Zítra budu mít snad 100 dní do porodu a proto jsem se rozhodla k tomuto jubileu zveřejnit tento článek. Nejdřív tady a pak na svém blogu ...

Jedno dítě už mám a těšila jsem se, že si v budoucnu pořídím ještě jedno ...

Těhotenství ... Nejkrásnější období ženy - PREJ! - nevěřte tomu :D !!!

Když se na testu objeví dvě čárky (pokud to není po jednorázovce), tak Vás zaplaví

pocit štěstí, že se TO povedlo a je to NESKUTEČNĚ krásný, ale potom těch 9 měsíců...

Pravdy jsou velmi jednoduché :

Také jsem se zařadila mezi tyto ženy, ani nevím jak. Už to bude brzy rok…

Jedno dítě už doma mám, všude kolem se rodí druhé, popř. i třetí a u nás doma už bychom také rádi další měli. Ale ono nic. Protože s dcerkou jsem otěhotněla na lusknutí prstu, moc jsem nepochybovala, že by to mohlo být jinak. Po třech měsících „nechání všeho náhodě“, jsem byla u gynekoložky, která mně ujistila, že jsem zdravá. Chodila jsem na folikulometrii 4 cykly. Kromě jednoho všechny ovulační. Ale ani to nepomohlo. Začínala jsem mít obavy a ptala se sama sebe, proč na dítě tak dlouho čekáme. Odpovědi jsem nenacházela ani z úst lékařů, ani odjinud.

Silně na mě doléhalo vidět všude korzující kamarádky s břichem jak meloun, případně už drandící s kočárem a prvním prckem kolem.

Švagrová, se kterou naše prvorozené dělí 2 týdny, čeká dvojčata.

„Kup si ovulační a těhotenské testy, vždyť je to jednoduché jak facka. Já takhle otěhotněla na první dobrou,“ doporučuje sestra a já si připadám jako pako, že se mně to s jejich pomocí ještě nepovedlo.

 „Nemysli na to a miminko přijde samo!“

Celkem nedávno jsem se připojila do skupinky konik_testuje, který dává možnost maminkám i ostatním děvčatům zdarma otestovat nabízené výrobky. Stačí napsat pod daný výrobek komentář a čekat, zda se na Vás usměje štěstí. Na mě se to štěstí usmálo a teď mám tu čest napsat recenzi na kosmetickou řadu Kawar.

Abych řekla pravdu, o kosmetice Kawar jsem slyšela poprvé až tady na Koníkovi a velmi mě zajímalo o co se vlastně jedná. Proto jsem vyhledala si další informace o této kosmetice přímo na oficiálních stránkách http://www.kawar.eu/

Prodává se i v lékárnách a to mě utvrdilo v tom, že tato kosmetika asi nebude ledajaký "šunt", ale bude nejspíš kvalitnějšího ražení díky vysokému obsahu soli.

Kosmetika Kawar obsahuje minerály z Mrtvého moře, které mají blahodárný vliv na pokožku. Díky těmto minerálům má kosmetika mimo jiné antiseptické, antioxidační a hojivé účinky, což ocení především lidé se suchou pokožkou, problematickou pletí a všemi možnými problémy. 

                         Začínám poprvé testovat... HURÁ! HURÁ!

Když mi kurýr přivezl do práce balíček. Nevydržela jsem a hned se začala nadšeně dobývat dovnitř, abych s kolegyněmi něco z toho vyzkoušela. Ne nadarmo se říká, víc hlav víc ví 🙂

„Tak smutné oči dítěte jsem snad nikdy neviděla! Chytil mě úplný děs. Co mám dělat? Holčička na fotce mě vůbec neoslovila, navíc ta diagnóza a ty prognózy… A k tomu všemu vědomí, že dva páry se na ni ani nešly podívat! Měla jsem v sobě neskutečné dilema – co když ji odmítnu, nebo co když si ji takovou vezmu ...“

Dnešní příběh otevírá jedno velké téma týkající se adopce. Jaké dítě jsme schopni přijmout za vlastní a otevřít mu srdce natolik, aby se stalo opravdu a doslova naším dítětem? Je vůbec někdo schopen tento výběr – párování dětí, které nemají rodiče a párů, které nemají dítě, provést vždy optimálně? A nakonec - je prognóza zdravotního a psychologického vývoje u dítěte v náhradní rodinné péči vždy opravdu relevantní?

Na tyto a další otázky Vám myslím velmi hezky odpoví příběh adoptivní maminky, která svou dcerou přijala jako třináctiměsíční z rodiny přechodných pěstounů, u kterých byla maličká v péči prakticky od svého narození.

