Někdy jsou dny, které jen navazují na další špatný den a někdy máme pocit, že nemůže už být hůř a že nic nemá cenu.

Nic z toho, co děláme každý den.

Někdy tak snadno dojdeme do bodu, kdy máme chuť to všechno vzdát.

Nepřestávejte. Nevzdávejte to.

Vím, že se teď cítíte, jako by na Vašich ramenou byla celá váha světa a vím, že jestli je hotové nádobí nebo ne, je teď to poslední co řešíte.

Možná máte pocit, že nikoho nezajímá, že jste do dvou do rána skládala prádlo nebo krmila dítě.

Moje druhé ( tak trochu neplánované ) těhotenství bylo opět doprovázené těhotenskou cukrovkou. Nic hrozného, jako v prvním těhu, takže nějaká dietka a jede se dál. Ovšem po první zkušenosti jsem raději počítala s tím, že ke konci těhu cukr zase vyskočí, pošlou mě do porodnice a vyvolání mě nemine. Taky že jo. Ale tentokrát jsem za to byla ráda, věděla jsem už do čeho jdu. Takže jsem v úterý ve 38+3 tt nastoupila do porodnice, dostala dietku a čekala. Dva dny se nic nedělo, až ve čtvrtek jsem od primáře dostala na výběr, protože cukr je celkem v pohodě, tak můžu jet na pár dní domů a vrátit se na tu vyvolávačku anebo můžem začít vyvolávat hned. Po poradě s manželem jsem usoudila, že bych akorát odkládala nevyhnutelný a když už tam jsem, tak na co čekat. Takže ve čtvrtek v jedenáct večer ( musela jsem se o tabletku přihlásit ) jsem dostala první půlku, v pátek ráno druhou. Po zkušenosti s prvním vyvoláváním který trvalo skoro čtyři dny radši počítám s tím, že to bude opět na dlouho. Všichni mě uklidňují, že tentokrát to bude rychlejší. Před obědem mě začíná pobolívat břicho, nic hrozného, ale já z toho mám radost. Otevřená ale pořád jen na prst. Po obědě dostávám od mladého doktora čtvrtku tabletky a na monitoru sleduju, jak děloha cosi vytváří. Po sedmé si mám dojít na kontrolní monitor. Kolem čtvrté si dávám kafe a tuším, že v noci se už asi nevyspím. V šest stojím v horké sprše a modlím se, ať to zase netrvá celou věčnost. Zvládám sníst večeři, která vzápětí letí ven. Jdu zase do sprchy, tentokrát už na všechny čtyři. V sedm přichází sestra, ať si jdu na ten monitor a když mě vidí, říká ať si vezmu telefon, kdybych tam už zůstala ( nevěřím, že bych mohla mít takový štěstí ). Na sále mě vyšetří, paráda, otevřená na čtyři prsty. Při monitoru volám manželovi, že může vyrazit. Se sestrou se domlouváme na přípravu, do sprchy hned nejdu a ani klystýr nepotřebuju, zato na nabídku epidurálu vehementně kývám že ano. Kolem osmé už se mi dostává neskutečný úlevy, je mi tak krásně. Po půl deváté dorazí manžel, chvilku povídáme, pak jdu do sprchy a zkusit se vyčůrat. Epidurál pomalu přestává působit, bolesti nabývají na intenzitě. Asi ve čtvrt na deset jsem otevřená na osm prstů, sestra se ptá, jestli chci píchnout vodu. No jasně, že chci. Super, voda odtekla a najednou přichází neskutečný tlak a tělo už samo tlačí. Šlo to krásně a v půl desáté je venku naše princezna. Dávají mi ten poklad na břicho a my se s manželem neskutečně zamilováváme. Na porod placenty se čeká o něco déle, ale nakonec i to proběhne v pořádku a já se dozvídám, že nemám ani jedno škrábnutí. Takže nakonec se tu noc opravdu moc nevyspím, ale ne kvůli bolesti...🙂 

Stojím na dlouhé chodbě a snažím se najít nějaký záchytný bod ve strachu, že tohle nemůžu ve zdraví přežít. Mám suplovaný dozor u malých dětí.  Neuvěřitelný řev. Ve změti malých nožek a ručiček, hlav s grimasami zběsilého úsměvu se snažím identifikovat jednotlivé postavičky.

Bezúspěšně.  Valí se to všude kolem mne a já nejsem schopna dělat nic jiného, nežli pevně stát. No tak do mne narazí, no. První úspěch. Držím jednoho klučinu za tričko a zvedám ho ze země. Potkal před okamžikem moje koleno. Přísahám, že jsem ho nenastrčila!

„Proč tak řveš?“ Zní moje otázka.

Snažím se být přívětivá. Dítě neodpovídá. S překvapeným výrazem mi věnuje na pár sekund pohled. Za okamžik je vidět v jeho očích uklidnění, že odtud mu žádné nebezpečí nehrozí, takže komunikace je zbytečná. Zvyšuji hlas: „Odpověz mi! Proč tak strašně řveš?!“ Z výrazu ve tváři je jasné, že mne vůbec nevnímá.

Vypouštím ten uzlík energie opět do prostoru. Okamžitě se zapojí do davu. Děti se kopou, strkají, intenzivně ječí. Sem tam lze zachytit pravidelně se opakující výkřiky. Něco jako rituální pokřik povzbuzující ostatní k akci. Neuvěřitelné.  Jdu alespoň bránit dveře od toalet.

