Už Vám někdo řekl, že v těhotenství se z Vás stane chlap? Že ne? Tak se máte na co těšit...

více na stránkách: http://www.pihatamama.cz/Ostatni/Chlapem-snadno-a-rychle

Od té doby, co jsem se stala matkou, jsem strávila mnoho hodin na Googlu hledáním odpovědí na problémy,  se kterými jsem se setkala. Když bych se dnes podívala do "Historie hledání", byla by plná nesčetných úzkostí a myšlenek na zdraví a pohodu mých dětí. Otázky jako "Má moje dítě reflux?", "Jak dlouho spí novorozenci?" a "Kdy se učí děti chodit?" 

V té době jsem měla více kliků na Googlu než na Ebay nebo Amazonu. Mnohé z těchto otázek mi byly zodpovězeny prostřednictvím četných fór o rodičovství, která jsou dnes úplně všude.  Tato fóra dávají rodičům možnost sdílet své zkušenosti a znalosti. V tomto věku sociálních médií a internetu mají dnes rodiče přístup k obrovskému množství informací o zdraví a rozvoji svých dětí. Otázkou zůstává, jestli je to vždycky dobře a není-li občas těch informací přespříliš?

Já sama vnímám tato fóra jako místo, kde se sice moc chytrého nedozvíte, ale získáte pravděpodobně to nejcennější, co v tu chvíli potřebujete. A to je pocit spříznění. Najednou v zoufalství, kdy nevíte co dělat a připadáte si jako nemožná a neschopná matka, nacházíte další desítky stejných příběhů. A upřímně, hned se cítíte prostě lépe.

Jsem proto velmi vděčna za všechny, kteří se podělili a dělí o své problémy online. Tolikrát mi poskytli jistotu v noci, kdy jsem byla zoufalá a nemohla utišit své dítě.

Bohužel ne každý příspěvek je  příznivý. Anonymita, kterou poskytuje internet, dává mnoha lidem odvahu, aby kritizovali rodiče tak, jak by většinu z nich nikdy nenapadlo tváří v tvář. Každý se tak může stát rodičem roku, protože přece ví všechno líp.

KONKURENČNÍ RODIČOVSTVÍ

Při výchově se chyby občas dělají, nikdo nejsme neomylný. Váš vztah s dítětem však můžete posílit, když odstraníte některé zlozvyky, které vztah s dítětem mohou ničit. Přináším deset chyb, které při výchově děláme jako rodiče nejčastěji. Najdete si i vy mezi nimi ty vaše?

1. Kritika sebe samotného před dětmi

Snad každý z nás někdy na svou adresu pronesl nějaké to nelichotivé slovo. „Bože, jsem nemožná, nešikovná, nic se mi nedaří.“ a podobně. Psychologové však radí dávat si pozor na takovéto hodnocení před dětmi. Ti totiž k rodičům vzhlížejí, vidí v nich svůj vzor, bezpečí a pohodlí.

Bude-li tedy rodič sám o sobě mluvit takto hanlivě, pak děti znejistí a budou samy o sobě pochybovat. Pokud tak činíte často, pak se nemůžete divit, že i vaše dítě o sobě začne takto pochybovat a bude mít nízké sebevědomí.

2. Říct nahlas „MÁM TĚ RÁD/A“ je moc důležité!

Možná to není vaše chyba, ale divili byste se, kolik rodičů dětem neříká, jak moc je milují. Podle nich to není potřeba, vždyť to musí být poznat z toho, jak se o ně starají a pečují. Malým dětem to říkáme často, u větších tato potřeba není tak častá.

Tento článek vznikl na počest Mezinárodního týdne nošení dětí.

  I v dnešní době je stále mnoho maminek, které váhají, zda nosit své dítě, či dokonce pochybují, proč by to měly dělat. Zde uvádím 14 důvodů proč je nošení tou dobrou volbou jak pro miminko tak pro vás jako maminku.

Snadnější cestování nejen v MHD: neomezujete se na bezbariérové vozy, nemusíte hledat pomocníky na nastupování, nemusíte se strachovat, zda není kapacita vozu omezená a zda vás tedy řidič sveze. Nemusíte plánovat výlety jen podle toho, zda se tam dostanete s kočárkem, žádný terén už vás nepřekvapí.

Kojení či krmení kdykoli a kdekoli: v šátku či nosítku můžete miminko pohodlně a diskrétně nakojit třeba i ve frontě na maso. Nemusíte řešit, že je venku zima a kam si s ním sednete. To stejné platí pro krmení ať už z láhve (pokud nekojíte) nebo pevnou stravou. Nejste limitované přátelským prostředím, kde budete tento servis moci dítěti poskytnout. Při přípravě jídla budete mít jako bonus volné ruce.

Působí blahodárně proti kolikám kojenců: poloha klubíčka jemné teplé masírování o břicho maminky či tatínka jsou lékem na dětské koliky, které nic nestojí. Ve spojení s bezplenkovkou už nebudete ani vědět, co to kolika a pláč kvůli ní je.

Snadnější útěcha: děti se v náručí lépe utiší. Je jedno zda je trápí zoubky, teplota a nějaká nemoc nebo strach, u maminky v náručí se vše lépe snáší.

Abychom to mohli zjistit, potřebujeme si nejdřív ujasnit jednu věc: Nakolik jsou psychika a tělo propojené?

Příklad z praxe, se kterým se setkávám hodně často: bolesti hlavy nebo zad. Pomineme-li jasné příčiny typu úraz, pak je důvodů široká řada, od zaměstnání kde se jednostranně zatěžujeme, přes nedostatečný pitný režim, chybějící cvičení, nevhodnou stravu (která oslabuje detoxikaci a regeneraci těla, hlavně ledviny, játra), užívání léků vč. HA atd. atd.

Dále na nás má zásadní vliv celková atmosféra v rodině – v té původní (vliv na nás v dětství, ale i teď záleží na tom jaké máme vztahy s rodiči, jaká energie v rodině je) i vliv atomosféry v naší nové rodině, kterou jsme už třeba založili. Atmosféra v rodině má vliv na to kolik máme životní energie a jestli energie plyne volně nebo je více či méně v některých místech zadržována svalovým napětím. To se pak po určité době jasně odráží na fungování jednotlivých orgánů.

Psychické příčiny aneb proč se v takové situaci vůbec ocitáme, proč nás bolí hlava nebo záda? Nabírání si příliš mnoha úkolů, neschopnost říci ne, přetěžování se. Potřeba mít věci pod kontrolou, perfekcionismus a s tím často spojené úzkosti nebo pocity viny. Někdy také vztek. Společným jmenovatelem všech těchto emocí ale bývá nízké vnímání svojí sebehodnoty a uvíznutí v začarovném kruhu.