Kouzelný telefon

Kouzelný telefon adoptivní mamince zazvonil jednoho teplého letního dne. „Dozvěděla jsem se, že pro nás mají roční holčičku a že podrobné informace o jejím vývoji se dozvím od psycholožky, která měla její případ na starosti.“

 „Psycholožka nám po telefonu o maličké řekla, že je plačtivá a nekontaktní, zmínila také, že má náběh na hyperaktivitu, mluvila i o poruše usínání. Říkala, že nemáme počítat s tím, že z ní bude někdy kontaktní dítě. A také zmínila,  že dva páry se po sdělení těchto informací na ni nešly ani podívat!“

 Jednou jsem se svěřila jednomu kamarádovi s úmyslem napsat knížku. To, že už jí mám napsanou jsem zatajila. A on mi na to řekl: To je skvělej nápad! Tak jí pěkně napiš, schovej do šuplíku a nech jí tam. Protože, kdykoli se člověk pokouší něco napsat, vyleze mu z toho jeho vlastní životopis a na ten není nikdo zvědavej. Měl pravdu, moje knížka byl v podstatě můj životopis a já tenkrát naštěstí poslechla jeho radu. Proč naštěstí? Nedávno jsem na ni v tom šuplíku narazila. A po přečtení jsem došla k závěru, že to bylo štěstí. Pro mě i pro všechny kolem. A vůbec, pro všechny lidi, kterým by se nedejbože dostala do ruky.

No a pak v těhotenství se mi něco stalo v hlavě. Možná si říkáte, že to se těhotným ženám stává běžně, ale tohle bylo něco jiného. A začla jsem psát básničky o zvířátkách. Ne vážně, bylo to něco jinýho, než takový to růžový zblbnutí, který se nastávajícím matkám často (a věřím, že často neprávem) přisuzuje. Tyhle básničky byly úplně jiný kafe, než jsem psala dřív, byly veselý a vůbec, všem se líbily. Tak mě napadlo, že jednou třeba někdy vydám dětskou knížku se spoustou obrázků, těhlech básniček a příběhů. Někdy. Za dlouho. Třeba. A strčila jsem to zas do toho šuplíku a bylo to.

Pak jsem potkala Antonii. Učila mě zpívat, pak angličtinu a při angličtině jsme se nějak dobraly k tomu, že možná nedělám to, co chci. Že možná to moje kreslení, kterýmu se věnuju v práci tajně mezi skládáním šanonů do archívu a který prosakuje do všeho , co v životě dělám, že to možná není jenom takovej nějakej koníček. Jenom taková nějaká záliba. Ale, že je to možná pro mě to nejdůležitější na světě. A že by se dalo něco s tím kreslením vymyslet. A jak do toho začla vrtat, tak jsem jí vyklopila svůj nápad s knížkou. I když to bylo trochu nepříjemný, protože hrozilo, že budu muset ten nápad fakt uskutečnit. A taky jo. Reakce byla úplně jiná, než od spolužáka! No, taky téma knihy bylo podstatně jiný, to je pravda. Slovo dalo slovo a já začla pracovat na knížce s plným nasazením. Tedy, s plným nasazením ženy na mateřský, takže jakmile má ratolest usnula, já skočila ke stolu a horečně se pustila do kreslení, zatímco haslo u vaření. Když ratolest neusnula, nervózně jsem zpívala uspávanku a snažila se nezapomenout zvířecí motivy líhnoucí se v mi hlavě a už už byla jednou nohou u papíru. Pokusy zapisovat si při kojení selhávaly, dětské ruce byly čím dál chapadlovitější a sápaly se po zápisníku. Šustění propisky po papíře rušilo spánek. A pokud předrahý syn neusnul vůbec, byla jsem tygřice, řvoucí na manžela: Já potřebuju čas na kreslení, jinak mi vybouchne hlava! A chodila spát ve dvě ráno. Což dělám do teď, protože ratolest spí míň a míň. Navíc jsem zjistila, že nenacházím dostatek informací o tvorbě ilustrovaných knih. Pokud chcete napsat nějakou prózu, prosím, to není problém. Ale jakmile jsou tam obrázky, nebo dokonce jen obrázky a málo textu, kde nic tu nic. Sice dneska takových knih vychází spousty, ale všichni nějak tajej, jak to dělaj. Učím se za pochodu. Tak se s Vámi podělím o mou knižní cestu, s otázkami, na které jsem hledala a hledám odpovědi a vůbec se vším, co z toho vzešlo.

Jsem pohádkový maniak, miluji pohádky a pouštím si je často jen tak jako kulisu při úklidu. Vybrala jsem náhodně 30 hlášek z pohádek českých i cizích. Kdo má čas a chuť, zkuste jestli také znáte. 🙂 

Odměním srdíčky. Mám jich hodně a nemůžu je přeci škudlit. ♥

1. To mi nalaď mokrý dudy.

2. Čau. Jak ti kvete pšenka?

 3. A proč ti tolik vadí, že je tvůj tatínek králík? Já mám za otce netopýra!

4. Už tam budem?

Já a moje babička milujeme obě hodně horkou plnou vanu a knihy. Vzájemně si je půjčujeme a nebo se jimi obdarováváme. Mezi knihami, které mi půjčila, byla jednou kniha Bezpečný přístav. Pamatuji si, že jsem ji četla venku na lehátku s Tobiáškem v břiše.

Pokaždé když dočtu knihu, tak se mi pár dní stýská po hlavních hrdinech. Nad touto knížkou jsem přemýšlela  déle a nikdy ji nenechala splynout s ostatními příběhy v jedno velké kolo plné zamotaných osudů všech postav, o kterých jsem kdy četla. 