Nějak mne zaregistrovaly a perfektně se mi vyhnou těsně před možným nárazem.  Oni musí mít někde zabudované miniaturní radary! Jako netopýři. Ne, tohle je drsná představa. Nevím, jestli upadám do nějakého podivného transu, ale začínám je vnímat jako malá zvířátka. Musím něco udělat!

Takové klasické říjnové pondělí, 24., přesně dva měsíce do Vánoc. Chystám se pro starší dcerku do školky a v tom koukám, přistála mi pošta od Koník_testuje. Otevřu a šup, byla jsi vybrána na testování Windomaticu. Cožeto??? Úplně jsem zapomněla, že jsem pod příspěvek vůbec psala, natož abych doufala ve výběr🙂 Nadšení veliké, první velká „výhra“ v životě. Pak mi pomaličku začalo docházet, že budu muset umýt okna.

Nesnáším mytí oken. Proč jsem proboha chtěla něco na mytí oken??? A navíc na to mám jen týden. To mi to ani nevydrží umyté do Vánoc, vždyť ono to nevydrží ani do druhého dne! Cože? Já si to pak budu moct nechat napořád? Vánoce se opravdu předběhly🙂

Strašně jsem se na balíček těšila, ale čím déle nešel, tím víc jsem se netěšila, přeci jen je tu povinnost napsat recenzi do týdne. Další týden v úterý balíček dorazil. No a já najednou měla pocit, že musím okamžitě začít něco dělat. Ouha, ono se to musí nejdřív nabít. Cože? Tři a půl hodiny? Vrzla jsem nabíječku do zásuvky a šla si po svých. Nabito bylo večer a ano, nemohla jsem počkat do rána. Vzala jsem Windomatic na jedno z nejhorších míst. Takové testování ohněm, řekla bych. Máme v předsíni velké zrcadlo, prakticky nelze vyleštit, protože než doleštím jednu stranu, druhá už je suchá a tím pádem prakticky nerozleštitelná. Rozmyla jsem ho, zapla Windomatic a šup šup, bylo hotovo. Nenechává šmouhy. Tedy ne ty, na které jsem zvyklá, kde vidíte tahy rukou. Jediné, které nechává, jsou souvislé čáry tam, kde končí plocha stěrky. Na rozdíl od klasických šmouh jsou ale tyhle snadno rozleštitelné papírovou kuchyňskou utěrkou. Všechno trvalo cca tři minuty, oproti půlhodinové tortuře dříve.

Další den jsem šla mýt francouzské okno. A tam se Windomatic projevil jako můj budoucí nejlepší kamarád. Malá samozřejmě chtěla pomáhat, takže namočit hadřík, nevyždímala a šup s tím na okno. Veškerou vodu, kterou vylila na podlahu, jsem vysála Windomaticem, žádná role utěrek nepadla za vlast. A protože Mirinka je expertka na vylévání pití, do budoucna bude mít Windomatic čestné místo v seznamu pomocníků.

Klasický způsob, jakým jsem myla okna dříve- rozmýt, stáhnout obyčejnou stěrkou, po každém stažení otřít stěrku do látkové utěrky, otřít rám okna od steklé vody po stěrce, rozleštit okno půlkou role kuchyňských utěrek. S Windomaticem jsem nepoužila jedinou látkovou utěrku a na devět oken mi stačily tři papírové utěrky na doleštění. Při pořizovací ceně Windomaticu cca 1000Kč vs. 30Kč za roli papírových utěrek, se mi při četnosti mytí oken v naší domácnosti jednou za rok, vrátí kupní cena Windomaticu za… krásných třicet let😀

Ale teď vážně. Okna opravdu myju jednou dvakrát ročně. Hlavně proto, že způsob, kterým to v současné době dělám, je zdlouhavý. Pro srovnání- klasickým způsobem myju naše francouzské okno přes dvacet minut, dokud nejsem spokojená s výsledkem. S Windomaticem mi to zabralo necelých šest minut. To je obrovská úspora času. Času, který můžu strávit mnohem lépe a efektivněji, než je mytí oken. Věřím proto, že mi příště nebude dělat takový problém strávit hodinu mytím oken třeba jednou do měsíce, protože budu vědět, že to není práce na půl dne.

Takový krásný klidný den jsme měli. Děti si hrály, já vařila, pak obídek. No prostě pohoďka, jak má být. Po obídku jsem nahnala holky do postýlek, že je čas na spinkání. I přes mírné protesty se nakonec zavrtaly, že teda jako budou spát. Uvařila jsem si kafíčko, že si budu užívat svojí chvilku. A říkám si - co to tady furt vrčí. To asi někdo něco řeže. A jen tak abych se přesvědčila jsem hodila okem po okně - střešním. Jako bych tím oknem někdy viděla něco jinýho, než mraky a sluníčko. A zahlídla jsem pravý zdroj oněch tajemných zvuků. Byl to sršeň, v celé své kráse si poletoval v téměř 5ti metrové výšce, přímo nad dětskou ohrádkou, kde se spokojeně převaloval Prcek. To byl jasný signál k zahájení akce. Čapla jsem Prcka a šla do pokojíčku. Holkám jsem oznámila, že dneska spinkat nemusej, že budou hlídat Prcka a já že jdu na lov onoho darebáka. Myslím, že tu část s lovem přeslechly a začaly se radovat, že nemusej spát. 
Hon započal. Začalo to hledáním plácačky. Určitě se mi bude hodit, když je ten zmetek v 5ti metrový vejšce a já mám něco přes 160 cm. Plácačka nalezena, stála jsem s ní pod oknem a připadala si jako dítě, který vidí hromadu balonků na pouti a představuje si, jak na nich odletí. Vyměnila jsem plácačku za biolit. Smrdí celej barák, ale na toho lumpa jsem prostě nedostříkla. Našla jsem spojence. U okna se zabydlel pavouk a má tam pořádnou pavučinu. Sršeň se začal zamotávat, pavouk útočil, sršeň bodal. Teda, to bylo drámo. Samo sebou, že jsem fandila pavoučkovi, ale vyhrál sršeň. Pak že dobro vždy zvítězí. Sršeň se vytrhl z pavučiny a namířil si to k druhým oknu. Proč jsme jen nechali opravu dálkovýho ovládání na otvírání až na jaro???????? Po chvíli úvah se tato poloha zdála být pro mě výhodnou. Vylezu na schody a vysaju ho. Hadice u vysavače je dlouhá dost. Ale ten potvorák ví, kudy si to štrádovat, aby byl v bezpečí. Slezla jsem ze schodů (už je nikdy nebudu používat jako odkladiště), abych podala zprávu našemu tatínkovi. Stále jsem po očku sledovala pohyby protivníka. A pak to přišlo.