To jakou máme životní energii potom dále ovlivňuje také výběr partnera (klidný podporující typ versus dobrodružný aktivní typ apod.) nebo setrvávání v nefunkčním vztahu (které je často zapříčiněno tím, že se obáváme, že bychom sami nezvládli péči o děti i obstarání financí nebo že bychom nezvládli bydlet sami apod.)

Po podrobnějším pohledu tedy vidíme, že psychika je alfa a omega.
A je s naším tělem spojená mnohem víc než si uvědomujeme:

Už příští měsíc oslavíme roční výročí. 12 měsíců harmonického bytí ve společné domácnosti. Miluju tě od prvních dnů. Věděla jsem dlouho, že tě chci, ale že se zamiluju tak intenzivně, to jsem netušila. Tolik mi pomáháš. Jsi mi k dispozici 24 hodin denně. Nikdy mě neodmítneš. Téměř každý den se tě něžně dotýkám. Už si vůbec nedovedu představit svůj život bez tebe. Nesmíš mě nikdy opustit, má milovaná sušičko :D

Je to tak, před rokem se mi podařilo muže přesvědčit, že tenhle spotřebič prostě potřebujeme. Prádlo v bytovce schlo klidně tři dny. Během té doby se na něj nalepily všudepřítomné psí chlupy. V létě při sušení venku bylo často posypané popelem, neboť nad námi kouřící sousedi používají náš balkon jako popelník. Tvrdá voda způsobila, že bez žehlení nebylo nositelné. A tak se různě po bytě kupily hory oblečení připravené na to, až bude čas a chuť stoupnout si k žehličce. Někdy čekaly pár dnů, jindy třeba dva tři týdny.

Doma jsem o sušičce mluvila od narození syna. Jak moc by ušetřila práce a času. V bytě se netvoří vlhkost ze sušáků. Jak je z ní prádlo měkké. Bez chlupů. Nemusí se žehlit. Rovnou ze sušičky putuje do skříně. Nikde žádné haldy po bytě. Muž argumentoval tím, že nemáme místo. Pravda, do koupelny či kuchyně se nevešla. Ale já se nevzdávala. Posílala mu články s výhodami, po čase ho o dokonalosti této pomocnice přesvědčovala i jeho prvorozená dcera.

Našla jsem pro sušičku prostor. Musela jí sice ustoupit jedna police v komoře (a sebrat mému muži úložné prostory, to je vždy tragédie, na kterou si pár měsíců musí zvykat), ale byla to jediná možnost. Muži došly argumenty a s odevzdaným výrazem pronesl: „Tak si jí teda objednej.“

Přišel den D. Slavnostně jsme jí zapojili a vložili první vyprané osušky. Čekala jsem s napětím - vážně budou tak měkké, jak se říká? Jestli ne a ještě tam muž objeví psí chlupy, tak si něco vyslechnu. Když dosušila, vyndala jsem prádlo...a byla ztracená. Chtěla jsem se do osušky zachumlat a nikdy nevylézt.

Předala jsem jí s úsměvem muži. Párkrát jí ohmatal, vykulil oči, pak šel beze slova do skříně, vyndal všechny ostatní a povídá: „To není možný, ony jsou fakt hebký. Vyperem všechny ostatní, ať je máme taky tak měkký“. A závislost vznikla i u něj 🙂 Pak zkoumal filtry plné psích chlupů, které jinak na prádlu zůstávaly a stále opakoval „Ono to fakt funguje.“ To první okouzlení si pamatujeme oba i dneska 🙂 

Tak si tu hospodaříme už rok. Sušička jsou zatím snad nejlépe investované peníze a jsem ráda, že se na tom shodneme doma všichni. A co vy, taky tenhle spotřebič milujete? Těším se na vaše komentáře. 

V neděli večer začala oslava židovského Nového Roku 5777, oslava trvá od 2. října do 4. října. Jako skoro všechny židovský svátky i Roš HaŠana není jen o jednom dni. Možná je to proto delší, aby se snědlo všechno to navařený jídlo. Teď když o tom tak přemýšlím, tak snad jedinej svátek, který se slaví jeden den je Jom Kippur a to není svátek, ale půst. Ne, jeden svátek na jeden den by se našel, ale to se nepočítá.

Roš HaŠana znamená v překladu hlava roku a hlava roku se musí pořádně oslavit a zajíst. Roš Hašana je jeden z takzvaných Velkých svátků. Za týden následuje hned ten další tentokrát postní Jom Kippur tedy den oběti. Někdy mi připadá, že to tehdy před těma několika tisíci lety zavedli, aby se lidi mohli odlehčit potom novoročnim nášupu. Liturgicky se ale na Roš HaŠana otevírá brána nebes, aby se na Jom Kippur definitivně zavřela. To období mezi jsou nebesa otevřená a dávají šanci lidem, aby se zbavili loňskejch hádek a nesvárů. Během těch mezi dnech se v synagogách troubí na šofar, teda beraní roh, tím troubením se nebesům oznamuje, že se brána ještě nemá zavřít.

A co jsme měli k večeři? Klasicky jsme měli slepičí polívku s macesovýma knedlíčkama a mini chlapík ji jedl úplně sám! Tak velkýho chlapa už mám doma, bohužel mi přitom procesu jedení seděl na klíně. Klika, že je ta polívka tak průhledná, to se úplně na těch pruhovanejch šatech ztratilo. Ta čokoláda z jablka už byla horší. Následoval tzv brisket, další tradiční jídlo, hovězí maso dlouze dušený s mrkví a bramborama. Moje máma ještě udělala tři kila bramborovýho salátu a já napekla bochník chleba. No a klasicky se musí Novej Rok přivítat sladkým jídlem, aby ten rok byl celej sladkej. Tradičně jsou to jablka s medem, ale my udělali variaci a moje máma napekla dva obr pecny štrůdlů, po kterých se může celá americká rodina utlouct. No a tchýně čokoholička obalila jablka do čokolády.

Takže Šana Tova uMetuka neboli Krásnej a Sladkej Novej Rok!

mamazavodou.blogspot.com

Proč je svátek lepší než narozeniny?

Můžete se těšit bez toho, abyste měli depresi, že jste zase o rok starší. Znáte to, ne? S přibývajícími léty postupně mizí taková ta infantilní nedočkavost. Od určitého věku je s narozeninami spjat pocit fatálního stárnutí. A pokud ten procit neprožíváte, musíte ho alespoň zdárně předstírat. Svátek je tedy jednoznačně výhra.

Žalujte facebook!

Všechny nesplněné resty můžete svést na svátek. Nevztahuje se na pohoštění pro příchozí gratulanty. Těm musíte vnutit na osobu deset chlebíčků, šest jednohubek, dva kusy dortu a do nosu jim každému narvat hrst arašídů, aby vás u sousedů nepomluvili.