Po nějaké době jsem zcela náhodou pustila televizi a přepla na jiný program, než běžně koukáme. Zaujala mě scéna, která mi byla tak moc povědomá z této knihy. Ano, příběh zfilmovali.

Nechala jsem si film stáhnout, abych ho viděla hezky celý a od začátku. Právě ten den, jsem si našla film, který si pouštím , když nechci mít doma jen ticho (to se mi, ale stává málo kdy ) a nebo když mám chuť se jen tak dívat.

 Vše začíná útěkem milé krásné  Katie před šileným manželem do bezpečí jednoho malinkého městečka.

Ukazuje ženám, které jsou týrané, že mají šanci na lepší zítřky a pomáhá jim najít potřebnou sílu se zvednout, jít a poznat ten svůj bezpečný přístav.  

Řepa mi leze ušima. Doslova ji nemůžu ani cejtit. Každodenní ranní příděl mi nahání husí kůži. Sebrala jsem odvahu a poprosila o řepovou pauzu. Máma se jen zasmála: "Jsem si zrovna říkala, kdy to navrhneš. Vždyť to se nedá." Ano, džusuju dál, mrkev na tisíc a jeden způsobů. Amík taky zkouší svoje lektvary, ale je fakt, že jenom tak pomaličku. Zrovna nedávno udělal docela dobrej zelenej: kadeřábek, zelený jablko, citrón a celer. Chytla jsem rýmu a i ta před těma džusama zdrhla o několik dní dřív než normálně, což tak dostalo moji kolegyni, že si taky kupuje džusovač.

Amík se do tý zdravý stravy opravdu obul. "Tohle moje tělo nemůže zvládnout. Takovej vitamínovej šok, to se prostě nedá." Stěžuje si máma a prchá před dalším dobrým jídlem, který Amík uklohní podle naší super nový kuchařky "Recepty pro rakovinu prsa." Jídla jsou to opravdu dobrá, to jo a super zdravý jsou taky to je jasný, jen kdyby Amík netrval na tom neustálým striktním: "Tohle v tom receptu není. Tahle ingredience nám chybí a tolik množství tam není." Receptů se drží jako tonoucí toho stébla.

Rozhodli jsme se říct v mini chlapíkově školce, že mám rakovinu. To abysme věděli o jakýkoliv případný změně chování. Tak mini chlapík žádný známky újmy neprokazuje, ale jeho učitelka hned vytáhla historku o tom jak její spolupracovnici loni zemřela dcera na rakovinu močovýho měchýře. "A to měla čtyřletýho chlapečka, chuděra. A on už si ani tu maminku pořádně nepamatuje. No co vy si pamatujete ze čtyř let?" Amík celej zaraženej: "No, my tak nějak doufáme v lepší výsledek." "Né, tak jsem to nemyslela, to je jasný. To bude něco jinýho." povídá paní D.

Já to ani tak nebrala a odpoledne šla vyzvednout mini chlapíka. "A on už si jí fakt nepamatuje, chuděra." Bylo zase hitem dne. "Hele říkala mi to taky." Povídám Amíkovi čekajícímu venku. Za pár dní jsem šla vyzvednou mini chlapíka s mámou a čekala tam na nás ta spolupracovnice. Jak mě viděla, hned me objímala a slzela, ukázala mi fotku svojí dcery a prý se za mě modlí. Nějak jsem to zapomněla říct mámě, která stála děsně zaraženě za mnou.

"Tak jsem slyšel, že u mini chlapíka ve školce teď stojí fronty lidí, kterejm umřeli jejich blízcí na rakovinu a chtějí se s náma  o to podělit." Povídá Amík mojí otřesený mámě. My víme, že ony to tak nemyslí, opravdu jsou strašně hodné. Jen ta reakce není úplně ta nejlepší a my jí prostě musíme nadlehčovat hodně černým humorem. Poučení zní: "Pokud někdo řekne, že má rakovinu, asi nechce slyšet o tětě tety, která jí taky měla a umřela."

Jedna z nejtěžších věcí? Asi to, že už nebudeme mít nikdy biologický dítě. Budu potřebovat chemoterapii, radiaci a hormonální terapii, to jsou holá fakta. Ano, vím, že jsou možnosti. Možnosti odebrání vajíček, možnosti předčasnýho ukončení hormonální terapie po dvou letech, možnosti surogátní matky. Ano, tohle jsou všechno možnosti, jenže ne pro mě. Prostě ne pro mě.  Logicky vím, že mám super mini chlapíka (tfuj, tfuj, tfuj) ale prostě někde v hlavě mám spojený to druhý dítě s myšlenkou "nemám rakovinu a jediný o co se teď pokouším je druhý dítě." Ano, tohle byla jedna z těch dost těžkejch věcí na týhle diagnóze.