Myslel si, že ho nesleduju, když píšu a letěl na průzkum. Usadil se na zdi v mém dosahu, tak jsem se vplížila zpátky na schody, hadici od vysavače jsem pomaloučku přiblížila co nejvíc to jde (chvíli jsem si připadala jako kočka, která číhá na myš), vysavač zapla a dostala ho. Pak jsem se stále zapnutým vysavačem šla až ven, že kdyby jako ještě žil, tak radši ať z toho pytle vyletí až venku, aby nechtěl odvetu. Rychlostí blesku jsem vypla vysavač, otevřela poklop, zavřela pytlík a zavolala holky, že už je to dobrý, sršeň je v pytli. 
Hrdinně jsem jim pytel ukazovala, že už se nemusej bát, že už nás nedostane, že je v pytli. Ten zmetek to přežil a začal v tom pytli bzučet. 
Kdyby se pořádala olympiáda v rychlosti otevření a zavření popelnice s vhozením odpadu, byla bych jednoznačnej vítěz. Já se tak lekla, že jsem tam ten pytel hodila snad dřív, než mě to napadlo 😀

Vždy mě tu dokáže nadzvednout, když čtu, že si tu nějaká vychcaná vyžírka hrála na chudinku, aby vzbudila soucit a maminky jí poslaly věci, které sice nejspíš potřebuje, ale nechce se jí to financovat z vlastního, přestože by bez problémů mohla.

Upřímně, nepřekvapuje mě to. Komunita MK (i když v naprosté většině virtuální) je báječný demografický vzorek, takže by byl zázrak, kdyby se tu taková vyžírka nevyskytla. Nebo možná spíš nevyskytly. Stejně jako plno jiných postaviček s pokřivenou duší či charakterem, včetně psychopatů.

Stejně tak mě překvapuje, kolik lidí na to skočí. Možná jsem příliš podezřívavá a když něco takového čtu, tak zpozorním, pročítám blogy a musím říct, že dost často mi to skřípe a později se potvrdí diagnóza vychcánek.

Na druhou stranu mě to nepřekvapuje, protože za ta léta se mi potvrdilo, že tady je plno maminek se srdcem na dlani, které jsou ochotné nabídnout a poskytnout pomoc tam, kde to je třeba. O to víc mě točí, když toho někdo zneužívá.

Nechtěla bych nikoho nabádat k tomu, aby se zatvrdil a podporu tam, kde to je opravdu třeba, neposkytoval. Jen se zamýšlet nad tím, kam ji směřovat.

Teď máme možnost pomoci tam, kde to opravdu je potřeba a kde víme, že to není neupřímné hraní na city. A není to poprvé. Díky odhodlání helulela a vera_vila a jimi aktivovaných ochotných tvořilek tu vznikla skupina Charitativní dražba, ve které právě probíhá již 7. kolo dražby rukodělných výrobků. Výtěžek půjde na pomoc malé Vanesce, jejíž maminku Anitu můžete na MK najít pod nickem vam123. Příběh Vanesky a její maminky si můžete přečíst tady.

Draci poletují po pláni, listí se válí na trávě, v kuchyni voní dýně a za dveřmi stojí tchyně. Podzim je v plném proudu a jelikož je dýně víceúčelová a multifunkční (stejně jako tchýně), nemůže na mém blogu chybět! Tentokrát jsme i my podlehli halloweenskému kouzlu a jednu z nich vydlabali. Kupodivu to byla zábava pro všechny a vůbec to nebylo tak těžké, jak se zdá.

O blahodárných účincích dýně kolují doslova romány. Dýně se dá jíst, pít, můžete se s ní masírovat či zkrášlovat a dokonce, a to se podržte, může prý pomoci při odstraňování pih!!! No tak to je moje smrt...To teda ne, na to zase hned zapomeňte! Pihy jsou krásný. A tečka!

     A teď k těm tchyním. Tchyně, ať už s ní máte vztahy jakýkoliv, je důležitou postavou ve Vaší rodině. Je maminkou Vašeho muže a babičkou Vašeho dítěte, což už asi víte :D. Proto je taky tak těžký se jí zbavit, v podstatě to nejde...Je tedy lepší vztahy harmonizovat než rozvracet. Uspokojit její chuťové pohárky můžete třeba pomocí dýňové polévky.

Dýňová polévka

menší dýně hokaido

200ml smetany

Co bude dál? Nevzdávám se. Stále věřím, že zvládneme s přijatým miminkem alespoň „jako kojení“ pomocí sumplementoru nebo novorozenecké cévky. Sice to nebude mým mlékem, ale kdo ví - zázraky se přece dějí!

