební plán trvá 3 měsíce a její příručka jde stáhnout na ulozto.cz - zadáte Bikiny body guide 01. Je to sice vše v angličtině, ale pokud byste měli nějaké dotazy, klidně se na mě obraťte. 

První měsíc je úspěšně za mnou, přiznám se, že mi dal docela dost zabrat, hlavně prvních 14 dnů byl záhul, kdy mě bolel permanentně celý člověk. Ale zvládla jsem to a jak píše Kayla, po měsící jsem se vyfotila:

Ano, není to žádná hitparáda, ale po měsíci si myslím, že je to pěkná změna, takže cvičíme dál, jsem zvědavá na změnu po dalším měsíci. 🙂

Ta malá osůbka se několik týdnů trápila tím, že je ve své vlastní rodině jiná. Nepodobná mámě ani tátovi. Přitom v předškolním věku si děti prochází fází, kdy se tak moc chtějí a potřebují podobat jednomu z rodičů. Je to přirozené, normální a tak bolavé, když je to jinak.

Dnes si dovolím napsat jednu malou úvahu týkající se toho,jak pracovat u dětí s faktem, že jsou adoptované. V mém vlastním životě je toto téma v posledním roce velmi živé a diskutované. Sama jsem během letošního roku v tomto směru ušla velký kus cesty a prožila velké množství velmi zajímavých aha momentů.

Na začátek také musím napsat, že právě v těchto chvílích jsem ocenila pomoc a rady své klíčové pracovnice z doprovázející organizace. Bylo fakt super, když člověk tápal a nevěděl jak věc správně uchopit, zvednout telefon, vyklopit své myšlenky a slyšet, že nejsou mimo, hloupé nebo cokoliv.

Naopak slyšet, že cesta, kterou jdete, není jednoduchá, dokonce že to Vaše dítě bude někdy méně někdy více trápit. Ale že v tomto směru můžete udělat strašně moc a dítěti pomoct, aby se s tím vším popralo a vyhrálo.

Pohádka o tom, že je dítě z domečku nestačí

O tom, že je dítě adoptované se má dozvědět nejlépe formou pohádky, už v batolecím věku. Ano, takto jsme opravdu začali. Někdy malá pohádku slyšet chtěla, jindy ne. Později už sama doplňovla některé části příběhu. Nicméně, tohle je takový level jedna. Časem se dostanete mnohem dál. Někam, kde už pohádka nestačí, kde už musíte našlapovat opatrně. 

Byl začátek dubna a já čekala na známou kamarádku červenou. Ta ale zůstala stát někde na semaforu.

Jako prvnímu človíčku, kterému jsem řekla, že jsem těhotná, byl můj 18měsíční syn. Ten na mě chudák koukal, jako by si říkal, co to říkala, jaký brácha či ségra? Jako druhý byl můj manžel, kterému jsem to řekla na oslavě padesátin mé tchyně. Byl šťastný, páč jsme se o druhé snažili 3. měsíc.

Oznámili jsme to rodině při manželově oslavě narozenin, že čekáme 2. dítko. Bylo nám to přáno a všichni jen, ať jsme zdraví. Čekal nás první screening a jeli jsme do Brna. Pořád jsem si říkala, že vše bude v pořádku. Bohužel nám bylo oznámeno, že malej má záhlaví 2,4 mm, což je velké a musíme na odběr plodové vody.

Večer nám ještě volali výsledky z krve, a i ta vyšla špatně. Svět se mi pomalinku hroutil a do toho jsem začala krvácet. V nemocnici na nic nepřišli a buď tam zůstat, či jet domů. Jela jsem domů s prášky klid, musela jsem se starat o synka.

Přišel den odběru plodovky a my jeli do Brna. Vzali nás rychle a zákrok nebolel. Jen klidový režim 2 týdny. V den odběru nám volali, že hlavních 5 syndromů se vyloučilo a pak už jen čekaní na další výsledky, a i ty byly ok a já si začala užívat těhotenství naplno. 