Celé tři týdny jsem strávila ve společnosti kosmetiky s minerály z Mrtvého moře a je na čase Vás seznámit se svými poznatky. Prvotně chci říct, že mě balíček příjemně překvapil svým obsahem, bylo toho hodně. Osobně jsem zkušenost s touto kosmetikou neměla, ale Mrtvé moře a Izrael jsem navštívila, a tudíž jsem již zaslechla různé ódy na cokoli, co kolem Mrtvého moře alespoň prošlo. Nutno dodat, že kosmetika prošla pravou zatěžkávací zkouškou, testovala jsem v mrazivém lednu, kdy pleť i vlasy trpí. 

Něco málo o mně: Jsem částečně pracující aktivní maminkou dvou ještě více aktivnějších holčiček, ke kosmetice mám vřelý vztah, ale nerada experimentuju, pokud najdu něco, co mi stoprocentně vyhovuje, denně používám od mladého věku (no už se přehupuju k půlce  čtvrté dekády 😲 ) tělové mléko či krém, nutně potřebuju noční pleťový krém, mám dlouhé, husté vlasy a v zimě dost problemtickou pleť. Jsem dost nedisciplinovaná v mazání rukou, přestože přes zimu nejvíc trpí.

Tak tohle stvoření Vám teď představí následující sestavu pěkně postupně:

• mýdlo
• tělové mléko
• denní pleťový krém
• pleťová bahenní maska
• krém na ruce
• koupelová sůl
• šampon pro normální vlasy

A začneme od neutrálních až nepříznivých výrobků k těm pro mě top.

MÝDLO

Dělala jsem si test a vyšel jakoby negativně, ale mě se to moc nezdálo. Věděla jsem, že když mám divný pocit, že se se něco stane. Navíc jsem si všimla, že ta druhá čárka byla nejspíš také vidět i když ne tolik, co ta druhá. Přítel si myslel, že to byla náhoda a nebo jsem koupila vadný kousek. Za nedlouho my to nedalo a koupila jsem nový. Neustále jsem tam čárku viděla a byla silnější po týdnu skoro, ale pořád to nebylo ono. Ke konci prázdnin a k tomu jsem jela s tátou pro auto, jel s námi i přítel. Poslední dobou jsem se cítila divně až pak jsem začla zvracet u benzínky. Bylo to strašné. Cestou spátky mi nebylo o nic líp. Nakonec jsem usla a spala celou cestu domů. Poté jsem začla znova a nepřestávalo to.Už jsem nevěděla, co dělat a tak jsem řekla příteli ať mě odveze do nemocnice. Nejprve jsem jela na infekční jestli taky nemam tu virovou nemoc. Vyptával se mě na různé věci a když jsem mu řekla nakonec i o tom divným testu, poslal mě na gynekologické oddělení. Tam jsem čekala asi 15 minut na doktora až přijde ze sálu. Prohlédl mě atakdále, nakonec mi oznámil, že jsem už  v 6 týdnu. Docela mě to vyděsilo. Zeptal se mě i na možnost potratu, ale i tak ze mě nevypadlo ani slovo.  Sedla jsem si v čekárně a začla brečet. Nevím jak na to bude reagovat přítel a natož naši. V té době jsem poprvé nevěděla, co říct, jak se zachovat. Člověku se hlavou prožene tolik myšlenek. Podle mého pohledu přítel usoudil, že moc dobře jsem nedopadla. Cestou domů jsme řešili, co dál, jak to budeme řešit. Nejprve byl proti tomu si to nechat. Ale copak to jde? To malý nechci nechat jít jak krávu na jatka. Jsem zásadně proti potratům. Nakonec jsem to doma řekla. Myslím, že u nás to vzali docela dobře. Táta sice nevypadal nadšeně, ale myslím, že to půjde. Horší to bude, až to bude oznamovat přítel doma. Jeho táta byl nadšený a jeho máma začla plašit. S ní to lepší už nebude, zrovna 2x ji nemusím. Neusále má nějaké kecy a je nejchytřejší světa. Chtěla jsem mít mimčo, až za pár let. Když budeme bydlet sami s přítelem a až budu mít klid na to se o to malinký postarat, aspoň by mi tam do toho nikdo nekecal pořád. Nakonec jsem se rozhodla, že si ho nechám. Ve 13 týdnu jsem byla na první prohlídce, kde mi řekli, co a jak. Pak jsem začla chodit na prohlídky v termínech. Cítila jsem se strašně, ten pocit, že jste na všechno sama. Chvilkama jsem si i vyčítala, že jsem si to nechala. Ono ani v 18 letech se neni čemu divit. Myslím, že jsem na tom hůř než přítel. Tomu už je 24, což si myslím, že tak akorát věk, kdy u by měl mít více rozumu. Pocit úzkosti mě zúžoval neustále, už jen když šel někdo kolem s dětma. Ani doma jsem si už nehrála tak s malým bráchou, jako vždycky. Nějak jsem ani nevycházela z pokoje. Po pár týdnech se to zlepšovalo. V polovině těhotenství jsme se s tím smířili, hlavně přítel docela bral to líp než na začátku. Dokonce  jeho máma i naši to taky vzali vpohodě. Chodím na kontroly a různé prohlídky. Všechno je vpořádku a už se můžu na ní jen těšit. Jsem ráda, že už i přítel se vzchopil a těší se na ní. Je krásné jak si s ní povídá, hladí bříško a dává ji pusinku. Teď už se na ní moc těšíme. Spoustu věcí jsem dostala od mamky, pár jsem jich koupila a mám snad všechno. Ještě tu není, ale brzy bude. Už teď ji moc miluju, protože vím, že ona jediná tu pro mě vždycky bude.