Proč adoptivně kojit?

Jsem žena, která nikdy nebyla těhotná a nikdy nerodila. I přes to jsem mámou úžasné holčičky, za což jsem osudu nesmírně vděčná.  Kojení nám chybí oběma, cítím a vidím to. Díky kontaktnímu a respektujícímu rodičovství jsme dohnaly opravdu mnohé a myslím, že vztah, který jsme si spolu vybudovaly, mohu nazvat silným a nádherným. 

Proč chci tedy kojit své přijaté dítě? Důvodu je mnoho. Mateřské mléko je jednoduše mnohem zdravější a pro výživu miminka vhodnější než kterákoliv umělá výživa. Dále bych mohla pokračovat výčtem dalších a dalších důvodů, ale jeden vede. Je to potřeba zažít si ten pocit intimnosti a napojení se na své dítě, možnost navázat vztah tímto jedinečným způsobem a nakonec pomoci přijatému dítku touto cestou léčit rané trauma odmítnutí jeho biologickou rodinou.

Příprava začíná

Věšteckou koulí bohužel nevládnu, nicméně jednou ráno jsem se prostě rozhodla „dneska by to šlo“. Neptejte se mě na racionální zdůvodnění, myslím, že vůbec neexistuje. Prostě s přípravou na adoptivní kojení je třeba začít s velkým až několikaměsíčním předstihem, tak jsem začala.

Malá poznámka pod čarou pro rodiče dětí se širší nohou, které v Kidofit celoročních nebo letních botkách mají minimální nebo žádný nadměrek na šířku: zimní jsou užší. Nemají jen zúžený vnitřní prostor kvůli kožíšku, ale užší je podrážka. Sice o pár milimetrů, ale i ty můžou někdy chybět.

Podrážky: vlevo zimní, vpravo celoroční. Zimní podrážka není pod prsty průhledná, kvůli lepší izolaci.

Stélky:

Záběr zvrchu: teniska vykukuje pod žlutým okrajem zimních kozaček:

Poznatek číslo 2: zimní Kidofit nemají zateplenou stélku, stélka je stejná jako v sandálech nebo celoročkách. Koupila jsem do nich dospěláckou teplou Merino vložku z DM a vystřihla podle stélky (téměř nestačila na šířku).

Srovnání příčné a podélné ohebnosti nových Baby Bogs (modrá podrážka) a bot nošených (zelená podrážka).

"Nemám ráda ten pocit vyčerpání, když mě všechno přemůže. Pocit, že se nic nedaří a já nic nezvládám.

Ale nejsem sama, ani Vy nejste sama, kdo se cítíte vysílená.
Kdo se modlíte každý večer, aby už šly děti spát a zažíváte příval radosti, když konečně opravdu SPÍ.

Je to těžké, ale i pocit, kdy jsme na pokraji sil, nás něco učí."

Když se v kalendáři přetočí den na pátek, jsem opravdu ráda.

Zažívám pocity úlevy a nadšení, ale hlavně klidu.

Řeknu Vám to upřímně.

Důvod k radosti mám jediný, protože zítra je víkend. A to znamená, že nemusím vstávat, hlídat ráno dcery, aby se oblékly, nasnídaly a vypravily do školy.

A odpoledne nemusím jet pro ně do školy  a do školky.

Rozhodla jsem se napsat průvodce alternativní medicínou. Vždy, když někdo zjistí, že naše bezdětnost není způsobená moji nezdravou touhou po kariéře, ale línými spermiemi a ještě línějšími vaječníky, vytáhne z rukávu zaručenou radu. Zkus tibetskou medicínu, kineziologii, regresní terapii, kraniosakrální terapii, EFT, dianetiku (To jako vážně? Scientisty?), andělskou terapii, urinoterapii, fytoterapii, Bachovy kapky, bioterapii...  Kup si ptačí jeřáb, kontryhel, maliník, ostružiník, ptačí zob, Zdravé miminko, Šťastné miminko, Veselé miminko, Zoufalou neplodenku....A na zklidnění nezapomeň meduňku. A musíš opravdu chtít otěhotnět, jinak se to nepovede. Jde mi z toho už hlava kolem. A hlavně na to nemysli.

Musela bych být plodná do 70, abych všechno stihla vyzkoušet! Ale protože čas kvapí, zkouším, co to dá. Ráno si zacvičím hormonální jógu, v poledne Mojžíšovou, večer provedu meditaci. K tomu vypiju asi 5 litrů různých bylinkových čajů, takže v noci se musím několikrát vyhrabat z hromady léčivých kamenů, kterými jsem se obložila. A pokaždé, když se opět vrátím do postele, nezapomenu na pozitivní afirmaci.

Ale jinak na "to" vůbec nemyslím 🙂 Tak mi to, prosím, při každém setkání nepřipomínejte soucitnými pohledy a novými radami. Já vím, že to se mnou myslíte dobře a chcete mi pomoct, ale protože nevíte, co prožívám, tak mi tím spíš škodíte.

Cítím se potom jako neschopná hysterka, která si nedokáže srovnat vlastní psychiku a vlastně si dítě až tak moc nepřeje.

(Napsáno poté, co jsme do sebe vrazily u dveří reprodukčního centra s kolegyní, která bydlí poblíž. Následovala 20min cesta autobusem plná dobře míněných rad. Musela jsem si dát na firemní toaletě panáka, abych se z toho přívalu dobré vůle vzpamatovala...)