Vaše jméno je v kalendáři. Což je velká výhoda, protože si možná i někdo vzpomene, že vám má popřát. Na druhou stranu však nesmíme zapomínat, že datum narození připomíná facebook. A facebook má každý. Což se o kalendáři říct nedá. Facebook není náš kamarád. Vlastně by výrobci kalendářů měli facebook žalovat, protože dělá špatné jméno svátkům. Tak.

Když máte svátek, nemusíte dělat dort, protože to není tak „závažné“. Ale přípitek je nutnost, vážení. Nutnost!

Říká se, že dnešní děti vůbec nevědí, co znamená slovíčko NE. Podle nás je to však právě naopak, slovo ne znají velmi dobře. Je dokonce možné, že slovo NE při výchově svých dětí používáme nejčastěji.

Neběhej, nesedej si, nekřič, nebreč, nebijte se, nenadávej, neházej s tím, nedávej to tady, nešahej na to, nedávej to do pusy, neskákej a podobně. Během dne slovo NE použijete opravdu mnohokrát. Je paradox, že čím víc říkáte ne, tím méně funguje. Nebo také nemusí fungovat vůbec.

Děti jsou alergické na slovo NE

V jedné chvíli se děti stávají odolnými ke slovíčku NE. Jako by byly hluché a slepé, neposlouchají,nedělají to, co my chceme. Jakoby se u nich vyskytovala alergie na slovo NE. Co v takovém případě dělat? Jak s dětmi mluvit, aby nás poslouchaly?

1. Řekněte NE jinak!

Slovo NE má ty nejlepší účinky, když jej používáte jako šafránu. Tedy s ním šetříte. Používáte-li ne v každé větě, pak jde kamsi do ztracena. Mnohdy bychom mohli naše příkazy a prosby říci jinak, bez slovíčka ne. Místo „neběhej“ můžete říci „jdi pomalu“.

Taky máte někdy takovou krásnou představu, co s dítětem budete všechno dělat a jak to bude super? A když na to dojde, jste vzdáleni své vizi asi jako dvě vlaková nádraží v Rusku? Já teda jo... A to jsem pro letošní podzim měla hned tři!

Chtěla jsem (opravdu MOC jsem chtěla) sbírat s Kýšou kaštany a dělat z nich zvířátka. V mé hlavě to vypadalo asi tak: seděli jsem v trávě, krásně hřálo podzimní sluníčko, já do kaštanů dělala díry, Kýša do nich dával špejle a pak jsme dělali panáčky, zvířátka a další hovadiny.

Realita? Po hodinové procházce k 200 metrů vzdáleným kaštanům je sbírám sama, protože v baráku naproti mají zaparkovaný traktor (který tam jen tak stojí, já konverzuju, hýbu se a dokonce umím i nějaký básničky, ale smůla!). Začne chcát. Za vydatného řevu se schováváme do domečku na dětském hřišti, odkud je NAŠTĚSTÍ na ten traktor vidět. Přestává chcát. Dosbírám si kaštany (ano, přesně v téhle chvíli už jsem to vzdala) a za další vlny vydatného řevu jdeme domů. Vzhledem k tomu, že je to zase hodina, přicházíme na oběd. Klika, že po něm jde spát. Je to už asi 14 dní a já přísahám, že v žádném kaštanu není ani jedna díra!

Tak si radši vydlabeme dýni, ne? Já si vezmu větší, Kýša menší. Odříznu kloboučky a oba dlabeme do stejného kbelíku, který společně odneseme na kompost. Pak namaluju obličeje (Kýša obdivně kouká) a vyřežu je nožem (Kýša stále obdivně kouká). No a už se oba nemůžeme dočkat, až večer zapálíme svíčky a ty dýně se na nás budou šklebit. Doufám, že jste poznali, že tohle byl sen.

Bavilo ho to přesně minutu. Naštěstí jsem stihla uříznout klobouček jen té menší. Dvakrát do ní hrábnul, aby vyndal ten kekel. Ale pak se okolo proběhne kočička a Kýša ji prostě musí pohladit ty její očička. A když už ho to nebaví, začne ji rvát do vydlabané dýně. A já obdivně koukám, protože se mu to fakt daří!

Třetí má vysněná chvilka bylo pouštění draků. S tatínkem. Tatínek pouští, Kýša se raduje, jak to pěkně lítá a já točím.

Teď asi zase rýpnu do živého a čekám, že budu pod palbou. Dokonce čekám, že mi i někteří "odliknou" blog, ale patřím mezi lidi, kteří jsou upřímní a asi budu vždycky vybočovat ze stáda.

Už dlouho jsem chtěla napsat tento článek, přemýšlela jsem jak na to, hledala inspiraci a správná slova. Ale nakonec jsem přišla na to, že věci by se měly pojmenovávat správnými výrazy, tak jak jsou, bez nějakého zkrášlování.

Poslední dobou se kolem mě rojí názory matek, které se snaží upozorňovat na to, že když se staly matkami, tak prostě zblbly nebo jinak se ukázalo, jak jsou neschopné. A tak různé hashtagy s názvem mateřská demence apod. mě vážně udivují. Všechny své nezdary od spálených vajíček nebo spletení laku na vlasy s dětským opalovacím krémem tak svádějí na mateřství a na to, že jim prostě hráblo. V oblibu tak vzešlo nové pojmenování  mateřské dovolené- "Mateřská demence" .

Když se stanete matkami, tak prostě děláte cyklus určitých činností a zajímáte se jen o úzký okruh věcí, až Vám z toho jednoho krásného dne, prostě hrábne. Doslova. A tak bavíte všechny okolo tím, že si pletete pastu na zuby s očním krémem a Vaším jediným zájmem se stalo sledování vyměšování svého potomka a poměřování obsahu plenky s ostatními matkami na dětském hřišti. Zažila jsem už hodně vypjatých situací s dětmi, ale nikdy se mi nestalo, že bych si spletla lak na vlasy s dětským opalovacím krémem. Možná by spíš, než svalovat své schopnosti na mateřství, bylo načase přiznat si, že některé věci jsou holt součástí naší osobnosti. A že pokud někdo říká do telefonu kadeřnici, že chce přebalit a vykoupat, místo ostříhat a nabarvit, dost těžko to bude tím, že je matkou.

Zrodila se z toho pomalu epidemie, kdy všechny nastávající mámy už teď dopředu rozhlašují po okolí, jak to či ono nezvládnou, když se stanou těmi "matkami". A matky, které na mateřské už jsou, si zvykly omlouvat každý svůj nezdar. Jakoby je to ani nemotivovalo hnout se kupředu, protože s dětmi se stejně nic vymyslet nedá. Je to vlastně nejmenovaný zákon, se kterým se ztotožňuje čím dál víc poměrně inteligentních matek.

Poslední dobou se tak mateřství stalo strašákem a pomalu nepsaným pravidlem. "Staneš-li se matkou, hrábne ti a život končí ." Upřímně, je to pěkná hloupost, protože život s dítětem ani dětmi nekončí. Pouze dostává nový rozměr. A jakým způsobem bude dál pokračovat je už na nás. Můžeme si z toho vzít dobré nebo jen špatné.