Myslím, že rčení "Časem se všchno se zlepší, chce to jen čas a trpělivost" je docela pravdivé rčení. Podle mě si každý zaslouží svou šanci a to i malé nenarozené děťátko. Jsem zásadně, proti potratům, chápu když má někdo těžkou životní situaci. Ale jak se říká, všechno se dá vyřešit jen se musí chtít! Jsou lidi, kteří se snaží o miminko, ikdyž se jim nedaří nevzdávají naději. Proto, je lepší , když někdo mimčo nechce dát ho do kojeneckého ústavu, nebo k adopci. Kde si ho vezmou náhradní rodiče budou ho milovat jako by bylo jejich vlastní. Poslední dobou slyším spoustů případů, kdy někdo novorozeně hodí do popelnice, domácí týrání, děti bez rodičů atd.Chci poprosit abychom nebyly lhostejný, každý má právo na život. Není nic hezčího než dětský úsměv plný radosti.

Děkuji za přečtení celého článku. 

     Tenhle článek je pouze mou osobní úvahou. Nejsem lékařka a popravdě jsem toho názoru, že ani alopatičtí lékaři v tom nemají jasno. Proto prosím, berte vše, co je zde psané, pouze jako spekulace nezakládající se na vědecky podloženém základě ;). Informace jsem však čerpala z relevantních zdrojů (nebudu dokládat, neukládám si je).

     Kožní problémy má v současné době mnoho dětí. Začínají brzy po porodu a naštěstí mnoho z nich v dospívání vymizí. Už to začíná být bráno jako něco normálního, tak jako jsou za běžné považovány různé alergie. Když měl ale můj syn ve třech měsících "atopický ekzém", určitě mi to normální nepřipadalo. Před početím jsme se detoxikovali, nosil pouze biobavlnu, prala jsem velmi šetrně... Začala jsem tedy pátrat po tom, co vše může kožní problémy způsobovat. 

     Věděla jsem, že kůže miminka je velmi zranitelná. Do tří let jsou buňky pokožky velmi propustné a tak netvoří takovou ochranu, jakou by asi miminka v našem chemickém světě potřebovala. Proto není vhodné používat jakékoli kosmetické přípravky do koupele, na mazání apod. Přečtěte si složení a trochu "gůglujte". S hrůzou zjistíte, že své dítě v nejlepší víře mažete chemickým koktejlem. A s přívlastkem "dětský", popř. "přírodní". Dítěti stačí ke koupeli voda a pokud bychom být úplně důslední, tak ani ta pro něj není "dost dobrá". Obsahuje mj. chlór, který je taktéž pro děťátko škodlivý. Ano, je pouze v malém množství, ale dítě jej nepotřebuje vůbec! Proto dáváme do vaničky na 24 hodin šungit, u kterého bylo prokázáno (vědecky 🙂), že má schopnost odstraňovat chlór, těžké kovy aj. Není to jako koupat dítě ve studánce, ale aspoň něco 🙂. Když už tedy dítě okoupeme a tím mu smyjeme ochrannou bariéru kůže, je třeba ji zase vytvořit. Velmi doporučuji meruňkové máslo, popř. olej. Je pro děti naprosto nejvhodnější.

     Chemie není pouze v kosmetice, je i v oblečení. Ano, i v dětském. Čichli jste si někdy k novému oblečení? Málo které je bez toho hnusného pachu "novoty". To z něj čpí chemie... Jistě jsou normy na dětské oblečení, ale víte, jak je to s normami... Stát nikdy nešlápne prodejcům tak na krk, aby museli chemii vyloučit úplně (a jde to!). Někde jsem četla výzvu Greenpeace (tuším) směřovanou velkým firmám, ve které je vyzývali k tomu, aby odstranily chemii ze svého oblečení. Většina firem se k tomu do určitého roku zavázala. Nejvhodnější je tedy pro děti nebarvená biobavlna, konopí, bambus, merino apod. Věřte tomu, že jim nebude vadit, že nemají pestré barvy a krtečka na tričku ;).
     Dále jsem přišla na to, že kůže je odrazem toho, co je ve střevech. To Vám potvrdí kdejaký lékař. Pokud je miminko kojené, je tedy na vině, bohužel, maminka. Jsem přesvědčena o tom, že za velkou část kožních obtíží dítěte může Candida albicans, popř. jiná kvasinka. Candidu má přemnoženou naprostá většina lidí naší konzumní společnosti, aniž by o tom věděli. Mají nespecifické obtíže  - svědí je nos, bolí hlava, jsou unavení a malátní, ženy mívají vaginální obtíže... Lékař Vám neřekne, co Vám je. Ale pokud si uděláte velmi jednoduchý slinný test, pravděpodobně zjistíte, že se Vám kvasinka přemnožila. Žije z cukru, bílé mouky a všeho, co tyto složky obsahuje. A pokud má žena tento problém, byť o něm neví, předává Candidu svému miminku už v bříšku. To pak může mít různé střevní obtíže (třeba i koliky??) a hlavně ekzém. Moučnivka v ústech miminka se objevuje až v nejtěžších případech. A maminka v dobré míře dítko maže kortikoidy a u toho jí rohlík s nutelou...