Poslední měsíce byly docela těžké, hlavně vše už mě tlačilo a do toho aktivní 2letý syn. Ale vše se dá zvládnout. A teď pěkně k porodu. 

Dovoluji si sdílet prosbu mé kamarádky Jany Ondráčkové, která se týká dvojčátek její sestry. Zdravotní pojišťovna se na léčbě odmítla jakkoliv podílet a stav dětí se každým dnem horší ...

Vážení přátelé a kamarádi,

byla bych Vám neskonale vděčná za jakýkoli finanční příspěvek,který se týká léčby mých milovaných dvojčátek.

Dětem byla diagnostikována spinální svalová atrofie SMA 1 ,která je bohužel smrtelná.Vybrané penízky se využijí i na jejich pravděpodobnou nákladnou léčbu ve Freiburgu,kde mají k dipozici lék,který byl schválen FDA v USA - první lék v historii lidstva na toto onemocnění, které významně zlepší pohyb a tím i naději na život,navíc to nebudou peníze jen na studii, ale také na zdravotnické pomůcky, které budou miminka potřebovat (doplatky na dých. ventilátory, kašlací asistenty, měřič saturace, kompenzační pomůcky a taky hlavně vitamínové doplňky stravy na ochranu imunity miminek,protože i obyčejná rýma může být pro ně smrtelná. V naší České republice nejsou zatím tyto studie k dispozici.

číslo transparentního účtu 2101128280/2010 https://www.fio.cz/ib2/transparent?a=2101128280

Přemýšlím u snídaně, kde začít psát svůj příběh, jak se i na mě usmálo druhé štěstí.

Dcerku mám z prvního manželství,které se rozpadlo.

Netrvalo dlouho, a já konečně potkala pana Pravého. Který se nezamiloval jen do mě,ale i do mé princezny. Čas plynul, a manžel i já jsme zatoužili naplnit naše srdce ještě o jeden uplakaný poklad. 

Tenkrát mě ani nenapadlo, že by to mohlo trvat, když první dcera ke mě do břiška vplula tak něják sama, a prvních 10týdnů jsem ani nevěděla a ani by mě nenapadlo,že jsem těhotná.

Rozhodli jsme se, že se začneme snažit,pro mě to tenkrát znamenalo nijak se nechránit, a max si spočítat 15 DC. Když po půl roce menstruace stále chodila jak hodinky, začalo mi to vrtat hlavou, kde by mohl být problém, a tak jsme si řekli,že tomu trošku pomůžeme. Já brala kyselinu listovou, a manžel začal zobat selen. Měřili jsme BT a koupili jsme první ovulační testy v mém životě. Nesčetně hodin jsem trávila studováním BT a tím,jak vlastně ovu testy fungují. Po třech měsících jsme do toho něják vpluli, a už věděli, kdy ovulace probíhá....Jenže další půl rok uběhl, a stále bez výsledku.

Objednala jsem se k dr. který poslal manžela na spermiogram, mě nabral hormonální profil, a závěr? Oba dva jsme zdravý a vše funguje jak má.

Co se týče druhýho těhotenství, nějak rychle to letí. Z fáze pohoda, který přinášel první trimestr, jsem se přesunula do fáze vopruz s tím druhým. Funím, nespím, převaluju se, žeru, žáha mě nepálí, nýbrž hoří, čůrám snad i ze spaní a záda bych nejradši někomu věnovala. Těhotenská jóga doma na počítači také přináší kouzelné okamžiky. Začíná to tím, že mám zavřít oči a soustředit se jen sama na sebe. Dýchám jako vrcholový sportovec a Vilma se tlemí. Když předvádím pohyby jak z epizody Studna Majora Zemana, kouká dost nedůvěřivě, zatímco při první asáně už mě tahá za vlasy a říká: Mami, padá to...vlasy, padá to. Díky zlato, to už tak bývá, když visíš hlavou dolů, víš? Z 40ti minutové lekce tak činím 20ti minutovou a to jsem ještě prvních 5 minut přeskočila, protože to byla nuda. Ok, teď už chápu, proč mi jediná lektorka gravid jógy v kraji neodepsala, když jsem se ptala, zda si můžu na hodinu vzít i dvouletou dceru. Pokud si tedy myslíte, že cvičit za přítomnosti domácího mazlíčka je peklo, znamená to jediné - ještě jste necvičila s dítětem :D