Když pominu, že být máma je fyzicky a psychicky velmi náročné, nemyslím si, že by na mateřské muselo nutně dojít k selhání všech žen na světě a najednou, z čista jasna se ukázalo, jak jsou bláznivé a nešikovné. Ano, únava dělá svoje a pomaleji nám to po šílené noci s miminem myslí, ale jinak si myslím, že to nemá dopad žádný. Pokud se některá žena dobrovolně rozhodne, že na mateřské se stane vášnivou kuchařkou nebo pletačkou košíků nebo detektivem hledající zub v ústech svého potomka, je to asi proto, že ji to bavilo už předtím nebo v tom našla svou novou zálibu.  Logicky tedy nemůže zblbnout, protože dělá to, co jí baví.

Neumím si představit, že by někdo, kdo zarytě nesnáší vaření najednou z čista jasna po porodu objevil svoje nadšení pro kulinářské výtvory. Spíše je tedy možné, že se na mateřské ukáže naše pravá povaha, a co nás uvnitř baví nebo bavilo, jen jsme o tom nevěděly. A když pak sledujeme úspěšnou manažerku nebo vedoucí ve firmě, která na mateřské peče koláče a šišlá, tak proč jí litovat. Zřejmě z toho má radost a naplňuje ji to.

Narovinu je ale nutno přiznat, že prostě po porodu nastane pár let, kdy se naše vědomosti a schopnosti nutně transformují do  kojeneckým mlék a hraček pro děti. Je to ale přirozené, patří to k tomu a nemusí to znamenat, že pokud Vás tyto věci zajímají, jste jen potrhlá mamina na mateřské a není s Vámi rozumná řeč. Extrémy, kdy je žena  se svým dítětem stále spojená pupeční šňůrou, záměrně vynechám, abych nebyla pod palbou. Můj názor na tuto skupinu matek je stejně už veřejně známý, ale jak říkám, každý ať si dělá co ho  naplňuje, i kdyby to měly být nekonečné diskuze o prdíkách a mýdlu Jelen.

Já třeba narovinu přiznám, že nejsem ani zdatná kuchařka a s plánováním rodinných výletů to mám teda taky na štíru. Ráda vařím to ano, ale jídla naprosto nevhodná pro děti, jako steaky, kuřecí směsi a asijskou kuchyni. Ale ani za těch deset let co jsem na mateřské, jsem se nenaučila vařit rajskou, ani svíčkovou a knedlík zásadně kupuju. Děti si prostě na jiný styl stravování zvykly a těch klasických obyčejných jídel ála šunkofleky si užijí v jídelnách škol a školek. Nejsem prostě ochotná začít jíst knedlo zelo vepřo jenom proto, že jsem na mateřské. Nehledě na to, že bych pak neprošla dveřmi. Já tedy samozřejmě nepatřím do té kouzelné skupiny matek, které jsou už dvě minuty po porodu štíhlejší, než v pubertě. Já si pěkně svá kila odnosila a pěkně shodila a ještě nějaká zbyla, takže kuře na paprice se šesti si musím odpustit.

A teď k pozitivním věcem. O těch negativních, které mateřskou zošklivují asi všichni už víme. Je jich plný internet. Všude jsou matky trhající si vlasy, s kruhy pod očima a hroutící se. Všude se tak dočtete o tom, co jim mateřství vzalo. Čas, peníze, krásu, štíhlou figuru, kvalitní sex, čas na sex nebo jen pomyšlení na sex. Ale co jim mateřství dalo?

Mě mateřství dalo několik věcí. Jednou z nich je, že jsem se naučila, no dobře, učím se, abych zase nekecala, žádat o pomoc a nechat si pomoct. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Celou noc nespat, ráno vstát a vyplazit se z domu. Odvézt děti do škol a školky, nakoupit, uklidit a večer padnout do postele. Pomoc? No tak to ani náhodou, já jí přece nepotřebuju! Jenže dřív nebo později mi došlo, že potřebuju pomoc, ale neumím si o ní říct a když už se mi to nějakým omylem povede, neumím ji využít a mám z toho jenom výčitky.

Ono totiž říct si o pomoc a přijmout jí, jsou dvě odlišné věci. Předně nejhorší na tom je umět potlačit ten vnitřní pocit, který Vám našeptává "To ty jsi máma, to ty bys to všechno měla dělat!" Jo jo ten hlas umí být tak přesvědčivý a vlezlý, že je snadné mu uvěřit. Ale měli by jsme se umět od něj oprostit a nebát se o pomoc požádat a když je nám nabídnuta, tak ji využít. Což by teda neudělal jenom blbec. Třeba takový, který teď píše tenhle článek.

Nemusí to být nic velkolepého, zase upřímně, ještě si fakt na něco budeme muset počkat a víkend ve Vídni s kamarádkami, kdy šampus poteče proudem holt odložit. Ale jsou i maličkosti, která dokážou nakopnout. I taková blbost jako sprcha. Ono se to řekne, co na sprše je, jdu se osprchovat a hotovo. Jenže, kdo nemá děti nebo s nimi nikdy nebyl samotný doma, neví, že vysprchovat se s batoletem za zády, je dost náročné. Buď s brekem tluče pěstičkou do zavřeného sprchového koutu nebo Vám div do něj nevleze. Takže odpočinek při sprše, o tom si můžete nechat je zdát. Takže, když Vaše polovička přijde domů, nemějte výčitky a dítě svěřte na 15 minut jí nebo někomu jinému. I takhle krátká doba dokáže divy, umí nakopnout a hned má člověk zase o trochu více energie.

Tisíce rodičů hledá na internetu nějakou pomůcku či návod, jak na dítě. Já už jsem několikrát psala, že návod prostě neexistuje, kdyby ano už byste o něm věděli. Všechny situace, které vás trápí, za vás nikdo nevyřeší, na řešení vždy musíte přijít vy nikdo jiný.

Mě tak napadlo, protože se tím doma řídíme, že bych vám jednu malou univerzální pomůcku mohla nabídnout. Tato pomůcka se dá použít opravdu při každé možné i nemožné situaci a má 90% úspěch. Tuto pomůcku můžete využít nejen pro lepší komunikaci s dětmi, ale také se svým okolím, lidmi v práci, v parku, v obchodě apod.

Má ale jednu malou podmínku, bez které nefunguje a ta je věřit v to, že ta druhá strana je také člověk a má své starosti a trable stejně jako vy. Snažit se, alespoň na chvíli vžít do role dotyčného i spoustě dospělým moc pomůže, když nahlas popíšete jejich pocity.

Přestaňte říkat, jak se to dělalo kdysi a jak se to má a nemá dělat teď, ale zaměřte se na potřeby své a svých dětí. Poslouchejte sebe i své dítě a nemějte okamžité předsudky a odpovědi. Prostě to vyzkoušejte, kdy? Nejlépe při první příležitosti ať je jakákoliv.