     Problémem mohou být i těžké kovy. Ženy, které mají hodně plomb, bohužel předaly v těhotenství a dále i při kojení svému dítěti také určité množství rtuti. Byly provedeny výzkumy, které u novorozenců čerstvě po porodu zjistily množství rtuti v krvi odpovídající počtu plomb... O amalgámových plombách se už mezi zákonodárci živě diskutuje a pokud vím, tak poslední zprávy byly takové, že budou postupně zakázány. Mohou tedy i těžké kovy ovlivnit kůži našich dětí? A proč by nemohly...

     Příčin může být mnoho, ale to zase příště, budí se mi dítě ;)

Den první (12.1.2017):

Ráno jsem vypravila partnera do práce, vyvenčila hafana, uvařila si čaj a jen tak vegetila. To jsem ještě nevěděla, že je to poslední dopoledne doma bez Tebe :-*

Dala jsem péct králíka a šla poklidit psa. Po obědě jsem si dala kávu a rozhodla jsem se, že bych mohla začít skládat druhou čtvrtinu z 6000 puzzle. Postavila jsem jen rámeček a jeden pruh, který rozděluje vodní hladinu a domečky.

16:30 - Najednou jsem měla pocit, že jsem si 2x cvrkla. Šla jsem na záchod a tam se to spustilo. Pořád jsem nevěděla, jestli čůrám, nebo to teče samo. Verdikt jsem vyslovila, když jsem cítila, že to přestalo téct, ale když jsem se postavila z WC, znovu se to spustilo. Bylo to jasné - je to voda. Když jsem vyšla ze záchodu, partner na mě volal z garáže: "Lásko, už jsem doma z práce." Uvařila jsem mu kávu a šla za ním.

Řekla jsem mu, že se asi něco začíná dít, protože mi teče voda a že si má vypít v klidu kávu, okoupat se a já že se dobalím a pomalu pojedeme do porodnice.

ON: "To jako vážně??"

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

Všechno začalo tím, když jsem po roce marnýho snažení našla na TT dvě čárky. Bylo to 15.září 2015 přesně na můj svátek. Ten den jsme se s tehdy ještě přítelem hádali kvůli práci. Pracovali jsme spolu a on chtěl změnit práci. Já jsem už delší dobu měla zvláštní pocit a nikam jsem odcházet nechtěla. Viděla jsem dvě čárky na testu a začala jsem brečet. Hned jsem to oznámila příteli a na jeho reakci : ,,To určitě" (on už taky ani nedoufal, že by se to povedlo), nikdy nezapomenu 😀 A začalo období štěstí a neuvěřitelnýho strachu o miminko a přitom jsem měla od začátku bezproblémový těhotenství. 6 týdnů před porodem jsem skončila v práci a už jsem jen chodila na kontroly, kde mi doktor neustále řikal, že se příště už nejspíš neuvidíme, že určitě porodím. V den termínu už mi všichni psali, jestli jsem ještě celá a 9 dní po termínu jsem nastoupila na vyvolání. Nějak jsem neměla strach z porodu. Ráno v 7 nástup a čekání, jestli se to nerozjede samo. Samozřejmě nic, jen slabý nepravidelný kontrakce. Druhý den ráno mi dali čtvrtku tablety. Za 10 minut už jsem se kroutila bolestí na posteli a říkala si, že tohle nemůžu zvládnout, když to může trvat ještě X dalších hodin. Po cca hodině od zavedení tablety mi praskla voda. Upřímně na to vzpomínám, jako kdybych se cachtala v rybníku. To bylo moře vody. Po tomhle jsem automaticky sama odešla do sprchy, volala jsem příteli ať už jede a cca po půl hodině jsem vylezla ze sprchy, oznámila jsem PA, že rodím a šla zpět na pokoj. Za chvilku dorazil přítel a odešli jsme na monitor. Ten jsem už absolvovala v leže na boku a těžko jsem rozdýchávala kontrakce a drtila stojan s monitorem. Přítel mě hladil po vlasech a v tu chvíli jsem mu chtěla i vynadat. Bylo to taak nepříjemný. 😀 V tu chvilku bych radši vyskočila oknem než abych nechala PA, aby zjistila jestli se otevírám. Na těch bolestech bylo tohle to nejnepříjemnější. A bylo to tady. Přesun na sál. Přítel přemýšlel, jestli má jít taky. On fakt trpěl, když mě viděl, jak se kroutím 🙂 Ale šel. Já už neměla sílu. V 8:00 zavedena čtvrtka tablety, v 9 mi praskla voda, v 10 dorazil přítel a 21.5.2016 v 11:01 se pomocí VEXu narodil náš syn Petr. Porod byl moc rychlý, malý nestačil dorotovat, proto ten VEX. Měřil 52 cm a vážil 4010g. Čekali jsme na něj tak dlouho. A 20.8.2016 jsem si vzala toho nejlepšího chlapa pod sluncem. Teď je našemu Peťulovi 8 měsíců a trochu nám vyrostl. 78 cm a 9800g. A teď už vím, že čekání se vyplatilo. On je naše největší štěstí 🙂

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Eva Holubová se otáčí a píše na tabuli slovo "prc*t". A říkají to všichni... Ano, i ... Tak nějak to v Pelíšcích bylo. Ta scéna je pro mě nesmrtelná. Jen mi přijde zvláštní, že to řeší cca ve třetí třídě základní školy.