Termín porodu jsem nikdy nějak neřešila, ono to ani nešlo brát vážně s mým cyklem… Ale dle početí to bylo 11.10.2016, dle utz taky, takže jsem byla ráda, že to alespoň takhle sedí.

Celé těhotenství jsem si od začátku moc užívala, ze začátku mi bylo trochu špatně, ale rychlá snídaně a pár doušků vychlazené coca coly to vždy zachránilo.

Už od začátku jsem měla jasno, spoustu věcí bych chtěla jinak… Prvním krokem bylo si najít svou soukromou PA, kterou jsem díky z Hypnoporodu sehnala. Setkaly jsme se hned na zač.těhotenství  a hned mi E. sedla.

Čas plynul, my zjistili, že se v bříšku ukrývá chlapeček a moc jsme se těšili a chystali a udělali spoooostu fotek 🙂

K dr.jsem chodila do 32tt do posledního utz. A od té doby jsme se scházely už jen s E.

Termín porodu se blížil a já se moc těšila…Původně jsme měli vykomunikovaný v porodnici ambulantní porod, ale tato varianta se v den porodu lehce změnila ... 🙂

Aktualizace: Recenze našich uživatelek si můžete přečíst v tomto fóru.

----

Už i vy jste přesáhly třicítku a přecházíte na novou péči o svou pleť? Nemusíte dlouho hledat, na koníkovi budete moci otestovat prvotřídní krém Eyelift od společnosti Medik8. Čtěte dál a dozvíte se více 🙂

Co testujeme:

V nové kampani testujeme krém na oční okolí - Eyelift. Eyelift reprezentuje neinjekční technologii pro vyplnění rýh a vrásek, navíc redukuje výskyt tmavých kruhů a opuchlin pod očima bez drastického přístupu. Eyelift, jako ostatní výrobky značky Medik8, neobsahuje parabeny a petrochemické látky, takže je vhodný i pro citlivou pokožku.

Vyvážené a účinné složení zaručí nejen redukci očních vrásek, ale celkovou regeneraci očního okolí.

Milý Ježíšku,

letos mě čekají už druhé Vánoce a naši říkali, že se ti prý píše dopis a v něm má být, co si moc přeju. A protože neumím psát, tak ti za mě píše máma.

Moc bych chtěl dostat kočičku! Měla by mít krásná očička, chobot jako slon a kromě uší by měla mít taky rohy, jo a bylo by prima, kdyby měla osm nohou jako pavouk, taky by mohla bečet, mečet, řehtat jako koník, štěkat, nezapomeň prosím na žábry a ploutve, protože když naši kočku hodím do vody, tak se jí to nelíbí, tak týhle aby se to líbilo. Bylo by prima, aby jí chutnaly kameny, tráva, kaštany, hlína a tak, no vždyť víš, čím krmím kočku, co máme. Jo a když bude tak velká, že na ní budu moct jezdit, tak to bude úplně nejvíc nejlepší!

Dále bych si moc přál knížku. Stačí mi jedna, ale musí v ní být všichni hrdinové z filmu Auta, traktor, kombajn, bagr, vozík, paprika, jablíčko, zmrzlina, brambory, vlk, karkulka, kočka, pes, kůň, kráva, prase, pavouk, koala, velryba, krokodýl, delfín, krab, koblížek, kamion, motorka, plameňák, děda, babička, tyčky, kytky, stromy,...

Všichni ať jsou hlavní postava a příběh už nechám na tobě.

A jako poslední bych si přál jednu hračku, aby se vešla do pusy (máma mi tam totiž pořád něco hledá, tak se jí to taky bude líbit), aby uměla dělat děsnej kravál, třeba jako když vezmu krabici se všema padesáti autama, co v ní mám, a vysypu je na podlahu (bez koberce teda, to mají rádi všichni, co jsou se mnou v tu chvíli v jedný místnosti), aby kromě tohohle kraválu měla asi 2 melodie, který můžu ohrávat pořád dokola (je jedno jaký, ale ideálně aby to byly ty, co už naši znají a tak rádi si je celé dny zpívají, oni vůbec nesnáší učit se něco novýho), mohlo by to taky vypadat jako mamky mobil (on tatínek je na mě děsně pyšnej, že mu ho nosím, když si ho mamka zapomene na podlaze, to jí potom říká něco o tom, že za 3 roky je to šestej), aby měla kola a dalo se s ní jezdit jako s autem (naši furt říkají něco o tom, že asi nechají vymalovat, až se budeme stěhovat, tak ať ty kola nechávají na zdech šmouhy jako ty, co už mám), aby byla měkká jako modelína (nevím proč mi pořád dokola lžou, že to není k jídlu) a aby byla barevná (protože jsem prostě dítě, no).