Těchto šest bodů, vám otevře naprosto jiné dveře do srdce vašeho dítěte a umožní vám začít si plnit to, jak jste si vztah se svým dítětem představovali. V případě, že si budete chtít pomůcku vytisknout, napište nám e-mail zašleme a my vám soubor k vytisknutí zašleme.

POMŮCKA PRO RODIČE

Pokud se marně snažíte o druhé či další dítě již delší dobu, řekněme dva roky, je pravděpodobné, že máte problém s neplodností. Přestože se nejvíce pozornosti věnuje primární neplodnosti, nemalé procento párů trápí neplodnost sekundární (podle WHO může jít celosvětově až o 25 % párů). Takové páry již doma jedno či dvě děti mají, touží po dalším, ale nedaří se jim úspěšně otěhotnět či dítě donosit.

Co tyto problémy způsobuje a jak je léčit?

Sekundární neplodnost způsobují stejné příčiny, jaké nacházíme u neplodnosti primární, a shodné jsou i postupy při léčbě. Na vině mohou být např. srůsty v pánevní oblasti, neprůchodné vejcovody, endometrióza, nepravidelnosti cyklu nebo ovulace, špatná kvalita či nedostatečné množství spermií.

Ať už je příčina jakákoliv, k rozvoji či zhoršení tohoto stavu došlo od vašeho posledního porodu. Komplikace během porodu mohly vést ke zjizvení tkáně, po porodu mohla proběhnout skrytá infekce, přispět mohl i samotný běh času – každým rokem plodnost ženy nekompromisně klesá.

Žárlím na kamarádky, které mají větší rodiny, a pak cítím vinu, že mi můj syn není dostatečně dobrý. Je to normální? Přestože své dítě milujete, chybí vám ta velká či úplná rodina, o které jste snila.

Obvyklé reakce na sekundární neplodnost zahrnují běžně tyto pocity:

O různé možnosti porodu jsem se zajímala v podstatě již několik let. Hodně mě toto téma zajímá, ráda čtu různé články, příběhy, sbírám pozitivní i negativní zkušenosti jiných. Když jsem tedy na podzim 2015 zjistila, že jsem těhotná, vše ještě nabralo na obrátkách🙂 Jsem toho názoru, že pokud člověku věnuje hromadu času vybíráním kočárku, oblečení a dalších nezbytností pro miminko, tomu, jak a kde porodím pak musím věnovat ještě mnohem více času a pozornosti. Nebylo mi jedno, jaký porod své dceři připravím, zároveň si však myslím, že krásný porod může být v porodnici stejně tak, jako doma a pokazit se může doma stejně tak, jako v porodnici.

Já zvažovala možnost porodu doma, volbu porodu v porodnici v Krnově nebo ve Vyškově s vlastní PA, ambu porod....Často jsme se o tom s manželem doma bavili a protože zpočátku se muž přikláněl nejvíce k lékařsky vedenému porodu v porodnici, někdy byly tyto rozhovory poměrně bouřlivé 🙂 Postupně jsme si však ujasnili, že bychom rádi porod v podnici bez lékařských zásahů, pouze s domluvenou PA a co možná nejkratší pobyt v nemocnici. 

Dohodla jsem se tedy s PA z naší vesnice, kterou dobře znám a je mi svým přístupem k porodům blízká. Možnost ambu porodu jsme spolu konzultovaly a dohodly jsme se, že do porodního plánu nic uvádět nebudu a nechám to na situaci, jak vyplyne a co mě samotné bude nejpříjemnější.

Termín jsem měla 24. července 2016, ale já moc na tyto výpočty nevěřím, takže i když se červen přehoupl do července, těžkou hlavu jsem si z toho nedělala. Můj doktor je navíc také spíš "vyčkávací" a nijak mě na kontrolách nestrašil a nestresoval. Věřili jsme, že miminko nejlíp ví, kdy se má narodit.

V sobotu 2. července jsme byli celí den na chatě u známých, koupali jsme se a prostě si užívali nádherný letní den. Známí mi taky říkali, že která těhotná tam u nich byla, do druhého dne vždycky porodila. Asi je tam nějaký zvláštní "vzduch", protože i u nás to tak bylo 🙂 Břicho mě pobolívalo v podstatě celý den, ale nijak hrozné to nebylo. Večer jsem chtěla jet ještě na koncert pod širým nebem, ale muž mi to zatrhl :D V noci se pak bolesti začaly stupňovat, od půlnoci jsem už moc nespala a spíš pochodovala, zapisovala intervaly a kontrolovala muže, že spí. Nechtěla jsem, aby byl vzhůru a popoháněl mě, ať jedeme do porodnice🙂 Chtěla jsem mít vlastní klid. Věděla jsem, že moje PA má službu v neděli, brzy ráno jsem jí tedy zavolala,aby se tady zastavila po cestě do práce a zkontrolovala mě. Dohodly jsme se, že do 8 hodin dorazíme do porodnice, protože se zdálo, že je porod pěkně rozběhnutý a během dopoledne bude miminko na světě.

V porodnici jsme dostali pokoj s vanou a v podstatě jsem nejvíce času trávila pouze s manželem a PA se za námi občas zastavila mě zkontrolovat, poslechnout ozvy apod. Během dopoledne se ale nic moc nepohlo, PA mi proto praskal v poledne vodu (nad tím teď zpětně přemýšlím, zda to bylo nutné, jestli to prostě jen nechtělo dát miminku víc času). Ani to ale moc nepomohlo, porodní cesty se otevřít prostě nechtěly🙂 Později odpoledne tomu tedy PA pomohla ručně (to vnímám z celého porodu jako jediné negativně a dodnes si pamatuju, jak "příjemné" to bylo).

Více se dočtete na: http://www.pihatamama.cz/Tvorime/Podzim-vitame-frotazi

Poslední roky se u nás rodině co se týče zdraví mele. Začalo to v roce 2011, kdy mamince zjistili malý nádor na štítné žláze. Podařilo se to zachytit včas a tak jsme žili "spokojeně" dál. Zlomené nohy a ruce mé drahé polovičky nepočítám. Pak nastal rok 2014. Na podzim zjistili bráškovi nádor na mozku a mamince současně nádor v děloze....asi máme hodně andělů strážných, protože oba se z toho vykřesali bez větších následků. Život šel dál, děti chodili do školky a život tak nějak plynul bez větších karambolů. Až do 14. září 2015 - moje 73 letá maminka si zlomila současně ruku a nohu - 2 operace, endoprotéza ramena. 2 měsíce v nemocnici a i rok po úrazu má ještě bolesti, ale chodí.