Více na:

http://www.pihatamama.cz/Ostatni/Domaci-hrackarstvi-tehotenska-joga-a-zombies

Dnes jsou to přesně 4 měsíce, co jsem porodila našeho druhorozeného syna. Narodil se 2.9.2016 ve 21:25 v Klatovské porodnici cca 3 hodiny po příjezdu.

Termín porodu jsem měla vypočtený na 12.9.2016. Před sedmi lety se narodil náš první syn akutní sekcí z důvodu klesajících ozvů, které byly následkem pevného dvojitého obtočení pupečníku kolem jeho krčku. Proto způsob druhého porodu visel celý třetí trimestr ve vzduchu. Já si v duchu přála rodit přirozeně, ale zase jsem si plně uvědomovala všechna rizika. Všechno jsem konzultovala s lékařkou v poradně a rozhodnutí mělo padnou při další kontrole, tj 7.9. Poslední srpnové týdny jsem si říkala, že by bylo fajn, kdyby se mimi rozhodlo a porod se spontánně rozběhl. A jak se říká, přání je otcem myšlenky. Začala jsem si představovat jaké by to bylo a zkusila jsem babskou radu - svařené víno. každý večer jeden hrneček. Navíc jsme si užívali poslední týdny prázdnin turistikou, takže jsem toho nachodila až až. První září přišlo a chlapi šli do školy. Syn do 2. třídy a manžel učit. Tak jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby se učitelský synek narodil 1. září :D Takže když jsem čekala až skončí první hodiny nového školního roku chodila jsem po škole nahoru a dolů...a bříško pořád nic...Užili jsme si den a večer zase svařák a v tom mi začalo něco, co jsem považovala za poslíčky. Vždy takové nepříjemné, ale nijak dlouho trvající dloubnutí v kříži. Pak jsem změnila polohu a usnula. Pár dloubanců mě probudulo i v noci, ale pořád to  nebylo nic tragického. Ráno jsem se v pohodě nasnídala a jelikož bylo krásně, sluníčko pařilo, tak jsem se rozhodla pro vyprání a vyžehlení veškerého prádla. Kolem 10. dopoledne mě překvapily další dloubance do zad, že jsem se musela vždycky malinkou předehnout a počkat až to přejde. Ale pořád nic moc-teda alespoň já jsem si říkala, že to pořád nic moc není, že asi poslíčci, vždyť jsem je ještě neměla, tak by nebylo nic zvláštního, že mě pozlobí, no ne?! Takže tímhle způsobem jsem vyprala, pověsila a vyžehlila dvě pračky prádla, při želení zkoukla pár filmů a sem tam si už musela pár dloubanců i prodýchnout. Přicházeli už po cca 10-15 minutách. Nedalo mi to a kolem 14. hodiny jsem zalezla do vany. Horká voda, to je moje 🙂 No tentokrát jsem si vanu moc neužila...dloubance už ne po 10, ale hned po 7 minutách. Že by? Manžel přišel kolem 15. hodiny domů, já pořád ve vaně a on: "Hele, nevypadáš dobře, asi pojedem ne?" No kdybych mohla tak ho zakousnu :D Nějak jsem si pořád říkala, že to nemůže být ono...