Ahoj maminky, chtěla jsem se zeptat a zároveň poradit, nevíte některá o nějaké práci na doma? hledala jsem na netu, ale všude chtějí nějaké vstupní poplatky, což mi připadá jako podvod. Díky za rady a přeji vám všem hezký den

Mít 3 děti je fajn. Ovšem jen dokud jsou všichni bez zdravotních problémů. Princezna má zánět močových cest a protože tatínek musel být v práci a nebyl po ruce nikdo jiný na hlídání zbytku smečky, tak jsem je měla sebou všechny. V čekárně u paní doktorky začalo peklo, protože při tom ranním fofru, aby jsme mohli co nejdřív vyrazit k doktorce jsem sebou nevzala žádnou zábavu ve formě náročné literatury, aneb - jak dělají zvířátka a co je toto za barvičku. Princezna brečela, že furt chce na záchod a že to bolí. Smíšek vymýšlela, co by vymyslela a když už jí došly nápady, tak si uvědomila, že má hlad a žízeň a mlela to pořád dokola. Stihla si i rozdělat culík, protože ho nechtěla mít nahoru, ale na boku. Prcek začal křičet hlady taky, takže jsem ho tam krmila, u toho chytala smíška, která lezla na židli a zase dolů. (Jen v tu dobu, co jsem krmila). Pak jsem prcka dala do sedačky, abych mohla smíškovi podat kapesník, protože nutně potřebovala smrkat. Mezitím se prcek poblindil a začal brečet, protože ho to studilo. Tak jsem ho vytáhla, že ho převlíknu a přebalím. Smíšek samozřejmě taky potřebovala na přebalovák a vysvětlení, že tenhle je jen pro miminka nehodlala akceptovat, takže začala kňourat. Nakonec ustoupila, když jsem vytáhla z peněženky všechny možný karty, ať si je prohlíží. To jí ale dlouho nebavilo, takže začala hledat princeznu, která už po třetí šla na záchod. Čapla jsem prcka a běžela chytat smíška na chodbu, kde už jsem slyšela, jak princezna zase brečí na záchodě. 

Když už byli všichni 3 relativně v klidu, tak se na mě podívala jedna paní, vedle které spořádaně seděla jedna hočička, cca 10ti letá a řekla: Vy by jste se potřebovala naklonovat, že?

Asi každý z nás to někdy zažil. Dítě sebou v záchvatu vzteku hází na zem, jde po ulici a křičí, nebo začne vyvádět uprostřed obchodu. Takové situace jsou známy snad každému rodiči malého dítěte, říkáme tomu období vzdoru. Obvykle se jedná o děti ve věku od jednoho roku do 6 let. Jak na období vzdoru u dítěte tedy reagovat?

1. Snažte se uklidnit

Nám se to říká velmi jednoduše, to je pravda. Říkáte si, kde ten klid vzít, když byste své dítě nejraději vzteky roztrhli? Máte jej potrestat? Nebo ustoupit? Na dětskou agresi není dobré reagovat agresí.

Dítě by nemělo dostat na zadek, když sebou plácne na zem. Ani jiný trest není to nejlepší řešení. Křičí-li dítě, nebo sebou hází na zem, pak jako rodič nic neříkejte, pouze dítě obejměte či jej chytněte, aby neublížilo lidem okolo a hlavně sobě.

Slova, která jako rodič z pusy vypouštíte, mohou dítě ještě víc dráždit a vzdor vystupňovat. Jakmile je dítě klidné, můžete mu k tomu něco říci. Promyslete dopředu, na čem trvat a na čem naopak ne.

2. Děti takhle většinou reagují, když něco chtějí a nemůžou to mít

Tedy vážně s těmi dětmi zažijete nevídané, jen co je pravda! A zvláštní je, že pokaždé, když už si člověk myslí, kdovíjak je připraven na vše a nic ho nezaskočí, děti ho vyvedou z omylu.

Z dnešního odpoledne mám velmi intenzivní zážitek. Takříkajíc klíčový. Vyzkoušela jsem si kurz supermámy s podtitulem dement. Začalo to obvyklou odpolední rutinou - trocha hřiště, trocha nákupů, trocha řevu kolem domácích úkolů. Po menším konfliktu šla madam uraženě do pokojíčku, který se nachází v patře. Ta lokalizace v horním patře bude pro další pokračování příběhu celkem důležitá.

Po chvíli jsem šla k ní do pokoje, abych jí pomohla připravit učebnice na další den. Mno, celé by to bylo v pohodě, kdyby se tam nezačal dobývat Eliš toho času dostávající se do nesnesitelného stádia vzdoru a protivnosti a nezačal v pokoji škodit. Seřvala jsem ho a vyhodila za dveře pokoje.

To jsem neměla dělat. Zvenku ve dveřích byl totiž klíč. V momentě, kdy mi Valína hlásila: „Mami, Eliáš nás zamknul!“, já jen zpruzeně odsekla: „Nekecej a piš ten úkol!“

Až asi o deset vteřin později mi to docvaklo. Docvaklo mi, že ten klíč v tom zámku taky cvaknul. Sákryš.

Nejdřív dostala hysterák Valína. Začala svého stále ještě vztekajícího se bratra za dveřmi obviňovat z toho, že tady s maminkou umře. V tu chvíli jsem ještě věřila, že Eliš dokáže i odemknout. Zpětně vzato, byla jsem dost naivní.

Rozhodla jsem se sepsat příběh, který je o mé naivitě, zoufalství a také pevné vůli. A o tom, že vše není tak, jak bychom čekali a je třeba být připraveni. A především o kojení.

Moje těhotenství bylo plánované a chtěné. I přes zcela nepravidelný cyklus jsem otěhotněla po 4 měsících, kdy jsme nepoužívali ochranu. Hormonální antikoncepci jsem nikdy nebrala. Tedy jen asi necelý rok v sedmnácti letech. Teď je mi sedmadvacet.

Těhotenství probíhalo bez komplikací, kromě malého zakrvácení ve 4.týdnu a dobře kompenzované těhotenské cukrovky zjistěné ve 13.týdnu. Nic mi nebránilo být aktivní. Do konce 6.měsíce jsem pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení, dva týdny před porodem jsme s manželem ušli 9km v Jizerkách a pár dní před porodem jsem stále chodila svůj čtyřkilometrový „kondiční okruh“. Na porod a na mateřství jsem se vůbec nepřipravovala, čekala jsem, že vše přijde samo, přirozeně. Nečetla jsem knihy, ani nechodila na přeporodní kurz. Doma jsem vše pečlivě nachystala a těšila se na příchod našeho chlapečka. Teď už vím, že jsou důležitější věci než nažehlená bodíčka v komodě. Bohužel pozdě.