Poslední rok jsem si v duchu říkala, že jsem nějak podezřele bez úrazů a nemocí. Kdybych tušila...Nastalo léto 2016, užili jsme si moře, stanování a já si chtěla ještě poslední 3 dny na konci srpna vybrat dovolenou. Ještě jsme s manželem stihli koncert naší oblíbené folkové skupiny. V neděli 28.8. jsme se jeli projet na kole, já, brácha a manžel. Chtěli jsme se podívat do Velkých Popovic. Jezdíme hodně, já sice kratší trasy, ale vždy jsem dojela v pořádku. Vyjeli jsme, vjíždíme do Mnichovic, kopec dolů, už jsem tam jela tolikrát....jedu a najednou mi kolo sjelo z krajnice a pak už si vybavuju jen vteřinu pádu....hrozně mě bolí levé koleno. Hlava a záda, ruce jsou OK. Za chvíli se objevují neznámí lidé z domku, u kterého jsem slítla. Nemohu se na nohu postavit. Berou dodávku, nakládají moje a manželovo kolo a za strašné bolesti mě nakládají do auta. brácha jede domů na kole. Tam mě posadí na židli a voláme záchranku. V noze škube a vypadá to zle. Sanitka přijíždí asi za 10 minut, odvážejí mě do Říčan. vybaveni rentgenem sice jsou, ale vylezte na rentgen, když vás pekelně bolí noha...a když pak chtěli, abych se otočila na bok - myslela jsem že to nedám. Dala. Pak zpátky za strašné bolesti na lůžko. Rentgen ukazuje tříštivou zlomeninu holenní kosti těsně pod kolenem - to v Říčanech nezvládnou, takže se čeká na sanitku na Bulovku. Cítím jen pekelnou bolest. Sanitka přijíždí asi za 20 minut, nohu mi konečně dávají do nafukovací dlahy a frčíme na Bulovku. Tam zase přesun na jinou postel. Každý pohyb je strašný.....zase rentgen, naštěstí na Bulovce mají posuvný rentgen, takže se hýbat nemusím. Dokonce se sestřičce podařilo mi stáhnout cyklistické kalhoty, aniž by přišly k úhoně. Pak mě ještě na lůžku osprchovali a odvezli na pokoj. Pak tam přišel doktor a že je to ošklivá zlomenina a je nutná operace, ale musí počkat, až zmizí otok. Je neděle po poledni. Když se rozhodne, že ten den operace nebude, tak mi dávají alespoň krajíc chleba. Zkrátím to, na operaci jdu až další den v šest večer. Přesun na operační lůžko - katastrofa, bolest jak "sviňa", když už se tam konečně doškrábu, tak mi říkají, že musím tak 2 hodiny počkat, že anesteziologové mají něco urgentnějšího. Tak zpátky na postel. Zase minuta nesnesitelné bolesti. Asi po hodině prý konečně dojde i na mě....a zase další přesun, bolestí už skoro nevnímám, už si přeju jedno - uspat....a to se mě ještě doktorka ptá, jestli nechci jen epidural. S díky odmítám a žádám celkovou narkózu. Naštěstí dlouho neotálejí a já po 3 vteřinách cítím jen slastnou úle vu....probouzím se, prý to sešroubovali a já začínám cítit palčivou bolest...nabízejí mi něco proti bolesti. Přijímám. Dávají mi asi morfium, protože hned se mi ulevuje a jsem na chvíli "happy". Po 2hodinách na JIPU mažu na pokoj. Ráno se konečně najím a před vizitou mi rozbalují nohu...to co vidím mě vyděsí. Modrá noha, steh od kolene do půli holeně...a bolest. Prognóza - min 6 týdnů ortéza a 3 měsíce nešlapat....úžasné vyhlídky...doma dvě školkové děti, maminka se taky vylízává po to svém úrazu...pobyt v nemocnici...nic moc, ono když zdravý člověk je najednou odkázaný ve všem na ostatní....zvláště říkání o mísu je zvlášť "příjemné"...den pročučím do zdi, občas mrknu na mobil, ale moc mě to nebaví. Ráno vás probudí v 5.30 po noci, kdy se 5 x probudíte....a pak jen další bolestivý den....druhý den po operaci se pomocí rehabilitační sestry opřu o chodítko...ruce mám sice zdravé, ale po spuštění nohy z postele nohu zaplaví bolest...další den ujdu na berlích asi 80 cm....den před propuštěním se s vypětím všech sil dopravím na záchod. Představa, že takhle to bude dalších x měsíců mě sráží psychicky na dno...Týden po operaci mě propouštějí. Nezbytné úpravy doma jako vysazení dveří, zvýšení postele o další matraci...

Po 14 dnech kontrola - postavení kostí OK, ovšem 4 hodinové čekání na sanitku mě dorazí....nohu dostávám z bolesti další 2 dny. Tento deníček píši 4 týdny od operace. Bolí to stále, jedu od prášku na bolest k dalšímu, doplazím se aspoň na WC a pokud se cítím, tak najíst ke stolu. Manžel teď musí odvážet děti a vyzvedávat ze školky, nakupovat...mamka je přes den se mnou, ani kafe si neuvařím, mám jen 2 ruce a 2 berle.

A tak se tu celý den válím v posteli a nadávám si....kdybych tehdy na to kolo nejela...

Ale abych jen nefňukala. Říkám si, sice máš vážně zraněnou nohu, ale zdravé děti, milujícího manžela a rodinu a je to jen kost. Ta sroste. Horší by bylo, kdybych teď ležela doma s vidinou chemoterapie nebo nevyléčitelné nemoci.

Lidičky, važte si zdraví, stačí vteřina a vše je jinak....a dávejte při sportu pozor....díky za přečtení

Ne, nezbláznila jsem se. A ano, vím, že je teprve konec září a Vánoce jsou až za čtvrt roku. Ale já jsem se prostě pustila do toho tzv. předvánočního úklidu už teď. Dělám to tak už několik let. 

Vánoce totiž miluju. Opravdu. Strašně moc. A nenechám si je ničím kazit. Takže velký úklid dělám už na podzim. Mimochodem jsem četla, že podle Feng Shui je podzim doba, kdy padá listí ze stromů, ideálním časem na úklid. Takže jsem o víkendu umyla okna, vyprala záclony a závěsy. V dalších týdnech postupně uklidím jednotlivé místnosti, se vším všudy, včetně skříní. Vyhážu vše, co nepotřebujeme. Všechno vymyju a poskládám zpátky jen to, co tam má být. 

Po večerech pak zabrouzdám na své oblíbené e-shopy a postupně vyberu a objednám dárky, tak abych na konci listopadu měla vše po kupě. 