že porod přece bolí víc :D No kolem 16. jsem ještě na odjezd nepomýšlela, ale raději jsem pomalu dobalila tašku a čekala co bude. Dloubance se pomalu, ale jistě dostavovali dřív a dřív...když už jsem hekla co 5 minut, velel manžel k odjezdu. Takže před 17. hodinou jsme vyrazili. Máme to cca 45 minut. Cestou jsme se ještě zastavili koupit manželovi něco k jídlu a pití - přece jen, bůhvíjak dlouho tam budeme, a co když jedeme zbytečně??? Cestou už to začíná docela bolet. Vždyť přece Před 18. hodinou jsme byli v Klatovech. Já na monitor, sestřičky si akorát předávaly směnu. Na monitoru skoro nic nebylo, jsem si říkala, žeby přece jen poslíčci? Přišla doktorka-shodou náhod paní doktorka, ke které jsem chodila do poradny. Tak o způsobu porodu jsem se měly sice domlouvat až ve středu 7., ale holt bude muset diskuze proběhnout hned. Řekla jsem, že bych ráda zkusila rodit přirozeně. Rozhodnutí padne tedy podle váhového odhadu. Vyšetření UTZ-malý bude mít cca 3350g a je málo plodové vody. Vstala jsem z lůžka a jdu ke koze, najednou bolest do břicha, předklon, prodýchnutí. Doktorka přiskakuje a sahá na bříško. "To se mi zdá jako kontrakce 🙂" Vylezla jsem na kozu a závěr: "Tak rodíte, krásně rozběhnuté, otevřená na 5-6cm. Jestli to takhle půjde dál, tak předběhnete všechny co tu jsou už od rána. " Takže návrat na sesternu-všechny 3 boxy jsou obsazené. Zavolat manžela aby se převlékl. A začínáme vypisovat papíry. Já si přeju klystýr-ten se prý asi nestihne. No díky pěkně. Kontrakce častěji a častěji a bolí to bolí. Ale zařekla jsem se, že tohle je bolest pozitivní a že se jí stejně neubrání a ani se jí bránit nechci. Vždyť každá tahle bolest mi posouvá moje miminko blíž a blíž do náruče. Manžel se sestrou a doktorkou se smějí, když se co minutku ohnu a nemůžu ani mluvit. Jen se pořád usmívám jak tatar :D Sestra: "Koukám, že ty bolesti jsou nějak častější a intenzivnější co?" Zmůžu se jen na: "No to teda." Na rychlo nám vyklízí jeden porodní box, kde je maminka s nepostupujícím porodem. Takže na box jdeme kolem 20. hodiny. Připomínám se s klystýrem. PA se o něj pokusila, ale nebylo to vzhledem k frekvenci kontrakcí k ničemu. Rychlá sprcha, zkouším pár ulevujících poloh, víc nestíhám a mám šílený pocit na tlačení. Lezu na porodní lůžko, PA vyšetří a je to tu, můžu zažít lehce tlačit. Po chvilce protrhne vak blan a začíná to mít grády. PA mi pomáhá měnit polohy, abychom miinku pomohly dorotovat. Chvíli na boku, chvíli v podřepu. Po 21. hodině přichází doktorka a už zůstává. Poslední zatlačení, při kterém jsem si myslela, že už to nedám a miminko se narodilo. Koukla jsem na hodiny - 21:25. Tak takovej fofr jsem fakt nečekala. Prcka choval tatínek, já si k němu jen čuchla, jelikož jsem se klepala jak ratlík a bála se, že bych ho neudržela.

Po porodu se na nás přišel podívat i pan primář a moc mi gratuluje, že jsem to tak krásně zvládla a že jsem si stála za svým a rodila normálně 🙂

Nemůžu si na nikoho z personálu absolutně stěžovat. Paní doktorka, která mne plně podpořila v rozhodnutí rodit normálně, PA, díky které jsem se cítila v bezpečí a hlavně nic, nic mi nikdo netlačil proti mé vůli. 