Rodit jsem začala ve 39.týdnu těhotenství. V pátek večer jsme byli posedět s kamarády v restauraci. Než jsem šla z domova, odteklo mi malé množství tekutiny. Jelikož jsem měla výtok celé těhoteství, nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Toto se opakovalo večer ještě jednou. Znovu ráno, to byla tekutina slabě růžová. Trochu jsem se bála, jestli mi po troškách neodtéká plodová voda. Jela jsem se tedy nechat zkontrolovat do porodnice, kterou máme hodinu cesty autem. Plodová voda to nebyla, jednalo se o hlenovou zátku. Nález skoro žádný, tak jsme jeli domů.

Ale postupně začaly přicházet bolesti. Nejprve nepravidelné. Potom po pěti minutách. Vana nepomohla. Věděla jsem, že už se něco děje, bolesti zesilovaly, ale ještě se to dalo. Před půlnocí už jsem je musela prodýchávat. Nechtěla jsem být za hysterku, když jsme byli v porodnici ráno, ale vydali jsme se tam znovu. Nález byl o něco větší, bylo jasné, že porod začíná. Ale stále ne dost velký na to, aby si mě v porodnici nechali. Tak jsme jeli zase domů. Měla jsem kontrakce po pěti minutách. Noc byla hrozná. Nemohla jsem spát, ležet, chodit, sedět. Nad ránem už jsem vždycky na pět minut usnula, protrpěla kontrakci a tak stále dokola. Celé dopoledne už mám v mlze. Brečela jsem bolestí a hlavně beznadějí, že nepoznám, kdy jet do porodnice. Tohle je pro mě první selhání systému. Že pošlou domů ženu, která má pravidelné kontrakce, je prvorodička a cesta do porodnice jí trvá hodinu. Po poledni už se na mě manžel nemohl dívat a vyrazili jsme.

Byla jsem rozhodnutá, že když mě nepřijmou, pojedu do jiné porodnice. Volala jsem svému porodníkovi (účastnila jsem se výzkumu souvisejícího s cukrovkou) a ten slíbil, že už to vyřešíme. Po příjmu mi natočili monitor. Porodní asistentka mě vyšetřila a konstatovala, že mimčo je ještě dost vysoko a jsem otevřená jen na dva prsty. Na nic se mě neptala a udělala Hamiltona. Nastínila mi další postup, trochu porodu pomůžou.

Mrtva padam do postele v 22:00...

Lehnu si na jeden bok a za chvilku me boli klicni kost.. Je to celkem unosne, tak lezim dal. Za 5 minut se ozyva kycel a musim si lehnout jinak. Otacim se na druhy bok a pri zapreni nohy pri otaceni myslim, ze mi kycel praskne...

Dobry, na druhy bok jsem se dohrabala, snad uz ted usnu.

A jej! Zjistim, ze mam i druhou klicni kost a druhou kycel. Po chvilce prijde mala na to, ze mamca chce spat a rozhodne se, ze bude delat "bugr". Predvede mi par ukazkovych premetu, ze by ji kdovi jaka gymnastka mohla zavidet. Po radne namaze nasleduje oblibene protahovani, kdy se zapre nozickama o muj mocovy mechyr a hlavickou se opre uz o tak utiskovany zaludek a ostatni organy. Chvili to snasim, ale pak me zacina byt spatne od zaludku, jakobych tu gymnastiku cvicila ja. S bolavyma kyclema se zvedam a prochazim se po pokoji. Po dvaceti minutach usoudim, ze uz bude klid a pro jistotu jdu jeste "curknout", at se za par minut nezvedam znova.

Tak, vsechno vyrizene, jsem opet v posteli, hodinova rucicka uz prekrocila jednicku a ja jsem opet na boku s polstarem mezi kolenama. Moje kycle si asi mysli, ze ten polstar mam jen na okrasu a opet se zacinaji ozyvat. Lehnu si na zada a je mi uplne jedno, co na to rika nejaka duta zila!

Po 15 minutach zkoumani stropu nad posteli, opet oziva ta moje podnajemnice. Pripada mi, ze mam v brise cihlu, ktera se cas od casu otoci, nebo se sem tam vybouli. Po dalsich dvaceti minutach to vzdavam a pracne se otacim na bok. Mala je konecne tuha, akorat pri me smule si ustlala na mocaku a ja zas musim na zachod.

Můj druhý porod byl extrémně rychlý.

Vzbudilo mě nutkání na malou nějak po páté hodině ráno.Vstala jsem,a vyteklo ze mě trochu vody.Myslela jsem,že jsem to nestihla,tak jsem se šla dočůrat.Hned na to jsem měla průjem.A pak to začlo.

Začaly šílené křeče,tak jsem šla budit manžela,zrovna vstával do práce,takže bylo 5:15.Rychle jsme se oblékli,já jsem ani nebyla schopná v těch křečích,dceři pomáhal s oblékáním manžel,aby to bylo rychlejší,a vyjeli jsme.