A až přijde adventní čas, budeme se spolu s dětmi chystat. Napíšeme Ježíškovi. Dojdeme do lesa na větvičky a šištičky. Vyrobíme adventní věnec a svícen. Vyzdobíme dům. Upečeme cukroví. Dojedeme společně koupit vánoční strom…

A doma bude vládnout pohoda a klid a budeme se společně už jen těšit… 🙂

Tento článek-poznámky píšu převážně pro sebe (abych příště zase pracně nehledala co a jak) a pro zájemkyně, které to taky řeší a chtěly by slyšet, že "to jde" 🙂

U prvního těhotenství mi vyšel pozitivní streptokok (dělá se kultivace z pochvy na Streptococcus agalactiae zhruba v 37. týdnu). Doktor mě velmi strašil, že pokud si pak při porodu nenechám dát ATB, tak umřeme všichni (já, dítě, babička i sousedi) na sepsi... no, nakonec to dopadlo tak, že po překotném porodu to nikdo neřešil, i když jsem na to pak Dr. která prohlížela malého upozorňovala (žádná ATB mu nedala a řekla mi "aha, to není podstatný"... tak asi tak 🙂 )

Každopdáně jsem se zařekla, že tentokrát bude vše víc pod kontrolou (z mé strany) a udělám vše pro to, aych ho pozitivního neměla 🙂

Dr. mi říkali, že pro to udělat nic nemůžu a buď tam bude nebo ne.

S tím jsem se moc nehodlala smířit a říkala jsem si, že stejně případně moje "léčebné" metody neublíží, tak proč by ne 🙂

takže:

Pro případ, že bychom se zbláznili úplně a rozhodli se proměnit dovolenou v "dovolenou" jsme se s Kýšou vydali na magistrát pro jeho první občanku. Paní úřednici jsme zcela jistě způsobili noční můry do nocí budoucích...

Nebudu vás unavovat klasikou, jak někam letím na poslední chvíli (o pět minut dýl), všechno mi padá (kabelka a veškerý obsah) a v kanceláři magistrátu kácím co můžu (sebe), natož abych vyjmenovávala, co jsem měla mít s sebou a samozřejmě nemám (naštěstí jsem nezapomněla Kryštofa).

Kýša usazen, paní zahřívá foťák. A pak to začne.

Úřednice: Tak ho můzete rozesmát.

Já:??????????

Ú: No ať se na té fotce směje.

Tak jsme se dočkali. Konečně tu byl ten malý drobeček s námi. Tolik jsme se na něj těšili. 

Pamatuju si to jako dneska. Přinesli jsme si domů naše první děťátko. Doma bylo absolutní ticho. Zabalila jsem ho do zavinovačky a položila do postýlky. Stáli jsme s manželem nad postýlkou s naším děťátkem, manžel mě objal kolem ramen a společně jsme se na něj dívali. Dívali jsme se a mlčeli. 

Po pár dnech už bylo vše jinak 😉. A já měla v hlavě pořádný fičák. Jedna myšlenka střídala druhou...

1. A mám ho navždy.
2. Pro boha, co s ním mám dělat?
3. Nechápu, jak toho může takové malé miminko vykakat tolik za jeden den.
4. Jak toho může to malé miminko tolik sníst za jeden den?
5. Bylo by to o tolik jednodušší, kdybych měla ještě jeden pár rukou. Proč to evoluce nezařídila?
6. Co je dnes za den?
7. Pane bože, myslím, že jsem ho zlomila.
8. Má to hovínko správnou barvu?
9. Dělám to správně?
10. Co to je za zvuk? 
11. Přece už zase nemůže mít hlad?
12. To už zase kakal?
13. Proč jsem to jen googlila?
14. Jsou ostatní matky taky ještě v pyžamu?
15. Jestli mi ještě jednu někdo řekne, “spi, když spí dítě”, tak ho praštím.
16. Prosím, neposlintej mi mé poslední čisté oblečení. 
17. Jak se má sakra tahle věc obléknout?
18. Proč nemůžu přijít na to, jak to sundat?
19. Počkejte… zhloupla jsem. Zlepší se to někdy?
20. Mám otevřít dveře nebo nejdřív schovat prsa?
21. Opravdu se potřebuju napít.
22. Prosím, přestaň plakat.
23. Pro lásku boží, prosím, přestaň plakat.
24. Takhle jsem si to nepředstavovala.

A jaké myšlenky se honily hlavou vám? 🙂

Snad každá maminka zjišťuje, co má pořídit pro své prvorozené miminko.

Co bude zbytečné a co ne?

Kolik ji výbavička bude stát?

Nepovažuji se za odborníka, ale za maminku, který už ví, co by pořídila podruhé.

V první řadě záleží, v jakém ročním období se miminko narodí.

Já mám jarní. Ale v zásadě na zimu pořídíte více teplejších mikin a zimní fusak.

Co, jak a proč?

Už mě vytáčí názory a rady a neustále otázky mého okolí.

Co mě rozčiluje?

Asi to známe všichni - názory ostatních, rady od nezasvěcených a vůbec

všichni všechno vědí lépe než vy.

Někdy mám chuť řvát do světa - jen otevřít pusu a řvát.

Nevím jak u ostatních, ale mně když oznámili tu novinku, že se mi v prsu zabydlel zhoubný nádor, tak mně mimojiné napadlo, že asi poztrácím všechny vlasy. Ale ne, netrápilo mně to, spíš jsem to brala jako další změnu.

Doktorka mi to pak vyvrátila, že je to individuální. No ale její slova záhy popřely sestřičky podávající chemoterapii. Tam mi bylo s pevnou jistotou řečeno, že do 14 dnů mi vlasy opravdu začnou padat a ať je pak shodím, že jinak to budu mít všude. Tak jsem si došla ke kadeřnici a konečně jsem zkusila účes, na který bych se jindy neodhodlala. No co, stejně to vypadá, když v tom budu vypadat blbě a alespoň to pak, až budu, holohlavá, nebude takový šok.

Po první chemoterapii jsem napjatě čekala kdy to přijde. Dvanáct dnů se NIC nedělo, už jsem začínala věřit, že já třeba budu výjimka. Chahaha...třináctý den to začalo a přesně dva týdny po první chemoterapii jsem vlasy vyndavala po hrstech. Ale zase...každý má občas neposlušný vlas, který trčí tu tady, tu tam...a ne a ne se vrátit na své místo, musíte na to napatlat tunu gelu, aby to drželo. Já takový problém nyní nemám. Trčí mi vlas někde, kde nemá co dělat? No problemo...vezmu ho a vyndám ho z hlavy. Ano, vyndám, nemusím nic trhat...on jde dobrovolně...😀.

Šestnáctý den po chemoterapii vlasy drží na hlavě jen silou vůle, přemýším, zda přestanou padat, kyž je nalakuju...ale ouha, lak nemám...Tak soustředím svou vůli ještě více, odpoledne máme oslavu Julinky třetích narozenin, tak ať alespoň pro fotku tam pár vlasů vydrží. 

Na oslavě se brácha přeorientoval na profesi kadeřníka a vzala mě strojkem na trojku🙂.

Konečně jsem vyzkoušela, jaké to je mít krátké vlasy. V létě? Ideální účes!