Prostě naprosto přirozený, téměř vysněný pocísařový porod.

"Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti. Studovala jsem proto kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život. A co nakonec u nás zvítězilo? ..."

Co dítě jí a prožívá v prvních 1000 dnech svého života údajně významně ovlivňuje jeho zdraví během dospělosti.

Netřeba zmiňovat,  že základem stravy dítěte od narození je mateřské mléko, které odpovídá bezprostředním potřebám dítěte. Je v něm vše, co dítě potřebuje pro fyzický vývoj, vývoj mozku, jeho psychický vývoj, psychické stránky osobnosti, ale od kojení se odvíjí i  stav imunitního systému, který bude znamenat buď horší a nebo lepší ochranu organismu po celý život. 

Během prvních 6 měsíců života se doporučuje výlučné kojení, které by nemělo být doplňováno žádnou další tekutinou (ani čajem a vodou).  Bohužel ne všichni mají to štěstí, aby se jim této výhody  z různých důvodů dostalo.

Přesto, že jsem rodila císařským řezem, a při bondingu mě v první hodině po porodu zastoupil tatínek našeho syna,  kojení se nám rozběhlo bezproblémově již po prvním přisátí,  které proběhlo do dvou hodin po porodu. Patřím tedy mezi ty šťastné a jsem za to neskonale vděčná.

Studovala jsem kde co, abych zjistila co bude pro naše dítě, co se týká stravy, to nejlepší a čím ho dobře připravím pro jeho budoucí život.

Bojíte se očkování? Nežádoucích účinků? Nemocí i možných následků? Chtěly byste pro své dítko to nejlepší, ale jak zjistit, co je TO nejlepší? Na očkování se dá připravit, stejně jako se dá krásně žít i bez očkování.

Brrrrrr, každá máma se bojí jakékoliv nemoci, která by mohla její dítko postihnout. Většina rodičů se bojí permanentně. Prostě to mají v povaze (od jisté doby🙂.

Dětská přenosná obrna mi ze všech zástupců očkovatelných nemocí naháněla největší STRACH!

    Vyčkala jsem pár měsíců, protože jsem měla STRACH, aby měla Anitka dostatečně silný imunitní systém.

    A pak jsem si říkala, tak dobře, už jsem vyčkala dost dlouho. Mám STRACH z nemocí, půjdu a nechám to své dítko naočkovat, abych STRACH neměla.

    No jo, ale pak jsem dostala STRACH, že bude malá třeba nachlazená, já o tom nebudu vědět a ona bude mít reakci na vakcínu. Bože už to slyším: autizmus, vývojové poruchy, zpomalení psychomotorického rozvoje.

Je 2. ledna. Nejvyšší čas, abyste měli promyšlené, jaké předsevzetí si dáte. A pokud jste se rozhodli, že začnete s jógou, tak gratuluji! A pokud máte dítě, případně děti, a líbí se vám fotky maminek/tatínků, jak s nimi cvičí (takové ty, jak mají krásně sladěné oblečení a dělají fakt krkolomné pozice), tak vězte, že to není nemožné.  Zde dávám k dispozici pár pozic, které budou bavit vás i vaše děti. U nás mají nevídaný úspěch!

DĚTSKÉ HŘIŠTĚ- jakmile se do této pozice dostanete, stává se z vás automaticky a vaše ratolest to zcela jistě pochopí dřív, než vy. Aby bylo cvičení provedeno zcela správně, mělo by vás dítě nejen podlézat, ale hlavně přelézat! Váš krk také může posloužit jako pohodlné sedátko na houpání, krásně tím posílíte svaly okolo krční páteře.

Tip pro pokročilé: potomka můžete potrápit tím, že dáte kolena víc od sebe. Nebude vědět, kudy dřív! A vy si můžete gratulovat, jak jste mu to nandali.