Jeli jsme snad 200km/h,po cestě jsme museli vysadit dceru u babičky.To jsem prohlásila,že to nestihnem,že chci rodit u tchyně.Manžel suverénně,že to stihneme 😁 No,nestihli jsme.Po chvíli jízdy jsem nahmatala hlavičku,manžel si asi myslel,že přeháním.Pochopil,až malého uslyšel plakat,byl z toho chudák celý vyjukaný 😁 Takže se narodil v autě,plně za jízdy,v 5:45hodin.V porodnici jsem akorát porodila placentu,a zašili mě na jeden steh,jak jsem ani natržená skoro nebyla 🙂 malý si ještě půl dne pobyl v inkubátoru,protože byl mírně podchlazený,jelikož byl říjen,ale zvládl to krásně.Dnes mu jsou 2roky,a má se čile k světu.Někdy až moc 😀

Železo vrací maminkám energii

Únavu v období těhotenství a kojení raději nepodceňujte. Může být projevem nedostatku železa.

Těhotenstvím to začíná a kojením zdaleka nekončí. Samy to možná znáte. Mateřství je zpočátku jedna velká změna. Nejdříve měnící se vlastní tělo, potom nový režim přizpůsobený miminku. Zkrátka, mateřství je synonymem jak pro péči, tak i pro měsíce nekončící únavu. Ne vždy je však spojena s celodenním maratonem a probdělou nocí. Únava a bledost patří k nejčastějším projevům nedostatku železa.

Jíst za dva? Železo určitě!

Železo nutně potřebujeme například k tvorbě červených krvinek. Naše tělo se bez něj neobejde, ale samo si ho vytvořit neumí. Proto je důležité průběžné doplnění železa. A v těhotenství obzvlášť. Potřeba železa totiž v těhotenství stoupá z průměrných 15 mg u žen v produktivním věku přibližně na dvojnásobných 30 mg. „Řada žen však vstupuje do těhotenství jen s minimálními zásobami tohoto stopového prvku. Organismus pak nároky na něj nestačí pokrýt, a tak až 60 % žen trpí v těhotenství tzv. anémií, tedy chudokrevností,“ říká gynekolog MUDr. Mário Bumbera. Některé formy anémie přitom mohou souviset právě s nedostatkem železa. Ten se dále prohlubuje krevní ztrátou při porodu. Vyšší nároky na množství železa pokračují v období kojení, kdy ho maminky potřebují přibližně 20 mg denně. Už kvůli doplnění energie si hlídejte, zda jste z jídelníčku nevynechala na železo bohaté potraviny, případně sáhněte po doplňku stravy.

Železo ve vhodné formě

Někdy totiž nejde všechno podle plánů, někdy nejde podle plánů nic.

Mám na tom i svůj podíl, všechny vzestupy i pády jsou i mým přičiněním. Někdy se mi prostě něco nechtělo a tak se mi hromadí prádlo v koši a další várka v pračce.

Dnes píši tento článek napůl. Napůl sedím a napůl odbíhám. Dnes se totiž naše dcery rozhodly, že než půjdou spát, budou "něco" potřebovat. Cokoliv. Zdá se tedy, že je dnes nemožné, aby šly rovnou spát, bez toho aniž by z pokoje již potřetí vyšly.

Zdá se, že tento týden nejde nic podle plánu. Měla jsem plán, jasný a plný bodů, které jsem chtěla splnit, ale na konci týden je nutné si přiznat, že ani z poloviny není můj plán splněný.

Jsem normální. I mé děti jsou normální. I vaše rodina je normální.

Proč?

HISTORIE SVÁTKU HALLOWEEN
Svátek Halloween je pro nás známý především jako svátek slavený v v anglicky mluvících zemích, především ve Spojených Státech, Kanadě a Velké Británii.
Jeho kořeny však sahají mnohem mnohem dál do historie, dokonce až na naše území, které, jako i ostatní evropské země, bylo v minulosti obýváno Kelty. Keltové tenkrát dělili rok na dvě období – světlo a tmu, tedy období tepla a hojnosti a dobu zimy a hladu. Období zimy bylo spjato s Bohem Mrtvých a jeho začátek připadal na 1. listopadu. Tímto dnem začínal keltský Nový rok. Den před tím – tedy 31. říjen znamenal konec roku starého. Keltové tento čas považovali za nejmagičtější v roce. Magický čas začínal 31. října po západu slunce a končil 1. listopadu při východu slunce. Věřili, že právě  v tento čas je velice malá hranice mezi světem mrtvých a světem živých a mrtví mohou vystupovat na zem. Před dušemi zemřelých se chránili tak, že se převlékli do masky nějakého strašidla nebo také mohli chránit svůj dům svítícími lucernami. Tento svátel byl Kelty nazýván Samhain nebo Samhuin.  
Poté, co se k moci dostala katolická církev, Papež Bonifác IV. chtěl zamezit slavení pohanských svátků a tak se zrodil nový svátek - Svátek Všech svatých, který známe i u nás, slavený 1. listopadu. V angličtině se nazývá All Hallows´ Day – Den všech blahoslavených a jeho předvečer All Hallows´ Evening – Předvečer všech blahoslavených, který byl posléze ve vesnickém slangu přejmenován na HALLOWEEN.
Svátek takový, jak jej dnes známe pochází zejména z Irska, kde si lidé k ochraně obydlí vydlabávali tuříny, do nichž potom jako zdroj světla vkládali žhavý uhlík, později svíčku. Tradice vydlabaných dýní začala v době kdy Evropští osadníci (především Irové) přijeli do Ameriky. Zde objevili praktickou věc – v  Evropě neznámé dýně, které  jsou větší a lépe se hodí k vyřezávání.

volně přeloženo z ego4u.com