My to totiž řešíme už teď. Než budete pokračovat ve čtení, mám jen pár doporučení:

Pokud tady chcete hledat odpověď na otázku, co s tím, tak vězte, že ji nemám.

Pokud chcete rozumovat nad tím, že to dítě to muselo někde slyšet, tak nemusíte, protože to je přeci jasný, ne?

Pokud tu chcete radit, jak na to, aby to neříkal, tak děkujeme, ale fyzické tresty v tomto případě neuznáváme.

Pokud jste rodiče, kterým to prostě taky občas ujede, klidně pokračujte 🙂

Věděli jste o tom, že kapky ColiPrev mají svojí stránku na Facebooku? Informace nejsou jen o kapkách, ale i rady a doporučení, jak zvládat dětskou koliku a mnohé další informace najdete na facebookovém profilu „Kapky ColiPrev“.

Patříte ke kojícím matkám? Věděli jste o tom, že složení mateřského mléka, kterým dáváte děťátku potřebnou výživu, není stále stejné a postupně se mění? Jak je možné ovlivnit jeho složení? Zapojte se do fóra a přidejte svojí zkušenost.

Ahoj, ráda bych přispěla s našimi dosavadními zkušenostmi s Gennet Archa. Poprvé jsem tam volala loni v květnu ohledně náhradního mateřství. V mém případě je bohužel nutné (narodila jsem se s rozštěpem páteře, mám vývod z močového měchýře a několikrát operovanou kyčel). Sestřička mi řekla, že první konzultaci mi může nabídnout cca v září, jestli si přeji zapsat mezi čekatele a kdyby se uvolnilo místo dříve, budou kontaktovat. A že si mám zatím kdyžtak sehnat lékařské zprávy od mých specialistů. Oběhla jsem si gynekologa, urologa a ortopeda, všichni mi bez problémů doporučení napsali a ještě se shodli na genetickém vyšetření pro jistotu. Riskla jsem to a objednala se do Gennetu na genetiku (výsledky trvají 1-2 měsíce, tak ať se nezdržujeme).. Termín jsme dostali v červenci 2016 u pana doktora Diblíka. Na pohovor jsme šli rovnou všichni tři (partner, já a sestra jako náhradní matka), v ordinaci jsme strávili asi hodinu a půl, pak nám všem sestřičky odebraly několik zkumavek krve na všechna možná vyšetření. A když už jsme tam byli, dostali jsme termín na první konzultaci k lékaři (na srpen, takže ještě měsíc dřív, než slibovali při prvním telefonátu ;) Byli jsme přiděleni k Mudr. Daňkovi. 

Těšili jsme se, až ten den přijde, ale po pár minutách v ordinaci přišlo hořké zklamání z pana doktora. Na první pohled poněkud starší pán, vypadal solidně a plný zkušeností. Druhý pohled a dojem byl naprosto odlišný. Nechci být ošklivá, ale je to nesympatický dědek. Hned, jak jsme si sedli, tak jeho první věta patřila mojí sestře (má pár kilo navíc, ale rozhodně není jinak přehnaně obézní) a on ji nepokrytě vpálil, že je tlustá a měla by s tím něco dělat.. Všichni tři jsme zalapali po dechu, tak nějak jsme to rozdýchali, ale už mi v hlavě začalo blikat varovné světýlko, že je něco špatně).. Pak nám začal vysvětlovat postup IVF (měli jsme to načtené, ale nechali jsme ho samozřejmě vypovídat). Celou dobu působil tak nějak zmateně, pak nám řekl, že nás pošle na genetické vyšetření (už jsme tam byli a výsledky měl v kartě na stole - vůbec se do toho nepodíval a když jsem ho na to upozornila, tak se začal zmatečně v papírech přehrabovat a demonstrativně předčítat moje diagnózy). Některé věci jsme mu museli několikrát zopakovat, protože nás neslyšel, pak zas nás napomenul, ať na něj nekřičíme.. Dobře, nakonec tedy, že pošle žádost na etickou komisy, aby jsme mohli řešit věci dál. S rozpaky jsme se rozloučili a sestřička nám ještě řekla, kdy máme přijít na krev pro nabrání hormonálního profilu (2.-3. den cyklu).