LECHTADLO - při provádění tohoto cviku zapojíte a posílíte zejména břišní svaly. Pokud jógu necvičíte naboso, u této pozice doporučuji sundat ponožky. Dítě si klekne před vás a lechtá vás na chodidlech. Pokud nejste lechtiví na nohách, můžete tuto pozici provádět s rukama nad hlavou, zpřístupníte tak podpaždí. Nedoporučuji provádět, pokud trpíte inkontinencí.

Tip pro pokročilé: střídejte nohy a ruce, které dáváte nahoru (pravá noha/levá ruka, levá noha/pravá ruka). Dítě nebude vědět kam dřív skočit!

SKUČÍCÍ RODIČ - dostanete se do ní vcelku snadno. Tady jde hlavně o to vydržet! Vysvětlete dítěti (ve většině případů nebude vysvětlování vůbec nutné), že se má rozbíhat z různých směrů a co největší rychlostí do vás vrážet. Samozřejmě musíte vydržet a odolat. Vězte, že skučet budete hlavně druhý den.

Ač moc nemám ráda takovéto bilancování na konci roku, co bylo dobré, co zlé, co nejhorší co nejlepší a co nás čeká v novém roce, tak přece jen se do něj asi taky pustím. Protože jsem nucena sedět dnes doma s rodiči,  a řeknu vám, program v televizi je dost tristní. Tak jsem si řekla, že si alespoň zhodnotím uplynulý rok, když už je ten Silvestra a já sedím doma. 

Člověk by si mohl myslet, že právě uplynulý rok byl dost bídný. Když jsem skoro víc jak půl roku byli na střídačku nemocní a když už to vypadalo, že nemoci jsou fuč, tak přišla nemoc s velkým N. Ale život to zařídil tak, že s plynoucím časem si pamatujeme jen to dobré. Takže rok 2016 byl vlastně super!

V lednu jsme se Z. vyrazili jen sami dva do Londýna. Bez dětí. To bylo najednou svobody...možnost starat se jen o sebe, v noci nerušeně spá (no mělo to jeden zádrhel, viz dále), dát s v klidu trochu alkoholu, anž bych se musela bát, že svým dětem skrz mateřské mléku způsobím nějakou újmu, neřešit jídlo, neřešit nic....Jediný háčkem byla má prsa...v té době jsem dost vydatně kojila obě děti, takže když se pak nedostávalo odběru, tak to byl trochu problém. Který došel až tak daleko, že jsem skončila na záchodě v National Gallery, kde jsem tuto vzácnou tekutinu odstříkávala do záchodu (omlouvám se citlivějším a utlocitným čtenářům😀, jestli se vám to zdá nechutné...ale to je život), totéž jsem opakovala v Tate Gallery a už ani nevím kde ještě....o nutnosti nočního vstávání ani nemluvím...No ale výlet byl bájo!!! A dost se divím, že jsme se trefili do termínu, kdy byly obě děti zdravé🙂)

Navštívili jsme několik plesů, zvládli jsem pár víkednových akcí s kamarády (opět to vždy vyšlo v takovém mezidobí, kdy nás zrovna neokupoval žádný bacil). Děti si odbyly neštovice, ač v tu chvíli jsem byla dost zoufalá, teď volám hurá sláva, máme to za sebou. V půlmaratonu jsem si v dubnu s minimálním tréninkem střihla osobák. V červnu jsem teda přišla o svatby mých kamarádek, což jsem tedy hodně obrečela, protože takovéto akce se většinou moc neopakují (a když už jo, tak myslím, že podruhé už to není ono, ne🙂??? No ale zas jsme zvládli výlet do Francie na ME ve fotbale. A vybrali jsme si asi nejzajímavější zápas našich. Fotbaloví fanoušci jistě vědí.  Na konci června jsme navštivili vinný sklípek na Moravě. Kdyby nebylo fotek, tak na tuto vydařenou akci skoro zapomenu...Jo prostě jsme toho zažili spoustu🙂

V červenci jsme byli naprosto zdraví, všichni. Byli jsme na nejvíc pohodové dovolené v Česko-Saském Švýcarsku, na táboře. V srpnu na další skvělé dovolené s kamarády. Konečně jsme se potkali s mým starším nevlastním bratrem, se kterým jsem se chtěla seznámit už dlouho...ale nějak se nedařilo. A setkání dopadlo skvěle a nebylo poslední. Pak se teda objevila ta rakovina. Ale...zas jsem díky ní začala psát a zjistila jsem, že mě to baví...Že mě pak baví číst, jak vás to baví...