Tak jsem se taky konečně dostala k sepsání recenze na mop Vileda Easy Wring & Clean Turbo. Sešlo se hodně faktorů proč mi to tak dlouho trvalo. Chybějící součást mopu, nemoc a "výlet" ke tchánovcům na moravu na vybírání brambor (asi 20 řádků dlouhých cca 100m jsem mopem vybárat opravdu nezkoušela 😀 ). 

Když se tu objevila kampaň na testování mopu Vileda Easy Wring & Clean Turbo, tak jsem se zkusila zúčastnit, ale vůbec jsem nedoufala, že bych mohla být vybrána. Kdo nehraje, nevyhraje. Když mi přišla IP, tak jsem byla mile překvapena. 😉

Doteď jsem používala také mop od Viledy, ale tu klasiku s modrými třásněmi a musím dodat, že nic moc. 

U mopu Vileda Easy Wring & Clean Turbo mě potěšilo, že téměř každou skvrnu jde setřít hned na první pokus a ne jedno misto "šmrdlat" pomalu 5 minut. 😉 Setře psí chlupy, dlouhé vlasy a překvapil, že i denní nános drobků. Kdy zazvonil telefon, že do hodiny je u nás návštěva a potřebovala jsem hodně rychle dát do kupy aspoň podlahu a neměla jsem čas vytahovat ješte smeták a vysavač. Na to jak je kbelík veliký, tak je překvapivě lehký i s napuštěnou vodou. S podelnou rukojetí kyblíku se velice dobře přenáší. Lépe než klasický oválný kbelík. Díra na vyléváni vody je taky super. Po větším vyždímání je podlaha sucha během chvilky a nemusím syna pomalu přivazovat k židli, aby si nenamlel čumák. 😀

Co mě, ale chybí nebo vadí je, že nemá zespodu žlábek na prsty, aby byl kde chytit při vylévání, jako ma třeba můj starý kyblík od Viledy. Možná je na to myšlena díra pod pedálem, ale to mě vůbec nevyhovuje. Když naplním vodu po rysku, tak se mopem nemůžu moc rozšoupnout při vyplachování všech chlupů, vlasů a drobečků, jinak voda cáká ven. Když dám méně vody, tak se to tolik nevypláchne. Při rychlejším šlapání na pedál, mam pocit, že kbelík vzlétne a uletí. 😀

Jinak je to nejoblíbenější hračka mého syna. Při vytírání mi musí pomahat a šlapat na pedál, takže teď se mi úklid prodloužil minimálně o 30minut, protože musí pedál pečlivě sešlápnout. 😀 Denně si kbelík přitáhne do obýváku a ždíme v něm usínáčka s dudlíkem a ještě svůj malý mop z uklízecího vozíčku pro děti, také od Viledy.  

Občas se mi stane, že na ulici najdu takovou tu hnusnou umulousanou oslintanou a celkově úplně olezlou hračku, prostě takovýho toho rodinnýho kamaráda bez kterýho se dítěti a jeho rodičům hroutí svět. Úplně vidím tu rodinnou tragédii!

Mini chlapík a jeho láska

Ano, i v naší rodině se vyskytuje jeden takovej kamarád, jehož náhlá ztráta vyvolá ve všech paniku. Naštěstí jsem na takové chvíle natrénovaná svým dětstvím. Ne, nebyla jsem to já, kvůli komu upocený rodič s panikou v oku vysílal pátrací četu do širokého okolí. Já jsem byla dítě skromné, mně k usnutí a uklidnění stačil palec v puse a prst zamotanej do vlasů. Tím viníkem byl můj mladší bratr a jeho "kulání." V osmdesátých letech komunistického Československa těch usínáčků moc nebylo a tak si můj malej brácha našel kousek saténu. Bohužel takovej malej kousek látky mívá tendenci se ztratit a tak obě moje babičky po nocích sešívaly kousíčky podpultového saténu, aby pak přinesly pytlík s krásně nažehlenými kousky na inspekci. On totiž ne každej satén byl ten pravej a někdy se dokonce pokoušel rodinný člen vpašovat "kulání" z jiné látky. To oddechnutí celé rodiny, když několik kousků prošlo a bylo uznané za "kulání" bylo slyšet hodně daleko. Ano, vždycky bylo lepší mít několik kousků do foroty.

Mini chlapík zjevně podědil geny po strejdovi neb palec v puse a vlasy mu nestačí. On musí mít svýho Kokouše. Kokouš se k nám do rodiny dostal jak jinak než darem. Ne, že bych měla něco proti žluté plyšovosti se saténovou podšívkou, jemnou růžovou výšivkou říkají "My best friend Emmie," oranžovým zobáčkem a květinovým klouboučkem koketně posazeným nad jedním rafinovaným očkem, ale tak nějak mi to přijde přeci jen trochu mimo můj vkus. Co nadělám pro mini chlapíka to byla láska na první nebo druhý pohled. Zkoušela jsem koupit hnědé opičky a strakaté pejsky, ale ty byli pokaždé odhozeni se zhnuseným výrazem. Takže máme Kokouše.

Ano, máme Kokouše, kterému jsem dlouho nedala žádné jméno, ale říkala mu ten žluťák. To musela přijet moje máma a pojmenovat ho Kokouš. Moje máma, která odmítá dát Kokoušovi status krásné žluté kačenky a místo toho ho přiřadila ke slepicím. Z jejich kvokání pak udělala Kokouše. Dokonce i Amík mu říká Kokouš. Je to sice poněkud krkolomné jméno, ale už po třech měsících neustálého opakování to zvládl.

Čím mě ale Amík překvapil, bylo jeho škádlení mini chlapíka, kdy mu Kokouše bere a pusinkuje a u toho řiká: "Kokouš je moje holka! Má mě radši!" Nedalo mi to a zeptala jsem se, jak přišel na to, že je Kokouš holka. Amík mi suverénně odpověděl: "Hele, to je přeci jasný. Slepice je v češtině ženskýho rodu, proto je to holka." Jako brada mi spadla, absolutně jsem takovou gramatiku nečekala. "Teda, tos mě dostal," pravila jsem já úžasná a podporující manželka. "Problém je ale v tom, že jeho jméno definitivně napovídá, že je to kluk. Kdyby to byla holka, jmenovala by se Kokouška." "Takže mi řikáš, že zrovna když mám pocit, že jsem fakt dobrej a jsem na sebe pyšnej, jak jsem to pěkně správně vymyslel musí mi tvoje máma hodit podpásovku se jménem a pojmenovat tak důležitýho člena rodiny jako kluka?" Ano, někdy s ním fakticky soucítím a skoro zatlačím slzu v koutku oka při představě záludností českýho jazyka v mysli cizince. Nejlíp to ale vyřešila tchýně, ta se vykašlala na nějakýho Kokouše a místo toho mu pěkně jidiš říká "Šmáta."