Cestou domů a ještě tam jsem si začala celou situaci vyčítat.. Stojí to všechno za to, když budeme mít doktora s tímto chováním a přístupem? Mám právo chtít po sestře, aby tohle snášela, když nemusí (nabídla se mi sama)? Už nevím, kdo sebral odvahu a přišel s nápadem změnit doktora.. Každopádně mi to přišlo jako jediné řešení a naděje, že to všechno nebude taková tragédie. 

Hned v pondělí jsem volala do Gennetu, že jsme u nich byli v pátek a chci se informovat, zda je možné se přehlásit k jinému lékaři? Jako důvod jsme oficiálně uvedli, že Mudr. Daněk neordinuje v pondělí a úterý (sestra pracuje od středy do soboty), tak pokud je to možné, preferujeme tyto dny. Nabídla nám Mudr. Martina Valachoviče nebo Mudr. Jiřího Vokroje, že si to tedy máme rozmyslet. Oddychla jsem si, když se tedy nabízela ta možnost, sedla jsem k netu a hledala recenze na tyto dva pány doktory. U pana doktora Valachoviče mi na Google nevyjelo nic moc, jen že je vedoucí IVF programu na G Archa, tak jsem hledala pana doktora Vokroje a tam už jsem byla o poznání úspěšnější. Vyskočilo na mě asi 14 recenzí a všechny pozitivní (huráá, asi jsme našli toho správného).. Díky Google obrázkům na mě vyskočily i fotky pánů doktorů - musím uznat, že oba vypadali jako sympaťáci a pěkní chlapi. Po konzultaci s přítelem a sestrou jsme se dohodli na panu doktoru Vokrojovi (dnes můžu s jistotou říct, že jsme udělali nejlíp, jak jsme mohli). 

Když jela sestra v ten konkrétní den na odběr krve, objednala nás na příští konzultaci tedy k novému lékaři. Několik dní na to jsem jela na krev já, tak že se ujistím, že jsme skutečně přehlášené. Sestřička mi uštědřila šok, že nás pořád vedou pod Mudr. Daňkem (Proč? Co jsem komu udělala?), že se máme zkusit domluvit s doktorem Vokrojem osobně, až půjdeme na ultrazvuk (dobře, šance tu pořád je..). 

Přišel den UTZ, nejsem moc povídavý člověk, tak jsem si v duchu xkrát přemítala, co mu řeknu, byla jsem nervozní jak sáňky v létě.  

Jaký jste si připravili program na víkendové dny pro Vás a Vaše děťátko? Liší se něčím od běžných dní v týdnu?

Dříve než se maminka začne naplno těšit ze svého děťátka a užívat si radosti, ale i starosti běžného dne, přichází chvíle, na kterou budoucí maminka čeká s určitými obavami. I navzdory tomu, že se většina žen na porod důkladně připravuje, asi nikdy se nedá připravit úplně na průběh porodu. Jistou pomůckou, která může snížit fyzickou zátěž maminky při porodu, a třeba také urychlit porod, je porodnický gel Dianatal, o kterém se víc dozvíte na stránce www.porodnickygel.cz

Na základě podezření na podvod uživatelkou @lucijelen jsem shromáždila všechny dostupné informace z naší stránky. Pokud s ní máte nedořešený obchod i vy, přidejte prosím komentář pod tento článek. Je šance na podání hromadného trestního oznámení.

Obchody (nicky), které evidujeme jako nevyřešené:

Číslo účtu, které používala:

• 1020249561/6100

Jestliže máte nevyřešený obchod s @lucijelen, přidejte prosím komentář pod tento článek se sumou, kolik je vaše ztráta.

Pokud budete mít v budoucnu problém s obchodem v bazaru, je tu skupina, kde nám o tom můžete dát vědět.

Mým snem bylo mít šťastnou rodinu. Aby vše bylo dokanalé a úžasné.

A můj  syn je úžasný a dokonalý a doufám, že i šťastný.

Ale né vždy je vše perfektní a tak, jak si člověk naplánuje.

________________________________________________

Věříte snáři?

Vyplnilo se někdy Vám podle něho něco?

Máma, která je vždycky silná, odolná a vždy se usmívá. I když spí sotva tři hodiny v kuse, stejně ráno vstane a celý den se snaží být tou nejlepší mámou na světě.

A když někoho potká venku ve chvíli, kdy unaveně tlačí kočárek nebo jde ruku v ruce se vzdorujícím batoletem, nasadí úsměv a jen nad svými problémy mávne rukou. Nestěžuje si. Má dvě tváře. Jako každá z nás.

Co se ale ukrývá pod tím šťastným a odvážným úsměvem....

Pod tím vším úsměvem se skrývá  zoufalá, smutná dívka která o sobě neustále pochybuje...

-která se pořád bojí, jestli dělá všechno správně nebo je dobrou mámou;

-která se na sebe dívá do zrcadla a ptá se, jak se ocitla zrovna tady a teď;

• Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů. 
• Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
• Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
• „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny...“
• Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
• „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
• Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
• Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
• Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
• „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
• Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
• Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
• Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní. 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=727

Dobrý den chci se vás zeptat co mám dělat. Muj syn který má půl roku dostal Horečku 39,4 jestli už mám volat do nemocnice nebo nějaké léky.