I přes to jsem zvládla úplně v pohodě letět do Barcelony, kde bylo nádherně...Jen si na to vzpomenu, mám úsměv na rtech a už plánuji kam poletíme příště.

Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.

Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.

Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.

Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.

Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.

Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?

Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?



Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.

Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.

Ale o tom dnes mluvit nechci.

Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.

A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.

Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.

Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.

Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.


DĚKUJI VÁM ZA TO.


Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.


Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.

Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.

To, že byl nějaký, mělo smysl.

Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.

Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.

I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.

Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.

Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.

Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.

Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.

Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.

Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.

Užívejme si každý den i každou minutu naplno.

Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.

Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.




Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.

Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.

Přeji Vám ještě něco.

Něco, co je pro nás všechny těžké.

BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.

My všechny.

Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.

Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.

Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.

Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.

Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.

To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.

Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.

Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.

Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.

Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.

Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.

Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!

S Láskou,

Monika xxx

PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/

Slíbila jsem holkám ze skupinky Kočárky, že jim popíšu vlastní zkušenost s tímto polákem🙂. Budu hodnotit pouze kočárek s korbou, protože sporťák začneme využívat přelom jaro-léto zřejmě. 

Kdo kočárek nezná, tak přidávám ještě takovou charakteristiku:

• kombinovaný kočárek pro děti 0-36 měsíců
• moderní sportovní kočárek dodávaný včetně hluboké korby pro novorozence
• součástí dodávky je podvozek, sportovní nástavba, hluboká korba, nánožník na sportovní i hlubokou nástavbu, pláštěnka, moskytiéra, taška na madlo s přebalovací podložkou, držák nápojů a košík
• podvozek disponuje anti-shockovým systémem, který absorbuje náraz do překážky a pomáhá, aby se zabránilo mikrootřesům, které mohou ohrožovat díťě v prvních měsících po narození
• lehká hliníková konstrukce podvozku
• otočná přední kola s možností aretace
• všechna kola jsou gelová (odlehčená obdoba nafukovacích kol bez možnosti defektu) s ložiskovým uložením
• podvozek nabízí komfortní odpružení kočárku s nastavitelnou tuhostí pérování
• rukojeť kočárku je výškově nastavitelná pomocí kloubového mechanismu
• košík kočárku je velmi praktický, disponuje velkým prostorem s nosností 5kg
• měkce polstrovaná rukojeť kočárku z eko kůže
• na podvozek kočárku lze díky systému "klik - klak" pohodlně a rychle nacvaknout korbu nebo sportovní nástavbu bez nutnosti použití adaptérů

 Hned na úvod, je to můj první kočárek, který mám, jiné jsem si pouze odzkoušela, ale nakonec jsem volila tuto variantu tohoto kočárku, protože má opravdu velikou korbičku a hlavně se mi líbil vzhledově, nádherné barvy🙂

Zakoupila jsem za 13 999kč i v kombinaci se sporťákem (samotně nelze zakoupit) + adaptér na autosedačku za 699kč, mám Maxi cosi. Autosedačka, která byla nabízená k němu jsem z bezpečnostních důvodů nechtěla, jde o to že cena se pohybuje kolem 2tis....a údajně nejsou ani moc testovány, takže asi tak. Na první fotce je reálná fotka mého kočárku (telefon mi tu zelenou zkresluje), proto jsem přidala ještě foto z internetu.

Takže vezmu to od spodních dílů: